O totalitě fragmentů už tu bylo napsáno mnoho, stejně tak o krizích. Má poněkud obsedantní víra a potřeba hledat celek i tam, kde takové hledání zdá se být pouze idealistickým blouzněním, mě vodí po okrajích našeho vědeckého světa, ke srovnávání a vyhledávání anomálií, jež pro svou nezodpověditelnost metodami současné vědy byly vyloučeny z učebnic a opatřeny nálepkou „Tady žijí lvi“, a které jakoby většinově hovořily o jednom: o potřebě poznání a přiznání existence jiného celku, který propojuje naše poznatky ve smysluplný organismus; kde v medicíně, fyzice, psychologii, pedagogice, historii vědy, ekologii i meteorologii, v přírodních i humanitních vědách jakoby se tvar čtverce měnil v tvar kruhu, otevíral se pohled do nekonečných souvislostí plných tajemství, nevypočitatelných turbulencí, které vznikají tam, kde procházející procesy se neustále vzájemně ovlivňují.

Thomas Samuel Kuhn (1922—1996), tzv. objevitel paradigmatu, popisuje v knize Struktura vědeckých revolucí proces, v němž ukazuje, že každá „normální“, tedy většinově uznávaná, věda je i přes všechnu svou objektivitu jen dočasným fenoménem. Odráží současný stav a orientaci vědomí člověka (ve vývojové psychologii nazývaný Mem), jemuž odpovídají i metody výzkumu a verifikace v ní používané. Díky tomu je vlastně zacykleným systémem, který neustále produkuje sebe sama. Je efektivním prostředkem k důkladnému prozkoumání věcí na dané úrovni, nutným pro vzájemnou spolupráci vědců a možnost navazovat na svá bádání, dlouhým procesem, který však neodvrátí volání osudu, že po zenitu přichází pád, svět mění svou tvář a člověk svého ducha.

V oblastech „normální“ vědy se časem začnou objevovat tzv. „anomálie“, rušivé prvky, které není možné zařadit do existujících struktur a kategorií, které neodpovídají některým předpokládaným skutečnostem, či dokonce poukazují na alternativní možná vysvětlení vědou zkoumaných skutečností. Tyto anomálie se postupně množí, z okrajů prorůstají do vědeckého aparátu, čímž rozvolňují předpokládané návaznosti. Tuto část procesu nazývá Kuhn Krizí vědy, ta je fází „vědecké revoluce“, která směřuje k obměně paradigmatu. Jednotlivá období však není možné hodnotit ve srovnání s obdobím nadcházejícím ani předcházejícím; aristotelská věda tak není horší či méně vědecká než věda newtonovská, jsou to prostě dvě odlišné vědy, které nahlížejí věci jinak.