Šumava by mohla být okrajovým regionálním tématem. Kdyby ovšem zároveň nehrála roli prubířského kamene našeho vztahu k ochraně životního prostředí. Už od prvních kroků, které vedly ke vzniku národního parku, se zde střetávaly dvě základní představy. Vize pěstované Šumavy idealizovaná ve filmové trilogii s Tomášem Holým a vidina divokého srdce Evropy. V závislosti na tom pak diskusi o managementu parku provázel střet koncepce rázovité formy romantického konzervátorství, která se zrodila někdy v polovině 19. století, a koncepce ochrany dynamiky prostředí nabízející zároveň jedinečnou možnost sledování přírodních dějů.

Vedle těchto dvou pohledů na Šumavu existuje ještě nikoliv nevýznamný názorový proud, zahrnující ty, kteří se vlastně nikdy se vznikem národního parku nesmířili. Jakkoli tato skupina mohla být v minulosti považována za okrajovou, současné dění ukazuje, že ve skutečnosti disponuje mimořádným vlivem. Veřejná debata posledních týdnů navíc ukazuje, že mezi konzervátory a odpůrci parku existuje řada styčných ploch.

Když Pithartova vláda v roce 1991 rozhodovala o vzniku šumavského parku, sám premiér by se asi raději než v pracovně v Lazarské viděl někde za trnkovým keřem. Představa dnešního místopředsedy senátu o Šumavě je totiž soudě podle jeho posledních vyjádření beznadějně romantická. Petr Pithart během svého působení v politice nejednou prokázal dostatek nadhledu i pragmatismu, a co víc, také sebereflexe. A tak se nechce věřit, že si už v době přelétání nad Šumavou nebyl schopen připustit, že po vyhlášení národního parku komplexy černých lesů pod ním už nikdy nebudou stejné.

Hned o rok později, v roce 1992, byl navíc přijat zákon o ochraně přírody a krajiny, který nejen že definuje zvláště chráněná území, ale obecně nastavuje i podmínky péče. Připomíná také naše mezinárodní závazky i zájem evropského společenství na ochraně lokalit, jejichž význam přesahuje hranice států. Šumava mezi takové neoddiskutovatelně patří a opatrné dotazování z Bruselu je tak zcela na místě. Je dobře, že unie klade otázky, které už si doma neumíme vzhledem k úrovni debaty položit.