Jak je to s tím pokrokem?

Jiří Vyleťal

Jiří Vyleťal se zamýšlí nad fenoménem pokroku, který byl a stále je silou formující společenské poměry. Upozorňuje také na jeho limity a sporné stránky.

Vypadá to jako bláhový sen. Chodit do školy, pak se rozhodnout pro nějaké povolání, vyučit se, dopracovat se k maturitě, získat diplom, dělat třicet čtyřicet let ve svém oboru a pak, když síly slábnou, vyklidit místo mladším a hajdy na zasloužený odpočinek.

Kdo s tím může dnes počítat, komu se to podaří? A přesto je to tak logické, ekonomicky nejpřínosnější, pro společnost nejsmysluplnější a konečně pro člověka a jeho rodinu po všech stránkách žádoucí. Jak samozřejmé, a jak málo pravděpodobné.

Sněme ještě jeden sen. Například ten o rodině. Mladý muž a dívka se potkají, najdou k sobě cestu, slíbí si lásku, věrnost až na věčnost. Radují se z příchodu dětí na svět, v poctivém snažení postaví na nohy vlastní rodinu a dětem dají to nejlepší, co v nich je. Když se čas naplní, doprovodí své rodiče po cestě, jíž se nevyhne nikdo z nás.

Z dětí vyrostou dobří lidé, přijdou vnoučata a naši, mezitím zestárlí chlapec s dívkou, dospějí k zaslouženému odpočinku. Žádný exekutor jim nevezme střechu nad hlavou a žádné reformy je nezbaví naplnění příslibu sociálního státu, na jehož konto po desítky let ukládali zákonem stanovené peníze. Komu se to podaří? Jak to, že to, co se zdá jako přirozené a po všech stránkách žádoucí, má dnes podobu čirého fantazírování? Proč ten rozpor mezi docela skromně chtěným a možným?

Pokrokové pokrokářství

Benedikt XVI. se v řadě svých textů, zejména v encyklikách, věnuje tématu pokroku. Jednou z jeho hlavních myšlenek je tato: „Mravní pokrok člověka nedrží krok s pokrokem člověka na poli vědy a techniky.

Mám stále v paměti okřídlená hesla komunistických proroků, kteří v žádném ze svých projevů neopomněli vyjmenovat úspěchy socialistického hospodářství a celospolečenského počínání vůbec. Oslavnou tirádu dosažených cílů pravidelně končili seznamem všeho, čím do pěti let předhoníme zahnívající Západ. Rekordy dojnic počínaje a dobytím kosmu konče.

Nějak však soudruhům v zápalu samochvály nezbylo místo na nedůvěru, kterou mezi lidi zaseli násilně vnuceným režimem, nedůvěru, již s časem přibývalo jak kaše v „hrnečku vař“. Z jakéhosi bohorovného nadhledu se nenamáhali občany informovat o tisících mrtvých, které při těch úspěších umučili v koncentrácích a policejních vyšetřovnách. S jejich představou pokroku nebylo takové počínání v rozporu.

Byl snad toto pokrok? Může snad elektrifikace nejzapadlejších koutů venkova a zefektivnění zemědělství provázené vraždami sedláků a kněží (jako tomu bylo např. v Babicích - což nebyla výjimka) znamenat nějakou vyšší míru dobra, než tomu bylo dosud? Cožpak je možno technicky sofistikovaný systém ochrany hranic včetně obětí zastřelených při pokusu o jejich překročení považovat za zítřek lepší včerejška?

Také na Západě, jak už dnes dobře víme, byl a stále je fenomén pokroku silou formující společenské poměry. Nelidskost, s jakou se budovala industriální společnost v Rusku, tam sice nenajdeme, ale jenom proto, že byla přesunuta do někdejších kolonií, kde Západ, a nejen on, dodnes levně nakupuje suroviny a práci pro svůj pokrok.

Na Západě se nikdy nevymýšlely pětiletky. Avšak všudypřítomnost reklamy a samozřejmost maximalizace zisku si vidinu pokroku osedlala stejně jako komunistická posedlost zářnými zítřky. Za dokonalejší se nezřídka vydává to, co nese pouze jiný kabát, případně je doplněno o nepotřebnou hračku.

