Architektura jako výraz evropské identity? Zatím jen neúspěšné snahy

Adéla Pospíšilová

Evropská unie se snaží využít architekturu jako způsob vyjádření ideje evropanství, založené na sepětí jednoty a rozmanitosti, minulosti a budoucnosti. Nedaří se jí však stále vykročit za rámec tradičního nacionalismu.

Budova Europy měla být „tepajícím srdcem Evropy“ a zhmotněním ideje evropanství. Evropa však svou identitu stále marně hledá. Foto WmC

Skleněná kostka s neobvyklou fasádou, a ještě unikátnějším tvarem připomínající svítící lucernu. To je budova Europa, sídlo pravidelných unijních a ministerských zasedání Evropské rady a Rady EU. Pro Českou republiku — od července předsedající zemi Rady — půjde v příštích měsících o zásadní místo.

Evropské summity se do rozšíření Evropské unie o její východní křídlo stěhovaly a cestovaly mezi prominentními městy členských států. Díky výstavbě budovy Europy, někdy přezdívané „tepající srdce Evropy“, si představitelé členských států našli své místo, a pravidelně tak jednají v Bruselu.

Budova tvaru kostky se v šeru proměňuje v lucernu připomínající vajíčko. Co však není okem patrné, je fakt, že fasáda Europy je tvořena restaurovanými okenními rámy, které byly sesbírány napříč celou osmadvacítkou. Tímto rozhodnutím tvůrci hlásají udržitelnost a multikulturalismus — ztělesněný v unijním mottu „jednota v rozmanitosti.“

Různě velká a nestejná okna budovy, doplněná výbuchem barev na podlahách, na zdech a na kobercích, jsou hlavními prvky skládačky v příběhu, který oslavuje různost a soužití minulosti s budoucností. Na samotném místě Europy dříve stál Résidence Palace, secesní komplex z roku 1927, jehož střípky byly v novém sídle unijních summitů zachovány. Sám architekt Phillippe Samyn se svým studiem zmiňuje, že „potřeba zachovat, obnovit a integrovat části Résidence Palace byla výzvou, ale i úžasnou příležitostí. Historie této budovy nám umožňuje vkročit zpět do dějin Evropy.“

Proč Evropská unie vůbec vynakládá takové úsilí do svých administrativních staveb, které by se daly odbýt moderní budovou globálního stylu?

Polemika o jednotě a rozmanitosti

Pro Evropskou unii je otázka inkluzivity, důrazu na souznění historie a budoucnosti a pocitu sounáležitosti stěžejní. Ospravedlňuje totiž unijní jednání a rozhodnutí v jednotlivých členských státech pod záminkou jednoho společného charakteru, který by měl všechny členské země spojit. Evropské orgány se proto od sedmdesátých let snaží o konstrukci konceptu evropské identity, který promítají do mnoha odvětví. Jedním z nich je — jako v případě Europy — architektura. Dokazují to i konference organizované Evropskou komisí, na které jsou zvané prominentní osobnosti z nejrůznějších oblastí, aby debatovaly o tom, co vlastně koncept evropanství znamená.

Jedním z příkladů je debata z roku 2001, ve které bouřlivě diskutoval italský spisovatel Umberto Eco s nizozemským architektem Remem Koolhaasem. Ti spolu s dalšími velkými evropskými jmény polemizovali nad tím, jakou podobu by mělo převzít hlavní město Evropské unie Brusel. Jak má vypadat město, které má reprezentovat tak velkou evropskou instituci a současně jejích sedmadvacet členských zemí?

Eco razil cestu jemného města plného rozmanitosti kultur, jazyků a náboženství, ale mimo jiné i epicentra kulturního dění, města jako „foyer kultury.“ Koolhaas jako architekt se zase rozhodl pro tvrdé centrum, které Eco kritizoval a mínil, že Brusel nepotřebuje další monument jako římské Koloseum nebo pařížský Notre-dame, tvořený z „tvrdého“ kamene, oceli či dřeva. Koolhaas naopak roli vizuálního centra — prostřednictvím budov evropských institucí — zdůrazňoval. Podle Koolhaase byla idea Evropské unie a její identity prázdná, proto je k její artikulaci potřebná architektura.

