Jsme všichni fundamentalisté?

Josef Poláček

I v našem západním světě dochází k tomu, že se různé názorové frakce potírají s tím samým zápalem fundamentalisty, který jinak připisujeme jenom nekultivovaným náboženským fanatikům.

Být označen na fundamentalistu, to nemá v současné době opravdu ten nejlepší zvuk. Okamžitě se přitom vynoří obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem, který s planoucím zrakem, s kalašnikovem v jedné a s řeznickým nožem v druhé ruce bojuje svůj svatý boj proti všem nevěřícím tohoto světa.

Ale, ruku na srdce: je tento fundamentalistický postoj, toto neotřesitelné přesvědčení o absolutní a nezpochybnitelné výlučnosti té vlastní pravdy opravdu jenom specifickým jevem jakýchsi exotických vzdálených, civilizačně ještě nevyspělých zemí? Nemohli bychom tento fenomén — toto zaryté setrvávání na vlastním přesvědčení — odhalit i v krajích podstatně bližších; například třeba už jenom pohledem do nejbližšího zrcadla?

Kolik z nás je opravdu schopno, kolik z nás má opravdu takovou míru vnitřní zralosti a vyspělosti, že při konfrontaci s názorem, který popírá ten náš vlastní, dokáží vyslovit větu: „Ano, poznal jsem že se mýlím, a pravda je na tvé straně“?...

Není to snad zcela pravidelným úkazem všech veřejných diskusí i v našem vysoce civilizovaném západním světě, že se různé názorové frakce potírají s tím samým zápalem fundamentalisty, který jinak připisujeme jenom těm nekultivovaným náboženským fanatikům? Nespočívá nakonec jediný rozdíl v tom, že my — obvykle — nesaháme po zbrani, abychom své názory prosadili holým brutálním násilím; ale jinak jsme ve svých úsudcích a ve svých přesvědčeních naprosto stejně neústupní, jako ti vousatí „barbaři“?

Soudobá liberální demokracie se pyšní tím, že je možno mít a veřejně zastávat jakýkoli názor, jakékoli přesvědčení, aniž by za to dotyčný mohl být jakkoli postihován. Ale — je už jenom tato názorová tolerance opravdu tak naprostý pokrok? Je tento liberalismus skutečně vrcholem civilizačního pokroku — anebo je jenom jakýmsi mezistadiem, jenom formálním projevem něčeho, co teprve čeká na své skutečné naplnění?

Když se řekne fundamentalista, většinou se nám vybaví obraz fanatického islámského bojovníka s plnovousem. Foto neznámého autora, Flickr

Zkusme si připomenout, co bylo vlastně odvěkou představou o tom, jak by měl vypadat onen bájný „zlatý věk“ lidstva, kdy člověk už konečně dokázal překonat a nechat za sebou všechno zlo, všechna omezení plynoucí z jeho původně barbarské, ne-li přímo animální povahy. Tato představa dozajista vždycky nesla určité utopické prvky; ale přece jenom může sloužit jako ideální vzorec toho, jak by věci lidské vlastně měly vypadat.

Nebyly takovéto představy vždycky spojené s tím obrazem, jak příslušníci dané komunity — národa, státu, světového společenství — se spolu navzájem radí, dávají dohromady své různé náhledy, aby jejich spojením pak dospěli k tomu nejlepšímu, nejoptimálnějšímu rozhodnutí?

Pokud tedy takovýto obraz spojování, vzájemné syntézy rozličných náhledů a názorů vezmeme za výchozí vzor, pak se nám pro dosavadní vývoj lidstva objeví v podstatě tato trojčlenná řada:

První stadium je to, že se vlastní názor — stejně tak jako vlastní zájem — prosazuje silou, holým násilím. Kdo má více zbraní, ten má také „pravdu“, ten může svůj vlastní zájem a svůj vlastní pohled prosadit na úkor těch poražených.

Druhé stadium je éra liberalismu. Nikdo nesmí svůj vlastní názor prosazovat otevřeným násilím; každému je dovoleno veřejně vyslovit a zastávat svůj vlastní, separátní názor.

Ovšem! V tomto stadiu formálního liberalismu není ještě obsaženo naprosto nic, co by vyznavače těch jednotlivých, navzájem si odporujících a vzájemně si konkurujících názorů donutilo, či jakkoli jinak přimělo k tomu, překonat principiální omezenost svých dílčích náhledů, svého dílčího poznání světa, a přistoupit k oné konečné syntéze, k propojení všech individuálních názorů v jednu celistvou, komplexní, nezkrácenou pravdu.

