Aristotelovy přístavy

Josef Poláček

Josef Poláček se zaobírá otázkou, zda je člověk zcela svobodný, nebo zda jej předurčují tlaky společnosti. Ve své úvaze nezůstává jen u tezí Karla Marxe, ale na pomoc si bere též starou gardu v čele s Aristotelem a Platónem.

Současná levice jako by stále nevěděla, co si vlastně počít s Marxem. Na jedné straně stále ještě přetrvává jakési obecné povědomí, že Marx je základní instancí a nejvyšší autoritou, co se týče kritiky kapitalismu. Ale na straně druhé, co se principiálních Marxových teoretických a metodologických východisek týče, jeho pojetí světa a člověka, tady míra porozumění a schopnosti aktivně operovat s marxistickým myšlenkovým aparátem dramaticky klesá.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Podívejme se proto dnes blíže na centrální Marxův axiom o vztahu člověka k vnějšímu světu, k objektivním podmínkám jeho existence. Bez tohoto axiomu není v posledku srozumitelným nic ze všech jeho dalších vývodů o tom, co je člověk, a za jakých podmínek jsou bytostné možnosti člověka omezovány a deformovány, a naopak za jakých podmínek může docházet k jejich plnému rozvoji.

Tímto axiomem je dnes už opomíjená, svého času ale naprosto klíčová Marxova teze o vztahu takzvané „materiální základny“ ke „společenské nadstavbě“. Přesněji řečeno, o prioritě, o určujícím postavení té první oproti té druhé.

Co tím chce Marx vlastně sdělit? Naprosto obvyklý pohled na svět politiky, tedy na sféru řízení státu je ten, že člověk — jakožto principiálně svobodná, autonomně jednající bytost — svými činy, svou vůlí vytváří a formuje politickou sféru. Populárně řečeno: jakým si člověk svůj svět udělá, takovým ho bude mít. A pokud je tento svět špatný — pak člověk má přece všechny možnosti ve své vlastní ruce ho změnit. A pokud tak neučiní, je si tím vinen pouze on sám.

Tento pohled na vztah člověka a politiky je tedy naprosto přirozený — ale právě tento obraz Marx zcela radikálně staví na hlavu. Či přesněji řečeno: podle vlastního vyjádření ho naopak staví „z hlavy na nohy“. Neboť v jeho myšlenkovém modelu je právě ten běžný náhled převrácený a falešný.

Podle Marxe lidé znovu a znovu propadají té iluzi, že si svůj svět utvářejí sami, jenom na základě své vlastní vůle. Tedy, ze své vlastní hlavy. Oproti tomu Marx říká: přesně naopak, člověk nevytváří svět, nýbrž on sám je světem utvářen. Člověk si pouze namlouvá, že je autonomně existující a autonomně jednající bytostí. Ve skutečnosti je člověk produktem poměrů.

A to sice v prvé řadě produktem poměrů materiálních — tedy poměrů ve sféře produkční, která je pro každého člověka nevyhnutelně ta prvotní, určující. Neboť člověk si sice může o svém světě myslet, představovat co se mu zlíbí — ale nakonec musí jako první životní nutnost zabezpečit svou holou materiální existenci, a proto se musí přizpůsobit reálným poměrům v této materiální sféře.

Jako obecná formule vyjádřena zní pak tato téze v oné zmíněné podobě, že „společenská nadstavba“ (svět politiky, ideologie, v posledku celý společenský a kulturní život) je určována a determinována onou „materiální základnou“.

Aristotelovy přístavy

Zcela konkrétně: podle tohoto myšlenkového schématu je naprostou iluzí, když se lidé domnívají, že prostřednictvím pouhé politické demokracie mohou nějak zásadně změnit kapitalismus, kapitalistický společenský systém. Přesně naopak je to tento kapitalismus, který k obrazu svému přizpůsobuje svět politiky, státních a společenských struktur. Včetně samotné demokracie.

