Být dobrá
Alena ZemančíkováAlena Zemančíková odpovídá Adamu Votrubovi ve sporu o kvóty. Nemá-li politická strana padesát procent členek, má právě proto mít padesát procent kandidátek. Kvóty jsou potřeba i z toho důvodu, že přístup „po dobrém“ zjevně výsledky nepřináší.
Stále znovu a dokola se mluví o kvótách pro obsazení kandidátek politických stran ženami, a stále znovu se shledávají argumenty, proč je odmítnout. Možná to skutečně poněkud špatně je, ale nezapomínejme, že to volání po kvótách je důsledek marnosti dlouhodobého úsilí o spravedlivější zastoupení žen v politice. Protože „po dobrém“ věc nespěje k rozumnému výsledku, nabízí se kvóty jako možnost přitlačit, aby zatuhlé struktury byly prostě nuceny změnit své stereotypy. Domnívám se, že ve vlastním zájmu, když už zájem společnosti jako argument dost neváží.
Do diskuse se nedávno zapojil i historik Adam Votruba a vznesl několik pochybností o tom, je-li zavedení kvót vůbec demokratickým postupem. Z tohoto úhlu mě otázka, která je jinak už celkem otravná (a osobně si myslím, že kapitáni na politických velitelských můstcích z ní mají tak akorát posměch a škodu) zaujala. Hned zkraje svého uvažování jsem si uvědomila, že pracuji v instituci veřejnoprávního média, která je rovněž zatížená kvótou. Podíl vysílání všech rozhlasových studií na celostátních vysílacích okruzích, vyjma okruhů zpravodajsko-publicistických, musí činit minimálně třicet procent celkového vysílacího času Českého rozhlasu v měsíčním úhrnu.
Jsou s tím samozřejmě někdy potíže, ale právě ta kvóta brání centralizaci, jistě praktičtější z manažerského hlediska, ale odporující demokratickým principům. V televizi je to podobné. Jistou formou kvóty jsou i třeba povinné výtisky, které musí vydavatelé zasílat Národní a některým vybraným knihovnám. Další příklady by se asi našly, běžné jsou dovozní kvóty, někdy je prostě třeba ve veřejném zájmu některé věci nařídit.
Kdyby se v případě regionálních studií Českého rozhlasu kladl nárok, jaký se klade na ženy v politice — totiž aby svůj program prosadila v soutěži s centrem, aby dokázala, že jsou stejně dobrá (ve skutečnosti by musela být lepší), prosadilo by se toho málo, protože kdo by to rozhodoval, kdo zná všechna místní témata a všechny osobnosti, žijící v regionech, jaká pravidla by vůbec ta soutěž musela mít — to je neřešitelné. Řeší to tedy kvótami a funguje to docela dobře.
Příšerný tlak peněz
Adam Votruba pochybuje o tom, že ženy jsou v politice diskriminovány. Já vím, že jsou, je to dáno příšerným tlakem peněz, které přímo souvisejí s mocí, který vytěsňuje ženská témata z veřejného prostoru. Když se zavírají provozy zaměstnávající převážně ženy (například textilní továrny), žádný povyk kolem toho není, důsledky toho procesu sice sociálně devastují (opět) celé regiony, ale nejde o strategické záležitosti. Zatímco o nesmyslném prolomení limitů těžby hnědého uhlí nebo budování jaderných elektráren se mluví umanutě pořád. Ve zdravotnictví se prosadí prostředky na drahé přístroje, ale nedostává se jich na péči o pacienty. Ve školách není problém vybavit učebnu počítači, ale rozdělit příliš početnou třídu třeba v předmětech, kde české děti váznou za evropským průměrem, je problém.
Každý fotbalový a hokejový zápas stojí milióny z veřejných prostředků, ale na kulturu nemáme ani to jedno procento z rozpočtu. V našem přetechnizovaném, zbyrokratizovaném a finančnickém prostředí neustále vítězí mechanismus nad organismem, bezduchý systém nad skutečnou potřebou, jalový byznys nad humanitou. A to je projev dožívajícího světa mužských principů, kde rovnost je pojímána jako schopnost vydělat stejně velké peníze. Ten svět se pochopitelně zuby nehty brání.
Adam Votruba se ptá: nemá-li politická strana padesát procent žen ve členské základně, z jakého titulu by jich měla mít stejných padesát procent na kandidátce? A já říkám: no právě proto! Protože kvóta politickou stranu přinutí hledat mezi ženami blízkých názorů a angažmá ty, které rozšíří její společenský záběr do sfér, do kterých vlastní neschopností (nebo nevůlí) neproniká. A argument, že se ženy nedokázaly prosadit v přímém boji o moc, je konstatování, které by mělo v důsledku znamenat, že by ten boj o moc měl pozměnit pravidla.
↗
Kvóta přinutí politickou stranu hledat mezi ženami blízkých názorů a angažmá ty, které rozšíří její společenský záběr do sfér, do kterých vlastní neschopností (nebo nevůlí) neproniká. Foto ČT
Širší pole politiky
Politika není jen boj o moc, je to přece správa věcí veřejných, jde v ní nejen o to, zvítězit a moc uchvátit — toho se dá docílit i podvodem a lží — ale zejména vydržet, překonat obtíže, uhájit pozice a nejen uspět, ale zejména prospět. Rozšiřovat soubor témat a umět se pustit i do oblasti, která se jeví jako okrajová, ale pro kvalitu života společnosti má neskonalý význam. Jako je třeba — je mi až stydno to znovu připomínat — kvalita životního prostředí, potravin, krajiny, volného času, soužití. Ani jednou od převratu jsme neměli ministryni životního prostředí ani zahraničních věcí, natož předsedkyni vlády.
Adam Votruba argumentuje, že fakt, že absolventek vysokých škol je mnohem víc než političek, svědčí o menším zájmu žen o politiku než o vzdělání. Jenže na vysoké školy se člověk dostane tak, že složí přijímací zkoušku, případně se prostě zapíše, a pak už je to na něm. Do politické strany se objektivní a kontrolované přijímačky neskládají, uchazeče neposuzuje odborná komise, tam se musí člověk o členství nějak zasloužit. A zde nastává ten okamžik, kdy nového člena mezi sebe ti dosavadní buď pustí, nebo ne. Ale ono by nemělo jít jen o to, zda do svých řad politické strany někoho pustí, měly by nové lidi aktivně vyhledávat ve všech oblastech společenského konání, nejen na lovech a golfech a fotbalech a grilovačkách, s prominutím.
Protože současné společnosti až běda vládnou peníze, vládnou jí samozřejmě muži, a pokud se mezi nimi vyskytne žena, má to (a nechme stranou různé kreatury, ty jsou na obou stranách) mnohem těžší. Já si však myslím, že hlavní důvod pro rovnoměrné zastoupení mužů i žen na kandidátkách politických stran je naprosto sebezáchovný pro ty strany: pokud nedokážou oslovit více žen, udělají to pohotově nově vzniklá politická seskupení. Jen si vzpomeňme na Věci veřejné, na to, jak Andrej Babiš ulovil eurokomisařku i pražskou primátorku, na komunální kandidátky všelijakých nezávislých. Chtějí-li tradiční strany obstát, prostě musí získat více žen. Nejen připustit, ale aktivně získat.
A pokud jde o přístup žen, naprosto nechápu, proč by se měly cítit kvótami poníženy. Vždyť je to možnost, jak nemuset vstupovat do boje po zuby ozbrojená, možnost, jak nemuset soutěžit v oboru „být stejně dobrá nebo lepší než muž“, ale rovnou být po svém dobrá a užitečná tam, kde si to zvolím. To je přece ohromná svoboda.
Diskuse
JP
V bezpochyby zajímavém a dobře vyargumentovaném textu autorky se poněkud nediferencovaně (což je ovšem zcela obvyklým fenoménem) prolínají dvě podstatně rozdílné roviny dané záležitosti: politika vůbec na straně jedné, a politika za specifických podmínek kapitalistického společenského řádu na straně druhé.
