Prý šlápl vedle. Pokusil se o okázalé gesto, kterým se chtěl blýsknout před voliči, ovšem špatně si to spočítal: nezatleskala mu ani veřejnost, ani členská základna sociální demokracie. Takto zhodnotil mediální mainstream šumavský výlet Bohuslava Sobotky z minulého týdne. (A jakýsi oranžový dobrák pod podmínkou anonymity pro páteční Lidové noviny dodal: „Ve skutečnosti je skoro celá ČSSD pro kácení, kromě jedné úzké skupiny. Sobotka se v tomhle nechává příliš ovlivnit „levicovými intelektuály“ typu Lukáše Jelínka. Měl svá slova každopádně konzultovat s grémiem.“) Je tedy vymalováno?

Myslím si, že není. Spor o Národní park Šumava — nikoli pouze o kůrovce, který si spokojeně požírá třeba i hospodářsky spravované Beskydy — a jeho smysl pokračuje. A to i na půdě sociální demokracie. K naznačené „menšině“ se řadí například poslanci Robin Böhnisch, Václav Zemek, Jan Chvojka, Stanislav Křeček, strakonický senátor Miroslav Krejča, bývalý předseda vlády Vladimír Špidla nebo místopředseda Jiří Dienstbier. Vypisovat jména zastánců „většinového“ stanoviska by zabralo příliš času. Tradičně k nim patří sušická senátorka Jiřina Rippelová a výraznou posilou je první místopředseda Michal Hašek, který se „poknížecku“ nechal slyšet: „Knížecích rad z Prahy či odjinud netřeba. Nechceme mrtvou Šumavu, ale Šumavu, ve které odjakživa žili lidé, a bude zachována pro naše děti.“

A jak vše vidí stínový ministr životního prostředí, jihočeský hejtman Jiří Zimola? Například 9. srpna ve vysílání Českého rozhlasu 1 uvedl: „Já jsem se velmi varoval toho, abych v současné době, emotivně zvýšené a napjaté, se do těch postižených míst, která samozřejmě velmi dobře znám, nejel podívat, protože by to některými mohlo být vykládáno tak, že si chci přihřívat nějakou politickou polívčičku, byť můj názor je v tomto ohledu konstantní. Ale tak trochu se divím všem těm mým kolegům politikům, včetně samozřejmě představitelů sociální demokracie, že mají tu potřebu a nyní se aktivně o Šumavu zajímají. (…) Víte, já jsem především byl smutný z toho, že pan předseda Sobotka tam jel bez mé maličkosti, že ačkoliv věděl, že jsem v zahraničí, tak přijal pozvání od zástupců Hnutí Duha a jel se na tu věc podívat, že si nevyslechl názory Jihočeského a Plzeňského kraje předtím, než se jel na tu situaci podívat, protože bychom ho možná dovedli do mnohem lepšího obrazu, než který mohl z vlastního posouzení na místě získat.“

Pro bedlivé pozorovatele politického prostředí není Zimolův názor překvapením. Spíš překvapuje, že jej Bohuslav Sobotka učinil zrovna stínovým správcem resortu životního prostředí, ačkoli v jiných oblastech, třeba v místním rozvoji, se hejtman Zimola vyzná neskonale lépe a opozičnímu kabinetu by v nich mohl výrazně pomoci. V kauze Šumava je mu však bližší košile než kabát a vytrvale lobbuje za zájmy dotčených krajů a obcí. Dokonce i ve chvíli, kdy se podivuje, proč ministerstvo životního prostředí chystá vlastní návrh zákona o NP Šumava, přestože na stole leží předloha nachystaná Jihočeským a Plzeňským krajem. Je přitom logické, když legislativu zpracovává příslušné ministerstvo, a ne subjekty, kterého jsou na dané věci přímo zainteresované. To bychom příště mohli nechat psát energetické zákony rovnou ČEZ (neděje-li se to tak už)…

Ovšem zpátky od Šumavy k odvážnému počinu Bohuslava Sobotky. Obecně vzato udělal to, co ČSSD nyní potřebuje nejvíc: prokázal odvahu k srozumitelnému, byť třeba nepopulárnímu kroku. Podobně se Sobotka zachoval, když oproti většině členů pražské ČSSD kritizoval koalici s ODS v hlavním městě, nebo když se (taktéž neúspěšně) přimlouval za pokračování koalice s Korytářovou Změnou pro Liberec pod Ještědem.

