Život prožít, nikoliv přežít

Michal Rusek

Michal Rusek polemizuje s Jiřím Přibáněm.

V květnovém čísle kulturního čtrnáctideníku A2 z 27. května, které je tématiky zaměřené na scénografii a politiku, najdeme na druhé straně esej profesora právní filosofie na Cardiff University ve Velké Británii Jiřího Přibáně s názvem Na dvoře theatrum mundi.

Ano, všichni jsme herci. A každý z nás — ať už jsme na scéně či v hledišti — máme základní nezcizitelnou a někdy až intimní svobodu. Jsou to naše oči, které vybírají nejen konkrétní úhel pohledu, ale i samotné téma, které chceme pozorovat. A které tím zesilujeme…

Redakce A2 a Jiří Přibáň přinesli zajímavý a vskutku podnětný text. Téma je aktuální: Svět, ve kterém žijeme a jeho stav.

Teprve až po opakovaném a pečlivém čtení si všimneme, že text navozuje pocit, že za současnou podobu světa máme být vděčni (člověku se skoro vzpomenout na projev Miloše Jakeše „Kůl v plotě“ ze dne 17. 7. 1989 na Červeném Hrádku), a všichni, kteří usilují o změnu (tehdy oponenti režimu, zejména disidenti), jsou buď „snílci“, kteří nepochopili, že „člověk nemůže být šťastný vnitřně ani ve společnosti“ nebo hloupě nevyzrále volají — spolu s „řeckými fašisty“ (všimněme si: řeckými, nikoliv ukrajinskými) — buď po návratu zlatého věku („Co ještě chtějí?“), nebo po odkrytí „konkrétních viníků“ tohoto světa…

V textu je nevyřčený postoj, že v určitých věcech si jsme všichni rovni, všichni např. můžeme jedním velkým skokem (Vyskočil) přejít z hlediště na jeviště světa. Dále z něj nepřímo plyne, že úroveň demokracie je spíše v pořádku a proto stav demokracie kritizovat nemusíme, stejně jako je zbytečné či nevhodné hledat viníky, tedy pátrat po tom, kdo je za aktuální stav světa odpovědný. Toto vše najdeme po pečlivém čtení Přibáňova textu mezi řádky.

Nicméně probudit společnost z letargie může jen opravdu silný impuls: Bude stačit až takto cynické tvrzení, že jsme si všichni v možnostech a odpovědnosti za stav světa rovni? Tedy bezdomovec, já, Přibáň, Bakala, Kellner, Schwarzenberg, Soros, Putin, Rockefellerové, Rothschildové a třeba i nám všem neznámí mocní v Číně?

Podle autora textu platí, že každý, kdo si myslí cokoliv jiného, musí inklinovat ke „konspiračním teoriím, podle kterých je ,pravda‘ záměrně skrývána a za neduhy světa mohou konkrétní viníci, od ,zednářů‘ a ,židovské lobby‘ až po ,bruselskou byrokracii‘ nebo ,homosexuální lobby‘.“

Ze slov Jiřího Přibáně nepřímo vyplývá, že světová politika nemá svá horní patra, malé národy mají stejný vliv jako velké národy, ryba nepáchne od hlavy a za neúspěch firmy může vrcholový management stejně, jako vrátný, svačinářka a uklízečka záchodků.

A když tedy nahoře nejsou skuteční strůjci, když tedy máme všichni stejné možnosti a také zodpovědnost, tak pak, zcela nutně, tu není nikdo, koho by bylo možné kritizovat. Systém a základ světa je v  pořádku a jen zcela nepraktický člověk „hledá ztracený ,zlatý věk‘ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není ,jako kdyby‘, ale vše se odehrává ,doopravdy‘“. Hle, máme zde nejlepší ze všech možných světů.

Bohužel tudy cesta nevede. Mohu se mýlit, ale ani takto (nevědomě) provokativní tvrzení nerozhýbe myšlení elit české společnosti. Text zůstane i tentokrát bez odezvy. Protože tento systém horním patrům společnosti vyhovuje a proto jej i Jiří Přibáň hájí a proto každou snahu o jeho reformu velmi sofistikovaně zamítá.

