Ve svém článku Proč jsou komunisté konzervativní? jsem se pokusila zamyslet se nad tím, do jaké míry je komunistická strana jako politický subjekt spíše konzervativní (tzv. konzervativní levice). Mínila jsem konzervatismus v politickém smyslu slova, tedy jak se strana jeví, pokud se přidržíme dnes obvyklého politologického hlediska. Ukázalo se, že takové hodnocení je přinejmenším sporné.

Pojem konzervatismus však nemusíme chápat čistě politicky. Naopak, může se týkat různých oblastí života. Konzervatismem nebo konzervativností nazýváme každé lpění na tradičních hodnotách, na tom, co je zažité a osvědčené. Poměrně často se s pojmy konzervativnost a liberálnost setkáváme v oblasti morálky a výchovy, které jsou pro fungování společnosti klíčové.

Společnost se totiž nereprodukuje čistě biologicky, ale udržuje se předáváním vzorců chování následujícím generacím. Je dobré tyto vzorce předávat? Nebo je naopak zapotřebí zničit je a nahradit novými? Tohoto tématu jsem se dotkla ve svém článku o ctnostech.

Společnost si musí vytvářet jistá pravidla chování (etické normy), aby si udržela kontinuitu. Tyto normy, které se dají nazvat řádem, jsou pro jedince - člena společnosti závazné. Mají vést k jeho sociálnímu začlenění: Budeš-li se chovat a žít určitým způsobem, budeš-li tento řád uznávat a dodržovat, přijmeš-li místo, jež ti v něm bude přiděleno, společnost tě akceptuje. V tradičních společnostech, které už byly třídně rozdělené, se člověk rodil do více či méně výhodného postavení.

Mladá generace po dosažení dospělosti téměř beze zbytku kopírovala způsob života svých předků a přejímala jejich pohled na svět. Vývoj byl velmi pomalý a společnosti byly po dlouhou dobu velmi stabilní. Společnost utvářela stabilní jedince, kteří zpětně tvořili stabilní společnost. Stabilita byla výhodná pro adaptaci jedince na dané společenské prostředí - čili pro jeho socializaci.

Adaptace na sociální prostředí (socializace), totiž byla a je pro jedince psychicky poměrně náročná. S nadsázkou se dá nazvat utrpením - zejména pro jedince, kteří mají k dané společnosti odpor. Čím úplněji se jedinec ztotožňoval s řádem společnosti, tedy čím rychleji a úspěšněji zvnitřnil společenské normy, tím bylo jeho utrpení menší. To platí prakticky dodnes, a to jak v dobrém, tak i ve špatném smyslu.

Řád není vždy pozitivní, má i negativní stránku, a normy bývají dobré i špatné; s něčím je docela správné se ztotožňovat, kdežto s něčím ne. Třídní společnosti reprodukovaly především třídní nerovnosti a požadovaly, aby i je lidé zvnitřnili.

Nejintenzivnější socializace jedinců probíhala ve všech typech společností patrně v období jejich dospívání. Řekla bych, že dospívající jsou sociální skupinou, která konzervativnost společnosti (možná by bylo vhodnější použít slovo tradice) nejvíc ohrožuje a která nejvíc touží po liberálnosti. Malé děti častěji bývají konzervativní - například milují pravidelné rituály, opakování stejných pohádek, písniček a pod., což v nich upevňuje pocit bezpečí. Staří lidé jsou také převážně konzervativní.