Kdo nemá problém s otcem?
Saša UhlováDokumentární film Stále spolu režisérky Evy Tomanové by měl být sondou do života rodiny, která odmítá civilizaci. Přitom mnohem víc ukazuje na problém, který nedílnou součástí naší civilizace je. Jsou jím despotičtí otcové.
Pro mnohé diváky šokující snímek o jedenáctičlenné rodině, která žije částečně mimo civilizaci, už je v kinech. Manželé Petr a Simona spolu žijí pětadvacet let, mají devět dětí a bydlí v maringotce na šumavské louce. Na větší část roku však cestují do Španělska, kde bydlí na kopci v autě a kde jejich nejstarší synové vydělávají hraním flamenca.
Odjíždějí zřejmě hlavně proto, aby ani děti na druhém stupni nemusely chodit do školy. V rodině vše řídí do nejmenších detailů otec, všichni dělají to, co řekne, včetně manželky.
Autorka dokumentárního snímku Stále spolu Eva Tomanová strávila natáčením dva roky, rodinu při tom zná už deset let a netočila o ní poprvé.
Čas strávený s rodinou, kterého nebylo málo, kontrastuje s tím, že v dokumentu je řada věcí nevyřčená. Chvílemi rodina působí, jako by žili bez elektřiny, nicméně mají pračku. V jeden okamžik otec hovoří o napájení elektroniky pro starší děti, ale nevíme, jaké elektronické přístroje vlastní. Zda mají mobil, nebo počítač, popřípadě obojí.
Nejstarší dcera je těhotná, ale že je její partner farmář z okolí, není z kontextu jasné. Ani to, jak se vlastně mohli seznámit, když žijí tak izolovaně. Otázek, které diváka napadají, je mnoho a jen některé z nich uspokojí následná četba recenzí a poslech rozhovorů s režisérkou.
Záběry na život rodiny v přírodě prokládá režisérka pokusy o rozhovor s dětmi a nekonečnými proslovy otce, který úmorně filozofuje nad tím, proč žijí tak, jak žijí.
Problém není matka příroda, problém je otec
Nejslabším místem dokumentárního filmu je ale to, jak je nejčastěji interpretován. Sama režisérka sice v rozhovorech pro média svým hluboce lidským přístupem překračuje dichotomii, která se nabízí, nicméně pro velkou část diváků film představuje hlavně konfrontaci přírodního a konzumního způsobu života.
Jenže téma nekonzumního života v přírodě mimo civilizaci je vlastně jen zástupné. Otec Petr, který rád ovládá druhé lidi, by se mohl realizovat zcela jinak a svou rodinu by proto neovládal méně.
Stejně tak zástupné je rozjímání nad tím, že si děti tento způsob života nevybraly. Žádné dítě si nevybírá způsob svého života. Nikdo se neptá malých dětí, jestli se jim líbí žít ve městě, chodit do jeslí a do školky a podřizovat se tisícům pravidel, které od nich okolí vyžaduje.
Většina tříletých dětí by asi raději běhala po louce a měla rodiče nablízku, než ráno vstávala do školky. Vymoženosti civilizace by děti snadno oželely, v tom jsou mnohem přizpůsobivější než dospělí. Problém je jinde.
Mužů, kteří se chovají despoticky ke své rodině, zaštiťujíce se chimérou hlavy rodiny, stejně jako slabých žen, které své partnery nevykážou do patřičných mezí, a když to nezabere, tak z domu, je v naší společnosti více. A nemusí žít v přírodě, mohou žít ve městě, nebo na vesnici.
Společnost jim nevěnuje velkou pozornost, zvlášť, pokud „hlava rodiny“ umí pěkně vystupovat navenek. Mnozí z nich používají dokonce hrubé násilí, přesto žijí klidně mezi námi „v civilizaci“.
Muži, kteří otravují vzduch kolem sebe rádoby filozofickými nekonečnými proslovy, neustále své okolí poučují, vyžadují, aby vše bylo po jejich, a kladou otázky, na které ani nechtějí slyšet odpověď, protože sami všechno vědí nejlépe, nemusí nutně žít v maringotce, mohou klidně žít v paneláku. A pro rodinu výsledek nebývá o moc lepší.
