Hnutí Milon chvilek pro demokracii nabylo na síle, kterou málokdo čekal. Jde zřejmě o projev mnoha vlivů, mezi nimiž je nepochybně důležitá dlouho zadržovaná potřeba výraznější spontánní občanské aktivity. Léta jsme čekali na to, že právě tuto aktivitu politické strany podpoří, ale marně. Nezmohly se na víc než fintu, kterou lze pojmenovat „totální marketingová politika“.

Zaměřena je na nejspodnější rovinu potřeb a pudů. V té nejhrubší podobě se řídí úvahou: „Volte nás a my vám za to dodáme lízátka. Teď. Hned. Jako my to tu dosud nikdo nedělal. Nikdo na vás vlastně nemyslel! Co bude dál? To už vás nemusí zajímat. Teď jsme tady na čtyři roky my a garantujeme vám plnění svých vágních slibů.“

Totální marketingová politika přímo navazuje na příslib „jistot socialismu“. Především na jistotu spojenou s dávným sloganem „držet hubu a krok“. Budete-li se tím řídit, dostanete sem tam nějakou dobrotu.

Potíž je v tom, že tento postup je zcela proti rozvoji, ba vůbec proti samé existenci demokratické, svobodymilovné společnosti. Stojí proti příležitostem, v nichž by se občané mohli naučit svobodě čili odpovědnosti za sebe sama i ostatní kolem sebe.

Takový přístup míří nezadržitelně k autokracii, později zřejmě k diktatuře. A samozřejmě též ke stále hlubšímu ponořování politiky do žumpy lží a podvodů. Šíří se masově, v řadě zemí hlásícícíh se slovy k liberální demokracii, ale prostřednictvím brutální marketingové politiky se stále víc přibližujících autokracii a naplňování vůdcovského prinicpu.

Taková vládnutí v sobě vždy nesou stigmata lží, podvodů a zaměření na okamžité úspěchy. Je to druh vládnutí, které nedohlédne dál, než je jeden volební cyklus. Vždy opomíjí problémy, na která nestačí momentální rozhodnutí.

A protože většina složitých problémů v naší komplikované době není řešitelná okamžikovými rozhodnutími, směřuje taková politika dřív či později také k růstu konfliktů a střetů i mezi státy, kulturami, národy. Nebezpečí katastrofy tak soustavně roste. Místo hrozeb dvou soupeřících táborů máme nebezpečí konce uvnitř sebe sama, uvnitř zdánlivé demokracie.

Už v sedmdesátých letech minulého století formuloval předseda Ústavního soudu Spolkové republiky Německo paradox, který je sice málo známý, ale pořád má zásadní význam. Jmenuje se po svém autorovi Böckenfördeho paradox. Ve zjednodušené podobě jeho podstata spočívá v tom, že jakkoli svoboda ekonomická a politická jsou nejlepšími nástroji pro vládnutí, samy v sobě nemají schopnost své vlastní reprodukce.

Zdrojem jejich udržení a rozvoje jsou lidé, kteří vědí, kam patří, kde jsou jejich kořeny, a dokáží vzdorovat tendencím k anomii. A to jim dává možnost rozvoje vlastní bytosti schopné sebereflexe, kritického myšlení a svobodného rozhodování, tedy rozhodování s odpovědností za své skutky. Tudíž i podporu skutečných demokratických a liberálních řešení v životě lidí.

A tu jsme u toho, v čem spočívá nejdůležitější z možných dopadů Milionu chvilek pro demokracii. Jde samozřejmě o protesty proti premiérovi, proti prezidentovi našeho státu a řadě jejich nohsledů, tedy lidí, kteří pracují vědomě s brutální mrketingovou politikou. A tudíž vědomě škodí občanskému rozvoji, který je podmínkou demokracie a svobody. Jediné, co je zajímá je, zda jim to přináší hlasy, a tudíž možnost znozvolení a další držby moci.

↗

Jde o jasné vyjadřování skutečnosti, že většina občanů v naší zemi si 

uvědomuje nebezpečí současné vulgární marketingové politiky a staví se  proti ní. Foto Filip Smelík, DR

V politických stranách vesměs není dostatek energie, chuti, ani vědomí o tom, jak silně je tu ohrožena demokracie. Nejen u nás — pohleďme do Maďarska, Polska, ale třeba i do Velké Británie či na Trumpovy eskapády za oceánem. O Rusku a Číně ani nemluvě.

Všude je tendence shodná: nesrozumitelnost a nepřehlednost současné společnosti „řešit“ zjednodušením ve smyslu přiblížení se těm, kteří o společnských tématech obvykle hlouběji neuvažují, a vytvoření podmínek pro „moudré vládce“, kteří to „za ně“ vyřeší. Nevyřeší. Dávají zdání, že něco řeší, ale hlavní je, aby jim to sypalo. Hlasy, vliv, a řadu dalších výhod.

Politické strany u nás vesměs ani netuší, o co jde. Občané zčásti ano. Zlepšení tak může přinést jedině soustředěná aktivita zdola, vycházející od občanů.

Proto má dnes máloco větší smysl než veřejně podporovat Milion chvilek pro demokracii. Podporovat přímou spoluprací, ale také tím, že další a další občanské inciativy se budou hlásit k tomu, co v sobě Milion chvilek obnáší. Teze, které naposled hnutí Milon chvilek prohlásilo za jádro svého programu a důvod své existence, umožňují, aby se k největší současné občanské aktivitě přihlásila valná většina všech, kteří se pokoušejí po svém o rozvoj občanství.

Nejde o utváření nové politické strany. Jde o jasné vyjadřování skutečnosti, že většina občanů v naší zemi si uvědomuje nebezpečí současné vulgární marketingové politiky a staví se proti ní. Hasiči, včelaři, myslivci, pečovatelé o slabé a ohrožené, odbory, ale i sportovní kluby, divadelní, pěvecké a muzikantské kroužky, také křesťanské iniciativy a řada dalších aktivit, které sdružují občany a podporují jejich učení se občanství a bojují s anomií — těm všem se tu otevírá prostor.

Není cestou vytvářet nové politické subjekty, ale posilovat atmosféru ve společnosti ve prospěch občanských, demokratických, svobodomyslných spontánních činností tak intenzivně, že alespoň některým politickým stranám nezbude, než aby se k takovýmto aktivitám přihlásily. A o vytvoření podmínek, v nichž ty, kteří se k zájmu o aktivní občany nepřihlásí, vývoj zanese do ústraní.