Úspěch příběhu o narození mesiáše

Jiří Dolejš

Příběh o narození Ježíše Krista je obtěžkán řadou nesrovnalostí v historických detailech. To mu ale neubírá na síle oslovovat nejen křesťany, ale i jinověrce a ateisty.

Nascitur cum Christus et mundo apparet. Vánoční příběh o narození Krista je vlastně jeden z marketingově nejúspěšnějších příběhů světa. Ačkoliv s historickou existencí tohoto židovského krále je to i po několika vlnách hledání důkazů sporné, jeho narození slaví celý svět.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Příběh o příchodu mesiáše je nejen náboženskou metaforou naděje, ale i ukázkou, že za mytickým jazykem se může skrývat i obecnější etický smysl a potřeba. I když se někdy zdá, že v tyto dny už spíš vítězí sentimentálně blyštivá a opulentně konzumní nálada.    

Samozřejmě existuje i bádání o Ježíšovi neboli christologie. To naráží na problém chybějících historických faktů, pokud nechceme brát vážně různé relikvie jako například slavné turínské plátno či kousky kříže, na kterém údajně skonal, aby znovu ožil. Příběh narození Ježíše má ale především hluboké mytologické kořeny.

Příchod spasitele lze nalézt již v starověkých předkřesťanských vyprávěních. Víra v mesiáše poskytuje duchovní útěchu všem, kdo ztratili naději. Je řada prací, které se tématem z takového konce zabývají. Jednou z nich je kniha Zenona Kosidowského Na počátku bylo slovo. Z prověřování historických detailů Nového zákona uvádí některé následující poznatky. 

Do křesťanského konceptu příchodu očekávaného osvoboditele světa zapadá nepochybně judaistické proroctví o mesiáši. Pro dávné Židy byl svého druhu mesiášem už perský panovník Kýros, který je vysvobodil z babylónského zajetí, kam byli zavlečení Nabuchodonozorem.

Je tu i paralela s narozením Mojžíše, před kterým egyptského faraóna Ramesse varovali mágové, s tím že s narozením židovského dítěte hrozí velikému Egyptu zkáza. Izraelité věřili ve zvláštní Jahveho ochranu a Mojžíš jako autor Pentateuchu je jednou z nejvíce zmýtizovaných postav židovské víry.

O spasiteli, jako budoucím synu božím, vykonávajícímu spravedlnost boží, mluví také starozákonná Kniha žalmů opěvující jeho dobrodiní a zvěstující, jak se mu budou všichni klanět od moře k moři: „Bože, soudy své králi dej, a spravedlnost svou synu královu,… souditi bude chudé z lidu, a vysvobodí syny nuzného, násilníka pak potře,… panovati bude od moře až k moři a od řeky až do končin země.“ Proroctví, které se po několika staletích naplnilo podle evangelistů v židovském Betlémě před dvěma tisíci lety.

V hebrejštině „mašiach” znamená osobu posvěcenou svatým olejem k úkonům stanovených bohem. V řečtině je to „christos”, tedy pomazaný — v novozákonních skutcích apoštolů „discipuli Christiani“. V islámském světě to koresponduje s legendou o mahdím. Autoři biblických textů tedy možná rekonstruují bez dostatečných historických pramenů příběh zrození božího syna z různých vyprávění tak, jak si ho lidé předávali a měli rádi.

Až mnohem později se v postavě Ježíše ztělesnil logos jako prostředník mezi bohem a člověkem. Jako smírčí oběť Ježíš duchovně vykoupil celé lidstvo a z víry původní židovské sekty tak vzniklo první světové náboženství.

Na to, jak klíčovou roli Ježíš v křesťanském náboženství má, se o něm jako historické postavě vlastně ví pozoruhodně málo. Slaví se jeho údajné narození, ale neví se vlastně kde ani kdy. V Egyptě se jeho narození mezi křesťany dlouho slavilo 6. ledna, což byl svátek místního boha Osirise, ztotožňovaného se Sluncem.  

