O co jde?

Josef Poláček

Pokud chceme opět oživit náš svět a udělat ho zajímavým místem k žití a k občanské angažovanosti, nezbývá nám nic jiného nežli nalézt nové cesty k navázání na velké ideové střety dob dřívějších.

Ve všech těch hovorech, diskusích, úvahách o tom, jak by měla být co možná nejlépe organizována a uspořádána lidská společnost a její politická forma, tedy stát, se neustále srážejí a svářejí různé názory, představy, ideje a projekty. Ten jeden si to optimální uspořádání představuje takto, ten druhý zase přesně naopak; některý zase hledá nějaký kompromis mezi obojím.

Ale pokud odhlédneme od všech těch konkrétních programů a plánů, jak by to všechno mělo vypadat a být zařízeno, vynoří se náhle možná tak trochu překvapivě otázka: a co stojí nakonec za tím vším? O co vlastně vůbec jde? Čeho tím vším má být vlastně pro člověka dosaženo? Nemohou mít všechny ty protichůdné názory přece jenom nějaký pozitivní společný prvek?

Možná že svým způsobem nejlépe to svého času vystihl někdy v osmdesátých létech minulého století Milan Schulz ze Svobodné Evropy, když v jednom vzpomínkovém pořadu na rok osmašedesátý uvedl, že v tom reformním období „mnozí funkcionáři, od kterých jsme léta slýchávali jenom nestravitelné ideologické fráze, najednou začali mluvit docela rozumně“.

Samozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro. Repro DR

Ano, je to zkušenost nejen z tehdejšího reformního Československa: systém založený na ideologii se začne hroutit s předtím nepředstavitelnou rychlostí, jakmile se uvolní tlak ho udržující, a s ním se zhroutí i umělá řeč této ideologie. A spolu s tím se obnovuje původní, přirozená lidská mluva.

Tolik tedy Milan Schulz. Jeho líčení tedy vyjádřilo skutečný proces; nicméně, byla to jenom jedna část pravdy. Ta druhá část pravdy leží v tomto: Milan Schulz sám byl jako novinář jedním ze známých, až přímo prominentních hlasů onoho tehdejšího „pražského jara“. Tedy oné jedinečné, vzrušivé doby, kdy slova, promluvy jak politiků, tak i novinářů a jiných publicistů byly přímo nabity novou nadějí, hledáním, očekáváním lepšího, svobodnějšího, humánnějšího života a světa.

Takový byl i Milan Schulz onoho památného roku osmašedesátého; jenže po jeho ztroskotání, po potlačení reformního procesu a okupaci země se tento novinář dostal do emigrace, a to sice do americké vysílačky jménem „Svobodná Evropa“. A — najednou to byl zcela jiný Milan Schulz. On prodělal víceméně přesně tu samou proměnu jako svého času ty partajní kádry; jenom v opačném směru. Ve službách svého nového zaměstnavatele sice mluvil napohled neideologickým, víceméně přirozeným jazykem — ale ve srovnání s těmi poutavými a strhujícími publicistickými texty roku osmašedesátého byla jeho slova nyní prázdná, nicotná, vše podle jedné jediné šablony. V jeho promluvách se tu stále dokola opakovalo jenom to samé: v socialismu je všechno špatné a na Západě je všechno dobré. V komunismu neexistuje nic jiného nežli útlak a nesvoboda a nevýkonná ekonomika, zatímco tady na Západě si užíváme dokonalé svobody, neposkvrněné demokracie a regálů plných úžasného zboží.

Z toho myšlenkového jiskření publicistických textů roku osmašedesátého v té propagandistické mašinerii „Svobodné Evropy“ nezůstalo naprosto nic; a jmenovitě z hlasu Milana Schulze zněla jakási trvalá únava, naznačující že jeho majitel už zcela ztratil jakýkoli inspirující životní impuls.

A bylo by možno jmenovat i příklady z novější budoucnosti. Například bylo možno vidět dobové záběry s jedním v současné době velmi známým českým politikem, jak v listopadových událostech emotivním a strhujícím projevem burcoval lid k vzepření se prohnilému režimu. A ten samý, svého času natolik ohnivý politik, o léta později neměl jinou starost, nežli aby se Česká republika přílišným důrazem na lidská práva příliš nedotkla mocného a bohatého obchodního partnera, totalitní Číny.

Nový člověk v nedohlednu

Takže, poznamenejme si tento zajímavý fenomén: ti samí lidé jednají a mluví leckdy zcela jinak, podle toho, do jakých podmínek jsou právě postaveni. A tím teď není myšlen v prvé řadě čirý politický oportunismus; tady se jedná o něco jiného.

Jedná se o to, že ti samí lidé jsou za jedněch okolností jiskrní, plní života a energie, jsou ochotni uvažovat a přemýšlet o nových idejích, a dokonce za ně i bojovat; zatímco za okolností jiných jsou prázdní, pasivní, unavení a jenom mechanicky přežvykují floskule, které jsou v daném čase a místě obvyklé a běžné.