To, jak se otec Petr chová ke své ženě Simoně, je sice odporné, ale nikoli ojedinělé. I v mé generaci se občas s takovým jednáním ze strany mužů k partnerkám setkávám.
On je hlava rodiny a tím je řečeno vše
Kromě autoritářského otce je další iritující postavou právě submisivní manželka Simona. Z jednoho rozhovoru sice vyplyne, že dříve „když to přeháněl“, občas na pár dní utekla, jenže jak sama přiznává, on by jí děti nenechal, takže pokud o ně nechce přijít, nezbývá jí nic jiného, než s ním zůstat.
Vysokoškolsky vzdělaná žena ze středostavovské rodiny snáší všechny útrapy klidně a ve všem se podřizuje. Když se ve filmu na chvíli objeví její matka, začíná být pochopitelnější, proč od ní prchala; ale bohužel si nepolepšila.
Souvislost vidí sama, když říká, že se jí manžel vtělil do matky. Před tím poslouchala ji, teď jeho. Když ji v jeden okamžik zahnal do auta, aby ho nerušila při kázání dětem, měla jsem jako divačka chuť s ní zatřást a říct jí, ať ho něčím pořádně praští přes hlavu, aby se uklidnil. Ona ale poslušně hupsla do auta a neřekla nic.
Podle režisérky sama vždy opakuje, že on je hlava rodiny, a tím je to dané. Děti, které působí docela šťastně, když lezou po střeše, učí se s maminkou nebo běhají po louce, mají problémy v komunikaci. Ne všechny stejně, ale velký ostych je vidět u všech.
U dívek si člověk dovede představit, že se nějak socializují, neboť submisivita je v tuzemi stále žádaná, a to nejen na loukách a v lesích, ale jak se s příkladem hluboce patriarchálního modelu vypořádají těžce neprůbojní chlapci, je otázka.
Film Stále spolu by prý měl zkoumat, jaká je cena za svobodný život stranou společnosti, a ptát se, jestli existuje recept na ideální rodinu. Jenže rodina Mlčochových nežije svobodný život, a dokonce ani nežije úplně stranou společnosti, zato je celkem zřejmé, že s despotickým otcem ideální rodinu nikdo nevytvoří.
Je to tedy spíš sonda do života rodiny, kterou ovládá sebestředný narušený manipulátor. Sonda ale velice poučná a citlivě natočená.
Institut "hlavy rodiny" u nás zanikl v roce 1950 spolu s rakouským Všeobecným občanským zákoníkem, který s úpravami platil od roku 1811. Dodnes jsou rodiny, kde se otec za hlavu rodiny považuje a členové rodiny to v nějaké míře uznávají, ale patriarchální autorita se pod tlakem modernity nezadržitelně drolí už asi čtvrt tisíciletí a bude to pokračovat. K té někdejší patriarchální rodině patřilo celá hierarchie autority, to, že se ženy podřizují mužům, mladší bratři starším a všichni hlavě rodiny. Hlava rodiny se často zase podřizovala nějaké vrchnosti.
Je jistě pravda, že despotičtí otcové jsou i ve městech, ale nemají prosazování své autority tak snadné jako ten otec z filmu. Kdyby otec rodiny Mlčochových chodil do práce, nebyli by "pořád spolu", otec by nemohl vše řídit do detailu, protože by o všem ani nevěděl, děti by mluvily s matkou bez jeho dozoru atd. Kdyby děti chodily do školy, měly by kamarády v jejichž rodinách to chodí jinak, kdyby matka měla kamarádky, slyšela by jiný názor než svého manžela (třeba na to, zda je opravdu jen na něm, jestli jí děti v případ rozvodu "nechá"). Vzpoura proti despocii by nebyla snadná, mohla by skončit špatně, ale nemožná by nebyla.
Ani rodičovská autorita není, co bývala, protože se alespoň potenciálně a podle zákona dělí mezi oba rodiče. I rodiče, kteří se mezi sebou shodnou, ostatně dost těžko prosazují věci, které neodpovídají obecně přijímaným zvyklostem. Například velmi rozumná snaha, aby děti jedly zdravě, může vést k tomu, že děti kradou peníze, aby si kupovaly sladkosti, jaké mají druhé děti.
