Současná levice jako by stále nevěděla, co si vlastně počít s Marxem. Na jedné straně stále ještě přetrvává jakési obecné povědomí, že Marx je základní instancí a nejvyšší autoritou, co se týče kritiky kapitalismu. Ale na straně druhé, co se principiálních Marxových teoretických a metodologických východisek týče, jeho pojetí světa a člověka, tady míra porozumění a schopnosti aktivně operovat s marxistickým myšlenkovým aparátem dramaticky klesá.

Podívejme se proto dnes blíže na centrální Marxův axiom o vztahu člověka k vnějšímu světu, k objektivním podmínkám jeho existence. Bez tohoto axiomu není v posledku srozumitelným nic ze všech jeho dalších vývodů o tom, co je člověk, a za jakých podmínek jsou bytostné možnosti člověka omezovány a deformovány, a naopak za jakých podmínek může docházet k jejich plnému rozvoji.

Tímto axiomem je dnes už opomíjená, svého času ale naprosto klíčová Marxova teze o vztahu takzvané „materiální základny“ ke „společenské nadstavbě“. Přesněji řečeno, o prioritě, o určujícím postavení té první oproti té druhé.

Co tím chce Marx vlastně sdělit? Naprosto obvyklý pohled na svět politiky, tedy na sféru řízení státu je ten, že člověk — jakožto principiálně svobodná, autonomně jednající bytost — svými činy, svou vůlí vytváří a formuje politickou sféru. Populárně řečeno: jakým si člověk svůj svět udělá, takovým ho bude mít. A pokud je tento svět špatný — pak člověk má přece všechny možnosti ve své vlastní ruce ho změnit. A pokud tak neučiní, je si tím vinen pouze on sám.

Tento pohled na vztah člověka a politiky je tedy naprosto přirozený — ale právě tento obraz Marx zcela radikálně staví na hlavu. Či přesněji řečeno: podle vlastního vyjádření ho naopak staví „z hlavy na nohy“. Neboť v jeho myšlenkovém modelu je právě ten běžný náhled převrácený a falešný.

Podle Marxe lidé znovu a znovu propadají té iluzi, že si svůj svět utvářejí sami, jenom na základě své vlastní vůle. Tedy, ze své vlastní hlavy. Oproti tomu Marx říká: přesně naopak, člověk nevytváří svět, nýbrž on sám je světem utvářen. Člověk si pouze namlouvá, že je autonomně existující a autonomně jednající bytostí. Ve skutečnosti je člověk produktem poměrů.

A to sice v prvé řadě produktem poměrů materiálních — tedy poměrů ve sféře produkční, která je pro každého člověka nevyhnutelně ta prvotní, určující. Neboť člověk si sice může o svém světě myslet, představovat co se mu zlíbí — ale nakonec musí jako první životní nutnost zabezpečit svou holou materiální existenci, a proto se musí přizpůsobit reálným poměrům v této materiální sféře.

Jako obecná formule vyjádřena zní pak tato téze v oné zmíněné podobě, že „společenská nadstavba“ (svět politiky, ideologie, v posledku celý společenský a kulturní život) je určována a determinována onou „materiální základnou“.

Aristotelovy přístavy

Zcela konkrétně: podle tohoto myšlenkového schématu je naprostou iluzí, když se lidé domnívají, že prostřednictvím pouhé politické demokracie mohou nějak zásadně změnit kapitalismus, kapitalistický společenský systém. Přesně naopak je to tento kapitalismus, který k obrazu svému přizpůsobuje svět politiky, státních a společenských struktur. Včetně samotné demokracie.

Tato jeho teze byla skutečně revoluční, neboť zásadně převrací celý pohled na vztah člověka k jeho světu — ale od samého počátku byla přijímána velice kontroverzně. A to sice ze dvou důvodů. Za prvé, člověk se ze své vlastní přirozenosti vzpírá tomu, že by si musel přiznat, že nejedná zcela autonomně, nýbrž je v podstatné míře determinován vnějšími podmínkami své existence.

A za druhé, toto Marxovo schéma o vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ má vlastně metafyzický charakter, není možno ho opřít o žádnou přirozenou zkušenost člověka — a tedy toto schéma je poněkud nesrozumitelné pro toho, kdo nemá alespoň určitý základní cvik v užívání pojmů a kategorií metafyzické filozofie.

Pokusme se teď obejít tuto základní obtíž porozumění této Marxově klíčové tézi a vraťme se o dvě a půl tisíciletí zpět. A to sice až ke spisům a myšlenkám starých antických myslitelů, jmenovitě Aristotela a Platóna. A když tak učiníme — pak s nemalým úžasem zjistíme, že tato Marxova převratná téze není vlastně nijak nová, nýbrž že její počátky je možno nalézt právě už v myšlení antiky!

Ovšem, je zde dán jeden zásadní rozdíl, který nám umožní snadnější pochopení této myšlenky. Jestliže Marx člověka už a priori definuje jako „soubor společenských vztahů“ — tedy jako bytost od samého počátku determinovanou svým prostředím (což je schéma, ve kterém se sotva jaký člověk dokáže sám najít a rozpoznat), pak Aristoteles postupuje zcela opačně.