Pokud se týká politiky v obecném smyslu, pak je samozřejmě zcela legitimním volání po tom, aby ženský element v ní měl své rovnocenné zastoupení - a to nejen v kvantitativním, ale především v kvalitativním, principiálním smyslu. Jakožto výraz rovnováhy mezi principy jin a jang, aby se tak řeklo.
Jenže, jak sama autorka konstatuje, v politice rozhodují peníze. A tady právě vstupuje do hry ten moment aktuálně dominantního společenského řádu. Tím je totiž kapitalismus - a kapitalismus je prostě ze své nejhlubší podstaty založen na vládě peněz a na boji o moc. Kterýžto boj ovšem daleko více splývá s oním principem mužským, zatímco onen princip ženský je tu v podstatě "přirozeným způsobem" zatlačován do pozadí.
To volání po větší roli ženského principu tedy nakonec není tak příliš nepodobné tomu, jako když se za podmínek tuhého socialismu volalo po větší účasti nezávislých kandidátů ve volbách. Ano, byl to požadavek sám o sobě samozřejmě zcela legitimní - ale bohužel, jaksi se nacházel v přímém protikladu se základním charakterem daného systému.
Samozřejmě, že za podmínek - alespoň poněkud humanizovaného a demokratizovaného - kapitalismu je naprosto možné, určitou účast žen nejen v politice, ale i v relevantních rozhodovacích grémiích prosadit, právě prostřednictvím závazných kvót. Například v Německu v současné době byla zavedena povinná kvóta třicetiprocentního podílu žen v dozorčích radách koncernů (nejsem si teď zcela jistý, jestli se to týká jenom státem vlastněných firem, či všeobecně).
Nicméně, zůstává otevřena opravdu závažná otázka, zda tímto nařízeným podílem osob ženského pohlaví se skutečně posílila efektivní váha ženského elementu jako takového - v onom výše zmíněném smyslu kvalitativním.
Například - zůstaňme v Německu - funkci ministra obrany, čili typicky ryze mužskou doménu, v současné době zastává žena. Ovšem, asi bychom se vůči této dámě dopustili sotva příliš velké nespravedlnosti, kdybychom ji charakterizovali jakožto typický příklad "muže v sukních".
Čili: jestliže si opravdu přejeme zvýšení reálné váhy ženského elementu jako takového jak v politice, tak ve společenských rozhodovacích grémiích vůbec, pak především musíme zásadně změnit samotné rámcové podmínky této politiky a této společnosti. Pokud tato společnost sama bude založena na rovnováze mužského a ženského principu (tedy nebude založena výlučně na penězích a na boji o moc, nýbrž na jiných hodnotách) - pak si tato nová společnost ženy do svých řídících orgánů usadí sama, protože je tam bude potřebovat, bude tam moci využívat jejich specifické schopnosti a vlohy.
A naopak, jestli společnost zůstane na bázi kapitalismu, věčného boje o peníze a o moc, pak veškeré kvóty pro podíl žen v politice daleko spíše povedou k tomu, že ty ženy, které budou tímto způsobem vtaženy do tohoto mechanismu, si budou muset osvojit jeho logiku, jeho způsob myšlení a jednání - a že tedy budou muset daleko spíše opustit a zradit svou vlastní ženskost, nežli aby mohly dokázat nějakým signifikantním způsobem zjemnit a zkultivovat tento o sobě maskulinní systém.
Pokud se týká politiky v obecném smyslu, pak je samozřejmě zcela legitimním volání po tom, aby ženský element v ní měl své rovnocenné zastoupení - a to nejen v kvantitativním, ale především v kvalitativním, principiálním smyslu. Jakožto výraz rovnováhy mezi principy jin a jang, aby se tak řeklo.
Jenže, jak sama autorka konstatuje, v politice rozhodují peníze. A tady právě vstupuje do hry ten moment aktuálně dominantního společenského řádu. Tím je totiž kapitalismus - a kapitalismus je prostě ze své nejhlubší podstaty založen na vládě peněz a na boji o moc. Kterýžto boj ovšem daleko více splývá s oním principem mužským, zatímco onen princip ženský je tu v podstatě "přirozeným způsobem" zatlačován do pozadí.
To volání po větší roli ženského principu tedy nakonec není tak příliš nepodobné tomu, jako když se za podmínek tuhého socialismu volalo po větší účasti nezávislých kandidátů ve volbách. Ano, byl to požadavek sám o sobě samozřejmě zcela legitimní - ale bohužel, jaksi se nacházel v přímém protikladu se základním charakterem daného systému.
Samozřejmě, že za podmínek - alespoň poněkud humanizovaného a demokratizovaného - kapitalismu je naprosto možné, určitou účast žen nejen v politice, ale i v relevantních rozhodovacích grémiích prosadit, právě prostřednictvím závazných kvót. Například v Německu v současné době byla zavedena povinná kvóta třicetiprocentního podílu žen v dozorčích radách koncernů (nejsem si teď zcela jistý, jestli se to týká jenom státem vlastněných firem, či všeobecně).
Nicméně, zůstává otevřena opravdu závažná otázka, zda tímto nařízeným podílem osob ženského pohlaví se skutečně posílila efektivní váha ženského elementu jako takového - v onom výše zmíněném smyslu kvalitativním.
Například - zůstaňme v Německu - funkci ministra obrany, čili typicky ryze mužskou doménu, v současné době zastává žena. Ovšem, asi bychom se vůči této dámě dopustili sotva příliš velké nespravedlnosti, kdybychom ji charakterizovali jakožto typický příklad "muže v sukních".
Čili: jestliže si opravdu přejeme zvýšení reálné váhy ženského elementu jako takového jak v politice, tak ve společenských rozhodovacích grémiích vůbec, pak především musíme zásadně změnit samotné rámcové podmínky této politiky a této společnosti. Pokud tato společnost sama bude založena na rovnováze mužského a ženského principu (tedy nebude založena výlučně na penězích a na boji o moc, nýbrž na jiných hodnotách) - pak si tato nová společnost ženy do svých řídících orgánů usadí sama, protože je tam bude potřebovat, bude tam moci využívat jejich specifické schopnosti a vlohy.
A naopak, jestli společnost zůstane na bázi kapitalismu, věčného boje o peníze a o moc, pak veškeré kvóty pro podíl žen v politice daleko spíše povedou k tomu, že ty ženy, které budou tímto způsobem vtaženy do tohoto mechanismu, si budou muset osvojit jeho logiku, jeho způsob myšlení a jednání - a že tedy budou muset daleko spíše opustit a zradit svou vlastní ženskost, nežli aby mohly dokázat nějakým signifikantním způsobem zjemnit a zkultivovat tento o sobě maskulinní systém.
MP
Co jsou to ženská témata? Tedy pokud je nebudu hledat v represivním diktátu, který provádějí barevné časopisy pro ženy a reklama -- a nebudu považovat za ženská témata domácí práce, diety, kosmetiku a plastické operace jakožto i ženské nemoci, event. potíže s pořizováním a následným zbavováním se sexuálních či životních partnerů.
A i ta reklama zdůrazňuje, jak přesahuje za "ženská témata" pojímajíc ženy jako uživatelky universálních právech člověka vstupovat do smluvních vztahů a být svobodně okrádán; viz slogan: "Zde nakupuji, zde jsem člověkem" (samozřejmě, není to dokonalé, ten sedmý pád podtrhuje, že žena je člověkem jen v tom aktu nakupování, ale Řím se také nepostavil za den...)
Jsou vůbec nějaká pro politickou diskusi relevantní ženská témata?
A i ta reklama zdůrazňuje, jak přesahuje za "ženská témata" pojímajíc ženy jako uživatelky universálních právech člověka vstupovat do smluvních vztahů a být svobodně okrádán; viz slogan: "Zde nakupuji, zde jsem člověkem" (samozřejmě, není to dokonalé, ten sedmý pád podtrhuje, že žena je člověkem jen v tom aktu nakupování, ale Řím se také nepostavil za den...)
Jsou vůbec nějaká pro politickou diskusi relevantní ženská témata?
