Německo bude mít v úterý 6. května nového kancléře, devětašedesátiletého křesťanského demokrata Friedricha Merze. S ním začne formálně úřadovat i nová spolková vláda, vytvořená na formátu velké koalice Merzem vedené CDU/CSU a sociálních demokratů z SPD. Všechny zúčastněné subjekty jsou již na všem dohodnuté. V pondělí jejich představitelé podepsali slavnostně koaliční smlouvu.

Připomeňme, že v zemi měla doposud vládnout trojkoalice SPD, Zelených a liberálů z FPD, vzniklá po volbách 2021. Nové volby do Bundestagu byly plánovány až na letošní září. Tato tzv. semaforová koalice, zkoušená vícečetnými krizemi posledních let, jež odhalovaly její křehký fundament, a čím dál více rozhádaná, se nicméně v listopadu loňského roku rozpadla. Kancléř Olaf Scholz totiž odmítl dále snášet provokace vicekancléře a ministra financí Christiana Lindnera z FDP a z vlády jeho, a tím defacto i celou stranu, vyhodil.

Nynější nová Merzova vláda nastupuje na základě výsledků předčasných voleb, které se konaly po zmiňované krizi 23. února. Vyhráli je křesťanští demokraté z CDU/CSU, druhá skončila Alternativa pro Německo (AfD) a až za ní sociální demokraté. Do Bundestagu se dostali ještě Zelení a Die Linke. FDP z něj naopak vypadla.

Za předpokladu vynechání AfD z účasti na vládě nešlo složit smysluplnou většinu jinak, než na tradičním velkokoaličním formátu. Mnozí však správně podotýkají, že se o „velkou“ koalici v pravém slova smyslu už vlastně nejedná. CDU/CSU a SPD už totiž nejsou hegemony politického spektra — vklínila se mezi ně AfD — a nemají již ústavní většinu, jako kdykoli, když spolu vládly v minulosti. Na to byly jejich letošní volební výsledky příliš špatné.

Ještě než se pozornost německé veřejnosti mohla upřít na koaliční vyjednávání mezi oběma stranami, zahýbal děním pozoruhodný manévr Friedricha Merze. Spolu s SPD a Zelenými protlačil Bundestagem ještě v jeho starém složení dvě zásadní novinky: jednak pětisetmiliardový zvláštní rozpočet na investice, který se nebude započítávat do dluhové brzdy, a jednak skutečnost, že finance na zbrojení nad jedno procento HDP se do ní nebudou počítat rovněž. Potřeboval na to totiž ústavní většinu, kterou by v novém parlamentu už nezískal bez podpory buď AfD, nebo Die Linke.

Navzdory tomu, že procesně byl postup ústavním soudem shledán v pořádku — starý Bundestag zkrátka může ještě do ustavení nového přijímat legislativu bez omezení, i když jsou už de facto navoleny nové většiny — zůstala po tomto manévru nepříjemná pachuť. Ta se následně politicky zhmotnila, když jen několik týdnů poté byla poprvé v dějinách CDU/CSU v průzkumech předstihnuta Alternativou pro Německo.

CSU/CSU si zvládla od voleb o skoro pět procentních bodů pohoršit, zatímco AfD o podobně velký podíl polepšit, což je naprostá historická anomálie — zatím vždy Německo po volbách zažívalo určité „období líbánek“ s vítěznou politickou stranou; preference jí naopak oproti volbám ještě rostly.

Důvodem není jen kontroverzní postup při přijetí obou opatření, ale také programový obrat Friedricha Merze v řádu doslova dní po volbách — ještě ve volební kampani byl totiž rezolutním zastáncem dluhové brzdy a na dodatečné výdaje chtěl vydělat revizí stávajících výdajů státu, případně podpořením ekonomického růstu.

