I Žižek se v jedné své knížce zamýšlí nad tím, proč musí být levice nutně destruktivní nebo podvratná. Proč se nemůže stát příkladem pro většinu. Získat ji.
Zřejmě z nějakých záhadných důvodů.

Nechci být předpojatý, ale nesouhlas či odpor ke směřování civilizace (vč. fungování G20) těm násilným radikálům moc nevěřím. Leckdy asi využívají příležitosti, která jim umožňuje si zařádit. Mnozí by jistě byli ochotni kompromitovat zúčastněné a odrazovat od protestů "slušňáky" dokonce i za nějaký ten "mrzký peníz", kdyby byla jeho nabídka. S názorem Filipa Outraty zcela souhlasím.
Co se týče poznámky paní Hájkové: Fakt, že levici se nedaří získat většinu společnosti, nemám za záhadu. Lidé prostě musí v tržní ekonomice dbát na dojem a navenek i uvnitř se podle toho zařizují. V určité době obyčejní lidé přijímali levicové vůdce tak trochu jako děti přijímají své rodiče, jako ochranu a pomoc, dokonce jako někoho, na koho mohou být hrdí. V pubertě, a zdá se, že dřív a dřív, však jsou rodiče jaksi tabu, nemluví se o nich, neboť nejsou (jako) potřeba. Na rozdíl od kamarádů, zvláště těch starších a zkušenějších. Mentalita dnešních voličů, i když každé přirovnání je jen přirovnání, je prostě bližší pubertálnímu chování, než opravdové důvěře, na níž je něco dětského.

Osobní, jak kdekdo tak zasraně rád říká, je politické. Proto když nějaký pitomý politik, nějaký silný hráč, zkouší prosadit politiku, která škodí tobě nebo těm, na kterých ti záleží, BER TO OSOBNĚ. Naštvi se. Soudní mašinerie ti v tom nepomůže — je pomalá a studená, a patří jim, hardwarem i softwarem. Jen malí lidé trpí v rukou Spravedlnosti; silní jí s úsměvem vyklouznou lusknutím prstů. Jestli chceš spravedlnost, budeš jim ji muset vyrvat. Udělej to OSOBNÍM. Nadělej tolik škody, kolik dokážeš. DEJ ZPRÁVU. Tak máš daleko lepší šanci, že příště tě budou brát vážně. Že tě budou pokládat za nebezpečného. A neměj o tom žádné iluze: být brán vážně, být pokládán za nebezpečného, v tom je ten rozdíl, ten JEDINÝ rozdíl v jejich očích, mezi hráči a malými lidmi. S hráči budou jednat. Malé lidi likvidují. A zas a znovu nasazují korunu tvé likvidaci, tvé deportaci, tvému mučení a brutální popravě tou nejhorší urážkou, že je to jen obchod, jen politika, prostě řád světa, že život je krutý a NENÍ V TOM NIC OSOBNÍHO. Fajn, nasrat. Udělej to osobním.

(Richard K. Morgan: Altered Carbon, česky jako „Půjčovna masa‟)

Levicoví revoluční teoretikové před desítkami let ztotožnili dvě věci:

1.) Základní přirozené společenské mechanismy, které slouží k udržování rovnováhy v průběhu společenského vývoje a zároveň také brání vzniku nebezpečných nespojitostí tohoto vývoje, které by případně mohly mít fatální důsledky.

2.) Mocenské nástroje k udržování kapitalismu.

--------------------------------

Jde tedy o politováníhodnou záměnu základních sebezáchovných společenských mechanismů za mocenské nástroje kapitalismu. Radikální levice proti těmto sebezáchovným mechanismům, které pokládá za "mocenské nástroje kapitalismu", vede destruktivní boj.

Dá se to ilustrovat na příkladu identit. Identita (ať už se jedná o identitu kulturní, národní či pohlavní) je v intencích Foucaulta chápána jako nástroj moci, nástroj zotročení a útlaku. Proto je proti identitám za pomoci sociální dekonstrukce veden subverzivní a sofistikovaný boj. Zároveň však z téže strany slyšíme poněkud paradoxní stesky na nastalou identitární paniku.

Levice se tedy nemůže stát příkladem pro většinu, protože většina bývá vždy zakotvena v tradici, zatímco moc hledá zakotvení v nových ideologiích. A radikální levice touží po moci, nikoliv po službě.

Když vyčítám Olze Lomové, že její čínské panoptikum lidskoprávní hrůzy má pro naši zahraniční politiku asi takový význam jako sadistická pornografie pro plánované rodičovství, přiznám se na tomto místě, že ve skutečnosti mám sadistickou pornografii rád. Aspoň román Iaina Bankse Complicity, „Spoluvina‟, jehož děj se točí kolem vynalézavě brutálních vražd významných politiků, velkopodnikatelů a podobných pilířů společnosti.

Iain Banks ve Spoluvině účtuje s thatcherismem. Román má dvě dějové linie, první vyprávěnou ve druhé osobě a druhou v první. Hned v první scéně se čtenář stává svědkem, nebo spíš pachatelem jedné ze série sadistických vražd. Pak se seznámí s vypravěčem druhé linie, levicově smýšlejícím novinářem a notorickým kuřákem, který se od doby, kdy pochopil, komu jeho závislost slouží, marně pokouší s kouřením přestat. Novinář vypráví, kromě svého sexuálního života, o tom, jak si v recenzi na jeden akční film postěžoval, že už bylo dost mstitelů likvidujících drobné zlodějíčky a pouliční chuligány, že by měl konečně přijít pravý lidový mstitel, který zatočí s velkými lumpy. Připojil několik příkladů takových zloduchů, a tak mu začínají potíže s policií, když vážení občané z jeho seznamu jeden po druhém umírají. Zda je vraždí skutečně on sám, jen tak neprozradí, chvílemi to dokonce vypadá, že si tím sám není jist.

Banks nevysloví jednoznačný soud nad mstitelem, nechává na čtenáři, ať sám rozhodne, jestli je to padouch, nebo hrdina. Jednoznačný soud zato vynáší nad lidstvem. Píše:

„Znáš důkazy: svět už vyrábí... my už vyrábíme dost jídla, abychom nakrmili všechny strádající děti na světě, a stejně jich třetina jde spát hladová. A je to naše vina; ty děti hladoví, protože zadlužené státy musí místo jídla pěstovat plodiny na prodej pro radost Světové bance, Mezinárodnímu měnovému fondu nebo Barclayům, anebo aby splatily dluhy nadělané vraždícími grázly, kteří si cestu k moci vydláždili hlavami a celou svou vládu zalévali krví, zpravidla za spikleneckého pomrkávání a vydatné pomoci té nebo oné části rozvinutého světa.