Na to, jak klíčovou roli Ježíš v křesťanském náboženství má, se o něm jako historické postavě vlastně ví pozoruhodně málo. Na obrázku je nedávný pokus britského vědce Richarda Neaveho zrekonstrovat reálnou Ježišovu podobu. Vizualizace Richard Neave

Až ve 4. století začala církev oficiálně v Římě slavit jako den Ježíšova narození 25. prosinec. Tedy den, který se blížil zimnímu slunovratu. A nikoliv náhodou to bylo zrovna v den svátku tehdy oblíbeného konkurenčního perského boha Mithry zavedeného císařem Aureliánem jako sjednocení různých slunečních kultů. Při oblíbené oslavě „Dies Natalis Solis Invicti“ si lidé vyměňovali i dárky, dnes tradičně nosí dárky Christkind neboli Ježíšek.  

Podobné zmatky panují i pokud jde o rok narození Ježíše, byť udává začátek křesťanského kalendáře. Alegorická sdělení evangelistů o Ježíšovi jsou sice působivá, ale formálně rozporná. Christologie má proto spíše didaktické a apologetické cíle, u kterých nevadí, že lze vystopovat jak příběh této postavy vznikal interpolací starých opisů z různých nepřesných zdrojů. Lingvistické bádání a komparatistika biblických textů, které se věnují badatelů osvícenečtí i církevní v podstatě od 18. století, to potvrzují, stejně jako další rozpory.

O narození Ježíše samo Písmo podává dvě odlišné a těžko slučitelné verze. Svatý Matouš ve svém evangeliu uvádí: „Když se pak narodil Ježíš v Betlémě Judově za dnů Herodesa krále...”. Vypráví pak o vraždění neviňátek za vlády zmíněného krále Heroda, který ale zemřel již v roce 4. př.n.l.

I když u poměrně precizního židovského historika Josefa Flavia o této události nenalezneme ani zmínku, malý Ježíš se podle Matouše vrací s rodinou z Egypta až po králově smrti. To by znamenalo, že jeho rok narození je asi pět let před počátkem letopočtu.

Svatý Lukáš se ale zmiňuje o jiné souvislosti. V jeho evangeliu se uvádí: „I stalo se v těch dnech, vyšlo poručení od císaře Augusta, aby byl popsán všecken svět. (To popsání nejprve stalo se, když vladařem syrským byl Cyrenius.)“

Formálně samostatné království po smrti Herodově totiž anektoval Řím. A okupační moc vedená římským místodržitelem Quiriniem/Cyreniem nařídila provést sčítání lidu. Tedy to vychází někam k roku 6. n.l. Rozdíl mezi verzí Matouše a Lukáše je tedy více než deset let. Ale když se na rozporná čísla přišlo, bylo už pozdě — křesťanský kalendář se už používal, změnit ho by přineslo jen zmatky.

Své opodstatnění má i domněnka že místo narození Ježíše, judský Betlém, bylo prostě evangelisty z apologetických důvodů uzpůsobeno zvěstování starozákonního proroka Micheáše: „A ty Betléme Efrata, jakžkoli jsi nejmenší mezi tisíci Judskými, z tebe mi vyjde ten, kterýž má být panovníkem v Izraeli...” Možná se ale narodil v galilejském Nazaretu, což by ovšem bylo v rozporu s uvedeným proroctvím. A také tu byl problém sporů mezi obyvateli silně orthodoxní Judey a spíše helenizované a etnicky smíšené Galileje, kteří se vzájemně častovali pohrdáním.  

Vylepšena v starých vyprávěních byla nakonec i scenérie narození spasitele. Prý u něj asistovali tři perští mágové, což zřejmě bude také příběh z předkřesťanských výpůjček. Stejně jako malebná kompozice s oslíkem a volkem, inspirovaná možná některým starověkým animálním kultem.

Dalo by se to vše brát jako kapitola kulturní antropologie, jako jímavý příběh veleúspěšně využitý nábožensky i komerčně. Nakonec ale vánoční příběh o morální síle nepřemožitelné víry a naděje nějak oslovuje křesťana, ateistu či jinověrce. A oslovovat bude dál.

    Diskuse
    JP
    December 27, 2017 v 12.40
    Ježíš a evoluce
    No dobře, dobře, pane Dolejši. Je to bezpochyby hezký, kvalitní a fundovaný rozbor novozákonní tématiky. A jejího základního problému - totiž nedokazatelnosti, nepravděpodobnosti a nepůvodnosti mnoha jejích centrálních elementů a článků víry. Sám jsem na toto téma při různých příležitostech napsal už tolik (a ve stejném smyslu), že by se opravdu jen stěží dalo očekávat, že bych zde vysloveným závěrům mohl či měl nějak zásadně oponovat.