AV
April 27, 2015 v 13.37
Děkuju paní Zemančíkové za odpověď. Zkusím zde stručně zareagovat na některé argumenty:
1) Já bych ten mocenský aspekt od zastupitelů úplně neodděloval. Na základě příkladů, které uvádíte (Babiš, Věci veřejné) se obávám, že ženy v politice mohou také tvořit pouhou dobře vypadající stafáž, zatímco moc z parlamentu se ještě více přesune někam jinam. Z toho, že se o kvótách poměrně dost a otevřeně mluví v médiích, bych mohl usuzovat, že pro dnešní kapitalismus nepředstavují žádnou hrozbu, naopak mohou být v plném souladu s tzv. postdemokracií. Mimoto: Pokud vidíme problém v penězích, pak je třeba spíše změnit vztah politiky a financí, než narovnávat zákonem proporciální zastoupení. (Já například bych byl pro to, aby politické strany mohly být vedle státních peněz financovány jen z darů fyzických osob do maximální výše 5 % průměrného platu ročně.)
2) Ohledně pochybností o diskriminaci žen bych chtěl navrhnout, abychom si položili jednu otázku: Co by se přesně mělo stát, abychom mohli říci, že v politických funkcích je jen 20 % žen a přesto nejsou diskriminovány? Pokud na to nejsme schopni odpovědět, pak pro diskriminaci nemáme žádný důkaz, resp. se pohybujeme v důkazním kruhu, jelikož ztotožňujeme diskriminaci s neproporciálním zastoupením. (Vědecky řečeno: Předkládáme nefalzifikovatelné tvrzení.)
1) Já bych ten mocenský aspekt od zastupitelů úplně neodděloval. Na základě příkladů, které uvádíte (Babiš, Věci veřejné) se obávám, že ženy v politice mohou také tvořit pouhou dobře vypadající stafáž, zatímco moc z parlamentu se ještě více přesune někam jinam. Z toho, že se o kvótách poměrně dost a otevřeně mluví v médiích, bych mohl usuzovat, že pro dnešní kapitalismus nepředstavují žádnou hrozbu, naopak mohou být v plném souladu s tzv. postdemokracií. Mimoto: Pokud vidíme problém v penězích, pak je třeba spíše změnit vztah politiky a financí, než narovnávat zákonem proporciální zastoupení. (Já například bych byl pro to, aby politické strany mohly být vedle státních peněz financovány jen z darů fyzických osob do maximální výše 5 % průměrného platu ročně.)
2) Ohledně pochybností o diskriminaci žen bych chtěl navrhnout, abychom si položili jednu otázku: Co by se přesně mělo stát, abychom mohli říci, že v politických funkcích je jen 20 % žen a přesto nejsou diskriminovány? Pokud na to nejsme schopni odpovědět, pak pro diskriminaci nemáme žádný důkaz, resp. se pohybujeme v důkazním kruhu, jelikož ztotožňujeme diskriminaci s neproporciálním zastoupením. (Vědecky řečeno: Předkládáme nefalzifikovatelné tvrzení.)
Co by se přesně mělo stát, abychom mohli říci, že v politických funkcích je jen 20 % žen a přesto nejsou diskriminovány?
Odpověď: Muselo by být prokázáno jiné vysvětlení než, že jsou diskriminovány.
Odpověď: Muselo by být prokázáno jiné vysvětlení než, že jsou diskriminovány.
PM
.... když „po dobrém“ věc nespěje k rozumnému výsledku, nabídnout kvóty jako možnost přitlačit.
Tlačí se i ve Švédsku mezi skalními demokraty.......bych dodal.
Tlačí se i ve Švédsku mezi skalními demokraty.......bych dodal.
MP
Faliabilita je kriterium použitelné pro vědecké výpovědi. Pro politická očekávání, tužby, zásady, normy, programy atd. nemá valný smysl. Např. větu: „Měli bychom pomáhat lidem, které se pokoušejí přes Středozemní moře dostat do Evropy.“, můžeme sice přepsat způsobem, který umožní, abychom ji přiřadili pravdivostní hodnotu (Máme dobré důvody, abychom pomáhali ...), ale falzifikovat naštěstí nejde.
To samozřejmě neznamená, že nelze tyto věty podrobit racionální kritice a rozvaze. A že bychom neměli například v diskusi o kvótách bojovat proti pokušení postoje:
„Myslím, že případné nežádoucí důsledky kvót mohly být téměř stejně významné jako jejich pozitivní přínos. Ale kdybych to říkal, mohlo by zpochybňovat dobrý cíl, tj. zvýšení podíl žen v politické reprezentaci. Proto se musím vyslovit pro kvóty, i když o jejich funkčnosti pochybují.“
A ovšem je tu výsostně politická otázka: Proč bych měl uvěřit tomu, že padesátiprocentní podíl žen v politické reprezentaci a ve vysokých veřejných funkcích jakkoli zlepší postavení žen ohledně jejich znevýhodnění na trhu práce, v příjmech, kariérovém postupu, přístupu žen s malými dětmi do veřejných prostor, dostupnosti míst ve školkách atd.? Zvláště když tam ty političky nebudou zvoleny, protože si získaly podporu svých voliček tím ,že prosazovaly určitá řešení výše vyjmenovaných problémů -- a když dokonce ani nebudou zvoleny, protože by jejich politická strana nějak zvlášť hajily zájmy voliček; budou tam jen proto, že by jejich strany by jinak přišla o státní dotaci.
To samozřejmě neznamená, že nelze tyto věty podrobit racionální kritice a rozvaze. A že bychom neměli například v diskusi o kvótách bojovat proti pokušení postoje:
„Myslím, že případné nežádoucí důsledky kvót mohly být téměř stejně významné jako jejich pozitivní přínos. Ale kdybych to říkal, mohlo by zpochybňovat dobrý cíl, tj. zvýšení podíl žen v politické reprezentaci. Proto se musím vyslovit pro kvóty, i když o jejich funkčnosti pochybují.“
A ovšem je tu výsostně politická otázka: Proč bych měl uvěřit tomu, že padesátiprocentní podíl žen v politické reprezentaci a ve vysokých veřejných funkcích jakkoli zlepší postavení žen ohledně jejich znevýhodnění na trhu práce, v příjmech, kariérovém postupu, přístupu žen s malými dětmi do veřejných prostor, dostupnosti míst ve školkách atd.? Zvláště když tam ty političky nebudou zvoleny, protože si získaly podporu svých voliček tím ,že prosazovaly určitá řešení výše vyjmenovaných problémů -- a když dokonce ani nebudou zvoleny, protože by jejich politická strana nějak zvlášť hajily zájmy voliček; budou tam jen proto, že by jejich strany by jinak přišla o státní dotaci.
AV
Panu Profantovi:
Nemohu souhlasit. Empirickému ověření se vymykají soudy doporučující (což je typicky Váš příklad s vazbou "měli bychom"), pokud konstatujeme určitý stav věcí, pak bez ohledu na to, zda jde o politiku či o fyziku, by měl být daný soud falzifikovatelný, jinak postrádá smysl. (V uvedeném případě určitě nejde o přeformulování doporučujícího tvrzení do prostého konstatování.)
Panu Kubičkovi:
Vaše odpověď je v podstatě přenesením důkazního břemene, kdy argumentující tvrdí: "Pokud nedokážete něco jiného, tak je to tak, jak říkám já." (Já nepochybuji, že jde o oprávněný předpoklad, jen se ptám, jak bychom ho mohli dokázat.)
Nemohu souhlasit. Empirickému ověření se vymykají soudy doporučující (což je typicky Váš příklad s vazbou "měli bychom"), pokud konstatujeme určitý stav věcí, pak bez ohledu na to, zda jde o politiku či o fyziku, by měl být daný soud falzifikovatelný, jinak postrádá smysl. (V uvedeném případě určitě nejde o přeformulování doporučujícího tvrzení do prostého konstatování.)
