Publicista a politický komentátor Martin Hekrdla v soukromé debatě na Facebooku reagoval na můj příspěvek, ve kterém jsem poukázal na shodu charakteristiky lidí narozených se Sluncem ve znamení Vodnáře podle Lindy Goodmanové s (dobrými i špatnými) vlastnostmi, které na sobě identifikuji sám a které na mně zjišťují lidé, kteří mě znají. Nechtěl zprvu věřit, že to myslím vážně a když jsem ho ujistil, že mi takové myšlenkové experimentování opravdu není cizí, vyzval mě, abych se vyslovil veřejně v Deníku Referendum, což tímto činím. Ne že bych si myslel, že naše soukromá konverzace je tak důležitá pro tisíce čtenářů. To si snad nemyslí ani tento můj diskusní partner. Jde spíš o další dějství starého sporu, jaký styl myšlení posiluje demokracii a podporuje její rozvoj z demokracie občanské v demokracii sociální, nebo jinak řečeno z demokracie formální v demokracii reálnou. Mohu se mýlit, ale Hekrdlových komentářích čtu asi takový zájem, tuším, že to ho motivuje, a proto chápu, že ho téma myšlenkové práce přiměřené takovému úkolu zajímá. Chápu rovněž, že ho jiná řešení než to, které sám uznává, dráždí.

Martin Hekrdla, pokud jsem mu správně rozuměl, hájí pojetí, podle kterého adekvátní výklad skutečnosti poskytuje věda. Pravděpodobně ji pokládá za jediný přiměřený přístup mysli ke skutečnosti. Předkládám debatu čtenářům i proto, že tento novinář není obhájcem novověké racionality zdaleka sám. Boj jiných příznivců společenské alternativy v dnešní společnosti proti tomu, co pokládají za postmodernismus, je další podobou téhož sporu. Postmodernismus, jak si ho vymodelovali, prohlašují za nástroj protivníka na zmatení v bojových šicích revoluce, i když to tak neříkají doslova. Uváděná postmoderní pluralita narušuje jednotné velení. Vůdcové hypotetických revolucí mají potíže s postmodernistickým mužstvem. Papežové Pius IX. a Pius X. vykonstruovali modernismus, prý souhrn všech herezí, a postavili proti němu profesní postihy neposlušných, zákazy jejich publikací a udavačský systém tajných výborů bdělosti a tajného uskupení Sodalitium pianum slídícího po modernistických bludech. Současní strážci vědeckého a filosofického pravověří cenzurují pro změnu svůj konstrukt postmoderních myšlenek, resp. autorů a publikací.

Pro mne není standardní věda dogmatem stejně, jako pokládám i dogmatické náboženství za druh sebevraždy lidského myšlení. Mám s vědou každodenní zkušenost a tvrdím, že se stává skromnější, použije-li svou metodu na prozkoumání sebe sama. Zjišťuje, že není samozřejmostí. Nespadla v hotové podobě z materialistického nebe. Je produktem sociálních a kulturních poměrů. Dostává postupně historicky podobu podle toho, jakým cílům má sloužit.

Dnešní standardní věda dostává svou známou podobu v renesanci, která je kulturním začátkem novověku. Rozpačitě se rozbíhá u Giordana Bruna, který spíše než o vědě mluví o magii (a je za to upálen) a u Paracelsa, který proti dogmatickému lpění na Hippokratově a Galénově vědecké autoritě formuluje pro medicínu bezprostřední zkušenost jako metodu. Pak již věda dostává dnešní podobu u Galilea Galileiho, Francise Bacona a Isaaca Newtona. Jejím základem je omezení zkoumané látky ve srovnání s tím, co smyslově vnímáme. Tato redukce zjednoduší práci s pozorovanými fakty a umožní přehledně, pokud možno s matematickou přesností stanovit vztahy mezi pozorovanými jevy. Vědecká látka je víceméně redukována na to, co je měřitelné a spočitatelné. Kvality zprostředkované smysly jsou prohlášeny za subjektivní a pro objektivní vědu tudíž nevhodné. Tento přístup umožňuje zjednodušit složité jevy v živých organismech a v lidské společnosti podle vzoru strojů. Dodnes pokládáme jev za vysvětlený, když známe „jeho mechanismus“.

Tato konkrétní podoba vědy, tyto podmínky uznání platnosti vědeckých výpovědí, jsou filosoficky inspirovány a vyjadřují účel, který mocenská struktura společnosti vědě dávala. Zcela nepochybně se užitečnost takové vědy potvrzuje při technických aplikacích, ve výrobě, zemědělství, armádě, policii a podobných složkách moci, v ovládání přírody a lidí. To budí dojem, že věda poskytuje absolutní, definitivní, provždy platnou interpretaci skutečnosti. Věda o vědě však ukazuje historickou relativitu, sebekritičnost a proměnlivost vědy, její podmíněnost společenskou objednávkou a účelovost jejich kritérií.

Věda nepotřebuje, aby jí její relativitu připomínali filosofové nebo teologové. Činí to sama. Obhájce vědecké racionality proti všemožným odchylkám Karl Popper prokázal, že z jednotlivých pozorování vědecký zákon logicky nevyplývá. Triviálně řečeno, z toho, že pozorování stokrát potvrdí, že po jevu A následuje jev B, vůbec neplyne, že po stoprvé tomu bude stejně. Pak ovšem vědecké hypotézy nevyplývají se železnou nutností z faktů, nýbrž utvářejí se tak, aby faktům vycházely vstříc. Hypotéza se pokládá za vyvrácenou (falsifikovanou), když jsou s ní fakta v rozporu (nebo když se v ní objeví jiný vnitřní rozpor). Vědec může formulovat jakoukoli hypotézu, i tu nejbláznivější, jak mi řekl kolega z přírodovědné fakulty v oboru biologie, je-li testovatelná a nebyla-li dosud vyvrácena. Žádné další závazné normy pro formulaci hypotéz už nelze stanovovat. Žádný filosofický názor podporující jistý typ hypotéz, např. mechanický materialismus, positivismus či sociální darwinismus neurčuje již dnes hypotézy vysvětlující pozorovaná fakta.

