Ve svém článku Proč jsou komunisté konzervativní? jsem se pokusila zamyslet se nad tím, do jaké míry je komunistická strana jako politický subjekt spíše konzervativní (tzv. konzervativní levice). Mínila jsem konzervatismus v politickém smyslu slova, tedy jak se strana jeví, pokud se přidržíme dnes obvyklého politologického hlediska. Ukázalo se, že takové hodnocení je přinejmenším sporné.

Pojem konzervatismus však nemusíme chápat čistě politicky. Naopak, může se týkat různých oblastí života. Konzervatismem nebo konzervativností nazýváme každé lpění na tradičních hodnotách, na tom, co je zažité a osvědčené. Poměrně často se s pojmy konzervativnost a liberálnost setkáváme v oblasti morálky a výchovy, které jsou pro fungování společnosti klíčové.

Společnost se totiž nereprodukuje čistě biologicky, ale udržuje se předáváním vzorců chování následujícím generacím. Je dobré tyto vzorce předávat? Nebo je naopak zapotřebí zničit je a nahradit novými? Tohoto tématu jsem se dotkla ve svém článku o ctnostech.

Společnost si musí vytvářet jistá pravidla chování (etické normy), aby si udržela kontinuitu. Tyto normy, které se dají nazvat řádem, jsou pro jedince - člena společnosti závazné. Mají vést k jeho sociálnímu začlenění: Budeš-li se chovat a žít určitým způsobem, budeš-li tento řád uznávat a dodržovat, přijmeš-li místo, jež ti v něm bude přiděleno, společnost tě akceptuje. V tradičních společnostech, které už byly třídně rozdělené, se člověk rodil do více či méně výhodného postavení.

Mladá generace po dosažení dospělosti téměř beze zbytku kopírovala způsob života svých předků a přejímala jejich pohled na svět. Vývoj byl velmi pomalý a společnosti byly po dlouhou dobu velmi stabilní. Společnost utvářela stabilní jedince, kteří zpětně tvořili stabilní společnost. Stabilita byla výhodná pro adaptaci jedince na dané společenské prostředí - čili pro jeho socializaci.

Adaptace na sociální prostředí (socializace), totiž byla a je pro jedince psychicky poměrně náročná. S nadsázkou se dá nazvat utrpením - zejména pro jedince, kteří mají k dané společnosti odpor. Čím úplněji se jedinec ztotožňoval s řádem společnosti, tedy čím rychleji a úspěšněji zvnitřnil společenské normy, tím bylo jeho utrpení menší. To platí prakticky dodnes, a to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu.

Řád není vždy pozitivní, má i negativní stránku, a normy bývají dobré i špatné; s něčím je docela správné se ztotožňovat, kdežto s něčím ne. Třídní společnosti reprodukovaly především třídní nerovnosti a požadovaly, aby i je lidé zvnitřnili.

Nejintenzivnější socializace jedinců probíhala ve všech typech společností patrně v období jejich dospívání. Řekla bych, že dospívající jsou sociální skupinou, která konzervativnost společnosti (možná by bylo vhodnější použít slovo tradice) nejvíc ohrožuje a která nejvíc touží po liberálnosti. Malé děti častěji bývají konzervativní - například milují pravidelné rituály, opakování stejných pohádek, písniček a pod., což v nich upevňuje pocit bezpečí. Staří lidé jsou také převážně konzervativní.

Moderní společnost o část své stability přišla tím, že v jistém smyslu akcentovala mládí. Jen díky tomu udělala velký skok kupředu. Možná se o tom někde zmínil Bělohradský nebo jiný sociolog. Už přesně nevím.

Setkala jsem se i s názorem historiků, že například jen samotné zavedení výměnkářského systému v zemědělství (m.j. také v českých zemích) přineslo značný ekonomický pokrok oproti společnostem, kde starý hospodář nechodil na odpočinek čili na výměnek, nýbrž řídil hospodářství až do své smrti (například na Slovensku). Mladší lidé bývají totiž obecně ochotnější k nejrůznějším inovacím, tedy i ekonomickým.

Území, kde výměnkářský systém v určité době nebyl zaveden, prý byla hospodářsky zaostalejší než jinak srovnatelná území. Ekonomie nesnese konzervatismus. Technický a technologický pokrok všeobecně vede k upřednostňování mladých lidí, kteří se mu snadněji přizpůsobují. Zvlášť tehdy, když se mu (technickému a technologickému pokroku) podaří obsadit jednu z nejvyšších hodnotových příček, což se děje například při absolutizaci tržního principu.

Dnes bohužel můžeme kolem sebe pozorovat, jak se starší lidé, kteří mívají menší schopnost orientovat se v technických novinkách, stávají doslova bezcennými. Mladým bývají často přinejmenším k smíchu, což ještě není to nejhorší, co je může potkat. To, co na nich dřív bylo zvlášť cenné a využitelné, tedy životní zkušenosti, stává se v rychle se měnících podmínkách nepotřebným nebo se to aspoň značně zpochybňuje.

Zastavit technický vývoj asi nelze. Přece to ale nemůže znamenat, že si musíme vybrat mezi katastrofou ekonomickou a katastrofou sociální. Čím rychleji se společnost mění, tím více pozornosti by měla věnovat adaptaci (třeba i celoživotní) svých členů na nové věci a jevy. A také mezigeneračním vztahům. Ve společnosti, kde nejvyšší hodnotou není člověk, nýbrž zisk, je to však čím dál tím větší problém.

Politický konzervatismus se mi jeví jako zavrženíhodný, ale ne proto, protože je proti liberální demokracii. Možná proti ní ani není. Je zavrženíhodný, pokud schvaluje přenášení společenských nerovností. Jiný druh konzervatismu (sociální nebo kulturní, či jak bych ho nazvala) je naopak docela užitečný.

