Spřízněni volbou

Josef Poláček

Josef Poláček navazuje na jednu z diskusí pod články na našich stránkách. Popisuje svůj způsob, jak se v úvahách vyhnout pasti zdánlivě jasných názorů a řešení.

V jedné z nedávných diskusí na stránkách DR se vynořila otázka, zda nemám příliš exkluzivní nároky na ostatní diskutující a na způsob, jak bychom měli uvažovat o věcech kolem nás; zkrátka, zda nakonec nevedu zcela osamělý boj za jakési vlastní chiméry, když všichni ostatní si nakonec myslí něco zcela jiného.

K mému způsobu uvažování se tehdy přihlásil jenom jeden jediný účastník. Znamená to tedy, že pro všechny ostatní jsou tato kritéria tak či onak nepřijatelná?

První požadavek, který jsem jmenoval jako nezbytný k poznání, byla určitá míra přirozené inteligence. O tomto bodu asi nebude zásadního sporu: kdo není principiálně schopen složitějších myšlenkových pochodů, o tom se dá sotva předpokládat, že dokáže rozumět komplikovanému světu.

Jednou z důležitých antických ctností byla sofrosýné, přístup, kdy namísto apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté zkoumání. Repro DR

Pokud se podíváme na klasický způsob, jímž se kognitivní schopnost poměřuje, tedy na takzvané „testy inteligence“, není možno vyhnout se konstatování zásadního deficitu jejich metodiky, totiž že jsou za prvé časově limitované, a za druhé jsou zaměřené především na určení toho, co do daného obrazce nezapadá. V tomto smyslu spíš nežli test skutečného myšlení se jedná o test pozornosti — rychlého úsudku.

Nicméně, na druhé straně tyto testy inteligence obsahují jeden principiálně zcela správný moment: aby se totiž rozpoznalo, který z nabízených elementů systematicky nepatří do daného obrazce, je nutno tento útvar napřed pojmout, pochopit jako jeden celý, komplexní útvar. Je nutno pochopit jeho vnitřní logiku, jeho vnitřní souvislost — a teprve na základě toho poznat, co k tomuto celku organicky patří, a co by v něm bylo cizím elementem.

K nacházení pravé pravdy věcí tuto musíme dokázat uchopit v její celosti, v její komplexitě, v její vlastní vnitřní logice. Na rozdíl od obecného přesvědčení však samotná inteligence k poznání naprosto nestačí. To je jen první krok. Zároveň je zapotřebí ochoty a připravenosti této inteligence také využívat. Samotná schopnost komplexního myšlení ještě zdaleka neznamená záruku, že daný jedinec skutečně myslí. Schopnost používat inteligenci je tedy druhý krok.

Jako třetí bod jsem uvedl určitou míru citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití. Je to opět přirozené: jestliže základním kritériem je schopnost danou věc pojmout v její celé komplexitě, pak je to možné jenom tehdy, když citlivě budeme vnímat všechny její elementy a vnitřní souvislosti. Tedy nejen ty, které jsou na povrchu, které jsou viditelné každému, nýbrž i ty skryté, napohled neznatelné. „Nejdůležitější je to, co oči nevidí,“ říká lišák Malému Princi.

Tato citlivost — respektive její absence — se s trochou zkušenosti nechá velice rychle rozpoznat. Spolehlivým ukazatelem je, když je někomu velice rychle všechno jasné. Čím vyšší míra citlivosti vůči všem skrytým, jemným aspektům žití a bytí, tím vyšší poznání, jak je všechno krajně spletité a složité a jak krajně ošidné je chtít dělat nějaké zcela jednoznačné, jasné závěry. Necitlivý člověk právě tohle nevnímá a vnímat nechce; on chce mít svůj jasný, přehledný, neotřesitelný výklad světa, nad kterým si nemusí nadále nijak složitě lámat hlavu.

Ale ani tato citlivost vůči jemným záhybům bytí ještě nepostačí. A tak se dostáváme k bodu čtvrtému; a jak už řečeno, právě to je ta překážka ze všech největší.