Fenomén pokroku byl a stále je silou formující společenské poměry. Foto de.wikipedia.org

Vážnější pohled na výdobytky pokroku se nabízí ve zdravotnictví, kde dokonalejší technologie dokáží zachránit život, případně zlepšit zdravotní stav. Pokrok tohoto druhu je právem vítaný. Bohužel je však provázen nedostupností jeho výdobytků všem, kteří jej potřebují. Jeden se dokonce nemůže ubránit dojmu, jako by věda ve zdravotnictví měla za prioritní cíl nikoliv uzdravení nemocných, ale vytváření zisků na základě obchodu s těmi, kteří si uzdravení mohou zaplatit.

Tady ovšem nelze o pokroku hovořit bez řádné dávky cynismu. Jakýpak pokrok, když naděje na uzdravení je přímo úměrná výši konta, když pokrok vědecký je zároveň úpadkem mravním?

Zcela nejděsivěji se uplatňuje pokrok ve vojenství a zbrojním průmyslu. Nikoho asi nepřekvapí, že aplikace nejžhavějších technických novinek se nejprve objeví právě tam. Jako by tím úplně prvním cílem lidského snažení mělo být ohrožení, zastrašení nebo dokonce — ani se to nechce domyslet — sprovození ze světa někoho druhého.

Optimista by řekl, že je-li technická převaha v rukou lidí míru, je to tak vlastně dobře. Evidentně však takové tvrzení neplatí. Jednak jsme se o tom přesvědčili v obou světových válkách, jednak se o tom po mnoho let přesvědčujeme na Středním východě a nejnověji na Ukrajině. Tam všude se dostávají zbraně do rukou nezodpovědných lidí. Totožný obrázek se nám naskýtá v Afghánistánu a Iráku, kam vojska NATO vybavená nejnovější technikou vkročila s cílem nastolit mír a pořádek. Po dvanácti letech bojů a umírání vinných i nevinných je mír a pokoj v nedohlednu.

Nemělo by se úsilí, které se vkládá do výzkumu stále dokonalejších zbraní, přičemž i ty méně dokonalé dokáží zničit svět několikanásobně, nasměrovat k pokroku v lásce mezi lidmi? Asi bychom se hodně divili, jaké zázraky by se děly. Na obvyklý strach, že časem nás někdo ubije čepicemi, bychom ani nevzpomněli.

Pokrok, není-li pokrokem mravním, žádným pokrokem není. Jako takový může přinést výhody jenom někomu a jenom po omezený čas, což nás od stavu obecného dobra jen vzdaluje.

Mravní pokrok

Asi se skoro všichni lidé shodneme v tom, že chceme svůj pozemský život prožít šťastně. Musíme ovšem pochopit, že šťastný mohu být jenom tehdy, když i všichni ostatní budou šťastní. Možná se to nestane, aby byli šťastní úplně všichni, i tak nás budou sužovat přírodní neštěstí a nemoci. V našich silách však je, abychom se o to pokoušeli, což znamená, že nesmíme žít jeden na úkor druhého.

Jak takové úsilí má vypadat, nám v našich zeměpisných šířkách předvedl Ježíš Kristus. Není vůbec pravda, jak tvrdí ateisté i mnozí křesťané, že Ježíšův vzor je nedostižný, že je to jakási utopie, kterou lze snad realizovat až kdesi v nebi. Ježíš sám řekl, že to, co od nás žádá, není nemožné. A protože za každým Ježíšovým slovem stál potvrzující čin, lze se na křesťanství spolehnout.

Křesťanství není ani recept, ani kabát, který je třeba navléci, aby věci fungovaly. Je nutné ho znát, a hlavně podle křesťanského učení jednat. V malém i velkém, dole i nahoře. Že se tak neděje, resp. děje se pouze málo a na izolovaných ostrůvcích, je pravou příčinou rozporu mezi tím, co by si člověk přál, a tím, čeho se mu nakonec dostane. Zde jsou kořeny nestability společnosti a jejího mravního zaostávání.

Kdo však dnes stojí o křesťanství, o mravní pokrok, jenž je bez křesťanství nemyslitelný? Stojí o něj demokraté? Ti přece trvají na nezávaznosti a relativnosti každého náboženského učení. Náboženství a vše, co s ním souvisí, odsunují do soukromé sféry. Tím je jaksi vyloučena jakákoliv povinnost občana, která by se odvolávala na jiný zdroj, než je lidská vůle. Její vyjádření prostřednictvím volby má mít vrch nad vším ostatním.

