Být označen na fundamentalistu, to nemá v současné době opravdu ten nejlepší zvuk. Okamžitě se přitom vynoří obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem, který s planoucím zrakem, s kalašnikovem v jedné a s řeznickým nožem v druhé ruce bojuje svůj svatý boj proti všem nevěřícím tohoto světa.

Ale, ruku na srdce: je tento fundamentalistický postoj, toto neotřesitelné přesvědčení o absolutní a nezpochybnitelné výlučnosti té vlastní pravdy opravdu jenom specifickým jevem jakýchsi exotických vzdálených, civilizačně ještě nevyspělých zemí? Nemohli bychom tento fenomén — toto zaryté setrvávání na vlastním přesvědčení — odhalit i v krajích podstatně bližších; například třeba už jenom pohledem do nejbližšího zrcadla?

Kolik z nás je opravdu schopno, kolik z nás má opravdu takovou míru vnitřní zralosti a vyspělosti, že při konfrontaci s názorem, který popírá ten náš vlastní, dokáží vyslovit větu: „Ano, poznal jsem že se mýlím, a pravda je na tvé straně“?...

Není to snad zcela pravidelným úkazem všech veřejných diskusí i v našem vysoce civilizovaném západním světě, že se různé názorové frakce potírají s tím samým zápalem fundamentalisty, který jinak připisujeme jenom těm nekultivovaným náboženským fanatikům? Nespočívá nakonec jediný rozdíl v tom, že my — obvykle — nesaháme po zbrani, abychom své názory prosadili holým brutálním násilím; ale jinak jsme ve svých úsudcích a ve svých přesvědčeních naprosto stejně neústupní, jako ti vousatí „barbaři“?

Soudobá liberální demokracie se pyšní tím, že je možno mít a veřejně zastávat jakýkoli názor, jakékoli přesvědčení, aniž by za to dotyčný mohl být jakkoli postihován. Ale — je už jenom tato názorová tolerance opravdu tak naprostý pokrok? Je tento liberalismus skutečně vrcholem civilizačního pokroku — anebo je jenom jakýmsi mezistadiem, jenom formálním projevem něčeho, co teprve čeká na své skutečné naplnění?

↗

Když se řekne fundamentalista, většinou se nám vybaví obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem. Foto neznámého autora, Flickr

Zkusme si připomenout, co bylo vlastně odvěkou představou o tom, jak by měl vypadat onen bájný „zlatý věk“ lidstva, kdy člověk už konečně dokázal překonat a nechat za sebou všechno zlo, všechna omezení plynoucí z jeho původně barbarské, ne-li přímo animální povahy. Tato představa dozajista vždycky nesla určité utopické prvky; ale přece jenom může sloužit jako ideální vzorec toho, jak by věci lidské vlastně měly vypadat.

Nebyly takovéto představy vždycky spojené s tím obrazem, jak příslušníci dané komunity — národa, státu, světového společenství — se spolu navzájem radí, dávají dohromady své různé náhledy, aby jejich spojením pak dospěli k tomu nejlepšímu, nejoptimálnějšímu rozhodnutí?

Pokud tedy takovýto obraz spojování, vzájemné syntézy rozličných náhledů a názorů vezmeme za výchozí vzor, pak se nám pro dosavadní vývoj lidstva objeví v podstatě tato trojčlenná řada:

První stadium je to, že se vlastní názor — stejně tak jako vlastní zájem — prosazuje silou, holým násilím. Kdo má více zbraní, ten má také „pravdu“, ten může svůj vlastní zájem a svůj vlastní pohled prosadit na úkor těch poražených.

Druhé stadium je éra liberalismu. Nikdo nesmí svůj vlastní názor prosazovat otevřeným násilím; každému je dovoleno veřejně vyslovit a zastávat svůj vlastní, separátní názor.

Ovšem! V tomto stadiu formálního liberalismu není ještě obsaženo naprosto nic, co by vyznavače těch jednotlivých, navzájem si odporujících a vzájemně si konkurujících názorů donutilo, či jakkoli jinak přimělo k tomu, překonat principiální omezenost svých dílčích náhledů, svého dílčího poznání světa, a přistoupit k oné konečné syntéze, k propojení všech individuálních názorů v jednu celistvou, komplexní, nezkrácenou pravdu.

V tomto liberalismu se ty dílčí, konkurující názory srážejí nakonec stejně tak jako ony válečné kyje v dobách dřívějších.

Jinak řečeno: tento moderní liberalismus je svým způsobem fakticky pokračováním oněch barbarských časů, jenom poněkud civilizovanějšími prostředky. Jestliže ve stadiu barbarství zůstal nakonec jediný vítěz, který porazil všechny ostatní, ve stadiu liberalismu dochází k patové situaci, kdy žádná ze stran nemůže tu druhou definitivně porazit; ale co se nezměnilo, je ta setrvalá snaha a touha po dominanci, po tom, prosadit sebe a svůj názor proti všem ostatním.