Všichni pozvaní hosté konference se však shodli na několika bodech. Brusel by neměl imitovat princip hlavních měst Evropy, jednoduše řečeno, neměl by znázorňovat nic patriotického či národního. Evropská unie by měla být dehierarchizovaná a decentralizovaná: dnešní Evropská centrální banka se nachází ve Frankfurtu, Soudní dvůr zase v Lucembursku, a budovy evropských orgánů tudíž nesdílí stejný prostor, jsou poseté napříč několika členskými zeměmi.

Z konference vyplynulo, že stavebním kamenem evropanství by měla být rozmanitost ve smyslu rozdílnosti tradic, společenských organizací, jazyků a kultur. Tento vágní postoj si však protiřečí s konstrukcí evropské identity, tak jak ji definují evropské orgány. Zdůrazňuje totiž odnárodnění a zbavení se patriotických prvků — mimo jiné také v architektuře. Evropská unie však staví právě na těchto nacionalistických symbolech. Pojímá je jako evropské, jako symboly, které všichni sdílíme a oslavujeme. Národní dědictví potom evropské orgány vykrádají a očišťují je do podoby, která souzní s myšlenkou „jednoty v rozmanitosti.“

Poměrně rozdílnou cestou se dala budova Říšského sněmu v Berlíně se svou ikonickou skleněnou kupolí. Za návrhem moderního rozšíření sídla německého parlamentu stojí britský architekt Norman Foster. Ten staré budově přenechává její vzpomínky na nepříjemnou minulost (nápis Rudé armády z roku 1945 a známky bombardování společně s poničenými zdi od granátů), vhání však do Reichstagu svým „majákem demokracie,“ skleněným přístřeškem, nový narativ otevřenosti a inkluzivity.

Evropské bankovky, ale národní mince

Momentální snažení Evropské unie lze demonstrovat například na návrhu evropských bankovek. Na nich jsou vyobrazené hlavní architektonické styly napříč evropskými dějinami — od antiky až po globální modernu. Vyobrazené mosty, dveře a okna Evropanovi připadají povědomé, nedokáže je však přesně identifikovat. Proto tyto architektonické prvky paradoxně působí anonymně a abstraktně.

Při návrhu bankovek pracoval designér Robert Kalina s naskenovanými obrazy nejznámějších evropských mostů a monumentů. Konkrétně šlo třeba o benátský Ponte di Rialto či Pont de Neuilly na řece Seině. Překvapení však může vyvolávat fakt, že tyto skeny Kalina očistil od nacionalistických symbolů a ornamentů. Výběru architektonických objektů ukazuje, že Evropská komise nahlíží na peníze univerzálně, jako na něco, co má schopnost sjednocovat.

Kalina tvrdí, že obrazy bran a mostů symbolizují „ducha otevřenosti a spolupráce v Evropské unii, především bankovka s mostem představuje pojítko mezi všemi lidmi, bankovky s okny a dveřmi, vždycky otevřenými, zase výzvu vydat se hlavou do budoucnosti.“

Překvapení mohou však vyvolávat evropské mince, které se mění napříč zeměmi a lze na nich nejčastěji najít národní symboly nebo hlavy monarchů. Mince podle Romana Prodiho, bývalého předsedy Evropské komise, znázorňují evropskou paměť v kontrastu s bankovkami, jež zdůrazňují krok do budoucnosti. Pětieurovka připomíná Evropu ve své kolébce — znázorňuje budovy vystavěné v klasickém řeckém stylu. Nejvyšší bankovka nesoucí hodnotu 500 euro na druhou stranu ukazuje moderní prosklenou budovu, která hlásá univerzálnost a transparentnost, hodnoty, které jsou pro evropský orgán momentálně důležité.