Navíc se ukazuje, že J. Přibáň zřejmě není ekonom a proto — na rozdíl např. od Warrena Buffetta — až tragicky nechápe, jak velké problémy současná světová ekonomika má. Buffett navrhuje pro zachování této podoby kapitalismu alespoň vyšší daně pro bohaté. K tomu Martin Hekrdla v textu s názvem Počítání do pěti — veřejné osvětlení (v témže čísle):

„Proč vlastně je tedy panstvo tak třídně hysterické? Možná, že ve vyšších sférách je lépe vidět, co je dole jen nepřímo pociťováno jako empirie ústrků, živoření od výplaty k výplatě, celkové životní nejistoty. Nahoře narazili na žebroví systému, mohou si ho takříkajíc investičně ohmatat. A nejen miliardář Buffett nebo deník Washington Post zvažují východiska. Připomeňme, že zmíněný konzervativní list se v poslední den loňského roku ptal, zda Syrizu i Podemos a jejich staré keynesiánské nápady Evropa náhodou nutně nepotřebuje.“

Každý autor upírá k něčemu pozornost. Moje mysl se stále dokola ptá, kdy a jak se podaří zaktivovat širší veřejnost, zda se už konečně podaří v hlubším dialogu lépe a přesněji pojmenovávat, co je špatně dnes a jak by se měly věci uspořádat zase o něco lépe zítra.

Bude stačit až takto cynické tvrzení, že jsme si všichni v možnostech a odpovědnosti za stav světa rovni? Foto pinterest.com

Možná Přibáňovo sofistikované nabádání, abychom nehledali lepší „zlatý“ svět, abychom se smířili s tím, jak mizerně a neefektivně stávající parlamentní demokracie funguje, přece jen nakonec někoho probudí. Nebo si prastará touha po lepším světě, která lidstvo od nepaměti provází, opravdu zaslouží jen cynickou degradaci na potřebnou demokratickou „mezeru“ mezi lidem a politiky, která nás chrání?

A to pomíjím (cílené? vědomé?) zmatení čtenáře, které najdeme jednak v závěru textu, tedy pojmy „autentické naplnění“ nebo „vyšší plán lidstva“, na kterých se neshodnou ani filosofové ani teologové a jejichž poctivé promyšlení se zcela vymyká formátu takto krátkých esejů.

Podobně nesourodě respektive podivně fatalisticky působí i věta, kterou začíná druhý odstavec: „Člověk nemá na vybranou, a proto je odsouzen k tomu, aby se snažil přežít vše, co ho v životě potká.“ Nevěnoval bych jí takovou pozornost, pokud by se podivný obrat „přežít život“ nevyskytl znovu:

„…mezera, která v reprezentativních demokraciích zeje mezi svrchovaným lidem a jeho zástupci, nás mimo jiné ochraňuje i před naší vlastní touhou vidět politiku jako boj o autentické naplnění vyššího plánu dějin lidstva. Jen tak lze paradoxně přežít i naše vlastní životy…“

Pokud dnes něco nemáme, tak je to čas. Jde o pouhé roky, které navíc letí jako vítr — ale možná jen o pouhé měsíce či týdny. Protože čím později nastane změna systému, která je nevyhnutelná, tím více kulis spadne do propadliště dějin.

A s nimi v propadlišti zmizí zbyteční učenci, kteří zapomněli na své místo ve společnosti, kteří zapomněli na své vysoce odpovědné a nezastupitelné společenské role. Možná časem pochopíme, že je třeba více a hlouběji vnímat fakt, že každý, komu současný systém vyhovuje, jej bude všemi silami a tedy i velmi líbivými slovy hájit, protože tím bude hájit i své současné místo v něm.

Nesmíme se pak ale divit, že ti, kterým dramatik světa vepsal do jejich role bystře hledat chyby v systému, upozorňovat na ně a tím společnosti sloužit, se místo naplnění této role stali dobrovolnými aktivisty na opačné straně bojové fronty: stali se pečlivými strážci statu quo i s jeho chybami.

Je pouze a jen logické a zákonité, že všichni, kterým stávající stav vyhovuje, jej budou pečlivě hájit. Místo kritiky systému tak všemi silami kritizují kritiky. A to včetně těch, kteří chyby současného uspořádání vidí snad až jasnozřivě.

    Diskuse (184 příspěvků)
    Jiří Kubička, psycholog
    July 10, 2015 v 12.23
    "Text navozuje pocit", "V textu je nevyřčený postoj", "Ze slov Jiřího Přibáně nepřímo vyplývá", atd.,atd.