Je mnoho lidí, kteří jsou obdařeni solidní, či dokonce vysokou inteligencí — ale přesto se zastaví u prvního výkladu světa, který se jim hodí, a zůstanou u něj stát už po celý zbytek života. Necítí potřebu ani povinnost se na celou záležitost podívat ještě i z druhé, opačné strany. Naopak, celý svůj inteligenční potenciál používají k tomu, bagatelizovat či přímo popírat všechny náhledy, které jim nějakým způsobem narušují jejich vlastní obraz světa.

Právě tady a přesně tady probíhá ta hranice mezi cestou toho, kdo je ochoten za každých okolností hledat objektivní pravdu, i když je tato v rozporu s jeho původním vnitřním přesvědčením — a mezi tím, kdo pravdu přizpůsobuje svému vlastnímu názoru.

Za jednu z antických „kardinálních ctností“ platila sofrosýné. Tento pojem se dá překládat mnohými různými způsoby; ale pro náš účel bych ji nejspíše pojal jakožto „rozmyslnost“. Tedy takový základní přístup, kdy na místo apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté, na všechny strany a aspekty dané věci hledící zkoumání, snažící se dobrat vlastní a nezkrácené pravdy věci samé.

Jsou lidé, s kterými se zcela zásadně neshodnu na základních světonázorových otázkách; ale přesto vůči nim cítím určitou osobní spřízněnost, právě proto že v nich rozpoznávám a nalézám tuto „rozmyslnost“. Ano, oni zastávají jiný, či přímo opačný názor; ale je vždy možno s nimi otevřít plodný hovor o věcech, právě pro tuto jejich připravenost zkoumat věci z jejich různých stran. A pravidelně se pak ukáže, že i když naše základní přesvědčení jsou opačná, v hodnocení jednotlivých konkrétních věcí jsou naše názory často až neuvěřitelně podobné.

Tato úvaha nese titul „Spřízněni volbou“. Je to právě ta volba, nenechat se chytit do pasti zdánlivě jasných řešení a názorů, která spojuje ty, kteří se vydali touto cestou.

    Diskuse (36 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 22, 2017 v 12.3
    Spřízněnost a rozdělenost
    Podivuhodnou shodou okolností - v důsledku určitého zdržení - tento můj text s názvem vypůjčeným od Goetha "Spřízněni volbou" vyšel zrovna v čas parlamentních voleb v ČR. V kteréžto souvislosti by spíše byl případnější název "Rozděleni volbou".

    Nicméně, bez ohledu na tyto právě aktuální souvztažnosti musím připojit ještě jeden bod, který se do původního textu už z hlediska systematiky i rozsahu nevešel.

    Ten text jsem napsal jako reakci na konstatování v rámci jedné před časem probíhající diskuse, že přes všechny názorové rozdíly v jednotlivostech je možno přece jenom zaznamenat u určité skupiny diskutujících určitou základní názorovou shodu či spřízněnost. Tedy tu - v textu podrobněji vylíčenou - spřízněnost v tom, že témata a problémy tohoto světa nejsou nahlíženy jenom z jedné jediné strany či úhlu pohledu, nýbrž v jejich komplexitě, úplnosti, celistvosti. Toto je první, základní, vše ostatní podmiňující krok od ideologie k pravdě.

    Na straně druhé: tato "spřízněnost volbou" se týká opravdu jenom toho zcela základního přístupu.

    Jenže: ďábel jak známo vězí v detailu. A tak i v rámci této zcela základní spřízněnosti náhledů nicméně znovu a znovu dochází ke vzájemným diferencím, a to nezřídka i velmi zásadním. Když ten či onen se i v rámci toho celistvého, komplexního posuzování přiklání k určitému výkladu, zatímco ten druhý k opačnému. Anebo někdy jsou ve hře třeba i ryze osobní animozity.

