velmi hezký sloupek. Jen s jednou věcí musím nesouhlasit: text sugeruje, že ti, kteří blokují kácení stromů na Šumavě, tvoří jakousi symetrickou protiváhu nerozumu a nekomunikace na straně kácející moci, ba dokonce patří do jakéhosi tábora odmítačů demokracie. Tak tomu ovšem není - situace není symetrická, určuje ji asymetrie moci, v případě národního parku Šumava kácející stromy bez udělení potřebných výjimek. Blokáda kácení je zoufalým pokusem zabránit nelegálnímu kácení a obnovit dialog o tom, jak je třeba na Šumavě při ochraně lesa postupovat - správa národního parku nemá žádný dlouhodobý management lesa, postupuje se zmatečně, nesoustavně, s každým novým ředitelem jinak.

Blokádníky pak už vůbec nelze přiřadit k nějakým vzývačům Změny a generálním kritikům kapitalismu či dokonce demokracie. Z mé zkušenosti mezi nimi převažují lidé na způsob "havlovské inteligence", čtenáři Respektu, morální kritikové korupce. Chápu, že ve Vašem textu jde o symbolické vymezení dvou táborů, nikoliv o detaily, ale tohle není úplně detail: blokáda, jakkoliv je krajním činem, dialog ve skutečnosti nastoluje - jen díky ní se nějaký dialog o Šumavě v médiích vede; a jejím konečným cílem je skutečný dialog "uvnitř" Šumavy, mezi všemi zúčastněnými stranami. Jeho samozřejmou podmínkou je ukončení nebo přerušení kácení, od počátku nelegálního.

Je to myslím jeden z postupů neoliberální moci - navozovat takovou skutečnost, v níž dialog a demokratické hledání konsensu nejsou (běžnými prostředky) možné. Reformy jsou "nutné", jinak zbankrotujeme, rozhodují o nich ratingové agentury, nikoliv občané. Kácení je "nutné", rozhoduje o něm kůrovec, nikoliv člověk. Blokáda (a možná i lidé na španělských náměstích - tamější situaci ovšem znám velmi povrchně) jsou pokusem vrátit do hry prvek demokratické vůle, politického rozhodování, svobodného jednání.

Při tomto pokusu, a v tom s Vámi souhlasím, by se slabší strana sporu neměla nechat uhranout od té silnější a neměla by přejímat její nedemokratické postupy. Nemám pocit, že by k tomu v případě blokování kácení na Šumavě docházelo.

A zvláštní specialitou neoliberální moci je pak předstírání dialogu a tunelování demokracie při zachování jejích formálních struktur – sem patří např. ministr Heger předstírající dialog s demonstranty v době, kdy Sněmovna schvaluje silově a bez diskuse zásadní změny ve zdravotnictví, proti nimž se demonstruje. Je také úkolem blokádníků na Šumavě a obecně pak všech protestujících proti zvůli moci, dohlédnout na to, aby dialog byl skutečným dialogem, nenechat se oklamat. Ale ani přitom nesmějí sklouznout k postupům nedemokratickým, samozřejmě.