V tomto liberalismu se ty dílčí, konkurující názory srážejí nakonec stejně tak jako ony válečné kyje v dobách dřívějších.

Jinak řečeno: tento moderní liberalismus je svým způsobem fakticky pokračováním oněch barbarských časů, jenom poněkud civilizovanějšími prostředky. Jestliže ve stadiu barbarství zůstal nakonec jediný vítěz, který porazil všechny ostatní, ve stadiu liberalismu dochází k patové situaci, kdy žádná ze stran nemůže tu druhou definitivně porazit; ale co se nezměnilo, je ta setrvalá snaha a touha po dominanci, po tom, prosadit sebe a svůj názor proti všem ostatním.

Jednou větou: i ve stadiu liberalismu se nic nezměnilo na tom, že názor, který se liší od toho vlastního, není chápán jako obohacení mého pohledu na svět, mé znalosti tohoto světa — nýbrž jako něco rušivého, obtěžujícího, až přímo nebezpečného. Z tohoto pohledu tedy současný liberalismu není možno v žádném případě chápat jako dovršení civilizačního vývoje lidstva směrem k pospolité a duchovně zralé komunitě, nýbrž jako pouhé mezistadium, za pouze zdánlivé řešení, za fiktivní obraz svobodné mezilidské komunikace.

Každý z nás má svoji monádu 

Podívejme se teď poněkud blíže, z čeho vlastně pramení tato neschopnost člověka, odlišný náhled chápat jako své vlastní obohacení, proč se pociťuje vždy jako něco cizího a nepravdivého. Velký německý filozof Leibniz svého času vytvořil svůj známý model takzvaných „monád“, který si právě v daném ohledu podnes udržuje svou trvalou platnost.

Leibniz byl nejen filozofem, ale také vynikajícím matematikem; jeho model má tedy graficky geometrickou podobu. Představme si následující obraz: uprostřed je kruh, znázorňující svět. Objektivní svět, v celé jeho úplnosti, tedy i v celé jeho pravdě. Kolem tohoto kruhu jsou pak — dejme tomu jako hvězdičky kolem slunce — ony jednotlivé monády. Každá z těchto monád „vidí“ ten svět uprostřed; v podstatě celý, ale — a to je naprosto rozhodující — jenom pod zcela určitým, svým vlastním úhlem pohledu.

To znamená: každá z těchto monád vidí svět jinak, nežli všechny ostatní. Neexistují dvě monády, které by svět viděly zcela stejně. A to zcela objektivně — jak řečeno každá z nich hledí na svět pod jiným úhlem pohledu, ta rozdílnost náhledu je tedy daná předem.

A přitom ale zároveň platí, že každá z těchto monád vidí v podstatě celý svět; to pak vede nevyhnutelně k tomu, že každá z těchto monád je sama pevně přesvědčena o tom, že ona a právě ona má a vidí pravdu světa celou.

No, a to je vlastně všechno. Důvtipný čtenář už dozajista pochopil, že ony Leibnizovy „monády“ jsme ve skutečnosti my sami, lidé. My vidíme svět každý ze svého úhlu pohledu — a přitom vidíme svět v podstatě celý.

Proto jsme natolik přesvědčeni o své pravdě — a proto každý, kdo zastává jiný názor nežli je ten náš vlastní, v našich očích popírá celý reálný svět. A proto s takovou vehemencí, a přímo s rozhořčením odmítáme cizí názory a náhledy — protože se nám nevyhnutelně a objektivně jeví, že ten druhý tvrdí naprosté nesmysly, které se příkře rozcházejí s realitou a pravdou tohoto světa.

V tomto smyslu a z této příčiny jsme tedy nakonec všichni „fundamentalisté“ - objektivně a nevyhnutelně právě ten svůj názor, právě ten svůj úhel pohledu považujeme za ten jedině pravý.

Ovšem: i tady platí, že není fundamentalista jako fundamentalista. Jestliže tento omezený úhel pohledu je nutně naším výchozím stavem, ještě to zdaleka neznamená, že u této své omezené perspektivy musíme — a smíme — zůstat natrvalo.

