Důkaz neexistence sci-fi
Jakub VaníčekPoté, co byl zrelativizován pojem historický román, by se mělo uvažovat i nad tím, zda ještě existuje skutečná sci-fi. Debut Cecílie Jílkové k takové diskusi přímo vybízí.
Když jsem zde v recenzi výboru z díla Stanislawa Lema konstatoval, že sci-fi bylo žánrem 20. století, nečekal jsem, že hned tři současné sci-fi romány budou tohoto poněkud obecného tvrzení nejlepším důkazem. Jednak to byla proslavená „post-apo“ próza Metro 2033 ruského autora Dmitrije Gluchovského, dále pak Prokletí legendy od Miroslava Žambocha a naposledy Cesta na Drromm Cecílie Jílkové. Všechny tři tituly ukazují, kam se dostal žánr, který dříve imponoval svou schopností předkládat vize technologií, budoucnosti nebo ztvárňovat opatrné kontakty člověka s neznámými formami života.
Jak Gluchovský, tak i Žamboch zůstali u psaní obyčejných thrillerů. Metro 2033 nezachrání ani fakt, že popisuje realitu atomovou válkou zničeného ruského města, jehož obyvatelé přežívají v chodbách metra. Nikterak invenční obraz válkou zbarbarizovaného člověka slouží v Metru 2033 jen jako zástěrka pro napínavé vyprávění o cestě mladého hrdiny napříč nepřátelským územím. Při čtení Žambochových próz se už není třeba ani ptát, kam se vytratilo to, co kdysi propůjčovalo sci-fi pověst svébytného a hlavně uměleckého žánru.
Stejně je tomu i u Jílkové. Její prozaická prvotina Cesta na Drromm vypráví o životě na planetě Drromm. Hrdinou je tu pozemšťan/muž, který umírá na „prionovou nemoc“. V anotaci stojí, že jde o „román z blízké budoucnosti, která vyřešila většinu problémů našeho dneška, ale život zde není snazší ani jednodušší.“
Společnost žijící na Drrommu údajně funguje — jak taktéž stojí v anotaci — na jiných principech. Ve srovnání se společností pozemšťanů je primitivnější a vykazuje prvky utopie. Nabídka bezpochyby lákavá, vždyť co jiného si dnes můžeme přát, než právě reflexní plochu, na níž by se vyjevily deformace naší doby, společenské kolapsy nebo třeba i podivné mezilidské vztahy určované dominující ideologií neoliberalismu. Jenže vlastní text prózy nemůže naplnit ani to nejstřízlivější očekávání, vyburcované záložkou na levé chlopni knihy.
Cesta na Drromm je totiž především nudným popisem života bytostí, jež sice nejsou lidmi, leč jako lidé se chovají. Nudným i přesto, že se jej autorka občas pokusí oživit rozpětím emočních rejstříků. Nekonečný tok banality života na Drrommu je tak nanejvýš na chvíli zahlušen výbuchy zlosti anebo projevy srdečnosti. Nebudu určitě psát „nečekanými“, neboť už po druhé citové explozi tušíme, za jakých okolností přichází, a jsme tedy s to ji snadno předvídat. Myšlení i chování Drrommanů je bezpečně lidské, stejně jako Drromm je ve skutečnosti planetou Zemí.
Děj se odehrává na počátku 23. století. Lze se samozřejmě dohadovat, zda jsou některé momenty vyprávění této době adekvátní. Sám jsem o tom často pochyboval — třeba ve chvíli, kdy se Drrommanka Trivie diví Teodorově potřebě si zakouřit. Scéna takřka milostná: „Ponořil se do lázně naproti Trivie a zaklonil hlavu. Ten pocit ze včerejšího večera, to pnutí, to něco, co nedokázal popsat, bylo stále tady. Intenzivní vnímání vlastní existence. Dostal chuť na kafe a cigaretu.“ A teď — Teodor se táže Trivie: „Vy tu náhodou nepěstujete tabák?“ Trivie: „Zbláznil ses? Nevíš, že kouření zabíjí?“ Teodor: „Jistěže vím.“ Scéna končí takto: „Trivia se rozesmála. ,Vy na Zemi jste strašně divní.'“ Můžeme být samozřejmě k mezím autorčině imaginace milostiví a říkat si, že i za dvě stě let budou krabičky cigaret opatřeny tímtéž nápisem jako dnes, pokud však jde o celkové vyznění románu, pak se prostě nezbavíme dojmu, že se s počátkem 21. století na Zemi zastavil čas přibližně na dvě stě let.