Evropská centrální banka se tudíž rozhodla, že ke konstrukci evropského příběhu půjde cestou architektury. Papírová platidla a jejich architektonické elementy se soustředí na historickou vzpomínku, která jemně přechází ve vizi budoucnosti. Peníze jsou očištěné od národních rozdílností, což jim podle Evropské unie propůjčuje symboly otevřenosti a dostupnosti všem Evropanům.

Kontinuita evropské historie a budoucnosti a očištěná národní dědictví jsou tedy nástroje, pomocí kterých se Evropská unie snaží sjednotit, a především podrobit si své členské státy. Využívá k tomu různé národní symboly a sociální nosiče, ale mimo jiné i architekturu, architekturu evropskou. Takové budovy nejsou podobné svou fasádou a stylem, jde o jejich formu a myšlenku.

Díky architektuře evropský orgán prosazuje svou ideologii rozmanitosti a inkluzivity. Ve chvíli, kdy se však začne hovořit o konceptu evropské identity, ve chvíli, kdy se evropanství stane projektem, jež je potřeba zastřešit, uvěznit a onálepkovat, objevují se rozdílné názory a interpretace, stejně jako tomu bylo mezi Umbertem Ecem a Remem Koolhaasem nebo národním státem a evropským orgánem. Evropská unie tudíž zatím nezašla za hranici národní identity, neobjevila zatím nic, co by bylo v jádru evropské a pouze slepě recykluje symboly z dob evropského nacionalismu.

Evropská identita je totiž nepoddajná a neuchopitelná. Evropská unie usiluje o sjednocení Evropy, hledá strategie, díky kterým by byly členské státy o trochu více poslušné a naslouchající. Hledá narativ inkluzivního a přátelského uskupení, ke kterému využívá budovy, bankovky nebo třeba hymny, které ve svém nitru však zůstávají prázdné.

Národy starého kontinentu jsou pestré a odlišné, a nicneříkající symboly inkluzivnosti a multikulturalismu jsou příliš širokými, univerzálními pojmy, které nemají potenciál takto různorodou krajinu spojovat. Evropská unie však svými intelektuálními konferencemi, penězi a výstavbami nové architektury stále hledá něco notoricky evropského. Je však stěžejní nejdříve pochopit, co evropanství vůbec znamená. Odpověď na takovou otázku prozatím zůstává v nedohlednu.

Projekt Město/Fórum pro snesitelnější každodennost je výsledkem spolupráce kolektivu 4AM, z. s. a Centra pro média, ekologii a demokracii, z. s. (CMED). Finančně je podpořen grantem z Islandu, Lichtenštenjska a Norska. Logo grantu EHP a Norska

advertisment

Vítá vás rubrika Město. V unikátní spolupráci s 4AM, Fórem pro architekturu a média usilujeme o snesitelnější každodennost života ve městech.

www.forum4am.cz
Diskuse
JP
September 16, 2022 v 10.39
Má Evropa jednotící ideu?

Zajímavá úvaha, jejíž centrální téma dalece přesahuje okruh pouhé architektury. Klíčová věta bude zřejmě tato: " Podle Koolhaase byla idea Evropské unie a její identity prázdná, proto je k její artikulaci potřebná architektura."

Toto konstatování o "prázdnosti" Evropské unie a její identity je samo o sobě naprosto správné; nicméně další část věty je nelogická, nachází se v přímém rozporu s částí první. Tam kde zásadně chybí vůdčí idea, tam ji v žádném případě nelze dostatečně substituovat pouze architektonickým dílem (byť i třeba jakkoli kvalitním). Pro ilustraci: byl by to asi podobný počin jako by někdo chtěl obecný ateismus v Čechách překonat tím, že zde postaví novou katedrálu.

