Kdo se stane nástupcem Vladimira Putina

Karel Svoboda

Vladimir Putin je v Rusku u moci již téměř dvě desetiletí a nic nenasvědčuje tomu, že by se to v nejbližší době změnilo. Přesto se v jeho blízkosti objevuje řada výrazných osobností, zdůrazňuje Karel Svoboda.

Není to tak dávno, co týdeník The Moscow Times zveřejnil žebříček nástupců Vladimira Putina na post ruského prezidenta. Nutno přitom říci, že takový žebříček není ničím novým. Prakticky neustále se diskutuje o tom, kdo vlastně Putina nahradí, popřípadě kdo k němu má nejblíže. On sám, když dostal podobnou otázku, odpověděl velmi suše, že prozatím je prezidentem on.

Obecně lze vlastně říci, že by Putinova neúčast v prezidentských volbách překvapila asi stejně, jako kdyby proběhly bez různých machinací a ovlivňování. Proto je logickou odpovědí, že nástupcem Vladimira Putina na postu ruského prezidenta bude s největší pravděpodobností Vladimir Putin. A sám žebříček, jak jeho autoři upozorňují, zachycuje spíše míru aktivity a viditelnosti daného člověka, než že by se snažil předpovědět jeho budoucí místo.

Spíše než konkrétní jména je dobré charakterizovat roli, kterou Vladimir Putin vlastně v ruském systému má a kým tedy bude muset být i nástupce. Zvnějšku to může vypadat, že je absolutním a neochvějným vládcem, jehož veškeré příkazy všichni bez řečí vyplní. I proto se vliv jednotlivých aktérů, typicky pro prezidentský systém, odvíjí od jejich blízkosti prezidentovi. Situace je ale složitější v tom, že namísto takové situace musí Putin krotit také zájmy různých skupin.

Zvnějšku to může vypadat, že je neomezeným vládcem. Ve skutečnosti však musí neustále také krotit zájmy různých vlivových skupin. Foto archiv DR

Nejde přitom o nijak malé střety, jak ukázal případ nyní již bývalého ministra ekonomiky Uljukajeva. Ten se podle obžaloby pokusil vydírat šéfa Rosněftu a bývalého vicepremiéra Sečina. Panuje přitom obecná shoda, že spíše než o korupci šlo o vyřizování účtů s nepohodlným ministrem. Konfliktní je ale i situace mezi silovými složkami a čečenským prezidentem Kadyrovem, který si stále více nárokuje místo v celoruské politice. I nový nástupce tak bude muset umět balancovat mezi těmito spory.

Asi nepřekvapí první místo Dmitrije Medveděva. Ruský premiér je s prezidentem nejvíce vidět, nedávno s ním byl na cestě na Krym, což znamená jednoznačné vyjádření podpory. Není příliš jasné, jak moc mu ublížily jeho aféry z minulých měsíců, ať to bylo pověstné doporučení penzistům právě na Krymu „peníze nejsou, ale držte se“, či Navalného film o jeho vilách a jachtách. Putin jej prozatím drží. Nemusí to trvat navždy, ale prozatím to tak je.

Stejně tak nepřekvapí jméno Sergeje Sobjanina, protože jde o starostu Moskvy. V poslední době proslul hlavně programem bourání „chruščovek“, tedy nízkých panelových domů z dob Nikity Chruščova.

Poslední z trojice nejbližších je asi nejméně známý gubernátor Tulské oblasti Alexej Ďumin. Důvod jeho umístění bude o něco jasnější, když si připomeneme, že se jedná o generála a bývalého velitele ochranky ruského prezidenta, který velel operaci na odjezd Viktora Janukovyče v době Majdanu a podle všeho i vojenskému obsazení Krymu. Svojí schopností rychle a spolehlivě zorganizovat složitou operaci si získal respekt svého šéfa, ale i velké části Rusů. Přitom zlé jazyky mluví i o tom, že jeho pozice a důvěra ze strany prezidenta je zdůvodněna právě schopností zajistit mu bezpečnost při případných nepokojích v zemi.

Nemělo by cenu dělat komentovaný seznam všech představitelů ruské politické elity. Zajímavé je, že pro umístění v něm není nutné zaujímat ani vysokou státní pozici. Alexej Kudrin na šestém místě je bývalým ministrem financí, který odešel po sporech s Dmitrijem Meveděvem v roce 2011 a žádnou funkci nemá. Igor Sečin na desátém místě je „pouze“ šéfem Rosněfti a Rosněftěgazu, a ostatně samo gubernátorství Tulské oblasti nezní jako přímo zásadní funkce. Až paradoxním se může zdát, že Sergej Kirijenko, tedy zástupce šéfa Administrace prezidenta, je na sedmém místě, zatímco jeho nadřízený Anton Vajno se ocitl na místě pod ním.

