Lukáš Likavčan a Petr Bittner se vracejí k brněnské prvomájové blokádě neonacistického pochodu. Blokující podle nich jednali v „prázdných místech“, která jsou nedílnou součástí demokracie.
Bart Simpson utekl z domova. Ubytoval se ve vybydleném špinavém bytě ve špatné čtvrti. Zvenku se ozývaly výstřely a policejní houkačky. Barta se zmocňoval strach, ale pak sám sebe uklidnil: „Hlavně klid, Barte, vražda je tu přeci nelegální.“ Vtip poukazuje na to, že mezi formalizovaným právem a společenskou praxí je propast. Ta se rozprostírá mezi zákonem a jeho plněním. Pokud tedy mluvíme o prvomájové blokádě neonacistů jako o „popření demokracie“ či „upírání ústavních práv“, uniká nám hlubší smysl demokratické praxe.
Rozštěp
Blokáda neměla vylučující ani násilný charakter. Heslo „kdo nejde s námi, je fašista“ bylo ve skutečnosti jenom strašákem, kterého blokujícím vkládali do úst jejich odpůrci, aby jim mohli pohodlněji čelit. Postavili si slaměnou figurínu podle vzoru cíle, na který jejich argumenty zdánlivě mířili. Proto se na ně odpovídá tak těžce — nezpůsobují žádnou újmu, ale člověka vytrvale přesvědčeného o tom, že se strefuje do černého, nemožno argumentem vyléčit.
Tvrdíme, že nejenže blokádníci nepřekračovali horizont demokracie, ale naopak se mu přibližovali. A to z důvodu, že svou pasivní rezistencí poukazovali na snahu některých skupin realizovat se uvnitř formální demokracie směrem, který řadu jejích hodnot popírá. Nejde tedy o fetiš přímé akce, ale o sebevědomý pohyb v místě, které je pro demokracii její podmínkou. Toto místo nazveme rozštěpem liberální demokracie. Vstoupením do něho překračujeme horizont liberalismu, nikoli demokracie. Neznamená to však ani odmítnutí liberalismu. Tělo blokádníka sice sedí na zemi, ale svým činem spěchá na pomoc otřásajícímu se systému hodnot: zachraňuje ho před ním samotným.
Tady se nacházíme v klíčovém místě naší argumentace. Akt občanské neposlušnosti, jehož se sedící demonstranti dopustili, bude možná klasifikován jako přestupek. Tvrdit o takovém přestupku, že je popřením demokracie, je však absolutní nesmysl. Míra prohřešku je zanedbatelná ve srovnání s mírou vyjádřeného občanského postoje. Pasivní rezistence je radikálně demokratickým nástrojem, který liberální demokracie umožňuje, a který unese na svých bedrech, aniž by se pod jeho tíhou zhroutila.
Dalo by se říci, že kultivace občanské společnosti směrem k nenásilným radikálně demokratickým činům může samotnou demokracii zachránit před její „pulsující slepou skvrnou“, kterou je nacionalismus. Je-li povolen pochod skupin, jejichž samotná přítomnost ve městě vyvolává strach u konkrétních etnických či náboženských skupin, musí si demokracie zachovat i svoje rozštěpy, tedy místa pro rezistenci. Ačkoli se individuální motivy blokády nesporně lišily, motivem prvotním a společným byla solidarita.
Kultura občanského protestu je právě to, čemu jsme se za posledních pětadvacet let tak nesmírně odcizili. Je to kultura, která počítá s tím, že středobodem politické aktivity je lidská bytost se vším svým spontánním, byť stále hluboce lidským jednáním. Tato kultura proto vítá dokonce i blokování vlastním tělem. Kultura občanského protestu jednoduše odmítá vidět demokracii jako diskuzi v rukavičkách: distribuuje aktérské role rovnocenně po celé společnosti a neštítí se zašpinit autentickým jednáním.
Jestliže platí, že "překročitelnost je bytostným znakem každé normy" pak přinejmenším stejně tak platí, že jakékoli překročení normy musí být postihováno sankcí, jinak by tato norma byla k ničemu.
Krátce řečeno: ano, za jistých okolností může být skutečně naprosto legitimní překračovat formální normy; nicméně původce tohoto porušení normy (pokud se nejedná o normu vyloženě svévolnou) musí být pak srozuměn i s tím, že za toto porušení ponese následky, ve formě sankce.
Protože jinak by norma přestala být normou, a každý by si mohl normy vykládat respektive utvářet podle svého vlastního uvážení, respektive podle svého vlastního názoru a přesvědčení.
Konkrétně řečeno: pokud překročíme normu danou obecně platným zákonem tím, že se vlastními těly postavíme do cesty dejme tomu pochodu neofašistů, pak tím bezpochyby konáme záslužný čin; ale kdybychom trvali na tom, že toto naše porušení má zůstat zcela bez sankcí, pak bychom tím fakticky vytvářeli prostor právě pro ty (neo)fašisty, aby i oni si vytvářeli pořádek podle vlastních představ.
A jak nás učí historie, ve srovnání s "pořádkem" fašistickým jsou i ty - mnohdy bezpochyby formální a sterilní - normy státu liberální demokracie pořád ještě daleko menším zlem.
Na toto dilema neexistuje naprosto jednoznačná odpověď, vždy je nutno rozhodovat se znovu a znovu.
Ovšem, to překročení či narušení platných zákonných norem je vždycky určitým atakem na - řekněme - standardní demokracii, a proto je nutno nejen počítat se sankcí, nýbrž ji i akceptovat.
Anebo ještě jinak: mohou nastat situace, kdy nějaký akt (protestu) je nedemokratický svou formou, ale demokratický svým obsahem.
Nechtěl jsem v žádném případě onen protest proti neonacistům dehonestovat jako nedemokratický; jde ale o to, že z onoho textu tak nějak vyplývá dojem, že když m y se rozhodneme, že někdo nezaslouží zákonnou ochranu, pak pro nás žádná pravidla neplatí.
Jistě, ono to může dost bolet, když právě neonacistům stát poskytuje ochranu; ovšem na straně druhé je tomu tak, že právě tím že demokracie i neonacistům poskytuje a chrání jejich práva, jim nejvíce bere vítr z plachet.
Ale přece, vždycky tu zůstává určitý problém: jakmile m y se prohlásíme - dejme tomu - za radikální demokraty, kteří mají právo (na základě vyšších etických hodnot) narušovat platné právní normy, pak tím zároveň otevíráme dveře i pro všechny ostatní (a tedy právě i pro ty neofašisty!!), aby i oni si vykládali právní normy tak, jak se jim zrovna hodí a zlíbí.
Proto - opakuji znovu - je to v podstatě dilema, ze kterého není úniku. Vždycky je něco špatně, nebo přinejmenším nedobře; a je nutno rozhodovat se vždycky znovu a znovu, co je za právě dané situace tím relativně nejpřijatelnějším řešením.