Být dobrá

Alena Zemančíková

Alena Zemančíková odpovídá Adamu Votrubovi ve sporu o kvóty. Nemá-li politická strana padesát procent členek, má právě proto mít padesát procent kandidátek. Kvóty jsou potřeba i z toho důvodu, že přístup „po dobrém“ zjevně výsledky nepřináší.

Stále znovu a dokola se mluví o kvótách pro obsazení kandidátek politických stran ženami, a stále znovu se shledávají argumenty, proč je odmítnout. Možná to skutečně poněkud špatně je, ale nezapomínejme, že to volání po kvótách je důsledek marnosti dlouhodobého úsilí o spravedlivější zastoupení žen v politice. Protože „po dobrém“ věc nespěje k rozumnému výsledku, nabízí se kvóty jako možnost přitlačit, aby zatuhlé struktury byly prostě nuceny změnit své stereotypy. Domnívám se, že ve vlastním zájmu, když už zájem společnosti jako argument dost neváží.

Do diskuse se nedávno zapojil i historik Adam Votruba a vznesl několik pochybností o tom, je-li zavedení kvót vůbec demokratickým postupem. Z tohoto úhlu mě otázka, která je jinak už celkem otravná (a osobně si myslím, že kapitáni na politických velitelských můstcích z ní mají tak akorát posměch a škodu) zaujala. Hned zkraje svého uvažování jsem si uvědomila, že pracuji v instituci veřejnoprávního média, která je rovněž zatížená kvótou. Podíl vysílání všech rozhlasových studií na celostátních vysílacích okruzích, vyjma okruhů zpravodajsko-publicistických, musí činit minimálně třicet procent celkového vysílacího času Českého rozhlasu v měsíčním úhrnu.

Jsou s tím samozřejmě někdy potíže, ale právě ta kvóta brání centralizaci, jistě praktičtější z manažerského hlediska, ale odporující demokratickým principům. V televizi je to podobné. Jistou formou kvóty jsou i třeba povinné výtisky, které musí vydavatelé zasílat Národní a některým vybraným knihovnám. Další příklady by se asi našly, běžné jsou dovozní kvóty, někdy je prostě třeba ve veřejném zájmu některé věci nařídit.

Kdyby se v případě regionálních studií Českého rozhlasu kladl nárok, jaký se klade na ženy v politice — totiž aby svůj program prosadila v soutěži s centrem, aby dokázala, že jsou stejně dobrá (ve skutečnosti by musela být lepší), prosadilo by se toho málo, protože kdo by to rozhodoval, kdo zná všechna místní témata a všechny osobnosti, žijící v regionech, jaká pravidla by vůbec ta soutěž musela mít — to je neřešitelné. Řeší to tedy kvótami a funguje to docela dobře.

Příšerný tlak peněz

Adam Votruba pochybuje o tom, že ženy jsou v politice diskriminovány. Já vím, že jsou, je to dáno příšerným tlakem peněz, které přímo souvisejí s mocí, který vytěsňuje ženská témata z veřejného prostoru. Když se zavírají provozy zaměstnávající převážně ženy (například textilní továrny), žádný povyk kolem toho není, důsledky toho procesu sice sociálně devastují (opět) celé regiony, ale nejde o strategické záležitosti. Zatímco o nesmyslném prolomení limitů těžby hnědého uhlí nebo budování jaderných elektráren se mluví umanutě pořád. Ve zdravotnictví se prosadí prostředky na drahé přístroje, ale nedostává se jich na péči o pacienty. Ve školách není problém vybavit učebnu počítači, ale rozdělit příliš početnou třídu třeba v předmětech, kde české děti váznou za evropským průměrem, je problém.

Každý fotbalový a hokejový zápas stojí milióny z veřejných prostředků, ale na kulturu nemáme ani to jedno procento z rozpočtu. V našem přetechnizovaném, zbyrokratizovaném a finančnickém prostředí neustále vítězí mechanismus nad organismem, bezduchý systém nad skutečnou potřebou, jalový byznys nad humanitou. A to je projev dožívajícího světa mužských principů, kde rovnost je pojímána jako schopnost vydělat stejně velké peníze. Ten svět se pochopitelně zuby nehty brání.

