Paní Zemanová, tohle je ten text který jsem Vám přislíbil v rámci naší diskuse o možnostech - a limitech - jednoduchého, lineárního vylepšování stávající (formální) demokracie.

Děkuji, pane Poláčku.
Výzva k rozletu může zaznít třeba už dnes. Možná mnoho lidí čeká jen na to "včil" a další se přidají vzápětí, aby svůj život obrátili jinam než k přízemnímu konzumu a honbě za prchavými, okamžikovými, plytkými zážitky.
Jinou cestu k demokracii podle vašich představ, než získáním velkého množství stoupenců, vám ale nikdo neslíbí.
Tomu získávání se říká politika. Někdo taky mluví o takzvané drobné, každodenní politické práci, ale to zavání nemístným staromilstvím. Stav, kdy vás za agitaci proti bezduchému konzumu coby součásti této fáze kapitalismu nikdo nezavře, politickou práci bezesporu usnadňuje. Na to máme onu zmíněnou formální demokracii, která o moc víc než toto neslibuje.
K dosažení ideálů se používají i metody donucovací, ale ty nezaručují trvanlivost účinku.

„Když k sobě svážeš dohromady dva ptáky, budou mít čtyři křídla; a přece nepoletí rychleji.“
Především je nasnadě zeptat se, proč vlastně by ptáci měli letět rychleji? Jsou křídla na světě kvůli rychlosti? Kvůli touze "Citius, Altius, Fortius"?
A jestli otázka stojí KAM, kterým směrem ptáci poletí, pak je přece nesmysl svazovat je dohromady. Ptáci často létají v hejnech stejným směrem, aniž by byli k sobě připoutaní.

Vážený pane Kolaříku,
neděláte vůbec dobře, že do diskuse vstupujete tímto agresivním způsobem.

A je to také škoda. Protože, když se v diskusi vytvoří atmosféra, do níž lidé umírnění a zdrženliví nemají chuť vstupovat, přichází ti ostatní o jejich pohled na věc.

A já mám takovou životní zkušenost, že právě tam, kde se daří uvážlivosti, mírnosti a zdrženlivosti, se cesta ke společnému dobru nejsnáze nachází.

Váš Jiří Vyleťal

Ano, pane Kolaříku, já Vám rozumím.

Nicméně, nebylo by dobré namísto Vašeho úvodu do diskuse, který začíná slovy "Úplný nesmysl", naznačit, čím je německá společnost naplněna a jaký duch v ní žije? A tím nabídnout nám čtenářům jiný pohled na německou společnost, než je ten, který vnímá pan Poláček.

Váš Jiří Vyleťal

Možná to spíš panu Poláčkovi v Německu nějak nesedí. Třeba se tam on sám necítí jako doma, ale z nějakého důvodu tam prostě dál setrvává. Třeba panu Poláčkovi chybí nějaké společenství, ve kterém by se cítil, jako že tam patří.

Ano, paní Zemanová, právě o to se jedná: o tu věčnou iluzi, že tou "drobnou prací" je možno dostat se i k těm nejvzdálenějším horizontům.

Svého času jsem použil příměr, že je to principiálně asi to samé, jako vyznávat přesvědčení, že když jenom budeme dostatečně dlouho klást cihlu na cihlu, že se tím postupem času dostaneme až na Měsíc.

Na filozoficky vyšší úrovni je ta samá záležitost vylíčena v onom známém mýtu o Sisyfovi. Jedinečná hodnota těchto antických mýtů spočívá právě v tom, že podávají obraz arechetypálních, univerzálně platných vzorců - a tedy i limitů - našeho jednání.

Ostatně, paní Zemanová, nemohu jinak nežli konstatovat, že Vaše argumentace se začíná točit v kruhu.

Jestliže je zde podána principiální kritika na limitovanosti právě aktuálního modelu liberální demokracie, pak Vaše odpověď zní: "Ale tato demokracie Vám přece tak velkoryse umožňuje ji kritizovat!"

Což má fakticky znamenat: Buďte této demokracii vděčný, že Vám milostivě dovoluje ji kritizovat - a přestaňte se svou kritikou!!

Ano, demokracie skutečně povoluje ji kritizovat - jenže právě toto je jeden z jejích základních triků, jak se té kritice vyhnout.

Demokracie totiž tuto kritiku nikdy n e v e z m e v á ž n ě; ona vždycky zůstane jenom u toho čistě formalistického p o v o l e n í ke kritice.

Její postoj vůči kritikům je v zásadě tento: Já vám dovolím mě kritizovat; a na oplátku vy v žádném případě ode mě nesmíte vyžadovat, abych se nějakým způsobem závažně zabývala samotným o b s a h e m vaší kritiky.

Ostatně tento samý přístup jsme svého času zažili pod V. Klausem: když - v ještě relativně idealistických popřevratových časech - přišla kritika ze společnosti, že ten systém politických partají se zcela odcizil autentické občanské společnosti, odpověděl jim takto: "Chcete změnu stranického systému? - Tak si založte s t r a n u, s jejíž pomocí budete tuto změnu prosazovat!!"

Těžko soudit, je-li v tom více cynismu či vychytralosti.

Díky za morální podporu, pane Horáku. ;-)

Německou společnost lze zajisté považovat za velmi funkční, náležitě strukturovanou, instrumentálně vybavenou, disponující všemožnými instituty atp., uvádět že je zde možno hrát šachy je zbytečně defenzivní. Jednou z těch kvalit německé společnosti je, že formulace podobná citované pana Poláčka je v ní nad poměry převládající leckde jinde nejen přijatelná, ale asi také rezonující. Jistá nechuť k "nevděku" stran kritiky, zvláště od lidí cizího původu, jistě vykořeněna není nikde. (Stálo by možná za to zamyslet se v takové souvislosti nad osudy právě zemřelého spisovatele Oty Filipa.)

Značná tolerance německé společnosti ke kritice by nám v Česku měla být vzorem. Česká společnost se za posledních 30 let nepochybně značně proměnila a diferencovala, v některých ohledech se již docela podobá leckterým západním společnostem. Přesto jsme myslím právem vývojem i znepokojeni. Každopádně mi naprosto nedělá problém vztáhnout citované věty pana Poláčka na českou společnost (klidně i pražskou) a ještě je zostřit. Takže: Dnešní česká společnost je prázdnější a více bezduchá než bývala. A co hůře: dnes je snad ještě bezobsažnější, ještě více bez skutečných perspektiv a cílů.

Předpokládám, že uvedeným konstatováním pohorším jen velmi málo Čechů (podobně jako pan Poláček Němců). Nemálo z nich mi snad přitaká. V tom je možné vidět přece jen zdroj určité naděje do budoucna.

P.S. Udělal jsem v textu ještě maličkou opravu, takže se octl níže než původně.

Svou odmítavou reakcí na mou výzvu, abyste pro svou vizi získal stoupence, ovšem dáváte najevo, pane Poláčku, že vaše výhrady k onomu uspořádání, kterému se pro zjednodušení říká demokracie a jehož minimalistické jádro jsem se odvážila definovat v jiné diskusi, je něco jako vytí vlků na měsíc.
Netuším ovšem, jak to s jejich vytím vidíte principiálně /ve srovnání s tím kladením cihly k cihle/.

Takže, v tom současném demokratickém Německu je možno vést bohatý spolkový život.

No ano - to ovšem jaksi bylo naprosto možno i za socialismu. Bylo možno například stát se členem spolku rybářů, nebo členem spolku chovatelů králíků. Dokonce i do toho kostela bylo možno chodit. A i tím soudcem z lidu bylo možno se stát.

A bylo samozřejmě velmi mnoho lidí, kteří si s tím vystačili; který si celý svůj život mohli víceméně spokojeně prožít a dožít s tím, že mohou chovat své králíky, a že si o víkendu mohou zajít na ryby.

Pokud je tady vyjádřena zásadní kritika na způsobu života který poskytuje současný systém politické liberální demokracie, pak tato kritika se samozřejmě neobrací na ty, kteří své dostatečné životní vyžití, kteří dostatečné naplnění svého životního smyslu spatřují v tom, že si budou moci spokojeně chovat své králíky a nikdo jim do toho nebude mluvit.

Tato kritika liberální demokracie míří jenom a pouze na ty, kteří chtějí něco víc. Na ty, kteří očekávají, že nejenom jejich vlastní individuální existence, ale zároveň život celého národa bude směřovat k nějakým vyšším cílům, k obsažnějšímu naplnění lidské humanity, niterných potenciálů lidské bytosti, nežli kolik může poskytnout jenom členství ve spolku chovatelů králíků.

Také by bylo možno, paní Zemanová, všechny ty kteří se opováží kritizovat onu "posvátnou" demokracii, rovnou označit za "ztroskotance a samozvance". Alespoň by bylo možno hned vidět, o co se vlastně jedná.

Myslím, pane Poláčku, že jste zcela zbytečně rozčilený a dle mého názoru nespravedlivý. Pokud si vzpomínám, nikdo tu demokracii za posvátnou krávu neprohlašuje a její kritiky za ztroskotance a samozvance už vůbec ne.
Přiznávám, že mně osobně na nich vadí jedna věc: nejasné vyjadřování, když dojde na principy toho, co by podle nich demokracii mělo nahradit.
Možná byste mohl vysvětlit, jaké způsoby byste se rozhodl použít, aby se vaše vize lepší společnosti přiblížila.

Jako vždycky v případech, když se jedná o fundamentální kritiku na stávajících poměrech, vzbudí to rozhořčenou reakci konzervativní části společnosti.

Tito konzervativně orientovaní lidé totiž čistě emocionálně nesnášejí žádnou změnu. Totiž - žádnou skutečnou změnu. Oni jsou srostlí s tím světem který je obklopuje, na který jsou zvyklí - a nejsou vůbec schopni dohlédnout za jeho hranice. A proto jakákoli hrozba zásadní změny (a tedy jakákoli fundamentální kritika stávajících poměrů) v nich vždycky automaticky vybudí pocit osobního ohrožení. Jejich vlastní, tak důvěrně známý svět se otřásá, je ohrožen změnami, které se jim jeví nesrozumitelné, neodpovědné, nebezpečné.

Z psychologického hlediska tady není žádného zásadního rozdílu mezi konzervativci, kteří se snažili zachránit socialismus, a mezi konzervativci, kteří ze všech sil zachraňují kapitalismus, i s jeho "demokracií".

Je možno mít určité pochopení pro tuto vnitřní existenciální hrůzu z jakýchkoli změn; ale nedá se nic dělat, jsou chvíle kdy je nutno dokázat pohlédnout i za okraj toho "důvěrně známého". A kdy je zapotřebí vydat se někam dál. Do končin neznámých, a i s určitými riziky spojených.

Ale nebýt této připravenosti vydat se na tyto nové, neznámé cesty, stále bychom ještě nejspíše lezli po stromech.

Upřímně řečeno, paní Zemanová, měl jsem daleko spíše já u Vás ten pocit, že jste propadla přílišným emocím.

Jestliže mou - a chci se stále domnívat, dostatečnými argumenty podloženou - kritiku na stávajícím společensko-politickém systému charakterizujete jako "vytí vlků na měsíc", pak se ta paralela s oněmi "ztroskotanci a samozvanci" nabízí sama od sebe.

Pak ovšem svou účast v téhle debatě musím ukončit s pocitem, že jsem nedokázala prolomit neporozumění z vaší strany. Obdobně jako pod článkem p. Šíchy.

Upřímně řečeno, taky si myslím, že bychom se měli posunout už někam dál. Ale domnívám se, že to, kdy k tomu dojde, tedy kdy tady vzejde nějaký ten nový společenský systém, nezáleží čistě jenom na naší vůli, na našem rozhodnutí, na naší odvaze. Já si dokonce myslím, že k tomu, abychom se konečně posunuli někam dál, nutně potřebujeme Boží pomoc.

Nastal teď čas k danému tématu připojit prohlášení zásadnějšího významu.

V poslední době jsme zde vedli celou řadu diskusí na téma (liberální) demokracie, její podstaty, a jejích principiálních limitů.

Byla řeč o tom či onom, o těch či oněch vlastnostech a charakteristikách tohoto způsobu demokracie.

Ale: jednou už prostě bylo na čase jednoznačně vyhlásit, že tento způsob demokracie je špatný a vadný ze své nejvlastnější podstaty. Že je to nakonec jenom předstírání a klam. Že je to falešný způsob života společnosti, který brání postupu k životu pravému.

Ano, takovéto zásadní odmítnutí této demokracie není ničím jednoduchým. Tato demokracie si - velice úspěšně - vytvořila faktický monopol na lidskou svobodu. Ne že by tuto svobodu přinášela skutečně; ale velice dovedně předstírá, že tomu tak je.

Bylo už jednou nutno říci: Dost, takhle to přece není pravda. Je to fakticky ten samý počin, jako když se svého času skoncovalo s iluzí socialismu jakožto údajně "beztřídní společnosti".

Připomeňme si: i tato iluze byla velice silná. Prakticky nezpochybnitelná. Vždyť i dokonce ještě samotný Trocký ve své "Zrazené revoluci" (tedy kdy už zcela zásadně zavrhl celý stalinský systém vládnutí) - tedy i Trocký zde stále trval na tom, že v Sovětském svazu byla nastolena beztřídní společnost; a že za veškerý odvrat od původního komunistického ideálů může jenom "byrokracie". Neboť podle jeho názoru tady není žádná třída vlastníků-vykořisťovatelů, všechny produkční prostředky přece patří lidu.

A byli to až v padesátých létech polští studenti Kuroň a Modzelewski, a nezávisle na nich v Jugoslávii Milovan Djilas, kteří ukázali, že je tomu přesně naopak: že se tady ve skutečnosti vytvořila právě tato "nová třída" těch, kteří sice ne podle zákona, ale fakticky a zcela reálně ovládají produkční prostředky svou vlastní mocí, ve vlastním zájmu a ve vlastní prospěch.

I teď tedy nastal čas skoncovat s onou pověstnou "komunální kritikou", kdy se na současném politickém systému liberální demokracie krotce kritizovaly jenom ty či ony dílčí aspekty, jako údajně jenom pouhé "vady na kráse".

Jednou už bylo zapotřebí jasně a jednoznačně veřejně vyslovit, že tento způsob demokracie je vadný ne snad proto že ten či onen politický či jiný činitel by ho nějakým způsobem zneužíval či deformoval; nýbrž že tento politický systém je vadný ze své vlastní podstaty. A že nemá naprosto žádného smyslu snažit se ho nějak "vylepšovat", znovu a znovu záplatovat - nýbrž že se jedná o to, celý život společnosti postavit na zcela jiný základ.

Za tím účelem bude nutno vykonat ještě mnoho práce; bude nutno dopodrobna rozebrat celou tématiku politické demokracie - co vlastně je, čím není, a čím nikdy být nemůže. A čím ve skutečnosti ani být nechce.

A teprve na základě tohoto rozboru stavu současného bude možno začít hledat, dohromady kousek po kousku skládat obraz toho světa, který by měl následovat na tento systém formalizované občansko-buržoazní demokracie.

Ale - jednou už bylo nutno začít.

Ano, pane Poláčku, máte pravdu.

Jenže, jak zajistit, aby to celé, celá ta analýza a opatření, která z ní vzejdou, neskončila zase tam, kde to celé začalo? To je u prospěchářství, u využívání jedněch druhými? Aby se zase nic nezměnilo?

Vždyť to do teď tak vždy bylo. Nadvládu šlechty nad celou společností převzala po buržoazních revolucích buržoazie. A byla z toho diktatura jedněch nad druhými. Nadvládu buržoazie nad celou společností převzala po komunistických revolucích komunistická strana. A byla z toho opět diktatura jedněch nad druhými. A po sametové revoluci převzala buržoazie nadvládu nad celou společností nazpět od komunistů. A je z toho zase diktatura jedněch nad druhými.

Proč to tak bylo? Inu proto, že hybnou silou společnosti při všech těch převratech a revolucích bylo: „žít na úkor druhých“. Žádné dobro pro všechny!

Proč by to nemělo být totéž i po té velké analýze a z ní vyšlých opatření, po té příští revoluci, k níž upínáte Vaše naděje, pane Poláčku?

Mohlo a mělo by to být jiné. Ale to může nastat jedině tehdy, když se tou hybnou silou společnosti stane úplně něco jiného. Totiž „láska k druhým lidem“, starost o to, aby se druhým dařilo minimálně tak dobře, jako každému z nás.

K tomu ovšem potřebujeme to, co nás samotné překračuje, co sami od sebe nedokážeme. Pána Boha. A to znamená křesťanství.

Chceme ho, chcete ho, pane Poláčku?

Váš Jiří Vyleťal

PS: Ano, to je moc dobrý odkaz, paní Hájková. Thierry Bizot napsal ještě jednu knížku: Anonymní katolík. Byl podle ní natočen úžasný film: Kdo chce být milován? Ten film je skutečně přenádherný. Dá se koupit u Paulínek. Kdybyste měla potíže jej sehnat, pošlu Vám jej poštou.

Celý svět je špatný a pan Poláček chce vyměnit jenom demokracii.

Hlavně však nemá za co.

Což o to, já se taky zdravím s každým, koho potkám u nás na vsi. To je takový zvyk, který však nic nevypovídá o "patření někam". Ve skutečnosti ty lidi neznám.
Já jsem si jenom vzpomněla, jak pan Poláček jednou napsal, že nemůže být členem žádného kolektivu, protože by tam neustále všechny nemilosrdně kritizoval, za což by byl jistě brzy "vyobcován".

Díky. Já se po filmu podívám.

Tento článek mi připomněl jeden rozhovor (v novinách) s jednou úspěšnou českou podnikatelkou. Bylo to ještě dosti nedlouho po převratu, takže lidé ještě měli v dobré paměti bezprostřední srovnání s životními podmínkami v minulém režimu.

Tato podnikatelka vyprávěla, jak se svým mužem dříve snili o tom, jak by to bylo krásné kdyby si mohli zařídit vlastní dům, se zahradou a bazénem, kdyby mohli cestovat po světě.

Po převratu využili příležitosti, stali se novopečenými podnikateli. Jejich podnikání bylo úspěšné; a tak si mohli pořídit všechno to o čem dříve tak toužebně snili. Mají vilu se zahradou a s bazénem, mohou cestovat kdekoli po světě.

