Ve veřejném prostoru běhá spousta standardizovaných představ, jak co správně dělat. Třeba, jak správně trávit dovolenou. Častým opakováním, ústním tradováním nebo i propagací v médiích (naposledy v Právu 6. 8., „Domácnosti omezují výdaje na dovolenou“) se ty představy postupně tak utvrzují, že řada lidí, aby se nezesměšnila, se už i bojí říci, že má zrovna o té dovolené jinou představu.

Ve zmíněném článku se například dočteme, že „cestování…neodmyslitelně patří k životnímu stylu českých domácností“. Jak kterých, měl by poctivě dodat autor výroku. Lze to pozorovat už u malých dětí. Jsou takové, které cestují zcela samozřejmě. A jsou jiné, které nepřimějete ani k odcestování za  babičkou do vedlejší ulice, aby u ní přespaly ze soboty na neděli. Natož k pobytu na letním dětském táboře. A nemusí, jako právě na té dovolené, pomoct ani doprovod rodičů.

Když nemohou večer zalézt do své postele, mnohdy ani neusnou. Je pravda, že řada z nich z toho v dospělosti vyroste, ale mnohé také ne. Pro takové není cestování pohodou, relaxací, odpočinkem, „dobitím baterek“, ale spíše utrpením. Někdy se podvolí rodině, nějak to přežijí, ale oddychnou si, když už to mají za sebou.