Kdo nahradí sociální demokracii
Milan ZnojPreference České strany sociálně demokratické strmě klesají. Značí to pouhý soumrak české levice, anebo příležitost pro nové, progresivnější strany a směry?
Nevypadá to dobře. Sociální demokracie padá k desítce. Komunisté se sice drží na čtrnátce, ale pořád hrají svoji starou malou domů. Zelení ne a ne překročit dvojku. A Piráti v rauši nasadili desítku, jenomže ta se jim rozpadá před očima na prvočinitele.
Zanevřeli čeští voliči na levici? Nic jim neříká? Sotva nás uklidní zjištění, že ve střední Evropě může být i hůře. V Polsku i Maďarsku už mají nové politické režimy, které se distancují od tranzitních přechodů k demokracii z přelomu tisíciletí. Čeká nás něco podobného, anebo je zde příležitost pro novou levici?
Příležitost dělá zloděje, říká se, a kdo by nechtěl být zlodějem takové příležitosti, zvláště když se jedná o to, kdo nahradí sociální demokracii. Šance pro levici? Kde jste kdo? Zatím se objevují spíše věrozvěstové. Když ve volbách v Británii po brexitu překvapivě uspěl Jeremy Corbyn a pozvedl unavenou Labour Party málem k vítězství, často se psalo, že my také chceme Corbyna, jenomže u nás takový není.
Bohuslav Sobotka, tehdy ještě předseda sociální demokracie, se pokusil povzbudit rozladěnou sociální demokracii poukazem na to, že labouristé půl roku před volbami také zaostávali za toryovci o 20 procent, ale dokázali to do voleb zvrátit. Zřejmě si moc dovolil.
Jakub Patočka to v článku Český Corbyn viděl jasně: v sociální demokracii nikdo takový není. Kdyby hledali, museli by se poohlédnout mimo své řady. Corbynem se totiž nelze stát, musí jím člověk být „pevným postojem, třeba na okraji, ale vždy v poznané pravdě“. Takový pevný postoj musí být ovšem také předvídavý, neboť pravda je to, co se v budoucnu skutečně stane.
U Jakuba Patočky je to zelený socialismus a Corbyn jest dokladem, že dějiny tomu dají za pravdu, chce to jen vytrvat. U nás to znamená „hlasitě se stavět za uprchlíky, proti prolomení limitů těžby, proti vojenským intervencím NATO, za evropskou bezpečnostní spolupráci, za Romy a jiné vylučované menšiny, za zrušení exekutorů, ale také třeba proti jaderným elektrárnám“.
Postoje jsou to úctyhodné, socialisticky zelené, ale vidět v tom příležitost pro sociální demokracii tady a teď vyžaduje opravdu silnou filosofii dějin. Nicméně, volby jsou za rohem a politika ve střední Evropě na filosofii dějin z vysoka kašle. Takže příště…
Sociální demokracii jako zrádce proletářské věci dlouhodobě vykresluje Martin Hekrdla, další věrozvěst, ovšem docela dystopický. Svůj nedávný článek nazval Nultá hodina ČSSD, ale psal spíše o umíráčku.
V kostce: Sociální demokracie je v ruinách, KSČM je atrapou sociální demokracie a tak zvaná nová levice alternativců „se balí do duhových identit, až i slepcům přechází zrak.“ Zbývá už jenom ono heideggerovské: když je nouze nejvyšší, tak je spása nejbližší. Proto závěr: to je příležitost pro „levici, jakou jsme v Česku dosud nepoznali“.
Příležitost pro levici. Jenže jakou?
Jenomže jakou levici? Martin Hekrdla vkládal občasné naděje do levicového populismu. Oceňoval řeckou Syrizu, když bořila stranický systém, ale když Tsipras šel na dohodu doma i venku, tak jej odepsal. V Čechách se mu zprvu zamlouval prezident Zeman. Byl přece správně nekorektní a tak nějak blízko lidu. Nakonec bylo ale jeho paktování s krajní pravicí, velkým byznysem a Babišovým firemním populismem na Hekrdlu moc.