    Autor nepolemizuje s Přibáněm, ale se svými pocity, Ve mně zase text Michala Ruseka navozuje pocit, že
    se ani nepokusil pochopit, co vlastně Přibáň říká.

    V diskusi pod článkem Jiří Přibáň píše mimo jiné:

    "ten článek přece se přece vůbec netýká toho, zda přijmout daný stav věcí!!!
    - zrovna tak v něm nešlo o to, zda kritizovat, nebo nekritizovat současnou politiku a společnost "

    Michal Rusek, sazeč
    July 10, 2015 v 21.17
    K věci...
    Vážený pane Kubičko,
    sám píšete, že i vy máte pocit, takže jsem rád, že tedy subjektivitu vnímání – jež se týká každého z nás – i vy správně vnímáte.

    Pokud sem ještě zavítáte, prokážete mi malou laskavost? Pokusíte se mi alespoň v několika málo větách, opravdu stačí velmi stručně, ukázat, jak jste text pana profesora Přibáně pochopil vy? O čem jeho text vlastně je? Nebo, jinými slovy, proč pan Přibáň ten text napsal? Jaký je smysl jeho textu?

    Děkuji.

    MR

    P.S. Příjmení jako Vaněk nebo Rusek se skloňují takto: text pana Vaňka, Ruska, nikoliv Ruseka.
    Jiří Kubička, psycholog
    July 11, 2015 v 0.12
    Mapa není území
    Rád vyhovím:
    V diskusi to Jiří Přibáň shrnuje takto:
    "Politika je jedna z forem reprezentace světa a její největší tragédie často spočívají v omylu, že účelem politiky má být prosazení autentické existence konkrétního společenství".

    Politika je reprezentace, není a nemůže být tím, co reprezentuje, tak jako mapa není krajina. („Mapa není území“ je z Korzybského.) Je nedorozumění vytýkat mapě, že je z papíru, je malá atd.: Borges má povídku, ve které geografové vytvářejí mapu, která zachycuje vše a je stejně velká jako jejich království.

    Zrovna tak je nedorozuměním čekat od politiky, že bude něčím více, než representací, vytýkat jí, že jí dělají lidé, kteří něco representují, ne to, co representují. Například Řecko je pro tuto chvíli representováno Tsiprasem, Německo Merkelovou, ale Německo není totožné se svou representací a Řecko také ne. O Tsiprasovi i Merkelové se hodně lidí v jejich zemích domnívá, že representují jejich zájmy, ale to se může změnit.

    Ludvík XIV. řekl: stát jsem já, Francouzská revoluce řekla, že král není Francie a po nějakou dobu se za Francii považovalo Národní shromáždění a v této roli se cítilo oprávněno k revolučnímu teroru, pak byli zase jiní representanti. Mapy můžou být lepší nebo horší, ale vždy jsou to mapy, ne krajiny.

    Omlouvám se Vám za nepatřičné skloňování Vašeho jména, nedávno si zde jiný nositel méně obvyklého jména naopak stěžoval na to, že je jeho jméno skloňováno pravidelně, s ohýbáním kmene, což neodpovídá jeho rodinné tradici.
    Michal Rusek, sazeč
    July 11, 2015 v 13.32
    Pouhých 30 vět a tolik mezi řádky…
    Děkuji. Zřejmě se neshodneme v interpretaci textu. Zřejmě je naše osobní zkušenost natolik jiná, že i v pouhých 30 větách vidíme každý jiný obsah, jiné sdělení.

    Dal jsem si tu práci přečíst Přibáňův text asi již pošesté. Detailně. Větu po větě. Ten text není jednoduchý, je hutný a určitě se velmi týká toho, co je pro nás všechny dnes podstatné.

    Počínaje názvem (divadlo svět), přes citaci textu od Nohavici, se autor snaží o jediné:

    Ukázat, že současný stav demokracie – včetně falše – je stav NORMÁLNÍ a každý, kdo by to chtěl změnit je v lepším případě snílek, v horším případě řecký fašista.

    Kontextu dle autora rozumím. Je to varování před všemi, kdo chtějí prosadit to své subjektivní s namyšlenou vírou, že mají jedinou správnou nefalešnou („autentickou“) vizi, kterou je nutné prosadit třeba i na úkor aktuální podoby demokracie.