Problém, který Cesta na Drromm skvěle ilustruje, nespočívá jen v absenci představivosti. Zatímco v dílech velkých autorů byla sci-fi uměleckým žánrem, dnes jako by se z ní veškerá uměleckost (a literárnost) vytratila. Zůstal jen zbytek, k němuž postmoderní literatura směřuje jako k jednomu ze svých zdrojů: brak. Všechny tři romány jsou ve své podstatě brakové, drží se oblíbených klišé, postavy hovoří spíš ve frázích než smysluplných monolozích a jejich autoři nezacházejí dál než tam, kam to ještě takový ten obyčejný čtenář, co nemá na čtení knih moc času, dovolí. Namísto mrazivých scén, namísto pečlivého hledání Dobra & Zla se tak v dnešní sci-fi hlavně střílí a v případě Jílkové bohapustě žvaní.
Cesta na Drromm je vlastně takovou krátkou telenovelkou — autorka v ní pořeší těžkou nemoc, komplikovaný vztah otce a syna, problematiku těhotenství a mateřských pudů, přátelství, zvolenému žánru pak učiní zadost přemítáním o nových nanooblecích a celý spektákl náročných témat završí lyrickými prostřihy o smyslu bytí. Jak asi taková syntéza drží pohromadě si každý dokáže představit i sám. (Zvláště je-li uvozena citátem z Nietzscheho: „Všechno vzniká, zaniká a vrací se věčně, není možno uniknout!“)
Je to především próza Cesta na Drromm, nad níž můžeme konstatovat, že sci-fi je dnes hlavně záminkou, která dobře poslouží kdekterému autorovi druhého a třetího ad infinitum nálevu. Mohou díky ní lépe prodat (a není třeba myslet jen na peníze, jako spíš na široké publikum brakuchtivých fandů) akční blafy anebo nasládlé užvaněné blbiny, ne nepodobné té nejsprostší televizní produkci.
Cecílie Jílková: Cesta na Drromm. Millennium Publishing s.r.o., Praha 2010.
Text především dokazuje, že Jakub Vaníček je zcela nezpůsobilý hodnitit sci-fi. Kromě toho neznačuje, že možná není ani způsobilý psát recenze, a tak trochu zpochybňuje i to, zda umí číst.
Jakub Vaníček zavře oči a pyšně zvolá: „Žádnou sci-fi nevidím!‟ Naprosto ignoruje většinu knižní produkce a stav žánru soudí na základě letmé zmínky o dvou nepříliš zásadních dílech a něčeho jako recenze díla naprosto okrajového.
Kdyby se autor spokojil s recenzí Cesty na Drromm, možná by ještě obstál. Nevím, jaká ta kniha je, nečetl jsem ji a nemám to ani v plánu. Prvotina autorky, ve fandomu neznámé, zato dcery slavných rodičů http://www.legie.info/autor/6841-cecilie-jilkova má hned v názvu obtížně vyslovitelné slovo, jaká vytvářejí počítačové generátory náhodných shluků písmen — to nesvědčí ani o invenci ani o pečlivosti autorky. Hned první věta anotace http://www.legie.info/kniha/12295-cesta-na-drromm/zakladni-info#zalozky citovaná i Vaníčkem, smrdí velikášstvím, posláním odhalit základní pravdy života, vesmíru a tak vůbec, a ještě k tomu končí zřetězením dvou velmi blízkých synonym — je tedy buď těžce slabomyslná, nebo aspoň těžce intelektuální. Už obálka knihy mě tak varuje, že uvnitř číhá megalomanie, mesianismus, lajdáctví, jazyková neobratnost a nuda. Takto povrchní dojem sice může být naprosto mylný, ale dá-li se věřit Jakubu Vaníčkovi, mám zřejmě schopnost hodnotit knihy, aniž bych je četl.