    A za druhé: tento principiálně všestranný, vyvážený, komplexní pohled platí v prvé řadě tak řečeno jenom v horizontální rovině. Krátce řečeno: ti kdo takovýto způsob myšlení a hodnocení vyznávají a praktikují, ti nejsou ideologicky fixování jenom na "pravý" či "levý" pohled, nýbrž dokáží vidět to co je vpravo i vlevo, vpředu i vzadu.

    Vedle této horizontální roviny uvažování a hledání ale existuje ještě rovina vertikální - to je rovina sestupu od povrchního zdání věcí k jejich skryté podstatě.

    Sice už ta samotná schopnost a připravenost danou věc vnímat a hodnotit v celé nezkrácené šíři jejích momentů, vlastností a projevů automaticky vede od jejího povrchního vnímání směrem k její podstatě; ovšem k dosažení tohoto cíle vede ještě daleká cesta, s nejednou překážkou či křižovatkou.

    Zkrátka, i ti kdo v zásadě praktikují ten nezkrácený, komplexní pohled na věci, pokud se v této vertikální rovině na cestě k jejich podstatě ocitnou na různé úrovni, pak se stejně navzájem názorově nepotkají, a stejně na sebe hledí jako na cizí.

    Takže, to celé je nakonec opravdu dosti tristní záležitost: už těch kdo vyznávají ten komplexní, nezkrácený pohled na věci je velmi málo; ale i v této malé komunitě v zásadě spřízněných myslí je jen velice zřídka možno zakusit pocit plného srozumění, když se oba setkají na tom samém stupni poznání.
    Eva Hájková, penzistka
    October 22, 2017 v 14.14
    Tak třeba my dva, pane Poláčku, jsme si myšlenkově velice vzdáleni a přitom jsme spřízněni ochotou diskutovat o věcech, o kterých má vcelku málokdo chuť diskutovat.
    Nebo se mýlím?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 23, 2017 v 12.7
    To je zajímavý pohled, paní Hájková. Na straně jedné je to trochu jiný druh spřízněnosti, než jaký jsem měl svým článkem na mysli - ale nicméně, něco na tom je.

    Řekl bych, že to co nás spojuje - oproti mnoha jiným - je očekávání, že tento svět přece jenom může přinést něco více, než je jenom jeho profánní každodenní fungování.

    Naprostá většina lidí se spokojí právě s tím, že věci prostě víceméně tak nějak fungují. Přičemž samozřejmě každý si - podle svého ideového a politického přesvědčení - pod tím "dobrým fungováním" představí něco jiného: jeden fungující ekonomiku, druhý fungující sociální systém, třetí - abychom byli naprosto aktuální - třeba fungující internet. Ale jejich životní obzor nesahá v principu dále nežli za toto víceméně bezporuchové fungování věcí tohoto světa.

    Zatímco my dva (plus ještě několik málo dalších) se vztahujeme k věcem, cílům, hodnotám, které ten profánně technokraticky fungující svět přesahují.

    Ano, lišíme se v názoru na to, kde vidět vlastní kořeny tohoto "jiného světa", a tedy i jak k němu směřovat; ale co je nám skutečně společné, to je sdílená vize, že nějaký takový "vyšší svět" tady někde musí být. I když je napohled neviditelný, a i když je nám v tuhle chvíli nedostupný.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 23, 2017 v 12.38
    Lineární a komplexní myšlení
    Ještě jeden aspekt musím doplnit. Nedávno v jedné diskusi mi vytkl pan Rusek, že neustále vyžaduji nějaký specifický druh myšlení či poznávání, aniž bych ujasnil, o co se vlastně konkrétně má jednat. Odkázal jsem ho tehdy právě na tento můj chystaný text.

    I když bezprostředně vzato se v tomto textu jedná spíš o charakterovou nežli intelektuální záležitost - tedy o čistě osobní ochotu a připravenost vnímat a pojímat věci z jejich různých stran a aspektů, a ne jenom pod jedním jediným úhlem pohledu (a tedy prizmatem jednoho jediného dogmatu), pak na straně druhé se nakonec jedná i o dva zcela různé způsoby myšlení.

