Proč jsem anti-anti-antikomunisticky skeptický

František Kostlán

Nelibost nad návratem komunistů k moci vyrůstá z osobních vzpomínek na minulý režim; a ti, kteří s komunisty dnes spolupracují, na sebe berou obrovskou zodpovědnost.

Jiří Pehe brilantně shrnul argumenty pro a proti v diskusi o ne/bezpečnosti komunistické strany, respektive komunistů jako takových. Pozoruhodné na tom je, že argumenty z obou stran mají svou platnost, patří k jedné pravdě. Nad žádným z nich nelze mávnout rukou. Pokládám přese všechno návrat komunistů k moci za nedobré znamení. Nemám ovšem po ruce nic razantního, čím bych to jednorázově odsoudil, duše se hádá s tělem.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Kampak na mě s rozumem

Přemýšlel jsem nad tím, proč mně tolik vadí, že KSČM byla úspěšná v krajských volbách. Vždyť voliči (poměrná část) neměli k té bídě, která okupuje politiku, žádnou jinou pořádnou alternativu, říkal mi rozum. Ale kampak na mě s pouhým rozumem. Coby bytostný antikomunista jsem se ve svých úvahách zaobíral prakticky všemi argumenty této „části pravdy“, pominout jsem ale nemohl ani ty opačné, které Jiří Pehe nazval anti-antikomunistickými, jelikož samy vyplouvaly na povrch. A samozřejmě se mi hlavou rojily i další, které s těmi vyjmenovanými souvisejí.

Vyrovnávání s minulostí

Nemám pochyby o tom, že komunismus je co do metod srovnatelný s nacismem, právě tak jako je mi jasné, že „ideje komunismu, založené na naprosté rovnosti bez vykořisťování člověka člověkem, byly o poznání humanističtější než nacistická rasová čistota a nadvláda údajných ,nadlidí´ nad ostatními,“ jak píše Jiří Pehe. To se přeci navzájem nevyvrací, platné může být oboje zároveň. Problémem je, že někteří komunisté (a další) dosud nerozpoznali, že rovnosti lidí se nedá docílit tím, že každému, kdo přečnívá, se usekne hlava, že sebelepší idea neomlouvá násilnou cestu k jejímu (údajnému, vysněnému) naplnění.

Myslím si také, že je třeba se vyrovnávat s minulostí, ovšem trochu jinak, než se má všeobecně za to. Vyrovnáváním nemám na mysli jen trestání komunistických zločinů a debolševizaci na způsob denacifikace, ale přístup k minulosti s vědomím, že je neoddělitelnou součástí přítomnosti a budoucnosti. A že je tudíž nutné otevřeně pojmenovat i odpovědnost za to zlé, jinak se nám za čas vrátí, třebaže v jiném hábitu. Naše společnost se tomu bohužel vyhnula a nese si za to následky v podobě sklonu k autoritářství a volání po vládě silné ruky. Podrobně o tomto tématu píšu v eseji Temnota je proto, aby bylo světlo.

A zároveň se leckdo může považovat „nikoliv za (spolu)strůjce komunismu ale za jeho oběť.“ Ovšem i oběť mohla být zároveň strůjcem, příklad Slánského a spol. jistě není jediný, je však asi nejvýraznější. A pokud ne strůjcem, tak jistě napomahatelem - totalitní režim jsme dennodenní kolaborací či mlčením pomáhali udržovat i my, běžní lidé, nestraníci. Fakt, že se někdo nepovažuje přímo za strůjce komunistického režimu by tedy neměl vést k odmítání vyrovnávání se s minulostí - právě naopak, jelikož s oním vyrovnáváním by měl každý začít sám u sebe.

A konečně, za dnešní vzestup komunistů může jak zapomínání a vzpomínání jen na to dobré, tak i „otřesná politika tzv. demokratických stran, jejichž excesy a nízká politická kultura udělaly nakonec i ze strany, jakou je KSČM, přijatelnou alternativu.“ Ani to se vzájemně nevyvrací, oba (a další) postoje určitě k volbě KSČM vedly. Podobné je to s dalšími argumenty pro a proti.