Nyní už o Miloši Zemanovi mluví jako zdivočelém kočím na Hradě. Neopomene to ale připsat na vrub sociální demokracii, té špidlovsko- sobotkovské, která v roce 2003 nepustila Zemana na Hrad a poslala jej sžírat se vzteky na Vysočinu. Kdyby tehdy „nezradili“, mohlo být zřejmě všechno jinak. Že by zrovna to byla ona zázračná levice, kterou bychom mohli mít na Hradě?
Zdá se, že Martin Hekrdla přes veškerou svou dystopii zůstává nenapravitelným snílkem. Jako by neviděl, že sociální demokracie nepustila v roce 2003 Miloše Zemana na Hrad z pudu sebezáchovy. Bohuslav Sobotka nyní odstoupil z pozice předsedy strany, protože ztrácel voliče, ale k jeho zásluhám se vždycky bude počítat dvojí.
Jednak že jako předseda sociální demokracie ubránil stranu před zemanovci, kteří vyrostli z regionálních podnikatelských struktur a nějaká nová levice jim vždy byla ukradená, a jednak že jako premiér dovedně bránil tomu, aby se vlády zmocnil prezident Zeman, který je rovněž nástrojem podnikatelských struktur jenom širšího geopolitického rámce, a to hned nemyslím na Rusko.
Zápas o sociální demokracii ještě neskončil. Vyhlídky sice nejsou valné, ale sociální demokracie má svou tradici, místo ve společnosti a patří do širší rodiny evropské reformní levice. Pořád je o co bojovat.
Jaká je v České republice příležitost pro levici, jaká ve střední Evropě a jaké jsou vůbec levicové vyhlídky v globálním kapitalismu? To jsou otázky, které zůstávají, ale nemůžeme přání vydávat za skutečnost. Bez znalosti hlavních konfliktů v jednotlivých společnostech a způsobech jejich politické formulace se ani zodpovědět nedají.
O "věrozsvětství" M. Hekrdly si můžeme více či méně právem myslet leccos; to ale nemění naprosto nic na skutečnosti, že jeho analýza současného stavu, ale i dalších dějinných perspektiv české sociální demokracie je naprosto výstižná a přesná. Není zde prakticky jednoho jediného bodu, kde by bylo možno mu alespoň v zásadě nedat za pravdu. (A skoro se zdá, že M. Znoje ze všeho nejvíce pobuřuje p r á v ě to, že Hekrdla má pravdu...)
Že současná sociální demokracie je už jenom stínem té dřívější, té bojovné a bojující, která si ještě stavěla cíle třídu (fyzicky) pracujících ochránit před asociálními dopady kapitalismu - kdo by tuto skutečnost chtěl závažně popírat?
Současná sociální demokracie nejen že se plně smířila s existencí kapitalismu, nýbrž zcela aktivně působí na jeho dalším "rozkvětu". A pak se ještě diví, že tím ztrácí důvěryhodnost.
Sociální demokracie se nachází v pozici člověka, který chce rajtovat na divokém tygru kapitalismu, a přitom věří tomu, že toho tygra dokáže ochočit tak, že ho bude moci dojit jako ovci, aby bylo možno trochu toho tygřího mléka dát jako úlitbu těm, kteří jsou jinak jeho kořistí.
M. Znoj nazývá Hekrdlu "nenapravitelným snílkem", jenom proto že si tento dovoluje myslet poněkud dále za hranice právě stávajícího systému tržního kapitalismu. Znoj sám ovšem zůstává "realistou" - který se ovšem nerušeně oddává snění o tom, že kapitalismus je možno reformovat tak, aby přestal být kapitalismem a stal se rajskou zahradou, kde na prvním místě je nikoli kapitál, nýbrž samotný člověk. - Kdo je tady vlastně tím větším snílkem?