Opět skvělý článek, pane řediteli.
Přesto si dovoluji navrhnout drobné vylepšení jeho šestnáctého odstavce:
"Neviditelné" ruce Trhu nebudou schopné vymačkat ze zprivatizovaných politických reprezentací "záchranné" balíčky (vycházím z toho, že ruce, i ty neviditelné, spíš něco vymačkávají než vysávají).
Také bych mohl podotknout, že se neučí o neviditelných rukách, ale o Neviditelné ruce - ta Ruka je jen jedna, Trh není mnohoruký, nýbrž jen a jedině Jednoruký, podobně jako byl Kyklop jednooký - to bychom ovšem zabrousili příliš daleko do mytologie a teologie a předbíhali bychom...
Ale teď už vážně.
Bylo možné označit osoby odpovědné za potopení nepotopitelného Titaniku?
Potopil by se nepotopitelný Titanik i bez nich či by se nepotopitelný Titanik bez nich nepotopil?
Došlo by ke katastrofě, kdyby byl na místě nešťastného kapitána někdo jiný a kdyby na něj jisté osoby, které měly jisté zájmy (doufám, že si to pamatuji správně), nevyvíjely nátlak?
Závěr zní, že i téměř nepotopitelné plavidlo, zkonstruované podle nejlepších lidských znalostí, lze špatným rozhodováním potopit.
S ekonomikou je to ovšem jiné.
Abychom to vysvětlili, musíme zprvu rozlišovat mezi ekonomistikou a ekonomystikou, ekonomismem a ekonomysticismem.
Jedna ze základních ekonomistických tezí praví, že neoliberální ekonomové rozumějí všemu. Světový Duch se v nich našel, dějiny v nich došly svého naplnění. Neoliberální ekonomové totiž porozuměli i tomu, že Trhu nelze rozumět.
Ekonomická loď se plaví, aniž by dokonce i neoliberální ekonomové, kteří vědí všechno, věděli kam. Může se také potápět, a to dokonce i tehdy, když neoliberální ekonomové vůbec nezasahují do jejího řízení!
Ekonomiku nelze potopit, ekonomika se může potopit jedině sama.
Jelikož Tomu nelze rozumět, neoliberální ekonomové, politici a další nemohou činit špatná rozhodnutí a za nic neodpovídají.
Neviditelná ruka řídí fše, včetně neoliberálních ekonomů, žádný rozpor ekonomystické teze s výše uvedenou tezí ekonomistickou pochopitelně neexistuje a otázka, kde se skrývá Rozum, je jednou provždy zodpovězena a je nerozumné ji klást.

Když Chruščovův ÚV vyhlásil trend vyrovnávání ekonomik zemí sovětského bloku, rozčilil jsem tajemníka našeho okresního výboru strany tvrzením, že naplnění tohoto nejvyššího stranického úkolu není vůbec těžké. Stačí, když všichni klesneme na úroveň Mongolska. Vzpomněl jsem si na to, když jsem si u autora přečetl, že už není kde brát. JE!!! My, lidé rovnostářského myšlení vidíme, že většina majetku, bohatství a kapitálu je v rukou nemoha a těm je možné ho vzít. Naopak zastánci hypotézy o mnohaletém mejdanu Západu, vidí další možnost k braní v prosazení životní úrovně zemí z dolní části bohatosti světa.
Současnost je skutečně přelomová. Vzniká opět v dějinách situace, v níž se rozhoduje o tom, kolik toho budou muset světovládci povolit ostatní veřejnosti, aby si opět na delší čas udrželi svou nadvládu. Při posledním lidovém vzepětí, pokoušejícím se zbavit se nadvládců, vymyslela si světová elita zastupitelskou demokracii se svým údajně všeobecným, rovným a přímým hlasovacím právem ve svobodných volbách. Přeloženo do lidštiny, světapanstvo si muselo začít vydržovat jakési reprezentanty své skutečné moci v podobě politické moci parlamentů, vlád a soudů. Tento systém se pomalu, leč jistě hroutí zásluhou obrovského rozvoje komunikačních technologií, všeobecné vzdělanosti lidí a prvních zřetelných náznaků nejen omezenosti lidského rozumu, ale především konečnosti planetárních zdrojů. Co bude dál, to je oč tu běží.

Občané takové Indie a Číny jsou na tom celkem vzato hůře než my, jak po stránce materiálního zabezpečení, tak lidských práv a dalších věcí. Ale patrně se jim zdá, že mají před sebou vzestup, a proto jsou mnohem optimističtější. Možná také víc svých starostí přenechávají osudu. Žádná hysterie a nedůvěra tam nepanuje. Kdežto my se sice ještě máme relativně dobře, ale před sebou máme sestup. Člověk by neřekl, jak je výhled do budoucna důležitý! My teď v podstatě žijeme, jako by žádná budoucnost neexistovala. A ona také celkem vzato neexistuje! Totiž existuje, ale pouze v našich hlavách. Jenže my si v těch svých hlavách už neumíme pozitivní budoucnost vykouzlit. Nějak jsme ztratili tu schopnost.