    A přece... Přece se mi zdá, že to celé nakonec přijde až příliš zkrátka. A že ve skutečnosti za tím vším bude přece jenom něco víc.

    Za prvé: zrovna dneska jsem v odpovědi jednomu čtenářovi DR napsal, že - ačkoli nerad - musím připustit a přiznat, že jsou věci našeho bytí, které se nedají adekvátně uchopit pojmy mnou jinak preferovaného filozofického myšlení, a které lze pojmout opravdu asi jenom metaforami a obrazy silného duchovního příběhu.

    A za druhé: zastavme se poněkud blíže u toho momentu nepůvodnosti novozákonních textů a výroků, které jsou tradičně pojímány jako originální výtvor samotného Ježíše.

    Ano, velice mnoho nejen z novozákonní, nýbrž i ze starozákonní tradice je přejaté ze zdrojů jiných - buďto ještě starších, anebo soudobých, ale cizích.

    Z tohoto faktu je ale možno odvodit zcela diametrálně odlišné závěry:

    Buďto se k tomu postavíme tak, že Jejíž (a tedy celé křesťanské poselství) je nepůvodní, a že to všechno je tedy - přinejmenším ve velkých částech - jenom jakási odvozenina, bez zásadního vlastního významu.

    Anebo se na to celé můžeme ale podívat také zcela opačně. Totiž v tom smyslu, že v celém horizontu lidského bytí, v základním vztahování se člověka k jeho světu jsou určité zcela základní momenty, které se k nám vracejí neustále znovu a znovu. Anebo snad lépe - ke kterým se člověk sám, v procesu svého sebenacházení ve svých dějinách, znovu a znovu vrací.

    Můžeme takovéto základní momenty sebenacházení člověka označit jako "archetypy" - psychologické, kulturní, spirituální. Na označení tady nesejde.

    To co je rozhodující je toto: že se jedná opravdu o základní momenty lidské existence, které se nám objevují v různých podobách - a které přitom procházejí určitým vývojem.

    A takže - i když to Ježíšovo novozákonní sdělení a poselství ovšem v mnohých částech není skutečně původní - tak že přece jenom zde došlo k něčemu, co představovalo ve své době dovršení celého toho dosavadního vývoje a rozvoje.

    Z hlediska věřících křesťanů tehdy došlo k dovršení finálnímu, po kterém už principiálně není možné žádné další navýšení.

    Pro nás - dialektické ateisty - ovšem žádný takovýto "konec dějin" neplatí, neboť my víme že vývoj (a život sám) se nedají zastavit, fixovat k jednomu jedinému určitému bodu.

    Ale i pro nás - dialektické ateisty - ten příchod a působení Ježíše může představovat jeden ze zlomových momentů tohoto dialektického vývoje lidstva; takový zlomový moment, bez kterého by nebyl možný ani ten pozitivnější aspekt naší vlastní ateistické negace.