My asi opravdu v době dohledné nebudeme moci získat či vychovat nějakého toho bájného „nového člověka“, který by v sobě ztělesnil všechny ušlechtilé ctnosti antického občana či budovatele komunismu anebo příslušníka komunity Božího království. A přesto — za určitých okolností ze sebe lidé přece jen začnou vydávat to lepší z toho, co v nich je. Kdyby nic jiného, začnou být alespoň zajímavějšími. Stává se zajímavým, kdo a co jsou, co představují, jaké ideje zastávají. Člověk je podle všeho daleko více ovlivňován, ale i inspirován svým prostředím a světem, než by se napohled zdálo.

Samozřejmě není možno natrvalo žít v té euforii, kterou svou jedinečnou konstelací generovalo pražské jaro, anebo i Listopad roku devětaosmdesátého. Ale přece — ono stačí možná docela málo, aby ta proměna nastala. Musí tu být ale přítomno něco, co svým duchovním impulsem, svou ideou přesahuje ty profánní mechanismy bezduché sebereprodukce právě jsoucího světa.

Ten rok osmašedesátý — jeho jedinečnost spočívala v tom, že lidem neumožňoval ustrnout v té mechanické šablonovitosti jednoho jediného způsobu myšlení, jednoho jediného způsobu existence. Daleko spíše nežli v devětaosmdesátém, kde se jednalo už jenom o čistě politickou konfrontaci, rok osmašedesátý byl profilován zásadním střetem idejí. Střetávaly se zde dva zásadní koncepty společenského žití: koncept demokratismu a liberalismu na straně jedné, a koncept společného budování sociálně spravedlivého a humánního světa na straně druhé. Tu výjimečnou atmosféru pražského jara nevyvolal jenom sám proces demokratizace, politického uvolňování — nýbrž právě to, že ten proces demokratizace se měl odehrávat na půdě socialismu, s celým jeho ideovým zázemím a dějinným impulsem. Právě to bylo příčinou, že slova a počiny tehdejších aktérů byly přímo nabity angažovaností, významem a smyslem.

Tento velký střet idejí zmizel spolu se zánikem socialismu. Liberální demokracie sice umožňuje názorové střety prakticky bez omezení; ale tyto názory — bez přítomnosti těch velkých idejí — upadají do schematismu a nemají většinou žádný hlubší význam nežli čistě osobní individuální přesvědčení.

Pokud tedy chceme opět oživit náš svět, pokud ho chceme znovu udělat zajímavým místem k žití a k občanské angažovanosti — pak nám nezbývá nic jiného nežli nalézt nové cesty k navázání na ty velké ideové střety dob dřívějších.

    Diskuse (18 příspěvků)
    November 27, 2017 v 13.58
    Všechny euforie, zvlášť ty kolektivní, jsou časem vystřídány pocity vystřízlivění, ba deziluze. To neznamená, že jim máme či můžeme nějak zabránit. Toho nejsme schopni. Ale ani je nemůžeme nijak naplánovat. Přicházejí a odcházejí.
    Kdysi jsem slyšela jednoho člověka mluvit o atmosféře pražského jara (já sama jsem byla v té době dítětem). Řekl mi, že takové situace jsou nádherné, že to byl úžasný zážitek, ale že už by to nechtěl znovu zažít (hlavně kvůli tomu zklamání potom).
    A já mu to docela věřím. Skutečný život je někde jinde než v masových kolektivních zážitcích. Někdo z nich snad může čerpat životní sílu. Ale tu lze čerpat i odjinud a mnohem lépe.
    JP
    November 28, 2017 v 12.0
    Euforie, jaro a podzim
    Paní Hájková, v poznámce k Vašemu poslednímu textu jsem připomněl Karla Kosíka s jeho nadějí na "Pražský podzim" - který by svým střízlivějším pohledem, očištěným od té euforie Pražského jara, mohl sklidit jeho plody. Tedy plody toho pokusu o spojení ideálů socialismu s hodnotami liberální demokracie.

    Jenže: tento střízlivý, uvážlivý, sklízející Podzim - ten by sám byl prostě nemožný bez toho Jara. Bez toho euforického, mnohým iluzím propadlého, ale přece jenom nádherného a inspirativního Jara.

    Nedá se nic dělat, ale bez emocí, a tedy i bez trochu té euforie by náš život byl šedivý, byl by jenom neustálým opakováním stále stejných dnů. Jde jenom o to, to vlastní nadšení, tu euforii dokázat "ukočírovat"; dát jí své, ale pak zase dokázat vnést do hry i ten střízlivý rozum.
    A ostatně, k tomu střídání cyklů jaro - podzim patří i připravenost snést a unést zklamání.

