Tak by to zase chtělo v té naší volební estrádě něco křesťanského. V nadcházející druhé neděli po Velikonocích čte církev již po staletí text z Janova evangelia (10,11-16).

Ježíš tam říká: „Já jsem ten dobrý (pravý) pastýř.“ To není výraz nějakého Ježíšova superega, neboť víme, že byl pokorný a tichý, to jen autor Janova evangelia zvolil pro svou knihu originální literární styl: to, co sám vyznává o Ježíši, nechá říkat samotného Ježíše v jakési „ich formě“.

Některé překlady vynechávají v prvé větě důležité zájmeno „ten“. Je to škoda, neboť toto zájmeno odkazuje k tehdy již dávno známému obrazu, ve kterém se  političtí a duchovní vůdcové, ale i samotný Bůh přirovnávají k pastýřům — a lidé jim svěření k ovcím. Jan chce říct: Ježíš je právě ten pastýř, na kterého jsme čekali. Právě on, se vším, co ztělesňuje a hlásá, je naplněním všech lidských nadějí.

Vůdcové jako pastýři — to bylo přirozené podobenství ve světě, kde tou nejběžnější lidskou činností bylo pastevectví. Stojí za povšimnutí, že ze všech možných domestikovaných zvířat biblická tradice používá pro obraz pastýři svěřených lidí právě ovce, neboť na rozdíl třeba od takových koz je právě ovce tvorem značně pitomým, stádním a nesamostatným, podléhajícím davové psychóze, což vám potvrdí každý, kdo někdy choval alespoň pár oveček. Je to pozoruhodný sociologický názor biblických pisatelů.