Jenže, jak tato podnikatelka přiznala - nakonec z toho všeho nemá vůbec žádnou radost. Je natolik zapřažená do svého podnikání, do své neustálé honby za ziskem, že na nějaké cestování po světě vlastně ani vůbec nemá čas. A i když je třeba v té své bohatě vyzdobené vile, po té celodenní honičce z toho nemá vůbec žádný požitek.

To celé je skutečně dokonalý příklad toho, že celý ten svět věcí, který s sebou přináší kapitalismus, nikdy nemůže člověku přinést opravdové uspokojení, nikdy nemůže naplnit jeho život pocitem smyslu a opravdového lidského štěstí.

Kapitalismus plodí prázdnotu - prázdnotu duše. A tak mnoho lidé se snaží tento pocit vnitřní prázdnoty zaplnit tím jediným, co tento kapitalismus může nabídnout - totiž neustále dalšími a dalšími věcmi. A protože tyto věci tuto prázdnotu nikdy skutečně vyplnit nemůžou, pak těch věcí musí být čím dál tím více. Je to šílený závod o čas; ale tento závod člověk nakonec nikdy nemůže vyhrát. Může si nanejvýš vytvořit svou vlastní iluzi.

Takhle, pane Vyleťale: nějakou absolutní záruku nemáme, a nikdy mít nebudeme. A nebudeme ji mít ani v té Nejvyšší instanci; neboť zkušenosti z minulosti nám naprosto jasně říkají, že ani ty státy které se orientovaly na Boha, že ani ty neskýtaly žádnou záruku toho, že život v nich bude řádný, svobodný a humánní. A ty současné "boží státy" na Blízkém Východě jsou příkladem více nežli odstrašujícím.

Ale přesto - v zásadě s Vámi souhlasím. Totiž v tom ohledu, že pokud uvažujeme o možnostech zřízení nějaké lepší společnosti, lepšího státu nežli jaké přináší současná (liberalistická, buržoazní) demokracie, že bude muset nevyhnutelně obsahovat nějaký vyšší duchovní princip.

Já se ještě jednou vrátím k tomu Aristotelovi. Ta jedinečná hodnota těch starých myslitelů teorie a filozofie státu spočívá v tom, že na rozdíl od těch současných, naprosto plochých teorií, které se vyčerpávají jenom a pouze sférou bezprostřední politiky, u nich byl ještě v jejich úvahách zapojen samotný člověk - v celé šíři, hloubce a výšce jeho existence.

Zrovna v minulých dnech jsem v jedné diskusi zmínil tu základní linii Aristotelova pojetí člověka a státu: člověk vychází ze své přírodní danosti, ve které je sám jenom semenem; semenem ze kterého může - a má - vyrůst dospělý, košatý, kvetoucí a plodný strom. Ale aby člověk mohl dospět k tomuto svému nejvlastnějšímu určení, musí vykročit z této své pouze přírodní danosti - musí překročit svou pouhou f ý s i s, a musí vstoupit do říše meta-fyzické, čili (v daném smyslu) n a d fyzické, nadbiologické. Člověk se tímto aktem z tvora přírodního stává tvorem myslícím - a zároveň s tím tvorem duchovním. Přičemž pro Aristotela tento vývoj, tato vzestupná linie končí právě až ve sféře duchovní, teologické.

Tady není místo na to, dopodrobna rozebírat konkrétní jednotlivosti, co a jak. Rozhodující je ten základní princip: jestli uspořádáváme náš stát právě s ohledem na c e l o u šíři a hloubku lidské existence - anebo jestli celého člověka zkracujeme jenom na tu čistě politickou rovinu.

Ta "moderní" demokracie musí ve svém nároku vytvořit lepší svět nutně ztroskotat už z toho důvodu, že jde mimo člověka. Ona člověka redukuje jenom na tu čistě politickou stránku - a myslí si, že si s tím vystačí.

Těžko říci, zda je v tom více zaslepenosti, či více vědomé manipulace; ale v každém případě, tento trik demokracii nemůže vyjít. Ne natrvalo. Dříve či později se ukáže, že člověk je prostě něco daleko více, nežli jenom tato fikce ryze politického státoobčana.

----------------------------------------

Ale ještě k těm zárukám: jak řečeno, žádné záruky, že se nám naše hledání lepšího světa a lepšího státu povede, žádné takové záruky nemáme.

Ale, přece bych tu měl jedno zcela zásadní kritérium. Podle mého přesvědčení celé dosavadní dějiny lidstva byly charakterizované - a zároveň limitované - tím, že zde nebylo učiněno zadost c e l é lidské bytosti. Právě v té zmíněné celé šířce, hloubce a výšce jeho existence. Vždycky byl z tohoto komplexu lidského bytí vytržen jenom jeden jediný moment, a tomu se podřídilo všechno ostatní.

Takže teď se jedná o to, zda konečně dokážeme všechny ty - podstatné - stránky lidské existence spojit dohromady, v jeden jediný funkční a harmonický celek. Aby zde bylo všechno, co lidská duše potřebuje, a aby žádný aspekt nezatlačoval do pozadí ty ostatní.

Stále je tu mnoho takových, kteří nemohou skousnout kritiku na jejich "posvátné" demokracii.

Tak se ale podívejme, co a jak by bylo, kdyby tato demokracie opravdu byla tím, co slibuje a předstírá být. Kdyby tato demokracie opravdu byla schopná dostát svým slibům, pak by:

- tento svět vypadal zcela jinak

- my bychom se v tomto světě cítili zcela jinak

- lid by byl byl spojený ve společném úsilí za budování společného státu, a nikoli rozdělený a roztržený na navzájem se nesnášející názorové skupiny, partaje a frakce

- vládl by tu samotný lid, a nikoli oligarchické zájmové skupiny

- předmětem a konečným cílem všeho snažení by byl samotný člověk, v celé šíři a v celém smyslu jeho existence, a nikoli svět věcí a neustále rostoucí konzum a zisk.

To všechno by tady bylo, kdyby tato demokracie byla opravdu tím, čím předstírá být.

A jestliže toto všechno tady není: pak je plným právem možno soudit, že na této demokracii je něco zcela zásadně falešného. A že je tedy nutno hledat něco jiného a lepšího.

Je naprosto v pořádku, že člověk, který se vydává na cestu za lepší budoucností a lepší společností, nemá žádnou záruku, že se mu to splní.
Mám ale pocit, že lidé, kteří se na té cestě ocitají s ním, by si aspoň minimální záruku zasloužili. Záruku, že ve chvíli, kdy by se jim další pokračování jevilo jako nesnesitelné, bude jim dovoleno změnit směr. Bylo by to vůči nim poctivé.

To, že si člověk najednou uvědomí prázdnotu v duši, způsobuje Bůh. A naplnit takovou prázdnotu v duši člověka může také jenom Bůh. Bůh ovšem nejedná s žádným státem (s jeho reprezentací), proto ani žádný "Boží stát" nebo duchovní stát nemůže existovat. Bůh jedná pouze s člověkem. Nabízí mu plnost života.
Žalmy nám říkají, že člověk, jehož naplňuje Bůh "je jako strom zasazený u tekoucí vody, který dává své ovoce v pravý čas, jemuž listí neuvadá. Vše, co podnikne, se zdaří".

který své srdce obětoval, přestože se vše zdařit nemusí

Já s Vámi v mnohém souhlasím, pane Poláčku. A v lecčems také ne.

Víte, já nečekám nějaký nový systém, se kterým někdo přijde, jak se zázračným vynálezem. Nestane se tak, protože všichni jsme jenom lidé a nikdo z nás není, nebude a nikdy nebyl tak prozíravý, aby viděl do budoucnosti a podle toho mohl určit, kdo kde bude stát, čím bude točit atd., aby to všechno vedlo k dobru pro všechny. K dobru, které bude trvat pomalu celou věčnost.

Vy se, pane Poláčku, stále utíkáte k Aristotelovi. Já Aristotela neznám, ale nepochybuji, že to byl mimořádně moudrý člověk, avšak pořád to byl jenom člověk. Víte, to je něco jako když se levicově orientovaní lidé pořád odvolávají na Marxe. Připadá mi to, jako když si tito lidé na místo boha musí postavit Aristotela s Marxem, protože nemohou připustit, že místo určené pro Boha zaujímá Bůh. A tak hledají spásu tam, kde žádná není a být ani nemůže. Chodí se ptát do rybníka kaprů, jak se létá…

To věčné oprašování lidských velikánů filosofie k ničemu nevede. Všichni byli děti své doby a nikdo z nich spásu lidí, živých i mrtvých, neměl na mysli. Nikdo z nich se také ke spáse všech nezavázal.

To udělal jenom Bůh. Proto důvěřujme jemu, řiďme se jeho slovem a čiňme to, co od nás chce. Nechce toho zase tolik: Miluj bližního svého a miluj Pána Boha. To je ten „nový“ systém starý už 2000 let.

Váš Jiří Vyleťal

Pane Vyleťale, já jsem Vám vyšel vstříc tím, že jsem výslovně poukázal na to, že celé to Aristotelovo pojetí člověka (včetně jeho politicko-státní existence) vrcholí ve sféře teologické. Tedy u Boha. V tehdejší době ovšem spíše u bohů; ale právě u Aristotela je to poněkud nejasné, na jedné straně v souladu s tehdejší tradicí hovoří o bozích, na straně druhé veškeré bytí odvozuje od prvotního tvůrčího aktu j e d n o h o jediného "Prvotního hybatele" (tedy Boha).

Ono to celé je možno vzít i obráceně: nejen u Aristotela, ale už i u Platóna (a u něj ještě mnohem výrazněji) všechno jsoucí má svůj původ "nahoře". Tedy v nebeských sférách. Pro Platóna je dokonce ten svět vezdejší svým způsobem neskutečný; je to jenom nedokonalý odraz toho dokonalého světa ideálního.

Tohle je tedy tomu antickému a křesťanskému pojetí naprosto společné: že se vychází z předpokladu původní absolutní Dokonalosti; a účelem - a zároveň úkolem - člověka je pak to, se k této (boží) dokonalosti přiblížit, vrátit se do ní.

Tohle (tento návrat) ovšem nepřijde jenom sám od sebe.

A - a tohle je krajně důležité - on nepřijde ani jenom tím, že se lidé budou usilovně modlit.

Nýbrž - tento "návrat k dokonalosti" musí procházet veškerou r e á l n o u životní praxí člověka. Musí tedy zahrnovat nejenom jeho nitro, nýbrž i jeho vnější existenci.

"Podle jejich ovoce poznáš je" - ale toto "ovoce", to je právě ta vnější činnost člověka. A tato reálná praxe člověka - to je právě celý jeho vnější svět, to je to čím žije, co vytváří, co vystaví, jakým způsobem bude celebrovat (nebo naopak ponižovat a špinit) svůj celý život.

Nejen Platón a Aristoteles, ale v novější době i Hegel - ačkoli p r á v ě Hegel celý svůj filozofický systém založil na křesťanství - tak právě Hegel znovu a znovu rozhodně kritizoval ty názory, že prý naprosto postačí vzývat Boha, a že tím už bude o vše postaráno.

Hegel říká: p r á v ě proto že tento svět je Boží svět, pak právě proto člověk až tehdy dosáhne svého plného návratu k Bohu, k Boží dokonalosti, když i celý svůj r e á l n ý svět dokáže zřídit podle Boží ideje. A tedy i včetně toho "systému". Konkrétně řečeno, stát je pro Hegela "ztělesněním božské ideje".

To znamená: pokud ten Bůh zůstane jenom a pouze v tom lidském nitru, pak celé to Boží dílo zůstane nedokončené. Zůstane jenom tím "semenem", jak o tom byla řeč u Aristotela.

Z toho všeho vyplývá - a to jak pro věřící tak i pro ateisty - jedno společné poznání: buďto dokážeme c e l ý náš život, celý náš svět vybudovat tak, aby přinejmenším směřoval k tomu cíli dokonalého bytí - anebo budeme natrvalo odsouzeni k tomu, žít ve světě který je jenom nehotový, nedodělaný, polovičatý, a tedy nepravdivý.
.

Paní Zemanová, je mi líto, ale opravdu platí: ať si vsadíte na jakéhokoli koně, nikdy nebudete mít nějakou absolutní záruku že Vás nepřivede do propasti. A to platí i pro "koně demokracie". I ten má totiž svou vlastní, předem vyznačenou dráhu - a jenom v jejích hranicích může tu ta tam trochu měnit svůj směr.

Vezměme si třeba jenom ekologii: podle všech dostupných dat současné lidstvo směřuje ke svému ekologickému zániku.

Pro svou záchranu by lidstvo muselo radikálně změnit svůj způsob života od (hyper)konzumního k ekologickému; jenže lidstvo to neudělá, a to ani ty státy demokratické. Proč? - No přece, bylo by to proti "vůli lidu". Neboť tento lid chce konzumovat, a to hned teď. Po nás potopa!

Jediná - relativní - záruka je v tom, změnit samotného člověka. A tedy celý jeho způsob existence, a to včetně - viz mou odpověď panu Vyleťalovi - včetně jeho existence institucionalizované, státní.

Základnou všeho se musí stát to, co je o sobě objektivně dobré - a ne to, co si ve své partikularitě a ve své omezenosti přeje jednotlivý člověk, respektive skupiny těchto jednotlivců.

Ano, samozřejmě, to co je "objektivně dobré" - to může být velice sporné, a má to velmi mnoho různých aspektů, faset. V tomto smyslu samozřejmě platí právo - a nutnost - svobodné diskuse, volné konfrontace různých náhledů, různých životních konceptů.

Ale - ten zásadní obrat spočívá právě v tom, že základem má být to objektivní dobro, a ne jenom nahodilé subjektivní mínění.

Základní problém v dorozumění mezi námi je ten, pane Poláčku, že pro nás Bůh není žádná "božská idea". Ten Hegelův Bůh je čistě filosofický a hypotetický.

Samozřejmě, že Hegelova filozofie není samotnou Biblí. To jest, nad Hegelovými filozofickými analýzami opravdu není možno prožívat pocit náboženského vytržení.

Jenže: on právě těmi svými analýzami ukazuje, že jenom a pouze tyto náboženské city a pocity samy, že jsou ve skutečnosti velice úzké. Že nikdy nemohou dostát tomu, co je tím "božským" ve své vlastní podstatě.

Hegel se vždy uštěpačně vyjadřoval o těch křesťanech, kteří jenom neustále dokola opakují své "Ó pane, ó pane!" - a domnívají se, že tím už své úloze (a povinnosti) křesťana učinili zadost.

Pokud by se nejednalo o nic více, nežli jenom o tento ryze religiózní prožitek, pak by nebylo naprosto žádného rozdílu mezi křesťanstvím, mezi antickými bohy a mezi ještě staršími, už vysloveně "pohanskými" bohy s jejich krvavými rituály.

Hegel naproti tomu vidí zcela jednoznačný vývoj v chápání Boha, a tento vývoj pro něj vrcholí právě v křesťanství. Ale tento vývoj není izolovaný, naopak jde ruku v ruce s vývojem samotného - vnějšího - světa, tím jak člověk spolu s vytvářením - a vylepšováním - svého vnějšího světa rozvíjí své vlastní duchovní schopnosti, tím výše postupuje i na tom žebříku pochopení a uvědomění náboženského, a tedy ve svém chápání pravého Boha.

Krátce řečeno: pokud člověk nedokáže dosáhnout vrcholného stupně svého vývoje při budování svého světa (a to tedy včetně státu), tak do té doby nedokáže dosáhnout ani pravého pochopení samotného Boha.

I když ho třeba bude vyznávat, bude se k němu obracet, bude ho vzývat - pořád to bude jenom principiálně nižší, nedostatečně vyspělý a nedostatečně zralý způsob vztahování se k Bohu.

Jen tak pro zajímavost, toto Hegelovo pojetí vývoje pak nachází svou materialistickou paralelu u Marxe: to co je u Hegela vývoj lidského ducha, jeho schopnosti hlubší a pravdivějšího (a ve svém vrcholu teologického) poznání, to je u Marxe reálná, praktická činnost člověka, jakožto kreativní bytosti.

A tak i podle Marxe člověk nevyhnutelně musel projít napřed primitivními, potom čím dál tím rozvinutějšími, ale stále ještě omezenými fázemi a stupni svého vývoje (včetně kapitalismu), aby teprve na tomto nejvyšším stupni dosáhl svého plného uvědomění, a byl schopen vědomě vytvořit podmínky vedoucí k jeho vlastní trvalé humanizaci.

Co by asi Hegel řekl na tento úryvek z proroka Jeremiáše:
"Svedl jsi mě, Hospodine,
a dal jsem se svést;
byl jsi silnější než já a přemohls mě!
Celý den jsem na posměch, všichni se mi vysmívají.
Když mluvím, musím křičet, ohlašovat násilí a zpustošení;
Hospodinovo slovo se mi stalo pohanou a posměchem po celý den". (Jr 20; 7-9)

Sedělo by mu to k jeho představě Boha?

P. S. Také se překládá "přemlouval jsi mě a dal jsem se přemluvit".

je téma mnohdy duchudoby odpovídající a stejně tak mnohdy anachronické.
Bych podotknul dnes, v době kdy je lidský úděl zaštítěn protagonisty, kteří stupeň trvalé humanizace odsouvají nejen na příští generace, ale na příští vzdálené civilizace.
Amerika férst, svět bez Ruska nemá smysl, Korea je připravena udeřit první........takové jsou dnes oslovující důkazy.

Ale ano, paní Hájková, to by se dalo odhadnout celkem s jistotou, co by Hegel ke slovům proroka Jeremiáše řekl.

Podle Hegelova přesvědčení (a podle jeho vývojového modelu historických forem náboženství) se judaismus od křesťanství odlišuje tím, že zde není ještě přítomen prvek vlastního, vědomého počinu člověka v souladu s Boží vůlí, nýbrž teprve ten moment p o d ř í z e n o s t i pod Boží vůli.

To se ukazuje právě na těch slovech proroka Jeremiáše: "Byl jsi silnější než já a přemohl jsi mě".

Podle Hegela v judaismu vystupuje Bůh v prvé řadě stále ještě jako p á n, jakožto vládce ("Herr"). Který svůj zástup ovládá v prvé řadě svou holou mocí, jehož hněvu je nutno se obávat.

Zatímco v křesťanství podle Hegela na místo tohoto stavu podřízenosti nastupuje vlastní, svobodná vůle člověka-křesťana. Věřící křesťan nemusí pociťovat strach z Boha, nemusí se mu kořit jako nějakému vzdálenému Pánu - neboť křesťan ve svém duchovním uvědomění nechce nic jiného, nežli co chce samotný Bůh, co je (tvůrčím) záměrem samotného Boha.