Tato jeho teze byla skutečně revoluční, neboť zásadně převrací celý pohled na vztah člověka k jeho světu — ale od samého počátku byla přijímána velice kontroverzně. A to sice ze dvou důvodů. Za prvé, člověk se ze své vlastní přirozenosti vzpírá tomu, že by si musel přiznat, že nejedná zcela autonomně, nýbrž je v podstatné míře determinován vnějšími podmínkami své existence.

A za druhé, toto Marxovo schéma o vztahu „materiální základny“ a „společenské nadstavby“ má vlastně metafyzický charakter, není možno ho opřít o žádnou přirozenou zkušenost člověka — a tedy toto schéma je poněkud nesrozumitelné pro toho, kdo nemá alespoň určitý základní cvik v užívání pojmů a kategorií metafyzické filozofie.

Pokusme se teď obejít tuto základní obtíž porozumění této Marxově klíčové tézi a vraťme se o dvě a půl tisíciletí zpět. A to sice až ke spisům a myšlenkám starých antických myslitelů, jmenovitě Aristotela a Platóna. A když tak učiníme — pak s nemalým úžasem zjistíme, že tato Marxova převratná téze není vlastně nijak nová, nýbrž že její počátky je možno nalézt právě už v myšlení antiky!

Ovšem, je zde dán jeden zásadní rozdíl, který nám umožní snadnější pochopení této myšlenky. Jestliže Marx člověka už a priori definuje jako „soubor společenských vztahů“ — tedy jako bytost od samého počátku determinovanou svým prostředím (což je schéma, ve kterém se sotva jaký člověk dokáže sám najít a rozpoznat), pak Aristoteles postupuje zcela opačně.

Aristoteles napřed rozebírá člověka v jeho standardních životních, pracovních, politických a společenských situacích — aby až následně dospěl k prakticky tomu samému konstatování jako Marx: že totiž charakter daného státu je zcela zásadně odvislý od materiálních podmínek jeho existence.

Už podle Aristotela bylo upřednostňování trhu celkem ošemetnou záležitostí. Repro DR

Aristoteles doslova píše: „Neboť i ta nejlepší ústava nemůže vzniknout bez odpovídající materiální základny.“ Jak tedy vidíme, ten centrální „marxistický“ termín o materiální základně používá v doslovném znění už Aristoteles!

Vedle celé řady materiálních aspektů, které podle nálezu Aristotela určují charakter státu, je pro nás (tedy pro naši centrální otázku po vlivu kapitalismu na život společnosti) nade vše jiné rozhodující jeho zmínka o přístavech. Neboť, jak Aristoteles uvádí, „mnoho se diskutuje o tom, jestli je pro dobře uspořádaný stát spojení s mořem užitečné nebo škodlivé“. Tato pro nás banálně znějící otázka měla pro antické politické myslitele ovšem své velice významné pozadí.

Na straně jedné sice toto spojení s mořem bylo potřebné a užitečné pro obchod i pro obranu, ale na straně druhé podle Aristotela tyto přístavy nesly nemalá rizika. V dobrém státě měly sloužit jenom ke krytí bezprostředních potřeb daného státu, ale v žádném případě ne jako komerční tržiště provozované jenom za účelem zisku. Neboť takovýto — dnes bychom řekli - „kapitalistický“ zisk nevyhnutelně podkopává mravní charakter státu!

A ještě pregnantněji tento destruktivní vliv tržně-kapitalistického usilování a podnikání vyzdvihuje Platón: jakkoli je obchodní činnost v pořádku a potřebná, dokud je prováděna s ohledem na „pravou míru“, pak u většiny lidí se projevuje jejich nenasytnost a nemírnost jejich potřeb, takže tato obchodní (či vůbec: komerční) činnost nakonec degeneruje k něčemu „velice zavrženíhodnému“.

