České centrum pro investigativní žurnalistiku ve spolupráci s Mezinárodním konsorciem investigativních novinářů (ICIJ) zveřejnilo další zásadní soubor informací o daňových únicích. Text velmi dobře ukazuje, jak se svět velkého byznysu vyhýbá placení daní, pere špinavé peníze a organizuje finanční podvody. Něco je na hranici zákona, něco již daleko za ní — ve světě organizovaného zločinu.

Bohužel se potvrzuje to, co jsme všichni dávno věděli, že tento svět je přes lobbystické skupiny provázán i s politikou. Ve výsledku to znamená, že stále více peněz se přesouvá do kapes čím dál menšího počtu lidí, že reálná ekonomika ustupuje před spekulacemi a finančními bublinami. Především to však znamená, že přes rostoucí zisky firem, především těch velkých a nadnárodních, se daňové příjmy z jejich podnikání spíše ztenčují.

↗

To v praxi znamená méně prostředků na infrastrukturu, školství, zdravotnictví a tak podobně. Ale nejde jen o společenské přerozdělování, které je nicméně základem demokratického státu. Jde i o to, že peníze odtékající do daňových rájů či offshorových center mizí z národních ekonomik, čímž snižují možnosti dalšího podnikání a zvyšují nezaměstnanost. Daňové úniky — a nelegální finanční odtoky obecně — se tedy podílejí na dalším nárůstu nerovnosti, což vede k chudnutí společnosti a nárůstu společenského napětí.

V této souvislosti si stojí za to připomínat, že dvě z nejznámějších změn politického sytému — Americká a Francouzská revoluce — vznikly právě z toho důvodu, že lidé — především střední vrstvy — byli ožebračováni nespravedlivým systémem daňových výhod pro nejbohatší elity. Historie nám nabízí poučení, jakkoli se — prozatím — nedá očekávat, že by se opakovala.

Informační úniky a informační embarga

Díky whistleblowerům — lidem, kteří zveřejňují kriminální aktivity svých zaměstnavatelů — se v posledních letech dostalo na světlo několik souborů dat z bank a firem, které se na nelegálních finančních tocích podílejí.

V roce 2014 to byly tak zvané LuxLeaks, které dokládaly, jak vládní úřady Lucemburska ve spolupráci s nadnárodními účetnickými firmami, například PricewaterhouseCoopers (PwC) napomáhají daňovým únikům a praní špinavých peněz, pokud tedy míří do lucemburských bank. V důsledku toho začala Evropská komise konečně jednat o možných řešeních: většinou takových, které watchdogové sítě jako Tax Justice Network či EURODAD navrhují ve spolupráci s experty už dlouho.

Naproti tomu Antoine Deltour, který celý problém odhalil, byl v Lucembursku obžalován za krádež, porušení obchodního tajemství a mnoho dalších zločinů. Mezinárodní protesty Lucembursko ignoruje.

Síla bank a auditorských firem je větší a stíhání Deltoura má být odstrašujícím příkladem pro další whistleblowery, kteří by chtěli odhalovat nekalé praktiky státních úřadů a velkých firem. A zatímco tomu, kdo podvody odhalil, hrozí až deset let vězení, podvodní účetní z PwC si v Lucembursku slavnostně otevírají nové kanceláře.

V roce 2015 pak přišel další únik — Swiss Leaks, ve kterém byly zveřejněny dokumenty a komunikace z nadnárodní banky HSBC. Ty jasně ukázaly, že banky nemají problém vyjednávat o penězích pocházejících z kriminálních aktivit a ochotně je ukrývají na svých účtech. Bohatým klientům pak nabízely „finanční balíčky“, které jim umožňovaly vyhýbat se daním.

Nicméně zrod celé kauzy spadá už do let 2007 a 2008, kdy se dostaly informace z HSBC do rukou francouzským úřadům, které je následně postoupily několika dalším státům. Bohužel se většinou ukázalo, že ty nemají zájem proti daňovým defraudantům zasahovat.

Nejtragičtějším případem je Řecko, které od Francie dostalo dokumenty o tom, že tisíce firem a superbohatých jednotlivců ilegálně vyvádí peníze z řecké ekonomiky. To bylo nakonec hlavní příčinou jejího pádu. Až zveřejnění seznamů v mezinárodních médiích přineslo radikálnější postup. O kauze psal podrobně Deník Referendum.

I tady se ukázala moc bank a finanční lobby. Peter Osborne, vedoucí politický komentátor z Daily Telegraph rezignoval na svou funkci po té, co se jeho noviny odmítly kauzou zabývat, aby neohrozily příjmy z inzerátů HSBC.

Podle některých dokumentů se měly informace dostat i k české vládě. Jak s nimi pravicoví politici naložili tuší jen málokdo. Rozhodně však nebyl potrestán nikdo, jak je v kraji zvykem.

Žádná překvapení

Odhalení „Panamských dokumentů“ o nekalých a podvodných praktikách v Panamě sídlící nadnárodní finanční poradenské firmy Mossack Fonseca neobsahuje zatím žádná zásadnější překvapení. Je jen dalším potvrzením v dlouhé řadě důkazů prokazujících, jak ekonomický a politický establishment vytváří systém, který mu umožňuje parazitovat na práci a konformitě obyčejných lidí.

Nikoho asi nepřekvapí, že tam najdeme přátele prezidenta Putina, kteří ukrývají peníze ze štědrých státních zakázek, ke kterým by se bez přispění svého dobrodince nedostali. Nepřekvapí nás ani dobrý přítel Václava Klause Petr Kellner, jehož letadlem dnes létá Miloš Zeman a sjednává pro něj obchody s Číňany.

Těžko nás překvapí i tatínek britského premiéra Camerona, který zisky ze svých investičních aktivit ukrýval v daňových rájích a ve Velké Británii z nich nikdy nezaplatil ani penny na daních. Už nepřekvapí ani rodinka islandského premiéra vlastnící investiční společnost v daňovém ráji, která vydělávala na krachu islandských bank.

Mezinárodní sítě jako Jubilee, nebo Tax Justice Network po léta ukazovaly na příkladech „spřátelených diktátorů“, jakými byli zairský Mobutu Sese Seko, chilský Augusto Pinochet a další, jak jsou tak zvaní demokratičtí politici ochotni tolerovat jejich korupční praktiky a nelegální finanční operace, jen když to prospěje bohatým firmám globálního severu. Neexistoval žádný důvod domnívat se, že by politici a superbohatí jednotlivci z Evropy a dalších rozvinutých regionů zůstali pozadu. Zvláště víme-li, že evropská a americká území poskytují nejvíce daňových úkrytů na světě.