Tak by to zase chtělo v té naší volební estrádě něco křesťanského. V nadcházející druhé neděli po Velikonocích čte církev již po staletí text z Janova evangelia (10,11-16).

Ježíš tam říká: „Já jsem ten dobrý (pravý) pastýř.“ To není výraz nějakého Ježíšova superega, neboť víme, že byl pokorný a tichý, to jen autor Janova evangelia zvolil pro svou knihu originální literární styl: to, co sám vyznává o Ježíši, nechá říkat samotného Ježíše v jakési „ich formě“.

Některé překlady vynechávají v prvé větě důležité zájmeno „ten“. Je to škoda, neboť toto zájmeno odkazuje k tehdy již dávno známému obrazu, ve kterém se  političtí a duchovní vůdcové, ale i samotný Bůh přirovnávají k pastýřům — a lidé jim svěření k ovcím. Jan chce říct: Ježíš je právě ten pastýř, na kterého jsme čekali. Právě on, se vším, co ztělesňuje a hlásá, je naplněním všech lidských nadějí.

Vůdcové jako pastýři — to bylo přirozené podobenství ve světě, kde tou nejběžnější lidskou činností bylo pastevectví. Stojí za povšimnutí, že ze všech možných domestikovaných zvířat biblická tradice používá pro obraz pastýři svěřených lidí právě ovce, neboť na rozdíl třeba od takových koz je právě ovce tvorem značně pitomým, stádním a nesamostatným, podléhajícím davové psychóze, což vám potvrdí každý, kdo někdy choval alespoň pár oveček. Je to pozoruhodný sociologický názor biblických pisatelů.

Mezi nejznámější — a nejkrásnější — biblická místa, kde tento obraz pastýře a ovcí najdeme, patří třeba Žalm 23 — „Hospodin je můj pastýř, nebudu míti nedostatku“, Izaiáš 40,11 — „Hospodin... jako pastýř pase své stádo, beránky svou paží shromažďuje, v náručí je nosí, březí ovečky šetrně vede“ nebo Micheáš 5,2 — „A ty, Betléme efratský, ačkoli jsi nejmenší mezi judskými rody, z tebe mi vzejde ten, který… je bude pást v Hospodinově moci“.

Toto poslední místo je zajímavé zejména tím, že na ně navazují Matouš a Lukáš ve svých evangeliích, když nechávají narodit Ježíše právě v Betlémě, aby tak obrazně vyjádřili své přesvědčení, jako Jan, totiž že Ježíš je opravdu ten očekávaný dobrý pastýř (Matouš 2,5-6).

A naopak nacházíme v Bibli místa, kde se obrazu používá pro kritiku zlých politických i náboženských vůdců, jako třeba Ezechiel 34,2 — „Běda pastýřům Izraele, kteří pasou sami sebe…“ či Zachariáš 11,15 — „Běda pastýři ničemnému, který opouští stádo!“. Čeština to umí vyjádřit rozdílem mezi výrazy pastýř a pasák.

Tyto biblické odkazy můžeme chápat „jen“ jako pozoruhodnou součást našeho kulturního dědictví — ony však jsou víc: formovaly totiž v dějinách naší kultury obraz toho, jak se má chovat a jak má vypadat vůdce, který na sebe vezme odpovědnost stát v čele druhých. Naopak ten, který není pastýř, ale pasák, který vede stádo jen pro svůj výdělek, moc, slávu, naplnění svých ambicí, či dokonce jen pro přístup k neomezeným korupčním prostředkům, je zavrženíhodný.

Myšlenka demokratického uspořádání států stojí na představě, že lidé nejsou zas až tak pitomí jako ty ovce, a vyberou si — mají-li k tomu možnost — přeci jen vůdce podle takovýchto kritérií. Žel, zkušenost zvláště našeho mediálního věku s jeho úžasnými propagandistickými prostředky ukazuje značné limity těchto očekávání.

Je až k zahanbení zarážející, jaká nehorázná pasáctva mnohým současným vůdcům právě i v demokratických zemích procházejí. „Opravdový pastýř položí svůj život za své ovce.“ Kdeže ty loňské sněhy jsou. Stalo se, žel, ve světě téměř běžnou normou, že jak političtí vůdcové, tak vůdčí osobnosti v kultuře, náboženství či v jiných oblastech běžně opouštějí svá stáda a utíkají do vnější či vnitřní emigrace, jen přijde na stádo nějaká potíž, protivenství, válka…

Bílou vránou se stává ten, který tak neučiní, jako třeba britská královna, která zůstala během bombardování Londýna se svými poddanými či třeba kněz Maxmilián Kolbe, který se postavil velice ostře proti nacismu, a po převezení do Osvětimi se obětoval nabídkou podstoupení smrti v hladomorně za svého spoluvězně.

Ivan Štampach ve svém poněkud hořkém, avšak o to pozoruhodnějším sloupku klade několik zásadních otázek, ta poslední zní: Kdo nebo co vlastně může účinně poskytnout duchovní oporu pro demokratické nastolení humánnějších poměrů v této zemi už sedmdesát let soužené všemožnými pochybnými sociálními a politickými experimenty?

Nebyl by jednou z odpovědí na tyto otázky právě návrat k oněm biblickým kritériím pro volbu politických i jiných pastýřů? Nevěřím příliš na zdravý rozum, na který se odkazuje v reakci na Štampacha Jan Kopecký — ve jménu zdravého rozumu lidé dělají už od Velké francouzské revoluce stejná zvěrstva jako ve jménu iracionálních ideologií či náboženství.

Čím sofistikovanější informační technologie lidstvo má, tím víc je manipulovatelné do role pitomé ovce schopné věřit s většinou ostatních čemukoliv a komukoliv jen na základě profesionálně odvedené PR práce. Co si tak docela obyčejně uvědomit, že ve volbách nehodnotím práci reklamních agentur, ale dosavadní život a práci těch, kteří budou nadále rozhodovat o mých penězích, o školách pro mé děti a vnuky, o tom, jak bude vypadat moje krajina? Ceterum autem censeo, že jediní, kteří tomuto kritériu odpovídají, jsou zelení.