Jako základní opatření pro svůj ideální stát pak Platón požaduje, aby těchto protokapitalistických trhovců bylo co nejméně a aby tuto činnost směli vykonávat pouze cizinci, ale žádný občan onoho dobrého státu. A také aby těmto trhovcům byl zákonem povolen pouze přiměřený, ale v žádném případě ne nadměrný zisk. Jenom tímto způsobem je možno charakter a kvalitu státu uchránit před demoralizujícím vlivem této činnosti orientované výhradně na zisk.

Takže, zopakujme si: jak Platón tak Aristoteles si byli plně vědomi destruktivního vlivu na mravní charakter státu a společnosti té činnosti, kterou bychom dnes označili za „tržně kapitalistickou“ - tedy takové která je zaměřena výhradně na maximalizaci zisku.

Jediný rozdíl mezi těmito antickými mysliteli a Marxem je v tom, že oni vycházeli z principiálně autonomně jsoucího člověka, který je pouze ovlivňován těmito faktory (byť i velmi podstatně) — zatímco pro Marxe je člověk jimi a priori determinován, utvářen.

Tento rozdíl v posouzení je ovšem dán do značné míry čistě historicky: zatímco Platón a Aristoteles žili ještě ve světě s primárně agrární produkcí, tedy s víceméně přirozeným samozásobitelským způsobem produkce, pak Marx své teorie vytvářel v éře už zcela dominujícího kapitalismu.

Krátce řečeno: v Marxově době ony Aristotelovy „kapitalistické“ přístavy už expandovaly natolik, že si logikou svého trhovectví už dávno podřídily a k obrazu svému přizpůsobily veškerý život státu i celé společnosti. Pak už není možno příliš se podivovat tomu, že Marx tento proces vítězství kapitalismu nad světem člověka pojal nikoli jako vztah pouhého ovlivňování, nýbrž jako vztah naprosté determinace.

A — co s tím dnes? Jestliže si tedy definitivně ozřejmíme, že ta teze o dominanci „materiální základny“ nad „společenskou nadstavbou“ není jenom nějaký výmysl radikálního revolucionáře Marxe, nýbrž že toto vědění bylo samozřejmou součástí už antického myšlení a poznání — jaké závěry z toho poznání můžeme pro nás vyvodit?

Připomeňme si, co k dané věci říká Platón: „Jak by se o stát nezasloužil ten, který by nadměrné a nestejnoměrné vlastnictví přetvořil k něčemu uměřenému a stejnoměrnému?“

Neboť pro určitý typ antického myšlení byly právě uměřenost, vyváženost a harmonie všech věcí základním znakem nejen dobrého státu, nýbrž i celého univerza a veškeré dokonalosti vůbec. Tato uměřenost, vyváženost a harmonie byla v naší době rozbita pod údery zdivočelého kapitalismu a zbytnělého konzumu.

Dokážeme ještě vůbec obnovit ten antický smysl pro uměřenost a harmonii, anebo bude kapitalistické trhovectví a nekonečná honba za ziskem naším definitivním osudem? V tom případě bychom si ale přinejmenším měli přestat namlouvat, že žijeme v nějakém „svobodném světě“, když jeho základní faktory a motivace jsou nám diktovány kapitalismem a zájmy trhu.

    Diskuse
    January 14, 2017 v 9.57
    Dobře, pane Poláčku. Ale nějak vám z toho vypadlo slovo třída, které v Marxově teorii hraje nemalou roli a těžko se dá vykládat bez něj.
    Myslím si, že podle Marxe je člověk determinován především svým třídním původem. Ačkoliv, zdá se, že na něho samotného se to pravidlo kupodivu nevztahovalo.
    Věříte vy, že člověk je determinován svým třídním původem, který je pro něj nepřekročitelnou hranicí?
    JP
    January 14, 2017 v 15.22
    Člověk a třídní determinace
    V prvé řadě musím podotknout, že původní název mého textu zněl: "Aristotelovy přístavy a Marxův kapitalismus".