Panu Kubičkovi:
Vaše odpověď je v podstatě přenesením důkazního břemene, kdy argumentující tvrdí: "Pokud nedokážete něco jiného, tak je to tak, jak říkám já." (Já nepochybuji, že jde o oprávněný předpoklad, jen se ptám, jak bychom ho mohli dokázat.)
MP
Empirické ověření není totéž, co faliabilita, ta se může vztahovat i na věty empiricky neověřitelné ( např. matematické). A nějaké konstatování se stává politickou výpovědí, tedy získává svůj (politický) smysl tím, proč k němu dochází. Samozřejmě, prokáže-li se, že jde o nepravdivé konstatování, pak to někdy může ten politický smysl oslabit. Např. pro politický účel mobilizace určité národní společnosti a vytvoření většiny potřebné pro znovuzvolení prezidenta je ovšem zcela lhostejné, že konstatování o zbraních hromadného ničení v iráckých arzenálech a o spojení Saddama s Al Kajdou jsou lživá a přinejmenším u prvního z nich to bylo zřejmé už v okamžiku, kdy bylo vysloveno.
Samozřejmě, když už se politické důvody, proč se ta konstatování pronášela, spotřebovaly a odezněly, může být pro kritického historika zajímavé prokázat jejich nepravdivost. A může to být zajímavé i politicky -- pro neschopného politika, který tím říká: "Ano, máte pocit, že jsem Vás zklamal, ale alespoň jsem nepronesl tyto lži."
Samozřejmě, když už se politické důvody, proč se ta konstatování pronášela, spotřebovaly a odezněly, může být pro kritického historika zajímavé prokázat jejich nepravdivost. A může to být zajímavé i politicky -- pro neschopného politika, který tím říká: "Ano, máte pocit, že jsem Vás zklamal, ale alespoň jsem nepronesl tyto lži."
Toho, že moje odpověď přenáší důkazní břemeno, si jsem vědom a myslím, že je to tak správně.
Ani v experimentálním výzkumu to není tak, že by vždy bylo důkazní břemeno na straně opačné, než je nulová hypotéza.
Například u nového léku na bolest je třeba prokázat jeho účinnost, ale k tomu, aby byl používán, nestačí to, že nebyla prokázána škodlivost, musí být prokázána relativní neškodnost. Cizorodé látky organismu škodí tak často, že nelze předpokládat jejich neškodnost pokud není dokázán opak. Na obecné rovině je prokázáno, že diskriminace žen je častá, takže je vhodné proti ní činit preventivní opatření, dokud není prokázáno, že nejsou potřebná.
Ani v experimentálním výzkumu to není tak, že by vždy bylo důkazní břemeno na straně opačné, než je nulová hypotéza.
Například u nového léku na bolest je třeba prokázat jeho účinnost, ale k tomu, aby byl používán, nestačí to, že nebyla prokázána škodlivost, musí být prokázána relativní neškodnost. Cizorodé látky organismu škodí tak často, že nelze předpokládat jejich neškodnost pokud není dokázán opak. Na obecné rovině je prokázáno, že diskriminace žen je častá, takže je vhodné proti ní činit preventivní opatření, dokud není prokázáno, že nejsou potřebná.
AV
April 29, 2015 v 10.58
Panu Profantovi:
Jestli jsem Vaše příklady z oblasti politiky dobře pochopil, pak je na naše téma lze vztáhnout takto: Vyjdeme z předpokladu, že v politice má být více žen. Z toho důvodu tvrdíme, že jsou v politice diskriminovány, abychom mobilizovali veřejné mínění. Přičemž tvrzení o diskriminaci nepodléhá možnosti ověření, protože jde o politický a nikoliv vědecký soud (možná to mohou historici ověřit dodatečně).
Panu Kubičkovi
Není to totéž. U cizorodé látky sice předpokládáte škodlivost, ale zároveň víte, co by se mělo stát, aby se škodlivost potvrdila, či vyvrátila. Já se ptám na totéž: Co by se mělo stát? To znamená: Požaduji, aby šlo o empiricky falzifikovatelnou hypotézu, jinak postrádá smysl. Falzifikovatelnost hypotézy přece nelze stavět na tom, zda se potvrdí, či nepotvrdí jiná hypotéza. To směšujete dvě roviny. Každá hypotéza by měla být falzifikovatelná sama o sobě. (Jako tomu bylo ve Vašem příkladě, kde se nečekalo na žádnou jinou hypotézu, která by svou existencí najednou vyvracela tu původní; naopak původní předpoklad se empiricky ověřoval.) Například tvrzení, že ženy dostávají za stejnou práci v průměru nižší plat, lze jistě empiricky testovat. Nevím ovšem, jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace. V politice se buď prosadíte, nebo neprosadíte. Co s tím jiného? Nedomnívám se, že by úspěch v politice souvisel s nějakými měřitelnými kvalitami člověka (inteligence, charakter), spíše to vypadá, že mnohdy negativní osobnostní rysy napomáhají k úspěchu. Tvrdit o politikovi: "Byl lepší a neuspěl," je vždy poněkud sporné.
Jestli jsem Vaše příklady z oblasti politiky dobře pochopil, pak je na naše téma lze vztáhnout takto: Vyjdeme z předpokladu, že v politice má být více žen. Z toho důvodu tvrdíme, že jsou v politice diskriminovány, abychom mobilizovali veřejné mínění. Přičemž tvrzení o diskriminaci nepodléhá možnosti ověření, protože jde o politický a nikoliv vědecký soud (možná to mohou historici ověřit dodatečně).
Panu Kubičkovi
Není to totéž. U cizorodé látky sice předpokládáte škodlivost, ale zároveň víte, co by se mělo stát, aby se škodlivost potvrdila, či vyvrátila. Já se ptám na totéž: Co by se mělo stát? To znamená: Požaduji, aby šlo o empiricky falzifikovatelnou hypotézu, jinak postrádá smysl. Falzifikovatelnost hypotézy přece nelze stavět na tom, zda se potvrdí, či nepotvrdí jiná hypotéza. To směšujete dvě roviny. Každá hypotéza by měla být falzifikovatelná sama o sobě. (Jako tomu bylo ve Vašem příkladě, kde se nečekalo na žádnou jinou hypotézu, která by svou existencí najednou vyvracela tu původní; naopak původní předpoklad se empiricky ověřoval.) Například tvrzení, že ženy dostávají za stejnou práci v průměru nižší plat, lze jistě empiricky testovat. Nevím ovšem, jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace. V politice se buď prosadíte, nebo neprosadíte. Co s tím jiného? Nedomnívám se, že by úspěch v politice souvisel s nějakými měřitelnými kvalitami člověka (inteligence, charakter), spíše to vypadá, že mnohdy negativní osobnostní rysy napomáhají k úspěchu. Tvrdit o politikovi: "Byl lepší a neuspěl," je vždy poněkud sporné.
MP
Vlastně ano. K tomu, aby dávala věta:
"Ženy jsou v určité společnosti diskriminovány."
smysl, neřkuli, aby se dalo diskutovat o její pravdivosti či dokonce faliabilitě, potřebujete docela bohatý kontext.
Buď kontext pojmového systému ve vědě či jurisprudenci, anebo kontext společenskou historického systémového předsudku v politice. Na tvrzení o diskriminaci českých žen by se koukala jako na absurdní provokaci nejen evropská sufražetka před sto lety, ale i aktivistka z větší části našeho glóbu (diskuse a problémy s porozuměním mezi aktivistkami z rozvojových zemí a západními feministkami jsou dost často popisovány). Tím nechci toto tvrzení nijak zpochybňovat a diskriminaci v ČR popírat.
Samozřejmě je nesamozřejmé i samo vymezení skupiny "ženy"-- studentka FHS s rodinnou anamnézou tři politicky činných příbuzných v nejbližším okolím, kterou otec bral na demonstrace místo do parku a která seděla poprvé ve volební komisi den po svých osmnáctých narozeninách má určitě lepší výchozí pozici pro případnou politickou kariéru než prostý a pracovitý absolvent praktické školy živící se příležitostní pracemi ve vsi o třista duších.