Přičemž podle Hegela to vývojové stadium judaismu (stejně jako všechna vývojová stadia náboženského vnímání předtím) bylo nutné a nevyhnutelné: napřed bylo nutno vytvořit a upevnit právě toto bezpodmínečné podřízení se člověka té Boží vůli, a teprve na tomto základě bylo možno pokročit dál, k dobrovolnému a vědomému jednání a chování v souladu s Boží vůlí a Božím dobrem.

Ostatně, tento Hegelův vývojový model má víceméně svou plnou platnost a hodnotu i pro ateisty: postačí tu postavu Boha nahradit pojmem "objektivní Dobro" - a máme tu v podstatě ten samý výsledek: napřed bylo nutno, aby se člověk (pomocí náboženských obrazů a náboženského prožitku) naučil respektovat a chápat, že tady vůbec existuje něco takového jako je to "objektivní Dobro", napřed se mu musel začít cítit být zavázaný - a teprve na dalším vývojovém stupni člověk může dospět k tomu, aby toto Dobro prováděl a uskutečňoval sám, na základě svého vlastního svobodného uvědomění.

Kteréžto "svobodné uvědomění" - abych odpověděl na pochybnosti pana Petraska ohledně konfrontace projektu humanismu a velice přízemních materiálních a jiných zájmů tohoto světa vezdejšího - tak tedy toto "svobodné uvědomění" je opravdu do nemalé míry slabina toho Hegelova modelu, který ovšem celý svět vykládal ryze idealisticky. Tedy jako záležitost výhradně vědomí, rozvoje lidského uvědomění, až po jeho splynutí se samotným Duchem (Svatým).

Oproti tomu pak zcela logicky argumentoval Marx, že když na sebe narazí i to nejpokročilejší a nejryzejší vědomí a uvědomění na straně jedné, a ty profánní materiální zájmy na straně druhé, tak že nakonec vítězem budou nakonec vždy ty zájmy materiální. A proto podle Marxe je nutno cíleně zasáhnout právě do celé té sféry těch materiálních zájmů, a tuto proměnit tak, aby ona sama to "objektivní Dobro" vytvářela a generovala.

Podle mého přesvědčení má Marx v tomto ohledu naprosto nepochybnou pravdu; ovšem je zase fakt, že on na straně druhé hrubě podcenil tu roli vědomí, vlastního přesvědčení a uvědomění. Takže je - v rámci procesu dialektické syntézy - nutno učinit zase krok zpátky k tomu vědomí, a obojí (tedy to uvědomění i ty materiální zájmy) dokázat spojit v jeden provázaný celek.

Bůh dříve posílal k tomu, aby sdělil svou vůli, proroky, kteří ovšem trpěli, protože lidé jim nevěřili. Jeremiáš tedy netrpěl za to, že by on sám dělal něco špatně a Bůh ho musel svou autoritou donucovat ke slušnému chování, ale protože nikdo Jeremiášovi nevěřil, že právě on jim sděluje Boží vůli. Být prorokem byl nevděčný úkol, ale nešlo se toho zbavit, jak naznačuje citát. Proč Bůh „přemohl“zrovna Jeremiáše a „nepřemohl“ rovnou i ostatní, když jim chtěl dát najevo svou vůli? Tehdy to bylo tak, že Bůh nemluvil ke každému zvlášť a občas ústy svých proroků své lidi překvapil tím, co že to vlastně po nich chce. To je totiž jedna z jeho vlastností, že je nevypočitatelný a občas překvapuje. A takový je stále.
Dnes už proroci nejsou. Ale opravdu každý „křesťan ve svém duchovním uvědomění nechce nic jiného, nežli co chce samotný Bůh, co je (tvůrčím) záměrem samotného Boha“? Snaží se každý křesťan Boží vůli rozpoznat a sladit s tou svou? Neexistují i dnes křesťané žijící prostě „podle zákona“, přesvědčení, že znají naprostou pravdu, tak jako tomu bylo už před tisíciletími?
Jinak si myslím, že ten Hegelův model příliš bere lidstvo jako jediný celek a moc nepočítá s tím, že lidé se vyvíjejí nerovnoměrné, že jsou různí, a proto s každým musí Bůh jednat jiným způsobem.

vyjádřil svůj humanismus slovy: „ there is no religion, no philosophy, no ideology higher than brotherhood and sisterhood” - neexistuje vyšší náboženství, filosofie, ideologie než bratrství a sesterství.

Při troše dobré vůle je možno jeho vyjádření považovat za „ucelený přístup“ stejně jako za respektování „formální demokracie“.

Nevím sice, kdo to řekl, paní Šprynarová, ale při troše dobré vůle by to mohl být i křesťanský výrok.

Za proroky lze v přeneseném smyslu slova pokládat různé lidi. Hálek v básni "Nekamenujte proroky" hovoří o básnících jako o prorocích.
Skuteční proroci byli ti starozákonní a mluvili převážně k lidu smlouvy. Připomínali mu, že porušuje smlouvu s Bohem. K pohanům se obraceli méně často, protože ti žádnou smlouvu s Bohem neměli.

Odhaduji, že ten výrok o "bratrství" a "sesterství" by mohl pocházet od dalajlámy.

Nicméně, s tou "formální demokracií" to opravdu nemá naprosto nic společného.

Přesně naopak: jakékoliv opravdu a intenzivně míněné (a žité) bratrství a sesterství směřuje k demokracii substanciální - která je pravým opakem té formální.

Ovšem že ten samotný fakt, že se historicky vyvinulo křesťanství, ještě zdaleka neznamená automaticky, že každý křesťan (tedy každý kdo byl pokřtěn a nějakým způsobem praktikuje křesťanskou víru) jedná ve shodě s - pravou - Boží vůlí. Tohle věděl už Hegel - právě proto tak ostře kritizoval ty, kteří celou substanci křesťanské duchovnosti zkracují a redukují jenom na holé rituály, jenom na to prázdné vyvolávání "ó Pane, ó Pane!"...

Ano, proroci dneska nejsou. Nejsou, protože tu není přítomna žádná nová duchovní zvěst.

Až se tato nová duchovní zvěst vynoří, vyvstanou i proroci.

Já si myslím, že pokud je pozorovatelem něco nepoznáno - jako např. důležitá duchovní zvěst - není to důkaz toho, že to něco neexistuje.

Ledaže by onomu pozorovateli za žádných okolností nic nikdy neuniklo. Že by by pozorovatelem absolutně dokonalým.

A protože my všichni jsme jen lidé nedokonalí - což může každý na sobě pozorovat sto desetkrát denně - není nikdo z nás ani dokonalým pozorovatelem. Takže je docela možné, že Vy, pane Poláčku, jste tu duchovní zvěst poněkud přehlédl.
Jiří Vyleťal

Před čtyřmi lety jsem se zúčastnila týdenního pobytu spojeného s duchovní obnovou. Každý den jsme vedle jiného programu meditovali (každý sám) o předloženém úryvku. Říká se tomu též perikopa. Většinou šlo o úryvky z evangelií, kde vystupoval Ježíš (například Ježíš uzdravuje nemocného v chrámu, Ježíš se setká se Zacheem, Ježíš doprovází učedníky do Emauz a podobně). Exercitátor nám radil, abychom si zkoušeli představit tu scénu a taky sebe sama na místě jedné z postav. A pak abychom přemýšleli o sobě. Představíme si sebe na místě nemocného, kterého Ježíš uzdravuje? Nebo na místě těch, kteří přihlížejí? Nebo na místě učedníků? Nebo rovnou na Ježíšově místě? To prý většinou svědčí o velikosti našeho ega.
Nevím, proč jsem si na to vlastně vzpomněla. Nedávno jsem četla, že v antice uznávali téměř všechny ctnosti, kterých si zároveň vážili i křesťané. Kromě jedné a tou je pokora. "Slovem pokora (tapeinosis) označovali Řekové přízemnost, malichernost, ničemnost a zbabělost" http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27304
Pro antického člověka byla pokora něco nepředstavitelného. Asi jako pro dnešního člověka.

Pane Vyleťale, zcela záměrně jsem použil formulace "nová duchovní zvěst". Ať máme názor na křesťanství jakékoliv, sotva bude možno tvrdit, že se jedná o "novou" zvěst.

A co se těch proroků týče: současné křesťanství asi sotva může tvrdit, že by mělo nějaké proroky. Tedy hlasatele a zvěstovatele něčeho nového. Anebo vůbec něčeho strhujícího.

Ano, v rámci křesťanství působí i zapálení, tzv. "charizmatičtí" kazatelé - ale to nejsou skuteční proroci, v onom starozákonním smyslu, zvěstující z nejhlubšího vnitřního přesvědčení Boží myšlenku - nýbrž to jsou křiklouni, exhibicionisté kteří proudem svých slov zahlcují mysle svých posluchačů, aby tak mohli ovládat dav. A většinou za tím stojí i motiv ryze komerční.

A tak opakuji znovu: vynoří-li se nějaká opravdu nová, svěží a strhující duchovní zvěst, pak nebude mít nouzi o své proroky.

Paní Hájková, nikde jsem nenašel, že by řecký význam slova "tapeinosis" byl "pokora". Ve všech dostupných překladech stojí, že původní význam byl "ponížení".

Ale bez ohledu na to skutečně zůstává faktem, že ta "pokora" je podle všeho originálním přínosem křesťanství do světové kultury. ("Kulturou" teď mám na mysli všechno co utváří nemateriální oblast lidské existence.)

Řekové ovšem znali úctu k bohům, jejich uctívání - ale "pokoru" v daném slova smyslu ne.

Jestli takovouto "pokoru" v daném smyslu zná už judaismus - tady bych si nebyl tak stoprocentně jistý, jak už jsem zmínil podle Hegela ten rozdíl mezi judaismem a křesťanstvím spočívá v tom, že ten vztah člověka k Bohu je v judaismu založen především na principu nadvlády Boha nad člověkem. Čili že je zde sice už dána "bázeň Boží", kterou by bylo možno považovat za předstupeň té pokory, ale která sama ještě pokorou v plném slova smyslu není.

Ta pokora - to je vědomí, poznání člověka, že je zde přítomno něco, co vysoce přesahuje jeho individuální existenci. Je to tedy na straně jedné jakási pojistka před osobní pýchou; a na straně druhé je to touha po splynutí s tím Velkým, co nás přesahuje.

Ale: zároveň tato křesťanská pokora má také svou negativní stránku.

Naprosto dokonale to vyplývá z toho textu na radiovaticana: jestliže člověk nemá být nakonec ničím jiným nežli pouhou "nickou" (!) - pak je nutno se ptát, jaký pak vlastně smysl má vůbec lidská přítomnost, lidská existence na této zemi.

Je to zase jednou naprosto typické zmítání se z extrému do extrému: jestliže na jedné straně stojí pýcha sebejistého individua, pak na straně druhé stojí zase naprosté podřízení, sebevzdání se lidské bytosti.

Ta "pokora" - ta měla svůj význam, ta byla pokrokem především v té době, kdy bylo nutno kultivovat pohansko-barbarské způsoby života, kdy tedy bylo nutno člověku ukázat limity jeho existence.

Ale u dnešního člověka se s touto "pokorou" moc daleko nedojde, dnešní člověk má - a musí - sám převzít odpovědnost za svůj svět, za to co z něj vytvoří. A tuto vlastní odpovědnost, tuto vlastní svébytnost nemůže mít tam, kde bude označen za pouhou "nicku", která nemá žádné jiné poslání nežli kořit se Boží velikosti.

Tato "pokora" totiž ve svém důsledku vede k jednomu: ke vzdání se vlastní odpovědnosti za tento svět. Tam kde je tvůrcem všeho Bůh, tam člověk není tvůrcem ničeho. A není-li člověk tvůrcem, pak nenese ani za nic vlastní odpovědnost.

Spolu s tím je v tom textu také podáván zcela falešný výklad svobody. Který se - jen tak pro zajímavost - nakonec plně kryje s plochým pojetím svobody novodobého liberalismu.

Ta křesťanská svoboda je tu chápána ryze negativně: tedy jenom jako možnost něco zkazit!! Tady je opravdu jenom možno potřásat hlavou nad tím, jak někdo může takový nesmysl vůbec myslet vážně.

Ale svoboda opravdu znamená možnost něco zkazit. Dokonce možnost vybrat si zlo. A ovšem, být za to odpovědný. Kdyby neexistovala jiná možnost, než vybrat si dobro, nebyla by to svoboda. To kázání pojednává o tom, že cokoliv člověk udělá dobrého, je to především Boží zásluhou, zatímco cokoli udělá špatně, je jeho vinou, protože se nedržel Boha. Myslím, že pokora vůbec nevede ke vzdání se odpovědnosti za svět. Tu máme každý, v rámci svých schopností.

Vážená a milá paní Hájková,
myslím, že s tou svobodou je to jinak.

Pravá svoboda není možnost vybrat si zlo. Pravá svoboda je totiž svoboda, kterou dává člověku Bůh. Je to svoboda podle Božího řádu. A v Božím řádu nemá zlo žádné místo.

Pravá svoboda, jíž je jen a jen svoboda Boží, je možnost volby v rámci dobra. Svobodnou volbou nemohu nikdy volit zlo. Mohu volit výhradně různé způsoby uskutečňování dobra a lásky.

„Svoboda“, která by mohla volit zlo, žádnou svobodou není. Je to svévole, nikoliv svoboda. Právě svévole se vyznačuje tím, že nebere ohled na Boha.

Váš Jiří Vyleťal

Nevím, pane Vyleťale. Možná jsem to kázání špatně pochopila - je to dost těžko srozumitelné. Možná jsem ho pochopila dobře, ale špatně jsem se vyjádřila. Možná máme na mysli každý něco jiného.
Tou volbou zla jsem myslela "špatně užít svou svobodu", jak je to uvedeno v kázání. Svobodou jsem nemyslela tu pravou svobodu, ale to, že něco vůbec lze.
Proti tomu, že zlo nemá v Božím řádu žádné místo lze postavit citát z Izajáše: "Já vytvářím světlo a tvořím tmu, působím pokoj a tvořím zlo, já Hospodin konám všechny tyto věci." (Iz 45,7)
Ale bylo mi už vysvětleno, že v tomto případě se nejedná o zlo mravní.

Vážená a milá paní Hájková,
uvedu jeden příklad, který jsem tu asi už někdy psal. Nechce se mi teď vymýšlet jiný, abych se neopakoval. Ten příklad vysvětluje co je svoboda.

Ocitnu se v desátém patře paneláku a chce se mi dolů. Mám 3 možnosti, tj. mohu svobodně volit ze tří možností: jet výtahem, seběhnout po schodech a skočit z okna.

Sjedu-li výtahem anebo seběhnu po schodech, můj život bude mít pokračování a já budu moci dělat to, kvůli čemu jsem chtěl být dole. Zvolil jsem svobodně a zároveň dobře. Ať už jsem volil schody nebo výtah, v konečném efektu jsem volil život.

Skočím-li z okna, pak sice budu také dole, ale žádné pokračování už nebude. Zvolil jsem smrt a tím jsem volil proti Bohu. Protože Bůh je život. Volil jsem svobodně? Určitě ne. Protože člověk je stvořen k životu a volí-li smrt, je jeho mysl něčím vážným narušena. Nevolí svobodně, ba nevolí vůbec. Jeho rozhodnutí je mu vnuceno tím, co nad ním v danou chvíli zavládne.

Tentýž princip vidíme u Adama a Evy. Dokud žili s Bohem, volili svobodně a dělali o své vůli to, co byla také vůle Boží. Ve chvíli, kdy k nim přišel had, byli ještě svobodní, ale v momentě, kdy je začal přemlouvat a oni začali zkoumat, jestli by si od hada neměli přece jenom nechat poradit, začali ztrácet svobodu. Nakonec o ni přišli úplně a sice momentě, kdy si hada natolik připustili k tělu, že ovládl zcela jejich duši. Pak už se nerozhodovali svobodně ani trochu. Přikývli tomu, proti čemu neměli síly se postavit.

Samozřejmě, že si můžeme klást otázku, jestli Eva s Adamem byli svobodní v tom úplně prvním okamžiku, kdy je had oslovil. Jestli se opravdu svobodně rozhodli hadovo první slovo vyslechnout. Na to odpověď nemáme, to nevíme. Ale cítíme tu nekonečně tenkou hranici mezi důvěrou, kterou Bůh chová ke člověku a rezignací samotného Boha na svou všemohoucnost ze své nekonečné lásky k člověku. (Nevím, zda jsem to vyjádřil alespoň trochu srozumitelně. Slova mi nestačí.)

Myslím, že něco podobného zažíváme u svých dětí. Chceme, aby jednali pravdivě, poctivě, aby byly obětaví, milosrdní a vlastně ve všem jako Bůh, ale nechceme je k tomu nutit. Vy děti máte, paní Hájková, tak si určitě budeme rozumět.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

PS: K té citaci z Izajáše bych podotkl, že bible je natolik zvláštní kniha, že v ní ke každému tvrzení, které si nějak vyložíme, najdeme i tvrzení, které si můžeme vyložit zcela opačně. Proč to tak je, jak je třeba biblickým textům rozumět (a kde je třeba přiznat: nerozumím), je další samostatné téma.

Já myslím, že vám rozumím, pane Vyleťale. Jenom dodám, že každý člověk dobře ví, že když vyskočí z okna, které je vysoko, tak se zabije. A taky ví, že je to špatné. Některá rozhodování jsou těžší, protože nevíme, zda nám přinesou život nebo smrt. Svoboda se někdy podobá pravdě. Ta je taky někdy jasně viditelná na první pohled a někdy ne. Když nám někdo řekne, že dům, před kterým stojíme, má střechu, vidíme na první pohled, že má pravdu. Když nám někdo řekne, že uvnitř domu je akvárium s rybičkami, můžeme zjistit, zda má pravdu jen tím, že se o tom sami přesvědčíme (např. vejdeme dovnitř).
Ten Izaiáš je vysvětlen tady: http://www.katolik.cz/otazky/odeslat_mail.asp?ot=2886
Zrovna nedávno jsem na to narazila a zaujalo mě to.

Tak dobře - podívejme se u dané příležitosti poněkud blíže na otázku svobody. Jak se ukázalo už z předešlých příspěvků, nejedná se o záležitost nijak jednoduchou.

