V reakci na občanské protesty proti premiérovi Andreji Babišovi a jeho vládě se v poslední době opět ozývá řada hlasů volajících po silnějším ukotvení demonstrací a jiných forem protestu v naší společnosti. Příkladem za všechny může být Petr Bittner, který ve svém podnětném rozboru kritizuje hnutí Milion chvilek pro demokracii za přílišnou opatrnost a nedostatek radikálnosti ve svých aktivitách a dále nabízí v šesti bodech doporučení, kterak by se tato občanská aktivita měla změnit.

Bittner vyzývá „ulici“ (jím používaný pojem, pročež jej budu používat, přestože osobně v něm cítím mírný pejorativní nádech), aby se radikalizovala a prakticky jakýmikoli prostředky donutila politický systém ke změně. Při tom se ale nezmiňuje — či někdy dokonce vyzdvihuje jako klady — o řadě rysů, které samy demonstrace a další protesty poněkud problematizují. Stejně jako Petr Bittner je můžeme shrnout do šesti bodů.

1.Monologičnost

Prvním problémem je, že každá demonstrace představuje ve veřejném prostoru — jaksi z definice — monolog. Není to prostor, kde je možné vést polemiku, konfrontovat argumenty různých stran, či kriticky nahlížet a revidovat své vlastní názory a postoje.

Demonstrující dav vůči vnějšku jen promlouvá, nenaslouchá. Lidé přicházejí s již zformulovanými názory, v nichž se zde pouze kolektivně utvrzují. Tomu odpovídají i projevy řečníků, které leckdy více připomínají hecování sportovních fanoušků nežli analytický rozbor situace ve společnosti. Prostor pro dialog či pro kritické myšlení zde není.

Užití monologického prostředku ve veřejném prostoru samo o sobě nemusí být nesprávné — otázka je, jaký je jeho účel. K monologu se patří sáhnout v okamžiku, kdy politická moc či její část dialog zcela odmítá a vůbec jej nepřipouští, anebo kdy si na něj jen hraje (příkladem může být počátek událostí z listopadu 1989).

Cílem užití monologu by ovšem mělo být započetí skutečného dialogu (tak jako ve zmíněném listopadu 1989). Pokud by veřejný prostor vypadal jen jako kolbiště monologů bez vzájemné interakce v dialogu, byl by jen zdáním.

Dialog sám o sobě už je hodnotou (vzpomeňme třeba koncepty deliberativní demokracie). Demokratická společnost nemůže vnitřně fungovat na bázi monologů, kde si každý jen do umdlení říká to své.

Tuto vlastnost, mimochodem, mohou zneužít i ti, proti nimž se demonstruje. Vzpomeňme na moment z doby protestů proti vládě Petra Nečase, kdy mezi demonstrující vkráčel tehdejší ministr financí Miroslav Kalousek se slovy, že s nimi jde diskutovat.

Vzápětí byl vypískán, došlo i na házení předmětů a Kalousek mohl následně s ublíženým výrazem konstatovat, jakou měl dobrou vůli, jenže demonstranti o žádný dialog nestojí. Nepřekvapilo by, kdyby jeho chování bylo zcela účelové s očekáváním daného výsledku. Na druhou stranu je ale pravdou, že v kontextu demonstrace dialog (snad ani technicky vzato) zkrátka není možný.

2.Silovost

Druhý problematický moment dobře ilustrují Bittnerovy obraty „ulice nepožaduje, ulice přikazuje“, či doporučené „vyhrožování“ směrem k opozici.

Demonstrace tak neakcentuje sílu myšlenky, ale sílu fyzickou, sílu početné masy. Říká „jsme zde, je nás hodně, máme sílu, a tak si vynutíme, cokoli budeme chtít“. Oponenti nemají splnit požadavky demonstrujících, protože uznají jejich pravdu a svůj omyl či hodnotově správnější názor druhé strany pod tíhou myšlenek a argumentů, nýbrž k tomu mají být donuceni silou či dohnáni strachem.

V přiměřené podobě samozřejmě ani toto nemusí být špatně — koneckonců, „vůle lidu“ či „rozhodnutí většiny“ jsou podstatnými legitimizačními mechanismy demokracie. Není to ovšem legitimita absolutní — i většina se může mýlit a stejně tak ani většina nemůže legitimně požadovat cokoli. Pokud tedy upřednostňujeme koncepci liberální demokracii před jejími méně přitažlivými podobami (např. před totalitní demokracií dle Talmona).

3.Emocionalita

S předchozími body souvisí i třetí problém, a to důraz na emocionální prožitky a iracionalitu. Účast na demonstraci může pro řadu lidí představovat silný zážitek vzájemnosti a pospolitosti, zároveň se zde ovšem zesiluje rozdíl mezi „my“ a „oni“.