Má-li být zachována společnost (ale také rodina), musí se neustále udržovat pozitivní mezilidské vztahy, včetně jistých pravidel soužití. Je něco špatného na tom, když se zdravíme, děkujeme, prosíme, omlouváme se, jsme zdvořilí, dáváme přednost starším, uvolňujeme jim místo, zkrátka když trváme na tzv. slušném chování? Je něco špatného na tom, když se děti učí poslouchat své rodiče a učitele?

Jan Keller napsal v Úvodu do sociologie, že společnost, která není schopna předat své základní normy a hodnoty následující generaci, se rozpadá. Tuto zkušenost prý učinily mnohé kultury pod náporem kolonizace. Zhroutily se, i když nebyly kolonizátory fakticky likvidovány. Dnes hrozí totéž společnostem bývalých kolonizátorů stejně jako společnostem ostatních vyspělých zemí, které se na kolonizaci nepodílely. Zkrátka celé západní civilizaci, která staví individuální zájmy nad zájmy celku.

Bez řádu se obtížně vychovává nová generace. Společně s anarchisty nepochybuji o schopnosti lidí vytvářet si v dobách historických zlomů a kolapsů spontánně nová pravidla soužití, když se ukáže, že ta stará jsou k ničemu. Toto však nemůže dělat každá generace znovu.

Osobně si myslím, že bývalé socialistické režimy, jež vznikly jakožto výraz politické nesmiřitelnosti s kapitalismem, skončily nejen z důvodů ekonomických a politických, ale i nezdařeným pokusem zavést oproti západní liberální demokracii, postupně rozpouštějící starou konzervativní morálku, nový řád, který by aspoň částečně bylo možné zase určitým způsobem zakonzervovat. Tedy zakonzervovat v tom pozitivním slova smyslu - aby se společnost mohla předáváním nových norem zase reprodukovat a nezhroutila se, přičemž by se ovšem zabránilo obnovování sociálních nerovností.

Řekla bych, že komunisté bývali značně konzervativní právě v tom nepolitickém smyslu. Ze známých důvodů ovšem jako oporu morálky nechtěli využívat tradiční ideologie (náboženství). V některých konzervativních názorech si však s církvemi mohli téměř podat ruku. To, že nenašli společnou řeč, bylo rozhodně způsobeno něčím jiným, než tím, že by komunisté na rozdíl od církví byli příliš liberální.

Možná, že se mýlím, ale podle mého názoru mohly církve některá mravnostní opatření komunistického režimu teoreticky dokonce schvalovat, o sociálních opatřeních ani nemluvě. Například tvrdá omezení či zákaz lichvy, hazardu, pornografie, ochranu mládeže před mravně škodlivými vlivy, ale konec konců možná i omezení interrupcí (nutností chodit před komisi), které u nás platilo až do počátku osmdesátých let. Nebo snad nebylo projevem konzervativnosti to, že v padesátých letech se komunisté snažili svým členům dokonce rozmlouvat rozvody?

Jistě by se našly i další styčné body. Jistý konzervatismus režimu se stal zvlášť nápadným od šedesátých let, tedy v době, kdy na Západě probíhala tzv. sexuální revoluce. Rozdíly mezi Západem a Východem byly patrné i ve školských systémech. Ten západní, liberálnější, se nám zprvu jevil jako pokrokovější, ovšem dnes se tak jeví čím dál tím méně.

Někdy se ovšem dost obtížně hodnotí, které konzervativní prvky související s morálkou byly politické a které nepolitické, které byly špatné a které dobré. Po pádu režimu a po našem splynutí s liberálním Západem bylo vše plošně odsouzeno ve jménu ničím neohraničené svobody individua. Liberalismus dostal pré.

Možná se šeredně mýlím, ale když dnes čtu názory některých věřících, mám takový pocit, že kdyby byli komunisté nepopravovali, nezavírali za jiné politické názory a kdyby nebyli proti náboženství a církvím, mohli by s jejich požehnáním vládnout spokojeně dál, aniž by církvím nějak vadilo, že k nám nemůže pronikat západní liberalismus.

Je zajímavé, že komunisté, kteří chápali morálku třídně a náboženství odmítali jako nevědecké, sami otázky morálky a etiky nijak zvlášť nerozpracovávali. Byly tu sice jakési pokusy formulovat určitá pravidla - například morální kodex budovatele komunismu - ovšem ty byly celkem marginální.

Nová etika na prvním místě nekompromisně odsuzovala sociální nerovnost třídní společnosti, ale jinak se dál vycházelo převážně z toho, co se za mravné považovalo v dřívějších dobách. Jen tomu scházelo nějaké to posvátné zdůvodnění.

Já si na morální kodexy nijak nepotrpím, musím však napsat, že čím jsem starší, tím je mi sympatičtější přikázání „cti otce svého a matku svou“. Ani dnes neztrácí na své aktuálnosti; zvlášť, když je vztáhneme nejen na vlastní rodiče, ale na staré lidi vůbec. Zejména ten vysvětlující dodatek „abys byl dlouho živ a dobře ti bylo na zemi“ - ten je přímo geniální. V mládí jsem o tom neuvažovala, ale teď mám pro tohle přikázání čím dál tím větší pochopení.

A vůbec se mi víc a víc zdá, že je zapotřebí věnovat etickým otázkám mnohem širší prostor, ba dokonce, že je nutné, aby dobré mezilidské vztahy včetně jistých společenských pravidel byly zdůvodněny nejen racionálně, ale i způsobem přesahujícím racionální chápání. Asi jsem vážně trochu konzervativní, alespoň v některých věcech určitě. O to větší je můj odpor vůči kapitalismu.