↗

Pro stávajícího izraelského premiéra je íránské jaderné nebezpečí téma po celou dobu jeho politické kariéry. Už v roce 1992 varoval, že Írán bude mít jadernou zbraň do „tří až pěti let“. V roce 2012 použil poprvé prognózu „do několika měsíců“, což opakoval i při obhajobě loňských a pak i letošních útoků. Foto Don Emmert, AFP

„Zasáhli jsme v poslední chvíli. Kdyby nebylo tak akceschopného prezidenta, jako je Donald Trump, měl by Írán do několika měsíců desítky atomovových bomb.“ Tímto způsobem hájí stávající údery na Írán řada amerických republikánů, v posledních dnech například senátor Lindsey Graham či Trumpův vedoucí vyjednavač Steve Witkoff. Je to logická argumentace, tedy alespoň z politického hlediska: zatímco obhajobu akce bezprostřední hrozbou pro USA v podobě balistických raket lze v podstatě vyvrátit, na prevenci jaderného nebezpečí se dá poukázat vždycky — ať už dopadne současná kampaň jakkoliv.

Podobné hlasy zaznívají mimochodem i u nás: legalita nelegalita, ropa neropa, celý svět by měl být rád, že se USA a Izrael íránské jaderné hrozbě věnují.

Důležité si je zde uvědomit zásadní věc: jedná se o takzvaný věčný argument. Íránský jaderný program měl vždy svoji skrývanou část a v zemi byli vždy politikové, kteří po konstrukci jaderné zbraně volali. Je možné tisíckrát argumentovat, že stále nikdo nepředložil o vývoji příslušné zbraně důkazy, že prosté obohacování uranu není totéž jako výroba bomby nebo že vedení země zatím ani neopustilo debaty, zda je vojenský jaderný program nábožensky přípustný. Působivost představy fanatických ajatolláhů s prstem na atomovém tlačítku to nezmenšuje — a nezmenší ji ani silové řešení.

Stojí za to si připomenout loňské izraelsko-americké útoky (tzv. dvanáctidenní válku), které směřovaly přímo na jaderný program, a to včetně likvidace íránských jaderných vědců i s jejich rodinami. Trump tehdy označil program za „vyhlazený“ s dovětkem, že jakékoliv jiné tvrzení je „fake news“. Přesto stačil postřeh zpravodajských služeb, že Írán se mohl dostat k zásobám obohaceného štěpného materiálu, a hrozba byla opět na světě.

V Deníku Referendum jsme bilancování loňských úderů končili konstatováním, že mohou být kdykoliv provedeny znovu — a že to Izrael otevřeně připouští. To stejné bude zřejmě platit i pro letošní situaci. Je jedno, co vše bude vybombardováno. Je jedno, zda se USA odhodlají vyslat k zajištění íránského uranu i zvláštní komanda. Pokud se v Íránu zásadně nezmění politický režim, čemuž aktuálně nic výrazně nenasvědčuje, bude vždy existovat ještě nějaký nezlikvidovaný vědec, ještě nějaké další tajné skladiště a podobně.

Jak zde psal Radovan Bartošek a jak tvrdí i mnozí další, dosavadní přístup Írán spíš k jaderné zbrani přibližuje, než naopak. Řešením by byl mezinárodní dohled na základě kvalitní dohody. Původní obamovskou dohodu ale Trumpovy USA namísto vylepšení vypověděly a při posledních jednáních šlo už jen o zdržovací divadlo.

Politikům profilujícím se jako ochránci před zásadní hrozbou ostatně věčný argument vyhovuje. Takový Benjamin Netanjahu prorokoval, že Írán bude mít jadernou zbraň do „tří až pěti let“ už v roce 1992. Tvrzení, že Írán je „měsíce“ od atomové bomby od něj zaznělo poprvé v roce 2012 a s mírnými úpravami jej používá doposud.