V reakci na občanské protesty proti premiérovi Andreji Babišovi a jeho vládě se v poslední době opět ozývá řada hlasů volajících po silnějším ukotvení demonstrací a jiných forem protestu v naší společnosti. Příkladem za všechny může být Petr Bittner, který ve svém podnětném rozboru kritizuje hnutí Milion chvilek pro demokracii za přílišnou opatrnost a nedostatek radikálnosti ve svých aktivitách a dále nabízí v šesti bodech doporučení, kterak by se tato občanská aktivita měla změnit.

Bittner vyzývá „ulici“ (jím používaný pojem, pročež jej budu používat, přestože osobně v něm cítím mírný pejorativní nádech), aby se radikalizovala a prakticky jakýmikoli prostředky donutila politický systém ke změně. Při tom se ale nezmiňuje — či někdy dokonce vyzdvihuje jako klady — o řadě rysů, které samy demonstrace a další protesty poněkud problematizují. Stejně jako Petr Bittner je můžeme shrnout do šesti bodů.

1.Monologičnost

Prvním problémem je, že každá demonstrace představuje ve veřejném prostoru — jaksi z definice — monolog. Není to prostor, kde je možné vést polemiku, konfrontovat argumenty různých stran, či kriticky nahlížet a revidovat své vlastní názory a postoje.

Demonstrující dav vůči vnějšku jen promlouvá, nenaslouchá. Lidé přicházejí s již zformulovanými názory, v nichž se zde pouze kolektivně utvrzují. Tomu odpovídají i projevy řečníků, které leckdy více připomínají hecování sportovních fanoušků nežli analytický rozbor situace ve společnosti. Prostor pro dialog či pro kritické myšlení zde není.

Užití monologického prostředku ve veřejném prostoru samo o sobě nemusí být nesprávné — otázka je, jaký je jeho účel. K monologu se patří sáhnout v okamžiku, kdy politická moc či její část dialog zcela odmítá a vůbec jej nepřipouští, anebo kdy si na něj jen hraje (příkladem může být počátek událostí z listopadu 1989).

Cílem užití monologu by ovšem mělo být započetí skutečného dialogu (tak jako ve zmíněném listopadu 1989). Pokud by veřejný prostor vypadal jen jako kolbiště monologů bez vzájemné interakce v dialogu, byl by jen zdáním.

Dialog sám o sobě už je hodnotou (vzpomeňme třeba koncepty deliberativní demokracie). Demokratická společnost nemůže vnitřně fungovat na bázi monologů, kde si každý jen do umdlení říká to své.

Tuto vlastnost, mimochodem, mohou zneužít i ti, proti nimž se demonstruje. Vzpomeňme na moment z doby protestů proti vládě Petra Nečase, kdy mezi demonstrující vkráčel tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek se slovy, že s nimi jde diskutovat.

Vzápětí byl vypískán, došlo i na házení předmětů a Kalousek mohl následně s ublíženým výrazem konstatovat, jakou měl dobrou vůli, jenže demonstranti o žádný dialog nestojí. Nepřekvapilo by, kdyby jeho chování bylo zcela účelové s očekáváním daného výsledku. Na druhou stranu je ale pravdou, že v kontextu demonstrace dialog (snad ani technicky vzato) zkrátka není možný.

2.Silovost

Druhý problematický moment dobře ilustrují Bittnerovy obraty „ulice nepožaduje, ulice přikazuje“, či doporučené „vyhrožování“ směrem k opozici.

Demonstrace tak neakcentuje sílu myšlenky, ale sílu fyzickou, sílu početné masy. Říká „jsme zde, je nás hodně, máme sílu, a tak si vynutíme, cokoli budeme chtít“. Oponenti nemají splnit požadavky demonstrujících, protože uznají jejich pravdu a svůj omyl či hodnotově správnější názor druhé strany pod tíhou myšlenek a argumentů, nýbrž k tomu mají být donuceni silou či dohnáni strachem.

V přiměřené podobě samozřejmě ani toto nemusí být špatně — koneckonců, „vůle lidu“ či „rozhodnutí většiny“ jsou podstatnými legitimizačními mechanismy demokracie. Není to ovšem legitimita absolutní — i většina se může mýlit a stejně tak ani většina nemůže legitimně požadovat cokoli. Pokud tedy upřednostňujeme koncepci liberální demokracii před jejími méně přitažlivými podobami (např. před totalitní demokracií dle Talmona).