Výrok o diskriminaci tak proto můžete přijmout jako nerozborný slitek morální intuicí identifikované nepřijatelné nespravedlnosti, skupinového zájmu a tahu v konkrétní řečové politické hře, pak je přiřazování pravdivostní hodnoty zase jen strategický tah; tedy politicky.Anebo ho můžete kriticky číst z pohledu sociologie, historie, morální filosofie--pak ale musíte být otrlý na to, abyste se vyrovnal s tím, že výsledek vaší poctivé snahy o pravdivou teoretickou výpověď bude okamžitě ve více méně znetvořené podobě v politické hře
"Ženy jsou v určité společnosti diskriminovány."
smysl, neřkuli, aby se dalo diskutovat o její pravdivosti či dokonce faliabilitě, potřebujete docela bohatý kontext.
Buď kontext pojmového systému ve vědě či jurisprudenci, anebo kontext společenskou historického systémového předsudku v politice. Na tvrzení o diskriminaci českých žen by se koukala jako na absurdní provokaci nejen evropská sufražetka před sto lety, ale i aktivistka z větší části našeho glóbu (diskuse a problémy s porozuměním mezi aktivistkami z rozvojových zemí a západními feministkami jsou dost často popisovány). Tím nechci toto tvrzení nijak zpochybňovat a diskriminaci v ČR popírat.
Samozřejmě je nesamozřejmé i samo vymezení skupiny "ženy"-- studentka FHS s rodinnou anamnézou tři politicky činných příbuzných v nejbližším okolím, kterou otec bral na demonstrace místo do parku a která seděla poprvé ve volební komisi den po svých osmnáctých narozeninách má určitě lepší výchozí pozici pro případnou politickou kariéru než prostý a pracovitý absolvent praktické školy živící se příležitostní pracemi ve vsi o třista duších.
Výrok o diskriminaci tak proto můžete přijmout jako nerozborný slitek morální intuicí identifikované nepřijatelné nespravedlnosti, skupinového zájmu a tahu v konkrétní řečové politické hře, pak je přiřazování pravdivostní hodnoty zase jen strategický tah; tedy politicky.Anebo ho můžete kriticky číst z pohledu sociologie, historie, morální filosofie--pak ale musíte být otrlý na to, abyste se vyrovnal s tím, že výsledek vaší poctivé snahy o pravdivou teoretickou výpověď bude okamžitě ve více méně znetvořené podobě v politické hře
AZ
April 29, 2015 v 15.21
Drazí pánové, myslím, že tato diskuse vykazuje vlastnosti mužského přístupu - utápí se v teorii a logice a přehlíží praktickou podstatu věci.
Já myslím, že důkaz o tom, že ženy jsou v politice diskriminovány, je dán tím, že je jich málo už na kandidátkách. Čili nejde o to, jestli se prosadí nebo ne, protože příležitost prosadit se u voličů ani nedostanou. Na kandidátce politické strany přece může být i nečlen, když se pro to strana rozhodne, a celkem často se tak strany i rozhodují, zejména když potřebují reprezentativního kandidáta na senátora nebo europoslance. Proto si myslím, že by měly strany nabídnout místa na kandidátkách většímu počtu žen - tečka.
Tím odpadne alespoň zčásti argument o diskriminaci, protože nebudou-li ženy zvoleny, je to rozhodnutí voličů a tady lze klidně mluvit o prosazení nebo neprosazení se v politice. Nejsou-li ženy na kandidátkách, můžeme mluvit jen o neprosazení se na kandidátky, což je v moci stranických sekretariátů a voliči vůbec nedostanou šanci se k tomu vyjádřit. Prostě si myslím, že by se to mělo zkusit, jinak se neustále budeme motat v kruzích logických argumentací a skutková podstata se bude dále zhoršovat.
Já myslím, že důkaz o tom, že ženy jsou v politice diskriminovány, je dán tím, že je jich málo už na kandidátkách. Čili nejde o to, jestli se prosadí nebo ne, protože příležitost prosadit se u voličů ani nedostanou. Na kandidátce politické strany přece může být i nečlen, když se pro to strana rozhodne, a celkem často se tak strany i rozhodují, zejména když potřebují reprezentativního kandidáta na senátora nebo europoslance. Proto si myslím, že by měly strany nabídnout místa na kandidátkách většímu počtu žen - tečka.
Tím odpadne alespoň zčásti argument o diskriminaci, protože nebudou-li ženy zvoleny, je to rozhodnutí voličů a tady lze klidně mluvit o prosazení nebo neprosazení se v politice. Nejsou-li ženy na kandidátkách, můžeme mluvit jen o neprosazení se na kandidátky, což je v moci stranických sekretariátů a voliči vůbec nedostanou šanci se k tomu vyjádřit. Prostě si myslím, že by se to mělo zkusit, jinak se neustále budeme motat v kruzích logických argumentací a skutková podstata se bude dále zhoršovat.
TT
Pokud chcete logický argument pro kvóty, máme tu kybernetiku, která jasně dokazuje, že variabilitu je možno řešit jen variabilitou. Proto potřebujeme zapojit do rozhodování co nejvíce členů schopných různé variability reflektovat a začleňovat je do rozhodovacího procesu.
Když padesát procent členů redukujeme ve stochastickém rozhodovacím modelu na pár procent v jeho špici, máme model řízení, který neodpovídá potřebě reflexe proměnných v systému. Abychom dosáhli co nejlepšího homomorfního modelu řízení - který prostě musí být odpovídající byť redukovanou projekcí celého systému (v tomto případě společnosti) musíme v něm mít relevantní zastoupení všech členů. Pokud ne, řízení systému a tedy celý systém se hroutí.
Tolik kybernetika, která to potvrzuje nejen teorií, ale především praxí.
Když padesát procent členů redukujeme ve stochastickém rozhodovacím modelu na pár procent v jeho špici, máme model řízení, který neodpovídá potřebě reflexe proměnných v systému. Abychom dosáhli co nejlepšího homomorfního modelu řízení - který prostě musí být odpovídající byť redukovanou projekcí celého systému (v tomto případě společnosti) musíme v něm mít relevantní zastoupení všech členů. Pokud ne, řízení systému a tedy celý systém se hroutí.
Tolik kybernetika, která to potvrzuje nejen teorií, ale především praxí.
myslím, že pan Tožička Vám na vaši připomínku o utápění se v teorii a logice velmi jasně odpověděl. Ta praktická podstata je jednoduše to, že jde o nejlepší homomorfní model řízení.
Škoda, že nemám čas, abych dokončil diskusi s panem Votrubou. Zrovna mě napadl krásný příklad z historie objevení reliktního záření. To by se do to diskuse o ženách v politice a kvótách skvěle hodilo, bylo by tam dokonce i něco o potenciálním vlivu "bílého dielektrického materiálu" čili holubího trusu na anténu radioteleskopu. Tak jindy a děkuji za pěkný článek
Škoda, že nemám čas, abych dokončil diskusi s panem Votrubou. Zrovna mě napadl krásný příklad z historie objevení reliktního záření. To by se do to diskuse o ženách v politice a kvótách skvěle hodilo, bylo by tam dokonce i něco o potenciálním vlivu "bílého dielektrického materiálu" čili holubího trusu na anténu radioteleskopu. Tak jindy a děkuji za pěkný článek
PM
z mé zkušenosti sestavování kandidátek lokálního významu bych ujistil, že ženy jsou povětšinou zneužívány k zajištění volební preference v mocenské hierarchii etablovaných patriarchů.
Tudíž na velmi nepravděpodobně volitelných pozicích kandidátek.
Obavy z rizika ohrožení patriarchální politické kultury -
příkladně už jenom těch příšerných póz konkurenční rivality - jsou v nedohlednu.......bych k uklidnění dodal.
Tudíž na velmi nepravděpodobně volitelných pozicích kandidátek.
Obavy z rizika ohrožení patriarchální politické kultury -
příkladně už jenom těch příšerných póz konkurenční rivality - jsou v nedohlednu.......bych k uklidnění dodal.
