Vypadá to jako bláhový sen. Chodit do školy, pak se rozhodnout pro nějaké povolání, vyučit se, dopracovat se k maturitě, získat diplom, dělat třicet čtyřicet let ve svém oboru a pak, když síly slábnou, vyklidit místo mladším a hajdy na zasloužený odpočinek.

Kdo s tím může dnes počítat, komu se to podaří? A přesto je to tak logické, ekonomicky nejpřínosnější, pro společnost nejsmysluplnější a konečně pro člověka a jeho rodinu po všech stránkách žádoucí. Jak samozřejmé, a jak málo pravděpodobné.

Sněme ještě jeden sen. Například ten o rodině. Mladý muž a dívka se potkají, najdou k sobě cestu, slíbí si lásku, věrnost až na věčnost. Radují se z příchodu dětí na svět, v poctivém snažení postaví na nohy vlastní rodinu a dětem dají to nejlepší, co v nich je. Když se čas naplní, doprovodí své rodiče po cestě, jíž se nevyhne nikdo z nás.

Z dětí vyrostou dobří lidé, přijdou vnoučata a naši, mezitím zestárlí chlapec s dívkou, dospějí k zaslouženému odpočinku. Žádný exekutor jim nevezme střechu nad hlavou a žádné reformy je nezbaví naplnění příslibu sociálního státu, na jehož konto po desítky let ukládali zákonem stanovené peníze. Komu se to podaří? Jak to, že to, co se zdá jako přirozené a po všech stránkách žádoucí, má dnes podobu čirého fantazírování? Proč ten rozpor mezi docela skromně chtěným a možným?

Pokrokové pokrokářství

Benedikt XVI. se v řadě svých textů, zejména v encyklikách, věnuje tématu pokroku. Jednou z jeho hlavních myšlenek je tato: „Mravní pokrok člověka nedrží krok s pokrokem člověka na poli vědy a techniky.“

Mám stále v paměti okřídlená hesla komunistických proroků, kteří v žádném ze svých projevů neopomněli vyjmenovat úspěchy socialistického hospodářství a celospolečenského počínání vůbec. Oslavnou tirádu dosažených cílů pravidelně končili seznamem všeho, čím do pěti let předhoníme zahnívající Západ. Rekordy dojnic počínaje a dobytím kosmu konče.

Nějak však soudruhům v zápalu samochvály nezbylo místo na nedůvěru, kterou mezi lidi zaseli násilně vnuceným režimem, nedůvěru, již s časem přibývalo jak kaše v „hrnečku vař“. Z jakéhosi bohorovného nadhledu se nenamáhali občany informovat o tisících mrtvých, které při těch úspěších umučili v koncentrácích a policejních vyšetřovnách. S jejich představou pokroku nebylo takové počínání v rozporu.

Byl snad toto pokrok? Může snad elektrifikace nejzapadlejších koutů venkova a zefektivnění zemědělství provázené vraždami sedláků a kněží (jako tomu bylo např. v Babicích - což nebyla výjimka) znamenat nějakou vyšší míru dobra, než tomu bylo dosud? Cožpak je možno technicky sofistikovaný systém ochrany hranic včetně obětí zastřelených při pokusu o jejich překročení považovat za zítřek lepší včerejška?

Také na Západě, jak už dnes dobře víme, byl a stále je fenomén pokroku silou formující společenské poměry. Nelidskost, s jakou se budovala industriální společnost v Rusku, tam sice nenajdeme, ale jenom proto, že byla přesunuta do někdejších kolonií, kde Západ, a nejen on, dodnes levně nakupuje suroviny a práci pro svůj pokrok.

Na Západě se nikdy nevymýšlely pětiletky. Avšak všudypřítomnost reklamy a samozřejmost maximalizace zisku si vidinu pokroku osedlala stejně jako komunistická posedlost zářnými zítřky. Za dokonalejší se nezřídka vydává to, co nese pouze jiný kabát, případně je doplněno o nepotřebnou hračku.