Podívejme se tedy blíže na to, v čem by vlastně tato - aktuálně nepřítomná - idea Evropské unie měla spočívat. Snad v oné zmíněné "jednotě v různosti"?...

Tento - o sobě rozporuplný - vztah by sice skutečně mohl implikovat určitou (a dokonce vysokou) kvalitu svého obsahu, kdyby byl pojat jako metafyzicko-dialektický protiklad, který má být překonán dialektickou syntézou, sjednocením protikladů.

Mohlo by tomu tak být; jenže aby se skutečně dosáhlo této kvality pravé dialektické syntézy, musela by zde být přítomna nějaká společná substance, konkrétní základ na kterém by tato syntéza "mnohosti a jednoty" mohla probíhat. Protože jinak tyto elementy "mnohost" a "jednota" zůstávají pouze zcela formálními, abstraktními určeními, bez jakéhokoli vlastního obsahu.

Co by tedy mohlo být touto jednotící substancí Evropské unie? Připomeňme si, že tato se vyvinula z původní Montánní unie - Společenství uhlí a oceli.

Uhlí a ocel! Ryze komerční komodity jsou tedy pravým kořenem celé slavné Evropské unie; na tyto komodity se pak postupem času stále více "nabalovaly" další a další, v zásadě opět především komerční respektive obchodní smlouvy a dohody. Že kapitalismus potřebuje volný pohyb zboží a kapitálu, to věděl už Marx. Kapitál nesnáší národní hranice, kapitál se potřebuje moci volně přelévat sem a tam, podle toho kde právě může dosahovat nejvyššího zisku. Celý proces vývoje od Montánní unie přes Evropské hospodářské společenství až k Evropské unie je tedy především zcela zákonitým, de facto přírodním procesem uvolňování všech zábran bránících rozvoji kapitálu a kapitalismu.

Jistě, k těmto ryze komerčním záležitostem se postupem času připojila i agenda humanitární, která bezpochyby celkově vykonává pozitivní funkci (například Evropský soudní dvůr pro lidská práva). Ale - v tomto ohledu nesmíme podlehnout pokušení navzájem zaměnit pojmy "humanitární" a "humanitní".

Jednoduše řečeno: Evropská unie ani ve svých kořenech, ani podnes nemá žádnou vůdčí ideu, která by vycházela ze samotného člověka. A není to žádnou náhodou; jak už bylo naznačeno, EU fakticky jenom kopíruje vývoj a rozvoj kapitalismu, a ten sám nějakou univerzální lidskou ideu nikdy poskytnout nemůže.

Takovouto vůdčí ideou svého času byla myšlenka "křesťanské Evropy"; ale s postupující sekularizací, ale i islamizací apod. Evropy křesťanství už ztratilo potenciál být takovouto vůdčí ideou. Po jistý čas se takovouto novou ideou mohla zdát marxistická idea všestranné (především sociální) emancipace člověka; ale i tato myšlenka už dávno ztratila svůj potenciál.

Holým faktem tedy je: Evropská unie nemá žádnou myšlenkovou substanci, na jejímž základě by mohla formulovat jednotící vůdčí ideu; a Evropská unie tuto ideu nemá proto, protože fakticky spočívá na základech komerčně-technokratických, nikoli na základech duchovně-humanitních. Dokud se alespoň nezačne závažně uvažovat o tom, co je vlastně podstatou lidské bytosti, co je smyslem a cílem její přítomnosti na tomto světě, pak celý princip "jednoty v mnohosti" nebude ničím nežli pouhým neorganickým naházením elementů různosti na jednu jedinou společnou hromadu. Bez nějakého opravdového vnitřního pojítka.

A jak už bylo řečeno úvodem, tento ideový deficit v žádném případě není možno zakrýt a nahradit pouze prostředky architektury.