V tomto směru Sobotka vkusně navázal na správná, i když kontroverzní rozhodnutí svého předchůdce Jiřího Paroubka — například na prosazení registrovaného partnerství nebo odškodnění sudetoněmeckých antifašistů.

Když sociální demokracie a její lídr tiše pluje s většinovým proudem, dochází ke zkreslením, na něž zde 1. srpna upozornil Patrik Eichler - sympatizanti mohou mít dojem, že podporují stranu opatrnou, nedůslednou, taktizující. Sám Sobotka k výrazným politikům nepatří, není šoumen, nebaví ho vyhřívat se ve světle reflektorů, upřednostňuje programovou práci. To je v kombinaci s dojmem, že zde sice nějaká opoziční ČSSD je, ovšem nedává o sobě moc slyšet (chrlit denně spousty tiskových zpráv a co chvíli pořádat tiskové konference mnohdy vede k opačnému efektu než k zviditelnění), vražedná kombinace. O to jsou chvíle, kdy Bohuslav Sobotka ukáže, že mu není cizí statečné vybočení z davu a že není slabý předseda, cennější.

Znovu si připomeňme, že zlatá éra sociální demokracie se konala tehdy, když tato strana stála na čele klíčových společenských procesů, když měnila zažité vzorce a v duchu nejlepších liberálních (progresivních) myšlenek kousek po kousku vybojovávala tu práva sociální, tu práva politická. Mimochodem, podle Václava Bělohradského jsou tématem tohoto století práva přírody. Když ale sociální demokracie zpohodlněla, zkonzervativněla, začala jí ubírat body konkurence nalevo, ale i napravo.

Není nezbytně nutné, aby se ČSSD chovala pouťově nebo aby kopírovala revolučnost nezvedeného komunistického potomka. Jde o citlivé vytipovávání otázek, jež potřebují uchopit, a používání srozumitelného jazyka. Ne nadarmo Anthony Giddens již v 90.letech popisoval poptávku po „radikálním středu“. Munice pro moderní levici totiž neleží pouze v tradiční ochraně nízkopříjmových skupin, ale také v hájení zájmů menšin, životního prostředí, genderové spravedlnosti, právního státu atd.

Nemůžu to vědět, nicméně dovoluji si tušit, že něco podobného se honilo Bohuslavu Sobotkovi hlavou, když se na Šumavě zastal práva na občanský protest (jeho policejní potírání o pár dní později odsoudil Český helsinský výbor) a vyzval představitele parku k dodržování zákona. Úkolem politiků je vybízet k diskusi - třeba ji i moderovat — a soustavně připomínat, kde leží hranice poctivého dialogu: určitě daleko před propíchnutými pneumatikami aut aktivistů a vysypanými kýbly kůrovců na jejich hlavách. Zároveň se ale nemohou tvářit, že na otázky celospolečenského významu nemají svůj — klidně jen osobní, když ne hned partajní - názor. Politik, který váhá říct, co si myslí o Bátorovu národovectví, Hájkových výpadech na adresu homosexuálů či (abychom byli věcnější) jaderné energetice, je politik podezřelý.

Sociálně demokratické špičky se chystají na podzim vyjet po krajích českých, moravských a slezských a s veřejností debatovat o rodící se nové verzi programu ČSSD. Věřme, že se oprostí od opatrnosti, budou hovořit z plných plic a lidem též připomenou, že jakýkoli občanský protest — ať už jde o přírodu, nebo o pracovní podmínky — má svůj hluboký smysl.

Ostatně doufám, že jihomoravský katolík, vzorný otec a manžel Bohuslav Sobotka z výše popsaných důvodů také osobně podpoří čtyřprocentní Prague Pride. Jiří Paroubek se už do průvodu chystá…