Demokraté po vzoru zakladatelů USA tvrdí, že vládnout mají zákony, nikoliv lidé. Jako by snad lidmi vytvořené zákony nebyly odrazem jejich morálního stavu. Jako by lidé skrze zákony nevládli.

S demokraty lze souhlasit v mnohém, ale v jednom ne: na nejzákladnější rovině se nemůže člověk řídit pravidly, která stanovil pouze on, ale pravidly, jejichž zdrojem je někdo, kdo stojí nad člověkem. Křesťané věří, že tato pravidla jsou známa a byla člověku dána a zjevena Bohem.

Stojí o křesťanství liberálové? Také oni sdílejí s demokraty víru v relativnost všeho. K ní přidávají nadřazení osobního zájmu před zájmem celku. Tam, kde si demokraté absolutizují volbu, si liberálové absolutizují individuální vůli. Svět podle liberálů má být světem, v němž jedněm je dovoleno vše, a druhým jen to, co jim první dovolí.

Jestliže demokraté nepotřebují křesťanství, protože si vystačí s vírou v to lepší, co je v člověku, liberálové je nepotřebují proto, protože věří v sebe sama.

Potřebují křesťanství konzervativci? Na první pohled se zdá, že ano. Konzervativní způsob myšlení i chování rád vychází z vyzkoušeného a dlouhodobě platného. K tomu jistě křesťanství patří. Jenže si z křesťanství ponejvíce berou jeho kultovní stránku, která je nejviditelnější. Konzervativci se rádi ukazují v katedrálách a v blízkosti biskupů, ale o téma sociální spravedlnosti téměř nezavadí. Mluví-li konzervativec o sociálním učení katolické církve, budí dojem, že do konzervativního tábora nepatří.

Potřebují křesťanství socialisté a sociální demokraté? Vzhledem k sociální otázce, která stojí v základu všech socialistických hnutí, by se dalo čekat, že socialistická hnutí budou přirozenými spojenci křesťanstva. Bohužel tomu tak není.

Socialisticky smýšlející lidé jsou většinou přesvědčeni, že sociální nespravedlnost lze odstranit pouhými administrativními opatřeními. Žádný hodnotový řád, který by vycházel odjinud než od člověka, prý k tomu není třeba. Křesťanství je zbytečnost. Církve s jejich hierarchickou strukturou a principem povolání namísto principu volby mají socialisté za přežitek z dob středověku. Jako by i jejich struktury nebyly vystavěny hierarchicky, jako by i oni nenakládali s mocí směrem odshora dolů.

Sami pak bývají překvapeni - což neradi doznávají - jak rychle mnozí z nich na sociální spravedlnost zapomenou a kvapem přebírají moresy nejbohatších elit, octnou-li se v mocenských pozicích.

Nepochopení socialistů a snad i téměř všech levicových hnutí ohledně toho, že veškerý společenský neřád lze odstranit jedině řádem lásky, který do lidských srdcí zasazuje dobro, zdá se být jejich nejpevnější vírou.

Do úplného výčtu nám zbývá myšlení alternativní. Jemu je především cizí každý řád, a proto pokládá křesťanství vzhledem k jeho pevným nárokům na člověka za téměř škodlivé. Alternativci tím, že míří proti všemu, co připomíná hlavní proud, vylučují - někdy i nevědomky - všeobecnou platnost každé normy lidského chování. Alternativci se tu a tam hlásí i k Ježíšovi, jenž je podobně jako oni plavcem proti proudu. Jenže Ježíš nehlásal žádnou okrajovou možnost společenského uspořádání, ale pevný řád, k němuž žádnou alternativu nepřipouštěl.

Závěr

Svatý Augustin kdysi řekl: „Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“ Tak podobně to asi bude i s naším tíhnutím ke šťastnému životu. Spět k němu budeme tehdy, budeme-li usilovat o více křesťanské lásky jeden k druhému. Tehdy, až naši přirozenou touhu po pokroku zaměříme na mravní zdokonalování. Pokrok, jehož plody budou moci užívat všichni, se pak dostaví sám.