Pro okolí je těžké uvěřit, že ty čisté děti, co se tak dobře učí a mají takové charismatické rodiče, doma trpí a že jejich matka není schopná tomu učinit přítrž. Z matek se často staly alkoholičky. Asi jsem byla při psaní trochu vzteklá a rozhodně jsem postrádala nadhled, ale vyslechla jsem si za svůj život tolik příběhů a "nakoukla" v rámci různých zaměstnání do tolika rodin, že vlastně ani nevím, jestli život v naší "civilizaci" ulehčuje odchod od tyrana. Možná trochu jo, ale žalostně málo.
https://www.youtube.com/watch?v=4Y7cP7lOSnQ
https://www.youtube.com/watch?v=sunSYsnKdXQ
Pamatuji si na jeden televizní pořad ze začátku devadesátých let, kde byla žena úplně ztuhlá strachem z exmanžela: mluvila za ni její sestra. Moderátorka zmínky o násilí komentovala zvesela: "padla facka na sále". Ta diskuse by asi tak dnes neproběhla nebo by se aspon někdo ozval. Všeobecný postoj k domácímu násilí se změnil, ne v dostatečné míře, ale přece.
Rodin s domácími tyrany statisticky asi znám víc než jiní lidé. Nevím, jestli jich ubylo nebo přibylo, ale možností se bránit je zcela jistě více než před 25 lety.
Je více možností, na koho se obrátit, dokonce i policie funguje lépe, což mi asi zde nikdo nebude věřit, protože lépe neznamená dobře.
Pro oběti domácí tyranie je nejhorší uvěřit, že se s ní nedá nic dělat, a tudíž každý pokus o vzdor či zveřejnění jejich situaci jen zhorší. Do tohoto pohledu se násilníci a tyranové snaží své oběti vmanipulovat: první krok k osvobození je nevěřit jim všechno, nepřistoupit na vyhrožování, přece jen se s někým poradit, třeba s neziskovkou, podat trestní oznámení, nechat si ošetřit a zadokumentovat podlitiny.
Pan Kolařík má pravdu v tom, že institut domácího vzdělávání může sloužit rodičům k tomu, aby se děti bez výhrad podřizovaly rodičovské autoritě nebo také autoritě náboženských fanatiků, kterým podléhají rodiče. Není to tak vždy a možná ani ne u nás často, ale to riziko existuje.
Většinová společnost - a tak konzervativní jako u nás ještě více - se samozřejmě brání jakýmkoli vybočením z normálu. Proto se pořád objevují dokumenty o tom, jak žijí lidé v nějakých komunách či na samotách a snaží se žít po svém. Většinou to je o nějakých zoufalcích. Inu zkuste taky udělat dokument o lidech, kteří žijí v harmonickém vztahu někde na samotě, mají spokojené a inteligentní děti. Nic zajímavého.
No a udělat dokument o magorech žijících někde na návsi či na náměstí, to nikoho nebere, protože ti vypadají stejně jako většina z nás.
Doufám ale především, že film nebude v naší společnosti vyvolávat pocity, že žít ekologicky znamená žít despoticky a že domácí vzdělávání je součást tyranie. Líbí se mi, že autorka správně uvádí, že i ve „spořádané“ mainstreamové městské společnosti žije spousta tyranů. A na druhou stranu jistě mezi milovníky přírody a ekology i mezi zastánci domácího vzdělávání převažují demokraté, kteří respektují druhé.
A navíc není zcela vyloučeno (možná je to dokonce velmi pravděpodobné), že mnohé rysy stylu života, jakým dnes žijí Mlčochovi, budou za nějakou (možná ne tak dlouhou dobu) jedinou cestou k tomu, jak přežít. Nejen pro jednotlivce, ale celou naši planetu.
Despotické mohou samozřejmě být i ženy, byť si myslím, že vzhledem k fyzické převaze, tradici a způsobu výchovy dívek a chlapců, je tento jev častější u mužů. Nicméně je to ode mne nekorektní, neboť to tak samozřejmě není vždy.