Abych si usnadnil - zbytečnou - námahu, zreprodukuji sem napřed prostě to, jakým způsobem svobodu člověka podává Hegel. A to sice právě s pohledem na Adama a Evu. (Připomínám pro jistotu ještě jednou, že Hegel celý svůj filozofický systém postavil na křesťanství; jeho cílem a záměrem tedy naprosto není křesťanství nějakým způsobem zlehčovat - nýbrž naopak, naplnit ho pravým obsahem.)

Takže, Adam a Eva.

Otázka první: byli tito dva skutečně svobodní, dokud žili v ráji, v naprosté a bezrozporné jednotě s Bohem?

Hegel odpovídá naprosto jednoznačně: v žádném případě. Adam a Eva v této své rajské jednotě s Bohem nebyli svobodní - nebyli svobodní o nic více, nežli všichni ostatní živočichové v tomto ráji žijící. V tomto stavu své bezprostřední přítomnosti u Boha totiž Eva a Adam ještě v žádném směru neobjevili, nepoznali, a nerealizovali svou lidskost. Tedy právě to, co je mělo odlišit od zvířat, to, co jim mělo zadat jejich specifickou výlučnost.

Této své autentické lidskosti mohli dosáhnout p r á v ě a pouze tím, že pojedli ovoce ze stromu poznání. A to i za tu cenu, že se tím zprotivili vůli boží.

Přičemž, toto "zprotivení se vůli boží" zde má velice podivnou pozici. Bůh totiž v žádném případě nemohl nevědět, že Eva s Adamem z toho zakázaného stromu poznání pojíst m u s í - aby splnili ten smysl jejich existence kterými je o n s á m vybavil, totiž aby se stali skutečnými lidmi. To jest - aby se stali duchovními bytostmi. Což bez toho poznání možné není.

Přičemž je také nutno si povšimnout, že reakce Boha na tento jejich počin je dvojí: na straně jedné následuje jeho hněvivá reakce, za samotné porušení jeho zákazu.

Ale na straně druhé pak následuje vlastně už jenom čistě věcné konstatování: "Pojedli jste ze stromu poznání - a tím jste se pozdvihli na úroveň bohů. A kdybyste ještě pojedli ze stromu života - stali byste se nám bohům už rovni úplně; a p r o t o vás musím vykázat z ráje!"

Takže jak vidíme, celá ta záležitost s "prvotním hříchem" má dvě komponenty: na straně jedné je tu zcela legitimní a nutný počin, kdy Adam a Eva se stávají - skutečnými - lidmi tím, že pojedli ze stromu poznání.

Na straně druhé je tady ale přítomen i prvek negativní: to "zprotivení se vůli boží".

Totiž: ti dva prvotní lidé sice svým činem v s t o u p i l i do samotné říše poznání (tedy do sféry duchovní) - ale na tomto počátku jenom v negativním smyslu. Totiž - právě jenom o d d ě l e n í m se od Boha, od jeho vůle.

A celý další život, celý další vývoj lidského pokolení spočívá právě v tom, aby nalezlo k tomu Bohu cestu zpátky.

To znamená: to negativní na tom (o sobě ovšem pozitivním a nutném) polidštění, zduchovnění Adama a Evy bylo to, že na místo (objektivně pravdivé) boží vůle postavili jenom svou vlastní subjektivitu. Jenom jejich vlastní, individuální chtění, jejich subjektivní názory. Které jako takové se od té objektivní, pravdivé boží vůle budou vždycky lišit.

Takže celý smysl následného vývoje lidstva podle Hegela spočívá právě v tom, aby lidé dokázali překonat tuto svou - pouhou - subjektivitu, a aby našli cestu zpátky k boží pravdě.

Ale: rozhodující je uvědomit si, že lidstvo tuto cestu, tuto okliku udělat m u s e l o. Kdyby lidé zůstali v tom svém prvotním, rajském stavu, vůbec by nedokázali dosáhnout pravé, to jest uvědomělé duchovnosti, uvědomělého splynutí s Bohem. Jejich vztah k Bohu a k Boží pravdě by byl pouze niterný, citový - ale nebyl by skutečně uvědomělý.

Takže: pravá lidská svoboda podle Hegela spočívá v tom, že člověk sice vychází ze svého vlastního, osobního, subjektivního myšlení a smýšlení - ale že postupem času duchovně vyzraje tak, že jeho vlastní, individuální vůle se nijakým způsobem neliší od té objektivní vůle Boží.

Ale pane Poláčku, to není pravda, že individuální chtění lidí, jejich subjektivní názory se VŽDYCKY budou lišit o Boží vůle, která je "objektivní". Někdy se vůbec lišit nemusí. Proč by měla být Boží vůle objektivní? Co to vlastně znamená? Bůh je přece taky subjekt: Jsem, který jsem!
Nedávno jsem někde četla, že Starý Zákon je "O Bohu zvláštním, svrchovaném, chcete-li transcendentním, to jest takovém, který prolamuje každé lidské úsilí nějak jej zvládnout, zneškodnit, zmanipulovat, dostat pod kontrolu, podrobit si..."

Takže podle výše uvedeného by byl blízko pravdy pan Vyleťal, s tím že pravá lidská svoboda záleží v tom, jednat v souladu s vůlí boží.

Jenže: za prvé, my prostě nikdy nebudeme definitivně a nezpochybnitelně vědět, c o vlastně tato "vůle Boží" je. Bůh nám nedává - a pro nekonečnou složitost a proměnlivost lidských činů a životních vztahů ani vůbec dát nemůže - zcela jednoznačný návod pro to, co je v jaké situaci opravdu to zcela nezpochybnitelně a objektivně dobré, respektive co by bylo v daném okamžiku v souladu s "boží vůlí". Těch deset přikázání zadává jenom zcela základní orientaci, víc ne.

Takže: i za těchto okolností tady zůstává obrovský podíl lidského bytí a žití, který tou "boží vůlí" prostě není možno pokrýt. A v rámci daného modelu prostě není nic, co by pro lidské rozhodování ve všech těchto životních situacích mohlo dodat dostatečnou orientaci.

A za druhé, což je ještě mnohem závažnější: ten Hegelův (křesťanský) model se nakonec jenom točí v kruhu. Jakmile lidstvo dospělo k tomu plnému duchovnímu uvědomění (tedy k návratu k Bohu) - pak je prostě konec. Už není kam dále jít, kam dále směřovat. Člověk už nemá, co by ještě dále hledal, a nemá, co by ještě dalšího tvořil. Konec se vrátil ke svému počátku, a počátek dosáhl svého konce. Kruh se uzavřel; a všechno další by bylo už jenom slepé kroužení ve stále stejném kruhu.

Toto bylo - a plným právem - svého času vytýkáno už Hegelovi - že jeho model svobody člověka se točí v kruhu. A že ta lidská "svoboda" i u něj nakonec nevede nikam dále, nežli jenom k pasivnímu naplnění něčeho, co je zde pro všechny časy dáno už předem.

Aby totiž svoboda byla skutečně svobodou - musí zde být dáno i to právo, dělat vlastní chyby.

Nebo přesněji: dělat vlastní p o č i n y - a to třeba i za tu cenu, že se tu a tam stane chyba. Musí tu být dána svoboda člověka, aby si sám hledal svou vlastní cestu, aby sám vytvářel svůj vlastní svět.

Takováto svoboda v rámci křesťanství dána není; tady je "svoboda" člověka chápána nakonec jako jenom pasivní, jako nutnost a povinnost konat jenom a jedině to, co už předem "nalinkoval" všemocný Bůh.

Proto tato křesťanská svoboda - i když je bezpochyby principiálně vyspělejší nežli jenom ta subjektivistická libovůle respektive svévole - tak přesto tato křesťanská svoboda nikdy nemůže být zdrojem skutečné svobody člověka, jakožto svébytné bytosti.

Paní Hájková, víceméně jsem odpověděl už v tom co jsem psal mezitím. Ta subjektivní vůle se samozřejmě m ů ž e v určitých oblastech krýt s tím objektivní dobrem (tedy s "boží vůlí") - ale principiálně ta subjektivní vůle bude vždycky něčím jiným. A pokud jí (té subjektivní vůli) nebude dána ta volnost dělat svá vlastní rozhodnutí a třeba i své vlastní chyby, nebude to prostě vůbec žádná vůle, nýbrž jenom pasivní vykonávání cizích intencí.

Ještě k tomu Hegelovu modelu: právě proto na ten Hegelův systém (který se v jednu chvíli skutečně zdál být absolutní) historicky následoval materialismus.

Protože je to tento materialismus, který principiálně ponechává otevřené cesty. V materialismu není nic definitivně určeno předem; vývoj světa je do budoucnosti otevřený, a záleží jenom na samotném člověku, co z toho udělá.

Samozřejmě, tento materialistický model je zase stejně tak jednostranný, jako ten Hegelův. Z hlediska ryze filozofického se nejedná o nic jiného, nežli o protiklad formy a obsahu: materialismus se fixuje na (nekonečný) obsah materiálního dění, zatímco hegelianismus (a křesťanství) jsou fixované na formu, na jedinou ideální formu veškerého bytí.

Oba tyto modely jsou tedy jenom jednostranné; a nakonec se nejedná o nic jiného, nežli je - a jejich dílčí pravdy - dokázat spojit v jeden jediný, vnitřně provázaný celek.

Mimochodem, pane Vyleťale, k tomu Vašemu příkladu s těmi "třemi cestami dolů": je zapotřebí si uvědomit, že to byl právě Bůh, který člověka vybavil nejen životem, nýbrž stejně tak i - smrtí!

Takže, skočit z mrakodrapu po hlavě dolů je skutečně sotva možno hodnotit jako nějaké "protivení se boží vůli"; stejně tak by bylo možno to pojímat jako n a p l n ě n í boží vůle...

K té smrti :
"Bůh smrt neučinil ani se netěší ze zahynutí živých" (Mdr 1,13)
Vy pořád nepočítáte s tím, pane Poláčku, že Bůh člověka miluje!

Pane Poláčku, s tou smrtí, která pochází od Boha, je to úplně jinak.

Křesťanské učení říká něco naprosto jiného.

Váš Jiří Vyleťal

Pane Poláčku, vy jste mrtvý. Vy jste se pro to sám rozhodl. Vy jste se vrhl z výše. Zatím si vychutnáváte svoji "svobodu". Plachtíte na křídlech svých myšlenek, i boha si takového vymýšlíte. Smrt nepřichází až na konci života. Smrt, zmar nás může postihnout hned teď. Přesto Bůh usiluje dát vám život, abyste nedoplachtil do ztracena. Tak jak žijete, nic po Vás nezbude.
Další Váš omyl je, že člověk musí projít peklem (v ráji poslechl satana a potom viděl, že je nahý) a pak teprve může budovat svůj lidský život. Člověk nemusí projít blátem, aby si vážil čistoty; smrtí, aby si vážil života. Podle Vás pak lidé, kteří prožijí krásný harmonický život v lásce mají menší hodnotu než lidé, kteří si jej rozvrátí nevěrou a pak budou těžce budovat, co ztatili. Když už člověk spadne do bažiny, je to nový Boží dar, když se z ní dostane. A vždycky za to hlavně trpí jiní. Hlavně Ježíš, který nás z té bažiny vytahuje.

Pan Poláček si myslí, že možná přijde nějaká nová zvěst. Ale nepřijde. Že přijdou noví, kárající proroci, kteří budou lidi napravovat. Ale už Ježíš pochopil, že pouhým káráním se lidé nikdy nestanou lepšími. Viděl, že lidé jsou nemocní (nejen tělesně), že jim chybí skutečný život, a tak se rozhodl, že jim ho dá. Že jim dá sám sebe. Záleží jenom na nich, jestli ho přijmou.

Pan Poláček je dobrý člověk, který usiluje o svět lepší způsoby, které jsou mu vlastní. Vážím si ho proto. Pan Poláček vystupuje tady na DR velice zdvořile a nekonfrontačně, což zde není vždy úplná samozřejmost. Proto má pan Poláček moji úctu.

Dle mého názoru se ale v podstatných věcech mýlí. Udělal by dobře, kdyby si dobře míněná slova pana Pospíšila vzal k srdci.

Jiří Vyleťal

Jestliže Bůh člověka tak miluje - proč ho tedy potrestal smrtí? Jenom za to, že pojedl ze stromu poznání, a stal se - skutečným - člověkem?

A mimochodem: proč vlastně Bůh stejnou smrtí potrestal i všechna zvířata, všechny živočichy? Kteří přece ze stromu poznání nepojedli, a žádný boží zákaz neporušili?...

Pane Pospíšile, zase jste celou záležitost přesunul do zcela jiné roviny.

Tady nebyla řeč o tom, že člověk se napřed musí stát špatným, aby se mohl stát dobrým.

Ale jde o to, že svoboda člověka má vždycky nevyhnutelně dvě základní součásti: jeho v l a s t n í, ryze osobní počin na straně jedné - a objektivní dobro (tedy: jeho splynutí s tímto objektivním dobrem) na straně druhé.

To je všechno, o co se tady jedná.

Všechna špatná pojetí svobody člověka je možno naprosto spolehlivě rozeznat na tom, že nedokážou pochopit a uchopit tuto podvojnost (a zároveň rozpolcenost) člověka a jeho svobody, a že z celého tohoto komplexu vidí vždy jenom jednu část, jenom jeden z obou aspektů.

To obvyklé, bezprostřední pojetí svobody (které je víceméně identické s liberalistickým pojetím svobody) všechno redukuje jenom na ten čistě osobní, individuální, subjektivní aspekt.

V tom smyslu: "Svobodný jsem, když si můžu dělat co chci."

Bezpochyby velký pokrok křesťanství (ovšemže nejen křesťanství, ale t a k é křesťanství) je v tom, že proti tomuto omezenému, jenom na samotný subjekt (a jeho libovůli) vázanému pojetí svobody staví ten princip objektivního dobra (v křesťanství reprezentovaného Boží vůlí).

Je to tedy velký pokrok; jenže v tomto křesťanském modelu svobody zase chybí ten prvek, ten moment té svobody subjektivní. Všechno je dáno absolutně předem; člověk nemá žádnou faktickou možnost svým vlastním počinem vytvářet svůj vlastní svět, svou vlastní vůlí, svým vlastním hledáním. Člověk nemá jinou možnost nežli jenom rozhodnutí v této vlastně velice triviální binární formě: buďto se přizpůsobit té vůli boží - anebo ji odmítnout. To je všechno. Ale v žádném z těchto dvou rozhodnutí člověk nemá vůbec prostor pro nějaký svůj vlastní, autenticky lidský počin. A jestliže nemá tento svůj vlastní prostor, pak nemá ani svou vlastní svobodu.

To znamená: ten individuální, subjektivní prvek lidské svobody sice skutečně má t a k é svůj negativní aspekt - ale stejně tak má zároveň svůj význam nekonečně pozitivní, bez kterého neexistuje žádná skutečná svoboda lidské bytosti.

Takže pozitivní stránka křesťanství, křesťanského pojetí svobody sice spočívá v tom, že proti tomu p o u z e individualistickému, subjektivnímu pojetí svobody staví ten princip objektivního dobra - ale na straně druhé křesťanství zase sklouzává do opačného extrému, a není schopno tyto dvě stránky lidské svobody spojit dohromady. (I když sám Hegel se domníval, že ano.)

Mimochodem, paní Hájková, když - podle Vás - Ježíš věděl že lidé se pouhým káráním nestanou lepšími, proč pak celé jeho působení sestávalo právě v tom, že je neustále káral?

Nejsem věřící, ale řekla bych, pane Poláčku, že smysl kárání byl v tom, aby lidé věděli, co je z božího pohledu dobré a co ne. A že je v jejich možnostech se v tomto smyslu změnit.
Říká se, že nevědomost hříchu nečiní. Po pokárání už se na to nemohli vymlouvat. :-)

Já myslím, pane Poláčku, že smrt není trestem. My vlastně žijeme jenom díky Bohu a ten nabízí věčný život. Před mnoha lety jsem v jakési knize (už nevím jaké) našla motto „Žijeme silou ducha, vše ostatní propadne smrti“ . Už tenkrát mě to, přes můj ateismus, velmi zaujalo. Teď vím, že duch je Bůh sám a veškerý život je z něj, i ten váš. V žalmu 104 (mimochodem, moc krásném) se píše: „ Skryješ-li tvář, propadají děsu, odejmeš-li jejich ducha, hynou, v prach se navracejí. Sesíláš-li svého ducha, jsou stvořeni znovu, a tak obnovuješ tvářnost země“. Beru to tak, že Bůh obnovuje tvářnost země a život je, díky Němu, věčný. Apoštol Pavel mluvil o tom, že smrt bude přemožena.
Ježíš nekáral všechny, jen některé. Není pravda, že "neustále káral". On taky uzdravoval a pomáhal lidem. Mám takový dojem, že každého člověka zaujme na Ježíšovi něco jiného. Možná to o nás samotných něco vypovídá.

To vy jste, pane Poláčku, použil jedení ze stromu poznání dobrého a zlého jako nutný čin k tomu, aby se stali skutečnými lidmi. Přitom to byl naopak naprosto sebezničující čin, nabídnutý satanem.
Už v tom názvu stromu je vidět ten protiklad, který nechápete: poznání dobrého a zlého. Nač člověk potřebuje poznání zlého? Právě proto, že tak postupují mnozí lidé, zlo je přitahuje, a cítí se bohy. Už chápete, že chcete provádět člověka zlem, aby se stal lepším?

Pane Pospíšile, bez poznání r o z d í l u mezi dobrým a zlým prostě není vůbec žádného poznání. Alespoň žádného takového, které by mělo nějaký skutečný smysl a význam.

A za druhé: to že ten popud pro Adama a Evu, aby pojedli ze stromu poznání, tedy že tento popud vyšel od Satana - tak to je čistě s t a r o z á k o n n í výklad.

Připomeňme si, jak Hegel porovnává - a rozlišuje - judaismus a křesťanství: v judaismu (tedy ve Starém zákoně) se jedná v prvé řadě o naprostou podřízenost člověka pod Boží vůli. Tady ještě nejde o samotný živoucí obsah (alespoň ne primárně); nýbrž rozhodující je právě jenom ten základní akt, kdy člověk uznává Jediného Boha za svého absolutního pána.

A právě proto judaismus v tom aktu Adama a Evy nevidí (a vidět nedokáže) nic jiného a nic více, nežli právě jenom tu n e p o s l u š n o s t vůči Bohu, absolutnímu Pánu.