    Rozumím tomu, před čím autor varuje. Přesto jsem, řeknu-li to mírně, velmi na rozpacích, když sleduji konkrétní metodu, jakou pan Přibáň pracuje s argumenty:

    »…pro jiného je již sama představa světa jako scény důkazem jeho falešnosti, a proto hledá ztracený „zlatý věk“ a sní o prapůvodní harmonii, míru, hojnosti a věčném mládí autenticky prožívaného života, kde nic není „jako kdyby“, ale vše se odehrává „doopravdy“.«

    Na což pak naváže v závěru textu:

    »…Naopak nenávist k demokracii se často projevuje právě ve formě její kritiky coby divadla, šarády, frašky nebo přímo spektáklu. Demokracie je podle takovýchto kritiků jen „žvanírna“ nebo fasáda znemožňující vidět „věci takové, jaké doopravdy jsou“. Takové volání po autentickém společenství v sobě skrývá touhu po mytickém zlatém věku.«

    Takže vás chci poprosit o upřímnost: Vy opravdu nevidíte, že tyto věty se snaží vzít vítr z plachet všem, kdo kritizují současnou podobu demokracie? Všem, kdo vnímají, že naším hlavním problémem je vlastně již všudypřítomná faleš, faleš, která se vlastně stala normou, faleš, jež je zřejmě hlavní příčinou, že nejsme schopni lépe řídit společnost?

    Copak opravdu nevnímáte, že těmito slovy je každý, kdo hledá lepší svět, jaksi automaticky pasován v lepším případě na snílka? Tedy na člověka hloupého a v poznání omezeného?

    Copak je možné otočit znaménko a např. slovu „harmonie“ dát negativní kontext?



    PM
    Petrasek Milan, penzista
    July 11, 2015 v 17.19
    Pochopení pro Přibáněho autentický svět
    lze vyčíst z jeho kritiky Chomského v "O kritickém myšlení" následující diskuse s M. Knapem.
    .......Podle Chomského je například hodnota spravedlnosti člověku vrozená stejně jako univerzální gramatika, která mu umožňuje hovořit. To znamená, že i lidské hodnoty jsou univerzální a přirozené, a proto je lze vědecky verifikovat a provést v patologické společnosti takové změny, aby přirozeným lidským hodnotám odpovídaly i politické instituce. Politické konflikty nejsou potom ničím jiným než sporem o poznání pravé lidské přirozenosti a v ní ukotvených hodnot, které osvícená věda poznává a doposud zatemněná společnost uznává.
    Kořeny tohoto starého a jen pomalu mi­zejícího předsudku osvícenského myšlení je třeba hledat v neschopnosti uznat rozdíl mezi ontologií a deontologií, tedy mezi zkoumáním toho, co je a co má být,.........Jeho obraz světa tak má například s takzvanou americkou morální pravicí společného mnohem víc, než si Chomského stoupenci jsou ochotni připustit.
    .......... postava etablovaného profesora bojujícího proti establishmentu je sociální typ, jenž v sobě koncentruje morální paradoxy i obecnou existenciální směšnost......
    Přibáně hledá a nachází hodnověrnost doma mezi svými etablovanými a ne mezi - jeho slovy ...mysliteli, kteří dodnes podléhají nezkrotné touze připisovat politickým nebo morálním normám a imperativům status objektivních jsoucen, jež lze vědecky ověřit, a jimž se proto jednotlivci i celé společnosti musí podřídit .........atdatd advojka.cz/archiv/2014/13/o-kritickem-mysleni
    Muniční arsenál vítězné konzervativní revoluce .........bych mínil.
    Jiří Kubička, psycholog
    July 11, 2015 v 17.51
    Problém čtení mezi řádky je ten,
    že ochuzuje svět a brání dialogu. Svou intepretací jste z myšlenkově bohatého a zajímavého textu udělal trivialitu.

    Pro mě je autoritou na Jiřího Přibáně Jiří Přibáň: kdyby řekl, že moje interpretace jeho textu je chybná, tak to uznám. Uznal byste to i Vy, kdyby neuznal tu Vaši?

    Já považuji za potřebný dialog, ve kterém se plně vystavím síle cizí myšenky jak to jen dovedu v mezích toho, co si jsem schopen na zkoušku myslet a pak teprve případně nesouhlasit. Zredukovat cizí myšlenku na něco, s čím se lépe polemizuje, dialogu brání.