    Takže: při veškerém zohlednění relativnosti mnohých křesťanských kánonů, nedopouštějme se té chyby, abychom to Ježíšovo poselství nebrali vážně. Je v něm velice mnoho z toho, co je krajně důležité pro nás pro všechny.
    December 27, 2017 v 17.8
    "Z hlediska věřících křesťanů tehdy došlo k dovršení finálnímu, po kterém už principiálně není možné žádné další navýšení".
    A co druhý příchod, pane Poláčku?
    December 27, 2017 v 17.17
    co je v tom?
    ona ta synkreze různých předkřesťanských a paralelních vzorů přispěla k tomu, že se křesťanství vlastně stalo prvním světovým náboženstvím (asi 29% světové populace jsou křesťané, to je docela dost)
    Příběh příchodu mesiáše má universální význam, všichni tak nějak toužili po vykoupení od strachu a beznaděje - pochopitelně že jen to očekávání nemůže být ultima rerum, takže náboženství nabízejí i přípravu na konec.
    Nejde jen o donekonečně opakovanou odvozeninu, ale o vyvíjející se aplikaci - možná že proměny civilizace opět spojí různá náboženství do něčeho dalšího, ale je vlastností nejen psychiky člověka ale společenského vědomí, že rozum občas ani v osvícených časech nestačí
    Z mého pohledu třeba i šidítko ale mající opodstatnění v celém vývoji kulturní antropologie - hlubší prožitek pocitu že v životní mizérii vždy existuje šance na něco lepšího, pozdvihujícího, že někdo pomůže - to bude žít dál
    PM
    December 28, 2017 v 0.16
    Ano Syn Boží není žádné šidítko,
    ale nutná instance a hrot narativního dokladu, kterým je v křesťanské civilizaci morálně zaštítěna hierarchie společenské moci.
    Potřeba znalosti nejvyššího a nejmocnějšího, kterým jsem milován a kterého mohu oddaně milovat, je konstantní a nezbytná lidská kondice.
    Důvěryhodnost dokladů o existenci takovéto kouzelné, spravedlivé nadpřirozené verze vůdčí instance, však vyžaduje stálou poutavě inovativní naraci a je stále vystavena nebezpečí ztráty kouzla a zneužití.
    Paní Hájková dnes příkladně navrhuje návrat ke kořenům křesťanství a tím k židovskému pojetí spasitele.
    Já bych se spíše zamýšlel nad zneužíváním asymetrie vertikální moci.
    Což přináší nejen křesťanské pojetí boha....bych dodal.
    December 28, 2017 v 6.45
    Já jsem jen chtěla připomenout, že jeho první příchod neznamenal završení dějin, jak si myslí pan Poláček. Ale čekání na druhý příchod Ježíše Krista není úplně stejne jako židovské čekání na mesiáše, pane Petrásku., i když to tak vypadá. Ježíš přece započal nějaké dílo a své učedníky zmocnil k tomu, aby v něm pokračovali. Ne aby jen pasivně čekali na jeho druhý příchod, který jim slíbil a který teprve má být završením dějin.
    Ale jinak by určitý návrat k židovským kořenům křesťanství možná prospěl.
    Jde o to, paní Hájková, že ten "druhý příchod" je prakticky plně obsažen už v tom prvním; není v něm principiálně nic nového. Je to jenom dospění k cíli, který je už ale jednoznačně a neměnně vytyčen už na samotném počátku oné cesty.
    JP
    December 28, 2017 v 12.18
    Šidítko - víry, nebo racionalismu?
    Přesně z toho důvodu jsem tu mou reakci na Váš text koncipoval nakonec přece jenom spíš jako oponenturu, pane Dolejši: protože Vy v tom křesťanství konec konců nedokážete spatřit víc než jenom to "šidítko". A i když třeba tak nějak přiznáte, že i emoce jsou tu a tam nějakým způsobem užitečné či potřebné, pořád je pro Vás celá tato sféra jenom něčím naprosto vedlejším, iracionálním.

    Já bych pro takovouto optiku vlastně měl mít pochopení, ta nemoc racionalismu je velice nakažlivá, a musím přiznat, že jsem jí také dlouhou dobu podléhal. Racionalismus velice rád uvěří svému vlastnímu sebeklamu, že když dokáže věci střízlivě popsat, definovat, katalogizovat - tak že tím má vlastně už všechno jsoucí pod palcem. Ve skutečnosti tyto racionalistické analýzy - i když jim samozřejmě nelze upřít jejich dílčí pravdivost - jsou nakonec jenom nálepky, popisky na korpusu světového dění, který si žije svůj vlastní život, od těchto racionalistických popisek se dosti podstatně odlišující.

    Pokusím se dát příklad. Já sám preferuji pojem (a hlavně: habitus) p r a v d i v o s t i před samotným pojmem (pouhé) pravdy: tato "pravda" je vždycky nějakým způsobem fixovaná, a i když se vydává za nadčasovou a absolutně platnou, vždy je - jako každý lidský výrok - nějakým způsobem podmíněná, a tedy limitovaná.

    Zatímco pravdivost - to je základní niterný postoj člověka, který znamená principiální připravenost dotyčného jít stále dál, tedy i za jakoukoli takovouto fixní a dílčí pravdu.