Zatímco křesťanství už je vývojově dále, tam už se nejedná (respektive jednat by se nemělo) jenom o ten holý vztah podřízenosti se Boží vůli, nýbrž tam už se jedná o samotný obsah, tedy o to co je a co není dobré.

A - a právě tento rozhodující moment přichází s Ježíšem - teď už je to č l o v ě k s á m, který má sám mít schopnost vést dobrý život, na základě vlastního uvědomění. (Namísto pouze slepého zachovávání Zákona.) A ten dobrý život, to vlastní uvědomění nikdy nemůže mít, pokud a dokud nebude mít právě tu schopnost p o z n á n í a rozpoznání, co je a co není dobré.

Takže jak řečeno, v daném smyslu je křesťanství už vývojově mnohem dále, nežli starý judaismus; nicméně ten absolutní odsudek počinu Adama a Evy křesťanství z judaismu víceméně zcela slepě a nekriticky přejalo i do své vlastní tradice.

Ovšem - i mnoho dnešních křesťanů má ve skutečnosti mnohem blíže k tomu pohodlnému, pasivnímu podřízení se boží autoritě, nežli k tomu pravému ježíšovskému vlastnímu hledání, a vlastní odpovědnosti za to, co je dobré a co ne.

No ano, paní Zemanová, samozřejmě že se v prvé řadě jednalo o "otevírání očí" obecnému lidu. A zrovna nedávno tu paní Hájková uvedla nějaký citát přesně na toto téma, v tom smyslu že "teď už jste vidoucí, a proto od této chvíle nesete veškerou vinu".

Na straně druhé je nutno vidět i tu naprosto jednoznačnou emocionální intenzitu Ježíšova karatelství. Ježíš zdaleka ne pouze v y s v ě t l o v a l lidem, co je špatné; nýbrž on na ně znovu a znovu útočil, znovu a znovu jim vmetával do tváře, že jejich současný způsob života je nepravý, falešný, farizejský.

Paní Hájková: samozřejmě, že Ježíš mě t a k é pozitivní vztah k lidem; ale to nemění nic na tom, že naprostá většina jeho veřejných promluv má právě charakter tohoto - intenzivního - karatelství.

Což nakonec není žádný div: kdo chce změnit svět, ten musí tento svět napřed vykolejit z jeho dosavadních zajetých, pohodlných kolejí. A to není možno jinak nežli silou, útokem.

(Tedy je fakt, že Buddha volil opravdu jiné prostředky k přesvědčení svých posluchačů; ale to je dáno právě tím specifickým rozdílem mezi buddhismem a křesťanstvím; a zřejmě i objektivními - teritoriálními - rozdíly v působení obou duchovních aktérů.)

Na tom skutečně něco je, paní Hájková; a v určitém smyslu této větě mohou bez dalšího přisvědčit i ateisté.

Problém (nebo přinejmenším rozdíl) je v tom, že křesťané (respektive obecně věřící) si toho Ducha nedokáží představit jinak, nežli jako nějakou konec konců o s o b u. Jako nějakou vědomou bytost. Lidé takto svou vlastní životní zkušenost, se svými vlastními životy, přenášejí na něco, co má ve skutečnosti zcela jiný charakter.

Ale vždyť duch znamená i v materialistickém smyslu totéž, co vědomí. Tak proč ne vědomá bytost?

Není mi jasné, kam bychom měli začlenit „princip objektivního dobra“ v definici soudobé demokracie.

A jak máme chápat konkretizaci onoho „principu objektivního dobra“ v dnes existujících různých formách demokracií (liberální- ústavní- demokracie, nepřímá-zastupitelská-demokracie, neliberální demokracie atd.)?

Když vy, pane Poláčku, jste takový velký teoretik – vševěd. A pozorovatel, jak napsal pan Vyleťal. Pozorovatel, který nezachytí zprávu, protože je zaměřen na jinou vlnovou délku.
Občas mi připadáte jako ti, kteří sedíce u stolu tvrdili, že pavouk má šest noh, protože je to hmyz. Místo aby chytili pavouka a spočítali mu nohy.
Vy rozumujete o Bohu, aniž byste ho zkusil oslovit. Dokonce i marxista Josef Heller, blahé paměti, napsal, že existenci Boha nelze nijak vyvrátit. Proč by potom člověk nevěřil své zkušenosti s Bohem, který změnil jeho život?

Mohla bych vás klidně seznámit s lidmi, kteří potvrdí, že Bůh změnil jejich život. Tak jako se to píše v žalmu 40, který zrovna teď čtu.
"Všechnu naději jsem složil v Hospodina. On se ke mně sklonil, slyšel mě, když o pomoc jsem volal. Vytáhl mě z jámy zmaru, z tůně bahna, postavil mé nohy na skálu, dopřál mi bezpečně kráčet."

Pane Poláčku, stále zde dokazujete, že v oblasti biblistiky a teologie píšete o něčem, čemu vůbec nerozumíte a nevěnujete tomu pozornost.
1.Upozorňoval jsem Vás zde na stránkách DR, že biblický výraz "poznání" má hlubší význam = konání. "Adam poznal svou ženu a ona porodila syna". Proto akt "pojezení ze stromu poznání dobrého a zlého " nebyl počátek filosofického přemítání, ale příklon k zasahování do práv nad druhými a nad přírodou,které má jenom Bůh. Tedy ze strany člověka absolutní zlo. Ze strany satana lstivé převedení na svou stranu = budete jako bůh, neboť já satan jsem taky bůh. Zaměňte si české bůh za hebrejské = silný. "Ty jsi bože silný, ale já jsem taky silný a budu ti do tvého stvoření fušovat" Napsal jsem "Bože Silný", s minuskulemi, poněvadž jsem vyjadřoval satanovu mluvu, ve skutečnosti u pravého Boha Silného mohou a musí být psány s majuskulí. Ostatní se snaží být bohy = silnými (mocnými).
2. Nový Zákon navazuje a rozvinuje Starý Zákon, proto ten had Starého Zákona je totožný s drakem Apokalypsy a ďábel, satan prostupuje jako pokušitel všechny stránky Nového zákona. Počínaje pokušením Ježíšovým na poušti přes 1 Petr 5,8 "váš protivník ďábel obchází jako lev řvoucí hledaje koho by pohltil" až ke zmíněné Apokalypse 12,9: "A byl svržen veliký drak, ten dávný had, nazývaný ďábel a satan..."
3. Rozdíl, mezi Starým a Novým Zákonem (lépe mezi Starou a Novou smlouvou) je ten,že ve Starém Zákoně se člověk snažil zachovávat zákon a zjišťoval, že je lidsky nemožné jej v celku naplnit ( a přesto si lidstvo pořád myslí, že jednou vybuduje spravedlivou společnost), podle Nové smlouvy můžeme přijmout Ježíšova Svatého Ducha, který nám to umožňuje. Tedy to není "teď už č l o v ě k s á m, který má sám mít schopnost vést dobrý život, na základě vlastního uvědomění.", jak píšete.

No vždyť právě o to se jedná, pane Pospíšile. Tedy co se toho prvního bodu týče.

Ano, ten akt pojezení ze Stromu poznání, to je skutečně zároveň akt o s a m o s t a t n ě n í se člověka, od pouze pasivní účasti na Boží přítomnosti.

Ale: tento akt osamostatnění se m u s e l udát - jinak by se člověk nikdy nestal skutečným člověkem.

Ano, s tímto osamostatněním se člověka samozřejmě nastupuje moment negativity (chcete-li, moment zla) - tedy ten moment, kdy člověk na místo té vůle Boží staví vůli svou, vlastní.

Ale, opakuji znovu: je to jenom j e d e n moment vývoje. Ten vývoj musel tímto způsobem proběhnout, jinak by člověk zůstal na úrovni pouhého živočicha, nikdy by člověk nezískal svou vlastní vůli. A i jeho vztah k Bohu by zůstal vlastně bezcenným - právě protože jak řečeno pasivním.

Ten vývoj - podle toho Hegelova modelu - nevyhnutelně musí proběhnout tím, že člověk si n a p ř e d vytvoří tu svou vlastní svébytnost, svou vlastní vůli - jakožto neodmyslitelnou podmínku svobody.

Ovšem Hegel velice správně vidí, že tato subjektivní svoboda, že je to právě jenom jeden moment svoboda, jenom její formální podmínka, ale není to svoboda celá.

Celá svoboda spočívá podle Hegela v tom, že člověk v dalším vývoji najde cestu z p á t k y k té pravé boží vůli. Tentokrát se ale už nejedná o tu původní nevědomou, pasivní účast na Boží přítomnosti - nýbrž tentokrát je ten vztah už na kvalitativně vyšší úrovni, protože člověk ze s v é v l a s t n í vůle jedná v souladu s vůlí Boží.

Vy, pane Pospíšile, stále setrváváte jenom na tom úplně prvním stupni, na tom stupni sice svým způsobem přirozené, ale fakticky nesvobodné účasti člověka na božském momentu. Nesvobodné proto, že člověk zde ještě vůbec nezískal podmínky pro svou svobodu. Fakticky ještě ani vůbec neví, co to svoboda je.

Vy v tom procesu vypracovávání pravé, svobodné lidské vůle pořád spatřujete jenom to negativní - a nedokážete pochopit ten pozitivní moment tohoto vývoje.

Jistě, když člověk nemá zběhlost, nemá trénink s používáním dialektického, tedy podvojného pohledu na věci a jejich pohyb a vývoj, pak je to samozřejmě obtížné, tuto podvojnost přijmout a pochopit.

Lidská mysl má přirozenou tendenci vidět věci jednoduše, v lineární dichotomii "buď - anebo", aby bylo možno si je okamžitě zařadit do té či oné přihrádky, se zcela jednoznačným určením.

On ten minulý, komunistický režim vlastně neměl tak docela nepravdu v tom, že tak masivně propagoval všestrannou výuku dialektiky. Problém byl v tom, že ten režim sám byl natolik intelektuálně degenerovaný, že jeho lektoři dialektiky v naprosté většině samotnou podstatu dialektiky nikdy nedokázali pochopit, a tak v jejím jménu hlásali většinou naprosté nesmysly.

A co se toho třetího Vašeho bodu, týče, pane Pospíšile - tak to už je naprosté falšování skutečného působení a skutečného záměru Ježíše.

Je to to zfalšování, ke kterému dospělo pozdější křesťanství - poté co zjistilo že to Ježíšem slibované a Ježíšem předpovězené Království boží na zemi nepřichází. Protože toto "Boží království na zemi" není ve své podstatě naprosto nic jiného, nežli právě život - a to sice reálný, vezdejší život - v souladu s tou Boží vůlí.

Ježíš tedy v žádném případě nevázal ten příchod, to naplnění Božího království na svou vlastní osobu, či dokonce na svou vlastní smrt - nýbrž přesně naopak, k a ž d ý člověk se má chovat v souladu s tou Boží vůlí, a to sice s á m o d s e b e.

A tedy na základě svého vlastního poznání, co je v souladu s tou Boží vůlí (a tedy co je samotné Dobro) - a zároveň na základu své vlastní svobodné vůle, svého vlastního svobodného rozhodnutí.

Nic víc v tom nakonec není.

To jenom - aby se tak řeklo - "reální" křesťané, poté co zjistili že nejsou dostatečně schopni či ochotni opravdu žít v souladu s tou pravou Boží vůlí, tak si vynašli tu výmluvu, že jim tedy p o s t a č í vzývat Krista, a tím už budou spaseni, už jenom tím že prý splynou s tou pravou Boží vůlí.

To je právě velice složitá, a velice subtilní otázka, paní Hájková: co je to vlastně duch/Duch?

Zkusím sem napřed dát jednu možnou definici, abychom měli od čeho se odrazit:

"Duch je imateriální entita, stojící za jevy materiálními."

To znamená:

1. materiální jevy jako takové nemají samy v sobě svou příčinu, svou prapůvodní podstatu; materiální jevy jako takové jsou jenom sledem materiálních, viditelných a hmatetelných změn

2. jestliže tedy materiální jevy nemají svou příčinu, svou podstatu v sobě samých, pak tato podstata a příčina musí mít charakter jiný - tedy nemateriální

3. nicméně: jestliže tato nemateriální podstata má mít schopnost určovat a řídit ty procesy materiální - pak musí být sama entitou. To znamená, musí být objektivně jsoucí. Sice nemateriální, ale musí mít svou vlastní pevnou, ustálenou strukturu, jakož i procesy své existence.

Takže to je asi tak všechno, co je možno k dané záležitosti se vší odůvodněností konstatovat z hlediska čistě ontologického. Tedy z hlediska analýzy samotného bytí. Všechno další jsou už jenom interpretace. Případně - spekulace.

Ovšem - i tyto interpretace jsou nevyhnutelné; není prostě možno zůstat stát jenom u toho holého prvotního určení.

Ale - je nutno být si vždy vědom toho, že se jedná konec konců o n a š e (tedy lidské, subjektivní) interpretace; neboť s (relativní) jistotou můžeme vyslovit právě jenom tu úvodní větu.

Ten skok který se zcela běžně dělá, je ten, že když se tedy jedná (u toho co stojí v pozadí našeho světa materiálního) - že tedy když se jedná o záležitost nemateriální, že je to t e d y vědomí. Čili duch.

Jenže: ve skutečnosti od té imateriální entity k duchu ve smyslu subjektivního vědomí, tak to je skutečně velice obrovský skok.

To že nějaká entita nemá bezprostředně materiální povahu (formu), to ještě zdaleka neznamená, že se jedná o skutečně vědomí, v obvyklém smyslu. Je tu samozřejmě určitá příbuznost; ale nic víc.

Zkusme teď ale od toho, co můžeme tvrdit s jistotou (té první věty) pokročit k tomu, co můžeme tvrdit s alespoň jistou pravděpodobností.

Takže tady máme materiální svět (včetně nás, lidí, nakolik máme sami materiální existenci) - ale tento svět nemá svou podstatu v sobě samém. Má ji tedy v něčem jiném - v něčem nemateriálním, co ale samo tento materiální svět určuje, a tedy i řídí. Řídí ho v jeho pohybu, v jeho procesech, v jeho vývoji.

Je pak tedy jenom přirozené, že z hlediska toho materiálního světa se ten nemateriální řídící moment jeví jako v ě d o m í, jako záměrně jednající subjekt.

A od této - objektivně dané - perspektivy je už jenom nepatrný krůček k tomu, tu imateriální podstatu světa začít vnímat a pojímat jako d u c h a.

A pokud se ještě k tomu přidá vědomí vlastní malosti, podřízenosti vůči této řídící entitě - pak z ducha vzniká D u c h. Tedy entita sakrálně nadpřirozená.

------------------------------------------------------------

Takže tolik asi k vývoji věci samé, od materiálna k Duchovi.

Vložím sem teď mou vlastní antitézi, napřed opět jenom jako holou bezprostřední větu:

Bez ducha není Duch.

To znamená: z té nemateriální entity se stává Duch jenom a pouze tehdy, když je tu přítomen duch s malým "d" - tedy duch lidský.

Nebude-li tady přítomen ten duch lidský - nikdy se z té imateriální entity nestane Duch v uvedeném smyslu.

To ale naprosto nemusí znamenat nějakou degradaci té "imateriální entity", na jakési pouhé "něco".

Přesně naopak. Přiznání (respektive uvědomění) si té věty (bez ducha není Duch) znamená ve skutečnosti n á v r a t člověka k tomu, co je jeho vlastní podstatou - a zároveň p o z d v i h n u t í této podstaty do roviny ducha.

Člověk tímto aktem uvědomění překračuje svou pouze materiální existenci (aniž by ji přitom opouštěl), a splývá se svou nemateriální podstatou, která je zároveň podstatou veškerého bytí. Ale tím zároveň tuto podstatu zbavuje její pouze objektivní existence, a dodává jí existenci vědomou.

Takže, to co je obecně představováno jako "Duch" - to je ve skutečnosti setkání té nemateriální podstaty bytí s duchem, s vědomím lidským.

Paní Hájková, o tom že víra může změnit život člověka, ale přece není sebemenšího sporu. Je spousta věcí které mohou výrazným způsobem změnit člověka a jeho život: intenzivní psychoterapie, těžké životní trauma, nebo naopak intenzivní partnerský vztah.

To všechno nemá s nějakou objektivní existencí Boha nic společného.

A abych se já pokoušel "oslovit Boha"? Zcela otevřeně řečeno: nevím proč bych to dělal.

Pokud jemu záleží na nějakém dialogu se mnou - ať tedy osloví on mě. Zatím se tak nestalo; a já sám s tím začínat nebudu.

S odpovědí na tu otázku "co je objektivní dobro?" počkáme raději až do zítřka; obávám se, že to by jinak bylo už příliš mnoho dosti složitých teorií najednou.

Tak vy nevíte, proč byste to dělal.
Já přesto radím těm, kdo tak nečiní, aby zkoušeli oslovit Boha. Proč? Může jim to přinést něco nečekaného.
Napsala jsem článek, z něhož vyplývá, proč bychom to měli dělat my Češi. Souvisí to tak trochu s tou národní duší. Nevím ale, kdy článek v DR vyjde.

Mimochodem není nijak nezajímavé, co na téma souvislosti uvědomění a prvotního hříchu píše C.G. Jung:

"Neuvědomění je prvotní hřích, pro logos přímo zlo."

http://soucet.wz.cz/jung/nevedomi.htm

1. Takže až vám děti začnou brát drogy, zabíjet druhé, stanou se teroristy, pak teprve začnou žít plně jako vaše děti. Máte to, pane Poláčku pěkně nastavené. Toto ale Boží záměr nebyl a není.
3. Vůbec nechápete, co je to svoboda. Máte pravdu, že"toto "Boží království na zemi" není ve své podstatě naprosto nic jiného, nežli právě život - a to sice reálný, vezdejší život - v souladu s tou Boží vůlí." Kdyby to bylo v našich silách, dávno jsme to už udělali. Jenže i Vy zůstáváte ve své bublině (jak se teď často používá) a nejste schopen dostat se výš. Dám Vám takový ubohý příklad. Divoký pes ve své tlupě dokáže hodně. Ale teprve vycvičen člověkem, tím, co do něj člověk vloží, dokáže žít na vyšší úrovni. A SÁM OD SEBE, IKDYŽ NE ZCELA ZE SEBE. Tak i my, abychom "se chovali v souladu s tou Boží vůlí, a to sice s a m i o d s e b e", potřebujeme být vtaženi do Božího života.
"A tedy na základě svého vlastního poznání, co je v souladu s tou Boží vůlí (a tedy co je samotné Dobro) - a zároveň na základu své vlastní svobodné vůle, svého vlastního svobodného rozhodnutí", jak správně říkáte, ale jedině s Božím životem v nás. Bez Božího života v nás nejsme ještě plně svobodni. Nejsme schopni vykonat poznanou nutnost. Ba vlastně ani to poznat.
Jednota bratrská nikdy neuznala, že by stačila pouhá víra bez skutků. Víra musí být působící skrze lásku (Gal 5,6).