Člověk má díky síle svého ducha schopnost tuto svou omezenost překonat — a svůj vlastní náhled a názor obohatit i o ty náhledy a perspektivy jiné. Je tedy naprosto zásadní rozdíl mezi tím, kdo je ochoten své vlastní přesvědčení přezkoumat, revidovat, obohatit ho o náhledy a poznatky jiné — a mezi tím, kdo zarytě a neústupně setrvává na své vlastní „posvátné“ pravdě.

Tohoto pravého fundamentalistu je možno rozpoznat podle dvou základních příznaků:

  1. Neustále opakuje stále dokola jednu jedinou věc. Není principiálně schopen věci obracet z různých stran, zkoumat jejich různé souvislosti a vztahy. Pro něj existuje jenom jedno jediné; a mimo to nevidí z celého širého světa naprosto nic.
  2. O předmětu své posvátné víry není schopen jakékoli diskuse. Je-li mu vyvrácen jeden argument, okamžitě ho přebije argumentem dalším, v podstatě stejně nepodloženým. Nikdy nepřizná možnost vlastního omylu. A když už je argumentačně zahnán do kouta, reaguje citovým výlevem, a začne „argumentovat“ osobně zaměřenými útoky na svého oponenta.

Jisté je jedno: s fundamentalismem jakéhokoli druhu nikdy nevybudujeme lepší svět. Žádná pravda není natolik „posvátná“, natolik absolutní, aby se nikdy znovu nemusela potvrzovat a obnovovat svou konfrontací s živou, neustále se měnící skutečností. Naopak: cesta k tomu lepšímu, humánnějšímu světu nevede nikudy jinudy, nežli právě přes překonání našeho vlastního sklonu k ideovému a ideologickému fundamentalismu.

    Diskuse (61 příspěvků)
    ON
    Oto Novotný, politický analytik
    December 20, 2014 v 10.1
    ?
    Pan Polacek spravne tepe fundamentalismus v jeho projevech, ale bohuzel sdili zasadni predpoklad kazdeho fundamentalismu: dospet ke "konecne synteze, k propojeni vsech individualnich nazoru v jednu celistvou, komplexni, nezkracenou pravdu".
    Eva Hájková, penzistka
    December 20, 2014 v 11.33
    Argumenty musí být viditelné pro všechny
    Argumenty mají smysl jenom tehdy, když jsou evidentní pro všechny. Tedy z jakékoliv pozice, která je pro danou osobu nepřekročitelná. Ta nepřekročitelnost je myslím dost důležitá a hraje roli hlavně v komunikaci vědců s „obyčejnými“ lidmi, nebo v komunikaci dospělých s dětmi, znalců s laiky a podobně.
    Lidé, kteří tyto argumenty jasně nevidí (nemohou je vidět, protože jim nerozumí) je ani nemohou uznat, aniž by sami sobě vnitřně lhali. Navenek se tedy odehraje toto: Buď budou o tom, že ty argumenty neuznávají, mlčet (a zdánlivě bude vše v pořádku) nebo to dají najevo, a to různým, často i nevybíravým, způsobem.
    Pokud tedy chceme svět bez fundamentalismu, musíme se snažit o rozšiřování vzdělání a vědění, což mimo jiné taky znamená, že vzdělání by v žádném případě nemělo být zbožím! Právě naopak.
    Ovšem měli bychom si být také vědomi, že rozum není všemocný, že homo sapiens se neřídí výhradně rozumem, že existuje svět, kde argumenty prostě nehrají vůbec žádnou roli...
    To se tedy týkalo postoje k vědeckým poznatkům. U postojů politických hraje roli mimo jiné i třídní původ, kulturní či náboženská příslušnost a další faktory. Politická pravda není vědecká pravda a vzdělání nám tady nepomůže. Mimochodem, při společenskopolitických otázkách je namístě mluvit spíš o spravedlnosti než o pravdě. Ale v podstatě platí totéž:
    Spravedlnost musí být evidentní ze všech pozic, v nichž se lidé (ne vlastním přičiněním) nacházejí.
    Jinými slovy: spravedlnost musí být viditelně spravedlivá pro všechny.
    Pokud se nám podaří vytvořit takový svět, v němž spravedlnost bude viditelně spravedlivá pro všechny, pak fundamentalismus zmizí.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 20, 2014 v 12.36
    Pane Novotný, zcela správně jste vycítil, že ostří mého ataku proti fundamentalismu je zaměřeno i proti fundamentalismu nihilistického liberalismu; a zcela správně se tím cítíte osobně potrefen, ve svém vlastním ideologickém přesvědčení.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 20, 2014 v 13.9
    Tři podmínky pro překonání fundamentalismu
    Paní Hájková, máte bezpochyby naprostou pravdu v tom, že to překračování vlastních světonázorových (respektive ideologických) hranic má jenom malou šanci za těch podmínek, kdy lidé jsou navzájem rozděleni čistě existenčně.