Právě teď jsme mohli mít něco dokonale slušného — ne Utopii, ale docela spravedlivý světový stát, ve kterém by nebyla žádná podvýživa a žádné smrtící průjmy a nikdo by neumíral na hloupé drobné choroby jako neštovice — jen kdybychom to všichni doopravdy chtěli, kdybychom nebyli tak hamižní, tak rasističtí, tak bigotní, tak od základu sobečtí. Do prdele, i to sobectví je tak směšně pitomé: víme, že kouření zabíjí lidi, a stejně necháváme narkobarony z BAT, Philipa Morrise a Imperial Tobacco zabíjet miliony a vydělávat miliardy; chytří a vzdělaní lidé jako my vědí, že kouření zabíjí, a stejně sami kouříme!

...

Jde o to, že neexistuje žádná přijatelná omluva pro to, čím jsme, co jsme ze sebe udělali. Rozhodli jsme se postavit zisk nad zákon, dividendy nad dobré mravy, růst nad rovnost, sobectví nad svobodu, bohatství nad bratrství a naše malicherné pohodlí nad nevýslovné utrpení druhých.‟

Každý pořádný odpor začíná postojem "nejsme jako oni".
Ale pak je třeba s tím pracovat dál. Jací nejsme? Jací doopravdy jsme? Nenamlouváme si něco? Jací bychom chtěli být? Jaký má být nesobecký člověk?
Revolucionáři, kteří se nedostanou přes své ego, neudělají nikdy žádnou revoluci. Nikdy nebudou mít moc a proto zůstanou jen u toho tekutého hněvu a pomsty, která nic neřeší.

Bylo by opravdu zapotřebí, aby levicové a ekologické myšlení nějak přirozeně vsakovalo do společnosti, a ta byla schopna je uvádět v život, jak o tom sní Žižek.
Moc se to zatím nedaří.

Ale jsou místa, která ukazují, že by to mohlo jít.

Třeba Kalifornie.
Pár krát jsem tady v diskusích psal o tuňácích, nádherných rybách, kterým hrozí vyhubení člověkem.
Jejich hlavním teritoriem je Atlantický oceán, ale samozřejmě žijí i jinde, kde mají podmínky. Tak i u Kalifornie. Žili.
Teď už jsou téměř vylovení.
A jejich místo zastupují kalmaři.
Ne že by tito hlavonožci nebyli také úžasní tvorové jako tuňáci. Potíž s nimi je, že když nejsou silnějšími tuňáky udržovaní v mezích a můžou zaujmout jejich místo, tak to jsou Plenitelé. Zabijí a sežerou všechno, co je větší než hrášek až po tvory stejně velké jako oni. Nezůstane nic. Totální zkáza.

A Kaliforňané se proti tomuto přehnanému lovu tuňáků a vzestupu kalmarů začínají bránit.
V tomto státě se hodně jí venku, od pouličních stánků po restaurace.
A lidé začali vyžadovat kalmaří maso a nejí tuňáčí.
A chtějí potvrzení, že to kalmaří maso je z kalifornských lovišť.
Nutí rybí průmysl změnit své návyky.
Jde to až tak daleko, že v Kalifornii proběhla velká kuchařská šou zaměřená na kalmaří maso a jeho úpravy, protože ono není tak kvalitní a chutné jako tuňáčí.
A sjela se opravdu americká kuchařská špička a vytvořili několik chutných receptů jak pro rychlé občerstvení, tak pro luxusní restauranty.

Ano,
jsou zde jisté nutné podmínky, jako bohatství společnosti (a Kalifornie je nesmírně bohatá), ale stejně překvapuje, že jsou Kaliforňané ochotni dávat z ekologických důvodů víc peněz za horší maso a být na to hrdí...

Ano, je tomu skutečně tak, a není to zdaleka jediný případ z USA: jestliže na jedné straně Spojené státy jako celek platí jako jeden z největších znečišťovatelů životního prostředí, a tento stav byl teď ještě prakticky glorifikován pod současným prezidentem, pak na straně druhé mezi obyvatelstvem samým se v míře mnohdy až překvapivé šíří ekologické postoje. A nejen u lidí samotných, ale i v rámci jednotlivých států, kteří sledují naprosto protichůdnou politiku v oblasti ekologie, nežli Donald Trump. A například zrovna Kalifornie má tuším ty nejpřísnější emisní limity z celých USA.

Takže, ne všechno co přichází z Ameriky je bezpodmínečně špatné...

Ještě k tomu násilí na demonstracích: zásadní problém je v tom, že těch nenásilných demonstrací si prakticky vůbec nikdo nevšimne.

Jen si zkuste představit: kdyby se v Hamburku žádné ty násilné demonstrace nekonaly. pak by světová média psala o summitu jako takovém; a jenom jako nepatrnou noticku by zmínila, že městem také prošel jakýsi průvod demonstrantů. Zatímco takhle o těch demonstracích referoval veškerý světový tisk.

A hlavně: ty pokojné demonstrace nic nezmění, ničeho nedosáhnou. A tak není nijak divu, že u některých už někdy vybuchne přeplněný kotel jejich frustrace.

Tím je nechci nějak paušálně exkulpovat; a už vůbec ne ty, kteří si svým řáděním jenom vybíjejí své čistě osobní frustrace a touhy po ničení. Ale je nutno vidět i to, že pro ten "výbuch kotle" tady prostě jsou dány objektivní podmínky. Té páry se v něm časem nahromadí prostě už nadkritické množství.

Ano, o nenásilných protestech se veřejnost nedozví, protože média informují o senzacích. Zatímco o násilných demonstracích se veřejnost dozví, jenže ji to akorát tak popudí. Ne ovšem proti establishmentu, nýbrž proti radikálům. Co je tedy lepší?
Já si myslím, že to první.
Ale hlavně - je třeba budovat základnu nového systému. Kapitalismus nikdy nemůže být ekologický.

Pan Polášek: "hlavně: ty pokojné demonstrace nic nezmění, ničeho nedosáhnou."
A co demonstrace v listopadu 1989?
Právě v pokojnosti byla jejich síla.
Ano, musí být početně mohutné. Statisíce a miliony.