Minulost nelze škrtnout

Velmi silně ovlivňuje můj dnešní pohled na komunisty má minulost. V tom je problém všech těch rýsovačů tlustých čar za minulostí, že ta na žádné snahy o „pokrok“ odříznutý od předešlého nic nedá a drze se připomene, kdykoli se jí zachce, aniž by předem ohlásila svůj příchod. Mohu si nyní stokrát říkat, že Ransdorf mě na ulici nepřepadne s pendrekem v ruce, ale nemohu se usmívat nad tím, že jsem za normalizace párkrát dostal nakládačku od esenbáků jen proto, že jsem nosil dlouhé vlasy… vyšetření v nemocnici, otřes mozku, naprostá bezmoc a ponížení.

Není v moci KSČM vrátit tu dobu nazpět, ale někteří její členové schvalují dodnes mé zmlácení jako správný způsob řešení věcí a vztahů ve společnosti. Vyčuhuješ, jsi nekonformní, jsi svůj a nectíš kolektivistické třeštění, tumáš přes držku, řekl by můj oblíbenec Josef Švejk. Hovořím o sobě, protože každý vnímáme svět přes sebe, ale mám na mysli celkový záběr. Část komunistické strany - a nedokážu odhadnout, jak velká - je dodnes poznamenána tím byrokratizovaným maloměšťáckým šosáctvím, které normalizátoři vydávali za socialismus. To by asi mohla být ona „mentalita“, jak to ve shrnutí uvedl Jiří Pehe.

Samozřejmě vím, že mnozí komunisté „své“ staromilce sami nesnášejí, ale ani v jejich silách zatím není to změnit. I oni se musejí spoléhat na hlasy stalinistů (ve svých řadách i voličů).

Stalinisté a reformisté

Dnešní KSČM, fungující v demokratickém prostředí, dává zájemcům příležitost navrátit se k původním ideálům a přemýšlet o tom, jak je naplnit bez třídního boje a všech dalších marxistických nesmyslů, které vedou k násilí. (Jsem si samozřejmě vědom toho, že Marxe dezinterpretovali Engels a Lenin, ale to neznamená, že „mistr“ se na tom sám také nepodepsal.) Dá se to vysledovat i na tom, že vnitřní pluralita názorů již nikoho neohrožuje, ve vedení jsou zastoupeny různé směry, od stalinistů po reformisty.

Na mladých lidech to ovšem příliš vidět není, alespoň novodobí komsomolci se leckdy otevřeně hlásí ke stalinismu, tudíž i k metodám, které ve 20. století naprosto selhaly, nikoli k rovnosti lidí. (Jako příklad snad postačí tato ukázka z webu Komunistického svazu mládeže: „Pseudolevice i nyní, kdy se potvrdilo, že jde o imperialistickou a koloniální intervenci, opakuje, že šlo o válku proti vraždícímu diktátorovi Kaddáfímu. Hrdinství Muammara Kaddáfího, stejně jako nyní hrdinství prezidenta Bašára Assada nám jasně ukazuje, že jsou to lidé, kteří podobně jako Stalin, svůj národ v boji neopustí a raději padnou, než by zradili. Nejsou všichni tak zvaní vůdci zrádci jako Gorbačov. Jsou i hrdinové jako Fidél a Raul Castrové, prezident Venezuely Hugo Chávez, Daniel Ortéga a to již nehovořím o Ernestu Guevarovi.“)

Spolupráce s KSČM

Jsem rád, že Jiří Pehe připomněl slavné antikomunistické heslo, že spolupracovat s komunisty je nemorální. Bez ohledu na zločiny, kterých se komunisté po celém světě dopouštěli a dopouštějí, spolupracovali na politické úrovni s KSČ(M) doslova všichni, počínaje sametovou revolucí. Bez jednání u kulatých stolů by nebyla přechodná společná vláda, Václav Havel by nebyl zvolen poprvé prezidentem (ne přímo komunisty a tak brzy), například. Bez listopadové spolupráce s komunisty bychom neměli sametovou, ale spíše krvavou revoluci.

S komunisty spolupracoval (dohadoval se s nimi nad návrhy zákonů, vyjednával, konzultoval) například i Klub demokratické pravice ve Federálním shromáždění, z něhož později vznikly kluby ODS a ODA. Václav Klaus, který potřeboval jejich podporu v prezidentské volbě, komunistům podlézal tak nestydatě, že si to rozházel dokonce i u části svých příznivců. Do té doby byl, neznámo proč, brán ódeesáky jako antikomunista.

