Nedaňové příjmy státu

Jan Šabata

Aby bylo možné udržovat vyrovnaný rozpočet a nikdo přitom nedoplácel na druhé, bylo by dobré mechanismus tvorby peněz upravit. Banky sice ztratí postavení, kdy si mohou diktovat skoro vše, nepřijdou ale o svoji hlavní úlohu.

Je fascinující sledovat, jak se Evropou valí vlna nesouhlasu s fungováním současného finančního systému, Řeckem počínaje, přes Španělsko, Francii až do Německa.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Vlády některých států působí často bezradně, jako by zapomínaly, že jsou zodpovědné nejen finančním trhům, ale hlavně všem občanům, jak těm žijícím, tak těm budoucím. Do minulosti se neobracím, je věcí každého z nás, nakolik cítí v zádech pohled svých předků a jak ho jejich tichý hlas ovlivňuje...

Nepopírám, že jsme v obtížné situaci a že se musíme řídit platnými pravidly. Tvrdím jen, že nenásilné alternativy existují. Peníze nejsou přece nic jiného než užitečný směnný prostředek, než čísla v různé podobě. Obraťme se do nedávné historie.

Kámen mudrců

Po parlamentních volbách v roce 2009 Němci našli, jak někteří říkali, „kámen mudrců“. „Černo-žlutá“ koalice, tedy CDU-CSU a FDP, zvažovala při jednáních o společném programu zapojení nevybraných daní z šedé ekonomiky do státního rozpočtu.

Vznikající koalice v něm chtěla vytvořit stínový fond ve výši asi padesát miliard euro, ze kterého by se hradily hlavně mandatorní sociální výdaje. Fond by plnily peníze, které stát nedokázal vybrat ze zóny šedé = nezdaněné ekonomiky. Že ne všechny peníze „protečou“ daňovými přiznáními, víme. Jejich výši dokážou odborníci poměrně přesně odhadnout.

Zprávu, kterou jsem považoval a dodnes považuji za průlomovou, jsem četl ve středu 21. října 2009 ráno v sueddeutsche.de. Co si o ní máme myslet? Chystal se protiústavní podvod, nebo šlo o záblesk pochopení, o nový produktivní pohled na fiskální problematiku, který zbytečně zapadl, místo aby byl pečlivě rozpracován? Jsem přesvědčen, že druhá varianta je správná.

(Fiskální - daňová, rozpočtová - politika státu je součástí jeho hospodářské politiky, kterou se státní moc snaží ovlivnit vývoj ekonomiky. K nástrojům této rozpočtové politiky patří změny výše a struktury daní a veřejných výdajů. Opakem je politika monetární, která pečuje hlavně o stabilitu měny. Fiskální politika může být restriktivní, neutrální nebo expanzivní. Současná vývojová etapa je expanzivní, veřejné výdaje jsou větší než vybrané daně, takže vzniká schodek (deficit) státního rozpočtu, čímž roste státní dluh. Ten je možné zlikvidovat průběžností některých položek.)

Je nezbytné šetřit?

Nezpochybňuji význam uměřenosti. Bojím se ale neofeudálního rozdělení společnosti. Vytvořil jsem si nový pracovní pojem — neofeudální demokracie. Má vyjádřit možnou podobu společnosti, jaká by nás čekala, vydáme-li se cestou pouhých škrtů a povýšíme význam peněz nad sociální kapitál, řečeno jednoduše, nad obyčejnou lidskou spokojenost. A říkám-li lidská spokojenost, myslím tím dobrý pocit ze zodpovědně vykonané práce, a absenci části stresů, nikoli tupou plnost žaludku.

