V celovečerním dokumentu Vše pro dobro světa a Nošovic zachytil režisér Vít Klusák vznik „supermoderní“ továrny Hyundai na území jedné severomoravské vesnice. Pozemky, na nichž dnes automobilka stojí, přislíbil korejskému koncernu Moravskoslezský kraj, aniž by je vlastnil. A tak nezbylo než přimět k prodeji jejich místní majitele. Ti, kteří se nejvíce zdráhali, museli při svém rozhodování vzít v úvahu i anonymní dopisy následujícího znění: „Tvým špatným rozhodnutím neprodat jsem přišel o peníze. Za to zabiju tebe nebo jednoho z tvých nejbližších.“

Továrna pak na kdysi zemědělské půdě vyrostla snad rychleji než zdejší pověstné zelí a její produkty budou ještě léta zamořovat ovzduší podstatně nebezpečnějšími plyny, než jsou ty, jež pocházejí z konzumace křupavé zeleniny.

Nošovický strašák

Mezi hlavní hrdiny filmu patří Stano Vojkovský, který podlehl nátlaku jako jeden z posledních. Z vlastní prohry se rozhodl učinit memento. Ze součástek posbíraných na vrakovišti svařil „automobilového strašáka“, na nějž připevnil zvětšený text výhružného dopisu. Kontext a účel vzniku dělá ze sarkastického památníku jedno z nejautentičtějších děl českého art brut; je to politická i estetická polemika s nablýskaným designem „lepších zítřků“, jakým je každá reklama na automobil. Bez Klusákova zdokumentování by toto memento patrně zaniklo v další ohlušující Ódě na pokrok.

Nejdůležitější téma s kauzou spojené (a ve filmu bohužel poněkud upozaděné) je však role, kterou zde sehrála veřejná moc. Symptomatická je epizoda, v níž se představitelé Ekologického právního servisu snaží o uzavření dohody, jež by Hyundai zavazovala k dodržování etického kodexu. Pokud se představitelé občanské společnosti obrací přímo na korporaci ve věci práv, které by měla vynucovat veřejná moc, je to příznak stavu, kdy se za držitele skutečné moci všeobecně považuje někdo jiný. Někdo, koho lze sice smluvně zavázat k dodržování nějakých pravidel, ale kdo z principu není veřejnosti zodpovědný. Porušení dohody může mít za následek třeba pokutu (pokud vůbec něco), což ale pro takovou firmu nakonec není nic jiného než součást nákladů na výrobu — a tedy potvrzení převoditelnosti veškerých hodnot na peníze. To ovšem nelze vytýkat té firmě, ona jen naplňuje účel své existence. Kritiku je třeba obrátit jinam.

Není podstatné, kdo a z jaké motivace posílal ony výhružné dopisy. Podstatné je, že samotná existence anonymů nastolila situaci, která celý projekt zbavovala legitimity (pokud vůbec nějakou měl). Od tohoto okamžiku nemohla být řeč o tom, že majitelé prodávají svoji půdu na základě svobodného uvážení a za spravedlivou cenu; neexistuje totiž způsob, jak převést na „spravedlivou cenu“ situaci, v níž se ti lidé v danou chvíli ocitli. Veřejná moc ale i v tomto okamžiku na dotyčné naléhala, aby podepsali, čímž z bezejmenné hrozby učinila objektivně existující vyděračský mechanismus, jemuž vtiskla svoji vlastní tvář.

„Chyťte zloděje!“

Když se Pavel Drobil, někdejší náměstek moravskoslezského hejtmana Tošenovského, stal v létě 2010 ministrem životního prostředí, jedna z prvních věcí, kterou se ve funkci profiloval, bylo „odideologizování“ ministerstva. Tím mínil odchod lidí (a myšlenek) spjatých s nevládními ekologickými organizacemi. Svůj postoj k nim později zdůvodnil i osobními zkušenostmi z nošovických vyjednávání. Kauza Hyundai podle něj ukázala, že je třeba zamezit nevoleným jednotlivcům a skupinám, jako jsou ekologická sdružení, aby mohli svými požadavky vydírat soukromé firmy, které přinášejí dobro celé společnosti. „Já bych velmi rád, aby tyto vyděračské skupiny, tito výběrčí výpalného, nebyli součástí těchto procesů.“ (Parlamentní listy, 16. 11. 2010)