Spolupráce s komunisty jak vidno může mít své opodstatnění, protože vedle morálky tu jsou další hodnoty, které představuje nenásilná změna politického systému. A může být i nemorální, jak jsme to viděli u Klause.

Nejde tedy na prvním místě o to, zda spolupracovat s komunisty, či nikoli - ta spolupráce u nás v té či oné podobě byla vždy přítomna a dnes je již, prozatím na krajské úrovni, neskrývanou realitou. Jde o to, udělat si předem jasno, co vše může komunistům projít, aniž by to jejich politickým partnerům vadilo.

Odpovědnost demokratů

Čeho se musíme obávat v praktické politice, je, že falšování minulosti, o něž se snaží někteří představitelé KSČM, nabude s návratem k moci na síle a váze. Pohraničníci, kteří před listopadem 89 zastřelili na hranicích druhé lidi, protože ti již nechtěli žít v nesvobodě, jsou vrazi, či, lépe řečeno, prodlouženou rukou vrahů od psacích stolů. A nic na tom nemění ani to, že režim si tyto vraždy posvětil legislativně. Jestliže nyní budou komunisté rozhodovat o našem školství, může se například i názor, že střílet lidi na hranicích bylo hrdinství, brát jako legitimní. A to je nepřijatelné.

Legitimizací KSČM na sebe ČSSD bere velkou odpovědnost, větší než si sama uvědomuje. Pokud nebude schopna vymezit předem hranice spolupráce s touto stranou, riskuje, nikoli poprvé v této souvislosti, svou existenci, protože nevypořádaná minulost má schopnost se vracet.

    Diskuse
    December 5, 2012 v 11.1
    Já se, podobně jako František Kostlán opírám o životní zkušenost s minulým a tímto režimem, ale mám asi jinou zkušenost. Nebo mám zkušenost podobnou a jinak ji vyhodnocuji.

    Tehdy vládní moc nezajímalo, co si veřejnost myslí a neptala se jí na to ve volbách. Nedala voličům vybrat mezi různými programy. Dnes tuto možnost máme a používáme ji. A znovu přicházejí papaláši, kteří nepřijímají výměnu politiků vyvolanou voliči, a snad by nejraději vyměnili voliče. Voliči jsou v jejích očích hlupáci, a oni sami nejlépe vědí, kdo má o čem rozhodovat. Volič do toho nemá co mluvit. Je to totéž, jen s jinou barvičkou.

    Dnešní pohrobci totalitních pořádků by chtěji, přesně řečeno, administrativním úkonem zrušit výsledek voleb. To je návrat k minulému režimu. Proti tomu ostře protestuji. Pokud se někomu nelíbí, že voličstvo má jiný názor než on, může něco udělat pro změnu. Např. v nějaké politické straně získat příště přízeň voličů.

    Pokud jde dějiny, o těch víme, že jsou souborem lží vítězů. Já jsem prožil celých 41 let v komunistickém režimu, z toho větší část si bezprostředně pamatuji. Nevycházím z úžasu, co se o těch létech dočítám, např. co s jakými představami o komunistické éře přicházejí středoškoláci k nám na univerzitu. Ale nejen. I to, jaké bláboly o uplynulé éře dokáží pronášet někteří historici v televizních debatách.

    Historická koncepce dnešních vítězů zůstává v platnosti i poté, co volby do krajů a do senátu dopadly překvapivě. Tvrzení, že by krajský radní pro školství měl vliv na obsah výuky, je tak absurdní, že nechci věřit, že ho může vyslovit vzdělaný člověk. Každá škola je "školskou právnickou osobou", škola a učitel rozhodují o použití studijních materiálů z velké nabídky různě koncipovaných učebnic. Na ministerské úrovni (v zájmu zaručení práva na vzdělání, které musí stát garantovat) je stanoven rámcový vzdělávací program (RVP), ten je dlouhodobým základem vzdělávání. Peníze škole nedává převážně zřizovatel (kraje, obce, církve, firmy), ale stát a ten pomocí České školní inspekce zjišťuje, jak školy plní RVP.