Není mi známo, že by Cestu na Drromm již recenzoval někdo z fandomu, jen v posledním loňském Interkomu http://www.interkom.vecnost.cz/pdf/ik201012cl.pdf Zdeněk Rampas stručně komentoval křest tak, že „scenáristka Cecilie zkusila něco jako SF, ale spíše jde o román z přespříštího století.‟
A takto okrajové dílo je Jakubu Vaníčkovy základem pro soud o existenci sci-fi!
Seznam toho, co všechno u nás ve skutečnosti vychází v žánrech sci-fi, fantasy a (fantastického) hororu každoročně sestavuje Akademie SFFH, za rok 2010 ještě není hotov, ten za rok 2009 si lze přečíst na http://www.interkom.vecnost.cz/pdf/ors2009.pdf Je pravda, že zvláště v původní produkci převládá fantasy nad sci-fi a opravdu výrazná díla se hledají obtížně, ale zrovna mezi loňskými novinkami byla i literární událost roku, alternativní historie Jana Poláčka „Spěšný vlak Ch.24.12‟ http://www.legie.info/kniha/11897-spesny-vlak-ch-24-12
Velikášstvím a lajdáctvím se zřejmě Jakub Vaníček pokusil Cecílii Jílkovou překonat, když se nespokojil s odsudkem její prvotiny a usmyslel si, že odsoudí rovnou celý žánr. Vybral k tomu namátkou dvě další knihy, letmou zmínku o nich přilepil k recenzi Cesty na Drromm, a hned vyrukoval s velkolepým závěrem. Takový postup notně zpochybňuje jeho kvalifikaci jako recenzenta.
Takový výběr dvou knih k vyřčení ortelu nad žánrem je už takřka z podstaty odsouzen být špatný, ale kdyby se Vaníček aspoň pokusil vyhledat díla špičková nebo jinak reprezentativní, třeba na základě nominací Akademie SFFH http://www.fantasyplanet.cz/clanek/ceny-asffh-vysledky-1-kola-vcetne-poctu-hlasu — to už by se o nějakých obecnějších závěrech uvažovat dalo. Jakub Vaníček ovšem vybíral jinak.
Metro 2033 http://www.legie.info//kniha/11673-dmitry-glukhovsky-metro-2033 ještě není úplně nejhorší výběr, je sice spojeno s reklamní bublinou Knižního klubu, ale podle http://www.esfs.info/esfs-awards-2000.html#2007 dostal Dmitrij Gluchovskij na Euroconu 2007 cenu pro nejlepšího nováčka a ohlasy Metra 2033 v našem fandomu jsou dle výše uvedeného odkazu docela příznivé. Krom toho, že se tyto ohlasy poněkud liší od hodnocení Jakuba Vaníčka, je tu ovšem drobný problém, že jeden román představuje v ruské produkci sci-fi kapičku v moři. Kdyby chtěl Jakub Vaníček dokazovat, že fanoušci sci-fi chválí špatné knihy a nikdo už skutečnou sci-fi nepíše, musel by si přečíst i díla jiných ruských autorů, byť by se chtěl zajímat jen o ty překládané do češtiny. Například prověřit několik sci-fi z tvorby Sergeje Lukjaněnka http://www.legie.info/autor/399-sergej-vasiljevic-lukjanenko/knihy#zalozky A hlavně napřehlédnout v loňských výsledcích Akademie SFFH http://www.legie.info/oceneni/1-asffh/1-nejlepsi-science-fiction nominaci „Dne opričníka‟ od Vladimira Sorokina http://www.legie.info/kniha/11222-vladimir-sorokin-den-opricnika
Není samozřejmě poctivé, když se při dokazování neexistence sci-fi Jakub Vaníček ohání ruským románem, a zcela pomíjí dosti hojně překládaná díla polská, například v edici Podíl http://www.laser-books.cz/podil.html která se rozhodně neomezuje jen na Stanislava Lema, nebo oceňované science-fantasy Jarosława Grzędowicze http://www.legie.info/autor/4990-jaroslaw-grzedowicz/knihy#zalozky Ignorovat, že většina zásadních děl sci-fi vzniká v anglofonní oblasti, to už snad není ani nepoctivost, to je prostě nebetyčná hloupost.
