V jedné z nedávných diskusí na stránkách DR se vynořila otázka, zda nemám příliš exkluzivní nároky na ostatní diskutující a na způsob, jak bychom měli uvažovat o věcech kolem nás; zkrátka, zda nakonec nevedu zcela osamělý boj za jakési vlastní chiméry, když všichni ostatní si nakonec myslí něco zcela jiného.

K mému způsobu uvažování se tehdy přihlásil jenom jeden jediný účastník. Znamená to tedy, že pro všechny ostatní jsou tato kritéria tak či onak nepřijatelná?

První požadavek, který jsem jmenoval jako nezbytný k poznání, byla určitá míra přirozené inteligence. O tomto bodu asi nebude zásadního sporu: kdo není principiálně schopen složitějších myšlenkových pochodů, o tom se dá sotva předpokládat, že dokáže rozumět komplikovanému světu.

↗

Jednou z důležitých antických ctností byla sofrosýné, přístup, kdy namísto apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté zkoumání. Repro DR

Pokud se podíváme na klasický způsob, jímž se kognitivní schopnost poměřuje, tedy na takzvané „testy inteligence“, není možno vyhnout se konstatování zásadního deficitu jejich metodiky, totiž že jsou za prvé časově limitované, a za druhé jsou zaměřené především na určení toho, co do daného obrazce nezapadá. V tomto smyslu spíš nežli test skutečného myšlení se jedná o test pozornosti — rychlého úsudku.

Nicméně, na druhé straně tyto testy inteligence obsahují jeden principiálně zcela správný moment: aby se totiž rozpoznalo, který z nabízených elementů systematicky nepatří do daného obrazce, je nutno tento útvar napřed pojmout, pochopit jako jeden celý, komplexní útvar. Je nutno pochopit jeho vnitřní logiku, jeho vnitřní souvislost — a teprve na základě toho poznat, co k tomuto celku organicky patří, a co by v něm bylo cizím elementem.

K nacházení pravé pravdy věcí tuto musíme dokázat uchopit v její celosti, v její komplexitě, v její vlastní vnitřní logice. Na rozdíl od obecného přesvědčení však samotná inteligence k poznání naprosto nestačí. To je jen první krok. Zároveň je zapotřebí ochoty a připravenosti této inteligence také využívat. Samotná schopnost komplexního myšlení ještě zdaleka neznamená záruku, že daný jedinec skutečně myslí. Schopnost používat inteligenci je tedy druhý krok.

Jako třetí bod jsem uvedl určitou míru citlivosti vůči subtilním záležitostem našeho žití. Je to opět přirozené: jestliže základním kritériem je schopnost danou věc pojmout v její celé komplexitě, pak je to možné jenom tehdy, když citlivě budeme vnímat všechny její elementy a vnitřní souvislosti. Tedy nejen ty, které jsou na povrchu, které jsou viditelné každému, nýbrž i ty skryté, napohled neznatelné. „Nejdůležitější je to, co oči nevidí,“ říká lišák Malému Princi.

Tato citlivost — respektive její absence — se s trochou zkušenosti nechá velice rychle rozpoznat. Spolehlivým ukazatelem je, když je někomu velice rychle všechno jasné. Čím vyšší míra citlivosti vůči všem skrytým, jemným aspektům žití a bytí, tím vyšší poznání, jak je všechno krajně spletité a složité a jak krajně ošidné je chtít dělat nějaké zcela jednoznačné, jasné závěry. Necitlivý člověk právě tohle nevnímá a vnímat nechce; on chce mít svůj jasný, přehledný, neotřesitelný výklad světa, nad kterým si nemusí nadále nijak složitě lámat hlavu.

Ale ani tato citlivost vůči jemným záhybům bytí ještě nepostačí. A tak se dostáváme k bodu čtvrtému; a jak už řečeno, právě to je ta překážka ze všech největší.

Je mnoho lidí, kteří jsou obdařeni solidní, či dokonce vysokou inteligencí — ale přesto se zastaví u prvního výkladu světa, který se jim hodí, a zůstanou u něj stát už po celý zbytek života. Necítí potřebu ani povinnost se na celou záležitost podívat ještě i z druhé, opačné strany. Naopak, celý svůj inteligenční potenciál používají k tomu, bagatelizovat či přímo popírat všechny náhledy, které jim nějakým způsobem narušují jejich vlastní obraz světa.

Právě tady a přesně tady probíhá ta hranice mezi cestou toho, kdo je ochoten za každých okolností hledat objektivní pravdu, i když je tato v rozporu s jeho původním vnitřním přesvědčením — a mezi tím, kdo pravdu přizpůsobuje svému vlastnímu názoru.

Za jednu z antických „kardinálních ctností“ platila sofrosýné. Tento pojem se dá překládat mnohými různými způsoby; ale pro náš účel bych ji nejspíše pojal jakožto „rozmyslnost“. Tedy takový základní přístup, kdy na místo apodiktických soudů fixovaných jenom na jeden jediný úhel pohledu nastupuje důkladné, nepředpojaté, na všechny strany a aspekty dané věci hledící zkoumání, snažící se dobrat vlastní a nezkrácené pravdy věci samé.

Jsou lidé, s kterými se zcela zásadně neshodnu na základních světonázorových otázkách; ale přesto vůči nim cítím určitou osobní spřízněnost, právě proto že v nich rozpoznávám a nalézám tuto „rozmyslnost“. Ano, oni zastávají jiný, či přímo opačný názor; ale je vždy možno s nimi otevřít plodný hovor o věcech, právě pro tuto jejich připravenost zkoumat věci z jejich různých stran. A pravidelně se pak ukáže, že i když naše základní přesvědčení jsou opačná, v hodnocení jednotlivých konkrétních věcí jsou naše názory často až neuvěřitelně podobné.

Tato úvaha nese titul „Spřízněni volbou“. Je to právě ta volba, nenechat se chytit do pasti zdánlivě jasných řešení a názorů, která spojuje ty, kteří se vydali touto cestou.