    A nakonec. Čestí komunisté až na smutné výjimky jsou politickým směrem, který se se svou diktátorskou minulostí vyrovnává. Usnesení sjezdu KSČ z 20. prosince 1989 mimo jiné říká: "Tak chápeme veřejnou lekci, která nám, komunistům, byla udělena v posledních týdnech. Naše doznání všech chyb, omylů, všech de­formací proti lidskosti a demokracii není jen prázdné gesto. Protože naše bývalé vedení nenašlo v sobě dosud tolik cti a odvahy veřejně se omluvit, činí tak delegáti mimořádného sjezdu KSČ. Omlouváme se naší mládeži i všem občanům, kteří byli postiženi ne­oprávněnými represemi, omlouváme se dětem těch rodičů, které trpě­ly postihy ještě v dalších generacích. Omlouváme se za veškerá příkoří i členům strany, kteří za svoje reformní postoje, za nesouhlas s protizákonným vstupem vojsk pěti spojeneckých zemí v roce 1968 museli KSČ opustit a ztratili postavení rovnoprávných občanů. Rovněž cítíme povinnost vyjádřit politování nad tím, jak bývalé stranické vedení v uplynulých letech hrubě a nezákonně nerespekto­valo právo na vyjádření názorů nezávislých občanských iniciativ včetně Charty 77. Jsme si vědomi i odpovědnosti celé naší členské základny, že tomu nedokázala zabránit."

    Nevšíml jsem si, že by se kterákoli z pravicových stran současnosti omluvila za diktátorské deviace na své straně politického spektra. Naopak vidím mezi pravicovými poslanci obhájce politického násilí, např. otevřené oslavování krvavého diktátora Pinocheta. Celá éra komunismu u nás se s intenzitou jeho zločinů sotva dá srovnat.

    JV
    December 5, 2012 v 12.16
    Co ještě patří k nevypořádané minulosti
    Vážený pane Kotláne,
    napsal jste velmi dobrý článek, ale chybí v něm přesně to, co doplnil svým názorem pan Štampach. Dovolil bych si také jeden dodatek.

    A co takhle naši prezidentští kandidáti, z nichž tři mají komunistickou minulost? Nebo někdejší komunisté v našich pravicových stranách? Co naši kovaní pravičáci, kteří udělali kariéru jenom díky svým rodičovským předskokanům z KSČ? A co architekti našeho ryze pravicového kapitalismu vychovaní Prognostickým ústavem, jenž byl založen ÚV KSČ pod přímou patronací Lubomíra Štrougala?

    Nevidíme snad co všechno už se těmto pravicovým komunistům „povedlo“? Odtud snad na rozdíl od vstupu KSČM do vysoké politiky a její případné koalice s ČSSD žádné nebezpečí nehrozí?

    Já doufám, že ještě trochu hrozí. Že ještě úplně všechno nezničili, a že, až přijde čas, bude snad ještě co napravovat.
    Jiří Vyleťal
    ŠŠ
    December 5, 2012 v 16.43
    Podnětná analýza
    osobních zkušeností autora článku v průběhu trvání dvou posledních politických režimů v ČR se podle mého názoru stala spouštěcím mechanizmem pro hodnocení Ivana Štampacha. Plně s hodnocením souhlasím - stejně jako s doplňujícím komentářem J.V.
    PH
    December 5, 2012 v 18.13
    Umím se vcítit do obav pana Kostlána,
    není to nic nového, vždyť prý ještě v r.1938 naše rozvědka měla v merku Habsburky.
    Ale kdyby tomu antikomunismu (nikoliv F.K.) nečouhala jako sláma z bot účelovost, to by bylo jiné.
    Skutečné nebezpečí je skutečně v autoritářství pravice a v jejím předvoji - zfanatizované anti - k. mládeži.
    December 5, 2012 v 20.14
    "Co vše může komunistům projít, aniž by to jejich politickým partnerům vadilo."
    Tak tady si myslím, že pan Kostlán trefil hřebík na hlavičku a Ivan Štampach buší do dřeva. Ten pohraničník je opravdu za hranou dobrého vkusu a jeho nominací a prosazením do role radního pro školství KSČM nekomunistickou veřejnost nepochybně zcela záměrně provokuje.

    Nejde přece o to, že by si snad někdo myslel, jak zbytečně vyvrací pan Škromach, že radní má moc, aby ovlivnil obsah výuky tak, aby děti byly vychovávány v komunistické duchu. (Nějaký vliv ale asi snad má).

    Ivan Škromach tvrdí, že KSČM se omluvila a od své minulosti distancovala.