Jedna a jedna jsou dvě. Není žádná jiná alternativa, kterou by bylo možno si svobodně zvolit (např. že jedna a jedna jsou tři) a tak uplatnit vlastní vůli. Člověk to, že jedna a jedna jsou dvě, vůbec nemusí nahlas vyznávat, ale musí s tím v životě počítat. V tomto smyslu jde o poznanou nutnost. Pokud bude naschvál počítat s tím, že jedna a jedna jsou tři, protože on si to svobodně zvolil, brzy narazí.
Na druhé straně má i jistou svobodu - třeba v tom, že existuje nepřeberné množství způsobů, jak číslo 2 vyjádřit: Slovem, písmem, tučně či kurzívou, arabskými či římskými číslicemi, dvěma puntíky nebo ještě jinak. Pořád to bude dvojka, protože nejde o symbol, nýbrž o podstatu.

Junga nijak apriorně neodmítám, pane Poláčku, ale moc se mi na něm nelíbí, že má velmi blízko k new age (nebo ono k němu)

To, že Eva a Adam pojedli ovoce ze stromu poznání dobrého a zlého, z nich učinilo skutečné lidi, kteří žijí ve skutečném světě. Kdyby se člověk kdysi nezachoval tak, jak to uvádí text Bible, zůstal by rajským tvorem vytvořeným k obrazu Božímu. Je nepochybné, že lidé v době, kdy mýtus tradovali, nežili rozhodně v ráji. Proto hledali způsob (a důvod), jak mohla přijít současná mizérie.

Dnes vědci důvodně soudí, že přechod lidí od společnosti sběračsko-lovecké ke společnosti zemědělské sice časem umožnil rození a hlavně přežívání početnějšího potomstva, zároveň však znamenal ohromný tranzitní šok, jehož doklady jsou zjistitelné z kosterních pozůstatků nejranějších zemědělců. Doba, potřebná k získání dostatku potravy, vzrostla s příchodem nové společenské formace zhruba trojnásobně. Role žen při zajišťování obživy přestala být rovnocenná a stvořitelský mýtus "se pomstil" přisouzením hlavního dílu viny za vyhnání z ráje. Byl to mimořádně vlivný mýtus...

No, pane Pospíšile, tak to jste - ovšem zcela neúmyslně - vystihl skutečně naprosto přesně.

V křesťanství je totiž nakonec ten vztah člověka k Bohu přesně takový, jak jste to vylíčil - totiž jako vztah věrného psa ke svému pánovi.

Ano, je tu bezpochyby i ten pozitivní moment: kdy tedy o sobě divoký přírodní tvor se dostane na vyšší, kultivovanější úroveň.

Jenže: stále tu zůstává jenom a pouze vztah naprosté podřízenosti. Ten pes nemá svou vlastní vůli, na tom procesu své vlastní kultivace nepracuje ze svého vlastního přesvědčení, nýbrž jenom proto že je k tomu vycepován svou autoritou.

Vystihl jste to opravdu naprosto dokonale, pane Pospíšile.

Paní Hájková, nebylo by pro mě opravdu žádným problémem Vám dokázat, že 1 + 1 mohou být třeba i 3. Anebo zase 1. Jeden muž a jedna žena jsou 1 pár; ale mohou z tohoto svazku vzniknout 3 osoby. I více.

Takže vždycky je možno danou záležitost pozorovat z více perspektiv. Jenže - právě proto je dnešní křesťanství už natolik ustrnulé, že zůstává jenom u té triviální pravdy 1 + 1 = 2. Právě proto už současné křesťanství nedokáže dávat žádné opravdové impulsy, protože nedokáže vyjít za okruh těchto sice samozřejmých, ale nakonec triviálních pravd.

Jedna a jedna jsou dvě. Tři to budou, ale teprve až přibude další jednotka. S takovou matematikou byste se nikam nedostal, neboť vše by se tím dalo naprosto zrelativizovat. Taková matematika by se vám nestala v ničem pomocníkem.
Jinak si myslím, že pes vlastní vůli má. A s člověkem že žije naprosto dobrovolně, protože ví, že z toho má jenom prospěch.

Pokusme se tedy teď nalézt odpověď na položenou otázku, co je to výše zmíněné "objektivní dobro". Tedy to, na čem by se mohli společně shodnout jak věřící, tak i ateisté.

Samozřejmě, když se v dnešní tzv. "postmoderní době" vůbec jenom vysloví takový pojem jako "objektivní dobro", okamžitě to sklidí příval posměchu ze strany skeptiků. "Objektivní dobro" - jak je možno něco takového vůbec vážně vyslovit, ve světě kde přece každý si smí naprosto svobodně určovat a rozhodovat, co se jemu samému jeví jako dobré a co jako špatné? Kdy tedy každý smí vstoupit do role nejvyššího soudce o Dobru a Zlu?

Tito skeptici tedy mají tedy se svou destrukcí všeho nadindividuálně platného, závazného snadnou práci. A nelze popřít - samozřejmě mají i určitou část pravdy. Po všech těch prožitých otřesech s ideologiemi, s "posvátnými" pravdami jakéhokoli druhu je určitá míra zdravého skepticismu zcela legitimní a nutná.

Jenže: ani těm skeptikům není radno příliš mnoho věřit. Oni si tu svou práci dělají až příliš snadnou; a s poukazem na střepy oněch dřívějších "velkých pravd" ti skeptici až příliš rychle couvají před svou povinností, za těmito střepy hledat stopy té pravé substance, pravého celku. Oni vidí jenom ty střepy; ale nevidí a vidět nechtějí, že to nejsou jenom střepy, ale zároveň části, díly, součásti něčeho, co tu stále ještě někde v pozadí je, a nakonec vytváří základ veškeré naší vlastní existence. Ve skutečnosti jsou to právě oni sami, kdo tento celek, tuto substanci na ty střepy rozbíjejí, aby pak s vítězným úšklebkem mohli vítězoslavně prohlásit: "No tak se podívejte, že kromě střepů tady vůbec nic dalšího není!"

Tolik tedy úvodem. Teď k samotnému tématu. Jako první si musíme ujasnit otázku, jestli tady něco takového jako "dobro" vůbec objektivně existuje, anebo jestli je to jenom náš vlastní lidský výtvor, naše iluze.

Podívejme se na celou záležitost hned z kraje: je dobré, že v ů b e c něco existuje? Je dobré, že existuje člověk, svět, vesmír?

Současné, matematicko-fyzikální vědy nám na tuto otázku ovšem poskytnou v nejlepším případě zcela neutrální odpověď: čistě fyzikálně existence vesmíru není ani dobro ani zlo, je to prostě holý fyzikální fakt.

Tímto způsobem se tedy daleko nedostaneme. Vraťme se proto opět jednou k samým zdrojům evropského myšlení, do řecké antiky. A to sice k proslulému výroku sofisty Protagorase (respektive Protagory, jak se komu líbí), že totiž "měřítkem všech věcí je člověk".

Tento výrok bývá pravidelně dezinterpretován jako postulát humanistického smýšlení: že člověk sám je středobodem všech věcí. Protagoras tady ale ve skutečnosti pouze konstatuje ten holý fakt, že člověk prostě vůbec nemůže jinak, nežli věci tohoto světa hodnotit podle sebe samého.

Pro nás z toho pak můžeme vyvodit: jestliže v nás, v našem lidském světě, v našem lidském bytí dokážeme objevit alespoň nějaké momenty pozitivní, smysluplné existence - pak to znamená, že tato existence je z našeho hlediska dobrá. A tedy "dobrem" je pak nutně i všechno, co k této existenci vedlo, co pro ni vytváří prostor a podmínky.

To znamená: v daném smyslu je "dobrý" celý svět, i samotný vesmír - neboť bez toho všeho by nebylo do dobro světa lidského.

V daném smyslu tedy můžeme zcela právem tvrdit, že "dobro existuje". Teď si ale ještě musíme upřesnit, zdali toto dobro existuje opravdu objektivně, anebo pouze subjektivně.

Na straně jedné, jak řečeno, existuje jenom subjektivně: je to "pouze" náš vlastní, lidský pohled. A když tady nebudeme my, abychom toto dobro vnímali, pak tu zůstane opravdu jenom ten hodnotově zcela neutrální respektive indiferentní konglomerát ryze fyzikálních veličin a procesů.

Ale na straně druhé, tento napohled pouze subjektivní náhled je sám objektivní: k a ž d á duchem nadaná bytost v celém vesmíru bude tuto záležitost nevyhnutelně vnímat tím samým způsobem.

To je tedy jeden kořen objektivity tohoto dobra; druhý kořen je v tom, že ten základ pro to naše vnímání - a prožívání - dobra je sám objektivní. To je jak řečeno vesmír sám, obecněji vzato samotné bytí.

Dobrý - v daném smyslu - je tedy sám vesmír; a tedy i všechno to co vedlo k jeho vzniku, a co ho udržuje v jeho existenci, v jeho stabilitě, v jeho řádu, v jeho symetrické vyváženosti.

Patří k historické zásluze křesťanství, že se vší naléhavostí poukazuje na toto Dobro spojené se vznikem světa a s tím, co tento vznik umožnilo. A především, že poukazuje na to, že člověk neexistuje jenom nějak autonomně mimo toto Dobro bytí a mimo tento Řád bytí, nýbrž že je (člověk) zasazen a vklíněn do tohoto Řádu, a jenom v jeho rámci může mít účast na Dobru jako takovém.

Na straně druhé to křesťanské pojetí je omezené v tom, že to Dobro zasazuje jednostranně p o u z e do toho světa (a jeho hypotetického Stvořitele), a člověk se tu jeví být pouze a jenom činitelem druhotným, podřízeným a pasivním.

Jak jsme viděli, ve skutečnosti má toto "Dobro" kořeny jak objektivní tak subjektivní; a bez autonomního příspěvku samotného člověka tu žádné Dobro nebude. Alespoň pro nás ne.

A jak věděl už Protagoras, nakonec m y jsme měřítkem všech věcí: toho že jsou, i toho že nejsou.

To je ale právě jenom psí vůle, paní Hájková; a nikoli vůle autenticky lidská. Není to vůle svobodná, neboť není založena na vlastním, v plném smyslu uvědomělém jednání. Právě to je ten zcela zásadní rozdíl.

Ten příklad se psem jste uvedl jako první vy, pane Poláčku. Já jsem člověka se psem původně srovnávat nechtěla. A křesťana už vůbec ne.Chcete snad tvrdit, že křesťané jsou horší lidé než druzí? Že snad jsou podřadnější?

Člověka přece nikdo nenutí, aby se stal křesťanem a podroboval se jakési "drezuře". Proč by proto neměl být svobodný?

Vznik knihy Genesis si samozřejmě každý může vykládat jak chce, výklady se stále mění podle dalších výzkumů a ochoty opouštět překonané Přece jen jsou jisté historické souvislosti, popisované například v knize P.J.Wisemana – Vznik knihy Genesis, dosažitelné i na internetu.
Důležitější je však to, že Bible je knihou lidských příběhů a ty mají trvalou platnost. Tak zpráva o stvoření nadchla Einsteina prvenstvím světla, celá je však i nástinem stvoření nového života v každém člověku, který se obrátí k Bohu. Dvě odlišné zprávy o stvoření zase vyjadřují dvě stránky v člověku (Eva o tom bude mít v DR článek), další scény zase ukazují nejen roli muže a ženy, ale vztah ke zlu, následky zla, atd. Není divu, že se i psychologové obracejí k Bibli.
Pouhé zasazení Bible do přírodovědeckého světa může vypadat vědecké, ale nemá žádný přínos, a navíc tyto teorie se příliš rychle mění.
Pane Poláčku! Jste ženatý? To když milujete manželku a podřizujete se jí, ztrácíte svou vůli? Napsal jsem, že dám ubohý příklad. Ano pes má psí vůli, ale člověk lidskou. Dokáže milovat a podřídit se, zvlášť když se mu Bůh stane Otcem a Přítelem, neztrácí však svou vůli. Je vidět i to, že nemáte zkušenost s Bohem.

a vlastní vůlí podporovat v privátní sféře.
Moderní demokracie však vyžaduje vůli po rovnosti. Dominance a submisivita jsou indikátorem společenské nerovnosti a tudíž i kvality psychopolitického stavu demokratického režimu.
Její působení správně rozlišovat je občas kámen úrazu.
A hlavně v obdobích společenské deprese - krize demokracie.....bych na okraj poznamenal.

Ale větší část občanů ČR přece křesťany nejsou, pane Petrasku. Jsou ateisté. Tak jak to, že neprojevují větší vůli po rovnosti? Jak to, že demokracie nevzkvétá?
Křesťanské podřizování není žádná pasivita. Křesťané se mají podřizovat jedni druhým a silnější se mají řídit potřebami slabších. Ne naopak.

má samozřejmě hodně společného s věroukou každého náboženství.
Liberální demokracie ovšem není dílem křesťanského náboženství - to je pouze jeho součástí.
Odtud možná ten neuspokojivý rozkvět demokracie ...bych dodal

Ten příklad s manželstvím (respektive vůbec partnerským svazkem) vůbec není nijak marný, pane Pospíšile. Ovšem bohužel - zase jste jím jenom mně nahrál na smeč.

Na jedné straně je to samozřejmě pravda (a je to tedy i pozitivní aspekt křesťanství): ano, skutečně je samozřejmě pravda, že spojit svůj vlastní život s někým (nebo něčím), kdo nebo co je opravdu hodnotným - to není omezením naší svobody, nýbrž naopak jejím naplněním.

Potud by tedy všechno bylo v pořádku.

Jenže: pokud tedy zůstaneme u toho přirovnání láskyplného svazku muže a ženy na straně jedné, a vztahu věřícího křesťana k jeho Bohu na straně druhé, pak bychom zde pro ten první případ měli fakticky tento vztah:

Žena se zamiluje do muže, a provdá se za něho. Z lásky. Z lásky oboustranné.

Jenže - náhle ten muž prohlásí toto: "Od nynějška platí jenom a pouze má vlastní vůle, protože jenom a jedině já vím jednou provždy, co je správné a dobré. A ty, má ženo, protože mě máš ráda - tak se této mé vůli vždy podřídíš, a jednou provždy ji přijmeš za svou vůli vlastní. A ať tě ani nenapadne, té mé vůli nějakým způsobem protiřečit!"

Takže takhle nějak by to vypadalo v tom manželském svazku, kdyby se řídil striktně podle toho, jaké postavení má věřící křesťan ke svému Bohovi...

Takže ještě jednou, o co se jedná: ta milující žena se sice může zcela dobrovolně a z lásky ztotožnit s vůlí svého muže. Může tak celý svůj život prožít v harmonickém a šťastném svazku - jako milující manželka.

Jenže - ona celý svůj život zůstane právě jenom tou manželkou. Manželkou svého muže; ale nikdy se tu nestane svou vlastní, svébytnou bytostí.

Lidská svoboda, pravá lidská svoboda, ta je prostě nemyslitelná bez toho, aby člověk mohl vyjádřit svou vlastní vůli. Třeba i za cenu konfliktu; ale ta možnost tu být musí. Jenom a pouze tehdy, když proti sobě stojí dvě svébytné bytosti, může z jejich vztahu vzejít nějaká opravdu nová kvalita. Když tedy každý může přispět svým v l a s t n í m dílem.

Jenže právě tohle v křesťanství není. Tady veškeré dílo určuje jenom samotný "muž" - tedy Bůh-Stvořitel. A člověk, samotný člověk, ten tu zůstává natrvalo v postoji zcela submisivním.

Ano, ten člověk samozřejmě získává duchovně a mravně vyspělé obsahy od svého dominantního partnera; ale to nic nemění na tom, že on sám tu nemá žádné skutečně svébytné postavení.

Ale vždyť i Bůh člověka miluje, pane Poláčku. Nepíšu snad o tom už poněkolikáté?
Z lásky k člověku se stal také člověkem a vzal na sebe kříž.
Svobodu člověku nebere, ale dává. Odpouští mu hříchy a bere je na sebe. To může udělat jen ten, kdo velmi miluje.

Ale vždyť ten muž tu svou ženu t a k é miluje, paní Hájková. O tom jsem přece sám výslovně psal.

Jenže: on ji miluje jenom a potud, pokud ona je mu naprosto a bezvýhradně p o s l u š n á. Jenom potud, pokud ona plně přijme to, že jenom a jedině jeho vůle je ta jedině pravá; a že její vlastní vůle se tedy v žádném případě nesmí odlišovat od vůle jeho.

Je to tedy - oboustranně - láskyplný svazek; ale přesto je nakonec založený na naprosté submisivitě.

Milý pane Poláčku!
Vždyť vy ani trošičku nechápete, kdo je Bůh.
1. Nenechává Bůh lidem svobodu? Ještě víc, on ji tvoří. Bez něj jsem byl v zajetí všeho možného, a ač podle vás svobodný, nemohl jsem se rozhodnout pro mnohé, co jsem chtěl.
2. Nechává i tu svobodu odpadnout od něj, jít proti němu. Vždyť celý svět se staví proti němu, často dokonce i v jeho jménu.
3. A on čeká, hledá – proto se jeho Syn stal člověkem, aby mohl jít do trní hledat ty, kteří jsou podle vás svobodní, ve skutečnosti nešťastní.
4. Jakápak submisivita, když on, tvůrce a Pán všeho stává se služebníkem všech? Bůh nás miluje, ikdyž my jeho nemilujeme. Miloval nás dřív než jsme si my zamilovali jeho.
5. Nejlíp to snad vyjádřil Augustin. Stal se člověkem, abychom se my stali bohy.
6. Přečtěte si, prosím, Nový Zákon, tam to vše najdete. Co všechno pro nás připravil.