AV
April 30, 2015 v 15.27
Panu Profantovi:
Pak je mi Vaše stanovisko srozumitelné, ale nesdílím ho. Bližší je mi novopozitivistický přístup s oním principem empirické falzifikovatelnosti. Uvědomuji si, že pak člověka mohou překrouceně citovat lidé úplně jiných názorů ve prospěch cílů, s nimiž by nesouhlasil. A souhlasím s vámi i v tom, že v politice jde velice často o morální intuici.
Paní Zemančíkové:
Myslím, že to nelze převést na problém kandidátek. Propracovat se na kandidátku je nedělitelná součást politické práce. Voliči pořadí kandidátů většinou neřeší. (I když mám kamaráda, který jednou systematicky zaškrtával na kandidátce všechny ženy se slovy: "Já si totiž myslím, že když tam budou ženský, tak to s náma bude dobrý.") Pokud by Váš návrh měl fungovat jako testování hypotézy o diskriminaci (resp. teze, že muži jsou voličům vnuceni a oni si nemohou vybrat), pak bychom museli voliče donutit, aby dávali hlas každému kandidátovi zvlášť. (Testem by mohlo být zavedení jakési obdoby kvót ve volbách do senátu.)
Mimochodem i samy političky si někdy stěžují na to, že žen jde do politiky málo. Myslím, že při dnešní společenské atmosféře to může v určitých případech fungovat i naopak: některé ženě může pomoci to, že kvůli dobré image potřebují na kandidátku právě ženu, přičemž při nízké konkurenci jiných žen může přeskočit zasloužilé mužské kolegy. Každopádně skládání kandidátek nemůžu oddělit od politiky jako takové, proto mě tento argument (možnosti jeho nadnesení jsem si byl vědom) nepřesvědčuje. Stále je to podle mého soudu ztotožňování diskriminace s neproporciálním zastoupením.
Děkuji všem za zajímavou diskuzi, také se již budu muset odmlčet. Přeji pěkné svátky.
Pak je mi Vaše stanovisko srozumitelné, ale nesdílím ho. Bližší je mi novopozitivistický přístup s oním principem empirické falzifikovatelnosti. Uvědomuji si, že pak člověka mohou překrouceně citovat lidé úplně jiných názorů ve prospěch cílů, s nimiž by nesouhlasil. A souhlasím s vámi i v tom, že v politice jde velice často o morální intuici.
Paní Zemančíkové:
Myslím, že to nelze převést na problém kandidátek. Propracovat se na kandidátku je nedělitelná součást politické práce. Voliči pořadí kandidátů většinou neřeší. (I když mám kamaráda, který jednou systematicky zaškrtával na kandidátce všechny ženy se slovy: "Já si totiž myslím, že když tam budou ženský, tak to s náma bude dobrý.") Pokud by Váš návrh měl fungovat jako testování hypotézy o diskriminaci (resp. teze, že muži jsou voličům vnuceni a oni si nemohou vybrat), pak bychom museli voliče donutit, aby dávali hlas každému kandidátovi zvlášť. (Testem by mohlo být zavedení jakési obdoby kvót ve volbách do senátu.)
Mimochodem i samy političky si někdy stěžují na to, že žen jde do politiky málo. Myslím, že při dnešní společenské atmosféře to může v určitých případech fungovat i naopak: některé ženě může pomoci to, že kvůli dobré image potřebují na kandidátku právě ženu, přičemž při nízké konkurenci jiných žen může přeskočit zasloužilé mužské kolegy. Každopádně skládání kandidátek nemůžu oddělit od politiky jako takové, proto mě tento argument (možnosti jeho nadnesení jsem si byl vědom) nepřesvědčuje. Stále je to podle mého soudu ztotožňování diskriminace s neproporciálním zastoupením.
Děkuji všem za zajímavou diskuzi, také se již budu muset odmlčet. Přeji pěkné svátky.
JP
No dobrá, zkusme si tedy představit fiktivní případ: zavedeme kvóty pro ženy v politice - ale ne nějakých chabých třicet či padesát procent, nýbrž rovnou dejme tomu osmdesát procent povinné ženské kvóty!
Ovšem, za nezměněných rámcových systémových, to jest ekonomicko-sociálních a politických podmínek. Změní se snad něco zásadního (v pozitivním smyslu) na této politické mašinérii? Získá snad tímto přílivem ženského elementu opravdu na láskyplnosti, vřelosti, lidskosti?
Připomeňme si, že minulý režim - vydávající se za představitele pracující třídy - ve svých inscenovaných volbách také měl své kvóty, vychloubal se tím, kolik je mezi jeho kandidáty ve volbách dělníků, dojiček, soustružníků a tak dále. Změnily snad tyto kvóty něco na základním charakteru onoho systému, totiž že byl nadále plně ovládán jednou určitou ideologií a příslušnými stranickými aparáty? Všichni ti "dělničtí kandidáti" byli nakonec jenom fasádou pro udržení moci stále těch samých struktur.
A tak se asi stejně tak nedá příliš očekávat, že i kdybychom za podmínek kapitalismu, vlády peněz a skrytého i otevřeného všeobecného boje o moc zavedli nějakou "republiku žen", že by to bylo něčím více nežli zase jenom takovou vnějškovou fasádou. Lidé stále propadají iluzi, že o všem rozhoduje politika. Skutečně podstatné procesy ale probíhají někde naprosto jinde. Politika je určována společenskými obsahy, nikoli naopak.
Ovšem, za nezměněných rámcových systémových, to jest ekonomicko-sociálních a politických podmínek. Změní se snad něco zásadního (v pozitivním smyslu) na této politické mašinérii? Získá snad tímto přílivem ženského elementu opravdu na láskyplnosti, vřelosti, lidskosti?
Připomeňme si, že minulý režim - vydávající se za představitele pracující třídy - ve svých inscenovaných volbách také měl své kvóty, vychloubal se tím, kolik je mezi jeho kandidáty ve volbách dělníků, dojiček, soustružníků a tak dále. Změnily snad tyto kvóty něco na základním charakteru onoho systému, totiž že byl nadále plně ovládán jednou určitou ideologií a příslušnými stranickými aparáty? Všichni ti "dělničtí kandidáti" byli nakonec jenom fasádou pro udržení moci stále těch samých struktur.
A tak se asi stejně tak nedá příliš očekávat, že i kdybychom za podmínek kapitalismu, vlády peněz a skrytého i otevřeného všeobecného boje o moc zavedli nějakou "republiku žen", že by to bylo něčím více nežli zase jenom takovou vnějškovou fasádou. Lidé stále propadají iluzi, že o všem rozhoduje politika. Skutečně podstatné procesy ale probíhají někde naprosto jinde. Politika je určována společenskými obsahy, nikoli naopak.
PM
May 1, 2015 v 12.08
Než s tím kapitalismem zatočíme jak řezník s uzenkou (slovy klasika)
bude kapitalismus nadále točit s nám, jak řezník s uzenkami.
Ale ruku na srdce pane Poláčku -
má s námi v tomto zbytkovém čase točit ruka jako lopata odvěkého řezníka, nebo nežná ruka mladé řeznice?
Ne mnoho z humanistů by zaváhalo.....bych tvrdil.
Ale ruku na srdce pane Poláčku -
má s námi v tomto zbytkovém čase točit ruka jako lopata odvěkého řezníka, nebo nežná ruka mladé řeznice?
Ne mnoho z humanistů by zaváhalo.....bych tvrdil.
JN
May 1, 2015 v 16.48
Otazníky. Jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace.
Kvóty pro zastoupení žen v(e) (vysoké) politice mají být tedy spíše ve prospěch těch konkrétních žen, které se tam pak dostanou, nebo ve prospěch celé společnosti? Nebo ve prospěch všech žen jako skupiny?
Je nějakou výhodou být účastníkem (účastnicí) vysoké politiky, nebo je to spíše nevýhoda? V čem konkrétně je to výhodné? Může být prezidentování třeba i koníčkem? (A ženy přece mají právo na stejné koníčky jako muži!) Čím se liší lidé, kteří svoji účast ve vysoké politice považují za výhodu nebo za svojí zálibu, od lidí, kteří to považují spíše za nevýhodu?