Sám Merz sice obrat ospravedlňoval tím, jak dynamicky se v tu dobu vyvíjela geopolitická situace — a je pravda, že do klíčových několika dní spadá i přelomová schůzka Trumpa, Vance a Zelenského v Bílém domě. Zároveň ale Merzovo chování ukazuje i na problematické stránky jeho osobnosti — impulzivitu až nekontrolovanost a tendenci k radikálním gestům a prohlášením bez ohledu na následky.

Zkušenost s Merzem a koaliční dohoda

Další otázky nad tím, zda je Merz skutečně tou správnou osobností pro řízení vlády v tak rozbouřené době, vyvolával průběh vyjednávání o podpoře oběma zmíněným balíčkům a následně i těch koaličních. U těch prvních totiž hrozilo, že je nepodpoří k ústavní většině potřební Zelení. Ti byli nejprve z vyjednávání úplně vynechání, což lze považovat za první nepochopitelnou politickou chybou budoucího kancléře, a to chybou až začátečnickou. Možná se na ní podepsal fakt, že Merz bude historicky prvním kancléřem bez jakékoli exekutivní zkušenosti.

V průběhu jednání se pak Merz údajně projevoval netrpělivě, vznětlivě a autoritářsky, nejevil zájem ani o obsahové detaily, ani o budování kvalitních pracovních vztahů s politiky a političkami z ostatních stran, na domluvu s nimiž bude v následujících letech odkázaný.

Týdeník Der Spiegel poznamenal, že se Merz očividně vyznačuje manažerským stylem, který „platil už v devadesátých letech za překonaný“. Kdyby ho v klíčových vyjednáváních nezastoupil Alexander Dobrindt z CSU a jak Zelení, tak sociální demokraté se nezachovali vysloveně státotvorně, možná by jednání Merzovou vinou ztroskotala — obě se dostala do takové slepé uličky, že to místy vskutku vypadalo na krach.

Oproti původnímu záměru, aby byly kontury společného vládnutí CDU/CSU a SPD tváří v tvář nejistým dobám formulovány spíš obecněji a stručněji, má koaliční dohoda nakonec skoro 150 stran. Celkově byl její obsah v Německu přijat vlažně až rozpačitě — což opět částečně souvisí s Friedrichem Merzem, který během kampaně sliboval, že zemi povede radikálně odlišným směrem, ačkoli musel tušit, že bude muset najít kompromis s aktéry z druhé strany politického spektra. Třebaže je i v Německu obvyklé, že se realita vládnutí od slibů předvolební kampaně značně liší, tentokrát mimořádně velký rozpor vede nutně k další frustraci politikou.

Příkladem za všechny může být otázka migrace, kde Merz sliboval naprostou změnu kurzu, tedy zamezení jakékoli nelegální migraci po trumpovsku, „od prvního dne v úřadu“. Plánoval také značně rozšířit detence pro lidi, kterým nebyl přiznán azyl a musí zemi opustit, či omezit příchod rodin migrantů do Německa. Mimořádně kontroverzní pak byla idea odebrání německého občanství těm kriminálníkům, kteří mají ještě nějaké jiné.

V podstatě u všech návrhů panovaly od začátku masivní právní výhrady a bylo zřejmé, že žádný potenciální koaliční partner na toto nikdy nepřistoupí. Což se potvrdilo, a tak se programové body (s výjimkou zcela zavrženého posledního) v nějaké podobě sice v koaliční smlouvě nacházejí, zdaleka ale ne v tak vyhrocené, že by mohly mít takový krátkodobý efekt, jaký jim Merz soustavně připisuje.

Nad rámec již schváleného investičního balíčku, který by mohl mít značný vliv na konjunkturu (i zde však s otazníky, protože Německu chybí kvalifikovaná pracovní síla a za účelem rychlého proinvestování většího objemu financí by pravděpodobně bylo třeba revidovat i některé administrativní procesy), koaliční smlouva neobsahuje nic významnějšího, co by mohlo pomoct potácejícímu se německého hospodářství — daňové úlevy jsou omezené a některé začnou platit až v horizontu několika let.