Důležitější je tak spíše blízkost prezidentovi. Výborně to demonstroval případ Vjačeslava Volodina, který se v říjnu 2016 dle zpráv z ruského tisku bránil svému přesunu z postu prvního zástupce šéfa Administrace prezidenta na zdánlivě vyšší post předsedy Státní Dumy. Z mocenského hlediska pro něj tato pozice znamenala krok dolů. Na druhou stranu, Sobjaninův případ ukazuje, že ani sestup nemusí být definitivní.

Kdo na moje místo

Důležitým aspektem, který může hrát také svoji roli, je věk jednotlivých osobností, respektive jejich neokoukanost. Vladimir Putin je sám u moci od roku 1999, respektive 2000, režim ale potřebuje i nové tváře. Ďuminova pozice potvrzuje Putinova v minulosti pronesená slova, kdy se přece jen pustil do úvah, jak by měl vypadat jeho nástupce. Putin mluvil o někom mladém, ale zkušeném.

Taková charakteristika přímo vylučuje lidi, jako je populární ministr obrany Sergej Šojgu na čtvrtém místě, který je jen o tři roky mladší než Putin, či Valentinu Matvijenko na pátém, která je dokonce starší než Putin. Oba navíc příliš nesplňují podmínku neokoukanosti, protože se v ruské nejvyšší politice pohybují už příliš dlouho. Z první desítky je tak neokoukaným právě Ďumin či Anton Vajno. Druhý jmenovaný je nicméně neokoukaný i z toho důvodu, že je vlastně naprosto nevýrazný. Kdo si ale vzpomene na nástup Vladimira Putina, nemusí to nutně považovat za nevýhodu.

V ruské politice nehrají politické strany prakticky žádnou roli, jsou spíše jen pro ozdobu. Až na představitele Jednotného Ruska, kteří se v žebříčku ovšem neobjevují na základě své stranické legitimace, tam představitele politických stran nenajdeme. Celý žebříček se tak dá rozdělit na mnoho podskupin, které sledují různé svoje zájmy. Jde o vojáky (Ďumin, Šojgu), technokraty (Kirijenko, Volodin, Vajno), představitele regionálních klik (Matvijenko, Sobjanin), Putinovy spolupracovníky ještě z Petrohradu (Kudrin, Medvěděv).

Zároveň jde o osoby, které jsou zcela bezbarvé (Vajno) či naopak o osoby, které jsou barvité možná i více, než by se Kremlu vůbec líbilo. Zde lze jmenovat hlavně Igora Sečina, Ramzana Kadyrova na třináctém, či velmi paradoxně Alexeje Navalného na osmnáctém. Rozdělení devatenácti jmenovaných by pak mohlo proběhnout i v mnoha dalších liniích s tím, že skupiny tvoří zároveň i průniky.

Žebříček je samozřejmě i přes svoji snahu o objektivitu silně subjektivní. Nezahrnuje například vůbec neveřejné osobnosti s tím, že jejich šance stát se nástupci Putina jsou velmi malé (například Jurij Kovalčuk). Přesto mají daleko větší vliv než lidi, kteří v žebříčku figurují. Někteří z blízkých spolupracovníků Vladimira Putina, kteří jsou v jiném z podobných přehledů nazýváni členy Politbyra 2.0, se objevují na nižším místě, než odpovídá jejich roli v současném Kremlu, prostě proto, že jsou bráni za Putinovy blízké osobní přátele, u kterých se nepředpokládá, že by o něčem jako následnictví vůbec uvažovali (Sergej Čemezov).

Podobné žebříčky tak v žádném případě nelze brát doslovně. Pořadí, což uznávají sami autoři, se může různě měnit, blízkost či naopak vzdálenost moci může narůstat či se zmenšovat. Navíc i přes udávanou kvantifikaci jde o subjektivní pohled, což dokazuje už jen to, že v jiných žebříčcích se můžeme dočíst naprosto odlišná pořadí. Ale bylo by chybou i takové výzkumy zatracovat. Když nic, ukazují poměrně zajímavě na specifika mocenského systému v nejvyšších patrech ruské politiky.

    Diskuse (77 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    September 5, 2017 v 11.36
    Principiálně nic nebrání tomu, aby Putin nepanoval tak dlouho jako anglická královna. Pokud odmyslíme jeho poněkud pozdější nástup na trůn.
    JV
    Jiří Vyleťal
    September 5, 2017 v 17.25
    Více vědět o Rusku
    Před asi rokem u nás vyšla kniha Veroniky Sušové-Salminenové s názvem "Zpráva o jednom mocném muži a jeho zemi..." V té knize se důvěryhodným způsobem píše o politické situaci současného Ruska, o působení aktuálních politických sil v Rusku a také samozřejmě o Vladimíru Putinovi a jeho modelu vládnutí. Tu knížku bych doporučil k přečtení, protože to, co se dovídáme o Rusku z médií, je především povrchní a poněkud prvoplánově protiruské.