    Vy mě prosíte o upřímnost, ale podle čeho byste poznal, že jsem upřímný, kromě snad toho, že s Vámi budu souhlasit? Podle čeho koneckonců já poznám, že jste upřímný Vy? Mluvíte o všudypřítomné falši: podle čeho se pozná, kdo falešný není?

    Michal Rusek, sazeč
    July 11, 2015 v 22.43
    Každý zpívá svoji píseň…
    Díky pane Milane, myslím, že to vidíme podobně a rozumíme si.
    Michal Rusek, sazeč
    July 12, 2015 v 12.54
    Možná ale potřebujeme bránit právo na bez­ohledné a nenechavé čtení…
    Vážený pane Kubičko, našel jsem kus textu, který je k naší diskusi. Přednesl jej anarchista Slačálek na Sjezdu spisovatelů 2015, text vyšel mj. v A2. Myslím, že je to přesně k tomu, o čem se tady spolu bavíme. (A doporučuji jej k pozornosti i mimo tuto kauzu »Přibáň«.) Cituji z něj:

    »Bezohledná svoboda tvůrce je stále základním předpokladem tvorby, snad si něco z bezohlednosti surrealistů padesátých let a edice Půlnoc lze odnést i do časů s reálnými čtenáři a do onoho podivného stísněného biotopu jménem „literární život“.

    Otázka ale zní jinak: Není dnes individualismus, sebevyjádření bez ohledu na všechny a na všechno spojené s nárokem, že takového jedince nemá nikdo právo obtěžovat reakcí či kritikou, základním principem převládající ideologie?

    Nestala se dnes nápodoba toho, co bylo kdysi účinnou sebeobrannou pozicí autorů vzdorujících stalinismu, pohodlným paradigmatem, jehož výsledkem je schopnost vzdorovat jakékoli komunikaci?

    Václav Bělohradský řekl, že totalitní ideologií dneška je depolitizovaný individualismus a Neviditelný výbor ve své knize Vzpoura přichází shrnul tuto situaci výstižnými slovy: „Já jsem já a ty seš ty – a za moc to nestojí.“

    Je v takové situaci stále ctností autorská bezohlednost, anebo je ve skutečnosti manifestací souhlasu s dominantní ideo­logií a cestou do stavu, v němž se společnost rozpadá na soubor ipsačních království suverénních jednotlivců, tedy do stavu, který znamená faktickou smrt literatury?

    Patos a konflikt

    Myslím, že jednoduchá odpověď neexistuje. Autor se nemůže vzdát bezohlednosti. Měl by ale jiným přát bezohledné čtení.

    Celá dlouhá a z mnoha stran pobouřená debata o angažované poezii, jíž před časem nějakou dobu žil náš „literární provoz“, nebyla dle mého názoru ve skutečnosti o angažované poezii, ale o právu autorů očekávat od svých recenzentů empatický způsob čtení, to, že autor bude posuzován pouze vlastními kritérii.

    Jiný přístup, takový, který by autora četl z hledisek, na něž třeba ani nepomyslel, posouval ho do kontextů, které třeba ani nezvažoval, se zdál být skandálem, násilím a projevem nekompetence. Možná i kvůli převládnutí tohoto přístupu tu máme mnoho recenzí a relativně málo literární kritiky.

    Nežijeme v době, kdy by bylo třeba vybojo­vávat právo na bezohledné psaní, až dojemná sborová obhajoba tohoto práva v debatě o angažované poezii vyzněla spíš jako kolektivní vyjádření souhlasu s převládající ideologií. Možná ale potřebujeme bránit právo na bez­ohledné a nenechavé čtení.«

    A ještě se vám omlouvám za další trivialitu ve vašem jistě velmi košatém světě…

    http://www.advojka.cz/archiv/2015/14/chvala-lyriky
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    July 12, 2015 v 14.10
    Reprezentativní demokracie jako konečné stadium evoluce?
    Narážejí tu na sebe dva zcela protikladné postoje ke světu, které jsou jako takové asi opravdu nezprostředkovatelné a nesmiřitelné.

    Svým způsobem paradoxně by se dalo říci: základní omezenost liberálních demokratů spočívá právě v tom, že ten svůj systém liberální demokracie pokládají za neomezený.