    Já jsem na tom omezeném prostoru mohl danou věc projednat jenom v čistě obecné rovině, na další aspekty daného tématu už prostě nevybylo místo v textu.

    V podstatě se dá říci, že - pokud tedy vyjdeme z toho, že ideálním stavem je ten, kdy lidé tato omezení svého vlastního "fundamentalismu" překračují, ve směru k pravdám jiným - že tedy tento ideál je dosažitelný za třech základních podmínek:

    1. Čistě osobní postoj každého jednotlivce. Překročit hranice svého vlastního "posvátného" přesvědčení, uznat, že pravda by mohla být i na té druhé straně - to je nejen intelektuálně, ale především emocionálně velice náročný počin, a jen opravdu vnitřně zralá osobnost je ho schopna. Karel Čapek tuto niternou trýzeň změny vlastního náhledu svého času vyjádřil tím příměrem, že bychom museli být schopni si "navzájem vyměnit své bohy".

    2. Společenské prostředí. Základní hodnotová orientace dané společnosti. Jak řečeno, tato schopnost vnímání nám cizích pravd je velice náročná záležitost, ke které se jen málokdo odhodlá sám od sebe. Daleko spíše se ale dá očekávat, že narůstající množství či dokonce většina lidí to dokáže za těch okolností, kdy jako všeobecně přijímaná společenská norma by platilo právě tohle, totiž akceptování cizích pravd. Nebo snad spíše naopak, kdy to - obvyklé - zaryté setrvávání na svém vlastním fundamentalistickém přesvědčení by platilo za projev osobní zaostalosti. Kdo by se takovýmto manifestovaným fundamentalismem vždycky znovu společensky znemožňoval, kdo by pro to byl ostatními přehlížen či vysmíván, ten by si asi dost rychle musel rozmyslet, co ho vlastně více bolí: zda nutnost zpochybnit své vlastní svaté přesvědčení, anebo ale tato naprostá ztráta společenského respektu.
    Já jsem v textu zmínil, že současný demokratický liberalismus už takovouto svou normu vytvořil - ta se ale vyčerpáván jenom v tom, že je respektováno holé právo toho druhého, mít svůj vlastní - odlišný - názor. Ale v této liberalistické normě není nic, co by reálně vedlo k tomu, ten odlišný názor brát vážně také po stránce obsahové, tedy co se týče jeho konkrétní výpovědi.

    3. Sociální realita. Tady se dostáváme k tomu, že je reálně sotva dost možné, aby si navzájem své životní pravdy vyměňovali třeba otrok s jeho pánem.
    V principu ani to není zcela nemožné; připomeňme si například, že osvícený Buddha byl původně princem, tedy příslušníkem právě té vládnoucí, privilegované vrstvy - a přece to byl právě on, kdo pocítil nekonečnou účast se životem chudých, neprivilegovaných, trpících; a opustil proto svůj svět bohatství, stal se chudým mnichem, a vytvořil spirituální systém založený na účasti se všemi trpícími.
    Nicméně, jako obecné pravidlo asi bude i nadále platit, že tam, kde jsou reálné, materiální zájmy různých vrstev společnosti zcela protichůdné, tam asi bude malá naděje na to, že si budou navzájem vyměňovat své životní náhledy a perspektivy. K takovému - navzájem obohacujícímu - dialogu všech se všemi je nutno vytvořit alespoň základní společenskou, a tedy i materiální homogenitu.
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    December 20, 2014 v 13.14
    Pokračování příště
    Jak už jsem zmínil v minulém vstupu, nevešlo se mi do napsaného textu mnoho aspektů, které jsem původně chtěl zpracovat. Něco z toho je možno probrat v rámci diskuse; ale až následně jsem si uvědomil, že jeden aspekt je natolik klíčový, že asi bude nezbytné napsat text další, který se bude věnovat jenom jemu.