Po čem Vaníček sáhl jako druhém doplňku k „Cestě na Dromm‟, je blíže neurčený román Miroslava Žambocha. Blíže neurčený proto, že román „Prokletí legendy‟ přesně vzato neexistuje, Žamboch napsal http://www.legie.info/autor/2-miroslav-zamboch/knihy#zalozky romány „Prokletí legendy — Dámská hra‟ a „Prokletí legendy — Hra gentlemanů‟. Četl Jakub Vaníček knihu vůbec, když si nepřečetl ani celý název?
Miroslav Žamboch je přinejmenším v rámci české SF autorem významnějším než Dmitrij Gluchovskij v rámci ruské. Mohl by se tak zdát výběrem vhodným, až na to, že se proslavil především jako autor fantasy. A na to, že hodnotit Žambocha, nebo dokonce celou českou sci-fi, zrovna podle některého — kteréhokoliv — „Prokletí legendy‟ je notně scestné. Oba romány totiž patří do série „Agent JFK‟, původní české edice brakového čtiva, založené právě Miroslavem Žambochem a Jiřím W. Procházkou. Jedná se o cyklus románů velmi specifického subžánru, kde autoři zcela záměrně usilují o jednoduchou dobrodružnou zábavu prostou vysoké literatury; důkazem autorského mistrovství tak je, už když román, který se do série úspěšně začlení, meze spotřebního čtiva jakkoliv přesáhne. Není pravděpodobné, že by právě v řadě „Agent JFK‟ autoři napsali svá zásadní díla, natož pak zásadní díla české sci-fi.
Zkrátka a dobře, sci-fi existuje. To jen recenze Jakuba Vaníčka by patrně měly raději neexistovat.
děkuji za pár literárních tipů. Samozřejmě mé hodnocení můžete považovat za blábol, ostatně jako členovi "vašeho fandomu" Vám asi ani nic jiného nezbývá. Já v žádné podobné struktuře organizován nejsem, opírám se pouze o kdysi absolvovaný semestr sci-fi literatury. Knihy Vámi milovaného žánru si vybírám namátkou anebo na doporučení. Občas si přečtu něco známějšího, občas se prokousám brakem - vskutku ale jen občas, neb po přečtení většinou na sci-fi nemám hodně dlouho náladu ani síly potřebné k recepci neustále dokola omílaných literárních klišé.
Svůj názor na Metro 2033 jsem vyložil ve Tvaru, stejně tak i na Sorokina. Předpokládám, že v legii.cz by mě s tím poslali k šípku.
Buďte rád, že se k sci-fi vyjadřuje i někdo zvnějšku Vašeho fandomu. Mám sice na tu Vaši sci-fi produkci poněkud vyhrocený názor, ale stojím si za ním. Sci-fi má - ostatně jako i jiné žánry - své velké období za sebou a bylo by třeba začít o ní uvažovat trochu jinak. Dřív než ji spolkne fantasy. Tedy konkurenční fandom ;-)
Pane Vaníčku , nezaráží vás poněkud , že pan Macháček , reagující z voleje , má tak asi stokrát lepší přehled o sci - fi než vy ? Nevím čeho jste redaktorem , pevně ale doufám , že to nemá nic společného s novou Ikárií .
Čím jsem starší, tím méně toho přečtu, a tak není mnoho knih, o kterých bych mohl skutečně říci něco hlubšího z bezprostřední zkušenosti. Z původní české tvorby, nakolik si vzpomínám, mě už dlouho nezaujala žádná čistá sci-fi, přesto si myslím, že i skalním fanouškům sci-fi by se mohla líbit prvotina Jana Pohunka „Polomené světy/Atlantský harc‟: navzdory divnému jménu a nevýrazné obálce jde o velmi zajímavou fantasy s prvky sci-fi nejen v roli pomocných dekorací, ale i ve způsobu zacházení s mytologií, podobně jako to dělal Robert Holdstock.