IH
September 16, 2022 v 22.59

Já bych byl k EU, u vědomí, že jde o moderní projekt, milosrdnější. Samozřejmě, že se nejedná o v nějakém smyslu svatou říši. To ale neznamená, že na její ideu nenavazuje, resp. že její ustavení nebylo docela naléhavě potřeba. Jako před řekněme třinácti sty lety i ve 20. století lidé zánikem (nebo, lépe, neexistencí) univerzální říše nesporně - fakticky - trpěli, byť na její obnovu si troufal pomyslit jen málokdo. Po Hitlerově pokusu sui generis, násilném, barbarském a sobeckém, a tváří v tvář dalšímu ohrožení na blízkém obzoru, se však stalo nutným touto - mírovou - cestou konečně se vydat. Byla to navíc cesta z rýsující se - územní a populační - malosti. Nebylo od věci ani na škodu začít jen zvolna, pragmaticky, krok za krokem.

Samozřejmě, tradiční národní státy se mají v novém rámcovém celku nadále celkem neomezeně k životu. EU zůstala dosud založeno na zásadní shodě všech nyní mnohem početnějších členských zemí, navíc zcela rozdílné přirozené politické váhy. Hojící účinek času spolu s jejich narůstajícím demokratismem či populismem vedou k zapomínání, prospěchářství a absenci dobré vůle. V liberalizovaných poměrech sílí v evropských zemích pravice, jež je ovšem konzervativní a proti regulacím. Zbytky levice pak mohou EU podezírat z nedostatku reformní vstřícnosti. Za této situace je EU "ráda, že je ráda", takže podmínky nějaké opravdové ideovosti ani odbyrokratizování nepřejí. Ke všemu působí ve směru politické destabilizace i nemalé prostředky právě na tento účel nepřátelským zahraničím vynakládané.

Působením solidárních pravidel EU se zrychluje ekonomické i společenské vyrovnávání členských zemí. To se ne vždy setkává s pochopením ve státech relativně zaostávajících. Nejistota vládne ovšem i v obyvatelstvu států, jejichž poměry se mění (modernizují) obzvlášť dramaticky. Jde o jeden - z nedoceněných - důvodů pocitu vyloučení, zhrzenosti, ba sabotérské mentality méně připravených vrstev obyvatelstva. Domnívám se, že míra redistribuce, jen doplňující stejně působící kapitalismus (podle zákona o spojených nádobách), je přílišná a od počátku nedostatečně svázána s mimoekonomickou sférou. Myslím, že místo urychleného budování infrastruktury měla být na prvním místě budována důvěra lidí s důvody a sklonem k opačnému přístupu. Např. poskytování unijních doplatků k důchodům přirozeně konzervativních starších lidí, by bylo přineslo oběma stranám více užitku.

JP
September 17, 2022 v 9.15

Pane Horáku, v žádném případě jsem nehodlal zavrhovat samotnou existenci Evropské unie. Její vznik (a další rozvoj) byl objektivně nutný a potřebný, a její působení je v zásadě pozitivní.

Jde ale o to, že téma této diskuse je otázka "ideje", její přítomnosti anebo naopak absence u celého systému EU. A v tomto ohledu opakuji ještě jednou, tady je sotva možné odhalit něco takového jako nějakou vůdčí, inspirující ideu. Jenom samotné překonávání hranic je pro tento účel příliš málo; neboť - jak jsem se snažil vysvětlit minule - toto překonávání hranic je fakticky vynuceno potřebami (velko)kapitálu, který je sám čím dál tím více nadnárodní.

Takovouto "ideou" by mohlo být například překonání protikladu mezi pravicí a levicí, který sám zmiňujete. Něco takového by byla skutečná idea, která se dotýká samotných základů života jak celé společnosti, tak i jednotlivců. Ale právě protože je EU založena na liberalismu (Marx by řekl: na omezeném horizontu buržoazní demokracie), takovéto otázky řešit principiálně nemůže, nýbrž se jim programaticky vyhýbá a vytěsňuje je do údajně pouze privátního zájmu každého jednotlivce.