Násilí - to je ďábelská léčka.
V obraně - budiž (to už říká Filip Outrata).
Ale být v násilí ofenzívní, používat ho jako "pracovní nástroj" - to vždycky nakonec zdiskredituje i tu dobrou původní intenci.
Ježíš to ukazuje dostatečně názorně: Trhání plevele vede k destrukci pšenice. (Mt 13,24 nn)
Tahle dějinná netrpělivost zcela zdiskreditovala komunismus.

Ty demonstrace roku devětaosmdesátého skutečně není možno srovnávat s těmi současnými. Totalitní režim nesnese ani tu sebemenší nenásilnou demonstraci - neboť ta okamžitě narušuje právě jeho primární nárok na totální kontrolu, na ideologický monopol.

Zatímco systém liberální demokracie "stráví" v podstatě všechno: lidé si zademonstrují, vybouří se - a systém jede nerušeně dál po svém.

Jak už jsem napsal na Facebook a Google+, i já odsuzuji nezákonný násilný útok levicových extremistů na Bastillu. Ne mým jménem!

Pan Macháček možná před chvílí četl "Bastila padla, vojáci pochodují, dohlíží Macron a Trump"
https://www.seznam.cz/zpravy/clanek/zive-z-velke-slavy-v-parizi-bastila-padla-vojaci-pochoduji-dohlizi-macron-a-trump-34266?dop-ab-variant=&seq-no=1&source=hp
Pan Poláček má vcelku pravdu, že liberální kapitalismus stráví úplně všechno. Všechno dovede zpeněžit nebo jinak využít (portrét Che Guevary na tričkách, na rumu atd.)
Není možné ho nijak podvrátit, zatímco bývalý režim stál na hliněných nohou.

Dnes můžeme ex post snadno mínit, že režim pod taktovkou komunistů stál na hliněných nohou. Ne že by tomu tak v leckterém ohledu nebylo. Mysleli jsme si to však tehdy? Nebyla i pro východní Evropu před 30 lety reálná třeba cesta nastoupená o málo později Čínou? Nejsou rozšířené postoje, které problematizují demokracii aspoň zčásti stále ještě hledáním odbočky tímto směrem?

My opravdu nevíme, jestli tu bude vládnout podstatně neproměněný současný socioekonomický systém za 500 let, nebo zda tu nebude za dvě generace. Zcela vyloučeno není dokonce ani překvapivě časné „oponou trhnutí", neboť která společenská změna byla správně předjímána 20 let dopředu?

K těm demonstracím. V době od 12. 12. 1987 do 28. 10. 1989 se v Praze konaly pravidelné demonstrace, včetně denně se opakujících v tzv. Palachově týdnu v lednu 1989. Účast byla od dvou do deseti tisíc lidí. Legitimitu režimu demonstrace podrývaly, protože oficiálně k nim naprosto chyběl důvod. Přesto se na jejich konání režim adaptoval. Prostě bylo oznámeno, že podvratným silám, jejichž existence byla konstatována už v roce 1977, se podařilo zneužít zvědavosti malé části (k dobrodružství náchylné) mládeže. Komunistická moc dávala přednost "prevenci", když však nestačila, novou realitu dovedla vyložit jako neodporující teorii.

Když se v Lipsku a jinde v NDR konaly mohutné demonstrace, bylo záhy zřejmé, že na totéž se čeká u nás. Bylo cítit, že lidský potenciál pro řetězovou reakci svého druhu v dlouho umlčené zemi nechybí.

Tehdy jsem si ještě myslel, že na Západě se demonstruje bez problémů, běžně a ovšem spíš za dílčí věci. Časem jsem ovšem nabyl dojmu, že tam i tady platí v zásadě podobná pravidla. Silná angažovanost lidí vyžaduje značnou míru pobouření, především však slušnou míru třeba neurčité naděje a také patřičný čas „demonstrační odpočatosti", či spíše původní nadšení (té které) nastupující generace.

Jsou-li na Západě a nyní i u nás pravidelně volby, mívá to význam pro drobné vyvažování systému, zároveň jsou však poněkud delegitimizovány demonstrace. K tomu je navíc naše společnost zájmově daleko rozmanitější než byla dříve, dá se také říci, že je atomizovaná.

Jedním z faktorů, které také působí proti pořádání klidných a velkých demonstrací je malý mediální zájem o ně. Není už podstatné, kolik lidí se zúčastní, ale spíše, že došlo k násilí, nebo k jinému ozvláštnění.

Když se prokazuje, že prezident USA využíval k posílení svých vyhlídek ve volbách služeb státu, ne tak dávno úhlavního nepřítele své země, státu, který jako jediný na světě aktuálně koná územní výboje, doprovází články o aféře fotografie jediného demonstranta s nasazenou maskou karikující Trumpa. Zajímavé není, jestli se protestujících sešlo 50 nebo 50 tisíc. Ke článku se prostě hodilo foto, pod kterým by nemusel stát přívlastek "ilustrační". Důsledkem pak ovšem je právě takové zaměření demonstrací a jejich nedůsažnost.

Když se v Istanbulu sejde překvapivě ohromné shromáždění lidu, na jaké se v té Americe a Rusku nevzmohou, je ohlas v mědiích nevalný. Z některých regionů přijímáme, žel, se zadostiučiněním zprávy špatné, ne dobré. Přesně podle přísloví „Bože dej, ať sousedovi taky chcípne koza!“

Protest může mít váhu buď proto, že je těch lidí tolik, že představují voličský potenciál, nebo proto, že za ním je potenciál násilí tak velkého, že se zabíjením a zastrašováním prosadí. V případě represivních režimů jako byl ten náš je fakt, že si vůbec někdo troufne protestovat, předzvěstí konce.

Bezmocné násilí je lepší než násilí mocné, je ovšem otázka, zda je to dostatečná omluva. Na jedné straně není důvod brát vážně lifestylovou radikální levici, protože ta ta sama sebe také vážně nebere a ve své politické bezvýznamnosti si přímo lebedí, "rebelství" je standardní atribut moderní popkultury, "černí radikálové" jsou obdobou satanistů, kterých se také nikdo nebojí.

Na druhé straně je ovšem legitimizace násilí romantickým kultem emocí nebezpečná, protože představa, že když máte vztek, tak máte jakási větší práva, nahrává fašizujícím tendencím. Je to boj za horší svět, ve kterém ovšem nezvitězí levice, ale utrapravice.