Neměly by být stanoveny KVÓTY PRO ÚČAST TĚCH LIDÍ ve vysoké politice, KTEŘÍ tuto SVOJÍ ÚČAST POVAŽUJÍ ZA NEVÝHODU? Udělejme prezidentem někoho, kdo se tam necpe, kdo o to vůbec nestojí, udělejme ho prezidentem proti jeho vůli. To bude ten nejlepší prezident. Vždyť toto vlastně o sobě tvrdil i Václav Havel.
Jak se vlastně liší státy, které mají vyšší zastoupení žen v politice?
Jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace?
Proběhl už nějaký sociologický průzkum, který by stanovil procento žen i mužů, kteří mají ambice zúčastnit se vysoké politiky? Porovnejme pak výsledky takového průzkumu se skutečným stavem. Pokud však z výsledků takového hypotetického průzkumu NAPŘÍKLAD vyjde, že 1% žen a 8% mužů z celkového počtu zkoumaných osob má ambici účastnit se vysoké politiky a ve skutečnosti bude ve vysoké politice NAPŘÍKLAD 20% žen a 80% mužů, dá se pak takový výsledek vykládat jako znevýhodnění? Koho vlastně?
Může někdo vysvětlit ten MECHANISMUS, JAK A PROČ vlastně DOCHÁZÍ KE ZNEVÝHODNĚNÍ člověka – ženy a ke zvýhodnění člověka - muže v politice? Proč tlak peněz je vždy ve prospěch mužů, proč mezi mužské principy automaticky řadíme "bezduchý systém, jalový byznys a rovnost jako schopnost vydělat stejně velké peníze" a mezi ženské principy naproti tomu "skutečnou potřebu a humanitu"? Proč se říká, že muži mezi sebe pustí jen muže, ale ženy ne? Není vlastně kapitalismus "mužským principem"?
Mám pocit, že podpora pro zavedení kvót vychází z předpokladu, že ženy obecně méně než muži touží po uplatňování své moci (spíše bych řekl "po jejím zneužití") a že se do politiky dostanou právě tyto po moci netoužící ženy (což je rozpor), které svůj mandát budou vykonávat ku prospěchu celku a nikoliv ku prospěchu sebe sama. Zda je tento předpoklad pravdivý, to pravděpodobně ukáže čas.
Je nějakou výhodou být účastníkem (účastnicí) vysoké politiky, nebo je to spíše nevýhoda? V čem konkrétně je to výhodné? Může být prezidentování třeba i koníčkem? (A ženy přece mají právo na stejné koníčky jako muži!) Čím se liší lidé, kteří svoji účast ve vysoké politice považují za výhodu nebo za svojí zálibu, od lidí, kteří to považují spíše za nevýhodu?
Neměly by být stanoveny KVÓTY PRO ÚČAST TĚCH LIDÍ ve vysoké politice, KTEŘÍ tuto SVOJÍ ÚČAST POVAŽUJÍ ZA NEVÝHODU? Udělejme prezidentem někoho, kdo se tam necpe, kdo o to vůbec nestojí, udělejme ho prezidentem proti jeho vůli. To bude ten nejlepší prezident. Vždyť toto vlastně o sobě tvrdil i Václav Havel.
Jak se vlastně liší státy, které mají vyšší zastoupení žen v politice?
Jak testovat tezi, že menší zastoupení žen v politice je důsledkem jejich diskriminace?
Proběhl už nějaký sociologický průzkum, který by stanovil procento žen i mužů, kteří mají ambice zúčastnit se vysoké politiky? Porovnejme pak výsledky takového průzkumu se skutečným stavem. Pokud však z výsledků takového hypotetického průzkumu NAPŘÍKLAD vyjde, že 1% žen a 8% mužů z celkového počtu zkoumaných osob má ambici účastnit se vysoké politiky a ve skutečnosti bude ve vysoké politice NAPŘÍKLAD 20% žen a 80% mužů, dá se pak takový výsledek vykládat jako znevýhodnění? Koho vlastně?
Může někdo vysvětlit ten MECHANISMUS, JAK A PROČ vlastně DOCHÁZÍ KE ZNEVÝHODNĚNÍ člověka – ženy a ke zvýhodnění člověka - muže v politice? Proč tlak peněz je vždy ve prospěch mužů, proč mezi mužské principy automaticky řadíme "bezduchý systém, jalový byznys a rovnost jako schopnost vydělat stejně velké peníze" a mezi ženské principy naproti tomu "skutečnou potřebu a humanitu"? Proč se říká, že muži mezi sebe pustí jen muže, ale ženy ne? Není vlastně kapitalismus "mužským principem"?
Mám pocit, že podpora pro zavedení kvót vychází z předpokladu, že ženy obecně méně než muži touží po uplatňování své moci (spíše bych řekl "po jejím zneužití") a že se do politiky dostanou právě tyto po moci netoužící ženy (což je rozpor), které svůj mandát budou vykonávat ku prospěchu celku a nikoliv ku prospěchu sebe sama. Zda je tento předpoklad pravdivý, to pravděpodobně ukáže čas.
JP
Pane Petrasku, bezpochyby máte pravdu - v určité rovině.
Já jsem už ve svém prvním vstupu zmínil, že se nám tu prolínají dvě různé roviny - jedna obecná, a jedna ohledně konkrétních, specifických rámcových podmínek (kapitalismu).
V té obecné rovině - napsal jsem - je to ovšem kdykoli zcela legitimní, požadovat "vyvážený poměr principů jin a jang" - čili, žádat a přát si vyšší účast ženského elementu v politice, jakož i v jiných společenských řídících grémiích.
A samozřejmě, i kapitalismus (přesněji řečeno: občanskou společnost za rámcových podmínek kapitalistického systému) je možno alespoň do jisté míry humanizovat, anebo se o to alespoň pokoušet.
Vždycky je dobré a pozitivní pokoušet se prosazovat dobro, humanismus a spravedlnost, i když veškeré rámcové podmínky hovoří proti tomu. Například - což je dosti málo známá okolnost - i za pozdního Říma už existovalo dosti relevantní zákonodárství na ochranu otroků před excesivní svévolí jejich pánů. Svým způsobem něco takového, jako dnešní zákony na ochranu zvířat.
Z fundamentalistického hlediska by ovšem bylo možno tehdy říci: nemá smyslu otrokářský systém jakkoli humanizovat, je to svět principiálně nehumánní, jediným legitimním postojem je tento celý otrokářský řád rozbít na padrť! A co hůř, jakákoli "humanizace" otroctví nakonec vede ve svém efektu jenom k prodlužování jeho existence, protože pomáhá zakrývat jeho vnitřní rozpory, které by jinak uspíšily jeho pád. - A samozřejmě, tento postoj má svou pravdu, a dějiny samozřejmě jednoznačně prokázaly, že řešením není nějaká "humanizace otrokářství", nýbrž jeho zrušení a odstranění beze zbytku. I když si tehdy třeba nikdo nedokázal představit, že by něco takového bylo reálně možné.
Takže, jak řečeno, tento radikální, fundamentalistický postoj má bezpochyby svou pravdu. Na straně druhé ovšem víme z historické zkušenosti i to, že takovéto radikální, fundamentalistické revoluce, které za své východisko a zároveň cíl nemají právě takovýto "obyčejný", každodenní humanismus - že tedy takovéto revoluce velice často podléhají tomu, stát se jenom "revolucí pro revoluci", kde se nakonec jedná jenom o udržení vlastních dogmat a vlastní moci.
Takže: ono je nakonec opravdu vždycky zapotřebí obojí, jak radikální negace o sobě nehumánního systému, tak ale i ten "obyčejný humanismus".