    Pan Sloup se neomlouvá a od své minulosti se nedistancuje. Hájí se jako nacisté v Norimberku. Tehdy to bylo legální, taková byla doba, plnili jsme rozkazy. Pohraničníci přece jen bránili lidem, aby přecházeli hranice mimo hraniční přechody, jakoby ti lidé mimo hraniční přechody chodili jen z neukázněnosti, ne proto, že přes ty přechody to nešlo.

    KSČM ho hájí. Přitom musí vědět, že tím škodí nekomunistické levici a slouží pravici. O co jim jde? Proč je tak neústupná? Chce aby ji lidé přijali i s jejími pohraničníky, bachaři a zločinci? S lidmi, kteří možná mají krev na rukách doslovně, morální zodpovědností zcela jistě.

    Maďaři a Poláci měli v sedmdesátých a osmdesátých letech lepší komunisty než my. I ti se přejmenovali. Ti naši se drží tradice strany zbavené své elity v čistkách po roce 1968. Za co, soudruzi, za co?

    Opakuji: Proč KSČM pomáhá pravici?
    December 5, 2012 v 20.23
    "Za hranou dobrého vkusu..." aneb "Začne čtvrtý odboj v pohraničí?"
    Panu Kubičkovi, psychologovi bych rád namítl následující:

    Jmenovec herce známého z filmu jako "blbec z Xenemünde" - ale také z divadla Na Zábradlí jako Hugo Pludek - Václav SLOUP se dostal do zorného pole týdeníku TÝDEN:
    04.12.2012 18:45 ⟹ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/ks...
    04.12.2012 13:15 ⟹ http://www.tyden.cz/rubriky/domaci/politika/sk...

    S Václavem Sloupem hovořil v úterý 4. prosince 20 minut také Václav Veselovský Patrně došlo k nějakým problémům pokud jde o "timing". Na stránce Radiožurnálu totiž stojí vedle fotografie tento text:

    "Tento rozhovor musel být z časových důvodů předtočen, proto tentokrát bohužel není možné odpovídat na otázky zaslané během vysílání. Děkujeme za pochopení."

    Nevím, zda už někde v Karlovarském kraji vytryskl očistný lázeňský pramen čtvrtého odboje v podobě odporu uvědomělých středoškoláků podobného onomu v Třeboni (což jsou také lázně). - Podpůrná kanonáda se zatím ozývá jen z hlubokého týlu. Jaroslav Miller z katedry historie Univerzity Palackého v Olomouci se domnívá, že "Svěřit KSČM školství? Stejné jako jmenovat majitele nevěstince tajemníkem papeže" ⟹ http://www.parlamentnilisty.cz/zpravy/kauzy/Sv...

    Uvědomělí středoškoláci v pohraničí pravděpodobně vůbec netuší, že mnozí z jejich rodičů patřili k "mladým strážcům hranic". Rodiče jim to prostě zapomněli říct. A tak budou bojovat proti bývalému politrukovi Pohraniční stráže. -- A pak se říká, že jablko nepadá daleko od stromu........