Zmínil jsem se o tom, že většina zásadních děl sci-fi vzniká v angličtině, ale žádné jsem nejmenoval. Zrovna se chystám poohlédnout se v pražských knihkupectvích po nejnovější sci-fi Iaina M. Bankse „Surface Detail‟, slyšel jsem, že už je dostupná. Banksovy romány jsou sice „jen‟ literatura v kulisách (inteligentní a nápadité) space opery, ale zatím všechny mi přišly zajímavé příběhem, stylem i myšlenkami.
Česky je z Banksových sci-fi v dobrém překladu dostupný pouze román Inversions přeložený Viktorem Janišem jako „Líc a rub‟ (ten název je pravděpodobně největší chyba, jaká se v tomto překladu vyskytla). Zatímco Viktor Janiš je absolutní překladatelská špička, individuum, které pro nechvalně známé nakladatelství Classic (alias Banshies alias ještě několik podobných jmen) přeložilo „Consider Phlebas‟ pod českým(!) názvem „Consider Phlebas‟, si nezaslouží, než aby jeho jméno upadlo v zapomnění. Jinak už je v češtině dostupných jen několik Banksových děl mimo žánr sci-fi (podepisovaných bez iniciály M.).
Jednoznačně sci-fi je román Neala Stephensona „Anathem‟. Po Barokním cyklu, blízkém Alexandru Dumasovi, se Stephenson vrátil k pravé sci-fi monumentálním (jinak už snad ani psát neumí) eposem s mnoha efekty, ve kterém se zabývá především úvahami (převážně skrze akci) o postavení vědy ve společnosti. A přestože v poslední době měl u nás Stephenson smůlu na překladatele, doneslo se mi, že „Anathem‟ snad překládá Petr Kotrle.
Technické pozadí Stephensonova románu „Anathem‟ se podobá trilogii subjektivních vesmírů Grega Egana, autora, jehož každá práce sama o sobě je jednoznačným důkazem existence sci-fi. Už jem od něj dlouho nic nečetl, protože česky od něj dlouho nic nevyšlo (a o kvalitě jeho děl svědčí, že všechna jsou beznadějně vyprodána a do antikvariátů je nikdo nedává), platby do zahraničních obchodů přes Internet jsem si stále ještě nezařídil a v pražských knihkupectvích jsem na Eganovy originály zatím štěstí neměl. Slyšel jsem nicméně, že v přípravě k vydání by měl být český překlad „Schild`s Ladder‟.
Počítám, že spolu s novým Banksem pohledám při nejbližším nákupním výletu po knihkupectvích také nedávné knihy Williama Gibsona. Nejnovější, co jsem od něj četl, byl román „Pattern Recognition‟, a Gibson na něj už navázal dalšími dvěma: „Spook Country‟ a „Zero History‟. Oproti svým kyberpunkovým začátkům Gibson v „Pattern Recognition‟ prakticky upustil od zvláštních efektů supermoderní supertechniky, na BBC dokonce četbu tohoto románu označili za thriller. Přesto jde stále o speculative fiction — kterýžto výraz původně prosazoval Robert A. Heinlein pro ta díla sci-fi, která jsou více než jen vesmírnými kovbojkami. Možná že omezením technických prvků se Gibsonova fantastika stala dokonce vědečtější, neboť zatímco v technických vědách se příliš nevyzná, své nejnovější práce staví především na vědách humanitních, kterým rozumí. Čtu Gibsona především jako poezii (a vyhýbám se českým překladům, které, tuším, nikdy nepřevedly ani v náznaku Gibsonův jazyk), jeho příběhy zdají se mi slabší než jeho literární styl, ale jeho myšlenkové experimenty s vývojem společnosti stojí za pozornost i z hlediska klasických kritérií science fiction.
S největší pravděpodobností je sci-fi kolem nás ještě mnohem více, ale abych o ní věděl, musel bych víc číst.