Racionální argumenty jsou nahrazeny emocemi. „My“ se milujeme, „je“ nenávidíme. Jak popisuje psychologie davu, lidé mohou v takovýchto kontextech zcela ztrácet racionální kontrolu nad vlastním jednáním a dopouštět se i činů, jež by pro ně byly v běžné situaci nepředstavitelné — např. drancování či lynčování, ale třeba i jenom unifikovaného skandování přihlouplých hesel.

I když nenastanou žádné excesy, emocionalita je nebezpečná a destruktivní. Jak opakovaně připomínají například Václav Bělohradský a další, s názorovým oponentem lze racionálně diskutovat, ale nepřítele zosobňujícího samotné zlo lze pouze zničit.

Politika by měla být disciplína, v níž je kladen důraz na racionální argumentaci a kritické myšlení. Není možné nechat s sebou zmítat vášněmi. Emoce se mohou stát jejím destruktorem.

Ne snad, že by do politiky či obecněji do veřejného života nebo společnosti nepatřily vůbec — naopak jsou velmi významné při hledání hodnotového ukotvení či zviditelnění společenských problémů. Mohou sloužit jako součást základního „kompasu“ hodnotového směřování a politické činy iniciovat — neměly by je ovšem řídit. Všichni aktéři musí emoce udržet pod racionální kontrolou v zájmu politiky samé.

4.Legitimita

Další problém — otázka reprezentace a reprezentativnosti — bývá často zneužíván. Například bývalý prezident Václav Klaus s oblibou mluvil o strukturách občanské společnosti jako o „nikým nevolených“ aktivistech bez legitimního mandátu působit ve veřejném prostoru. V tomto smyslu se jedná — slovy uvedeného klasika — o naprosto falešný argument.

Organizovaný i neorganizovaný kvas občanské společnosti je prospěšný a pro demokratickou společnost nezbytný. Aktivisté či angažovaní občané vnášejí do veřejné diskuse různé názory, upozorňují na společenské a politické problémy, případně prosazují to či ono řešení, pro něž snášejí argumenty. Legitimita tohoto jejich konání je nezpochybnitelná.

Potíž nastává, když Bittner demonstranty slovy „Poctivost a respektování pravidel náleží stranické politice — ulice musí pravidla měnit“ vede k tomu, aby právě oni učinili rozhodnutí. A dále vyzdvihuje radikálnější hnutí zkušená v „přímých akcích“.

Zde se ovšem otázka legitimity vrací — právo promlouvat či protestovat ve veřejném prostoru je nezpochybnitelné; jenže právo činit rozhodnutí — v krajním případě za celou společnost — a měnit systém je něco jiného. Otázka mandátu k rozhodování je v tu chvíli oprávněná — a žádná skupina lidí, pokud nemá přímý mandát, nemůže samozvaně činit legitimní rozhodnutí za celou společenost, byť by byla sebepočetnější a sebeaktivnější. Nelze říci těm, kdo zrovna nejsou „v ulicích“, že proto ztrácí právo participovat na rozhodování. Pakliže vyznáváme rovnost práv všech občanů.

Budiž proto ke cti mluvčím hnutí Milion chvilek, že se nesnaží stavět do role mluvčích celé společnosti a nepřisuzují si právo činit jejím jménem rozhodnutí, jak to činí někteří jiní aktivisté, přestože sami mají ve společnosti výrazně menší podporu než Milion chvilek.

5.Jednoduchost

V pátém bodě se setkávají vnitřní i vnější aspekty demonstrace, které spojuje nedostatek či nemožnost hlubšího promýšlení věcí. V kontextu demonstrací či protestů se vždy nutně sahá k výrazným simplifikacím — ať už se jedná o deklarované cíle, o projevy a prohlášení, či o skandovaná hesla a nápisy na transparentech. Řada z nich by se při hlubším rozboru ukázala zcela bezobsažná, logicky chybná, anebo absurdní.

Mou osobní noční můrou je v tomto směru zážitek z protestních akcí proti snahám ministra Josefa Dobeše prosadit nový vysokoškolský zákon redukující akademickou samosprávu univerzit a zavádějící školné na veřejných vysokých školách, jež jsem v roce 2012 svým skromným podílem pomáhal organizovat. Mohutný demonstrující zástup vědců, vysokoškolských učitelů a studentů unisono skandující pod vedením jednoho z řečníků heslo „Nejsme ovce!“ představoval vrcholnou absurditu, kterou si ovšem v daném kontextu a atmosféře řada účastníků bezprostředně neuvědomovala.

