Kdysi Řekové báje a pověsti tvořili a formovali tak po tisíciletí myšlení evropské kultury. Dnes Řecko samo je předmětem bájné lhavosti politiků a političek, novinářů a novinářek, bankéřů a bankéřek. Není to u nich pseudologia phantastica, psychická porucha při které postižený lže, aniž by chtěl někomu ublížit nebo získat jiný prospěch než pozornost svého okolí. Vymýšlet si o Řecku a Řecích může naopak být velmi lukrativní. U nás se díky „řecké lži“ dostala k moci ta současná odporná vláda, ale i jiné vlády si rády zabájí. Následující údaje, které oblíbené báje uvádějí na pravou míru, jsou z materiálů Nadace Rosy Luxemburgové, které reagují zejména na lhaní německých politiků a političek.

Řecko má prý příliš vysoké dluhy. Nepochybně má Řecko vysoké dluhy. Narostly zejména v důsledku krize (mezi lety 2007 a 2010 ze 115 na 143 % HDP a o rok později už přes 160 %). Itálie byla v roce 2010 zadlužená v výši 120 % a Japonsko dluží dokonce 200 % svého ročního hospodářského výkonu. Nikdo ho ale dosud nepovažoval za neschopné dluhy splácet. O tom kdo je schopný a kdo ne, rozhodují ratingové agentury a „trhy“ (spekulanti). Jejich rozhodování je v podstatě libovolné. Irsko položili na lopatky také, i když před krizí nemělo dluhy, ale přebytky. Pro situaci země je hlavní za kolik si půjčuje. Za obdobný typ půjček platili v květnu 2011 Řekové úrok 25 % , zatímco Italové 3 % a Japonci pouze 0,2 %. Pokud by Řecko mohlo splácet dluhy za stejných podmínek jako Itálie, mohlo by se do roku 2015 dostat za současných podmínek na dluhovou kvótu 110 %.

Řekové jsou prý líní a málo pracují. Skutečnost vypadá trochu jinak. Průměr týdenní pracovní doby byl v Řecku před krizí jeden z nejdelších v Evropě: 44,3 hodiny týdně. Navíc množství práce nezávisí na vůli jedinců, ale na možnostech pracovního trhu. Na konci minulého roku byla oficiální míra nezaměstnanosti 21 % a u mladých přes 50 %. Zaměňuje se tak příčina a následek. Krize nepocházejí z „lenosti“ pracujících nýbrž krize zajisté ničí pracovní místa. Podle Mezinárodní organizace práce zaniklo od počátku finanční krize celosvětově třicet milionů pracovních míst a tento trend pokračuje.

Řekové prý pobírají pohádkové platy a důchody. Pohádka vypadá jinak. Průměr řeckých důchodů býval 55 % důchodů eurozóny, v roce 2007 to bylo 617 euro, ale dvě třetiny důchodců pobíraly méně než 600 €. V rámci úsporných opatření byly řecké důchody od té doby sníženy už pětkrát po sobě, naposledy bylo tento týden v řeckém parlamentu odhlasováno další snížení o 15 %. U mezd dosahovali Řekové před krizí na 73 % eurozóny. I když odbory dosáhly mezi lety 2000 a 2010 zvýšení nominálních mezd o 38 %, v reálných mzdách došlo k poklesu o 1,6 % a od té doby dochází k masivnímu snižování platů u těch, kdo ještě práci mají. Snížení kupní síly obyvatel krizi samozřejmě dál prohlubuje.

Řecký stát je prý přebujelý. Tady se operuje s poměrem státních výdajů k HDP. Vysoké procento mají zejména skandinávské země, které jsou na tom ekonomicky velmi dobře. Řecké vládní výdaje před krizí klesaly ze 47 % v roce 2000 na 43 % v roce 2006, což se dařilo díky ekonomickému růstu. Krize to změnila — už v roce 2008 výdaje vyskočily na 48 % HDP kvůli zvýšeným sociálním výdajům. I v tomto případě je to obráceně, než se tvrdí. Nejsou to vysoké vládní výdaje, které způsobily krizi, ale ke zvýšení vedla právě krize. Kromě toho v Řecku jen necelých 8 % zaměstnanců tvoří úředníci. Průměr průmyslových zemí (OECD) je 15%.

Řekové jsou prý zkorumpovaní. V Řecku jsou daňové podvody skutečně rozšířenější než v řadě jiných zemí a korupce je všudypřítomná. Podíl tzv. šedé ekonomiky se odhaduje na 25 % (průměr EU bývá uváděn 20 %, v ČR se mluví o 17%). Vliv tohoto problém ve vztahu k ekonomické krizi je ale nejednoznačný. Vlastně jde o přerozdělení od státu do soukromých kapes, ty peníze se ale neztratí, v ekonomice zůstanou. Efekt je vlastně podobný, jako když se snižují daně. Větší problém je, když stát nijak nebrání úniku kapitálu do daňových rájů. V míře vnímání korupce Transparency International jsou Řekové na 80. místě ze 182 států (ČR na místě 57.), ale některé země, kde ekonomika roste jsou na tom hůře (např. Mexiko a Indonésie s pořadím 100.). U korupce je vždycky také hodně zajímavé kdo vlastně korumpuje. V případě Řecka se v řadě soudních procesů prokázalo, že německé koncerny utratily v devadesátých letech na úplatcích řeckým politikům nejméně 15 milionů euro a je známé, že ministerský předseda Kostas Karamanlis byl blízký spojenec kancléřky Merkelové při prosazování evropských politik nevýhodných pro jižní státy EU.

Řecké dluhy prý musí platit evropští daňoví poplatníci. Myslí se tu tzv. záchranné balíčky pomoci pro řecko (110 miliard euro v roce 2010 a 139 miliard v roce 2012). Neříká se, že jde ve skutečnosti o půjčky. A že se na nich dá docela dobře vydělat. Např. německá vláda svůj příspěvek neposkytla z daňových příjmů, ale potřebné peníze si půjčila na úrok 1- 3 % procenta a Řecku je půjčila s úrokem 4,2 %. Takže dokud Řecko splácí, Německo na tom vydělává. Dokonce několikrát, protože řecké dluhy z velké části vznikly tak, že si vláda v Německu a Francii půjčovala peníze na nákup německých a francouzských zbraní. Příznačné je, že se pořád píše o úsporách v sociálních výdajích a o privatizaci (privatizovat se dají jen podniky, které někdo koupí protože přinášejí zisk) ale nějak chybí zprávy o snižování vojenského rozpočtu.

Dalo by se dál pokračovat, ale snad tyto příklady postačí k pochopení toho, že Řecká krize a všechny ty další, mají jiné příčiny a jiný průběh, než se snaží lidem namluvit pravicoví populisté sloužící zájmům bank a nadnárodních korporací. To, která země se stane příští kořistí, záleží na stavu její ekonomiky jen v omezené míře, spíše jde o strategická politická rozhodnutí, která mají za cíl zvýšení zisku a potlačení odporu vůči systému.

Tragické je, když takové lži papouškují lidé, kteří sami patří k těm, které systém soustavně ožebračuje. V Řecku se to moc nedaří, hodně lidí tam chápe, že se jedná o bezohledný třídní boj shora a proto protestují. protesty zatím nejsou účinné, ale představují důležitý potenciál pro další krize, které nepochybně brzy přijdou.

Pěstovat protestní potenciál, je asi nejdůležitější úkol občanské společnosti dnešních dnů. V sobotu 17. listopadu se v tom můžeme pocvičit.