Pane Pospíšile, tohle asi opravdu už nemá cenu. Já chápu, že dialektické myšlení je obtížná věc; a jak už jsem napsal, fakticky k tomu člověk potřebuje dosti dlouhý a náročný trénink. Vy si pořád všechno chcete zjednodušit jenom na to prosté, lineární buď - anebo. Tak Vám sice zůstane zachován ten Váš jednoduchý, přehledný svět; ale skutečná pravda tohoto komplikovaného světa Vám, to se nedá nic dělat, zůstane ukryta.

Ten pravý smysl toho starozákonního příměru o "stromu poznání" a o "prvotním hříchu" má svou velkou zajímavost v tom, že jeho paralelu je možno nalézt i ve zcela reálném historickém a duchovně-historickém vývoji.

Řečtí sofisté - ti bývají obecně chápáni jako přímo prototyp těch, kdo v nějakém sporu namísto oprávněných, věcných argumentů celou věc manipulují argumenty pouze zdánlivými, libovolně vybranými, čistě v osobním zájmu toho, kdo je používá.

Jenže - ve skutečnosti to celé bylo dosti složitější.

Jak poukazuje Hegel, ti řečtí sofisté se na scéně objevili v době, kdy v tehdejším Řecku rozhodujícím faktorem byla ještě holá tradice. To znamená: o tom co je dobré a co je špatné člověk nesoudil na základě svého vlastního poznání, svého vlastního rozumného úsudku - nýbrž o tom rozhodovala výhradně autorita tradice respektive bohů.

A právě teď ti sofisté vystoupili s tím, že člověk má konečně začít se svým vlastním hledáním pravdy. A se svým vlastním hledáním toho, co je pravé a nepravé, co je dobré a co je nedobré.

V tomto smyslu tedy to působení sofistů (kteří toto své nové myšlení šířili po celé krajině) bylo naprosto p o z i t i v n í m počinem. Na místo slepého podřízení se člověka těm - nijak dále kriticky nepřezkušovaným - hlasům dávné minulosti respektive hlasům bohů (ovšemže zprostředkovaným příslušnými činovníky, tedy knězi respektive žreci) - tak na toto místo nyní nastoupil jasný a kritický rozum.

Takže ještě jednou: v tomto smyslu se jednalo o naprosto pozitivní počin; a vývojově k tomu prostě muselo dojít. Jinak by se člověk nikdy neosvobodil z té moci mýtů a tradic, nikdy by se nestal svébytnou, v plném smyslu rozumnou bytostí.

Jak ale dále píše Hegel, chyba u těch sofistů byla, že oni celé to rozhodování o tom, co je dobré a co je vadné, vložili jenom a pouze do s u b j e k t u.

Tedy ne do skutečného člověka (jakožto v plném rozsahu rozumné bytosti) - nýbrž jenom do jednotlivce, do jeho ryze individuálního úsudku. Kde tedy samozřejmě okamžitě nabude vrchu ta pouze subjektivní stránka, subjektivní (a tedy: nikoli objektivně pravdivý a objektivně dobrý) názor a vlastní zájem.

Pak ale přišel Sokrates. A se Sokratem přichází právě to, že od tohoto subjektivistického postoje sofistů je nutno pokročit dále - ke skutečnému, pravému, univerzálně platnému pojetí dobra, spravedlnosti, krásy.

Sokrates tedy od sofistů přejímá jejich postulát priority rozumu před pouhými mýty; ale Sokrates jde dále, a od toho pouze subjektivního užívání rozumu směřuje k jeho odpovědnému, plně odůvodněnému užívání, ve smyslu hledání pravé pravdy a pravého dobra. Kteréžto obojí je u starých Řeků identické s tím, co představuje a ztělesňuje svět jejich bohů.

Takže jak vidíme, reálný vývoj tu skutečně plně odpovídá tomu, co je vyřčeno v tom starozákonním mýtu o "prvotním hříchu": člověk n a p ř e d musí vykročit z říše nevědomosti, musí se osvobodit ze své slepé podřízenosti autoritě (i když je to ta autorita nejvyšší, božská). Člověk musí tento krok učinit, protože jinak by se nikdy nestal skutečným člověkem - tedy svébytným rozumným tvorem.

Tento akt osvobození se ze slepé podřízenosti autoritě je ovšem zároveň jenom p r v n í krok. Není tu tedy ještě dosaženo konečného cíle a stavu, totiž souhlasnost člověka s objektivní pravdou a s objektivním dobrem. Na místo té slepé podřízenosti autoritě člověk nyní dává svou vlastní svobodu - ovšem jenom svobodu dílčí, svobodu formální, která ho od té pravé pravdy (a pravého dobra, a tedy i pravé svobody) spíše vzdaluje, nežli aby ho k nim přibližovala.

Je tedy nutný ještě krok další: návrat k substanci. Návrat k tomu, co je objektivním, univerzálně platným dobrem, a objektivní pravdou. Kdy si tedy člověk musí uvědomit, musí si přiznat omezenost toho svého subjektivního, čistě osobního náhledu - a kdy hledá a nalézá cestu zpět k těm pravdám a hodnotám univerzálním.

Pane Poláčku, s vámi musí mít Bůh opravdu velkou trpělivost. Jinak by po vás už dávno musel mrštit bleskem. To jenom potvrzuje fakt, že On, jakožto náš milující Otec, od člověka skutečně žádnou bezvýhradnou poslušnost nevyžaduje.

Tento starozákonní, judaistický mýtus o "prvotním hříchu" má ostatně svou paralelu i v samotném křesťanství.

Totiž Ježíš - poté co odmítl slepou poslušnost liteře Zákona - tak ten v očích ortodoxních židů spáchal p ř e s n ě t e n s a m ý h ř í c h, jako svého času Adam s Evou!

Neboť i Ježíš stejně tak odmítl podřídit se slepě a pasivně Boží vůli (vyjádřené a kanonizované právě v tom Zákonu) - a na místo toho postavil v l a s t n í poznávání toho, co je s k u t e č n ě dobré a správné!

Při bližším pohledu tedy vidíme, že Ježíš zde fakticky v jedné osobě spojil oba ty kroky, kteří v Řecku odděleně učinili sofisté a Sokrates: Ježíš - stejně jako sofisté - vyhlásil postulát osvobození se člověka od slepé závislosti na autoritách; ovšem Ježíš - na rozdíl od sofistů - nezůstal u toho stát, nýbrž - stejně jako Sokrates - provedl ten příklon k tomu, co je s k u t e č n ě, substanciálně správné a dobré.

Ježíš tedy - stejně jako Sokrates - postuluje a naplňuje skutečnou, nikoli pouze formální lidskou svobodu.

Toto je tedy pravý smysl a význam Ježíšova působení; ovšem v dalším vývoji křesťanství dochází opět ke zlomu, kdy značná část tohoto Ježíšova počinu je opět popřena, vrácena zpět.

Totiž už Pavel: ten sice spolu s Ježíšem odmítá slepou poslušnost vůči Zákonu - ale jenom proto, aby sám vzápětí vyhlásil stejně tak slepou poslušnost vůči Kříži!!

Jedna autorita je tedy pouze vystřídána autoritou jinou; ten epochální čin Ježíše kdy tento do popředí postavil vlastní poznání člověka, jeho vlastní odpovědnost za uskutečnění dobra v tomto světě - tak tento čin je vzápětí zase fakticky popřen, a to v jeho vlastním jménu!

Nevím, jestli tuto bezvýhradnou poslušnost od svých oveček vyžaduje samotný Bůh, paní Hájková; ale v každém případě tuto slepou poslušnost vůči - údajné - vůli Boží znovu a znovu manifestují sami křesťané. Jak se zde v praxi ukazuje neustále znovu a znovu.

Mimochodem, uděluji tímto Bohovi můj naprostý, bezvýhradný a neodvolatelný souhlas k tomu, mrštit po mě pro mou herezi bleskem.

myslím, že nemá smysl bavit se s vámi o věcech víry, To jsou otázky, které vám tady v diskusích byly zodpovězeny už vícekrát a vy s nimi přicházíte znovu a znovu. Když vám někdo argumentuje biblickými texty, řeknete, že to neuznáváte, že by se muselo nejdřív posoudit, co je v evangeliích pravé a co tam, podle vás, bylo dodatečně vsunuto. Sám přitom evangelijními texty argumentujete, podle toho, jak se vám to zrovna hodí.
"Slepá poslušnost kříži" je nesmysl. Jde jen o to, že život bez kříže není možný, protože svět je zatím takový, Pokusy zcela se zbavit kříže často dopadají tak, že lidé ten svůj kříž prostě jen přehodí na někoho jiného.

že bych se při sledování diskusí v DR smála nahlas.
Představa rozzlobeného Boha, metajícího blesky na pana Poláčka, byla opravdu neodolatelná.
Nepotrestání neúnavného heretika, předkládané coby důkaz nezměrné Boží trpělivosti, bohužel nemůže sloužit ani jako důkaz Boží existence, ani opaku.

Paní Zemanová, to měl být, trochu s nadsázkou, důkaz Božího milosrdenství, nikoliv jeho existence či neexistence. Já přece vím, že Boha nelze dokázat, zvlášť ne lidem, jako je pan Poláček. Jde o to, že on o Bohu (ve kterého sám nevěří) a o jeho vlastnostech a chování, neustále pronáší "zasvěcené" soudy. Nebo aspoň o víře. On se nám prostě snaží podsunout nějakou jinou víru, podle svého osobního názoru na to, co je křesťanství. Vždyť je to absurdní! My snad musíme sami vědět, v co věříme. No, nenamíchlo by vás to?

Ale, paní Zemanová, důkaz Boží existence žádný není. Kdyby byl, nač bychom potřebovali víru, že?

A ještě něco: kdyby si člověk mohl Boha dokázat, kdyby si ho mohl změřit měřidlem, které sestrojil, kdyby si ho mohl nafilmovat mobilem od Nokie, nebo zaznamenat jeho stopu v urychlovači částic, pak by přece musel člověk svými schopnostmi Boha převyšovat.

Jenže člověk Boha nepřevyšuje. O tom není sporu. Resp. není o tom sporu mezi lidmi, kteří jsou natolik pokorní a nezaslepení sebou samými, že tu lidskou bídu vidí.

Váš Jiří Vyleťal

nechtěla jsem vás zmást. Já v této věci /existence Boha/ důkaz nepožaduju.
Ve věci nepotrestání pana Poláčka se naproti tomu nabízí výrok, zvaný implikace:
Je-li, je milosrdný.
Víc k tomu logika nepraví.

Ano, paní Zemanová, já Vám rozumím a vím , že jste mne nechtěla zmást. Jen jsem chtěl tu zmínku o pošetilých lidských požadavcích na důkaz Boží existence uvést na správnou míru. (Jinak, důkaz Boží existence tu samozřejmě je. Jenom to není důkaz, který by mnozí lidé měli chuť uznat. Tím důkazem je samotná víra v Boha.)

A ještě k tomu potrestání - nepotrestání. Víte, Bůh není žádný biřic, žádný policajt. Bůh nikoho trestat nebude, nikoho nebude podrobovat trápení.

Bůh ani nikoho nenutí, aby ho miloval, aby o něj stál. Jenom nabízí svoji náruč. Stále a znovu. (I panu Poláčkovi. Asi to není jenom náhoda, že tu s panem Poláčkem na téma Bůh tolik diskutujeme.)

Pokud ovšem někdo Boha natolik odmítá, že zůstane lhostejný i před tou poslední z nekonečné řady nabídek Božího milosrdenství a Boží lásky, pak Bohu opravdu nezbude nic jiného, než takového člověka odmítnout.

Nikoliv potrestat! Ale nenutit jej, nevnucovat se mu. Takový člověk se nakonec potrestá sám, protože přijde o všechno to dobro – pro jehož vystižení není ani slovo „ráj“ zdaleka dostačující - které pro nás všechny Bůh připravil.

Ano, tak to je.

Váš Jiří Vyleťal

než se vám upřímně omluvit, že se tu vyjadřuju víceméně nevážně k věcem, které se vás hluboce dotýkají.
Pokud někdy v budoucnu podlehnu podobnému pokušení, prosím, odpusťte mi.

Boží milost je něco, co není na první pohled viditelné. Člověk se musí naučit ji přijímat. Pak může vidět, někdy i zpětně, kolik Boží milosti dostal ve svém životě, a nevážil si jí, protože ji neviděl. Hledala jsem před chvílí něco o Boží milosti na internetu a našla jsem:
"Díky milosti vstupujeme do Boha a Bůh do nás – milost proměňuje ty, kteří ji přijímají, v mystické město, které přesahuje hranice času." http://www.paulinky.cz/clanky/Prijimat-Boha-nejen-jako-sveho-Stvoritele.html

který se rozhodl pro úvahu nad otázkou, zda se míra uplatňování formální demokracie rovná skutečnému společenskému pokroku, či zda je k jeho dosažení třeba ještě něčeho navíc.
Proč se mu nedostalo Boží milosti, proč ji nehledal a proč....?
To jsou otázky které mně natolik hlavou víří, až otázka péče o vitální demokracii pozbyla významu.....bych na okraj poznamenal.

Vylučuje „království boží na zemi“ vitální demokracii nebo naopak, není snad dokonce bez ní to království boží myslitelné?

se omlouvám za čárku v příjmení - čeština není můj rodný jazyk, proto se jí asi tak držím.

království boží se nachází na onom světě
Království boží na zemi, chápu jako označení nadčasového uspořádání lidského společenství různých forem a dějství.
Takže vitální demokracie je pouze jednou z epizod dějin civilizací, které křesťanský světonázor pojímá jako jeden z možných projevů království božího na zemi.
Takže se dá příkladně říci - vitální demokracie je epizodou Království božího na zemi kterou preferuji.
Jde o vliv mentálních dispozic, a tím je na zemi vše myslitelné i možné......bych dodal.

prý zemi přibližují duše, které udělaly pro lidstvo mnoho dobrého. Snášejí je z nebe dolů. A ty, které udělaly mnoho zlého je zase oddálily.

Mě by především zajímal vztah demokracie vitální a (současné) demokracie formální.

S vědomím tohoto rozdílu v zádech bychom snad přesněji mohli posoudit jejich vztah ke Království božímu na zemi.

Vážená a milá paní Zemanová,

srdečně děkuji za omluvu a přijímám ji, ale omlouvat se není třeba. Vždyť jsme si snad nic, co by se nemohlo dotknout naší důstojnosti, neřekli.

Vždyť tak docela laskavě diskutujeme o věcech, o kterých nikdo z nás neví všechno, avšak každý z nás někde v koutku srdce věří, že lidský život, byť by byl až po okraj naplněn bolestí, nějaký smysl má.

My jej – onen životní smysl - znát v plné míře nemůžeme, ale můžeme se spolehnout, že ten, který jej zná, nám každou naši bolest nekonečněkrát vynahradí a dovede nás tam, kde všechny naše tužby budou naplněny. Pokud o to budeme stát.

Dobrou noc, Váš Jiří Vyleťal

V minulém století věnoval Fridrich Dürrenmatt jeden ze svých posledních projevů kolegovi Václavu Havlovi. V domnění, že spisovatel mluví k humanistovi se upřímně vynasnažil načrtnout substanci helvetské demokracie dnes.
Přítomná elita pokud nezívala, tak trpělivě očekávala konec úsměvných sdělení již včerejšího starce, který kolegu Václava Havla poutavě upozorňoval na úskalí žité západní demokracie.
Skicoval aktuální stav helvétského demokratismu, ve kterém pocit jak nesvobody tak i svobody občana, je jištěn konstelací, ve které občan je současně hlídačem i hlídaným, nevěda kdy je tím a kdy oním.
Nietzsche: „Člověk se stal znějícím pasivem, jež svým zněním působí zase na jiná pasiva: až je konečně všechno ovzduší jeho doby naplněno vespolek šveholícími příbuznými ozvuky.
Vycházeje z obdobného pocitu tvrdím, že nároky které Demokracie klade jsou nad lidské síly.
Což vůbec nebrání tomu, pokusit se s takovýmto vědomím možností v zádech nastolit ovzduší aktivity a snesitelných ozvuků .....bych srdnatě vyzval.

Tak v této rovnici máme hned dvě neznáme, pane Petrasku: na jedné straně tu "Demokracii", a na straně druhé ty "lidské možnosti".

Ta Demokracie - mám takové tušení že tímto označením máte na mysli něco dosti podobného, jako svého času Aristoteles svou "politeou". Tedy jako společenství občanů zralých, vědoucích, inteligentních, odpovědných a mravně čistých.

Přičemž, už sám Aristoteles zcela realisticky doznával, že dosažení takovéhoto stavu (tedy dobrého způsobu vládnutí za stavu naprosté občanské rovnosti všech se všemi) je natolik extrémně obtížné, že je až téměř zcela iluzorní.

A právě proto jako alternativní model navrhl kombinaci různých elementů, demokracie a oligarchie, s mírnou převahou oligarchických prvků. (Bohužel nemám čas to teď rozebírat podrobněji.)

A ty "lidské možnosti" - ta druhá neznámá - pane Petrasku, není radno zcela ignorovat evoluci.

Ano, na straně jedné jsou určité antropologické konstanty - ale na straně druhé, člověk je skutečně krajně adaptabilní tvor. To jest: i z těch jeho konstantních vlastností a determinant jsou aktivovány především ty, které jsou v souladu s právě danou životní skutečností.

Je to vlastně to samé jako v genetice: genetický aparát člověka zůstává po jeho život konstantní; ale k t e r é části (která písmena) tohoto genetického kódu jsou aktuálně čteny a uplatňovány, to je do značné míry dáno právě aktuální životní situací.

Jinak řečeno: do jakých situací (a do jakých společenských konstelací) člověka postavíme, tak se také bude s určitou pravděpodobností chovat.

Takže nakonec se jedná o to, vytvořit takové (společenské, existenční) podmínky, které budou v člověku z toho jeho konstantního genetického aparátu budou aktivovat ty jeho stránky lepší, sociálnější.

je slyšet různé hlasy. Ocituji jeden z dnešních, který se objevil na twitteru:
„Změny ve světě vycházejí od jednotlivců, z vnitřního míru individuálních srdcí. Stejně jako se rozvlní hladina, když do vody hodíme jeden kámen, mohou mít činy jednotlivců dalekosáhlé důsledky“.

Řekla bych, že je tato citace návod, kam by měli ptáci v hejnu směřovat spíš, než aby vyjadřovala starost o to, kolik a jak jich má být svázáno.