Co tradiční železná nutnost na sebe navazujících jevů konstatovaná tradiční vědou říká o člověku, lépe řečeno, jakému účelu slouží novověká manipulativní racionalita v humanitních oborech? A tu je třeba vstoupit hned do středu problematiky a konstatovat, že člověk je pro takto utvářenou vědu věcí mezi věcmi, nemá nic jedinečného, především nelze uznat jeho svobodu. Ve smyslu tohoto pojetí člověk jedná podle ekonomické a mocenské nutnosti a podle svých biologických předpokladů, které jsou s těmito vlivy v interakci. Lidské myšlení, lidská řeč a lidské činy jsou výsledkem působení přírodních příčin. Člověk není autorem svých činů. Subjekt je dekonstruován. Člověk nemůže ve skutečnosti sebe transcendovat, nemůže překročit danosti, zůstává ve vleku přírodních a sociálních sil. Toto pojetí je v hrubém rozporu s principy naší civilizace, která to sice někdy nedodržuje, ale právně stanovuje jedinečnost člověka. Patří k tomu přesvědčení, že člověk není zboží, že je třeba šetřit jeho život a zdraví, že ho nelze zvnějšku omezovat nad rámec zákonů a v souladu s obsáhlými lidskými právy. Mimo jedinečné případy člověku přiznáváme plnou odpovědnost za jednání bez ohledu na vlivy z mimolidských sfér. Humanistický nárok člověka se tu ocitá v zásadním sporu s nekvalifikovaným přírodovědným výkladem člověka. Exaktní věda vztažená na člověka se vlastně stává protilidskou: přinejmenším vystihuje situaci fiktivní svobody v současné okleštěné demokracii a omlouvá ji. Možná dokonce pomáhá svobodu oklešťovat. Dává důvody k tomu, aby byl člověk chápán strojově nebo biologicky, nikoli duševně a duchovně, jako kolečko ekonomických a jiných mocenských mechanismů.

Vnitrovědecká sebekritika šla dál. Vzhledem k dějinné relativitě, podmíněnosti a (třeba nechtěné) zaujatosti vědců se pro humanitní obory požaduje uvolnění z nároků obecné vědecké metodologie pilované v laboratořích fyziků, chemiků a biologů. Myšlenky Karla Poppera rozvíjí a svobodu bádání hájí jeho pokračovatel Paul K. Feyerabend. Sociologická, politologická a ekonomická dogmata jsou zpochybněna. Ba co víc podle Feyerabendovy Rozpravy proti metodě může ve stejném smyslu platit tvrzení A i jeho popření. Tady obhájci tradičního modelu křičí, že je to metodologická anarchie. Humanitní obory se však nenechají ukřičet. Připomínají slova kvantového fyzika Davida Bohma, že opakem hlubokých pravd mohou být jiné hluboké pravdy. Paradoxy jsou plodné pro výklad ve fyzice. Tím spíše ve vědách o člověku. Sama živá, duševní a duchovní, kulturní a sociální skutečnost může mít v sobě mnohoznačnost a různé tendence, sama skutečnost může být rozporuplná a věda to nemůže zamlčet. Musí tuto rozpornost skutečnost tlumočit paradoxní výpovědi.

Chci říct to podstatné, co chci především hájit. Chtít uzdravení a reformu společnosti, chtít zásadní změny ve vlastnických vztazích, v mocenské struktuře a dynamice a přitom jako nástroj používat opotřebovaná a nevýstižná vědecká schémata minulosti, např. vykládat lidskou duchovní zkušenost jako mechanický produkt sociálních daností a mozkových předpokladů, se míjí účinkem. Provedená redukce odmyslela nebo uzávorkovala vše podstatné a na vše bezvýznamné vrhá pozornost. Kdo chce prostřednictvím vědeckých dogmat ovládat druhé způsobem nápadně podobným moci dogmat náboženských, může být na základě exaktní vědy o člověku úspěšný, ale je nepřítelem lidské svobody a tvůrčí jedinečnosti, ať si o tom sám myslí cokoli.

Výklad jednotlivého člověka a lidských společenství s uvolněnou metodou může kombinovat pečlivou vědeckou akribii, testování, analogie, intuici, umělecké postřehy a hru. Tam patří i hermetické „příčné vědy“, které komplementárně k vědám tradičním zkoumají člověka jako vesmír v malém a jeho propojenost s globálním kosmem. A právě takový přístup je nástrojem trochu rozvinutějším a zásadně přiměřenějším, máme-li hodnotit hospodaření a správu státu a obcí. Tento přístup bude paradoxní, dialektický a poslouží k odvážným činům k zásadním změnám ve směru k demokracii. Právě věda zbavená diktatury jedné ideologie, věda, která se sama za skřípění zubů ideologů zbavuje ideologičnosti a uskromňuje se, nikomu nic nediktuje, nýbrž dovoluje překvapení, dovoluje náhlé vyvstání radikálně nového, tedy tvořivého a ne jen opakování známého. Umožňuje realizovat program uzdravení a osvobození společnosti.