    Jak už uvedeno: je to rozdíl mezi myšlením lineárním na straně jedné, a mezi myšlením komplexním na straně druhé.

    To lineární myšlení - to je samozřejmě ten nejčastěji praktikovaný způsob myšlení. Je to přirozené, a zřejmě čistě evolučně podmíněné: naše schopnost myšlení nám přírodou není propůjčena jako samoúčel, nýbrž jenom jako prostředek k cíli. To znamená: my chceme v našich životech dosáhnout určitých cílů, celým svým chtěním jsme zaměřeni na tento cíl - a naše myšlení nám slouží k tomu, tohoto cíle dosáhnout.

    Jednoduše řečeno: účel stojí nad myšlením. A to znamená: myšlení se podřizuje účelu. My chceme dosáhnout svého cíle, a to pokud možno nejkratší cestou; a proto i naše myšlení je principiálně lineární - to jest, stejně tak zaměřené jenom na tento jeden jediný cíl.

    Toto lineární myšlení je tedy v praktické rovině nanejvýš účelné; ale jeho limit se ukazuje tam, kde ta věc sama je velice nejednoduchá, nelineární, komplexní. My se ji pak snažíme vměstnat do toho našeho jednoduchého lineárního myšlení - ale ona sama se mu vzpírá, prostě se do něj "nevejde". Ne celá.

    Vždycky z ní pak zůstane něco, co zůstane mimo našeho myšlení, našeho poznání. A právě proto existuje natolik zásadní rozdíl mezi "přirozeným" myšlením lineárním, a mezi myšlením komplexním.

    To myšlení komplexní, to pojímá danou věc ze všech jejích stran - zjevných i skrytých. Takovéto myšlení je tedy principiálně mnohem blíže samotné pravdě; ale jeho zásadní problém je v tom, že je nesrovnatelně náročnější a namáhavější, než to myšlení lineární. Jak vyplývá z uvedeného, to myšlení nelineární, komplexní, je svým způsobem "nepřirozené".

    A je tedy napřed nutno se mu naučit, dlouhým a namáhavým procesem učení a trénování. Ale - jako naprosto první je nutno se odnaučit tomu "přirozenému" myšlení účelově lineárnímu.

    Takže, tolik k tomu rozdílu mezi myšlením lineárním a mezi myšlením komplexním; jakož k tomu, proč je tak obtížné, od toho prvního pokročit k onomu druhému.
    Eva Hájková, penzistka
    October 23, 2017 v 14.51
    Duchovní revoluce, která umožňuje člověku dostat se z operačního systému ega (čili z toho lineárního myšlení) na vyšší operační systém, už začala před dvěma tisíci lety, pane Poláčku. To, že dosud nebyla završena, je možno přičítat pomalému zrání lidstva a svobodné vůli, kterou Bůh ponechává všem lidem. Přijmeš - nepřijmeš?
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 23, 2017 v 15.48
    Obezřetnost je vhodná i vůči citlivým a inteligentním a rozmyslným
    Když nejsou od boha obdařeni pokorou a něhou, tak dokáží natropit nehorázné neplechy až stydno.
    Schopnost komplexního postoje vždy neuchrání.
    Příkladně od dvousečné touhy po moci, která je konstantním apelem i pro kompletní pravdy neznalé a komplexně uvažující......bych po polopravdě připomněl
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 24, 2017 v 11.0
    Paní Hájková, dokud (křesťanská) víra - na kterou zřejmě poukazujete - do svého obrazu světa nedokáže implantovat ateismus; dokud vůbec idealistický světový názor do sebe nedokáže včlenit názor a model materialistický - tak do té doby se naopak jedná o zcela klasický případ myšlení lineárního, a o naprostou negaci myšlení komplexního.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    October 24, 2017 v 11.34
    Komplexní myšlení a kompletní pravda
    Máte plnou pravdu, pane Petrasku, že "obezřetnosti je vždy zapotřebí". A to i - nelze popírat - vůči těm, kteří sami o sobě principiálně to "komplexní myšlení" preferují a praktikují.