↗

Fenomén pokroku byl a stále je silou formující společenské poměry. Foto de.wikipedia.org

Vážnější pohled na výdobytky pokroku se nabízí ve zdravotnictví, kde dokonalejší technologie dokáží zachránit život, případně zlepšit zdravotní stav. Pokrok tohoto druhu je právem vítaný. Bohužel je však provázen nedostupností jeho výdobytků všem, kteří jej potřebují. Jeden se dokonce nemůže ubránit dojmu, jako by věda ve zdravotnictví měla za prioritní cíl nikoliv uzdravení nemocných, ale vytváření zisků na základě obchodu s těmi, kteří si uzdravení mohou zaplatit.

Tady ovšem nelze o pokroku hovořit bez řádné dávky cynismu. Jakýpak pokrok, když naděje na uzdravení je přímo úměrná výši konta, když pokrok vědecký je zároveň úpadkem mravním?

Zcela nejděsivěji se uplatňuje pokrok ve vojenství a zbrojním průmyslu. Nikoho asi nepřekvapí, že aplikace nejžhavějších technických novinek se nejprve objeví právě tam. Jako by tím úplně prvním cílem lidského snažení mělo být ohrožení, zastrašení nebo dokonce — ani se to nechce domyslet — sprovození ze světa někoho druhého.

Optimista by řekl, že je-li technická převaha v rukou lidí míru, je to tak vlastně dobře. Evidentně však takové tvrzení neplatí. Jednak jsme se o tom přesvědčili v obou světových válkách, jednak se o tom po mnoho let přesvědčujeme na Středním východě a nejnověji na Ukrajině. Tam všude se dostávají zbraně do rukou nezodpovědných lidí. Totožný obrázek se nám naskýtá v Afghánistánu a Iráku, kam vojska NATO vybavená nejnovější technikou vkročila s cílem nastolit mír a pořádek. Po dvanácti letech bojů a umírání vinných i nevinných je mír a pokoj v nedohlednu.

Nemělo by se úsilí, které se vkládá do výzkumu stále dokonalejších zbraní, přičemž i ty méně dokonalé dokáží zničit svět několikanásobně, nasměrovat k pokroku v lásce mezi lidmi? Asi bychom se hodně divili, jaké zázraky by se děly. Na obvyklý strach, že časem nás někdo ubije čepicemi, bychom ani nevzpomněli.

Pokrok, není-li pokrokem mravním, žádným pokrokem není. Jako takový může přinést výhody jenom někomu a jenom po omezený čas, což nás od stavu obecného dobra jen vzdaluje.

Mravní pokrok

Asi se skoro všichni lidé shodneme v tom, že chceme svůj pozemský život prožít šťastně. Musíme ovšem pochopit, že šťastný mohu být jenom tehdy, když i všichni ostatní budou šťastní. Možná se to nestane, aby byli šťastní úplně všichni, i tak nás budou sužovat přírodní neštěstí a nemoci. V našich silách však je, abychom se o to pokoušeli, což znamená, že nesmíme žít jeden na úkor druhého.

Jak takové úsilí má vypadat, nám v našich zeměpisných šířkách předvedl Ježíš Kristus. Není vůbec pravda, jak tvrdí ateisté i mnozí křesťané, že Ježíšův vzor je nedostižný, že je to jakási utopie, kterou lze snad realizovat až kdesi v nebi. Ježíš sám řekl, že to, co od nás žádá, není nemožné. A protože za každým Ježíšovým slovem stál potvrzující čin, lze se na křesťanství spolehnout.

Křesťanství není ani recept, ani kabát, který je třeba navléci, aby věci fungovaly. Je nutné ho znát, a hlavně podle křesťanského učení jednat. V malém i velkém, dole i nahoře. Že se tak neděje, resp. děje se pouze málo a na izolovaných ostrůvcích, je pravou příčinou rozporu mezi tím, co by si člověk přál, a tím, čeho se mu nakonec dostane. Zde jsou kořeny nestability společnosti a jejího mravního zaostávání.

Kdo však dnes stojí o křesťanství, o mravní pokrok, jenž je bez křesťanství nemyslitelný? Stojí o něj demokraté? Ti přece trvají na nezávaznosti a relativnosti každého náboženského učení. Náboženství a vše, co s ním souvisí, odsunují do soukromé sféry. Tím je jaksi vyloučena jakákoliv povinnost občana, která by se odvolávala na jiný zdroj, než je lidská vůle. Její vyjádření prostřednictvím volby má mít vrch nad vším ostatním.