    A účelem bylo v prvé řadě vůbec obnovit - v prvé řadě u samotné levice - to zcela základní povědomí právě o té principiální determinovanosti člověka jeho okolím, prostředím, objektivně jsoucím světem. Že tedy člověka není vůbec možno reálně pochopit bez tohoto kontextu jeho životního prostředí. Jmenovitě právě těch materiálně-produkčních vztahů. (Konec konců se jedná opět o ten proslulý "systém", jehož existence se zde vždy znovu kontroverzně diskutuje.)

    Nějaké konkrétnější projednávání tříd, třídního určení, třídní determinace by se do tohoto textu už v žádném případě nevešlo.

    Jednou větou se dá říci: ta třídní determinace je specifickým případem té determinace obecné. A tady se jednalo právě o to vůbec nějakým způsobem "rehabilitovat" tu determinaci obecnou.

    Na tu determinaci třídní by bylo zapotřebí nového textu. Ta věc totiž vůbec není nijak jednoduchá. Určité problémy (přesněji řečeno: v e l k é problémy) jsou spojeny už s tou determinací všeobecnou; tím spíš pak s tou speciální.

    Do jaké míry je člověk skutečně determinován, a do jaké pouze "ovlivňován"?... Jak jsem v článku uvedl, už v tomto ohledu existuje rozdíl mezi pojetím Aristotela a Marxe.

    A ta "třídní determinace": i pokud ji vezmeme za prokázanou, i tady je asi nemalý rozdíl v tom, v jakém konkrétním ohledu se ta determinace projevuje, ale také, v jakém konkrétním čase. Třídní determinovanost byla bezesporu mnohem silnější v 19. století prvotního průmyslu, nežli v našem čase technických idejí a inovací, kdy víceméně každý kdo dostane komerčně zužitkovatelný nápad se může katapultovat ze spodní třídy do té nejvyšší (alespoň podle majetkových měřítek).

    Ale i ta názorově-emoční determinovanost je dnes už podstatně jiná: dnes už zdaleka neplatí, že dělník = politicky levicově orientovaný člověk.

    Můj názor je ten, že ta všeobecná - negativní - determinace kapitalismem je dnes už mnohem silnější respektive přednější, nežli ta determinace třídní. A právě v tomto smyslu jsem pojal můj text.


    January 14, 2017 v 15.46
    Aristoteles žil na konci epochy, kdy středomořské kultuře dominovaly městské státy, v jejichž již centru již nebyl královský palác (jako v Mykénách neb v Babylonu) ale agora, forum. Přístav nebo poloha na jiné obchodní cestě nebylo něco o čem by se tyto polis mohly rozhodovat, ale podmínka jejich existence. Síla řeckých polis byla ovšem také v solidaritě občanů proti vnějšímu nepříteli a statečnosti v bitvách, slabost v tom, že jejich nepřátelé zůstávali nepřáteli, dokázali si je podmanit, ale ne integrovat. V Řecku nikdo nezískal trvalou hegemoni, sjednotili ho až Makedonci. Ti se opírali o sílu armády, ta se udržovala a rostla ale vznikala tak, že podmaněné integrovali, stejně jako později Římané.

    Zajímavé je, že Aristoteles, který byl učitelem Alexandrovým ,jakoby si této historické proměny a vůbec rozdílu mezi impériem a městským státem nebyl vědom.

    Sparta byla mezi řeckými státy výjimkou, protože nežila z obchodu, ale z vojenské síly a nadvlády občanů nad většinou obyvatelstva. Spartských občanů ale bylo tak málo, že ztráty v jedné jediné prohrané bitvě u Leuktry v podstatě sílu Sparty zničila natrvalo.