    Protože - to se nedá nic dělat - to "komplexní myšlení" samotné opravdu ještě není žádnou stoprocentní zárukou toho, že se vždy dobere té "kompletní pravdy".

    To komplexní, nelineární myšlení, to je jenom cesta k té kompletní, úplné pravdě. Ale aby nějaká konkrétní osoba, konkrétní myslitel (a tím spíše konkrétní aktér politického dění) i za nejlepšího úmyslu postihovat skutečnost tohoto světa ze všech stran, dokázal dojít ke skutečně kompletní a úplné pravdě - to by musel být obdařen prakticky věčným životem. Jinak by prostě neměl šanci se k té - zcela bezezbytku úplné - pravdě dopracovat.

    Tím se nám tu ovšem otvírá nemalý, až přímo zásadní problém.

    Máme tu tedy dány v zásadě tři možné alternativy:

    a/ myšlení lineární - ten nejběžnější způsob myšlení, který ale zcela principiálně nedokáže postihnout celou pravdu;

    b/ myšlení komplexní - způsob myšlení velice řídký, málo používaný, který jediný může vést k pochopení, uchopení celé pravdy dané věci; ale tento způsob myšlení prakticky nikdy není ve své úplnosti realizovatelný jedním jediným konkrétním nositelem;

    c/ ??? třetí možnost, jak vybřednout z tohoto dilematu, je plná nezodpovězených otazníků.

    Zkusme si ale přece jenom tyto otazníky alespoň trochu rozklíčovat.

    Vraťme se k samotnému počátku. Ta první cesta - cesta lineárního myšlení - tedy nikdy nemůže vést ke skutečné pravdě. To lineární myšlení si z celé komplexní skutečnosti vytrhne vždy jenom jednu jedinou část; kteroužto část pak prohlásí za pravdu celou.

    Toto je to falešné a negativní na tom lineárním myšlení. Na straně druhé - jak jsem už uvedl minule - toto lineární myšlení má nicméně jednu zajímavou vlastnost: právě ve své omezenosti je totiž naprosto přirozené.

    Pro člověka - jakožto individuum - je to zcela přirozeným počinem, tento omezený partikularismus. Tento jeho pohled na svět je sice omezený - ale není principiálně falešný. On skutečně odráží určitou část skutečnosti - a to sice zcela bezprostředním, spontánním způsobem.

    Oproti tomu to komplexní myšlení - svým způsobem právě tím že pojímá tento svět a jeho pravdu v jeho úplnosti, v jeho komplexitě, je myšlením svým způsobem jenom umělým. Je to určitý myšlenkový konstrukt - sice sám o sobě mnohem hodnotnější nežli to ploché myšlení lineární, nicméně umělý.

    Takže, jestliže jsme se ptali na možnost dostat se ze zmíněného dilematu mezi komplexním myšlením a jeho nemožností dobrat se naprosto úplné pravdy, pak odpověď by byla někde uprostřed mezi tím myšlením komplexním, a myšlením lineárním.

    To lineární myšlení - zachycující spontánně bezprostřední realitu - musí být korigováno, na vyšší myšlenkovou úroveň pozvedáno tím myšlením komplexním; ale stejně tak to myšlení komplexní musí být tím myšlením lineárním znovu a znovu přezkušováno na jeho vztah k úplné, žádnými umělými myšlenkovými konstrukcemi nezfalšované žité realitě.
    Eva Hájková, penzistka
    October 24, 2017 v 15.2
    Ovšem vám, pane Poláčku, kdyby někdo řekl, že je křesťan a ateista zároveň, tak byste mu stejně řekl, že to principiálně není možné.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    October 24, 2017 v 15.56
    Archaické reakce a komplexní myšlení
    V současné periodě z řetězu utrženého kapitalismu vznikají ve společnosti iracionální strachy, které si žádají rychlých a působivých řešení.
    Jakou roli tu hraje komplexní myšlení ...bych dodal.
    + Další komentáře