Dnešní kapitalistický režim – zdá se – jako by stál na pevnějších nohou. Možno se tak domnívat, protože jeho ideou je to, co je od přirozenosti člověku vlastní: sobectví. Tedy, postarej se sám o sebe, urvi pro sebe co se dá. Komu z nás to nevoní, mít se lépe, než ti druzí, užívat plnými doušky krásy života, starost o druhé hodit za hlavu, že? Jenže i tato idea (nehledě na zmar, který přináší její uskutečňování) je zničující. Je sebezničující. Protože všichni, kdo touží mít víc a víc, nemohou mít všechno. Zeměkoule není nafukovací. Bohatí nemohou bohatnout do nekonečna a chudí nemohou chudnout do nekonečna. A tak ten kolaps jednou přijde. I kapitalismus stojí na hliněných nohou.

O té lidské přirozenosti, která v sobě obsahuje nepěkné lidské vlastnosti – jako výše zmíněné sobectví – mluví přece apoštol Pavel a církev to tak po všechna staletí učí: Lidská přirozenost je zkažená, není úplně dobrá, je zasažena hříchem. A opravdu to tak je, jen si to přiznejme. Je přece snažší něco shrábnout pro sebe, než se o to nezištně s druhými podělit, je přece tak lákavé druhého zapřáhnout do káry a stát nad ním s bičem, než se do ní zapřáhnout sám. Co dělají děti na pískovišti, když si berou bábovičky? Dítě, jemuž jsou bábovičky brány, křičí o pomoc, ale dítě, které bábovičky bere, o žádnou pomoc nekřičí, je s daným stavem spokojeno.

Církev, která si dobře onu padlou lidskou přirozenost uvědomuje ví, že pokud se jí lidé budou řídit, žádné společné dobro dohromady nedají. Budou vždy žít způsobem: jeden na úkor druhého. A proto církev učí a nabádá: Obraťte se! Je toho plné Písmo svaté.

Až ten kolaps kapitalismu jednou přijde a my budeme nuceni zavést nějaký další a jiný systém společného soužití, bude rozhodující to, jak budeme připraveni. Zda budeme obráceni. Zda nám bude bližší štěstí a dobro druhého, než to vlastní. Zda vlastní sobectví, vlastní nedokonalou přirozenost dokážeme potlačit a řídit se tím, co překračuje naše dočasné a individuální zájmy a vede k dobru pro všechny.

Zatím se zdá, že na něčem takovém moc nepracujeme, že se nepřipravujeme. Ale, kdo ví. A tak tu zatím ten kapitalismus může být a dál stát na svých hliněných nohou.

Váš Jiří Vyleťal

Já myslím, že nohy každému systému tvoří jeho legitimita u obyvatelstva. Tam patří i zdání jakési “přirozenosti” systému. Souhlasím s panem Vyleťalem, že kapitalismus stojí na sobectví. Ovšem pro mnoho lidí je zatím sobectví bohužel naprosto legitimní.
Zatímco minulý režim se možná lidem jevil jako “nenormální”, ten současný zatím legitimitu ještě stále má, a to přestože málo lidí chodí k volbám. U minulého režimu to bylo naopak – k volbám chodila drtivá většina a přitom režim legitimitu neměl. Protože se vědělo, že tam lidé chodí ze strachu, že budou mít problémy.
Dnes nikdo necítí žádný nátlak, aby šel volit, a nikdo tedy nemůže říct, že by volby nebyly svobodné. To, že není koho volit na tom vůbec nic nemění. Nedá se totiž říct, že by někomu nesobeckému bylo bráněno, aby kandidoval. Jenom je třeba zařídit maličkost - aby byl zvolen. A aby pak “tam nahoře” něco dokázal změnit.

předpokládám, že se považujete za člověka. Jste tedy i vy v zajetí té padlé, zkažené přirozenosti? Jak to že vy si ji uvědomujete a ostatní ne? A jestliže už plných 2000 let křesťanství tu padlou přirozenost, a zároveň tedy i nutniost obrácení hlásá, jak to, že se svět ještě nezměnil?

Já si spíš myslím, že v přirozenosti lidské je obojí - dobro a zlo. A záleží pak především na okolnostech, na společenských poměrech a podmínkách, jestli podporují v člověku to lepší, nebo to horší. Přesto i v těch nepříznivých podmínkách si může člověk uvědomit, co jsou ony lepší, vyšší, řekněme "pravé" hodnoty, musí ovšem od oněch poměrů a každodennosti získat kritický odstup. Jinak by přece bylo nevysvětlitelné, že vy (i my ostatní zde) žijeme v kapitalismu, a přesto jsme schopni nahlédnout jeho negativa.

Milý pane Plevo,
já s Vámi docela souhlasím. Tedy s tou zanedbatelnou výjimkou, že já se za člověka nepovažuji, jak Vy předpokládáte, ale jsem jím. (To ale dodávám jen tak pro pousmání, pro takové přátelské poškádlení.)

Jistěže i má přirozenost je nakažená. Uvědomuji si to proto, že mne napadají ošklivé myšlenky a já s nimi – tedy sám se sebou – musím bojovat, abych jim nepodlehl a nechtěl je uskutečňovat. Že jsem si tento spor mého vnitřního „já“ uvědomil, za to vděčím Pánu Bohu, neboť je to On, kdo mi prostřednictvím víry sdělil, že takto se věci mají.

Že si tento spor uvnitř sebe sama každý neuvědomuje, je povětšinou dáno tím, že ten hlas Boží, který ke každému nějakým způsobem promlouvá, nechce slyšet. To je tedy i odpověď na Váš dotaz, proč se svět ještě nezměnil.

Teď k Vašemu druhému odstavci. Souhlasím s Vámi, že v přirozenosti lidské je jak zlo, tak dobro, avšak jen a jen v té přirozenosti narušené – jak jsem o ní psal v předchozím příspěvku.

Dovolím si, pane Plevo, malou odbočku. Já, který se odvažuji pokládat za člověka věřícího v Boha, hledám vysvětlení pro věci nejasné právě u Pána Boha. Pro nás věřící je Bůh - kromě jiného – stvořitelem, který nemůže stvořit nic špatného (známe to z Bible: „… a Bůh viděl, že je to dobré…“). To proto, že Bůh je dokonalý. Proto je také člověk, kterého Bůh stvořil, dokonalý. Resp. byl dokonalý, a sice do chvíle, než Pána Boha odmítl a chtěl být bohem sám. Lidská přirozenost po stvoření člověka Bohem byla tedy dokonalá, nenarušená, a k jejímu porušení došlo až v okamžiku, kdy člověk Boha odmítl (známe to biblické vyprávění o vyhnání Evy a Adama z ráje). Takto tedy se stala lidská přirozenost narušenou, takto se do ní dostalo zlo, avšak původně v ní nebylo. To si myslím, že je důležité, neboť Bůh člověka nestvořil tak, že by v něm vedle dobra bylo i zlo. Kdepak. Bylo v něm jenom dobro a pro zlo se člověk rozhodl sám.