Kudy z kaše? Je nutné „dohodnout nový = věrohodný finanční standard“, který všichni dokážou akceptovat. Opakuji dohodnout, protože vrátit se k zlatému standardu nelze. Peníze nejsou dneska nic jiného než společenská dohoda, kterou lidé v převážné většině dodržují, protože je pro ně výhodná. Lidé peníze berou, protože ostatní je také berou, a za jejich platnost ručí stát. Bude-li i oficiálním měřítkem peněz lidská práce, která zahrnuje vše, co člověk dělá, ručení státní moci nemusí odpadnout, ale zmizí zdánlivě neřešitelné problémy, s nimiž se euroamerická civilizace dosud potýká. (Parafrázuji C. H. Becka: „Podstata peněz tkví v tom, že je každý přijímá, protože ví, že je každý přijímá“.)

Nebude to určitě jednoduché, protože si společnost musí zvyknout na nový pohled a setrvačnost zavedeného systému je obrovská. Navíc mnoha lidem současný stav vyhovuje, co si budeme nalhávat, protože vyrábět abstraktní peníze představuje dobrý byznys.

Ale nebojte se, půjde to. Co je definovatelné, je proveditelné. Jednotlivé kroky však musíme rozvrhnout tak, aby šlo o postupné, obecně přijatelné změny, které nebudou neúměrně štěpit společnost. Tato proměna bude možná největším úkolem 21. století.

Věřím, že k tomu, aby se prosadilo nové ekonomické paradigma, je taková iniciativa nezbytná. (Bez politiků s vizí to nepůjde.) Je zbytečné křičet, že jde o podvod. Soustřeďme se na podstatu věci.

Struktura zaměstnanosti

Sousloví „struktura zaměstnanosti“ nepoužívám v běžném slova smyslu. Strukturou zaměstnanosti myslím soubor činností, které lidé musejí vykonávat, aby se udrželi naživu. Nemám na mysli základní biologické činnosti, ale ty, které ovlivňují chod společnosti. Bylo by dobré co nejpřesněji zjistit, jaký je současný poměr produktivních a neproduktivních prací. Data pravděpodobně existují a stačí je přeskládat.

Vyjděme z trochu nezvyklého úhlu pohledu a řekněme si, že zaměstnaní jsou všichni lidé — i ti nezaměstnaní. Liší se ve dvou bodech. Buď produkují něco, co je pro jiné žádoucí a směnitelné v reálném čase za peníze, nebo jen spotřebovávají, žijí jednoduše z peněz, které získávají z jiných zdrojů (Tato skutečnost sama o sobě neznamená, že nic netvoří: Existuje řada případů, kdy tvůrci „předběhli“ svoji dobu a ocenily je až následující generace. Oni sami za svoji tvorbu peněžní plnění nezískali.). Můžeme jim technicky přiřadit znaménka + a —. Společným jmenovatelem jsou peníze.

Převažují-li „mínusáci“, je společenství v deficitu, žije takzvaně na dluh. Může to ovšem být zjednodušení, vycházející z krátkozrakého a sobeckého pohledu na skutečnost.

Jeden krátkozraký právě zažíváme i u nás. Škrtání pro škrtání působí děsivě. Konzervativní je tento postoj jen zdánlivě, vnímáme-li konzervativní postoj jako respekt k již vytvořeným hodnotám. Politika se pak ve viditelném plánu stává pouze sporem o to, co hodnotu představuje a co ne.

Uvědomme si, že teprve když peníze utratíme, ať už elektronickým převodem nebo proměněné bankomatem v papírové peníze, jejichž tvorbu přímo kontroluje centrální banka, ožívají a berou na sebe podobu statku, za který jsme je vydali. Do té doby mají pouze cenu budoucí možnosti a jen plánujeme, jaké výdaje uskutečníme.

