Pokaždé, když se nám v mém okolí někdo odhodlal prozradit, že je ve skutečnosti opačného pohlaví, vyskytovaly se největší komplikace okolo řeči. Mezi starými známými jsme se navzájem informovali, opravovali, vzájemně jsem se uklidňovali při přeřeknutích a všichni jsme doufali, že až zmíněnou osobu skutečně potkáme, už se podobného fau-pax nedopustíme.

Pokud se v okolí jedince objeví cokoli nečekaného — ať se jedná o coming out sexuální či genderové povahy nebo třeba nenadálou změnu zdravotního stavu — často mu dochází slova. Naše projevy nejistoty, zmatku nebo zabedněnosti jsou v tomto období pro druhého obzvlášť bolestné. Ve společnosti, která klade takový tlak na „normálnost“ jedince nemáme právo přidávat naše pochyby k těm jeho, násobit jeho úzkost nebo nebrat s dostatečnou váhou to, co nám říká.

I když jsme lidé otevření a snažíme se vyvinout úsilí směrem k porozumění, stále se může velmi snadno stát, že „se sekneme“. Také kvůli tomu velmi vítám dokument Britské zdravotnické organizace, který vyšel minulý rok a kolem kterého se strhla během poslední dní mediální bouře. Největší pobouření vyvolalo doporučení, aby bylo označení „nastávající matka“ nahrazeno pojmem „těhotný člověk“.

Změny normality

Zásadní je, že tento materiál je určený pro zdravotnická zařízení. Rozhodně nemluví o tom, že by manželé měli doma svým těhotným ženám říkat „těhotný člověk“. I když musím sama přiznat, že oslovení „maminka“ bych nejraději slýchala jen od svých dětí. Myslím, že většině mužů, kteří si na článek stěžovali, také neříkají u zubaře „tatínku“. A kdyby někdo na veřejném místě chtěl stále dokola zjišťovat, jestli jsou ženatí, nebo ne, a upravovat podle toho jejich oslovení, nejspíš by také volali po změně.

Celkově je dobře, že alespoň v některé zemi se snaží v rámci poměrně oficiálního prostředí nacházet citlivé formy komunikace. Například nahrazení výrazu „výtah pro invalidy“ výrazem „přístupné výtahy“ mi připadá velmi vhodný. Konec konců: jezdíme nízkopodlažními tramvajemi, nikoli tramvajemi pro invalidy a kočárky.

S podivem je, s jakou razancí se proti některým novotám staví například někteří církevní představitelé. Přitom — věrte mi — v rámci studia teologie se nenaučíte nic jiného než „jen“ pracovat s jazykem. Možná, že právě vůči takovýmto „jazykovým mostů“ se nejostřeji vymezují lidé, kteří sami vědí, jak lze jazykem zaklínat. V prorocké biblické tradici je ale silně zakotvena tradice propůjčování hlasu těch, kteří mluvit nemohou.

↗

Zásadní je, že tento materiál je určený pro zdravotnická zařízení. Rozhodně nemluví o tom, že by manželé měli doma svým těhotným ženám říkat „těhotný člověk“. Foto graytvinc.com

Správné označování druhého není diktaturou, není drsným nařízením „shora“. Naopak by mělo vycházet z citlivému přístupu k druhému. Nejlepší jména samozřejmě nacházíme v intimní komunikaci. Nejkrásnější by bylo dát druhému možnost „pojmenovat“ se vždy sám, pěstovat tím pestrost. Jsou však profese a společenské situace, které takto individuální přístup bohužel neumožňují. V takovém případě je vhodné nikoho ze své řeči alespoň dopředu nevylučovat.

Určitá skupina obyvatel je od narození zvyklá na to, že jim jazyk vždy jde na ruku, zahrnuje je, uzpůsobuje se jejich rodu. Pro tyto osoby může být objevením Ameriky, pokud jim někdo naznačí, že se některé označení jich samotných netýká. Že jsou pouze jednou skupinou z mnoha, ne obecnou „mírou“, normalitou.

Je také nutno dodat, že tato doba je pro takzvané „cis“ heterosexuální muže v určitém ohledu velmi komplikovaná. Často vyrůstali ve světě, který jim byl v určitém ohledu bezmezně nakloněn. Žijí a dospívají však v době, která se již pokouší skutečně dosáhnout rovnoprávnosti. Jsou vystaveni novému přeskupování rolí a s tím spojené zmatenosti, stejně jako všichni ostatní.

Pro ně samotné jsou pak probíhají změny z určitého pohledu skutečně nejtěžší, protože jimi evidentně ztrácejí převahu. Některé cesty se před nimi zavírají a tím intenzivněji někteří volí jistou možnost klukovské, pohodlné nadřazenosti.

Pro emancipované ženy, pro lidi s homosexuální orientací, pro translidi bylo v průběhu století vymýšleno mnoho různých diagnóz. Možná měli pracovníci Britské zdravotnické asociace popsat také novou diagnózu „člověk zmatený z genderové rovnoprávnosti“.

Nejlépe by se dala tato diagnóza přirovnat k vývojovým poruchám v učení. Vedle dislexie by bylo možné zkoumat disdignii — dočasnou neschopnost vnímat důstojnost druhého člověka. Léčení by mohlo probíhat pomocí dlouhého pobytu u maminky a pomalého seznamování s „jinými“ lidmi. Důležitá je pomalá, klidná komunikace a opakované ujišťování, že přes obsesi mateřstvím, kterou tito lidé často mají, stále se jim, pokud nemají ženské tělo, nemůže stát, že by skutečně otěhotněli.