    Jak jsem uvedl, měl jsem teď výměnu názorů s jedním naším čtenářem - a ten sám vnesl do hry onu "pravdivost". A to sice na pozadí právě novozákonního příběhu - totiž jako základní výzvu Ježíše lidem, aby se chovali, aby jednali pravdivě.

    Ten rozdíl je v tom: já sám mohu tuto "pravdivost" určitým způsobem pojmenovat, mohu vysvětlit co tím mám na mysli, mohu se přitom odvolat třeba na Aristotela.

    Ale - v ničem v tom nemá ten apel k pravdivému životnímu postoji takovou inspirativní sílu, takovou přesvědčivost a takovou závaznost, jako právě prostřednictvím toho známého novozákonního příběhu.

    Takže tohle je ten zásadní rozdíl mezi racionalismem a vírou; a pro ten racionalismus je v každém případě velice žádoucí, aby tu víru bral zcela vážně. Ona má totiž v každém případě něco, co ten chladný racionalismus nemá, a nikdy mít nebude.
    December 29, 2017 v 0.1
    Jako v zrcadle - panu Poláčkovi
    Za křesťany mluvit nemůžu, ale myslím pan Poláčku, že druhý příchod nevykládáte správně
    1. Korintským 12:
    Nyní vidíme jako v zrcadle, jen v hádance, potom však uzříme tváří v tvář. Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.

    Respektive Nový zákon vykládáte právě přiliš racionálně a chybí vám v něm přesná definice druhého příchodu a ty náznaky Vám nestačí.
    JP
    December 29, 2017 v 10.45
    Člověk a jeho cesta - kam?
    Napsal jsem, pane Kubičko, že od toho "prvního příchodu" k tomu "druhému příchodu" vede cesta.

    Což znamená, že na počátku té cesty - samozřejmě - nejsme ještě tam, kde jsme na jejím konci.

    Určitý vývoj je tedy možný, či dokonce předpokládán. Ale: je to pouze čistě osobní vývoj jednotlivců - kteří se od stavu osobní nedokonalosti mají vypracovat ke stavu mravní dokonalosti.

    To samo o sobě naprosto není špatný projekt, naopak. Ale co jsem tomuto projektu vytkl bylo právě to, že směřuje k jednomu zcela fixnímu konci; k cíli který je bezezbytku určen právě už na samotném počátku té cesty.

    Je to víceméně ten samý model jako v komunismu: za podmínek kapitalismu se ta cesta ke komunismu samozřejmě může jevit velkou výzvou, osobní, dějinnou i společenskou. Jenže i tady bylo fixováno všechno jenom na dosažení tohoto jediného - údajně finálního - stavu. A když se pak ten Velký skok do říše komunismu učinil - pak namísto očekávaného a vytouženého Velkého naplnění přišla nakonec jenom Velká prázdnota.

    V obou případech je jedno společné: člověku samotnému není poskytnut žádný další prostor k vlastnímu, autonomnímu počinu, nežli jenom k tomu buďto dospět k onomu fixnímu, předem - někým jiným - vytčenému cíli, anebo se tomuto cíli vzepřít. V tom druhém případě je ovšem naprosto zavržen, buďto jako nenapravitelný hříšník a vyznavač Antikrista, anebo jako - taktéž nenapravitelný - zastánce vykořisťovatelského kapitalismu. Žádnou další možnost k vlastnímu hledání, k vlastnímu tvoření svého světa člověk v těchto modelech principiálně nemá.
    PM
    December 29, 2017 v 11.40
    Nyní poznávám částečně, ale potom poznám plně, jako Bůh zná mne.
    ......a potom na onom světě spočineme v klidu poznání.
    Na věčnosti nám dá Bůh prohlédnout a celé pozemské zlo a veškerá utrpení utonou v milosrdenství, které naplní celý svět.
    Náš život bude něžný a vlídný jako pohlazení a my se budeme na náš dnešní život ohlížet jen s dojetím a úsměvem.
    Takto přesvědčivě toužebně líčí Soňa strýčku Váňovi budoucnost věřícího (v originále neskonale přesvědčivěji).
    Což je platné jak pro budoucno odcházejícího na onen svět tak i pro budoucnost lidstva po druhém příchodu spasitele....bych se domníval.
    + Další komentáře