Na Boží hod vánoční na Svatopetrském náměstí v Římě se pokusila aktivistka skupiny Femen Alisa Vinogradova zmocnit Ježíška z jesliček. Polonahá žena měla na prsou a na zádech anglicky napsáno „Bůh je žena“ a totéž také v průběhu své akce vykřikovala, než byla povalena a znehybněna strážci pořádku.

Stránky skupiny Femen tentýž den označily Alisu za „sextremistku“, odsoudily její zatčení vatikánskou policií a vyzvaly k jejímu propuštění a k odsouzení pedofilie vatikánskou hierarchií. Podobnou akci přitom provedly aktivistky skupiny již v roce 2014.

↗

Stránky skupiny Femen tentýž den označily Alisu za „sextremistku“, odsoudily její zatčení vatikánskou policií a vyzvaly k jejímu propuštění. Repro DR

Skupina Femen, založená na Ukrajině v roce 2008, si klade za cíl důsledný boj proti patriarchátu, jak v oblasti sexuálního vykořisťování žen (úsilí o kriminalizaci prostituce), tak v oblasti politiky a náboženství, a to nejen křesťanství, ale také islámu (proti ženské obřízce). Aktivistky skupiny, jejichž poznávacím znamením jsou obnažená ňadra — „Naše ňadra, naše zbraně!“ — jsou policejními složkami zatýkány pravidelně. Patří to k jejich pojetí feminismu jako skutečného boje s vládnoucí mocí.

Je ale paradoxní, že se jedním z objektů jejich akcí stalo dítě z vánočních jeslí. Tedy symbol té části křesťanské tradice, která je patriarchálnímu systému nadvlády mužů nad ženami snad nejvzdálenější. Ale možná to tak paradoxní není — i to bezmocné dítě, ležící v jesličkách mezi domácími zvířaty, pastýři a podivínskými učenci, je nakonec muž. Byť takový, který se dosud nestal plnohodnotným členem společnosti ovládané muži, a dokonce takový, který se proti logice této společnosti jednou důrazně a zároveň vynalézavě postaví.

Vánoční akce Femenu tak je možná jakousi ilustrací toho, kam může vést feminismus, pokud je brán jako boj žen proti mužům, a nikoli jako součást společného zápasu žen a mužů za osvobození od struktur a způsobů myšlení, které je činí nesvobodnými a staví je proti sobě. Necitlivost a neschopnost rozlišování jsou průvodními jevy takového boje, který je zjevně veden v duchu hesla „když se kácí les, létají třísky“. Církev je prostě nepřítel, a to ve všech jejích projevech.

Bůh je žena? Samozřejmě že ano!

Dobrá, ale je tedy Bůh žena? Samozřejmě že ano. Tato část vánoční akce Femenu není nijak pohoršující, dokonce je celkem banální, přinejmenším z hlediska křesťanské teologie.

Bůh křesťanství je stejně tak žena jako muž. Je to totiž Bůh, který se stal člověkem. Člověkem, nikoli mužem. Je to Bůh, který na sebe přijal plné lidství, a člověk v plnosti je muž a žena, nikoli jen muž, nebo jenom žena.

Proč tedy zní provokativně pouze heslo „Bůh je žena“, a nikoli „Bůh je muž“? Proč některé křesťanské církve ve svém uspořádání a praxi vyvolávají dojem, že se Bůh stal mužem, aby muži tuto spásu dále sdělovali a zprostředkovali ženám, aby tak ženy byly spaseny skrze muže — tak jako podle patriarchální legendy byla žena stvořena z části mužova těla? Co způsobilo a působí, že osvobozující základ Kristova učení zůstal v takové míře nerozvinut?

Možná pomůže uvědomit si, že i mnohé jiné z hlediska křesťanského základu zcela samozřejmé věci se v reálných dějinách křesťanství prosazovaly velice, velice pomalu: třeba odmítnutí otroctví nebo uznání svobody člověka a odmítnutí diktatury ve jménu vlastní víry. Něco z toho se plně neprosadilo dodnes. V mnoha křesťanských církvích jsou dnes ženy naprosto rovnoprávné s muži i tam, kde to bylo po dlouhá staletí zcela nemyslitelné, jako v kněžském i biskupském svěcení. V jiných církvích, včetně té římskokatolické, se o tom alespoň diskutuje či diskutovat začíná.

Provokativní akce, jako byl únos Ježíška polonahou aktivistkou, vyvolávají již samou formou negativní reakci, což pro mnohé znesnadňuje postavit se k nim jinak než ryze odmítavě. A to by byla škoda. Stojí totiž přinejmenším za zamyšlení, zda skutečný únos dítěte v jeslích nepáchají ti křesťané, kteří neberou vážně svobodu druhých, ospravedlňují jakékoli formy vykořisťování lidí či přírody, nejsou citliví k důstojnosti žen, chudých, všech lidí nějak se odlišujících.

Jedním z příkladů, kde by skutečně křesťanský hlas bylo třeba slyšet, je například česká diskuse o kampani #MeToo a otázce sexuálního zneužívání. Navzdory všem nesporným problémům spojeným s formou této mediální kampaně a některými jejími následky by přece mělo být samozřejmé uchopit jádro problému. A tím je stále rozšířené nerovnoprávné postavení žen a jejich mocenské znevýhodnění, které z nich činí terče sexuálního obtěžování a násilí ze strany (menšiny) mužů v mocensky nadřazených pozicích.

Když i prezidentští kandidáti, jimiž jsou tentokrát pouze muži, celou věc zlehčují, asi aby ukázali svůj nadhled a své chlapáctví, svědčí to o problému, který je hluboce zakořeněný. Když na druhé straně feministicky orientovaná autorka píšící o #MeToo soudí, že i souhlasící a empatičtí muži-komentátoři jen „potvrzují pravidlo o nadřazenosti mužského hlasu“ a měli by mlčet, nebo jen citovat oběti bez vyjádření vlastního názoru, svědčí to o válečnickém, na konfliktu namísto dialogu založeném pojetí boje za práva a důstojnost žen. A to je také problém.

Skutečně, autenticky křesťanský hlas by měl umět ostře odsoudit jakékoli zneužívání moci, a na druhé straně se vyhnout nesmiřitelnosti, vytváření falešných bojových front. Měl by působit pokoj, ale ne za cenu laciného bagatelizování problémů na obou stranách konfliktních situací. To není vůbec nic jednoduchého, o čemž zřejmě svědčí i tato úvaha sama. Ale je to důležité. Vlastně je to jedna z věcí, k nimž křesťany jejich Bůh povolává.