Čas mezivládí
Josef PoláčekJosef Poláček reaguje na časté interpretace současnosti: žijeme prý v době nedorozumění a zmatku. Právě proto je ovšem potřeba posilovat svobodu jednotlivců i soudržnost společnosti, nikoli lámat hůl nad těmito ideály.
Stále znovu a znovu je různými autory konstatováno, že současný svět ztratil kontury. Že ten víceméně jasný, i ve svých smrtelných konfliktech přehledný svět minulosti se ztratil a zanechal po sobě jenom všeobecnou dezorientaci. Namísto velkých idejí a dějinných projektů přišla bezmezná pluralita názorů, přecházející ve stav všeobecného myšlenkového chaosu, kde není možnost vzájemně se domluvit na ničem.
Český novinář a filozof Petr Fischer připomíná v rozhovoru pro Salon pod titulkem „Něco sakra musí přijít!“ slova Antonia Gramsciho, který už ve dvacátých létech minulého století takovýto stav charakterizoval jako „mezivládí“. Kdy podle jeho slov „krize spočívá ve skutečnosti, že staré umírá a nové se nemůže zrodit, a toto mezivládí (interregnum) zjevuje ohromnou rozmanitost morbidních symptomů“.
V jiném svém textu Fischer připomíná dílo Zygmunta Baumana, který navázal na tento Gramsciho výrok s tím, že „v době mezivládí se rozkládají staré formy, hroutí se řád starého, všechno se rozpíjí a rozmlžuje. Přesně odtud také vychází Baumanův nejslavnější pojem či metafora ‚tekutá modernita‘“.
Ano, tento obraz je dnes už víceméně obecně přijímaný. Starý svět nás opustil spolu s uplynulým tisíciletím; ale ten slíbený nový, krásný, svobodný demokratický svět nepřetrval více než-li nanejvýš několik prvních dekád své existence, aby se rozpadl pod údery jak globálních ekonomických a finančních krizí, tak ale i v přívalech mezilidské zášti, jíž jsou islamistický teror a znovuoživlý euroamerický nacionalismus a šovinismus jenom jedny z mnoha projevů.
Ten Gramsciho výrok z počátku minulého století má i o sto let později svou plnou platnost: staré zemřelo, ale nové se nemůže zrodit. A co hůře: dnes se ani vůbec netuší, v čem by to „nové“ mělo vlastně spočívat.
Ještě jednou Fischer o Baumanovi: „Bauman jako myslitel tekuté modernosti neměl žádné řešení, nekonstruoval nový řád, protože ho neznal. (…) Při pohledu do budoucnosti vlastně věděl Bauman pevně jen jedno jediné: nový řád nevznikne na půdorysu starého! K novému se nedostaneme tím, že začneme bránit staré pevné formy (nacionalismus, etnicita, státní uzavřenost apod.), protože jejich restaurace není možná a je nebezpečné myslet si a dělat opak. Globální svět, má-li přežít svou transformaci, musí následovat jednosměrnou šipku času!“
Na tomto místě bychom tento text vlastně mohli ukončit; s tím že všechno podstatné už bylo řečeno, a že není co k tomu dále dodat. Neboť my stejně tak jako Bauman nevíme o nic více, než že se nacházíme ve stavu přechodu, ale nemáme žádné ponětí o tom, co přijde.
Kolektivní identita (něco jako byla ta národní) už podle mého názoru nebude možná. Ani si nejsem jistá, jestli lidé po nějaké společné, kolektivní identitě touží. Spíš touží po tom, aby byl svět srozumitelný. A přátelský.
Což ještě hodně dlouho nebude.
Co je to vlastně "identita"? Identita koho s kým? Anebo snad spíše: čeho s čím? Anebo dokonce: koho s č í m?
S čím v nás (nebo v těch druhých) chceme či můžeme vlastně pociťovat nějakou identitu, bezvýhradnou totožnost či alespoň spřízněnost?
A můžeme takovouto identitu pociťovat vůbec alespoň s námi samými? Když - jak nám sděluje moderní psychologie - lidská mysl či lidská psýché se skládá z tolika jednotlivých částí, které jsou navzájem rozdílné, že už ani tady, v našem vlastním nitru, nějaká naprostá identita všech částí vůbec není možná? A to všechno je v pohybu a neustále se mění a vyvíjí?
A přece se zdá, že - alespoň u většiny z nás - ještě k úplnému r o z p a d u o s o b n o s t i přece jenom ještě nedochází; a že v té vší různosti a pohybu přece jenom nějaká základní identita toho celku naší osobnosti existuje.
K čemu tyto vývody směřují: nenechme se klamat tím, že v s o u č a s n é době došlo k takovému posílení (či přímo hypetrofování) momentu individualismu a s tím spojené divergence jednotlivých názorů a životních konceptů, že se zdá, že nějakou názorovost a životní pospolitost, neřkuli identitu tu už vůbec není možno obnovit.
Takovýchto krizových období, kdy lidé naprosto ztratili pozitivní vztah k sobě navzájem, a byli si jeden druhému cizí, lhostejní, či dokonce nepřátelští - takových období lidstvo ve své minulosti zažilo už bezpočet.
Zase nám jednou bude dobře nápomocné, když si uvědomíme, že všechno v tomto jsoucím světě existuje jenom v podobě protikladů (alespoň staří myslitelé zastávali tento názor; a stejně tak i mnozí myslitelé novodobí).
Takže proti tomu principu individuality, různosti až roztříštěnosti nakonec vždy stojí a je přítomen i moment souvztažnosti, podobnosti, příbuznosti, a tedy identity. A tyto dva protikladné momenty respektive činné elementy jsou tu přítomny ryze ontologicky - to jest, jsou přítomny ve všem, co vůbec existuje. A není to tedy něco, co by lidé mohli jenom tak nějak zrušit.
V lidských dějinách dochází k neustálému oscilování mezi těmito oběma principy; svět se jednou více přikloní k tomu jednomu, ale poté zase k tomu druhému.
Připomeňme si: jak fašismus tak nacionální socialismus byla právě takováto identitární hnutí; jakožto reakce na rozpad dosavadních společenských struktur a jistot po první světové válce. (A komunismus je identitární ze své vlastní podstaty.)
To co je tedy na současné době skutečně negativním momentem není ani tak to, že (západní) svět je teď zrovna ovládán individualismem; ale to, že svět se stále ještě nechá pasivně ovládat tím o sobě naprosto slepým mechanismem střídání těch dvou protikladných elementů.
A právě proto říkám: pohyb dějin vpřed je možný jedině vědomým a cíleným vyřešením, syntetizováním tohoto protikladu.
Jinak řečeno: řešením není ani izolující individualismus, ale ani nějaká bezkonfliktní, ideální a idealizovaná pospolitost, která nakonec vždycky nevyhnutelně nese prvky totalitarismu.
Řešením je nalezení pravé střední cesty mezi těmito extrémy: musí být dosaženo svébytné autonomie lidského individua, lidské bytosti na straně jedné, které si je ale samo vědomo své omezenosti, a svou pospolitost a identitu s jinými lidmi hledá ne proto, že by mu tato identita byla nějakým způsobem nařízena, ale protože v těch ostatních může nalézt samo sebe. A to je možné jenom tehdy, když je v životě každého individua dáno zároveň něco, co je jim všem společné, co je nechá procházet tou samou životní zkušeností, tím samým životním pocitem.