Adam Votruba se ptá: nemá-li politická strana padesát procent žen ve členské základně, z jakého titulu by jich měla mít stejných padesát procent na kandidátce? A já říkám: no právě proto! Protože kvóta politickou stranu přinutí hledat mezi ženami blízkých názorů a angažmá ty, které rozšíří její společenský záběr do sfér, do kterých vlastní neschopností (nebo nevůlí) neproniká. A argument, že se ženy nedokázaly prosadit v přímém boji o moc, je konstatování, které by mělo v důsledku znamenat, že by ten boj o moc měl pozměnit pravidla.

Kvóta přinutí politickou stranu hledat mezi ženami blízkých názorů a angažmá ty, které rozšíří její společenský záběr do sfér, do kterých vlastní neschopností (nebo nevůlí) neproniká. Foto ČT

Širší pole politiky

Politika není jen boj o moc, je to přece správa věcí veřejných, jde v ní nejen o to, zvítězit a moc uchvátit — toho se dá docílit i podvodem a lží — ale zejména vydržet, překonat obtíže, uhájit pozice a nejen uspět, ale zejména prospět. Rozšiřovat soubor témat a umět se pustit i do oblasti, která se jeví jako okrajová, ale pro kvalitu života společnosti má neskonalý význam. Jako je třeba — je mi až stydno to znovu připomínat — kvalita životního prostředí, potravin, krajiny, volného času, soužití. Ani jednou od převratu jsme neměli ministryni životního prostředí ani zahraničních věcí, natož předsedkyni vlády.

Adam Votruba argumentuje, že fakt, že absolventek vysokých škol je mnohem víc než političek, svědčí o menším zájmu žen o politiku než o vzdělání. Jenže na vysoké školy se člověk dostane tak, že složí přijímací zkoušku, případně se prostě zapíše, a pak už je to na něm. Do politické strany se objektivní a kontrolované přijímačky neskládají, uchazeče neposuzuje odborná komise, tam se musí člověk o členství nějak zasloužit. A zde nastává ten okamžik, kdy nového člena mezi sebe ti dosavadní buď pustí, nebo ne. Ale ono by nemělo jít jen o to, zda do svých řad politické strany někoho pustí, měly by nové lidi aktivně vyhledávat ve všech oblastech společenského konání, nejen na lovech a golfech a fotbalech a grilovačkách, s prominutím.

Protože současné společnosti až běda vládnou peníze, vládnou jí samozřejmě muži, a pokud se mezi nimi vyskytne žena, má to (a nechme stranou různé kreatury, ty jsou na obou stranách) mnohem těžší. Já si však myslím, že hlavní důvod pro rovnoměrné zastoupení mužů i žen na kandidátkách politických stran je naprosto sebezáchovný pro ty strany: pokud nedokážou oslovit více žen, udělají to pohotově nově vzniklá politická seskupení. Jen si vzpomeňme na Věci veřejné, na to, jak Andrej Babiš ulovil eurokomisařku i pražskou primátorku, na komunální kandidátky všelijakých nezávislých. Chtějí-li tradiční strany obstát, prostě musí získat více žen. Nejen připustit, ale aktivně získat.

A pokud jde o přístup žen, naprosto nechápu, proč by se měly cítit kvótami poníženy. Vždyť je to možnost, jak nemuset vstupovat do boje po zuby ozbrojená, možnost, jak nemuset soutěžit v oboru „být stejně dobrá nebo lepší než muž“, ale rovnou být po svém dobrá a užitečná tam, kde si to zvolím. To je přece ohromná svoboda.

    Diskuse (21 příspěvků)
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    April 27, 2015 v 12.58
    Kvótami k humanizaci kapitalismu?
    V bezpochyby zajímavém a dobře vyargumentovaném textu autorky se poněkud nediferencovaně (což je ovšem zcela obvyklým fenoménem) prolínají dvě podstatně rozdílné roviny dané záležitosti: politika vůbec na straně jedné, a politika za specifických podmínek kapitalistického společenského řádu na straně druhé.

    Pokud se týká politiky v obecném smyslu, pak je samozřejmě zcela legitimním volání po tom, aby ženský element v ní měl své rovnocenné zastoupení - a to nejen v kvantitativním, ale především v kvalitativním, principiálním smyslu. Jakožto výraz rovnováhy mezi principy jin a jang, aby se tak řeklo.

