Dobrá polemika by si měla vhodně vymezit pole, respektovat fakta a argumentovat soudržně. Ve své kritice katolické církve (Pyšní na Halíka?) Bohumil Sláma všechny tyto zásady porušuje. Přesto jeho výzvu přijímám.

Pole, které si Sláma zvolil, je v časovém i kulturním smyslu závratně široké: od starozákonního Abrahama až po Miroslava Kalouska. Navíc se nedrží jedné dvou myšlenek, ale v rychlém sledu naťukne celou řadu zásadních témat. Každým odstavcem, leckdy i každou větou jeho článku by se dalo vstoupit do obrovské knihovny napěchované klíčovými fakty a principiálními argumenty na podporu všech možných stanovisek.

Udržet diskusi v nabídnuté šíři je zhola nemožné; proto jen upozorním na několik pasáží Slámova článku, které jsou obzvlášť na pováženou.

Jedním z míst, kde se autorova příliš široce založená argumentace bortí, je jeho poznámka, že katolická církev „započala protireformací lámání českého národního charakteru, dokončené nedávno ,teology‘ Klausem a Kalouskem“.

↗

Bohumil Sláma si pro svůj kritický text o Tomáši Halíkovi zvolil v časovém i kulturním smyslu závratně široké pole.

Nevím, jakým právem lze katolickou církev vinit z činů nepraktikujícího husity Klause, ani proč Sláma v obou politicích vidí „teology“ v uvozovkách. Ale hlavně: takovýchto ahistorických zkratek se dá vymyslet třeba dvacet za den, a to na podporu libovolného názoru.

Úplně namátkou: člověk by mohl třeba prohlásit nekatolíky za nepřátele uměleckých hodnot v českých zemích — a vyklenout svévolný oblouk od bratrských misomusů přes vyplundrování chrámu sv. Víta za vlády Friedricha Falckého či Masarykův moralizující přístup k umění a skončit třeba u likvidace oddělení světové literatury na Akademii věd za premiérování Václava Klause. Moc přesné ani plodné by to nebylo.

Zaráží i Slámova práce s Biblí. Starozákonního Boha pojímá jako svévolného autokrata (to samo o sobě není nijak originální ani šokující); a podotýká, že „jedním z mála, kdo stejně jako kdysi před ním údajní Eva s Adamem projevili přirozenou lidskou zvídavost a kousli do (proč zakázaného?) jablka poznání, byl bezúhonný Job.“

Zaprvé, Bible nemluví o „jablku“, ale o „plodu“ či „ovoci“. Zadruhé, Bůh důvod zákazu jasně pojmenovává: „V den, kdy bys z něho pojedl, propadneš smrti.“ (Genesis 2, 17) To lze jistě zpochybňovat a podsouvat Bohu všelijaké postranní záměry; ale kritik by to neměl přehlížet.

Zatřetí a především: srovnání Jóba s Evou a Adamem neobstojí, jelikož smysl obou příběhů je už od počátku naprosto odlišný. Eva s Adamem překročili jasně vyřčený zákaz, kdežto Jób všechna Boží přikázání dodržuje. Opačná je třeba i dynamika tázání; Jób se vyptává Boha, ale Evě a Adamovi naopak klade otázky Bůh: „Kde jsi?... Kdo ti pověděl, že jsi nahý? Nejedl jsi z toho stromu...?... Cos to učinila?“ (Genesis 2, 9.11.13)

Na Ježíše musíme podle Slámy „pohlížet jen jako na legendu“, jelikož „po sobě nezanechal žádné písemné zprávy“. V tom případě musíme za pouhé legendy pokládat odhadem 99,9 % lidí, kteří kdy žili. Ježíšovu historicitu dnes nikdo seriózní nezpochybňuje. Za legendu lze plným právem pokládat jen přesvědčení křesťanů, že Ježíš je Kristus, Bohem vyvolený Mesiáš.

Navíc na to, že Ježíše považuje za legendu, Sláma s překvapivou sebejistotou nabízí své domněnky, jak to vlastně všechno tenkrát bylo doopravdy. Tvrdí kupříkladu, že „tím, že [Ježíš] přijal křest od Jana Křtitele, přiznal, že je hříšný.“ Na tuto heterodoxní interpretaci má Sláma právo; ale sotva ji může předkládat jako nezpochybnitelný fakt.

Nevím také, odkud Sláma bere zjištění, že „evangelia stála apoštoly-evangelisty nekonečné přemýšlení a značnou práci“. S meritem věci tato poznámka nijak nesouvisí; přesto zaráží, jak Sláma na jednu stranu obviňuje novozákonní autory a křesťany vůbec ze všemožných „nevědomých až vědomých omylů a lží“, a na druhou stranu suverénně tvrdí věci, které nelze nijak doložit.

V pasáži, kterou Sláma věnoval Ježíšovu učení, se sám dopustil několika omylů. Kupříkladu věta „budeš milovat svého bližního jako sebe samého“ nepochází, jak tvrdí on, z proroků, nýbrž z knihy Leviticus (19, 18).

Závažnějšího zkreslení se Sláma dopustil obviněním Ježíše z „nepřiměřené[ho] potlačování sexuality“. Tento názor je sám o sobě značně problematický, ale hájit by se snad dal. Rozhodně ho však nelze dokládat veršem „kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci“ (Matouš 5, 28).

Zaprvé, Sláma při citování tohoto výroku vynechává slova „ve svém srdci“, a nepatřičně tak pozměňuje jeho význam. Zadruhé a především, význam verše Sláma naprosto překrucuje tím, že ho vytrhává z kontextu: pasáže z Kázání na hoře, v níž Ježíš komplexně a radikálně reinterpretuje význam starozákonních nařízení.