    Z toho, co o Rusku vím a co soudím na základě ruské minulosti, se domnívám, že Vladimír Putin by ve svém úřadě měl spíše zůstat. Jinak řečeno, nějaký radikální obrat k ideálnímu vládnutí ve smyslu dobra pro všechny se na základě pouhé výměny jedné osoby, která tak jako tak vyrostla ve stávajícím systému, čekat nedá. Jiná radikální změna by asi destabilizovala Rusko spíše k horšímu.

    Jiří Vyleťal

    IH
    Ivo Horák
    September 5, 2017 v 18.0
    To já si zase myslím, že autoritáři, revanšisté, imperialisté a agresoři by setrvávat u moci neměli...
    Eva Hájková, penzistka
    September 5, 2017 v 18.32
    Mám takovou teorii, že lidé, kteří své méně samostatné spoluobčany zbaví všelijakých autoritářů a podobných nežádoucích osob, by se pak o ně měli umět postarat namísto nich. Nebo by se měli o to aspoň snažit.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 5, 2017 v 19.23
    Takže oni diktátoři a masoví vrahové se nakonec "starají o lidi". No teda ...

    Já mám zas teorii, že člověk je svobodný, že má svoje lidská práva, a že jakékoliv jejich porušování je do nebe volajícím hříchem.
    A také že se má o sebe starat sám, samozřejmě.
    Eva Hájková, penzistka
    September 5, 2017 v 19.48
    Lidé, kteří volí Putina, se asi takovým způsobem o sebe starají, pane Kolaříku. Nebo je to snad tak, že volby v Rusku byly zcela podvodné a většina lidí ho nevolila?
    Jiří Kubička, psycholog
    September 5, 2017 v 23.45
    Obdivuhodně věcný článek
    To, zda by si Rusko pádem Putina polepšilo, je zcela jiná otázka než to, zda je pro nás Putinův režim něco hodného následování či obhajování. V Rusku se po celé moderní dějiny střídají režimy pevné ruky a období chaosu. Tohle dilema my nemáme, nemusíme řešit to, že po špatném často přichází ještě horší.

    Tento článek je pozoruhodný svou věcností, hodnocením Putina se vůbec nezabývá. Pan Svoboda si je zdá se jist tím, že po Putinovi přijde někdo z jeho okruhu.

    Také bych velmi ocenil, že je to po velmi dlouhé době první článek v DR, který je skutečně o Rusku, ne o tom, jak se vztah k Rusku zrcadlí na české politické a mediální scéně. Poslední článek o Rusku v tomto smyslu byl tuším ten od pana Jedličky o vraždě Němcova.

    Nezájem o to, co se v Rusku opravdu děje, je myslím dokladem naší provinciálnosti. Jakoby ČR byla pupkem světa. Když se na ten pupek budeme dívat dost soustředěně, tak pochopíme, co se v zahraničí skutečně odehrává. Zasvěcenější články o Rusku z levicového pohledu se najdou spíše na A2 a A2arm.
    PK
    Pavel Kolařík, informatik
    September 6, 2017 v 4.28
    Máte pravdu, paní Hájková
    I když volby v Rusku byly všechno jiné než vzorně demokratické, Rusové určitě ve své naprosté většině Putina zvolili, a nadále jej podporují.

    Proto mě také nijak nedojímá, že západní hospodářské sankce doléhají hlavně "na obyčejné Rusy".

    Ano, doléhají, samozřejmě, jak jinak. Když si zvolili a opakovaně volí a podporují Putina.
    Eva Hájková, penzistka
    September 6, 2017 v 5.21
    Panu Kolaříkovi
    Ve třicátých letech si nezaměstnaní či krizí postižení Němci, na které byly uvaleny válečné reparace, zvolili Hitlera. A také za to pak tvrdě zaplatili. V dějinách se za něco platí pořád. Často platí s vinnými i nevinní. Tak to chodí.
    JV
    Jiří Vyleťal
    September 6, 2017 v 7.36
    Moudrost - díky paní Hájkové
    Vážená paní Hájková,
    ve Vašem vstupu do diskuse "Mám takovou teorii..." jste napsala ohromnou moudrost. Mělo by ji slyšet celé lidstvo. Možná ji před Vámi nikdo nevyslovil.

    Já Vám za ni moc a moc děkuji. Budu si ji pamatovat do smrti.

    Díky, Váš Jiří Vyleťal
    + Další komentáře