Dluhy a tvorba peněz. Kudy vede schůdná cesta? Vize a myšlenkový experiment

Jaká je situace dnes? Jak vypadají finanční toky mezi soukromou a veřejnou sférou? Co znamenají peníze? Téma jsem kdysi začal studovat, koupil si tlustý překlad třináctého vydání celosvětově uznávané učebnice ekonomie autorů Samuelsona a Nordhause a nestačil se divit. Kdo ze ctěných čtenářů ví, že úvěrové peníze se rodí v komerčních bankách z ničeho, pouze z vašeho slibu, stvrzeného podpisem na úvěrové smlouvě, dluh poctivě splácet? Samozřejmě, půjčovatelé (nemusí to být vždy banky) se jistí a vyžadují zástavu, ale víte sami, že mnohé „zástavy“ deklarovanou cenu nemají. Ať už jsou to nemovitosti, nebo třeba drahé kameny.

Myslím, že směnná funkce peněz je v lidském životě jednoznačná a nenahraditelná. Ale pozor! Bez možnosti směny finance žádnou hodnotu nemají. Jak už jsem řekl, peníze mají hodnotu budoucí možnosti a tu určují lidská přání a potřeby. Před časem jsem v novinách četl zprávičku, jak nějaký, tuším jihoamerický narkobaron, podrobnosti si nepamatuji, uvízl kvůli počasí s nemocnou dcerkou vysoko v horské chatě. Dcerka onemocněla a potřebovala teplo. Protože její otec neměl na topení nic jiného než spoustu papírových dolarů, spaloval bankovky. V tepelnou energii se tak proměnily prý asi dva miliony dolarů.

Dějiny učitelkou

Že to nepůjde? Ohlédneme-li se do historie, situace, při nichž si lidé klepali na čelo, když viděli, že se někdo o něco nového snaží, najdeme snadno. Stačí si vzpomenout na výsměch, jejž museli snášet průkopníci nejrůznějších technických vynálezů, které dnes patří mezi běžné produkty moderní civilizace.

Uvedu precedentní příklad vztahující se přímo k penězům. Týká se starověkého Řecka. V sedmém století před naším letopočtem zuřil v Aténách ostrý boj mezi svobodnými, avšak nemajetnými občany a bohatou rodovou aristokracií. Na začátku století šestého byl proto vybrán za zprostředkovatele ve sporu obou znesvářených stran básník Solón. Šlo o muže aristokratického původu z poměrně chudého rodu, ale měl už za sebou úspěšné válečné tažení proti Megaře, které vedl, a požíval důvěry všech. Byl tedy zvolen roku 594 př. n. l. takzvaným archontem a získal na dva roky mimořádné politické pravomoci s úkolem vypracovat novou ústavu a zákony.

Solón se uvedl tím, že po všeobecné amnestii, která se však netýkala vrahů a vlastizrádců, přikázal zrušit všechny hypoteční dluhy a dluhy, za něž ručil člověk svou osobní svobodou. Úplně spokojena nebyla ani jedna strana, ale reforma společnost uklidnila.

Návrh řešení

Aby bylo možné udržovat vyrovnaný rozpočet a nikdo přitom nedoplácel na druhé, bylo by dobré mechanismus tvorby peněz upravit. Banky zaměřené hlavně na zisk sice ztratí postavení, kdy si mohou diktovat skoro vše, nepřijdou ale o svoji hlavní úlohu, kterou je starost o naše peníze.

Právo měnit zákony je v rukou demokraticky zvolených politických zástupců.

Zatím si můžeme sjednat za práci odměnu nebo vykonat dobrovolnou neplacenou práci, máme-li peněz dost. Pokud by člověk neplacenou prací vytvářel nejen hodnoty, ale také jejich reprezentaci, peníze, situace se od základu změní. Příjemce vykonané práce ušetří a vzniklé fondy ucpou díry, jimiž lidská energie zbytečně uniká.

V esejích pro rozhlas uvádím dva názorné příklady:

Prvním je péče o potomky. Společnost sice na jejich výchovu příspěvek dává, ale ten by všechnu rodičovskou práci a starost stejně ani z poloviny nezaplatil. Nemluvím vůbec o tom, že společnost by bez dětí postupně vymřela.