    I na poli znovu a znovu dochází ke zklamání, k neúrodě - ale to přece není důvod pro to, v novém roce nezasít znovu.
    November 28, 2017 v 12.17
    Já jsem to nemyslela tak, že je třeba vyhýbat se emocím, jako je třeba euforie z něčeho. Spíš nepodléhat tolik těm kolektivním emocím. Vy píšete, že je třeba euforii "ukočírovat". Já říkám, že je třeba držet si od kolektivních euforií jistý odstup. Vědět, či věřit, že je tu ještě něco jiného, proč stojí za to žít.
    November 28, 2017 v 12.24
    Když jsem psala ve svém článku o těch sezónních depresích, které se v jistém smyslu podobají dějinným zklamáním, zmínila jsem se také o tom, že opravdově věřící křesťan by jim vlastně neměl tolik podléhat, neboť by v sobě měl nést "vnitřní světlo".
    JP
    November 29, 2017 v 14.16
    Kolektivní euforie
    Já jsem napřed chtěl napsat jako název "kolektivní emoce" - ale pak jsem si uvědomil, že to je něco jiného, než ta "kolektivní euforie".

    Třeba zrovna v tom osmašedesátém roce: tam bylo obojí. Jak ty kolektivní emoce, tak ta kolektivní euforie.

    Ta kolektivní euforie - to je opravdu něco, co je přinejmenším velmi pochybné. Může to mít svůj legitimní základ - ale ta euforie jako taková, ta je principiálně moc vzbouřená, příliš povrchní a tedy nestálá. Ta trvá jenom pro okamžik, ale velice rychle dokáže zase vyprchat, případně se obrátit v pravý opak.

    Zatímco ty "kolektivní emoce" - samozřejmě vždy přijde na zcela konkrétní případ, ale v zásadě není možno proti nim nic namítat.

    Takže ještě k tomu Pražskému jaru: jak řečeno tam byla i ta euforie i ty emoce, ta euforie to byla ta povrchní, iluzím propadlá část tehdejších událostí a tehdejšího pohybu; ale ty emoce, v nich byla hluboká lidská touha po svobodě, a po novém, lepším, smysluplnějším a humánním světě, a právě proto to byl - i přes všechny chyby a přes následné ztroskotání - tak krásný čas.
    JP
    November 29, 2017 v 14.25
    Vnitřní světlo křesťanů
    Jistě, v každém případě ten kdo má možnost opírat se o nějaké trvalé, nadčasové hodnoty (ať už jakéhokoli druhu), ten není natolik vystaven těm "podzimním depresím", to jest momentálním výkyvům a propadům okolního světa. Vždy má ve svém nitru ještě něco navíc.

    Ale - zase na straně druhé je to tak, že ten kdo má v sobě nějaké ty vyšší hodnoty či vyšší cíl, ten pak daleko více trpí tím, když musí sledovat, jak velice je ten svět od těchto hodnot vzdálen.

    Kdo v sobě toto "vnitřní světlo" nemá, tak tomu je stav světa mnohem více lhostejný, ten si často dokáže žít jenom svůj vlastní osobní život, a hotovo.
    November 29, 2017 v 14.53
    Myslím, že máte pravdu. Ten člověk s vnitřním světlem je pak tak trochu vnitřně rozpolcen. Na jednu stranu je šťasten, že to vnitřní světlo má, a na druhou stranu nemůže být šťasten a žít si svůj osobní život, protože trpí tím hrozným stavem světa. A pak je rozpolcen ještě jinak. On totiž dobře ví, že to jeho vnitřní světlo není jen pro něj, že ho má předat, jenže zase neví, jakým způsobem ho světu dát, když to zaprvé vůbec není jednoduché a zadruhé, když ten svět navenek o nic takového nestojí.
    November 29, 2017 v 17.11
    Ale musím dodat, že to vnitřní světlo nejsou žádné hodnoty ve smyslu mravním.
    JP
    November 30, 2017 v 11.54
    Co jsou hodnoty?
    To je zase otázka, co rozumíme pod slovem "hodnoty". Zrovna teď v nějaké diskusi (nevím už jaké) někdo frontálně atakoval ty "hodnoty" - s tím, že je to jenom dílo ryze lidské. A že se tím tedy nějak devalvuje věc sama, protože se ze své vlastní - vyšší - jsoucnosti stáhne jednom do sféry čistě lidských názorů.

    Bezprostředně je tomu snad tak; ale na straně druhé je stejně tak možno říci, že tyto "hodnoty" existují samy o sobě, nezávisle na lidech. Jak říkám, je to svým způsobem jenom otázka pojmů, s jakými významy spojíme jaká slova.

    Ale svým způsobem jsem opravdu to označení "hodnoty" použil jenom trochu z nouze; protože ono je opravdu velice těžké najít nějaké příhodné označení pro tu věc samu, která se za těmi "hodnotami" skrývá.
    + Další komentáře