Z dosavadních poznatků a studií je zřejmé, že privatizace a privátní vlastnictví veřejných služeb selhává v plnění svých základních povinností. Tedy zajištění veřejné služby ve prospěch obyvatel. Navíc není schopno dobře pečovat o obecné vlastnictví. Proto je nezbytné zajistit, aby veřejné služby byly provozovány pod veřejnou kontrolou ve prospěch společnosti.

Nejprve bychom si měli říci, co vlastně za veřejnou službu považujeme a co již ne. Do veřejných služeb zahrnuji již zmíněnou energetiku, vodohospodářství, zdravotnictví, školství. Na mých přednáškách na toto téma se lidé ptají, zda sem spadají i finanční služby. Domnívám se, že nezbytně ano. Spořitelní, úvěrové a pojišťovací služby jsou nepostradatelné pro rozvoj malého a středního podnikání a i pro rozvoj regionů. A to opět nikdy nebyly schopny zajistit velké finanční domy. Proto také v mnoha zemích již od devatenáctého století vznikaly v Evropě a USA komunální a družstevní banky. Jejich cílem nebyl profit, ale zajištění služeb obyvatelům a místní rozvoj. Tragédii českého diskursu ovšem ukazuje nedovzdělanost současných ekonomů — příkladem je člen vládního NERVu Tomáš Sedláček, který v diskusi s Ilonou Švihlíkovou přiznal, že o existenci komunálních bank nemá tušení. A to přesto, že v době následující po krizi byly často dávány za vzor správného hospodaření, protože je katastrofa privátních bank nepostihla...

Je ovšem třeba si uvědomit technologickou determinaci veřejných služeb. S rozvojem technologií a úrovní jejich ovládání se mění i důležitost veřejné kontroly. S nástupem internetu se mohlo zdát, že komunikace získala svobodu, jako nikdy před tím. Bez tlaku veřejnosti ovšem i zde se institucionální a privátní vlastníci snaží uplatnit svou moc a ovládnout toto médium ve svůj prospěch. Vývoj moderních zdrojů energie umožňuje obrovskou energetickou a tím i politickou nezávislost a proto jsme svědky snah o jejich diskreditaci.

Protože privatizace a oligopolizace veřejných služeb v rukou kapitálu a netransparentních státních institucí vede k soustavnému zhoršování kvality i dostupnosti veřejných služeb, je nezbytné je opět dostat pod veřejnou kontrolu. Veřejná správa a kontrola ovšem neznamená v tomto případě řízení politiky či úředníky — jakkoli může takto fungovat v případě, kdy stát funguje skutečně v zájmu obyvatel a nikoli jen partokraciae a úřednického establishmentu.

Při správě obecného majetku a veřejných služeb se totiž ukazuje, že institucionální vlastník či privátní vlastník se mnohdy zase tak moc neliší. Stát a jeho instituce musí být především garantem toho, že veřejná služba je skutečně provozována k obecnému prospěchu a její nezávislá veřejná správa a kontrola je garantována.

Nástroje deprivatizace

Možností, jak dosáhnout deprivatizace společnosti je mnoho. Podívejme na některé základní.

Základním nástrojem musí být zákonná úprava podmínek provozování veřejné služby. Je třeba legislativně vymezit veřejnou prospěšnost — všeužitečnost — služeb. Tyto zákony musí zajistit, pevné podmínky pro provozování veřejné služby. Tzn. že ji musí ve vymezeném teritoriu provozovat pro všechny, za stejnou cenu pro stejný typ uživatele, zajistit její plnou dostupnost pro každého občana a to za přiměřenou cenu. Musí pečovat o svěřenou infrastrukturu a rozvíjet ji. Outsoursing činností souvisejících s touto službou není možný.

Dalšími kroky by mělo být dosaženo veřejného vlastnictví či kontroly těchto služeb. Vzhledem k tomu, že velká část jich bude zprivatizována, je třeba se s vlastníky dohodnout, zda a za jakých podmínek jsou ochotni přistoupit na realizaci veřejné kontroly nad veřejnými službami. K tomu může dojít buď odprodejem majetku nebo podílu dostatečně velikého k tomu, aby veřejná kontrola a správa byla zajištěna. Mohou však být také stanovené smluvní pravidla veřejné kontroly.

Deprivatizace v tomto kroku tedy může znamenat i to, že privátní společnost bude pod veřejnou kontrolou spravovat majetek a za to se jí dostane nějakého podílu ze zisku, nebo stanovené odměny v případě, že veřejná služba je provozována na společenské náklady — například veřejná doprava v odloučených regionech.

Demokratizace hospodářství

Pokud chceme mluvit o demokracii, je nezbytné hovořit také o demokratizaci hospodářství. Podnikání soukromé, společné, komunální i státní k zajištění svého efektního výkonu a k pokrytí potřeb společenství potřebuje demokratizaci. Společnost nemůže být demokratická, pokud její záležitosti jsou mimo vliv participativního demokratického rozhodování, správy a kontroly.

Konec konců i úspěšné nadnárodní firmy jsou spravovány demokraticky a nehierarchicky. Proto je třeba posilovat zákonodárství, které dává zaměstnancům větší pravomoci podílet se na rozhodování na pracovištích. Tedy přesný opak toho, co sledujeme nyní.