Máte pravdu, pane Plevo, že i v těch nejnepříznivějších podmínkách se člověk může rozhodnout pro dobro. Jenže faktem je, že v ohromném množství případů to nedělá a to i v případech příznivých. A nedělá to proto, protože k tomu nemá sílu. Tu sílu konat dobro a umět rozlišovat mezi dobrem a zlem, může totiž člověk čerpat jedině od Pána Boha. Pokud je mu Bůh lhostejný, jak je to zcela běžné v dnešní západní společnosti, vloudí se mu do jeho myšlení, do jeho rozhodování a hodnotové orientace Boží nepřítel. Ďábel. A ten je daleko silnější než každý člověk. (Víte co je největším vítězstvím ďábla? To, že si lidé myslí, že neexistuje.)

Pokud Bůh není na straně člověka, je člověk slabý a ďáblu velice snadno podlehne. To je ten důvod, proč my lidé konáme zlé věci. Je to také důvod, proč zlé věci rozeznáváme od těch dobrých jen velice těžko a téměř vždy pozdě. Což je i vysvětlení k Vaší poslední větě.

Ještě k objasnění ohledně rozpoznání negativ kapitalismu. Jistěže ta negativa může poznat i člověk nevěřící. Ale k tomu, aby se společnost vyvíjela správným způsobem, tj. uskutečňovala ideál dobra pro všechny - který je ostatně úkolem, jenž dal Bůh člověku - k tomu už člověk Pána Boha na své straně potřebuje. Možná jsme se s tou větou z Bible už leckde setkali. Zní asi takto: „Kde s lidmi nestaví Bůh, tam se stavitelé marně namáhají.“

S velkými díky za Váš příspěvek a přáním všeho dobrého pro všechny,
Váš Jiří Vyleťal

Jinak, dnes se ve všech katolických kostelech čte Ježíšovo podobenství o rozsévači. Tam jsou všechny odpovědi na Vaše otázky. A jsou tam řečeny daleko lépe, srozumitelněji a stručněji, než se to povedlo mně.

Vše dobré a požehnanou neděli přeje,
Jiří Vyleťal

Tohle je skutečně velmi důležitá otázka. Svého času jsem se právě o ní dosti nepohodl s Michaelem Hauserem, poté co jsem napsal recenzi na jeho "Cesty z postmodernismu".

On totiž vychází z postmarxismu; a postmarxismus zase vychází z premisy, že současný řád (jehož jádrem je kapitalismus) se stal natolik dominantním, natolik bezezbytku vyplňuje a okupuje všechny oblasti lidského života, že prostě není možno, není naděje na to, aby se vůči tomuto řádu vytvořila nějaká účinná opozice. A proto tito neomarxisté konstruují své složité psychologizující respektive existenciálně-psychologické konstrukce, aby s jejich pomocí z tohoto všeobecného podrobení a smíření se s daným řádem přece jenom nějak vydupali ten svůj nový (revoluční?) "subjekt".

Já jsem tehdy M. Hauserovi namítl, že takovéhoto umělého psychologizování naprosto není třeba; že tu základnu pro trvalou rezistenci lidské bytosti vůči kapitalismu je možno bez dalšího získat už od Marxe, a to dokonce aniž by se konal nějaký "třídní boj" v užším slova smyslu.

Totiž: podle Marxe základem všeho je práce, produktivní činnost člověka. Teprve touto svou prací člověk vytváří samotný (lidský) svět, jakož i sebe samého jako člověka.

Přičemž: tato práce nemá jednoduchý, nýbrž složený charakter. Skládá se ze dvou základních komponent.

Tou první složkou je tzv. "práce abstraktní". To je v podstatě negativní složka; velice zkráceně řečeno, tady se jedná jenom o peníze. Nejde o užitek, nejde o tu zmíněnou produkci autenticky lidského, humánního světa; jde jenom a pouze o holý zisk.

Až teprve ta druhá složka práce je "ta správná", ta v plné míře člověkotvorná: to je takzvaná "práce konkrétní". Až a teprve touto prací člověk vytváří smysluplné, užitečné předměty; a v rámci této produkce pak vytváří, formuje a vzdělává i sám sebe jako lidskou bytost.

A teď, pro naši diskusi se tu vynořuje jedna paralela, která bude asi nemálo překvapivá pro obě strany: jestliže pan Vyleťal připomíná, že podle křesťanského pojetí na počátku všeho stojí dobrý, neporušený, pozitivní (boží) svět - pak fakticky přesně t o s a m é pojetí nacházíme i u Marxe, s tou jeho "konkrétní prací"! A tam, kde v křesťanství do hry jako negativní element vstupuje ďábel a lidské odpadnutí od Boha, tak víceméně to samé je u Marxe ten negativní element abstraktní práce, který podrývá a deformuje a dehumanizuje všechno to dobré, co člověk koná a tvoří tou svou "konkrétní prací"!

Takže oba tyto modely jsou skutečně až neuvěřitelně shodné; prakticky jediný rozdíl spočívá v tom, že v křesťanství je svět (a tedy příroda) dokonalý od samotného počátku a ze své nejvlastnější podstaty (stvořil ho přece dokonalý Bůh, jakožto dílo dobré) - zatímco u Marxe je příroda sama neutrální (či přinejmenším zpočátku člověku dokonce spíše nepřátelská); a teprve až do ní vstoupí člověk a začne ji opracovávat, až teprve tím on tu o sobě neživou či pasivní přírodu pozdvihne na vyšší úroveň.

V tuto chvíli ale tato diference není rozhodující; rozhodující je právě to, že jak křesťanství tak i Marx vycházejí z toho, že je tu přítomen nějaký principiálně n e z r u š i t e l n ý pozitivní faktor, který definitivně nemůže zničit, neutralizovat, negovat ani samotný kapitalismus.

A právě to je pak tím vysvětlením a tou příčinou toho, že se stále ještě najdou lidé, kteří tomu kapitalismu a jeho tlaku a jeho vábení nepodlehli, a kteří stále ještě hledají cesty z kapitalismu ven a dále.