    Jiří Přibáň se zcela zjevně opravdu poctivě a upřímně domnívá, že už a prostě jenom tím, že jsme zavedli systém parlamentní reprezentativní demokracie, kde každý (občan) má formálně totéž právo uplatňovat své vlastní názory, svou vlastní kritiku a své vlastní podněty ke zlepšování a opravám stávajícího systému, že už jenom tím jsme pro blaho světa a člověka učinili absolutní maximum. A že něco lepšího, dokonalejšího v dějinách celého lidstva, v celé jeho evoluci už principiálně není možné. A Přibáň zcela očividně skutečně zcela upřímně nechápe, proč mu jeho kritici předhazují apologetizaci právě stávajícího systému.

    Přibáň - stejně tak jako všichni liberální demokraté - podléhá té zcela zásadní iluzi, že jenom tím, když je něco povoleno, je to také možno. Že tedy když je lidem povoleno dejme tomu kritizovat stav společnosti, že už jenom tím také mají reálnou možnost dosáhnout změny k lepšímu.

    Ani by nemělo vůbec smyslu doporučit panu profesorovi četbu Marxe - s jeho základní tézí, že (materiální) realita předchází politice. A že tedy ať si lidé v politice dělají, myslí a kritizují co a jak chtějí, nakonec se tato politika stejně bude muset podřídit zájmům a potřebám reálné ekonomiky (v daném případě kapitalismu). Tohle by pan profesor stejně nepochopil, neboť se to pohybuje zcela mimo okruh jeho vnímání světa.

    Zastavme se ale u toho bodu, který je centrálním bodem jeho vlastní kritiky: totiž u odmítnutí a zavrhnutí onoho postoje, kdy se vychází z představy "autentického člověka", či nějakého "vyššího plánu dějin".

    Právě tohle je totiž pro všechny apologety systému liberální demokracie jako rudý hadr pro býka. Bezpochyby, jejich argumentační situace je velmi snadná: po drastických zážitcích s komunismem (respektive i s fašismem), které byly založeny na takovýchto apriorních představách a vizích o nějakém vyšším plánu dějin či autentičnosti lidské existence, je ovšem velice snadné všechny takovéto projekty prezentovat jako to největší nebezpečí pro člověka.

    Ano, je to velice snadné; a dá se také říci, že je to velice laciné. Prostě komunismus byl teror a nacismus byl teror - a tak jednou provždy zavrhneme všechny snahy o to, aby se člověk a lidská společnost dobrali na nějaký vyšší stupeň své existence, nežli kolik zadává bezprostřední pragmatismus, individualismus a povrchní konzumismus.

    Jenže: spolu s tímto odvržením všech těchto "extrémistických" projektů musíme zavrhnout také celé křesťanství; neboť na čem jiném stálo křesťanství, nežli právě na takové vizi a u t e n t i c k é h o lidské bytí? Musíme zavrhnout (třeba i zakázat a spálit?) Platóna; neboť ten je se svou vizí "ideálního státu" pro liberální demokracii zřejmě velice subverzivním elementem. Ale musíme odvrhnout třeba i samotného Aristotela: neboť ten byl sice mnohem střízlivější myslitel nežli vizionář Platón, ale nakonec i Aristoteles sám se dopustil onoho smrtelného hříchu, že se ve svých úvahách o dokonalém státním zřízení opíral - právě o řecké legendy o prapůvodním zlatém věku!

    Takže, škrtněme z evropských duchovních dějin Sokrata, škrtněme Platóna, škrtněme Aristotela, škrtněme Ježíše, škrtněme Hegela, škrtněme Marxe; hmmm, a kdopak nám tady nakonec vlastně ještě vůbec zbude?

    Ale ano, pan profesor Přibáň; ten nám tu zůstane, aby nás jednou provždy uchránil před smrtelným nebezpečím naší touhy po lepším světě a autentickém žití a bytí.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    July 12, 2015 v 16.3
    Naše touhy po lepším světě a autentickém žití a bytí
    jsou sice - od romantických idealistů, až po pragmaticky smýšlející autory myšlenkově bohatých a zajímavých textů - vlastní příčně celé společnosti.
    Ale v krizových fázích kapitalismu, za třeskutého rozkolu mezi zájmy financkapitalistů a krachujícím státem alla Řecko, dochází při identifikaci viníka k extra burleskně bizarním výpovědím.
    A nejen obhájců lepšího světa autentického bytí a žití v neoliberalismu .........bych taknějak podotkl.
    + Další komentáře