Petr Bittner ve výše odkazovaném článku vyzdvihuje další rys — demonstrující nemusí mít promyšlené realistické plány, dle Bittnera postačí nadšení a imaginace. „Požadovat nemožné není naivita, ale odvaha, která je ulici vlastní,“ píše a také, že „formulované požadavky nemusí a pravděpodobně by ani neměly splňovat nějakou „realistickou“ linii, aby se vyhovělo kibicům.“

O spolupráci opozičních stran, k níž by měly demonstrace Milionu chvilek vyzývat, říká: „Třeba by ta spolupráce nedopadla, třeba to ani není správná cesta, co já vím, ale tyhle otázky si podle mě ulice klást nemusí a nemá, ty patří politologům, komentátorům a stranickým stratégům. Rolí ulice je zatřást šachovnicí a chrlit novou imaginaci.“

Ne snad, že by nadšení a imaginace nebyly nutné a užitečné, ale přemýšlet je také třeba. Pokud se demonstruje za „něco“, pak by toto „něco“ mělo být důkladně promyšlené. Nestačí demonstrovat za to, aby „bylo líp“. Svět není takto jednoduchý. Navíc klást požadavky a na jiné přenášet odpovědnost za to, aby našli způsob jejich realizace, v tom se skrývá také podíl vlastní nezodpovědnosti a alibismu.

6.Nezodpovědnost

A právě nezodpovědnost představuje asi neproblematičtější aspekt Bittnerova textu. Organizátorům vytýká, že se úzkostlivě snaží chovat korektně a podle pravidel nebo že „cítí velkou zodpovědnost div ne za každý štěk z půlmilionového davu“.

Osobně mám v tomto pro organizátory větší pochopení. Pakliže leitmotivem jejich aktivit je požadavek na dodržování etických a právních norem, pak se sami nemohou chovat v rozporu s nimi — zavánělo by to pokrytectvím, logickou nekonzistencí a užíváním dvojího metru.

A pakliže se člověk má veřejně angažovat, je pochopitelné, že mu záleží na tom, s kým se ocitá „na jedné lodi“ — a to dost možná více, než kdo je jeho protivníkem. Rčení, že nepřítel mého nepřítele je můj přítel, je ožehavé. Stoupl by si snad Petr Bittner na demonstraci po boku člověka s transparentem „Pryč s Babišem! Ať žije fašismus!“? Já tedy ne...

Bittner ovšem osvobozuje svou „ulici“ od zodpovědnosti i v politické rovině. Jak už bylo zmíněno výše, „ulice“ dle něj může žádat cokoli, bez ohledu na to, zda je to realistické, bez ohledu na to, zda je to správné, bez ohledu na to, jaké přijdou následky.

Přitom je to zcela naopak — už samo občanství, bytí součástí společnosti, klade na člověka určitou základní odpovědnost. Politická angažovanost tuto odpovědnost ještě zvyšuje. Bittner má pravdu, pakliže politický aktivismus označuje za odvahu, ale ona odvaha spočívá právě v ochotě přijmout odpovědnost za následky svých činů.

Pakliže lidé demonstrují za nějaký cíl, pokud někoho volí ve volbách či se jiným způsobem angažují, pak nad případnými negativními důsledky svého úspěchu nemohou jen tak mávnout rukou se slovy „to my ne, to není naše odpovědnost“. Moci udělat cokoli a nenést žádnou odpovědnost, to není nijak odvážné.

* * *

Milionu chvilek a jejich aktivitám by se jistě dalo mnohé vytknout. Zmínil bych se třeba o poněkud umanutém cílení na ministryni Marii Benešovou, byť z hlediska krytí mocenských her premiéra Babiše bychom ve vládě našli problematičtější osoby (např. ministryně Schillerovou či Dostálovou). A zejména naivní představu, že Andrej Babiš je příčinou problémů dnešní politiky a s jeho odchodem by se vrátil ne-li ráj na zemi, pak alespoň ráj v politice. Což je samozřejmě omyl.

Andrej Babiš není příčinou problémů politiky, je jejich důsledkem či průvodním jevem. A žádný minulý ráj, do něhož bychom se měli vracet zde nebyl — to je jen dorůžova zbarvená iluze. O tom ale již bylo napsáno mnoho textů.

Musíme tedy mířit do budoucnosti, ptát se, jak se vypořádat s problémy doby, které umožnily politický vzestup Andreje Babiše, a kam směřovat dál. K tomu je nezbytné i to, co Petr Bittner přisuzuje své „ulici“ — imaginace, snění, fantazie, ideály, zdánlivě nerealistické vize...

Jevící se mantinely možného je třeba zpochybňovat a kriticky nahlížet — ty dobré akceptovat a ty ostatní zbourat či redefinovat. Hranice je ovšem třeba bourat myšlenkami a argumenty, nikoli silou a donucením. Pakliže by se hnutí Milion chvilek pro demokracii vedle nátlakových akcí podařilo vytvořit prostor pro setkávání a konfrontaci myšlenek, zasloužilo by se o dobro společnosti mimořádně.