Můžeme bez obav říci, že peníze, které rodiče na výchovu svých ratolestí dostávají, lze ohodnotit jako příjem, jejž společnosti zase v jiné formě vracejí. Měl by mít tedy v účetnictví místo jak na výdajové, tak na příjmové straně veřejných rozpočtů. Do společného měšce odvádějí rodiče „peníze“ formou neplacené práce, kterou nelze redukovat na jejich osobní prospěch či potěšení. Lze sice tvrdit, že jde o spoření nebo odloženou spotřebu, ale myslím, že takové pojetí představuje jednak příliš velké zjednodušení, jednak velkou mezeru v systému.

Navíc: Pokud se povede dítě počít, donosit a porodit, nastává období dvou až tří desítek let, kdy společnost zdánlivě čeká, až jedinec doroste a začne na její fungování přispívat daněmi. Na straně spotřeby se však ekonomicky podílí od začátku nezanedbatelně. Nejednou byla spočítána částka, kterou na výchovu dítěte musíme vynaložit.

Druhou oblastí, již chci zmínit, je hospodaření našich starších spoluobčanů, kteří už takzvaně nejsou v produktivním věku. Přesto je jejich přínos nezpochybnitelný. Pomáhají mladým, zabývají se různými formami duševní činnosti nebo třeba chovají včely. Málokdo v penzi nic produktivního nedělá. Staří lidé mají v našem životě nepochybně své nezastupitelné místo. Když ze své role vypadnou, pocítíme to."

Sociologickým výzkumem by šlo stanovit velikost přínosu z jejich práce. Pohybujeme se v rovině, kde můžeme jenom odhadovat, jak je aktuálně velký. Nechť to na základě návrhu specialistů posuzují poslanci schvalující rozpočet. Odhaduji ho, převedeno zase na peníze, minimálně na 30 % částky, kterou tvoří jejich důchody.

Vracím se na začátek. Německý pokus zavést do rozpočtu nevybrané daně je inspirativní, nešlo o podvod, ale o možný krok na nové cestě, na kterém by se mohla shodnout koalice i opozice.

    Diskuse
    June 3, 2012 v 11.31
    Dobrý pacient = mrtvý pacient?
    Výskyt termínů feudální, refeudalizace a (zde patrně nově) neofeudální odráží logiku současného celosvětového společenského trendu.

    Neužívají je – příznačně – jeho konzervativní obhájci, kteří – domyšleno do konce– vidí lék na neduhy demokracie v jejím ZRUŠENÍ. (To není nic nového: vzpomeňme různé podoby „konzervativní revoluce“ včetně nacismu.)