    Jenže, jak sama autorka konstatuje, v politice rozhodují peníze. A tady právě vstupuje do hry ten moment aktuálně dominantního společenského řádu. Tím je totiž kapitalismus - a kapitalismus je prostě ze své nejhlubší podstaty založen na vládě peněz a na boji o moc. Kterýžto boj ovšem daleko více splývá s oním principem mužským, zatímco onen princip ženský je tu v podstatě "přirozeným způsobem" zatlačován do pozadí.

    To volání po větší roli ženského principu tedy nakonec není tak příliš nepodobné tomu, jako když se za podmínek tuhého socialismu volalo po větší účasti nezávislých kandidátů ve volbách. Ano, byl to požadavek sám o sobě samozřejmě zcela legitimní - ale bohužel, jaksi se nacházel v přímém protikladu se základním charakterem daného systému.

    Samozřejmě, že za podmínek - alespoň poněkud humanizovaného a demokratizovaného - kapitalismu je naprosto možné, určitou účast žen nejen v politice, ale i v relevantních rozhodovacích grémiích prosadit, právě prostřednictvím závazných kvót. Například v Německu v současné době byla zavedena povinná kvóta třicetiprocentního podílu žen v dozorčích radách koncernů (nejsem si teď zcela jistý, jestli se to týká jenom státem vlastněných firem, či všeobecně).

    Nicméně, zůstává otevřena opravdu závažná otázka, zda tímto nařízeným podílem osob ženského pohlaví se skutečně posílila efektivní váha ženského elementu jako takového - v onom výše zmíněném smyslu kvalitativním.

    Například - zůstaňme v Německu - funkci ministra obrany, čili typicky ryze mužskou doménu, v současné době zastává žena. Ovšem, asi bychom se vůči této dámě dopustili sotva příliš velké nespravedlnosti, kdybychom ji charakterizovali jakožto typický příklad "muže v sukních".

    Čili: jestliže si opravdu přejeme zvýšení reálné váhy ženského elementu jako takového jak v politice, tak ve společenských rozhodovacích grémiích vůbec, pak především musíme zásadně změnit samotné rámcové podmínky této politiky a této společnosti. Pokud tato společnost sama bude založena na rovnováze mužského a ženského principu (tedy nebude založena výlučně na penězích a na boji o moc, nýbrž na jiných hodnotách) - pak si tato nová společnost ženy do svých řídících orgánů usadí sama, protože je tam bude potřebovat, bude tam moci využívat jejich specifické schopnosti a vlohy.

    A naopak, jestli společnost zůstane na bázi kapitalismu, věčného boje o peníze a o moc, pak veškeré kvóty pro podíl žen v politice daleko spíše povedou k tomu, že ty ženy, které budou tímto způsobem vtaženy do tohoto mechanismu, si budou muset osvojit jeho logiku, jeho způsob myšlení a jednání - a že tedy budou muset daleko spíše opustit a zradit svou vlastní ženskost, nežli aby mohly dokázat nějakým signifikantním způsobem zjemnit a zkultivovat tento o sobě maskulinní systém.
    MP
    Martin Profant
    April 27, 2015 v 13.11
    Co to je?
    Co jsou to ženská témata? Tedy pokud je nebudu hledat v represivním diktátu, který provádějí barevné časopisy pro ženy a reklama -- a nebudu považovat za ženská témata domácí práce, diety, kosmetiku a plastické operace jakožto i ženské nemoci, event. potíže s pořizováním a následným zbavováním se sexuálních či životních partnerů.
    A i ta reklama zdůrazňuje, jak přesahuje za "ženská témata" pojímajíc ženy jako uživatelky universálních právech člověka vstupovat do smluvních vztahů a být svobodně okrádán; viz slogan: "Zde nakupuji, zde jsem člověkem" (samozřejmě, není to dokonalé, ten sedmý pád podtrhuje, že žena je člověkem jen v tom aktu nakupování, ale Řím se také nepostavil za den...)
    Jsou vůbec nějaká pro politickou diskusi relevantní ženská témata?
    AV
    Adam Votruba, historik
    April 27, 2015 v 13.37
    Děkuju paní Zemančíkové za odpověď. Zkusím zde stručně zareagovat na některé argumenty:

    1) Já bych ten mocenský aspekt od zastupitelů úplně neodděloval. Na základě příkladů, které uvádíte (Babiš, Věci veřejné) se obávám, že ženy v politice mohou také tvořit pouhou dobře vypadající stafáž, zatímco moc z parlamentu se ještě více přesune někam jinam. Z toho, že se o kvótách poměrně dost a otevřeně mluví v médiích, bych mohl usuzovat, že pro dnešní kapitalismus nepředstavují žádnou hrozbu, naopak mohou být v plném souladu s tzv. postdemokracií. Mimoto: Pokud vidíme problém v penězích, pak je třeba spíše změnit vztah politiky a financí, než narovnávat zákonem proporciální zastoupení. (Já například bych byl pro to, aby politické strany mohly být vedle státních peněz financovány jen z darů fyzických osob do maximální výše 5 % průměrného platu ročně.)

