Stalo se nějaký čas po listopadovém převratu, že se v pražské Sportovní hale začal hrát světoznámý muzikál „Jesus Christ Superstar“. Starý, a přece znovu a znovu uchvacující příběh o tom, který přišel, aby přinesl novou mravní pravdu do světa lidí, ale těmito lidmi byl odmítnut a poslán na smrt.

Příběh zahraný a zazpívaný předními českými zpěváky, s plným nasazením a vnitřním zaujetím, s tak hlubokou přesvědčivostí, že se zcela ztratil předěl mezi prostorem hraným a mezi prostorem diváckým. Divák sám se stal aktérem dění.

A v niterném souznění s představiteli postav biblického příběhu se stal účastníkem zápasu pravé, žité mravnosti proti prázdnému formalismu zkostnatělých strážců zmrtvělé litery starého zákona. Ve strhujícím finále se pak snad všech přítomných zmocnil euforický pocit, že v tuto chvíli dobro definitivně zvítězilo nad zlem, mamonem a falší.

Stalo se pak nějaký čas poté, že došlo v zemi k parlamentním volbám. A byly to volby klíčové, které po celou řadu dalších desetiletí vtiskly charakter celému státu i společnosti. A nyní došlo k tomu, že ti samí zpěváci a herci, kteří předtím s tak uchvacujícím zaujetím a přesvědčivostí hráli své role v onom příběhu vítězství pravé mravnosti nad lidskou omezeností, přízemností a lačností — tak ti teď ve své naprosté většině své hlasy dávali právě té straně, která zcela zjevně a programaticky hlásala hodnoty osobního egoismu a nadvlády peněz!

Té straně, která pak touto svou materialistickou přízemností na cestu mamonu svedla celou společnost, a která své mravně devastující dílo ukončila až tehdy, když se zkorumpovala natolik, že už i v časech takto pokleslé morálky se to stalo nadále neúnosným.

Kdo jiný než občan?

Co se to tady vlastně stalo? Jak je to vůbec možné, že ti samí, kteří s takovým vnitřním zaujetím nejen hrají, ale zároveň prožívají příběh o střetu pravé mravnosti s lidskou přízemností, se náhle v reálném životě téměř do jednoho přikloní na stranu právě té přízemnosti, mamonu a čistě osobního prospěchářství?

Snad by mohli namítnout, že oni přece nevěděli, nemohli si představit, kam to všechno jednou povede. Že ta strana které dávali své hlasy, že ta přece tehdy hlásala tak ušlechtilé hodnoty jako je svoboda, volnost, národní prosperita.

Jenže: kdo vlastně měl tenkrát povinnost vědět? Kdo byl povinen prohlédnout ten klam politického a ideologického vábení? Kdo jiný, nežli člověk-občan sám má základní povinnost prohlédnout klam a faleš, kdo má povinnost oddělit zrno od plev? Na koho druhého chceme svádět svá vlastní selhání?

Buďto všichni ti zpěváčci ve skutečnosti sami vyznávají hodnoty osobního prospěchářství a mamonu, a pak to jejich vystoupení — snad s výjimkou Jidáše — v onom biblickém příběhu bylo jejich vlastním klamem vůči publiku. Anebo si ale skutečně přejí vítězství pravé mravnosti, jak ji hlásal Kristus, ale pak naprosto selhali tam, kde sami měli alespoň nepatrným činem k tomuto vítězství pravého dobra přispět. Ve světě skutečném, nikoli pouze hraném.

Jenže — právě tady se dostáváme na samé hranice Desatera. Respektive jakékoli morálky, která má své zakotvení pouze ve víře. Neboť: jak by se vlastně do nějakého takového Desatera mohl vejít třeba příkaz: „Nebudeš svůj hlas dávat žádnému veřejně činnému aktérovi, který hlásá hodnoty individualismu, a tedy přinejmenším latentně egoismu!“ Anebo dokonce příkaz: „Nežli svým hlasem podpoříš jakéhokoli veřejného činitele, rozpoznej napřed všechny skryté motivy jeho jednání!“ Anebo prostě příkaz: „Nenecháš se svést demagogem!“

↗

Česká verze slavného muzikálu Jesus Christ Superstar procítěně přinesla poselství o mravní pravdě. Později ansámbl podpořil politiku, která tuto morálku odmítala. Repro DR

Ten zcela zásadní rozdíl leží v tom, že mravní příkazy podložené náboženskou vírou se zcela principiálně mohou týkat jenom těch nejzákladnějších záležitostí dobra a zla. Nezabiješ! Nepokradeš! To jsou příkazy, to jsou skutky, které jsou naprosto jasné každému, a jedná se tu o jediné, aby tyto fundamentální mravní příkazy byly plněny. Zatímco moderní svět je nesrovnatelně komplexnější a komplikovanější a hranice mezi dobrem a zlem je mnohdy velice klikatá a nejasná.

A tak může třeba česká europoslankyně za KDU-ČSL na zasedání evropského parlamentu s křesťanským křížkem na krku a bez jakýchkoli sebepochybností pronést řeč, která dovedně do zdánlivě humanistické formy zabalenými slovy fakticky nepožaduje nic jiného, nežli všem uprchlíkům před válkou odepřít na území Evropy jakoukoli pomoc. A přitom tato dáma mezi svým křížkem křesťanského milosrdenství a svými slovy — jakékoli skutky milosrdenství zavrhujícími zřejmě nevidí sebemenší rozpor!