    Jen letmé příklady (lze jich najít mnohem více):
    ** Martin Škabraha loni zde v DR (http://denikreferendum.cz/clanek/8257-kmotri-ceske-zeme) – „Refeudalizace politiky?“
    ** Václav Pavlíček na semináři "Vztah státu a církví" (http://www.youtube.com/watch?v=64gDbAXBsGI) – „refeudalizace vztahů mezi státem a církvemi“
    ** Jan Keller na své březnové přednášce v Domu odborových svazů (k vidění ZDE: http://www.youtube.com/watch?v=0ez4Qr2cMok) mluví o „hrozbě refeudalizace a jak jí čelit“.
    ŠŠ
    June 3, 2012 v 13.30
    Zabývat se nedaňovými příjmy státu
    by možná byli ochotni ekonomové a sociologové levicového zaměření. Podobně by tuto variantu alternativního řešení byli ochotni uskutečňovat asi pouze levicově orientovaní politici. Jako první krok by tudíž asi bylo třeba získat podporu z řad těchto ekonomů, sociologů a politiků, a to pokud ještě „pacient není mrtvý“. Podporou mám na mysli odborné zpracování navrženého postupu. Jsou u nás tací, - tj. k této práci ochotní - odborníci?
    VK
    June 3, 2012 v 23.33
    Technický dotaz
    Není mi jasný mechanismus, jakým měl být proponovaný stínový fond těmi 50 mld. eur naplněn. Emisí nekrytých peněz? Nebo jinak?
    June 4, 2012 v 7.4
    klíčová otázka peněz
    Bylo by dobré "mechanismus tvorby peněz upravit". Sic ! Ovšem je tu ta nepříjemná otázka JAK KONKRÉTNÉ? K refeudalizaci zmiňované panem Kopeckým třeba vedou i iluze různých naturalistů sebrat penězům jejich ekonomickou funkci zvl. zboží včetně obcházení problému ceny peněz..
    Ano, většina peněz má dnes "hodnotu budoucí možnosti" jde o tzv. Fiat Money - to ale samo o sobě není deviace, to vyplývá z funkce úvěrových peněz. A je vlastně jedno jestli jde o fyzické oběživo a nebo jen záznam v počítači. Důležité je jejich krytí. Právě z rozebření nůžek mezi krytými a nekrytými penězi vznikají v dnešní finacializované ekonomice ony proslulé bubliny.
    Teď k řešení. Pokud se nehlásím k smyšlence nahradit trh peněz jakýmsi sociometrickým anticipováním velkého plánovače tak mi nezbývá než si ujasnit a) charakter regulace finančních toků a b) jak korigovat oligopol hráčů na trhu peněz.. Tady je možnost vzniku veřejných bank (fondů) ovšem i ty musí operovat s nějakým kapitálem, který má krytí z veřejných zdrojů a ty nelze emitovat libovolně.
    ŠŠ
    June 4, 2012 v 10.40
    K možnostem řešení:
    propojení veřejných bank a samosprávného podnikání jako startovací linie nedaňových příjmů státu by nepřipadalo v úvahu?

    Nápad vznikl v hlavě, která se půl století zabývala fyziologickou adaptací na tělesné zatížení a skončila poznáním nutnosti celostního přístupu ke člověku. Není to hlava ani sociologa či ekonoma nebo politika.
    June 4, 2012 v 12.42
    družstevní bankovnictví jako zdroj ?
    různě ve světě samozřejmě jsou Credit Union, ale jinak než jsme zvyklí či než jsme si v 90. letech představovali při oživování tradic kampeliček. V podstatě jde o svépomocné mikrofinancování. To může u nás také vznikat.
    Velké banky, které vyrostly historicky z družstevního modelu se staly v podstatě klasickými komerčními bankami - viz Raifeisenka. A u nás zbývající kampeličky fůzují s bankami či zanikají.
    Jiný případ je municipální bankovnictví - ojedinělý pokus o pražskou banku (PMB a.s.) skončil v roce 2001. V Německu existují relativně silné Landesbanky. Ale upozorňuji že i v tomto případě jde jen o relativně omezenou výseč finančního sektoru. Veřejný sektor se zaměřuje spíše na specializované bankovnictví (ČEB, ČMRZB, dříve Konsolidační banka)
    Jinak stát má kromě daňových a kvasi daňových odvodů ještě možnost podílu z dividend (to u družstev nepřipadá v úvahu) a samozřejmě výnosy z prodeje státního majetku. Tohle se ale zřejmě na mysli nemá.
    ŠŠ
    June 4, 2012 v 18.1
    Jiří Dolejš Musí svépomocné mikrofinancování formou kampeliček končit
    zmíněnými dvěma vyústěními: komerčními bankami nebo zánikem? Nebo jinak – jaké podmínky by bylo třeba v reálné současné situaci nebo v nejbližší budoucnosti splnit, aby „kampelička“ místního nebo krajského významu vyrostla do velkého finančního ústavu, aniž by ztratila svou družstevní - samosprávnou povahu?
    Nemýlím-li se, je to jedna z předpodmínek (nutných ale zároveň nepostačujících), aby se vůbec mohlo začít o realizaci nedaňových příjmů státu hovořit.
    June 4, 2012 v 18.29
    jak je to s těmi příjmy státu
    jednak zpřesním předchozí komentář - kdyby šlo u těch ještě existujících cca 14 kampeliček o svépomocné mikrofinancování, tak ten problém nevzniká. Tady není moc dravá konkurence.U nás si ale kampeličky hrály na banky a tady před 10 lety narazily a nyní asi nastává další změna - některé se rozhodly pro transformaci, některé budou fúzovány a některé přijdou o licenci.
    No a pak musím pokrčit rameny - stále nerozumím o jaký vykazovatelný příjem státu tu jde - když neplatíte ani odvody ani výnosy z majektu. Něco jako dobrovolný příspěvek, charita ? Nebo je chybně použito slovo příjem u nepeněžního plnění, jakémsi ekvivalentu za výkon veřejných prací v komuně ?
    TT
    June 4, 2012 v 20.8
    Omyly, omyly, omyly
    Pane Dolejši, je mi líto, ale takřka vše, co jste tady napsal, je asi nějaké nedorozumění, dané zřejmě omyly současné ekonomie a trochu neznalostí historie.