Protože dokud kapitalismus bude vytvářet a produkovat především tu n e g a t i v n í stránku lidské práce, lidské produkce, a tím bude utlačovat tu stránku pozitivní, smysluplnou - do té doby bude tento tlak vytvářet protitlak. Dokud člověk nebude plně nahrazen roboty, bude ve svém nitru stále pociťovat tento rozpor, tento útlak jeho vlastní podstaty; a do té doby bude znovu a znovu bojovat za nápravu.

Pane Poláčku, nedávno jsem četla na jednom křesťanském webu o tom, z čeho, z jakých složek, se vlastně skládá člověk. Je to tělo, duše a duch. U člověka, který nežije duchovní život, je ten duch mrtvý (žije jen tělo a duše). Duch ale může být oživen, a to Božím duchem, jakmile člověk uvěří - tedy duchovně procitne.
Hlas těla znamená fyzické pocity.
Hlas duše - to jsou myšlenky a emoce.
Hlas ducha jsou vnitřní vjemy, svědomí, zjevení, Boží slovo, vize...
Byl u toho takový příklad, aby věc byla srozumitelná: "Když ráno vstaneme - hlas těla na nás volá "ještě ne, ještě chci spát". Duše má strach, abychom nepřišli pozdě do práce. Zatímco duch dává jasné svědectví "vstaň, Bůh Tě miluje, podívej na to nádherné sluneční světlo".
Já bych to třeba ještě rozvedla na ten kapitalismus. Tělo i duše vězí v kapitalismu. Ale duch ne. Ten je svobodný a může se podílet na nějaké činnosti, která povede k překonání toho kapitalismu. Pravda je taková, že člověk může duchovně žít za jakýchkoliv okolností.
Člověk dělá chybu, když odkládá skutečný život: Až budu mít tohle nebo tamto, až dostuduji, až získám postavení, až děti půjdou do školy, až vyrostou, atd. Nebo třeba - budu skutečně žít, až nebude kapitalismus.
A pak se ohlédne za celým svým životem a zjistí, že všechno krásné už má vlastně za sebou, aniž to doopravdy prožil. A přitom to prožívat mohl. Za všech okolností. A mohl udělat mnoho pozitivního pro druhé lidi a třeba neudělal, protože pořád na něco čekal.

Setkal se jednou Mahátma Gándhí se Simonem Wiesentahlem — i když si myslím, že je to spíše jen vtip než skutečná historka — a zeptal se ho: „Proč židé v koncentračních táborech nevyhlásili protestní hladovku?‟

Gándhí dokázal, že někdy lze dosáhnout i velkého vítězství proti velké nepřátelské síle důsledně nenásilným jednáním. Hitler nicméně velmi přesvědčivě předvedl, že někdy lze bez násilí leda tak umřít s pocitem morální nadřazenosti.

Jakub Ort v článku na A2larmu, na který Filip Outrata reaguje, rozhodně neoslavuje výtržníky, kteří zapalovali auta bez ohledu na to, jestli jsou drahá nebo levná, rozbíjeli výlohy bez ohledu na to, jakému obchodu patří, a rabovali obchody. Vznáší otázky po vhodné strategii a taktice pro příští protesty proti mocenským strukturám kapitálu, zejména po tom, kolik jakého násilí by bylo vhodné použít. Filip Outrata se na tyto otázky snaží odpovědět jednoduše šmahem, skoro bych řekl nepoctivě, prostě je smést se stolu. Zatímco Jakub Ort odmítá jak fetišismus násilí, tak fetišismus nenásilí — a nezapomíná ani na argumenty proč — Filip Outrata mu oponuje právě z pozice fetišismu nenásilí. Jak varuje Jakub Ort, fetišismus nenásilí se snadno změní ve fetišismus vlastní bezmoci.

O násilí v Hamburku tu napsal pěkný článek Petr Jedlička:
http://denikreferendum.cz/clanek/25622-krawalle-jsou-u-akci-jako-g20-v-nemecku-bezne-smysl-protestum-neubiraji
Mimo jiné v něm upozorňuje na důvod, proč pořadatelé protestů omezili hlasité odsuzování vandalů — přesvědčili se, že ať se od hořících aut a rozbitých výloh distancují sebehlasitěji, média to nezajímá.

V A2larmu se podobně jako Jakub Ort dala střety demonstrantů s policií v Hamburku inspirovat k úvahám o budoucí strategii a taktice Aletta Beck:
http://a2larm.cz/2017/07/ma-black-block-jeste-smysl/
Filipa Outratu jistě potěší, že tíhne spíše k nenásilným taktikám; pochybnosti přitom vznáší nejen o rozbíjení výloh a zapalování aut, ale především o masových demonstracích pochodujících po jednoznačně vymezených trasách, které jsou snadným cílem pro policejní násilí.

Simon Kovner pak pro A2larm sepsal své zkušenosti z Hamburku:
http://a2larm.cz/2017/07/festival-demokracie/
Shodně se zkušenostmi Petra Jedličky ukazují, že největším násilníkem v Hamburku byla policie.

Přitom policie je organizace vytvořená — aspoň teoreticky v demokratických společnostech — na ochranu občanů před násilím. Je vybavena a vycvičena pro zneškodňování násilníků, případně aspoň odhalování a usvědčování pachatelů násilností, a má to v popisu práce — včetně zneškodňování a usvědčování násilníků z vlastních řad. V praxi se přitom čím dál častěji — nebo aspoň čím dál viditelněji — chová i ve formálně demokratických státech jako nástroj moci vládnoucí třídy, organizace určená k násilnému potlačování veškerého odporu, a vůbec všeho, co by mohlo moc vládnoucí menšiny nad ovládanou většinou jakkoliv ohrozit. Občanští aktivisté narozdíl od policie nejsou vybaveni pro zneškodňování a zajišťování výtržníků, dokonce k tomu ani nemají ze zákona mnoho pravomocí. Měli by si snad aktivisté vytvořit něco jako vlastní policii, která bude proti každému výtržníkovi — nebo policejnímu provokatérovi — zasahovat a spolehlivě ho zneškodní — tedy přinejmenším pevně sváže nebo někam bezpečně zavře?

Policie bezostyšně postupuje proti demonstrantům podle principu kolektivní viny — v Hamburku dokonce i v případech, kdy (údajní) viníci neprovedli nic horšího, než že si (údajně) zahalili obličej. Oproti tomu levicoví aktivisté — a to jsem vlastně ještě nikde neviděl zdůraznit — směřují veškeré násilí, pokud se vůbec nějakého dopouštějí, výhradně proti věcem — výlohám obchodů a automobilům. Není to tím pádem nakonec vlastně stále ještě nenásilný protest? Nemohl by nakonec s ničením symbolů nebo nástrojů moci, dokud jde o pouhé neživé věci, souhlasit i Mahátma Gándhí?