Demokraté po vzoru zakladatelů USA tvrdí, že vládnout mají zákony, nikoliv lidé. Jako by snad lidmi vytvořené zákony nebyly odrazem jejich morálního stavu. Jako by lidé skrze zákony nevládli.

S demokraty lze souhlasit v mnohém, ale v jednom ne: na nejzákladnější rovině se nemůže člověk řídit pravidly, která stanovil pouze on, ale pravidly, jejichž zdrojem je někdo, kdo stojí nad člověkem. Křesťané věří, že tato pravidla jsou známa a byla člověku dána a zjevena Bohem.

Stojí o křesťanství liberálové? Také oni sdílejí s demokraty víru v relativnost všeho. K ní přidávají nadřazení osobního zájmu před zájmem celku. Tam, kde si demokraté absolutizují volbu, si liberálové absolutizují individuální vůli. Svět podle liberálů má být světem, v němž jedněm je dovoleno vše, a druhým jen to, co jim první dovolí.

Jestliže demokraté nepotřebují křesťanství, protože si vystačí s vírou v to lepší, co je v člověku, liberálové je nepotřebují proto, protože věří v sebe sama.

Potřebují křesťanství konzervativci? Na první pohled se zdá, že ano. Konzervativní způsob myšlení i chování rád vychází z vyzkoušeného a dlouhodobě platného. K tomu jistě křesťanství patří. Jenže si z křesťanství ponejvíce berou jeho kultovní stránku, která je nejviditelnější. Konzervativci se rádi ukazují v katedrálách a v blízkosti biskupů, ale o téma sociální spravedlnosti téměř nezavadí. Mluví-li konzervativec o sociálním učení katolické církve, budí dojem, že do konzervativního tábora nepatří.

Potřebují křesťanství socialisté a sociální demokraté? Vzhledem k sociální otázce, která stojí v základu všech socialistických hnutí, by se dalo čekat, že socialistická hnutí budou přirozenými spojenci křesťanstva. Bohužel tomu tak není.

Socialisticky smýšlející lidé jsou většinou přesvědčeni, že sociální nespravedlnost lze odstranit pouhými administrativními opatřeními. Žádný hodnotový řád, který by vycházel odjinud než od člověka, prý k tomu není třeba. Křesťanství je zbytečnost. Církve s jejich hierarchickou strukturou a principem povolání namísto principu volby mají socialisté za přežitek z dob středověku. Jako by i jejich struktury nebyly vystavěny hierarchicky, jako by i oni nenakládali s mocí směrem odshora dolů.

Sami pak bývají překvapeni - což neradi doznávají - jak rychle mnozí z nich na sociální spravedlnost zapomenou a kvapem přebírají moresy nejbohatších elit, octnou-li se v mocenských pozicích.

Nepochopení socialistů a snad i téměř všech levicových hnutí ohledně toho, že veškerý společenský neřád lze odstranit jedině řádem lásky, který do lidských srdcí zasazuje dobro, zdá se být jejich nejpevnější vírou.

Do úplného výčtu nám zbývá myšlení alternativní. Jemu je především cizí každý řád, a proto pokládá křesťanství vzhledem k jeho pevným nárokům na člověka za téměř škodlivé. Alternativci tím, že míří proti všemu, co připomíná hlavní proud, vylučují - někdy i nevědomky - všeobecnou platnost každé normy lidského chování. Alternativci se tu a tam hlásí i k Ježíšovi, jenž je podobně jako oni plavcem proti proudu. Jenže Ježíš nehlásal žádnou okrajovou možnost společenského uspořádání, ale pevný řád, k němuž žádnou alternativu nepřipouštěl.

Závěr

Svatý Augustin kdysi řekl: „Neklidné je lidské srdce, dokud nespočine v tobě, Bože.“ Tak podobně to asi bude i s naším tíhnutím ke šťastnému životu. Spět k němu budeme tehdy, budeme-li usilovat o více křesťanské lásky jeden k druhému. Tehdy, až naši přirozenou touhu po pokroku zaměříme na mravní zdokonalování. Pokrok, jehož plody budou moci užívat všichni, se pak dostaví sám.