    Diskuse (57 příspěvků)
    Eva Hájková, penzistka
    August 14, 2014 v 8.57
    Pane Vyleťale,
    nevím, koho všeho počítáte mezi alternativce, ale myslím si, že alternativci hledají alternativu spíš k tomu, co existuje, nikoli k Ježíšovu řádu. Ten, pokud vím, nevládne nikde. Dokonce si myslím, že ani v samotné římskokatolické církvi ne.
    Dále se domnívám, že plout za každou cenu proti proudu je stejná blbost jako plout za každou cenu s proudem. Důležité je především sledovat, KAM ten proud směřuje, nenechat se nikdy jen pasivně unášet, nýbrž se vždycky pohybovat v souladu se svým vědomím a svědomím. Pokud to bude čirou náhodou s hlavním proudem, tak proč ne?
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 14, 2014 v 12.16
    P. Vyleťale,
    o křesťanství nelze mluvit tak naivně ahistoricky. Jaké křesťanství nám má být vzorem? To středověké, které považovalo zabíjení odlišně věřících a smýšlejících za správné a bohulibé? Vzpomeňte si, jak Augustin tvrdil, že kacířství je horší než vražda. Nebo ti asketi, kteří se trestali za obyčejnou poluci?

    Mluvíte o Ježíšovi. Je třeba si ho za mnohé vážit a patří jistě do galerie velkých postav dějin. Ale i on má řadu nenávistných a fanatických výroků (přišel uvést na zem rozdělení a meč, povstane otec proti synovi atd., vydloubnutí oka, neustálé hrozby pláčem a skřípěním zubů u Matouše, plemeno zmijí jako běžné oslovení farizejů atd.). Jistě, vše se dá nejlépe vysvětlit tím, že Ježíš byl eschatolog. To ale znamená, že očekával konec světa a jeho záměrem tedy v žádném případě nebylo vytvoření nějakého pevného řádu harmonické společnosti. Nezaměňujme historického Ježíše za barvotiskový katolický obrázek...

    A co je to pokrok? Třeba to, že dnes už i církev (a naprostá věšina věřícíh) uznává, že za odlišné názory by se nemělo upalovat. A že poluce už není hříchem...:)
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 14, 2014 v 12.25
    A pokud jde o mravní pokrok,
    nemůžete ho dosáhnout, pokud nezměníte fungování společensko-ekonomických mechanismů. Lidé se totiž musejí chovat v souladu s nimi, aby vůbec přežili. To je velká pravda marxismu, kterou filozofičtí idealisté naprosto přehlížejí.

    Čili v kapitalismu nikdy nebude dostatek lásky, protože si ji lidé, nucení k tvrdé konkurenci s druhými, zkrátka nemůžou dovolit. Sociální stát ale např. přece jen umožňuje trošku více lásky (a sám lásku k bližnímu svými opatřeními do značné míry ztělesňuje). Pokud zmírníme ekonomický tlak na lidi a dáme jim více jistot, vytvoříme podmínky k tomu, aby se k sobě chovali lidštěji a láskyplněji.
    PM
    Petrasek Milan, penzista
    August 14, 2014 v 13.34
    Současný stav demokracie nabízí překlenutí mezi
    dvěmi kauzálně rozlišnými úděly jedince obdarovaného a neobdarovaného vírou, které byly až podobu sekularizace křesťanské společnosti vystaveny nesmiřitelnému konfliktu.
    Moderní demokracie umožňuje návaz na antickou tradici úsilí o schopnost soužití mezi zastánci víry nebo nevíry v lidskou existenci jako daru stvořitele.
    A umožňuje také necenzurovanou orientaci v historii pokusů o mravní i nemravný pokrok.
    Příkladně odpovědnost za nemravně slepou víru v pokrok dnes svorně nesou věřící i nevěřící nedemokraté.......bych řekl coby zarytý demokrat.
    JV
    Jiří Vyleťal
    August 14, 2014 v 21.45
    Srdečný dík čtenářům za reakce a odpověď na otázky
    Velice děkuji milým čtenářům za reakce. Pokusím se co nejstručněji odpovědět, i když dopředu vím, že mé odpovědi budou nedostatečné.

    Alternativní myšlení je takové, které nemá důvěru k systému. Podezřelé je mu vše, co zavání pravidly. Pěkně o tom píše Jan Keller v „Posvícení bezdomovců“ v úvahách o postmodernismu. Kniha je to více než doporučeníhodná.