Není mi známo, že by někdo z levicových demonstrantů v Hamburku sáhl k metodám demokratických demonstrantů z Majdanu a házel po policistech zápalné lahve, vrhal se na ně se sekáčkem na led, nebo na ně dokonce rovnou vzal pušku.

Myslím, že teď hodně záleží na tom, zda policisté budou za své řádění v Hamburku voláni k zodpovědnosti. Pokud nanejvýš nějaký soud konstatuje, že ten či onen policejní zásah byl nezákonný, ale nikdo nikoho za to nezákonné jednání nepotrestá, a pokud to nevyvolá masivní odpor veřejného mínění, bude to známkou, že doba není nakloněna Gándhího metodám a že možná bude i nutné připomenout si, že z hlediska vyššího principu mravního vražda na tyranu není zločinem.

Inu, pane Macháčku, Gándhí nezapalovat auta, ale třeba anglické látky, pokud si správně vybavuji film o něm, zapaloval. Ale on skutečně postupoval promyšleně a dosáhl svého: odchodu Britů z Indie. Dokonalé společnosti ovšem nedosáhl. Vždycky se (ať násilně, ať nenásilně) bojují jenom nějaké konkrétní boje o něco.
Badiou tvrdil, že není problém udělat revoluci a převzít moc v nějakém státě. Problémem je, jak řekl, "den poté". Tedy co bude potom? Jaký systém? Zabrání se navěky návratu Hitlerů a koncentráků? Zruší se revolucí lidské sobectví, na němž je kapitalismus založen, jak podotkl pan Vyleťal?

Ještě je tady jedna možnost. Ta, že pachatelé onoho násilí proti věcem jsou vlastně chudáci a zoufalci, kteří prostě nemohou jinak. To bych úplně chápala. Pak je ovšem veškerá kritika bezpředmětná. Zoufalství je totiž hrozná věc.
Ale zase se nabízejí dvě možnosti: Buďto se člověk chce svého zoufalství zbavit nebo si ho chce pěstovat.

A pak je tu ještě jedna věc: že ti, kteří si násilím a vandalstvím vynucují společenské změny - lhostejno jestli tak činí ze zoufalství nebo plánovitě - tím jasně dávají najevo, jakými metodami budou rozšiřovat a udržovat svoji moc, pokud se k ní dostanou.

A vždy se tak také stalo!

Jiří Vyleťal

K tomu Vašemu rozčlenění, paní Hájková: takový Aristoteles ještě takové ostré dělení na "ducha" a "duši" neprováděl. Ano, i u něj se jednalo svým způsobem o "probuzení" - to vypracování se daného jedince a jeho mysli na tu nejvyšší, duchovní úroveň. Ale ta cesta k tomu nejvyššímu uvědomění - to byla práce samotné duše.

To není jenom nějaké marné hraní se slovíčky; za tím se ukrývají podstatně odlišné koncepty.

Za tím "duchem" v křesťanském smyslu stojí ovšem samotný Duch svatý, a tedy i Bůh. A člověku tedy skutečně postačí "prozřít", a všechno další už má předem dáno tím Bohem respektive Duchem svatým.

Zatímco u Aristotela - ano, i u něj jsou ty nejvyšší dosažitelné sféry lidské mysli svou podstatou "božské"; ale každý člověk se k nim musí krok za krokem s á m propracovat, svou vlastní intelektuální činností. Takže v daném smyslu opravdu není důvod oddělovat ducha od duše: není tu dán apriori žádný "Duch svatý", který by všechno prostě vymyslel za člověka. (Ano, i u Řeků už ovšem existoval "logos", ze kterého se ten křesťanský "Duch svatý" postupem času vyvinul; ale tento logos byl svým původem jenom "rozumnou řečí", tedy právě cestou člověka k poznání Pravdy, a až postupem času obdržel i ontologický význam, jakožto inteligibilní substance prostupující veškerý kosmos.)

Ale zpátky k naší vlastní záležitosti: co tedy - z celkové naší osobnosti - je ovládáno kapitalismem, a co má vlastní potenciál ke svobodě?

Ten náhled, že člověk je svém duchu vždy a za všech okolností svobodný, je samozřejmě naprosto klasický. A platí především za dob útlaku a zjevné nesvobody - panující moc má sice vládu nad tělem, nad osobami lidí, ale ve svém nitru, ve svém duchu každý může zůstat svobodným.

Poněkud jiné je to ale za méně vyhraněných okolností; jmenovitě s tím kapitalismem.

Pokud se vrátíme k tomu podvojnému charakteru práce u Marxe, pak to nemůže znamenat nic jiného než to, že to obojí - tedy jak to pozitivní tak to negativní - prožívá člověk ve své d u š i.

Tento konflikt prožívá člověk v prvé řadě ve svém nitru, ve své duši. Opravdu to není tak, že duše by byla plně ovládaná kapitalismem, a že duch (tedy abstraktní inteligence) by si nějak logicky dedukoval, že tady něco není v pořádku, a že se tomu tedy postaví na odpor.

Ten zásadní konflikt je ryze existenční; a proto ho prožívá sama duše. Právě proto člověk t r p í danými poměry. Duch - jakožto inteligence - teprve následně může vykonat tu činnost, že trpící duši osvětlí, p r o č ona těmi poměry natolik trpí. Může jí vysvětlit, že je deformovaný, vnitřně rozpolcený ten samotný svět v kterém ona žije (a ve kterém její tělo je nuceno pracovat). A ten duch té duši také může napovědět, kudy je možno hledat cestu ven.

Ale ten původní impuls - to původní utrpení, ale zároveň také ten první krok k vlastnímu osvobození - to všechno se v prvé řadě odehrává v samotné duši.

Ve velkém německém deníku "Süddeutsche Zeitung" jsem četl opravdu docela zajímavou reportáž o tom, jak to celé vypadalo "z druhé strany". Tedy očima - a zážitky - příslušníků policejních složek pověřených udržovat v ulicích Hamburku pořádek. Přitom je asi potřebné si uvědomit: to nebyli ve své naprosté většině žádní specializovaní "bijci" či rozhaněči demontrantů; byli to docela obyčejní pořádkoví policisté, kteří byli k dané akci povoláni snad z celého Německa.