    To, co se stalo u nás s družstevními bankami, bylo opakování malajského modelu z osmdesátých let. Prostě zákonem připravený tunel skrze družstevní bankovnictví. Odborníci na to poukazovali, ale nikdo nejednal.

    To, že si neumíte představit nepeněžní příjem státu je mi pak úplnou záhadou. Vždyť naopak přeci máme zdaněny nepeněžní příjmy - z používání majetku, ze sousedské výpomoci atd. Jsou na to naše zákony i evropské směrnice.

    Pokud jde o jiné banky, pak v mnoha zemích světa mají zákony o veřejném bankovnictví - z Německa a Rakouska byste mohl znát i Sparkasse. Prošly krizí téměř nepoznamenány.

    A nebankovní peníze - dnes je už jako řešení pro země eurozóny nabízí i experti z Deutche Bank.
    ŠŠ
    June 4, 2012 v 20.52
    Nutných předpokladů nedaňových příjmů
    je zde víc než moc – jak by řekli Slováci „nieúrekom“.

    První jmenovaný předpoklad – vhodné peněžní ústavy – byl shledán realizovatelným.

    Nejsem si jistá, že dobře chápu další – patrně nejvýznamnější předpoklad – to je určení podmínek, za kterých by tyto peněžní ústavy měly odměňovat nedobrovolně dobrovolnou práci, kterou lidé nutně vykonávají, ale která se „nepočítá“. Případně plnit další úlohy - obhospodařovat finance, které do takových peněžních ústavů vykonavatel dobrovolné práce a případně též její příjemce vloží. Vést evidenci těchto nedaňových příjmů a poskytovat je státním orgánům. Někde v tom procesu se zřejmě to, čemu se říká monetární, přeměňuje v to, čemu se říká fiskální. To snad není nemožné, jestliže se činnosti v „šedé zóně“ otaxují monetárními ekvivalenty. Těsná spolupráce ekonomů a sociologů je bezpodmínečná již v odborné přípravě celého procesu. Součinnost politiků taktéž – ale jejich role má trochu jinou polohu, tu vidím v politické přípravě demokratického systému. Neočekávejme, že demokratický politický systém (ať už ta demokracii vypadá tak či onak, ale pořád leccos umožňuje) bude schopen bez přípravy strávit takovou záležitost, jako jsou nedaňové příjmy státu.

    Takhle jsem porozuměla tomu, co Jan Šabata v eseji napsal. Vůbec netvrdím, že jsem tomu porozuměla správně. Koneckonců esej není literární útvar, jenž by poskytoval návody k činnosti, je na čtenářích, jak s poskytnutými myšlenkami naloží. Je hodno značného údivu a velkého pozitivního ocenění, že se vůbec najdou lidé, kteří jsou ochotni ztrácet čas uvažováním o tématu, které autor předložil.
    + Další komentáře