Souhlasím s Honzou, že pořád se píše i dobrá sci-fi, ale že to není co bývalo je smutný fakt. Obzvláště v Česku, kde je vše navíc patřičně zprzněno levným šlampáckým překladem (i když v názoru na nemožné překlady Gibsona nesouhlasím v případě jeho stěžejního díla Neuromancer, které bylo přeloženo perfektně od Ondřeje Neffa). Příkladem budiž třeba zmiňovaný Den Opričnika - je to super knížka, ovšem pochybuji že ji budu číst čtyřikrát jako jsem četl Stalkera od bratrů Strugačských. Jinak Honzovi díky za typy na knihy
Byla řeč o anglosaské oblasti. Mně se dostaly do rukou knížky Bernarda Werbera - překlad z francouzštiny - i když nevím, zda by to vlastně fanoušci sci-fi z žánru nevyloučili, neb se jedná o "sci-fi o vnitrozemšťanech". Autor sleduje vlastně dvě linie: jednak mravence: "Mravenci" (1991, KK 2005), "Den mravenců" (KK 2006) a "Revoluce mravenců (KK 2007), přičemž každý další díl je téměř dvojnásobkem objemu dílu předešlého. Další liní je duchovno jako "Konečné tajemství" (KK 2004) a "Tanatonauti. Cestovatelé za hranice smrti" (KK 2009), přičemž za zmínku stojí i forma, jakou si autor oblíbil, kdy prokládá děj - jednak z např. hlediska lidí a jednak z hlediska Prstů (jak mravenci nazývají lidi) výňatky z jakési fiktivní encyklopedie...
Další knížkou z oblasti sci-fi o vnitrozemšťanech by byla "Vzpoura oceánů" Franka Schätzinga - překlad z němčiny, což je označeno jako "katastrofický thriller" či "ekothriller", kde ale teze o tom, že "Bůh stvořil rosol k obrazu svému" jsou vypovídající. I když to má více jak 900 stránek, není to nudné; přesto se člověk nezbaví pocitu, že na podobné téma možná zajímavěji zpracované narazil již Karel Čapek ("Válka s mloky").
Jestliže anglosaská literární teorie rozlišuje v rámci fiction mezi "real fiction" a "fantasy fiction", potom se myslím toto týká i sci-fi. Proto také "Marťanská kronika" řeší americkou historii, "A Sound of Thunder" představuje butterfly effect, a Asimov řeší nově Sophiinu volbu.
Sdílet
X SdíletFacebookTwitterDiggDeliciousMyspace
Už jen to, že se „Neuromancer‟ jmenuje česky „Neuromancer‟, varuje podobně jako „Consider Phlebas‟, i když tak strašný jako classická hrůza Neffův překlad nebyl. O jeho translatologický rozbor jsem se nepokoušel, takže jen z druhé ruky mám zprávy o rasatfariánech s čírem (sám jsem to četl v době, kdy jsem sotva věděl, co je to číro, natož rastafarián nebo dredy) a překladatelské metodě: „Když nevíš, co to znamená, vraž tam vulgarismus.‟ Mě prostě jen to, co udělal Neff z Gibsona, nezaujalo, přímo mě to zklamalo po těch ódách, které jsem tenkrát na toho úžasného nového autora úžasného nového žánru četl. Dlouho mě pak na Gibsonovi bavily jenom recenze příšerných překladů jeho dalších knih.
Ostatně kdyby byl Neffův překlad dokonalý, proč by Laser zadával nový překlad Josefu Rauvolfovi http://www.legie.info/kniha/1804-neuromancer/vydani#zalozky ? (Jméno už samozřejmě nikdo nově překládat nebude, ani na Neurokněžníka, kterého kdysi navrhoval Ivan Adamovič, ani na Neuromanta, ta nejapně anglická koncovka, která se do češtiny nehodí a uzluje jazyk při skloňování, už Neuromancerovi zůstane.)
Spíše bych věřil kvalitě některého z novějších překladů Gibsona, ale odvahu se o ní přesvědčit nemám, proto mohu s jistotou doporučovat pouze originály.