Aristoteles napřed rozebírá člověka v jeho standardních životních, pracovních, politických a společenských situacích — aby až následně dospěl k prakticky tomu samému konstatování jako Marx: že totiž charakter daného státu je zcela zásadně odvislý od materiálních podmínek jeho existence.

↗

Už podle Aristotela bylo upřednostňování trhu celkem ošemetnou záležitostí. Repro DR

Aristoteles doslova píše: „Neboť i ta nejlepší ústava nemůže vzniknout bez odpovídající materiální základny.“ Jak tedy vidíme, ten centrální „marxistický“ termín o materiální základně používá v doslovném znění už Aristoteles!

Vedle celé řady materiálních aspektů, které podle nálezu Aristotela určují charakter státu, je pro nás (tedy pro naši centrální otázku po vlivu kapitalismu na život společnosti) nade vše jiné rozhodující jeho zmínka o přístavech. Neboť, jak Aristoteles uvádí, „mnoho se diskutuje o tom, jestli je pro dobře uspořádaný stát spojení s mořem užitečné nebo škodlivé“. Tato pro nás banálně znějící otázka měla pro antické politické myslitele ovšem své velice významné pozadí.

Na straně jedné sice toto spojení s mořem bylo potřebné a užitečné pro obchod i pro obranu, ale na straně druhé podle Aristotela tyto přístavy nesly nemalá rizika. V dobrém státě měly sloužit jenom ke krytí bezprostředních potřeb daného státu, ale v žádném případě ne jako komerční tržiště provozované jenom za účelem zisku. Neboť takovýto — dnes bychom řekli - „kapitalistický“ zisk nevyhnutelně podkopává mravní charakter státu!

A ještě pregnantněji tento destruktivní vliv tržně-kapitalistického usilování a podnikání vyzdvihuje Platón: jakkoli je obchodní činnost v pořádku a potřebná, dokud je prováděna s ohledem na „pravou míru“, pak u většiny lidí se projevuje jejich nenasytnost a nemírnost jejich potřeb, takže tato obchodní (či vůbec: komerční) činnost nakonec degeneruje k něčemu „velice zavrženíhodnému“.

Jako základní opatření pro svůj ideální stát pak Platón požaduje, aby těchto protokapitalistických trhovců bylo co nejméně a aby tuto činnost směli vykonávat pouze cizinci, ale žádný občan onoho dobrého státu. A také aby těmto trhovcům byl zákonem povolen pouze přiměřený, ale v žádném případě ne nadměrný zisk. Jenom tímto způsobem je možno charakter a kvalitu státu uchránit před demoralizujícím vlivem této činnosti orientované výhradně na zisk.

Takže, zopakujme si: jak Platón tak Aristoteles si byli plně vědomi destruktivního vlivu na mravní charakter státu a společnosti té činnosti, kterou bychom dnes označili za „tržně kapitalistickou“ - tedy takové která je zaměřena výhradně na maximalizaci zisku.

Jediný rozdíl mezi těmito antickými mysliteli a Marxem je v tom, že oni vycházeli z principiálně autonomně jsoucího člověka, který je pouze ovlivňován těmito faktory (byť i velmi podstatně) — zatímco pro Marxe je člověk jimi a priori determinován, utvářen.

Tento rozdíl v posouzení je ovšem dán do značné míry čistě historicky: zatímco Platón a Aristoteles žili ještě ve světě s primárně agrární produkcí, tedy s víceméně přirozeným samozásobitelským způsobem produkce, pak Marx své teorie vytvářel v éře už zcela dominujícího kapitalismu.

Krátce řečeno: v Marxově době ony Aristotelovy „kapitalistické“ přístavy už expandovaly natolik, že si logikou svého trhovectví už dávno podřídily a k obrazu svému přizpůsobily veškerý život státu i celé společnosti. Pak už není možno příliš se podivovat tomu, že Marx tento proces vítězství kapitalismu nad světem člověka pojal nikoli jako vztah pouhého ovlivňování, nýbrž jako vztah naprosté determinace.

A — co s tím dnes? Jestliže si tedy definitivně ozřejmíme, že ta teze o dominanci „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“ není jenom nějaký výmysl radikálního revolucionáře Marxe, nýbrž že toto vědění bylo samozřejmou součástí už antického myšlení a poznání — jaké závěry z toho poznání můžeme pro nás vyvodit?

Připomeňme si, co k dané věci říká Platón: „Jak by se o stát nezasloužil ten, který by nadměrné a nestejnoměrné vlastnictví přetvořil k něčemu uměřenému a stejnoměrnému?“

Neboť pro určitý typ antického myšlení byly právě uměřenost, vyváženost a harmonie všech věcí základním znakem nejen dobrého státu, nýbrž i celého univerza a veškeré dokonalosti vůbec. Tato uměřenost, vyváženost a harmonie byla v naší době rozbita pod údery zdivočelého kapitalismu a zbytnělého konzumu.

Dokážeme ještě vůbec obnovit ten antický smysl pro uměřenost a harmonii, anebo bude kapitalistické trhovectví a nekonečná honba za ziskem naším definitivním osudem? V tom případě bychom si ale přinejmenším měli přestat namlouvat, že žijeme v nějakém „svobodném světě“, když jeho základní faktory a motivace jsou nám diktovány kapitalismem a zájmy trhu.