Rozsáhlejší důchodová reforma se odkládá. Dávkový systém se přejmenuje a zpřísní, ze strany odborníků a odbornic ale panuje skepse, že by to mohlo německému trhu práce prospět, neboť problémy má údajně jinde. Klima hraje v plánech podřadnou roli.

Celkově plán na budoucí vládnutí působí jako skrumáž jednotlivých drobných kompromisů, a ne jako ambiciózní plán s nějakou větší jednotící vizí. Právě to však představitelé obou politických subjektů na běžícím páse slibovali jako klíčový recept proti dalšímu posilování AfD, které pro ně za další čtyři roky může dostat existenční rozměr. V komentářích předních německých deníků si tak lze číst poněkud rezignovaná zbožná přání, že když je laťka natolik nízko a voliči vlastně ani nic od vlády už neočekávají, může jedině pozitivně překvapit.

Nic neukazuje určitou bezradnost a chybějící alternativu německé politiky tak dobře jako fakt, že navzdory nemastnému neslanému výsledku koaličních vyjednávání a mnohým dalším výhradám řadoví křesťanští i sociální demokraté s vytvořením společné vlády na jejich půdorysu v posledku pokorně souhlasili, první klasicky na zvláštním sjezdu, druzí již tradičně v rámci vnitrostranického referenda.

Interně to přitom vře zejména u prvních jmenovaných. Kromě překvapivého manévru kolem faktického uvolnění dluhové brzdy, který i pro přední straníky v CDU/CSU přišel jako blesk z čistého nebe, s nímž se mnozí nedokážou obsahově smířit a ze kterého se jen s námahou zpovídají svým voličům, jde i o to, že ho považují za výhru bez boje pro SPD.

Mnozí v CDU/CSU původně požadovali, aby jejich strana byla o to tvrdší v koaličních vyjednáváních, což se ale podle mnohých nestalo. Nyní jsou zklamaní, že se v koaliční smlouvě neobjevilo ukončení legalizace marihuany, přijaté minulou vládou, či návrat k jaderné energii (jakkoli podle odborníků v Německu technicky již v podstatě vyloučený). Vadí také, že SPD dostala navzdory výsledku na jen o něco více než polovině hlasů pro CDU/CSU tolik ministerstev, totiž sedm z celkových šestnácti.

Nálada u sociálních demokratů

V SPD jsou z výše uvedených důvodů na jednu stranu poměrně spokojení, i když ani oni nedostali do koaliční smlouvy zdaleka všechno, na čem jim záleželo. Požadovali například zvýšení minimální mzdy na 15 euro za hodinu, v dokumentu ale figuruje postoupení otázky zvláštní komisi s tím, že 15 euro je „zamýšlená tendence“. I to však stačil Merz svým nezaměnitelným politickým stylem jen pár dní po vyhlášení vládního programu veřejně zpochybnit a svého budoucího koaličního partnera pořádně pohoršit.

V SPD je na barikádách zejména mládežnická organizace JuSos a radikálněji levicové křídlo, kteří považují za nepřístojnou zamýšlenou migrační politiku a též zpřísnění dávkového systému. Ženská organizace sociální demokracie zase volala po tom koaliční smlouvu nepodpořit, pokud nebude obsahovat dekriminalizaci interrupcí, které jsou v Německu aktuálně formálně trestné (při splnění určitých podmínek se ale od jejich stíhání v realitě odhlíží).

Zejména však sociální demokraty pálí personální otázky. Velmi šikovně si svou mocenskou pozici pojistil dosavadní spolupředseda strany Lars Klingbeil, který se ještě o volebním večeru stal i — dočasným — předsedou poslaneckého klubu SPD. Klingbeil vedl vyjednávání s CDU/CSU a před všemi ostatními jmény byl stranou nominován za vicekancléře a ministra financí budoucí vlády. Stalo se tak navzdory tomu, že za nejhorší volební výsledek SPD v dějinách jako předseda strany spoluodpovídá.