    2) Ohledně pochybností o diskriminaci žen bych chtěl navrhnout, abychom si položili jednu otázku: Co by se přesně mělo stát, abychom mohli říci, že v politických funkcích je jen 20 % žen a přesto nejsou diskriminovány? Pokud na to nejsme schopni odpovědět, pak pro diskriminaci nemáme žádný důkaz, resp. se pohybujeme v důkazním kruhu, jelikož ztotožňujeme diskriminaci s neproporciálním zastoupením. (Vědecky řečeno: Předkládáme nefalzifikovatelné tvrzení.)
    Jiří Kubička, psycholog
    April 27, 2015 v 17.46
    Velmi důmyslná otázka pana Votruby
    Co by se přesně mělo stát, abychom mohli říci, že v politických funkcích je jen 20 % žen a přesto nejsou diskriminovány?
    Odpověď: Muselo by být prokázáno jiné vysvětlení než, že jsou diskriminovány.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    April 27, 2015 v 18.52
    Plně souhlasím
    .... když „po dobrém“ věc nespěje k rozumnému výsledku, nabídnout kvóty jako možnost přitlačit.
    Tlačí se i ve Švédsku mezi skalními demokraty.......bych dodal.
    MP
    Martin Profant
    April 28, 2015 v 8.56
    Adamovi Votrubovi
    Faliabilita je kriterium použitelné pro vědecké výpovědi. Pro politická očekávání, tužby, zásady, normy, programy atd. nemá valný smysl. Např. větu: „Měli bychom pomáhat lidem, které se pokoušejí přes Středozemní moře dostat do Evropy.“, můžeme sice přepsat způsobem, který umožní, abychom ji přiřadili pravdivostní hodnotu (Máme dobré důvody, abychom pomáhali ...), ale falzifikovat naštěstí nejde.

    To samozřejmě neznamená, že nelze tyto věty podrobit racionální kritice a rozvaze. A že bychom neměli například v diskusi o kvótách bojovat proti pokušení postoje:

    „Myslím, že případné nežádoucí důsledky kvót mohly být téměř stejně významné jako jejich pozitivní přínos. Ale kdybych to říkal, mohlo by zpochybňovat dobrý cíl, tj. zvýšení podíl žen v politické reprezentaci. Proto se musím vyslovit pro kvóty, i když o jejich funkčnosti pochybují.“

    A ovšem je tu výsostně politická otázka: Proč bych měl uvěřit tomu, že padesátiprocentní podíl žen v politické reprezentaci a ve vysokých veřejných funkcích jakkoli zlepší postavení žen ohledně jejich znevýhodnění na trhu práce, v příjmech, kariérovém postupu, přístupu žen s malými dětmi do veřejných prostor, dostupnosti míst ve školkách atd.? Zvláště když tam ty političky nebudou zvoleny, protože si získaly podporu svých voliček tím ,že prosazovaly určitá řešení výše vyjmenovaných problémů -- a když dokonce ani nebudou zvoleny, protože by jejich politická strana nějak zvlášť hajily zájmy voliček; budou tam jen proto, že by jejich strany by jinak přišla o státní dotaci.
    AV
    Adam Votruba, historik
    April 28, 2015 v 11.52
    K logické stránce argumentace
    Panu Profantovi:
    Nemohu souhlasit. Empirickému ověření se vymykají soudy doporučující (což je typicky Váš příklad s vazbou "měli bychom"), pokud konstatujeme určitý stav věcí, pak bez ohledu na to, zda jde o politiku či o fyziku, by měl být daný soud falzifikovatelný, jinak postrádá smysl. (V uvedeném případě určitě nejde o přeformulování doporučujícího tvrzení do prostého konstatování.)