„Slyšeli jste, že bylo řečeno otcům: ,Nezabiješ! Kdo by zabil, bude vydán soudu.‘ Já však vám pravím, že již ten, kdo se hněvá na svého bratra, bude vydán soudu; kdo snižuje svého bratra, bude vydán radě; a kdo svého bratra zatracuje, propadne ohnivému peklu... Slyšeli jste, že bylo řečeno: ,Nezcizoložíš.‘ Já však vám pravím, že každý, kdo hledí na ženu chtivě, již s ní zcizoložil ve svém srdci. Jestliže tě svádí tvé pravé oko, vyrvi je a odhoď pryč...“ (Matouš 5, 21—22, 27—29)

Se stejnou oprávněností jako Sláma by někdo mohl tvrdit, že tato pasáž navádí k tělesnému sebepoškozování. Jistěže si každý může vykládat, co se mu zlíbí; ale přiměřenost interpretace přitom ledaskdy dostává na frak.

Mimochodem: těsně před citovaným úryvkem říká Ježíš slova, která Sláma cituje na důkaz jeho údajné „loajalit[y] vůči mnoha ‚pravicovým‘ pasážím židovského Zákona“ („dokud nepomine nebe a země, nepomine jediné písmenko ani jediná čárka ze Zákona, dokud se všechno nestane“, Matouš 5, 18). I zde tedy Sláma zachází s Biblí jako s trhacím kalendářem, bez respektování kontextu. Ježíšův postoj k Zákonu není rozporný, jak tvrdí Sláma, ale komplexní; shrnout by se dal jezuitským heslem „tvořivá věrnost“.

Místy není ani jasné, k čemu má Slámova argumentace směřovat. Píše například, že „kdyby se [Ježíšova] učení neujali apoštolové..., skoro jistě by se zařadil mezi proroky,... na něž se zapomnělo.“ Není to ale samozřejmé? Kdyby se (dejme tomu) Shakespearových her neujali lidé, kteří je editují, vydávají, překládají, čtou, inscenují a sledují, taky by po nich skoro jistě nikdo ani nevzdechl.

Je dost na pováženou, že lidem, s nimiž nesouhlasí, Sláma podsunuje nedůslednost nebo v horším případě bezcharakternost. Za „nedůsledn[é]“ pokládá to, že podle středověkého židovského filozofa Maimonida „vše, co je v Bibli nepochopitelné a nepřijatelné, je třeba pojímat alegoricky.“

Tato Slámova poznámka vyvolává nepatřičný dojem, že Maimonides byl v daném ohledu nějak výjimečný; přitom tradice alegorického výkladu Bible je v židovství i křesťanství nesmírně bohatá. Je to jen jeden z možných interpretačních přístupů a pochopitelně ho lze kritizovat, ale o žádnou nedůslednost (natož abnormalitu) se rozhodně nejedná. Nejen v teologii, ale i v uměnovědách se zas a znovu diskutuje o tom, jestli je při interpretaci díla adekvátnější přijmout jeho rozpornost, anebo se ji snažit zjemňovat.

Úplně nejvíc mě ale zaráží, že Sláma označuje Halíka kvůli tomu, že „z katolické církve s.r.o. již dávno nevystoupil“, za „bezcharakterní[ho] chytrák[a]“. Vůbec přitom nejde jen o Halíka. Sláma svým článkem vlastně říká, že bezcharakterním chytrákem je každý, kdo přece musí vědět, co je katolická církev zač (tj.: není úplně hloupý nebo zmanipulovaný), ale stejně v ní zůstává.

A nejde jen o katolictví. Jelikož Slámova kritika z větší části míří na křesťanství obecně, obvinění z bezcharakternosti se dá snadno vztáhnout na všechny chytré křesťany. Případně i na všechny chytré židy. Případně (pokud Slámovu argumentaci domyslíme) i na přívržence řady dalších náboženství: vždyť třeba i Mohamed — podobně jako Abraham či Mojžíš — „odvozoval své poslání od boha“, což je jeden ze stěžejních bodů Slámovy kritiky.

S takovým přístupem se nikam nedostaneme. Hluboké náboženské (a vůbec světonázorové) přesvědčení se těžko dá vyvrátit důkazy; a tak chabými, jaké nabízí Sláma, už vůbec ne.

Krásně to vystihl jeden viktoriánský esejista úvahou o víře katolického světce Tomáše Mora v transsubstanciaci (reálnou přítomnost Krista v eucharistickém chlebě a víně). Coby liberální anglikán osobně pokládal katolické učení o transsubstanciaci za stejnou pitomost, za jakou ji patrně pokládá i Sláma. Nicméně napsal:

„More byl nesmírně talentovaný člověk. Měl o daném tématu všechny informace, které máme my nebo které bude mít jakýkoliv člověk až do skonání světa [...] Žádný pokrok, který kdy věda učinila nebo učiní, nemůže ještě víc podpořit argument proti reálné přítomnosti, jenž nám už tak připadá nesmírně silný. Musíme proto připustit, že več Tomáš More věřil ohledně transsubstanciace, v to mohou až do konce časů věřit stejně schopní a čestní lidé jako Tomáš More. Ale Tomáš More je jen vybraný příklad lidské moudrosti a ctnosti; a nauka o transsubstanciaci je jakýsi zkušební výstřel. Víra, která v této zkoušce obstojí, obstojí v každé.“ (Thomas Babington Macaulay: Critical and Miscellaneous Essays)