    Ano, Ježíšův řád v naprosté plnosti nevládne nikde. Třeba si uvědomit, že celé stvoření je zasaženo nedokonalostí. Je ovšem velký rozdíl, pokud se k dokonalosti blížíme, anebo se od ní vzdalujeme. Díváme-li se na věc s tímto vědomím, pak vidíme, že Ježíšův řád žije. Setkáme se s ním v nejednom společenství, v řadě rodin, někdy i tam, kde bychom to nečekali. Pokud málo známe křesťanství, utváříme si názor na něj, na církve, na posvátno apod. na základě předsudků, pak si těžko křesťanského chování u druhých lidí všimneme.

    Křesťanství dnešní není samozřejmě křesťanstvím středověku. Kdo však křesťanství aktivně žije, ví dobře, co dnes znamená. A dobře také ví, co není a nebylo v křesťanství v pořádku. Jen si poslechněme kritická slova papeže Františka.

    Vytrhávat věty ze souvislostí, navíc ze souvislostí starých stovky a tisíce let a na základě toho si dělat obrázek o křesťanství nevede k pravdivému poznání. To je jako bychom si dělali názor na vědu a techniku podle alchymistických experimentů.

    Ostatně, chceme-li kritizovat křesťanství z pozic nevěřících, neměli bychom zapomínat na kritiku nevěřících z pozice nevěřících. Jsou snad dvě světové války, sovětské gulagy, komunistické zločiny ve východním bloku a dnešní do nebe volající sociální nespravedlnost dílem věřících? Dílem křesťanstva?

    Mravní pokrok dosáhneme jedině tak, že se sami nad sebou zamyslíme a na základě toho začneme měnit své chování. Myšlenka totiž předchází čin, a nikoliv naopak. Z mizerné morálky nám lepší společenský řád určitě nevykvete.

    Křesťanství tou cestou dopředu, tedy k dobru pro všechny, určitě je. Tuto cestu v něm poznat ovšem předpokládá zamilovat si Boha. A to zase chce upozadit sám sebe, nespoléhat tolik na své svědomí a vědomí, nežít život sám sobě. To nám zatím chybí.

    S přáním všeho dobrého a srdečnými díky za reakce, Jiří Vyleťal
    Eva Hájková, penzistka
    August 14, 2014 v 22.38
    Poznámka
    Když se mluví o antisystémovosti, myslí se tím obvykle odpor proti kapitalismu, nikoliv odpor proti jakémukoliv systému.
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 15, 2014 v 10.45
    P. Vyleťale,
    v předchozích vstupech mi šlo o to, abych vám ukázal, že o křesťanství nelze mluvit tak abstraktně, nelze jej oddělovat od reálného světa a dějin. Vy nemluvíte o křesťanství jako o konkrétním fenoménu, který je a byl pochopitelně vysoce komplexní, složitý a rozporuplný, vy jste si vylouhoval jakýsi humanistický a celkem sympaticky vypadající extrakt, ale je třeba upozornit, že to není celá pravda o křesťanství.

    Ono má jako všechno své výšiny i propasti, lecčím se může chlubit, lecčím bohužel ne. To nemůžeme přehlížet. Čili křesťanství není pouhým jednoduchým řešením dnešních problémů, ono samo je i problémem. Kdyby se všichni ateističtí (spíše však lhostejní a agnostičtí) Češi nejednou stali katolíky, máme tu okamžitě problémy jako v Polsku, kde nutí ženy, aby riskovaly svůj život a porodily - odpusťte to slovo - zrůdy, kde církev diktuje politikům, homosexuálové jsou pranýřováni (nesmějí působit jako učitelé) a kde se běžně provádí cenzura a autocenzura všech děl, která mohou "urazit náboženství".

    Chápu, že jste křesťanem, a máte tedy ke své víře emotivní vztah, ale měl byste o křesťanství přemýšlet mnohem kritičtěji. Ono to bohužel není tak, jak církev často říká (a podobá se v tom paradoxně dnešním komunistům): ano, dělaly se chyby, občas i zločiny, ale myšlenka je správná a bezvadná. Nikoli, i ta samotná myšlenka má řadu problematických míst (když odhlédneme od vysoce problematického modelu hierarchické církve).