Nebo je zdejší demokracie (ve které máme zatím to štěstí žít) pouze sociální konstrukt, jehož materiální realizace stěží může být ovlivněna něčím, co se dá jako uvedená citace zařadit mezi „dobré úmysly“?

Tak tento citát na mě působí dosti "buddhisticky".

Buddhismus: jako všechny podobné názorové směry, on má svou pravdu - a zároveň svou nepravdu.

Je to pravda - ale pouze pravda dílčí.

První část citátu: "Změny ve světě vycházejí od jednotlivců."

To je sice svým způsobem pravda; ale na straně druhé je to jenom velice povrchní pohled.

Vezměme si třeba ta známá stáda bizonů, která v dřívějších dobách táhla rozsáhlými prériemi Severní Ameriky.

Podle výše uvedené téze by tato stáda kdykoli mohla změnit svůj směr - kdyby se jenom dostatečný počet jedinců jednoho konkrétního stáda rozhodl běžet jiným směrem.

Jenže - v realitě k takovéto (zásadní) změně jaksi nikdy nedocházelo; ta stáda putovala z jihu na sever a ze severu na jih, jak je k tomu nutila změna ročních období a holý pud přežití.

Samozřejmě, kterýkoli jedinec má čistě teoreticky tu možnost oddělit se od stáda, a vydat se svou vlastní cestou. Ovšem důsledkem bude to, že ztratí ochranu svého stáda, a nejspíš zahyne.

Stejně tak v afrických savanách stáda slonů putují za potravou vždy tou samou cestou, kterou je vede zkušený vůdčí samec - neboť tato jediná cesta je pro tyto masivní tvory tou energeticky nejúspornější.

Je ovšem možné, že se nějakým způsobem změní podmínky, že třeba už daná cesta není ta nejvýhodnější; pak ten vůdčí samec najde novou.

Samozřejmě, že v lidském "stádu" je ta možnost zkoušet nové cesty pro individua mnohem větší; ale i tady není nikdy možno zapomínat na to, že i lidé žijí ve zcela konkrétním prostředí, které je nutí ke zcela určitým způsobům jednání. Pokud nechtějí zahynout, anebo způsobit těžké společenské otřesy, anebo se (jako jednotlivci) dostat do naprosté společenské izolace.

Takže: ty pokusy jednotlivců "změnit směr cesty" mohou jenom a pouze tehdy vést k úspěchu, pokud objektivní podmínky (společenské, kulturní, historické...) tuto cestu přinejmenším umožňují, ne-li přímo vynucují.

Pokud tomu tak není - pak se ti jednotlivci mohou snažit jak chtějí o změnu směru, se svými snahami zůstanou osamoceni, nepochopeni, a hynou v osamění a zapomnění.

Já v takových případech znovu a znovu uvádím případ Ježíše: ve své době - i přes svou fyzickou smrt - dokázal do světa vnést něco, co zcela zásadně změnilo jeho běh. Ale - kdyby se ten samý Ježíš narodil třeba jenom o nějakých sto-dvě stě let dříve, pak je docela dobře možné že by zemřel naprosto zapomenut, protože tehdejší svět by ještě nebyl zralý pro přijetí jeho myšlenek.

Takže, to celé jednou větou: ano, změny provádějí jednotlivci. Ale na straně druhé, tito jednotlivci jsou - aniž by si to uvědomovali - vsazeni do mnohem větších komplexů bytí a jejich procesů, a své snahy prosadit své vlastní záměry mohou provádět jenom v rámci těchto objektivních procesů.

A velice často je tomu dokonce tak, že tam kde se tito jednotlivci domnívají mít své vlastní plány a své vlastní projekty a usilovat o své vlastní změny - tak že tím ve skutečnosti jenom provádějí ty změny, ke kterým už samo směřuje objektivní bytí. A oni jsou pouze - více či méně nevědomými - nástroji tohoto bytí.

"Lest rozumu", nazvat to Hegel.

A tak je pro člověka vždycky dobré, aby si alespoň v základní míře dokázal uvědomit ty objektivní entity a objektivní procesy - aby své vlastní snažení o změny neprováděl slepě a nahodile.

Druhá část onoho citátu říká: "Změny ve světě vycházejí z vnitřního míru individuálních srdcí."

Ano, tento "vnitřní mír srdcí" může skutečně mít někdy až dramatické účinky; sám jsem nedávno uváděl příklad té (tuším že čínské) princezny, která poté co se provdala do Tibetu, dokázala v něm rozšířit buddhistický "mír srdcí" natolik úspěšně, že tento se z expanzivní militaristické mocnosti stal naprosto mírumilovným státem.

Takže: možné to skutečně je.

Na straně druhé, ta historie s Tibetem šla poté ještě dále. To že se v důsledku té buddhistické mírumilovnosti povolání vojáka stalo přezíraným až bezmála nečestným, vedlo k dramatickému oslabení tibetské armády - a tedy ve svých důsledcích k tomu, že když byl v minulém století Tibet napaden Čínou, neměl prakticky vůbec žádnou vojenskou schopnost k vlastní obraně. S tím důsledkem, že je dodnes okupovanou zemí.

Takže: "vnitřní mír srdce" je bezpochyby ušlechtilou záležitostí; ale zase i tady nikdy není možno zapomínat na to, že objektivní svět funguje na značně jiných principech.

A to nejen z hlediska čistě realistického - tedy že ten "vnitřní mír srdce" v přímém konfliktu vždycky podlehne hrubé síle; nýbrž i ve smyslu vyšším, metafyzicko-ontologickém.

Ten "vnitřní mír srdce", ten totiž ve svém klidném spočívání nakonec znamená - stagnaci.

Ale tento svět nemůže až do konce věků ustrnout v nějakém niterném sebenazírání, už jenom proto že mu žádné nekonečné věky nebudou dopřány, sama tato planeta jednou zanikne, do té doby lidstvo musí získat schopnost expandovat do jiných světů, a tuto schopnost si může vypracovat jenom energickým a dynamickým snažením, neustálým zápasem o ovládnutí sil přírody.

A můžeme jít ještě o jednu ontologickou rovinu výše, samotné bytí, sám náš vesmír, to není jenom nějaké "klidné spočívání", nýbrž je to zároveň pohyb, dynamismus, a tedy ale i neustálé střety, sám náš vesmír se zrodil nikoli z klidu, nýbrž z kataklyzmatické exploze, a celý vývoj života na naší zemi není ničím jiným nežli neustálým bojem o to, kdo a co se ukáže být životaschopnějším, vývojově progresivnějším než ti druzí.

Anebo jak věděl už Hérakleitos: nejen láska, ale stejně tak i spor jsou dva nejzákladnější principy veškerého bytí.

Samotná láska (princip spojování, integrace), pokud zůstane sama o sobě, vede nevyhnutelně k ustrnutí, ke stagnaci. A je to jedině spor (princip protikladu), který do věci vnáší pohyb, dynamiku, rozvoj a vývoj.

Takže znovu jednou větou: ten "vnitřní mír srdce" má sice svou pravdu; ale je to opět jenom pravda dílčí, která nezahrnuje c e l ý horizont a celou pravdu samotného bytí.

A ještě odpověď na tu otázku po vztahu současné demokracie a možností její materiální realizace:

Za prvé, tato demokracie sama je p r o d u k t e m právě zcela specifických materiálních poměrů. Opakuji vždy znovu a znovu: tato demokracie je produktem kapitalismu - a podle toho to také vypadá. Tato demokracie nemůže být principiálně ničím lepším, nežli jakým je samotný kapitalismus.

Tato demokracie se může jak chce snažit o "mír v srdcích" - nakonec vždycky zůstane jenom nemilosrdným konkurenčním bojem všech proti všem, neboť taková je právě ta naprosto reálná materiální základna této demokracie, totiž kapitalismus.

Z toho pak vyplývá i odpověď na otázku po možnostech "materiální realizace" této demokracie (pokud teď budeme "demokracii" chápat v nepodmíněném, obecném smyslu): pokud chceme realizovat to pozitivnější z demokracie - pak napřed musíme ne-li odstranit, pak přinejmenším zásadním způsobem modifikovat samotný kapitalismus. Bez toho to nepůjde.

kapitalismus válečný, či v poutech socialismu je občanu výrazně méně libý, než kapitalismus v poutech liberální demokracie.
Neupíral bych koncipientům liberální demokracie jejich dílčí úspěchy v manéži krocení dravé hrabivosti.
I když o úspěších současných modifikátorů kapitalismu nelehko mluvit .....bych dodal.

"Demokracie" - to je, pane Petrasku, v prvé řadě vnitřně velice rozštěpení fenomén.

Já to tady teď nechci rozebírat do hloubky, v dohledné době (poté co si - doufejme uspokojivě) dořeším některé zcela pragmatické osobní záležitosti, pak se snad budu moci důsledně věnovat právě takovým záležitostem, jako je otázka demokracie.

Takže tady jenom předběžně: samozřejmě že i ta liberální demokracie má své pozitivní momenty. I v ní je něco nadčasového, konstantního, "transcendentního". I v ní je tak nějak rudimentárně obsažena prastará lidská touha po rovnosti všech, a po vlastní "vládě věcí svých".

Ale to všechno je právě jenom jedna stránka celé záležitosti; a právě proto já musím znovu a znovu zdůrazňovat tu stránku druhou, odvrácenou, protože ta se zcela všeobecně neustále přehlíží.

nejednou ustupuje zcela pragmatickým záležitostem osobním.
I to může být jednou z příčin, proč ta druhá odvrácená stránka liberální demokracie (za což považuji uspořádání zajišťující dominanci biofilního lidského instinktu ve společenské rovině) se pohříchu a neustále přehlíží.
A odsouvá na přespříští generace ....bych na proroky všech proveniencí upozornil.

že jisté pochybnosti o výhodnosti dominance biofilního lidského instinktu ve společnosti vyslovují dnes už nejen proroci.

V dnešním čase vybuchujícího (analyzujícího a snad i syntetizujícího) lidského racia se vyskytují jedinci, kteří se zajímají nejen o robotizaci a prodlužování lidského života do nekonečna, ale snaží se též tak či onak upozornit, že sobecké postupy, popisované etologií - fyziologií chování zvířat - lidstvu příliš nesvědčí (např. Konrad Lorenz).

Co člověku svědčí nebo nesvědčí - to je vlastně otázka všech otázek.

A tato otázka je ještě o to složitější, že to co svědčí jednotlivému člověku, ještě nemusí svědčit společnosti jako celku; a naopak.

To sobectví: humanisticky-levicově orientovaná část populace bude samozřejmě vždycky zastávat přesvědčení, že sobectví je principiálně špatná věc. A že je nutno usilovat o společnost solidární, pospolitou, harmonickou.

Já už jsem zmínil toho Hérakleita: jenom a pouze se samou láskou v tomto světě nevystačíme.

Nejen proto že by to bylo nerealistické; ale jak už řečeno takový svět by prakticky ustrnul v naprosté stagnaci.

Vůbec: k a ž d ý fenomén, každá jsoucí entita tohoto světa může existovat právě a jenom proto, že je "sobecká". Že tedy dá svému okolí na vědomí: tady jsem já, jakožto určitá konkrétní substance - a v tomto mém okruhu není místo pro jiného.

Není tu místo pro jiného, čistě prostorově; ale není tu místo ani pro ingerence cizích intencí, cizích zájmů. V tom mém vlastním prostoru si musím hájit své vlastní intence a své vlastní zájmy, protože jinak prostě přestanu existovat.

Kdyby kámen v řece přestal klást jakýkoli odpor vodě - plně by se v ní rozpustil. Takže i ten kámen se musí chovat v prvé řadě "egoisticky", aby vůbec zůstal sám sebou.

Takže o co jde: my tento svět nemůžeme - účinně - změnit jenom a prostě tím, že budeme hlásat a kázat altruismus. Samozřejmě, ten altruismus (a boj za něj) má vždy svou hodnotu, v tom věčném zápase proti (vyhraněnému a programatickému) egoismu.

Ale je nutno si uvědomit: tento boj není možno vyhrát; egoismus je možno zatlačovat jenom po určitý limit. - Jasněji než kdy jindy se to ukázalo v experimentu s komunismem (který měl přece veškerý egoismus odstranit): velice rychle se tu znovu vytvořily hierarchické struktury (vedené ovšem egoistickými zájmy "těch nahoře"); ale nejen to, i ten "dolní lid" si velice přičinlivě přihrával především do své vlastní kapsy.

Takže ještě jednou: s pouhým mravním rozhořčením nad přítomností egoismu ve světě si příliš nepomůžeme. Ten egoismus je nutno vzít vážně - jakožto o sobě přirozenou součást motivační výbavy lidského individua.

To ale na straně druhé naprosto neznamená, že bychom se s tím egoismem měli jenom pasivně smířit. Jenom proto, že je "přirozený". Nakonec, téměř veškerá lidská kultura je svým způsobem bojem proti původní "přirozené" animalitě lidského rodu.

Je ale zapotřebí tento o sobě přirozený egoismus jaksi "vplést" do celého síťoví sociálních, kulturních, institucionálních a jiných vztahů a vazeb, kde by zůstala zachována ta jeho přirozená a nutná složka, ale kde by byla - tak dalece jak jen možno - potlačena ta složka negativní.

pravil Zdeněk Mahler s odkazem na Konrada Lorenze v jednom z rozhovorů ke svým osmapadesátinám.

Problém je v tom, že vy, pane Poláčku, zaměňujete "Já" s egoismem v tom materiálním smyslu. Co když "Já" je něco jiného?

To "Já" samozřejmě není j e n o m egoismus. (Přesnější termín by byl vlastně: egocentrisumus. Egoismus je jenom jedním projevem toho - nutného a přirozeného - egocentrismu.)

Takže to "Já" má samozřejmě mnohem bohatší obsah, mnohem více poloh a dimenzí. Ale nedá se nic dělat: ta nutnost prosadit sebe sama jako vůbec existující entitu - to je naprosto základní funkcí a nutností toho "Já".

"Sobectví už není moderní" - abych na to mohl nějak podrobněji reagovat, musel bych znát to zcela konkrétní odůvodnění této téze.

Ale jestli sobectví je či není moderní: to je víceméně záležitostí osobního názoru, a také konkrétních okolností.

Odkdy vlastně to sobectví nemá být "moderní"? Nebylo snad velice moderní (či spíše: módní) za časů Reagana a Thatcherové, s tehdejší vlnou yuppies? Tedy těch mladých dravců v profesním a především finančním světě, kteří jako jediný svůj životní program měli ostré lokty a "dělání peněz" jakýmikoli prostředky?

Jistě, ta naprosto vyhraněná (a vlastně až vyloženě nestoudná) vlna tohoto bezbřehého egoismu přece jenom už zase pominula (respektive byla odplavena hospodářskými krizemi které zasáhly především právě finanční sektor, a mnohým z těchto zapálených yuppies velice tvrdě ukázaly hranice jejich možností) - ale to naprosto neznamená, že f a k t i c k y by se v těch příslušných sférách i dnes nejednalo podle toho samého kréda.

A už vůbec to neznamená, že za tou odplynuvší vlnou toho programatického egoismu nemůže za čas následovat zase další. Skoro by se dalo předpokládat, že je to naopak velice pravděpodobné.

Pokud se nezmění samotný materiální základ způsobu kterým současná společnost produkuje své životní prostředky - tedy kapitalismus, pak nikdy nevyhasne ani to egoistické myšlení.

ale bylo by tu podezření, že se nám pan Poláček někdy z rozpustilosti chce rozpustit v bezbřehém humanismu.....bych ze břehu rozpustile poznamenal.

jsem citovala v příspěvku 3.dubna 2018 podle článku Zdenko Pavelky.

Zpětně vyhledaný odkaz uvádím: https://www.novinky.cz/kultura/salon/466522-zdenek-mahler-masaryk-byl-kovboj-a-rvac.html
.
Věta, kterou vyslovil Zdeněk Mahler, se v rozsáhlém článku nachází v odpovědi na otázku Zdenko Pavelky: Proč o Masaryka nestojí dnešní vládci? Nevadí jim nejvíc jeho sociální orientace, jeho snaha ji řešit? Není tohle jeden z hlavních důvodů jejich laskavého nezájmu?

Papež František říká: Zapřít sám sebe znamená zapřít "starého člověka".
http://www.radiovaticana.cz/clanek.php?id=27450

Co se toho "nemoderního sobectví" týče - v tom článku je ovšem jenom Mahlerova zmínka že to tak napsal Konrad Lorenz, ale jeho (Lorenzovo) zdůvodnění této jeho téze tam není, takže k tomu těžko mohu připojit nějaký vlastní komentář.

Jinak ten rozhovor s Mahlerem sám byl ovšem docela zajímavý. Že Masaryk byl politicky (a ideově) nalevo, je celkem známá věc. (A měl proto jisté potíže dokonce i jako prezident.) Masaryk byl ovšem v zásadě korporativista, on neusiloval o strukturální překonání třídního konfliktu, nýbrž snil o jakémsi bezkonfliktním třídním smíru.

S Masarykem plně sdílím jeho přesvědčení, že náboženství (respektive spiritualita) se musí vyvíjet; ale že měl tak těžký konflikt s církevní hierarchií, to pro mě bylo opravdu novinkou.

Velice zajímavá je ale tato pasáž o názorech Masaryka: "vědomí nivelizace mozků volebních uren. Cítil potřebu elit, pochopitelně elit, které mají zpětné vazby, které jsou na etické výši a zároveň pod kontrolou".

Tohle je něco - pokud Mahler Masaryka interpretuje korektně - čím by Masaryk dalece překračoval horizont formální liberalistické demokracie, která nedokáže dohlédnout nikam dál než právě jenom za ty volební urny.

V každém případě Masaryk skutečně pevně zastával názor, že jsou určité hodnoty, které stojí nad člověkem. Respektive - nad těmi volebními urnami.

A to nejen v tom obvyklém, plochém liberálně-demokratickém smyslu "neopominutelných lidských práv" - nýbrž ve smyslu etickém, mravním a filozofickém.

A jestliže je v tom rozhovoru řeč o tom, že dnes je Masaryk uctíván vlastně už jenom jako ikona - ovšem mrtvá, neživá ikona z depozitáře - pak to bude mít svou souvislost nejen s tou Masarykovou sociální orientací, ale zároveň (a zřejmě ještě mnohem více) právě s tímto Masarykovým duchovním a etickým impulsem vysoce překračujícím současnou mechanickou demokracii volebních uren.