Ve své filipice proti Hekrdlovi M. Znoj nemá dokonce žádné zábrany, aby Hekrdlova tvrzení nepřekrucoval v pravý opak. Jmenovitě ohledně toho, když mu podsouvá, že by si tento přál nějaký návrat sociální demokracie k Zemanovi. V dané pasáži Hekrdla pouze zmiňuje určité nálady u v n i t ř samotné sociální demokracie, nikoli názor vlastní; to je možno s naprostou snadností rozpoznat z originální dikce Hekrdlova textu:
"A velmi mnozí si – nejspíš naivně – řeknou, že ničivou sílu dnešního hradního Golema bylo snad možné ještě spoutat a využít ve prospěch strany. Jen kdyby ho sociální demokraté v únoru 2003 neodeslali na Vysočinu definitivně zahořknout, ba zblbnout, a v zemanské tvrzi spřádat krhavé plány na pomstu."
Hekrdlův vlastní názor na osobu M. Zemana ("zahořknout a zblbnout") je zde zcela evidentní; a není prostě možné, aby nebyl jasný i Milanu Znoji. Jestliže tedy on Hekrdlovy názory převrací v pravý opak, pak je to počinem velmi zlovolným, a otevřeně řečeno - i vyloženě nečestným.
A že Hekrdla byl svého času obdivovatelem Zemana? - A v koho jiného nežli v Zemana mohla svého času své naděje levice vkládat? Kdo tu byl jiný na celé české politické scéně, kdo mohl mít potenciál postavit se z levicových pozic tehdy naprosto dominantnímu V. Klausovi s jeho neoliberalistickým "trhem bez přívlastků"?... Že ty naděje do Zemana vkládané byly hrubě zklamány, tak to způsobil svým dalším vývojem (či spíše degenerací) M. Zeman sám, to v té době ještě nebylo možno tušit.
Čím jsme tuto repliku otevřeli, tím ji musíme i ukončit: podle všeho vlastní příčinou Znojova podráždění je to, že Hekrdla má pravdu. A touto svou pravdou jak Znojovi, tak i všem ostatním socdemokratickým reformátorům nabourává jejich iluzi o jakémsi pohodlném trvalém koexistování se systémem kapitalismu.
Je jeden jediný bod, kde Hekrdlovy vývody při nejlepší vůli nelze sdílet. Totiž tam, kde optimisticky hovoří o tom, že "tu snad konečně vzniká prostor pro levici, jakou jsme dosud v Česku nepoznali".
Totiž: tento prostor se tu sice možná skutečně otevírá; ale na dohled není nic, co by mohlo mít potenciál tento nabízející se prostor naplnit pozitivním a dějinně nosným obsahem.
Že to s ČSSD dobře nevypadá, víme přece všichni. v tom bych nehledal smysl článku.
Pan Znoj uvažuje nad levicovou náhradou ČSSD, ale nesděluje, kdo by mohl tou náhradou být. K čemu pak takové zamyšlení?
Dále pan Znoj uvažuje nad tím, že boj o ČSSD je nadále třeba vést a že má smysl. Ale nepíše ani slovo o tom, kdo by jej měl za ČSSD vést a s čím by vlastně měl přijít, aby bylo možno pomýšlet alespoň na jakýs-takýs pat, když už ne na vítězství. Nač tedy i tato úvaha, nemá-li i ona žádné vyústění?
Jinak velmi souhlasím s panem Poláčkem. Myslím, že pan Hekrdla v článku "Nultá hodina ČSSD" popisuje současný stav velice přesně. Doporučoval bych i jeho dnešní článek o Andreji Babišovi, který je na A2larm.
Vše dobré přeje Jiří Vyleťal
Zdá se opravdu, že to jediné co tím chtěl vyjádřit: hlavně žádnou změnu. Ať všechno zůstane při starém. Žádnou skutečně radikální kritiku do vlastních řad. Vyměňme nanejvýš několik figurek, a pojedeme nerušeně dál.