    Zamyslete se třeba nad tímto: Píšete, že křesťanství nemůže za světové války a jejich hrůzy. Nevíte snad, že slovenské Židy posílal do Osvětimi na smrt katolický kněz a prezident Tiso? Jak to bylo možné? A jak to, že jej církev neexkomunikovala? Nečetl si Tiso náhodou předtím, než podepsal příslušné dokumenty, pasáže v evangeliích, kde se píše o ŽIDECH, kteří křičeli "Ukřižuj" a "Krev jeho na nás a na naše děti"?
    JP
    Josef Poláček, Invalidní důchodce a student
    August 15, 2014 v 18.14
    Sociální pokrok a mravní řád
    Pane Vyleťale, musím přiznat, že Váš článek mě nejen zaujal, ale bezmála až přímo okouzlil svou dokonalou analýzou všech relevantních součástí stávajícího světa, jak se tyto všechny každá svým způsobem dokáží vzdalovat a odcizovat tomu, co by snad bylo možno neutrálně nazvat "pravým bytím".

    Obzvláště Vaše vystižení principiální omezenosti demokracie je hodno uznání, neboť sotva kdo se odváží takto zásadní kritiky této v současné době naprosto dominantní politické ideologie. Ano, demokracie se vydává za jakési "nejdokonalejší" a "nejsvobodnější" uspořádání věcí lidských, ale ve skutečnosti všechno utápí ve svém v podstatě až vyloženě bezzásadovém relativismu, a hledání pravdy života nahrazuje slepou vírou v mechanickou mašinérii voleb. Jako by pouze kvantitativní poměr většina-menšina snad mohl kvalifikovaně rozhodovat o tom, co je a co není pravdou našeho žití!

    Stejně tak i Vaše zhodnocení faktické role těch "alternativních": ano, i to je naprosto přesné, oni napohled mohou budit dojem pokrokového elementu tím že jsou v opozici k danému systému - jenže oni jsou ve skutečnosti v opozici vůči j a k é m u k o l i vyššímu řádu, který překračuje úzký horizont jejich nevyzrálé touhy po vlastní neomezené autonomii. Oni jsou nakonec elementem destruktivním vůči všemu, co je nějakým způsobem zavazující - bez ohledu na to zda je to samo špatné či nikoli.

    Pane Vyleťale, tato Vaše úvaha se ve svém základním vyznění v podstatě plně kryje se základní intencí mého vlastního textu, který shodou okolností právě teď byl zveřejněn, pod názvem "Za všechno může kapitalismus"? I já v něm poukazuji na zcela základní skutečnost, že jakákoli pouze institucionálně-systémově orientovaná snaha zásadně přeměnit společnost nikdy nepovede k cíli, dokud nebude doprovázena (či spíše: p ř e d c h á z e n a) zásadním a niterným přerodem člověka samotného. Bez dobrého člověka není možno provést dobrou revoluci; opačným směrem to prostě nefunguje.


    -------------------------------------

    Pane Plevo, domnívám se že byste přece jenom měl poněkud více zohlednit skutečnost, že pan Vyleťal se v prvé řadě odvolává nikoli na instituci katolické církve, nýbrž na samotnou osobu Ježíše Krista.

    Všechno to, co se v pozdějších dobách dělo ve jménu Ježíše, skutečně nelze bezezbytku uvádět do souvislosti s ním. Stejně tak jako Karel Marx by byl bez jakýchkoli pochyb omráčen a zhrozen tím, co za strašlivosti se v jeho jménu dělo v "socialistických" režimech, stejně tak i Ježíš by se z hrůzou odvrátil od mnohého, co pod znamením kříže páchala pozemská instituce církev.

    Ostatně, k tomu je nutno podotknout ještě tolik, že Ježíš sám založení nějaké "instituce církve" nikdy neplánoval a nikdy neměl v úmyslu. Jeho jediným cílem bylo zřízení "Boží říše" - ale tady a hned, na této zemi, mezi těmito lidmi, a těmito lidmi samotnými.
    Neboť ten pojem "Boží říše" nakonec není ničím jiným nežli symbolem pro to, že jsou to lidé sami, kteří se mají chovat a mají jednat tak, aby v kterémkoli okamžiku mohli s klidným svědomím předstoupit před soud Boží.