    ⟹ Situace začíná být vážná. Navrhuji proto vyřadit ze všech veřejných knihoven závadnou literaturu. Začal bych knihou Jana Procházky "Přestřelka". ⟸
    TT
    December 5, 2012 v 21.27
    Nesmysly
    Pravice a tzv demokraté zavraždili a vraždí násobně více lidí než tzv. komunisté. Ale to nám nevadí. Srovnávat to, co tu bylo 1948-1989 s nacistickou okupací je propagace fašismu! Měl jsem rodiče a prarodiče zavřené v obou režimech - podobnou podlost by nikdy neřekli! Falšování minulosti mi je odporné.
    December 6, 2012 v 11.1
    Pane Kubička, tak mě napadá, proč útočíte zrovna na pohraničníky? Režimu sloužila také armáda, tak proč necílíte útok také na ni? Sloužily mu všechny represivní složky - VB, soudnictví, vězenství, kromě těchto složek režimu podléhalo školství, kultura a další, proč nevidíte krev i na rukou všech ostatních? Nějací pohraničníci si přece sami zákon o ochraně hranic nevymysleli, všechno bylo spjaté se vším, tak proč vám vadí jen pohraničníci, respektive bachaři? Není to ve vašem případě alibistické dělení na My /dobří/ a Oni /zločinci/, protože vy, nebo nikdo z vašich příbuzných nebyl ani pohraničník, ani bachař? Pohraničníci bránili lidem přecházet přes hranice mimo přechody, stejně jako to dělala na druhé straně Grenzpolizei a další. Nebylo vinou pohraničníků, že ty lidi nikdo přes přechody nepustil.
    Srovnávat je se souzenými zločinci v Norimberku je zatraceně zavádějící. Tam seděli tvůrci zločiných zákonů a nařízení a ne vykonavatele, jinak by tam muselo sedět téměř celé Německo.
    A malá poznámka nakonec. Mezi Štampachem a Škromachem je rozdíl, jako mezi pojmem a průjmem. neměl by jste si to proto plést.
    Panu Kopeckému - Přestřelka je dle mého názoru to nejlepší, co Jan Procházka napsal. A to Ať žije republika, nebo Kočár do Vídně jsou díla skvostná.
    December 6, 2012 v 11.35
    Antikomunismus je nedemokratický
    Rozumím panu Kostlánovi, mám podobné životní zkušenosti. Otec byl evangelický farář, od roku 1973 bez státního souhlasu, o rok později jsem nebyl přijat na gymnázium v Bystřici nad Perštejnem, i když tam zůstala 4 místa volná, spolu se mnou nebyla přijata dcera vyloučeného komunisty. Když jsem na skutečnost v odvolání upozornil, byla se zpětnou platností zrušena. Otec podepsal Chartu 77, v roce 1978 uvězněn po té, co odmítl vydat osobní dopis Jana Patočky a odstrčil estébáka, který začal kroutit rukou mamince, která dopis vzala a pravila, že ho nevydáme, když na to nemají podle zákona práva, tak že spadl na postel do peřin, čemuž se ostatní estébáci smáli, ale otec byl pak odsouzen za napadení veřejného činitele. Také jsem podepsal Chartu, několikrát jsem byl zadržen, sledován, vyslýchán, atd...

    Sám jsem komunisty nikdy nevolil, přesto v antikomunismu bylo hned od začátku 90. let cosi nejen podezřelého, ale silně antidemokratického. Byla to a je snaha vyloučit a zbavit politických práv velkou část národa či lidu. Chápu to u lidí s těžkými životními zkušenostmi, zvláště u vězňů 50. let. Ale antikomunismus umožnil mnoha lidem udělat kariéru a to i politickou kariéru. Zvláště podezřelý byl antikomunismus Václava Klause, který kdykoli to potřeboval přecházel do filokomunismu a zase zpátky, no udivující a ohromující flexibilita.

    KSČM se chová jako většina ostatních "demokratických" stran, podobně jako pan Štampach bych ji označil za stranu nacionální, konzervativní a sociální, v mnoha směrech podobnou lidovcům.

    Větší nebezpečí naší demokracii hrozí od antikomunistů, kteří vyzývají k nerespektování výsledků demokratických voleb. Lidé jako pan Sloup jsou mi velmi nesympatičtí, ale není sám, je dobře, když na to média kriticky poukáží, ale je špatné, pokud se z toho dělá antikomunistiký závěr. Ostatně antikomunistům je jedno na koho útočí. Paní Baborová dělala slušně svou práci a odpor proti ní je nesrovnatelně větší než proti panu Sloupovi, kde by byl možná oprávněnější. Pokud jsem slyšel, tak jsou v pozadí zklamané ambice ODS a Jihočechů - to by ovšem média měla být schopan rozkrýt. Od našich "veřejnoprávních" médií to ale asi nelze očekávat.

    KSČM by potřebovala více Jiřích Dolejších, i když na druhé straně to samo o sobě situaci neřeší. Především se ukáže, zda budou komunisté schopni se sžít s demokracií, v některých směrech si vedou lépe než strany současné vládní koalice. Je to otázka také církví, zda se nechají korumpovat penězi nebo zda budou ochotni a schopni hrát také svou kritickou a sociální roli.
    December 6, 2012 v 11.51
    Luďkovi Ševčíkovi
    "Přestřelka je dle mého názoru to nejlepší, co Jan Procházka napsal. A to Ať žije republika, nebo Kočár do Vídně jsou díla skvostná."

    Já se dokonce domnívám, že to je jedno z nejlepších děl poválečné literatury vůbec.
    A pokud se nemýlím, příběh se odehrává nedaleko od místa, kde - jak se domnívám - žijete.
    + Další komentáře