Neboť právě v tomto složitém moderním světě, kde je vždycky ve hře celá řada různých sil a faktorů navzájem si protiřečících a navzájem se potírajících, je vždy velice snadné nalézt něco, co se zrovna hodí do vlastního osobního či ideologického přesvědčení.

Mnohost moderního světa

V konfrontaci s tímto moderním světem různoběžných procesů, motivů a sil selhává křesťanské Desatero. Neboť s jeho příkazy v zádech je možno zaujmout postoj ve prospěch přijímání uprchlíků stejně jako postoj proti nim. Je stejně tak možno obhajovat letecké bombardování v krizových regionech, jako být striktně proti němu. Jednou větou: Desatero nám už nemůže dát žádnou dostatečnou orientaci v tom, co vlastně vůbec je dobro, a co ne. Dnešní komplikovaný svět už přerostl dosah možností působnosti jasných a jednoznačných nakázání Desatera.

Vraťme se zpět k samotnému Ježíšovi. Co bylo vlastně tím jedinečně novým v jeho postoji k mravnímu zákonu obsaženém a kodifikovaném ve starém judaistickém Desateru? Ježíš přece samotné Desatero nezavrhoval. Naopak, zcela jednoznačně i on na něm stavěl. V čem tedy spočíval ten zásadní rozdíl?

To, co Ježíš kladl za největší vinu svým současníkům, nebylo to, že by nedodržovali Desatero, nýbrž jejich pokrytectví v plnění Desatera.

On jim říkal: ano, vy navenek plníte nařízenou literu Desatera, ale vaše mysl je nečistá. Vy konáte ty či ony skutky, protože jsou předepsané, ale za těmito skutky nestojí vaše srdce.

Tohle a právě tohle bylo tím rozhodujícím obratem, který Ježíš přinesl do tehdejšího chápání mravnosti: nestačí jenom pasivně konat zjevenou — a kodifikovanou — vůli Boží, nýbrž je nutno mít pravé intence Boží ve svém nitru, ve své duši. Mít je za svůj habitus, jak by to označil Aristoteles.

Jenže — i v tomto převratném chápání lidské mravnosti byl Ježíš stále ještě omezen svou dobou, jejími reálnými danostmi. I když jím byl horizont pravé mravnosti rozšířen daleko za hranice fixních přikázání Desatera — stále ještě byl ohraničen jenom na ten zcela nejzákladnější, především sociální okruh lidské existence.

V době, kdy sám Ježíš striktně oddělil (a ani nemohl jinak) sféru občansko-politickou („dej císařovi...“) a sféru sociální, mohl svým současníkům vytýkat pouze jejich pokrytectví v oblasti bezprostředně prosociálního jednání. Jako oněm farizejům, kteří navenek striktně dodržují náboženské předpisy, ale přitom neznají pravou spravedlnost a milosrdenství.

Dnešní svět se ale posunul už o mnoho dále. Sféru sociálního zabezpečení garantuje alespoň v základní míře stát, zatímco do sféry občanské, respektive občansko-politické, už samo Desatero nedosahuje.

Myslím to dobře, dělám tedy cokoli

I zde ale zůstává v nezměněné platnosti ten základní hřích, který Ježíš vmetá do tváří farizejů: hřích pokrytectví. Hřích falše, která se skrývá za zdánlivé dobro. Jak už bylo řečeno, v dnešním složitém světě není nic lehčího, nežli si pro vlastní mravní selhání nalézt nějaké dobré důvody, proč ta či ona špatnost je přece nakonec jednáním údajně dobrým a bohulibým.

A tak je možno dávat svůj hlas politické straně hlásající egoismus individua („vždyť přece oni hlásají svobodu!“); je možno své zaměstnance odbývat hladovou mzdou („vždyť já přece dávám lidem práci!“); je možno uklidňovat své svědomí za okrádání společného státu zatajením miliónů na daních („já přece přispívám na charitu!“); je možno být militantním šovinistou („já přece bráním naši vlast proti invazi cizáků!“); je možno excesivním konzumismem ničit životní prostředí („vždyť já přece třídím odpad!“). Je možno být politickým fundamentalistou jakéhokoli ražení („já přece bojuji proti zlu komunismu/kapitalismu!“)

Zkrátka, není snad jediné činnosti lidského jedince v novodobé společnosti, kterou by si nedokázal tak či onak ospravedlnit tím, že „já jsem to přece myslel dobře“.

Takže, co dnes vlastně ještě s Desaterem? A co s Ježíšem? Desatero samotné nám už ve vysoce komplexní moderní době příliš nepomůže. A Ježíš? Tam, kde se Ježíš sám pohybuje v dobových hranicích pouze sociální otázky, už také příliš ne. Ale ten Ježíš, který hovoří o pokrytectví našich činů, o tom jak svou vlastní špatnost skrýváme za výmluvami našich „dobrých úmyslů“ — tak tento Ježíš je dnes stejně tak aktuální jako před dvěma tisíci lety. A dost možná dnes ještě mnohem aktuálnější nežli tehdy.

Hříchem naší doby není už v prvé řadě páchání zjevného zla, tak jako v minulosti. Hříchem naší doby jsou manipulátorské choutky naší mysli, s níž projekce a exhibice našeho vlastního já vydáváme za obecně platné dobro, které vnucujeme jako závazné veškerému jsoucímu světu.