    Eva Hájková, penzistka
    August 15, 2014 v 18.52
    Jenomže, pane Poláčku, pan Vyleťal velice dobře ví, že lidé jsou slabí a že kapitalismus je ovládá aniž by chtěli a že dnes už těžko bude existovat nějaký "hodný" kapitalismus, a proto je jistě také proti kapitalismu.
    Na obranu alternativců (pořád nevím, kdo to přesně je), kteří nechtějí plout s proudem, zde uvedu úryvek z jedné velmi křesťanské písně, aby bylo vidět, že neplout s proudem je zcela křesťanské. To se panu Vyleťalovi bude určitě líbit.

    "Kdo se ani zlatem koupit nedá,
    nemlčí a s proudem nepluje,
    spravedlnost kdo ve světě hledá,
    v jedné řadě s námi bojuje.
    K útěku-li z boje chytrost radí,
    holubičí mějte prostotu
    Opatrní buďte jako hadi,
    neuhněte z cesty k životu.
    Bojujte, však pomstu nechte Pánu,
    on je soudce a on určí trest.
    Prohraje, kdo ranou splácí ránu,
    k nenávisti kdo se nechá vést."
    MP
    Martin Pleva, pedagog
    August 16, 2014 v 13.5
    P. Poláčku,
    psát o morální obrodě a přerodu člověka je morálním kýčem. Už jsem o tom jednou diskutoval a možná zdaleka ne všichni pochopili, co říkám. Čili dovolil bych si teď hodně "didakticky" a omlouvám se za to.
    Rozlišujme - pro jednoduchost - tři fáze:

    1. Lidé si uvědomují, že žijí v duchovním a morálním marasmu, začnou jej takříkajíc kolem sebe vidět, prozřou z oficiálních řečí o svobodě a demokracii a dokonalosti kapitalismu atd. A začnou požadovat změnu, "nový a lepší svět", nebo alespoň humánnější společnost. V tomto bodě jsme asi všichni na tomto serveru zajedno a tady platí, že k takovému uvědomění musí skutečně nejdříve dojít v hlavách lidí, Marx by řekl, že myšlenka se musí zmocnit mas, aby se stala revoluční silou. Čili pokud se p. Vyleťal nebo vy pohybujete v této rovině, nelze než souhlasit.

    2. Problém je ale druhý bod - krok. Jak se touha po lepší a mravnější společnosti, po kvalitnějších vztazích, zkrátka po tom, "aby bylo více lásky", má dále prakticky realizovat. Tady se dělí cesty filozofických idealistů a materialistů. Ti první se v podstatě domnívají, že lékem je lidi přesvědčovat ne už jen o tom, aby byli nespokojení, nýbrž i tom, aby se duchovně a morálně změnili a začali jinak žít, zkrátka kázat jim o lásce atd. - a to snad nakonec povede k tomu, že se výše uvedené lidské touhy (aspoň částečně) naplní, nastane ona kýžená morální obroda.
    Materialisté ovšem tohle považují na nesmysl. Argumentují reálnými mocenskými mechanismy ve společnosti a tvrdí, že aby nějaký prostor pro skutečnou změnu v lidském chování a v mezilidských vztazích atd. mohl nastat, musejí se změnit materiálně-ekonomické (ovšem nejenom, i třeba politické) podmínky, ve kterých lidé žijí.

    3. Teprve potom může vůbec, byť i jen teoreticky, být vytvořen prostor pro morální změnu. Důležité je ovšem trvat na formulaci "vytvořen prostor", protože jak víme, není nikde automatická záruka, že změny společenských struktur musí nutně vést k humánnější společnosti. Z materialistického pohledu je ale na druhou stranu jisté, že BEZ sociálně-ehonomických změn zcela jistě žádná opravdová změna nenastane a k žádné morální obrodě nemůže dojít. Ony sociálně-ekonomické a další strukturální změny jsou tedy podmínkou nutnou, nikoli dostačující.

    Neuralgický je tedy druhý bod - protože tam jde o požadavky konkrétních opatření ve sféře ekonomiky, práva a politiky, a tady idealisté nemají často jasno a rozbíjejí už předem nějaké eventuální společné hnutí svými úvahami, že přece jde na prvním místě o to, aby se lidé obrátili vnitřně, o "revoluci lidských srdcí" a podobné řeči, které my materialisté na pozadí výše řečeného považujeme za tlachy.
    + Další komentáře