    Nechci tu to téma předjímat; ale v podstatě by to celou tu záležitost mělo v podstatě "postavit na hlavu". Podívat se na věc ze zcela opačné perspektivy.
    Eva Hájková, penzistka
    December 20, 2014 v 14.12
    Panu Poláčkovi
    Ještě jedna poznámka k vaší větě: "Kdo by se takovýmto manifestovaným fundamentalismem vždycky znovu společensky znemožňoval, kdo by pro to byl ostatními přehlížen či vysmíván, ten by si asi dost rychle musel rozmyslet, co ho vlastně více bolí: zda nutnost zpochybnit své vlastní svaté přesvědčení, anebo ale tato naprostá ztráta společenského respektu."
    Svého času na tohle vysmívání se (například rasismu, nacismu) sázely jakési televizní - ne reklamy - nevím, jak se tomu správně říká. Poukázalo se v nich na směšnost (např. rasistického) názoru a jeho nositele ("to je nácek - chcete ho?" nebo tak nějak to bylo). Ale myslím, že se to minulo účinkem. Směšnost se nedá uměle vytvořit.
    Já na to zesměšňování ostatně moc nevěřím, i když v některých případech zaúčinkovat může. Ale až po té spravedlnosti.
    Zkrátka víc věřím na tu obecnou spravedlnost a pochopitelně také na lásku. Každý člověk by měl být milován, a to především v dětství.
    Spravedlnost a láska musí zvítězit nad fundamentalismem.
    JV
    Jiří Vyleťal
    December 20, 2014 v 20.43
    Možná spíše pýcha než fundamentalismus
    Pokud jde o neshody v názorech a z nich plynoucí potíže v soužití mezi lidmi, mám dojem, že názory samotné tu nejsou první příčinou.

    Tou je skoro pokaždé lidská pýcha, principiální neochota podřídit se pravdě.

    Kdyby se totiž střetávaly názory, málokdy by bylo o čem se přít. Mít na něco názor totiž předpokládá jednak docela hluboké znalosti a jednak schopnost rozlišovat mezi dobrem a zlem.

    Pokud ti, kteří si na konkrétní jev utvářejí názor, obě tyto podmínky splňují, téměř vždy dospějí ke stejnému názoru. Není pak důvodu se přít.

    Fundamentalismus v negativním slova smyslu, tedy tak, jak o něm uvažuje pan Poláček a jak je nejčastěji chápán, žádné názory nepotřebuje a není pro něj dokonce potřebný ani názor vlastní. Takovému fundamentalismu, resp. fundamentalistovi, jde jen o jediné: o nadvládu nad druhými. Argumentace názorem či objektivitou poznání je pouhou kulisou.

    Fundamentalismus v pozitivním slova smyslu, je zcela v pořádku. Je přece správné a dobré trvat na věcech, které přinášejí dobro všem. Stejně tak je v pořádku, a je zcela žádoucí, držet se toho, co má trvalou a neměnnou platnost.

    Jiří Vyleťal
    Eva Hájková, penzistka
    December 20, 2014 v 21.17
    Jistěže se o něčem pochybovat nesmí. Nebo aspoň ne moc často.
    Pokud například manželé neustále pochybují o tom, jestli se vůbec měli vzít, pak manželství většinou za moc nestojí. :-)
    MP
    Martin Profant
    December 20, 2014 v 23.52
    Jakožto nihilista
    Jakožto nihilista lpím na malichernostech. Třeba mi vadí, když se Čapek předvolává jako svědek, aby se z něj násilím vymáčklo tvrzení dobré jako nahrážka za argumenty, které autorovi chybí. Čapek s jeho světem dost rozlehlým, aby v něm mohly být pravdy každého pokojně vedle sebe a aby snad splývaly jen při pohledu z vysoké hory, na které se nedá žít.
    ON
    Oto Novotný, politický analytik
    December 21, 2014 v 5.34
    Pane Polacku,
    nemuzete se uspesne prat s fundamentalismem a pritom zustavat v jeho zajeti. Schopnost systematicky celit fundamentalismu umi jen experimentalni veda a i tak to da fusku. A radeji se toho Capka nedovolavejte. On byl bytostny demokrat jeffersonovskeho razeni, kteremu nevadi soused vyznavajici jineho boha. Nepovazoval za dulezite pro dobrou spolecnost, aby si lide sve bohy smenovali a netrapil se tim, ze to nejde. Povazoval za posetilost cloveka dosadit sebe na privilegovane postaveni "boziho oka" a komplexne sdobzirat svet v jeho Pravde. Ironizoval vsechny, kdo si namyslene mysleli, ze je to mozne nebo to dokonce dokazou. Proto byl jako "nihilista" stvan fundamentalisty zleva i zprava.
    + Další komentáře