    I malé moderní státy jsou mnohem větší než řecké polis, není možné, aby spolu všichni politicky aktivní občané osobně interagovali. Na náměstích moderních měst se odehrávají nanejvýš demonstrace občanů, kteří se mezi sebou shodnou, nebo pouliční bitky mezi lidmi, kteří se neshodnou, debata tam možná není.
    January 14, 2017 v 15.53
    Ještě podotknu, že rolníci přes svou potenciální soběstačnost mohli být historicky v politicky relativním smyslu svobodní jen pod ochranou silného státu nebo na řídce obydleném území, jako v koloniální Americe. Ve středověku se říkalo, že městský vzduch osvobozuje. Držení půdy není jen majetek, je to forma moci.
    January 15, 2017 v 8.0
    Panu Poláčkovi
    Nedávno jsem napsala jednomu čtenáři (cituji ze svého mailu): Determinace se lze zbavit jedině s pomocí ducha. Nejlépe rovnou Ducha svatého. V tom spočívá moje osobní rozvinutí marxismu: Nový systém vznikne, až Duch svatý ovládne výrobní vztahy.
    JP
    January 15, 2017 v 13.32
    Duch svatý a výrobní vztahy
    Tedy paní Hájková, za tohle "tvůrčí rozvinutí marxismu" by s Vámi Marx asi pořádně vyběhl! :-D

    Nicméně, je to zajímavá myšlenka. ;-) Ovšem, daleko spíše hegelovského nežli marxistického typu.

    Hegel - ten vycházel právě z dominance Ducha. Ani snad ne tak Ducha svatého - to byla jenom jedna z forem - jako Ducha absolutního.

    A Hegel - nutno si uvědomit - on se také zabýval těmi "výrobními vztahy". On analyzoval tu společnost, kterou Marx nazývá "buržoazní" - tedy společnost charakterizovanou respektive determinovanou právě kapitalistickým typem produkčních vztahů.

    A Hegel si je dokonce naprosto vědom i toho, že tato "buržoazní" společnost je společností principiálně omezenou, obhroublou, ve které vládne nikoli pravý duch, nýbrž zájmy povýtce egoistické. (Hegel ovšem neužívá termínu "buržoazní" jako Marx, nýbrž obecnějšího termínu "bürgerliche Gesellschaft", čili "občanská společnost". Respektive přesněji: v daném kontextu Hegel hovoří o "občanské společnosti v m a t e r i á l n í m smyslu". Tedy ne ve smyslu pravé občanskosti, nýbrž té - přinejmenším latentně přízemní - materiálnosti.)

    Takže, Hegel tu stojí před jedním nemalým problémem. Na straně jedné vidí tu přízemnost té materiální občanské společnosti kapitalismu - ale na straně druhé se chce nějakým způsobem dostat výše, k tomu svému "absolutnímu Duchu". A to právě přes tuto občanskou společnost, a jejím prostřednictvím. Neboť Hegel samozřejmě ví, že tato občanská společnost, to není nikdo jiný nežli samotní lidé, nebo přinejmenším jejich rozhodující většina.

    Hegel pro dosažení svého účelu dělá jeden opravdu pozoruhodný skok. Ne-li přímo trik. On argumentuje takto: ti primárně egoističtí aktéři té kapitalisticko-materiální společnosti časem poznají, že nežli neustálý boj každého proti každému je i pro ně lepší, když zavládne vláda zákona. Tím je omezen jejich egoismus - a na jeho místo nastoupí vědomí, poznání obecně platné právní normy. Která jako taková nese znaky univerzální ideje - a tím v sobě odráží onoho absolutního Ducha. Respektive se mu přibližuje.

    Hegel tedy celou věc vidí tak, že samotní - materiálně-produkčně činní - lidé dialektikou své vlastní životní praxe poznají přítomnost Ducha ve svém světě; a že díky tomu celý stát získá pravý duchovní charakter.

    Teď do toho Hegelova obrazu dovršeného duchovního státu ovšem skáče se vší razancí Marx - a prohlašuje, že to všechno je naprostý nesmysl. Že Hegel zde vytváří pouhou f i k c i autenticky duchovního státu ("duchovní" ve smyslu nikoli bezprostředně religiózním, nýbrž ve smyslu finálního dosažení a realizace onoho absolutního Ducha) - zatímco ve skutečnosti i tento zdánlivě svobodný stát je i nadále ovládán onou přízemní, lidsky deformovanou a sociálně nespravedlnou kapitalistickou občanskou společností. V tom materiálním smyslu, tedy u Marxe "buržoazní".