Samozřejmě prvním krokem musí být zvýšení občanské a zaměstnanecké participace ve veřejné správě. Zákon o veřejné správě na to musí pamatovat a využít odzkoušené praxi. Omezit polický vliv na obsazování funkcí. Zavést větší podíl občanů na kontrole a využívat jejich reflexe ke zefektivnění služeb.

U veřejných služeb musí bezezbytku platit, že jejich klienti jsou zastoupeni v kontrolních orgánech. Mohou být například losováni ze zájemců, kteří splní minimální standardy - ukončení základní školy a bezúhonnost. Mohou tam být virilní místa pro klíčové stakeholdery — nevládky, instituce, komory atp.

Je nezbytné decentrální (polycentrická) řízení — to platí pro státní úřady stejně jako pro celoplošné veřejné služby. Není možné, aby se o všem rozhodovalo z centra, jako je Praha, které je naprosto odříznuté od reality života v okolních regionech. Řízení úřadů musí být nezávislé na politice i na nadřízených úřadech, aby nedocházelo k institucionálnímu střetu zájmů.

Příklad železnice

Železnice a její nákladní a ještě více osobní doprava je klasickou ukázkou veřejné služby, která přispěla a přispívá k rozvoji společnosti. Její rozvoj v devatenáctém a dvacátém století byl základním kamenem, který přispěl k rozvoji naší země. Ať již spojením jednotlivých regionů, a horských oblastí s s většími centry, nebo napojení na přístavy, které je pro vnitrozemské státy, jako jsme my, naprosto klíčové.

Nejúspěšnější železniční společností je švýcarskou konfederací řízená OBB, která vznikla znárodněním privátních společností již v roce 1898. Ovšem v mnoha zemích je právě železnice ukázkou toho, jak zde velmi často selhává institucionální (tedy státní) vlastnictví — například u nás, nebo jak širší privátní vlastnictví vede k destrukci — například v UK. Železniční doprava je veřejnou službou, která má mezi svými zaměstnanci nejspíš nejvíce fandů a která disponuje ohromným množstvím nadšenců a přívrženců. Proč tomu tak je, je otázkou spíše pro psychology. Roli zde jistě hraje pevná struktura, nezbytný řád, armádní uspořádání, strojový park i rozsáhlá infrastruktura.

Institucionální vlastnictví železnice neselhává proto, že by řízení nebylo dostatečně podnikatelské, ale protože se až příliš drží zastaralých managerských metod současnosti. Železnice je propojenou sítí a v rámci provozu je také síťově obhospodařována. Proto by bylo lepší využít alespoň částečně síťového managementu (latice organization), který se v tomto případě nabízí. To v podstatě znamená zapojit zaměstnance na nižších úrovních do dalšího rozhodování. Mohli by tak ovlivňovat nejen provoz, ale i hospodaření, zapojovat místní samosprávu a obyvatele do řešení problémů, zlepšovat propagaci a především zvyšovat efektivitu ve prospěch dopravy i finančního výsledku.

V roce 1999 jsem měl tu čest organizovat seminář Revitalizace lokálních železnic prostřednictvím občanských iniciativ. Na Mostecku, kde se nakrátko podařilo díky občanům zachránit provoz na trati Most - Moldava v Krušných horách, se sešli experti na dopravu i občanské svépomocné aktivity z Čech, Německa a Anglie. Vyměňovali jsme si zkušenosti, jak lze propojit městskou a meziměstskou kolejovou dopravu, jak zajistit vyšší dopravní obslužnost atd.

Byl tam i Jindřich Berounský, kterému se podařilo zachránit provoz na několika tratích na Tanvaldsku, kde vytvořil spolu s dalšími obecní sdružení Jizerské dráhy, které zajišťovalo dopravu. Většinu zaměstnanců tvořili bývalí zaměstnanci ČD, kteří dokázali najít úspory i zkvalitnit dopravu. Radikálním způsobem srazili deficitní hospodaření.

České dráhy však požadovaly nehorázně vysoké ceny za pronájem infrastruktury i vozového parku, aniž by se o cokoli z toho jakkoli staraly. To nakonec vedlo k tomu, že JD smlouvu ukončily a vše se vrátilo ke starému.

Participace a subsidiarita

Ukazuje to, že veřejné vlastnictví, které je transparentní a subsidiární, dokáže radikálně zefektivnit veřejnou službu, zatímco privátní a institucionální vlastnictví prosazuje především zájmy svých protagonistů — v privátní sféře managerů (CEOs) - viz energetická společnost ENRON, ve státní a komunální sféře pak zájmy vedoucích úředníků a politiků - ČEZ je nejlepším příkladem.

Nejen komunitaristé, ale i sociální liberálové (levice) a konzervativci (pravice) se ohánějí tím, že lidé nejlépe vědí, co je pro ně dobré. Velmi často to ovšem tvrdí jen tehdy, kdy se jim to hodí a není možné to ověřit. Pokud to myslí upřímně, je nezbytné začít společně hledat politické nástroje, jak lidem vrátit moc nad rozhodováním o nich samých, podíl na plnohodnotném soužití v komunitě a hledání cest k zajištění vlastního důstojného života.

Říkám-li lidé, myslím tím občany, nikoli politicko-úřednickou nomenklaturu a jejich mecenáše z korporací. Tyto skupinky mění politiku již dlouho a bohužel výsledky jsou tristní. Je na čase to změnit.