Jednou větou: i ve stadiu liberalismu se nic nezměnilo na tom, že názor, který se liší od toho vlastního, není chápán jako obohacení mého pohledu na svět, mé znalosti tohoto světa — nýbrž jako něco rušivého, obtěžujícího, až přímo nebezpečného. Z tohoto pohledu tedy současný liberalismu není možno v žádném případě chápat jako dovršení civilizačního vývoje lidstva směrem k pospolité a duchovně zralé komunitě, nýbrž jako pouhé mezistadium, za pouze zdánlivé řešení, za fiktivní obraz svobodné mezilidské komunikace.

Každý z nás má svoji monádu 

Podívejme se teď poněkud blíže, z čeho vlastně pramení tato neschopnost člověka, odlišný náhled chápat jako své vlastní obohacení, proč se pociťuje vždy jako něco cizího a nepravdivého. Velký německý filozof Leibniz svého času vytvořil svůj známý model takzvaných „monád“, který si právě v daném ohledu podnes udržuje svou trvalou platnost.

Leibniz byl nejen filozofem, ale také vynikajícím matematikem; jeho model má tedy graficky geometrickou podobu. Představme si následující obraz: uprostřed je kruh, znázorňující svět. Objektivní svět, v celé jeho úplnosti, tedy i v celé jeho pravdě. Kolem tohoto kruhu jsou pak — dejme tomu jako hvězdičky kolem slunce — ony jednotlivé monády. Každá z těchto monád „vidí“ ten svět uprostřed; v podstatě celý, ale — a to je naprosto rozhodující — jenom pod zcela určitým, svým vlastním úhlem pohledu.

To znamená: každá z těchto monád vidí svět jinak, nežli všechny ostatní. Neexistují dvě monády, které by svět viděly zcela stejně. A to zcela objektivně — jak řečeno každá z nich hledí na svět pod jiným úhlem pohledu, ta rozdílnost náhledu je tedy daná předem.

A přitom ale zároveň platí, že každá z těchto monád vidí v podstatě celý svět; to pak vede nevyhnutelně k tomu, že každá z těchto monád je sama pevně přesvědčena o tom, že ona a právě ona má a vidí pravdu světa celou.

No, a to je vlastně všechno. Důvtipný čtenář už dozajista pochopil, že ony Leibnizovy „monády“ jsme ve skutečnosti my sami, lidé. My vidíme svět každý ze svého úhlu pohledu — a přitom vidíme svět v podstatě celý.

Proto jsme natolik přesvědčeni o své pravdě — a proto každý, kdo zastává jiný názor nežli je ten náš vlastní, v našich očích popírá celý reálný svět. A proto s takovou vehemencí, a přímo s rozhořčením odmítáme cizí názory a náhledy — protože se nám nevyhnutelně a objektivně jeví, že ten druhý tvrdí naprosté nesmysly, které se příkře rozcházejí s realitou a pravdou tohoto světa.

V tomto smyslu a z této příčiny jsme tedy nakonec všichni „fundamentalisté“ - objektivně a nevyhnutelně právě ten svůj názor, právě ten svůj úhel pohledu považujeme za ten jedině pravý.

Ovšem: i tady platí, že není fundamentalista jako fundamentalista. Jestliže tento omezený úhel pohledu je nutně naším výchozím stavem, ještě to zdaleka neznamená, že u této své omezené perspektivy musíme — a smíme — zůstat natrvalo.

Člověk má díky síle svého ducha schopnost tuto svou omezenost překonat — a svůj vlastní náhled a názor obohatit i o ty náhledy a perspektivy jiné. Je tedy naprosto zásadní rozdíl mezi tím, kdo je ochoten své vlastní přesvědčení přezkoumat, revidovat, obohatit ho o náhledy a poznatky jiné — a mezi tím, kdo zarytě a neústupně setrvává na své vlastní „posvátné“ pravdě.

Tohoto pravého fundamentalistu je možno rozpoznat podle dvou základních příznaků:

1. Neustále opakuje stále dokola jednu jedinou věc. Není principiálně schopen věci obracet z různých stran, zkoumat jejich různé souvislosti a vztahy. Pro něj existuje jenom jedno jediné; a mimo to nevidí z celého širého světa naprosto nic.
2. O předmětu své posvátné víry není schopen jakékoli diskuse. Je-li mu vyvrácen jeden argument, okamžitě ho přebije argumentem dalším, v podstatě stejně nepodloženým. Nikdy nepřizná možnost vlastního omylu. A když už je argumentačně zahnán do kouta, reaguje citovým výlevem, a začne „argumentovat“ osobně zaměřenými útoky na svého oponenta.

Jisté je jedno: s fundamentalismem jakéhokoli druhu nikdy nevybudujeme lepší svět. Žádná pravda není natolik „posvátná“, natolik absolutní, aby se nikdy znovu nemusela potvrzovat a obnovovat svou konfrontací s živou, neustále se měnící skutečností. Naopak: cesta k tomu lepšímu, humánnějšímu světu nevede nikudy jinudy, nežli právě přes překonání našeho vlastního sklonu k ideovému a ideologickému fundamentalismu.