Obzvlášť velkou nevoli to způsobuje v části strany, zejména opět sociálně-demokratických žen, v kontrastu s tím, že za neúspěch strany má naopak pykat spolupředsedkyně Saskia Eskenová, která nedostala ani místo ve vládě, ale pravděpodobně už ani nebude znovu zvolena do čela strany.

Eskenová je sice dlouhodobě kontroverznější politickou osobností než Klingbeil, její zastánkyně ale vznáší oprávněnou otázku, zda v takovém hodnocení taky nehraje svou roli určitá misogynie, a prohlašují, že si strana nemůže dovolit viditelnými ženami takto plýtvat.

Noví ministři

Merzovy nominace na devět ministerských pozic pro CDU/CSU vzbudily jisté překvapení. Zvolená jména jsou jednak i v německém kontextu spíše neznámá, dva lidé přichází do politiky z byznysu, jeden bez jakékoli předchozí politické zkušenosti, což je v Německu velmi nezvyklé — kor v kombinaci s tím, že ani sám šéf vlády potřebnou exekutivní zkušeností nedisponuje.

Možná nejkontroverznější pak je na straně křesťanských demokratů jméno nového předsedy poslaneckého klubu CDU/CSU Jense Spahna. Ten je naopak velmi ambiciózní, na svůj poměrně mladý věk již zkušený politik, nicméně známý je nejen v dobrém — byl ministrem zdravotnictví v covidové poslední vládě Angely Merkelové a táhnou se s ním skandály s pořizováním předražených respirátorů, které byly v lepším případě zásadní politickou chybou, v horším vědomým přihráváním malých domů podezřelým firmám, částečně propojených s jeho stranou, a dokonce i rodinnými příslušníky.

Politicky patří, ačkoli sám gay, k až ultrakonzervativnímu křídlu CDU, naposledy vyvolal pozdvižení návrhem, zda k AfD přece jen nepřistupovat jako k jakékoli jiné straně. Nad čím ale panuje možná největší údiv je, že nejde o člověka loajálního, a už vůbec ne k Merzovi. Zároveň se ví, že Spahn si v bližší či vzdálenější budoucnosti pomýšlí na kancléřství sám. Buď je tedy za jeho povoláním do role toho, kdo bude Merzově vládě shánět parlamentní většiny, nějaký ďábelský politický plán, jak ho držet v šachu — anebo jde o další Merzovu fatální politickou chybu.

SPD do nové vlády vedle předsedy Larse Klingbeila na post ministra financí nominovala další dva muže a čtyři ženy. Známým jménem je dosavadní ministr obrany Boris Pistorius, kterému jeho portfolio zůstane, či dosavadní předsedkyně Bundestagu Bärbel Basová. Za zmínku stojí, že celkem čtyřem z žen nominovaných na pozice ministryň či zvláštních pověřenkyň nové vlády je pod čtyřicet let. Bez funkce pak zůstal například dosavadní ministr práce a sociálních věcí Hubertus Heil, který se nepohodne s Klingbeilem, a nadto pochází ze stejné spolkové země jako on a Pistorius, tudíž by SPD nevycházely vnitrostranické kvóty.

Začátek nové německé vlády je celkově v mnoha ohledech poměrně křivolaký, přitom má jít o poslední pokus demokratických sil vrátit Německu prosperitu a naději, které by zastavily vzestup AfD. Ta nadále osciluje kolem prvního místa v celoněmeckých průzkumech, krom toho byla koncem minulého týdne seznána tajnými službami celá za pravicově extremistickou, což se prozatím týkalo jen některých jejích zemských organizací.

Zda nová vláda, potažmo Bundestag ve svém novém složení přistoupí k boji s ní nejen nepřímo, prostřednictvím důvěryhodné politiky, ale i právními prostředky ve formě zákazu, tak zůstává jednou z centrálních otázek Německa pro celé nadcházející období.