Ve vztahu k našemu konkrétnímu tématu to znamená: já naprosto nepopírám, že přítomnost ženského elementu může znamenat určité zjemnění politických mravů. A takové političky jako byla Petra Buzková či Hana Marvanová dodnes počítám k nejsvětlejším zjevům české polistopadové politiky vůbec. - Mimochodem, nikdy mi z paměti nevymizí jedna scéna, kdy obě tyto političky - představitelky různých politických stran - v jedné televizní debatě měly vlastně nastoupit proti sobě, čili podle obvyklých zvyklostí útočit nemilosrdně jedna na druhou. V praxi to dopadlo tak, že se hned v úvodu na sebe podívaly, přátelsky se na sebe usmály - a začaly se spolu nenuceně bavit jako dobré přítelkyně, které sice mají různé názory, ale pro to ještě nehodí přes palubu vzájemné osobní sympatie.
Kdyby nic jiného, tak právě tato scéna by mohla - a měla - být opravdu zářným příkladem pro celý (mužský) svět politiky, že totiž je možno diskutovat o veřejných záležitostech i jiným způsobem, nežli jako když na sebe štěkají psi.
Takže, pane Petrasku, to všechno je pravda; ale ten důvod proč jsem tu polemizoval proti těm kvótám, byl především v tom, že se tím fakticky sugeruje jakési pouze fiktivní řešení: prostě zaveďme kvóty, a všechno bude v nejlepším pořádku!
A tak si dovoluji upozornit ještě jednou: skutečné problémy tohoto světa (a tedy i jeho politické sféry) leží nakonec opravdu někde jinde, nežli jenom v nějakých kvótách.
Já jsem už ve svém prvním vstupu zmínil, že se nám tu prolínají dvě různé roviny - jedna obecná, a jedna ohledně konkrétních, specifických rámcových podmínek (kapitalismu).
V té obecné rovině - napsal jsem - je to ovšem kdykoli zcela legitimní, požadovat "vyvážený poměr principů jin a jang" - čili, žádat a přát si vyšší účast ženského elementu v politice, jakož i v jiných společenských řídících grémiích.
A samozřejmě, i kapitalismus (přesněji řečeno: občanskou společnost za rámcových podmínek kapitalistického systému) je možno alespoň do jisté míry humanizovat, anebo se o to alespoň pokoušet.
Vždycky je dobré a pozitivní pokoušet se prosazovat dobro, humanismus a spravedlnost, i když veškeré rámcové podmínky hovoří proti tomu. Například - což je dosti málo známá okolnost - i za pozdního Říma už existovalo dosti relevantní zákonodárství na ochranu otroků před excesivní svévolí jejich pánů. Svým způsobem něco takového, jako dnešní zákony na ochranu zvířat.
Z fundamentalistického hlediska by ovšem bylo možno tehdy říci: nemá smyslu otrokářský systém jakkoli humanizovat, je to svět principiálně nehumánní, jediným legitimním postojem je tento celý otrokářský řád rozbít na padrť! A co hůř, jakákoli "humanizace" otroctví nakonec vede ve svém efektu jenom k prodlužování jeho existence, protože pomáhá zakrývat jeho vnitřní rozpory, které by jinak uspíšily jeho pád. - A samozřejmě, tento postoj má svou pravdu, a dějiny samozřejmě jednoznačně prokázaly, že řešením není nějaká "humanizace otrokářství", nýbrž jeho zrušení a odstranění beze zbytku. I když si tehdy třeba nikdo nedokázal představit, že by něco takového bylo reálně možné.
Takže, jak řečeno, tento radikální, fundamentalistický postoj má bezpochyby svou pravdu. Na straně druhé ovšem víme z historické zkušenosti i to, že takovéto radikální, fundamentalistické revoluce, které za své východisko a zároveň cíl nemají právě takovýto "obyčejný", každodenní humanismus - že tedy takovéto revoluce velice často podléhají tomu, stát se jenom "revolucí pro revoluci", kde se nakonec jedná jenom o udržení vlastních dogmat a vlastní moci.
Takže: ono je nakonec opravdu vždycky zapotřebí obojí, jak radikální negace o sobě nehumánního systému, tak ale i ten "obyčejný humanismus".
Ve vztahu k našemu konkrétnímu tématu to znamená: já naprosto nepopírám, že přítomnost ženského elementu může znamenat určité zjemnění politických mravů. A takové političky jako byla Petra Buzková či Hana Marvanová dodnes počítám k nejsvětlejším zjevům české polistopadové politiky vůbec. - Mimochodem, nikdy mi z paměti nevymizí jedna scéna, kdy obě tyto političky - představitelky různých politických stran - v jedné televizní debatě měly vlastně nastoupit proti sobě, čili podle obvyklých zvyklostí útočit nemilosrdně jedna na druhou. V praxi to dopadlo tak, že se hned v úvodu na sebe podívaly, přátelsky se na sebe usmály - a začaly se spolu nenuceně bavit jako dobré přítelkyně, které sice mají různé názory, ale pro to ještě nehodí přes palubu vzájemné osobní sympatie.
Kdyby nic jiného, tak právě tato scéna by mohla - a měla - být opravdu zářným příkladem pro celý (mužský) svět politiky, že totiž je možno diskutovat o veřejných záležitostech i jiným způsobem, nežli jako když na sebe štěkají psi.
Takže, pane Petrasku, to všechno je pravda; ale ten důvod proč jsem tu polemizoval proti těm kvótám, byl především v tom, že se tím fakticky sugeruje jakési pouze fiktivní řešení: prostě zaveďme kvóty, a všechno bude v nejlepším pořádku!
A tak si dovoluji upozornit ještě jednou: skutečné problémy tohoto světa (a tedy i jeho politické sféry) leží nakonec opravdu někde jinde, nežli jenom v nějakých kvótách.
JN
May 10, 2015 v 16.26
Když kvóty pro ženy, proč ne kvóty pro bezdomovce?
Jako argument pro zavedení kvót se často uvádí, že vyšší účast žen v politice přinese do zorného pole společnosti i jiná, doposud opomíjená, ale přesto důležitá témata. Mohl by tedy někdo podpořit tento argument a uvést nějaké příklady současných či bývalých političek, které se zasazovaly o řešení dosud opomíjených důležitých témat?
Pro uskutečnění tohoto cíle existuje přece mnohem účinnější nástroj: Zaveďme kvóty pro účast bezdomovců ve vysoké politice! Nedělám si legraci, myslím to zcela vážně. Kvalifikací politika by měl být skutečný život, přesto i mezi bezdomovci se najdou vysokoškolští absolventi, pokud bychom na tom trvali. Byla by to živá voda pro skomírající a ideově vyprázdněné levicové strany. Diskriminace bezdomovců je totiž mnohem horší než diskriminace žen, bezdomovcům jde mnohdy o holý život. Problém je to akutní a zasluhuje si účinné a včasné řešení.
Pokud tedy jde genderovým aktivistkám o humanizaci politiky, divím se, že se už dávno nezasazují o zavedení kvót pro bezdomovce. Účast bezdomovců v politice by byla beztak jen velmi krátkodobá, protože tento problém by se tím velmi rychle vyřešil a bezdomovectví by přestalo existovat. Pak by se ženy mohly opět vrátit ke svému boji za humanizaci politiky.
Pro uskutečnění tohoto cíle existuje přece mnohem účinnější nástroj: Zaveďme kvóty pro účast bezdomovců ve vysoké politice! Nedělám si legraci, myslím to zcela vážně. Kvalifikací politika by měl být skutečný život, přesto i mezi bezdomovci se najdou vysokoškolští absolventi, pokud bychom na tom trvali. Byla by to živá voda pro skomírající a ideově vyprázdněné levicové strany. Diskriminace bezdomovců je totiž mnohem horší než diskriminace žen, bezdomovcům jde mnohdy o holý život. Problém je to akutní a zasluhuje si účinné a včasné řešení.
Pokud tedy jde genderovým aktivistkám o humanizaci politiky, divím se, že se už dávno nezasazují o zavedení kvót pro bezdomovce. Účast bezdomovců v politice by byla beztak jen velmi krátkodobá, protože tento problém by se tím velmi rychle vyřešil a bezdomovectví by přestalo existovat. Pak by se ženy mohly opět vrátit ke svému boji za humanizaci politiky.
+ Další komentáře