    A nelze nevidět: Marx má v ruce velice silné argumenty. Tam kde se Hegel spoléhá na působení subtilního duchovna, tam Marx může mávat velice úderným kyjem bezprostředně jsoucího materiálna. A Marx má bezpochyby plnou pravdu v tom, že když se obojí - duchovno a materiálno - dostanou do konfliktu, tak že nakonec vždycky vyhraje to materiálno.

    Z toho Marx pak zcela logicky dovozuje, že pokud chceme mít opravdu rozumně a humánně a harmonicky uspořádanou společnost, pak musíme její problémy a její disproporce vyřešit v prvé řadě právě v té reálně-materiální, nikoli v oné spekulativně-duchovní rovině.

    --------------------------------------

    Na straně druhé je nutno vidět: jak měl Marx pravdu oproti Hegelovi, tak se nakonec sám utopil jenom v tom svém materiálnu. A tedy Hegel má i svou pravdu oproti Marxovi.

    Takže nakonec se opravdu jedná o to, dokázat to "materiálno", ty produkční vztahy nějakým způsobem dostat dohromady s tím "duchovnem", to jest s univerzálně platnou ideou plynoucí ze samotné podstaty veškerého bytí.
    January 15, 2017 v 14.38
    To já vím, že Marx by se mnou vyběhl, protože jistě nesnášel, když něco nebylo podle něj. Marx byl samozřejmě velký teoretik. Já mám ale, oproti Marxovi, tak trochu výhodu, že vím, co se tady dělo posledních sto třicet let. Vím, že mezitím zmizel i onen revoluční průmyslový proletariát, do kterého vkládal takové naděje. A tedy, že musí být všechno trochu jinak, než si Marx představoval.
    Mohla bych tu větu říci také jiným způsobem. Výrobní vztahy se změní, až do nich vstoupí bratrství. To se samozřejmě může stát teprve, až bude zlomeno ono kouzlo "všemocného trhu".
    Ale víte, pane Poláčku, já si stejně myslím, že každý z nás může - aspoň sám pro sebe - to "kouzlo trhu" když ne zlomit, ak aspoň hodně omezit. Že až tolik determinováni být nemusíme.
    JP
    January 15, 2017 v 16.41
    Přístavy, antické městské státy a dnešek
    K těm Aristotelovým přístavům je nutno podotknout ještě tolik, že on o jejich roli uvažuje až v poslední, závěrečné části své "Politiky".
    V té první, mnohem obsáhlejší části se zabývá především otázkami, jak pokud možno relativně uspořádat r e á l n ý stát; tedy s takovými lidmi jací tu právě jsou, se všemi jejich chybami a nedostatky.

    Zatímco v té druhé - bohužel pouze započaté či nedochované - části rozvažuje o možnostech d o b r é h o, respektive ideálního státu. Takže i ta jeho úvaha o přístavech je tady spíše teoretického, nežli praktického rázu.

    Ale i tady se nejednalo o to, jestli město ten přístav má vlastnit či nemá; jednalo se pouze o tu v z d á l e n o s t, v jaké si dobré město svůj přístav s jeho komerční atmosférou má držet od těla.

    ---------------------

    Co se těch městských států v antice a dneška týče: tak tady je skutečně problém. Jak Platón, tak Aristoteles vycházejí z toho, že takový opravdu dobrý stát musí být početně omezený. Víceméně k tomu limitu, kdy se všichni (svobodní občané) znají mezi sebou navzájem. Neboť jedině tak se může vytvořit skutečná pospolitost, a skutečné přátelství, které - jak Aristoteles zdůrazňuje - je vlastně konstitutivní podmínkou takového dobrého státu.