    Panu Kubičkovi:
    Vaše odpověď je v podstatě přenesením důkazního břemene, kdy argumentující tvrdí: "Pokud nedokážete něco jiného, tak je to tak, jak říkám já." (Já nepochybuji, že jde o oprávněný předpoklad, jen se ptám, jak bychom ho mohli dokázat.)
    MP
    Martin Profant
    April 28, 2015 v 15.57
    Adamovi Votrubovi
    Empirické ověření není totéž, co faliabilita, ta se může vztahovat i na věty empiricky neověřitelné ( např. matematické). A nějaké konstatování se stává politickou výpovědí, tedy získává svůj (politický) smysl tím, proč k němu dochází. Samozřejmě, prokáže-li se, že jde o nepravdivé konstatování, pak to někdy může ten politický smysl oslabit. Např. pro politický účel mobilizace určité národní společnosti a vytvoření většiny potřebné pro znovuzvolení prezidenta je ovšem zcela lhostejné, že konstatování o zbraních hromadného ničení v iráckých arzenálech a o spojení Saddama s Al Kajdou jsou lživá a přinejmenším u prvního z nich to bylo zřejmé už v okamžiku, kdy bylo vysloveno.
    Samozřejmě, když už se politické důvody, proč se ta konstatování pronášela, spotřebovaly a odezněly, může být pro kritického historika zajímavé prokázat jejich nepravdivost. A může to být zajímavé i politicky -- pro neschopného politika, který tím říká: "Ano, máte pocit, že jsem Vás zklamal, ale alespoň jsem nepronesl tyto lži."
    Jiří Kubička, psycholog
    April 28, 2015 v 18.59
    Důkazní břemeno
    Toho, že moje odpověď přenáší důkazní břemeno, si jsem vědom a myslím, že je to tak správně.

    Ani v experimentálním výzkumu to není tak, že by vždy bylo důkazní břemeno na straně opačné, než je nulová hypotéza.

    Například u nového léku na bolest je třeba prokázat jeho účinnost, ale k tomu, aby byl používán, nestačí to, že nebyla prokázána škodlivost, musí být prokázána relativní neškodnost. Cizorodé látky organismu škodí tak často, že nelze předpokládat jejich neškodnost pokud není dokázán opak. Na obecné rovině je prokázáno, že diskriminace žen je častá, takže je vhodné proti ní činit preventivní opatření, dokud není prokázáno, že nejsou potřebná.
    AV
    Adam Votruba, historik
    April 29, 2015 v 10.58
    Panu Profantovi:
    Jestli jsem Vaše příklady z oblasti politiky dobře pochopil, pak je na naše téma lze vztáhnout takto: Vyjdeme z předpokladu, že v politice má být více žen. Z toho důvodu tvrdíme, že jsou v politice diskriminovány, abychom mobilizovali veřejné mínění. Přičemž tvrzení o diskriminaci nepodléhá možnosti ověření, protože jde o politický a nikoliv vědecký soud (možná to mohou historici ověřit dodatečně).

    Panu Kubičkovi
    Není to totéž. U cizorodé látky sice předpokládáte škodlivost, ale zároveň víte, co by se mělo stát, aby se škodlivost potvrdila, či vyvrátila. Já se ptám na totéž: Co by se mělo stát? To znamená: Požaduji, aby šlo o empiricky falzifikovatelnou hypotézu, jinak postrádá smysl. Falzifikovatelnost hypotézy přece nelze stavět na tom, zda se potvrdí, či nepotvrdí jiná hypotéza. To směšujete dvě roviny. Každá hypotéza by měla být falzifikovatelná sama o sobě. (Jako tomu bylo ve Vašem příkladě, kde se nečekalo na žádnou jinou hypotézu, která by svou existencí najednou vyvracela tu původní; naopak původní předpoklad se empiricky ověřoval.) Například tvrzení, že ženy dostávají za stejnou práci v průměru nižší plat, lze jistě empiricky testovat. Nevím ovšem, jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace. V politice se buď prosadíte, nebo neprosadíte. Co s tím jiného? Nedomnívám se, že by úspěch v politice souvisel s nějakými měřitelnými kvalitami člověka (inteligence, charakter), spíše to vypadá, že mnohdy negativní osobnostní rysy napomáhají k úspěchu. Tvrdit o politikovi: "Byl lepší a neuspěl," je vždy poněkud sporné.
    + Další komentáře