V čem vlastně tkví odpor, kultura odporu v dnešní době? Herbert Marcuse psal ve své knize „Erós a civilizace“ na konci šedesátých let o tom, že žijeme v represivní civilizaci, která už nepotřebuje vnější násilí, neboť represe působí na úrovni psychiky. Do lidí je vtištěn princip výkonu, který potlačuje všechny ostatní stránky lidské bytosti, zvláště ty, které Marcuse spojuje s principem slasti a Erótem. Je to pojem pozdního Freuda, který vyjadřuje přitakání životu v jeho spontaneitě, slastné prožívání lidského bytí, neustále se obnovující stav štěstí, míru a pokoje.

V represivní civilizaci existuje pouze jediný pokrok, ten, který se prosazuje jako nekonečně se zvyšující produktivita. Takový jednorozměrný pokrok nás nutí k tomu, abychom zapomněli na štěstí spojené s Erótem a viděli v sobě funkční/nefunkční součástku společenského systému. Lidé však nekladou odpor, protože, jak to zdůvodňuje Marcuse, žijí ve společnosti nadbytku, v níž je Erós nahrazen konzumem. Místo osvobození spontánních životních sil přichází život podřízený heslu: „Produkuj, konzumuj!“ Pokud působí tato náhražka slasti, autority nemusejí ospravedlňovat svou vládu. Stačí, když je dostatek zboží, které mohou konzumovat téměř všichni. Marcuse mluví o represivním nadbytku.

Odpor pak spočívá v subverzi tohoto druhu pokroku. Ale nejde jen o podvracení špatného pokroku. Týká se to i sexuality. Podle Marcuseho se v sexualitě odrážejí základní rysy principu výkonu a represivní civilizace vůbec. Všechny formy sexuality, které neslouží reprodukci, jsou pro ni perverzní. A tak Marcuse vybízí k perverzím. Ty vyjadřují vzpouru proti tomu, že sexuální život má být pouhá účelová aktivita. Perverze dávají příslib štěstí: jsou spojeny s fantazií, s obrazy celkové svobody a uspokojení.

Z toho všeho plyne, jaká bude nerepresivní civilizace. Nad principem výkonu převáží princip slasti. Jinak řečeno, komunismus jakožto osvobození od nadvlády kapitálu s sebou přinese osvobození sexuálních sil.

Jenže když se na Marcuseho myšlenky podíváme s odstupem oněch čtyřiceti let, které uplynuly od napsání knihy „Erós a civilizace“, dojde nám, že tu něco nehraje. Jak je to dnes s perverzí? V Marcuseho době ještě perverze byla subverze, protože vládla určitá norma „správné“ sexuality. Tehdejší Nadjá říkalo: neoddávej se slasti pro slast, buď užitečný. Ale, jak říká Slavoj Žižek, v dnešní době přikazuje Nadjá pravý opak: užívej si, oddávej se slastem všeho druhu. Perverze proto už není subverze, nýbrž naopak souhlas s příkazem Nadjá. Toto Nadjá se projevuje například tím, že přibývá neuróz vyvolaných pocitem viny z toho, že si dotyčný dostatečně neužívá. Když se oddáváme perverzím, děláme zkrátka to, co se od nás očekává.

Když Adam Borzič píše ve svém komentáři „Žena, tekutost a potíže s jednou metaforou“, že tekutost dnešního kapitalismu ve skutečnosti není žádná tekutost a že stále žijeme ve „falocentrické“ civilizaci (zaměřené na nekontrolovatelný růst, oddělování, spoření), je to jako návrat k Marcusemu. Co je podle Adama Borziče subverzivní? Zřejmě obdoba Eróta, totiž to tekuté, živelné, nestálé, neohraničené.

Jsou tu ale tři různé roviny. Na jedné se dá opravdu mluvit o vzniku nových hranic a zablokování těch starých (např. mezi Severem a Jihem). To jsou ony zvláštní efekty tekutého kapitalismu. Pak je tu druhá rovina, na níž lze hovořit o principu výkonu, který je podle všeho agresivnější než dříve. A nakonec máme třetí rovinu, právě tu, která se dá označit jako rovina postmoderního Nadjá. Objevíme tak jednu zcela nečekanou věc: princip výkonu se stupňuje, a zároveň se hlavním příkazem stává slast.

Potíž už není v tom, jak otevřít stavidla spontaneity a tekutosti, nýbrž v tom, jak se proti tomuto Nadjá postavit, jak se osvobodit od falešného osvobození. Jak jinak postupovat než dělat pravý opak toho, co se od nás žádá? A co tedy? Navzdory Marcusemu se vzepřít principu slasti. Až pak se totiž může vrátit slast, která je podle Lacana pouze tam, kde se poruší příkaz Nadjá. Snad trochu paradoxní, ale nadějné.