Bývalý tiskový mluvčí ministra Julínka Tomáš Cikrt rozkvetl, když místo názorů chlebodárce může říkat, co si myslí. V televizním interview zpovídal astrofyzika Jiřího Grygara. Byl dobře připraven, v několika otázkách šel na dřeň této zajímavé osobnosti, mimo jiné katolíkovi, který je jednou z tváří spolku Sisyfos, fungujícího jako Svaté officium současné verze vědeckého světového názoru.

Dokud byla řeč o astronomii, o Grygarově životní cestě, měl člověk zase na chvíli dojem, že když promluví vzdělanec, rozjasní se. Že totiž erudovanost není jen databáze umístěná v hlavě, ale také kultivovanost, nadhled, odstup, vyrovnanost, schopnost hodnotit klidně. Tento dojem však náhle skončil, když Cikrt vytáhl červený hadr astrologie. Rozšafný rádce hledajících u druhého mikrofonu byl ten tam. Se stejným klidným tónem a milým úsměvem Grygar bystře polemizoval s tím, co astrologové netvrdí. Vykreslil názorové protivníky jako hlupáky, aby je pak elegantně smetl. Vytkl astrologům, že nepřihlížejí k vzdálenosti kosmických těles, jakoby snad mluvili o nějakém fyzickém vlivu, který případně se vzdáleností slábne. Vyčetl jim opomíjení exoplanet, tj. (prostým okem neviditelných) planet mimo sluneční soustavu, jakoby snad k astrologické doktríně někdy patřilo dogma, že každá planeta v kosmu vykonává vliv na Zemi a na lidi. Nevyvrátil žádný z argumentů, kterými se astrologové proti českým skeptikům se Sisyfa brání, prostě si jich nevšiml. V jedné hlavě, jak bylo zřejmé, se zjevně skrývá kritický vědec s patřičnou sebereflexí a urputný dogmatik.

Náboženská víra je, zvláště u českých vzdělanců, nesmělá. Křesťané, zvláště u nás, mají potřebu ukázat, že se zásadně neliší, že jsou zajedno s veřejným míněním o přírodních a sociálních otázkách. Trochu přitom zapomínají, že tím přestávají nabízet alternativu, jíž mají být. A co je horší, že se sklánějí před jinou autoritou, než by podle své víry měli. Možná toto chtěl Grygar připomenout. Na druhé straně, možná se i v tomto televizním boji pravdy proti pověrám projevilo souznění dvou dogmatismů. Římskokatolické pojetí je po staletí snahou, jak se dnes půvabně říká, ošéfovat víru, která by jinak sama o sobě byla otevřená, vystavená otázkám, nejistotě a pochybám. Abrahámovská cesta do neznáma se v tomto prostředí opouští a staví se impozantní katedrála vědění, která už u středověkých scholastiků začíná fyzikou a vrcholí teologií a vlitým nazíráním. Dnešní sisyfovská konstrukce z jednoznačných vědeckých jistot je sekularizovanou podobou téhož.

Možná není tak důležité, co si jeden astrofyzik myslí o astrologii. Důležité je paradigma, které se uplatnilo. Pohybuje-li se Jiří Grygar ve svém oboru, jistě může pochybovat o čemkoli. Sám to ostatně připomněl. Ví totiž, že žádná hypotéza logicky nevyplývá z faktů. To ukázal Karl Popper. Stačí, aby nebyla vnitřně rozporná a aby ji pozorování nevyvracelo. Jenže na totéž téma, a o tom fyzika ví své, mohou být dvě konzistentní teorie, podporované četnými experimenty s řadou užitečných aplikací. Mají jen jedinou potíž, že se navzájem vylučují. Pěkně to ilustruje výrok připisovaný fyzikovi Nielsi Bohrovi (1885—1962), že opakem hlubokých pravd mohou být jiné hluboké pravdy. Ale tato historicky postupně rostoucí velkorysost vědce vůči jinak smýšlejícím a pokora vůči skutečnosti končí, nastoupí-li na scénu ideologie.

Naše úvahy získávají brizanci, když je řeč o hodnocení politických a ekonomických systémů a činů a při formulování alternativních vizí, natož politických programů. Obdiv a pozornost i zde stále získávají ideologie s univerzalistickým nárokem, absolutně oddané konkrétním formulacím pravd a hodnot. Málo pomůže ujišťování, že jejich protagonisté se poučili z dosavadních dějin a že jejich jistota by tentokrát už neznamenala jatka.

Mohli bychom dnešním pokračovatelům nadšených reformátorů a revolucionářů věřit proto, že jejich horlivost a nekritičnost je nesena ušlechtilým emancipačním étosem. Chceme-li, říkají, po tolika marných pokusech konečně najít systém, který přinese spravedlnost konečně nastolit systém úspěšný, nemůžeme váhat, zdržovat se, zpochybňovat základní programové body. Je to náš protivník, kdo šťouravě napadá naše jistoty jako univerzálně platné. Chce nás pochybností oslabit a udržet si hegemonii. Rozbahněná postmoderna prý jakž takž toleruje vědu, ale má tu drzost, že vedle ní jako rovnocenného uživatele veřejného prostoru staví pavědu. Nechce rychle rozhodnout mezi demokracií zastupitelskou a přímou, mezi etatismem a anarchismem, mezi samosprávou a plánováním atd.

Horlivě zastávané a definitivně platné nauky nemohou přinést emancipaci a spravedlnost, i když je jejich vlastní obsah sebeušlechtilejší. Lze to ukázat na impulsu, který do života jednotlivců a do sociálního a kulturního kontextu vnesl příběh o Ježíši Kristovi. Nakolik žije humanistický obsah této zvěsti, nakolik je člověk vytčen před závorku všech křesťanských organizací, struktur, autorit, ceremonií a doktrín, natolik je aktuální nabídkou probouzející se život. Ale jakmile se začnou ozývat hesla plná fanatické oddanosti, je tu hned křesťanský Tálibán, ať v podobě fanatických egyptských mnichů, kteří v pátém století ubili filosofku Hypatii, strůjců protižidovských pogromů na různých místech a v různých dobách, inkvizitorů, ale i husitských sirotků a bratříků, bojovných puritánů.

Vše nasvědčuje tomu, že jen politický (podobně jako náboženský) program vystavený pochybnostem a volné diskusi a připouštějící omylnost jeho tvůrců má nějaký smysl pro možné budoucí lepší osudy lidstva. Reformační či revoluční oddanost čisté pravdě je jistě obdivuhodná, jen je třeba připomenout, že pravda, i osvobozující pravda evangelia a pravda emancipačního politického programu se děje pouze v rozhovoru. Tam, uprostřed mezi různými stanovisky, je její místo. Jedině v této pluralitní podobě dokáže postihnout složitost a nejednoznačnost, nejistotu světa a otevřenost příběhu, jehož aktérem je lidstvo.