    Takže ten problém je opravdu v tom, že jestli chceme něco z myšlenek oněch velkých myslitelů přenést do současného světa, že to skutečně není možné v bezprostředním, lineárním smyslu. Ty městské státy dnes už nikdo neobnoví, to je samozřejmé. Naopak, svět je čím dál tím globalizovanější; a je tedy nutno uvažovat o možnostech dobrého spolužití naopak ve velkých, až maximálních měřítcích.

    Jedna možnost by byla v tom, v tomto velkém globálním světě přece jenom obnovit či vytvořit nějaké nové komunity. Vzpomínám si ještě, jak se za časů socialismu v našem paneláku konaly pravidelně domovní schůze, na kterých se scházeli a setkávali opravdu víceméně všichni dospělí nájemníci.

    Jistě: svým způsobem to bylo opatření z holé nouze; řešily se tam palčivé problémy spojené se základním stavem domu a bezprostředního okolí, které za normálních okolností vyřeší domovní či obvodní správa. Které ale v socialismu, hlavně v jeho rané fázi, se jevily být neřešitelné, pokud sami nájemníci nevezmou do ruky krumpáč a lopatu a sami neupraví prostranství kolem domů připomínající spíše rozmočené rašeliniště, zvláště po vydatném dešti.
    Ale přesto: ta atmosféra společného díla byla jedinečná, a od té doby jsme už nikdy k sobě v domě neměli tak blízko, jako v oné době raného socialismu.

    Takže se staví otázka, jestli by skutečně nebylo možné vytvořit určité komunity na lokální úrovni, kde by se projednávaly záležitosti místního významu; například zkrášlení okolí.

    Druhá možnost je ale daleko podstatnější: aby to aristotelské "přátelství" mohlo zavládnout i mezi principiálně cizími lidmi. Ale - aby něco takového opravdu mohlo vzniknout, musela by pro to existovat nějaká reálná základna. Něco, co by různé, sobě navzájem cizí lidi spojovalo nějakou společnou myšlenkou, společnou ideou, společným cílem.

    A opět jedna vzpomínka: bylo to opět za časů socialismu, ovšem teď už socialismu pozdního, zahnívajícího. Kdy už naprosté většině národa bylo jasné, že ten panující režim je podvodný, a že s ním nelze natrvalo vyžít. A v té době se stávalo znovu a znovu, že člověk přišel třeba ke zcela cizím lidem; a po chvíli vzájemného "oťukávání se", když se zjistilo že obě strany sdílejí společný názor, se mohl rozvinout hovor o obecných poměrech. Kdy se sice na straně jedné dost často jednalo jenom o to klasické nadávání na politiku; kdy ale zároveň zavládlo jakési nevyslovené, tiché, ale krásné porozumění, souznění v tom společném postoji odporu vůči vládnoucí moci.

    Ano, toto souznění mělo ovšem nakonec pouze negativní charakter, byl v tom víceméně jenom ten odpor ke zjevnému zlu; ale přesto zůstává otevřená otázka, jestli by nebylo možno něco takového vybudovat i v rovině pozitivní. V tom smyslu společného cíle, společně sdílené ideje či ideálu. Vždyť jsme konec konců jedno společné lidstvo - a jednou definitivně přijde čas kdy jako jeden takový celek budeme muset opustit naši zmírající planetu, a odejít ke světům novým. Tak bychom snad do té doby přece jenom mohli stačit jako taková jednotná komunita začít skutečně existovat a žít.
    Mimochodem, k té Spartě: přesně tohle jí Aristoteles vytýkal, že není schopna ty porobené národy integrovat, nýbrž že je ovládá jenom čistě mocenskou silou. Pak nikde neměla přátele, ale jenom nepřátele; což pak právě bylo skutečně příčinou jejího konce.
    Paní Hájková, co se toho času od Marxe týče, tak já mám tak trochu v plánu napsat pokračování tohoto textu, kde bych se - kromě jiného - zabýval touto otázkou. Ještě nevím jestli ten text vytvořím, ale byla by to jedna možnost.
    + Další komentáře