Honza a Joe (jména změněna) jsou spolu dvacet let, posledních 13 let registrovaní. Mají dvě náctileté děti, které si osvojili v roce 2010 v souladu se zákony USA, kde spolu všichni trvale žijí. Pravidelně jezdí do České republiky na návštěvu za rodinou. Když nastupují do letadla v USA, jsou rodina právně i fakticky — dva tátové a jejich dvě děti. Když vystoupí na letišti v Praze, právně už rodina nejsou. Protože český zákon osvojení stejnopohlavním párem (nebo nesezdaným párem muž-žena), které proběhlo v zahraničí, neuznává. Mimo toho, že je to vrcholně nedůstojné, způsobuje to i praktické a potenciálně i život ohrožující komplikace.

Otcové se v České republice dožadovali uznání svých zcela legálních rodičovských práv. Nejednalo se tedy o to, jestli má české právo povolit společné adopce stejnopohlavním párům, ale o to, zda Česká republika má jednotlivým rodinám uznat něco, co jiný stát už povolil. Český Ústavní soud včera ve svém nálezu řekl, že zákaz uznání zahraniční adopce je v pořádku. Proč tak rozhodl a jaké to má důsledky?

1. Do očí bijící dvojí metr

České soudy uznávají rozhodnutí soudů jiných států zcela běžně. A nikde jinde mimo adopcí není soud vázán tím, že může rozhodnutí uznat, jen pokud české právo říká totéž, co právo zahraniční. Aby nemusely uznat úplně vše, mají přitom soudy tzv. výhradu veřejného pořádku. „Veřejný pořádek“ je záměrně pružný termín, jehož obsah se v čase mění a měnit se i má. Výhrada veřejného pořádku zaznívá i u uznávání adopcí ze zahraničí. Ale jen u uznávání adopcí ze zahraničí stanovuje český zákon ještě druhou zmíněnou podmínku.

2. Kde se zákaz uznávat adopce ze zahraničí v zákoně vzal?

Do zákona o mezinárodním právu soukromém ho dala Nečasova vláda v roce 2011. Podle důvodové zprávy proto, aby Češi a Češky nemohli „obcházet“ vnitrostátní zákaz společných adopcí tak, že si osvojí dítě v zahraničí. Ani slovo o zájmu dítěte nebo ochraně rodiny. Jen morální panika z toho, že by někdo, kdo žije v zemi, která duhové rodiny nediskriminuje, mohl chtít tak šílenou věc, jako neztratit po příjezdu do České republiky svůj rodinný status. Samozřejmě, že lidé adoptují často děti v zemi, kde trvale žijí. Nazývat tento logický krok „obcházením zákona“ je důkaz umanuté vztahovačnosti a naprosté nevole zamýšlet se nad tím, jak lidé reálně žijí.

3. Proč je to problém?

Všude tam, kde je potřeba, aby rodiče jednali za dítě nebo aby se o ně starali, nastává problém, pokud zákon tyto rodiče neuznává. V nemocnici, na úřadech či ve škole, potenciálních situací je mnoho. Když se například dětem v ČR něco stane, nebudou mít oba rodiče stejnou možnost dostávat informace o jejich zdravotním stavu, být s nimi v nemocnici a jinak spolupracovat s lékaři.

Problém je i s děděním — dokud stát neuzná oba jejich rodiče, je možné, že po nich budou dědit jen omezeně nebo vůbec. Děti budou mít problém stát se občany ČR, když jim stát české rodiče neuzná. Pro pobyt v zemi mohou potřebovat víza a doba jejich pobytu bude omezená. Možná jim společný vstup na území ČR ani nebude povolen. Když totiž děti cestují de facto bez rodičů a nemají ani souhlasy rodičů s cestováním, z pohledu českých úřadů může jít o mezinárodní únos dítěte. Děti také nebudou ani v systému veřejného zdravotního pojištění.

Problém paradoxně pocítí také nesezdané páry muž-žena, které v zahraničí společně adoptovaly děti. V České republice jim adopce uznána nebude.

4. Proč Ústavní soud zákaz nezrušil?

To je v nálezu těžké najít, pořádné zdůvodnění chybí. Položenou otázku si totiž Ústavní soud zjednodušil na to, zda je protiústavní, když stát „trvá na respektování vlastních pravidel“ při uznávání zahraničních adopcí. Samozřejmě, že na to právo má. Otázka ale původně směřovala k tomu, jestli jsou stávající pravidla v pořádku a nezpůsobují někomu zcela zbytečně problémy. Tomu se bohužel Ústavní soud nevěnoval.

Zjednodušeně řečeno, Ústavní soud horký brambor přehodil na zákonodárce. Dokud nebudou společné adopce stejnopohlavními páry povoleny i v českém zákoně, respektování rodinného statusu přiznaného v zahraničí by bylo „zvláštní výsadou“ (zachování právní ochrany dětí a rodiny je tak pro ÚS zjevně „výsadou“) a „obcházením zákona“ (jak jinak by měl postupovat pár, který žije 20 let v USA, než adoptovat děti podle zákonů USA?).

Rizika, jež faktické neuznání jednoho rodiče dětem a rodině přináší, konstatuje Ústavní soud až cynicky, že navrhovatelé zatím (!) žádné problémy neměli a ostatní jsou „hypotetické obavy ekonomické povahy“. Znamená to, že proto, aby Ústavní soud začal jednat, máme čekat až nějaké dítě utrpí vážnou újmu? Úkolem Ústavního soudu je předcházet problémům, nikoli je řešit pět minut po dvanácté. Jsou snad nároky dětí ekonomické povahy (např. nebýt krácen na právech v dědictví) tak triviální, že je Ústavní soud může prostě přehlížet?