Jejich první zjištění: s těmi mírumilovnými demonstranty (tedy s naprostou většinou) nebyly naprosto žádné problémy. "Těm stačilo jenom dát pokyn rukou - a oni okamžitě poslechli."

Jediný kámen úrazu byl ten ten "černý blok". Tedy ti demonstranti v černém odění, se zakrytými obličeji. Což je v Německu zakázáno zákonem (ty zahalené obličeje, ne ty černé obleky). To znamená: z hlediska policie se jednalo o jasné a vědomé porušení zákona; tedy jednoznačná provokace. Za daných okolností si zahalit obličej černou kuklou či alespoň černými brýlemi (černá kapuce tak jako tak), to bylo doslova totéž, jako když středověký rytíř spustil hledí svého brnění. To gesto je zcela jednoznačné: daný jedinec je připraven k boji; a on c h c e boj. - Rozdíl byl ovšem v tom, že ti středověcí rytíři se neschovávali za neozbrojené civilní obyvatelstvo; zatímco ten "černý blok" udělal právě toto. Nepozvaní se prostě postavili do čela jinak zcela mírumilovného průvodu - aby tak mohli vyvolat eskalaci policejního násilí proti všem. Což se jim nakonec do nemalé míry podařilo.

Samozřejmě, staví se otázka, zda bylo skutečně nutné ten "černý blok" policejními složkami atakovat. V onom novinovém článku jeden starý policejní praktik (a vlastně i teoretik, neboť právě on nadcházející policisty vyučuje deeskalaci násilí) nad tím jenom nechápavě kroutil hlavou: "Já jsem jim přece vždycky říkal, že v takové situaci jakýkoli policejní zásah nevyhnutelně vede k reakci - tedy k eskalaci násilí!"

Je tedy možno právem soudit, že z čistě taktického hlediska se rozhodnutím proti tomu "černému bloku" zasáhnout byla učiněna chyba. Ale - jak řečeno prvotní provokace vyšla od těchto demonstrantů, a stát měl na svůj zákrok naprosto legitimní právo.

Ale dále k tomu, jak celou situaci prožívali ti příslušníci bezpečnostních složek. V televizních záběrech je vždy vidět jenom to, jak sevřené řady těžce obrněných policejních kordónů obušky útočí na jednotlivé demonstranty. A to mnohdy i na demonstranty zjevně nepříslušející k tomu pověstnému "černému bloku". Jenže - všední realita příslušníků těchto bezpečnostních složek vyhlíží dosti jinak. Jen si zkuste představit: jste po tři dny ve víceméně nepřetržitém nasazení, s dvacet kilogramů těžkým brněním po celé dny musíte za parného slunce nahánět demonstranty, k vyspání máte tak dvě až tři hodiny, a ještě k tomu všemu na vás ze střech domů hází zápalné láhve a kameny schopné prorazit lebku - jestli za daných okolností budete ještě mít dostatečné sebeovládání k tomu, abyste se každého jednotlivého demonstranta pobíhajícího v noci po ulicích zdvořile zeptali: "Promiňte, mohl byste mi říci jestli jste militantní, anebo jenom víceméně mírumilovný demonstrant?"

Takže, jak řečeno, z té druhé strany celá věc může vyhlížet opravdu dost jinak, než jak se to jeví optikou (militantních) odpůrců kapitalismu...

Tak black block si evidentně myslí, že policajti JSOU pouhým nástrojem mocných a jako takoví si zaslouží nakládačku, svině.

Celkově je to asi důsledek rozpadu levice ze "společenstva" na mnohem menší "kolektivy".

Vždyť si vezměme, jakou sílu mělo spojení italských socialistů a odborů před nástupem Mussolinoho k moci. Byli schopni donutit velkokapitál ke zlepšování dělnických podmínek. --- samozřejmě, měli takříkajíc za zády strašák proletářského Ruska a členkská základna socialistů byla místy dost radikální, ale vedení strany bylo nekomunistické, věřilo v parlamentarismus a svobodné a rovné hlasování, věřilo v sílu a početnost dělnických hlasů, v to, že se postupně stanou vůdčí parlamentní silou schopnou zajišťovat férové podmínky ve vztahu s kapitálem pro rozhodující část populace........

Dneska je svět jiný, vše dole se fragmentuje a atomizuje,,,,,,,,,,,,,,,, a jednotlivé kolektivy jednají nezávisle dle své vlastní logiky.

Naopak v globálních výšinách se vše propojuje a koncentruje do rukou malého počtu nesmírně silných a daňově optimalizovaných globálních hráčů.
Třeba drtivou většinu průmyslu spojeného s vypouštěním skleníkových plynů kontroluje pouhých 31 firem, jak zde někdo na DR psal.

Duše samozřejmě trpí, pane Poláčku. Ostatně se to v tom příkladu naznačuje (tělu se nechce vstávat, duše se bojí, že přijde pozdě do práce). To je trvalý konflikt. Člověk má starost, aby nějak přežil. Ale křesťanský duch ani Duch svatý určitě není ten Aristotelův nebo zkrátka ten známý řecký "logos". Ani se z něj postupem času nevyvinul. Duch svatý přebývá v duchu člověka, který uvěřil v Krista. Je to božská osoba- Bůh žijící v člověku. Přítel, rádce, pomocník a vykonavatel Boží moci. Ovšem nedá se říct, že by prostě "všechno vymyslel za člověka", tak, aby člověk nemusel trpět. Ale pomáhá mu obtíže překonávat, jak je naznačeno v příkladu.
Někdy je opravdu problém vysvětlit, co je co. Můžete si to ale sám přečíst sám http://www.zivotjevjezisi.cz/duch-duse-a-telo2.html
Některé pojmy tam jsou hezky vysvětleny.

Chce ovšem, aby bylo omezeno na nepřátele. V tom se shodne s Čingischánem, Ivanem Hrozným a Pinochetem. Násilí v Schanzenviertel odsuzuje ne proto, že by to bylo násilí, ale proto, že ta čtvrť je levicová, takže je to "kálení do vlastního hnízda". Kdyby Schanzenvirtel levicová nebyla, a tak by bylo násilí na místě.

ˇ"Schanzenviertel" nejsou "oni", kteří si násilí zaslouží, ale "my" kteří by pochopitelně po hubě dostávat neměli.

tím, že věděli, co chtějí, a také toho alespoň dočasně docilovali.

Účel světil prostředky, kdežto u černých radikálů je glorifikace násilí čistě estetická preference, proto také to násilí z praktického hlediska skoro nestojí za řeč.