Přitom, základním krizovým momentem sociální demokracie není nic jiného, nežli právě naprostá neschopnost vlastní radikální sebereflexe!
S přáním všeho dobrého,
Jiří Vyleťal
Jen poznámka k Hekrdlovi - časem nabral dost zlozvyků.
Třeba ten jeho útok na Zaorálka kvůli studiu za komunismu (lépe řečeno za jeho vysvětlení), ten je zbytečný a s tématem nemá co dočinění.
Pokud bych měl výsledky Zaorálkova studia hodnotit, tak tedy obstál na výbornou.
Chodil jsem rok na jeho přednášky z dějin filozofie (následované solidně navštěvovanými a uvolněnými diskusními kluby). Pokud jde o strukturovanost, promyšlenost, návaznost a kvalitu, bylo na OU v těch letech jen několik málo srovnatelných přednášejících. Rétoricky a stylově na něho neměl nikdo.
Zopakujme si rozhodující větu: "Na tom levý radikalismus zcela jistě skončí, neboť Zaorálek neuvažuje v marxistických kategoriích společensko-ekonomických formací."
Ano, to je přesně ono. Kdo nedokáže - či není ochoten - uvažovat v oněch marxistických "kategoriích společensko-ekonomických formací" - ten nikdy nemůže a nedokáže nahlédnout, v čem vlastně konec konců spočívá principiálně nehumánní charakter kapitalismu.
Kdo není schopen lidskou společnost analyzovat z tohoto hlediska, jeho myšlenkový horizont pak nevyhnutelně končí u existence údajně "svobodné tržní ekonomiky". A jenom díky tomu, že si ahumánní kapitalismus tímto způsobem přetvoří v systém "ekonomické svobody", jedině díky tomu se s tímto systémem dokáže vnitřně smířit.
Nevyhnutelným dalším důsledkem je to, že - jak Hekrdla zcela správě konstatuje - že veškerý "radikalismus" toho, kdo svět nahlíží tímto povrchním způsobem, se pak vyčerpává tím, že bojuje proti té či oné o s o b ě - jako by zrovna a jedině nějaký český Babiš byl prapříčinou všeho zla, a jako by jenom a pouze jeho odstraněním bylo veškeré zlo (kapitalismu) smeteno se světa!
Zkrátka, jedním slovem: Hekrdla Zaorálkovi vytýká naprostou p o v r c h n o s t jeho pohledu na společensko-ekonomické a politické procesy; kterážto povrchnost pohledu pak nevyhnutelně vede ke stejně tak povrchním politickým i čistě osobním postojům.
Asi proto je tolik povrchních lidí.
Ale zdá se, že ohledně těch "marxistických kategorií" i nadále přetrvává mnoho nejasností; pokusím se celou záležitost blíže osvětlit v samostatném textu, bude-li redakce mít zájem. Bude to o Marxovi a jedné řecké bohyni, mohu snad předeslat.
Politika se vlastně až tak neliší třeba od komerční televize. Pamatuji si, jak se programovým ředitelem Novy stal Jan Vít, člověk, se všemi předpoklady určit kvalitní koncepci nabízející výtečné pořady. Nu, posuďme, jak to vypadalo v praxi a za co intelektuálovi Nova nakonec platila.
Politika lidi s určitou ideovou a osobnostní výbavou znechutí a odradí. I v těch šťastnějších obdobích musíme před těmi, kteří vysloveně nekolaborují a vydrží, smeknout. V časech horších, jaké pro idealisty přišly (už zas) nyní, začínáme opět velmi silně pochybovat o tom, jestli je třeba se těšit, jsou-li ještě v první linii opravdu výteční, neboť tam dochází k svého druhu masakrování, řekněme duševní krásy protagonistů.