Hlavním cílem je společně docílit toho, že demokratické strany zvítězí v parlamentních volbách,“ zdůraznil Minář.

Takovej hloupej dotaz: S jakým volebním programem a s jakými lidmi? Se slibem obnovy poměrů a návratu postav, které tu vládly před rokem 2013? Nebo na programu a lidech nezáleží?

Neptám se s kým ne, ale s kým ano. Pro mě jako obyvatele a občana této země je to plně legitimní otázka, na kterou zcela jistě nebudu hledat odpovědi v Mnichově.

"Strany sestaví svoje kandidátní listiny včas do zákonem stanoveného termínu."

Do té doby budou příznivci chvilkařů kupovat zajíce v pytli.

Naštěstí není tak složité odhadnout, co z toho pytle po jeho rozvázání vyskočí, bez ohledu na to, jaké pohádky budou chvilkaři do té chvíle národu kázat. Nicméně z dosavadního vývoje se dá usoudit, že řada příznivců chvilkařů se pak bude divit i ušima.

lidé chvilkaře vyslechnou a posoudí přesvědčivost jejich slov. Jestli z toho něco vyvodí pro volby, bude na nich.
Možná, že usoudí, že k vládě současné koalice a koaličních podporovatelů existuje alternativa. Budou si muset vybrat, koho v takovém případě podpoří, samozřejmě s ohledem na to, jak se která strana chovala v minulosti, i s ohledem na její aktuální program a její kandidáty. O nic jiného myslím Milionu chvilek nejde, než aby lidé šli k volbám a aby především volili tak, aby zmenšili Babišův vliv. To je myslím zcela legitimní politika.
Výběr tu je i pro ty, kterým protagonisté minulých vládních sestav nevoní.

Doufám, že tady není nikdo, kdo by si přál, aby se mezi parlamentními volbami 4 roky nic nedělo a pak rozhodovaly billboardy v kampani a staré resentimenty.

Vítám, že se možná bude o naši politické budoucnosti dříve a lépe diskutovat a více rozmýšlet a že se třeba objeví i nějaká příležitost k "české uličce".

Chvilkové hnutí, zvláště pokud nehodlá kandidovat, jen těžko může porazit chystanou koalici Babiš-Kellner-Křetinský. Pokud někdo pod "usilovnou prací v regionech" myslí debaty v krajských městech, ak si vůbec nedovede představit, jak ty "regiony" v České republice dnes vypadají. Zvláště pokud ve sněmovně není strana, která by se za regiony postavila. Jsou tam dvě jen velmi částečně a sporadicky s programem pro regiony, lidovci a STAN, ti ale voliče z periferie jen těžko osloví.

Mečiara se podařilo na Slovensku porazit důraznou celorepublikovou kampaní za zvýšenou účast ve volbách (nikoli volbě proti Mečiarovi). Pomohlo k tomu i založení nové levicově populistické strany, tehdy Schusterovy SOP. Jinak by Mečiar na Slovensku vládl dál. Toto ovšem chvilkaři teď u nás neplánují...

"To je myslím zcela legitimní politika."

Možná je legitimní, ale přinejmenším není rozumná, aspoň tedy soudě podle toho, co je veřejně známo. A jestli chvilkaři dělají politiku, jejímž cílem není získání podílu na moci, pak to není politika, ale komedie. Jestli je důvěryhodná, to se zjistí, až se prolátne, zájmy kterých skutečných loutkovodičů politiků stojí za chvilkaři. Ona o tom většina chvilkařů vlastně ani nemusí vědět, ale dost bych se divil, kdyby to nevěděly aspoň jejich mluvící hlavy. Věci v politice se nedějí bez příčiny. Vsadím cokoli, že dnes už se ve chvilkařském zákulisí o konkrétních mocenských zájmech konkrétních lidí jedná.

"Jsou tam dvě jen velmi částečně a sporadicky s programem pro regiony, lidovci a STAN..."

:-D

Jak vypadá lidovecká politika pro region, to předvádí dnes a denně bratr Čunek a jeho sestry a bratři ve Zlínském kraji.

"Doufám, že tady není nikdo, kdo by si přál, aby se mezi parlamentními volbami 4 roky nic nedělo a pak rozhodovaly billboardy v kampani a staré resentimenty."

Vposledku zase jako vždycky rozhodnou média a velké peníze v nich... A to si pište, že v kampani se s těmi resentimenty stejně nakonec bude pracovat.

Ani tyto dvě strany toho fakticky pro regiony téměř vůbec nedělají. Proto to rozdělení na centrum-perfierii bude pokračovat a těžit z toho budou populisté (Okamura, Klaus jr. a Babiš). Praha chtěla tak dlouho být centrem a mít svou periferii, až se po sto letech stala periferií nejen v Evropě, ale vůči vlastnímu zbytkovému státu.

samozřejmě, že stoupenci Milionu chvilek mají určitou sociální typiku, např. bychom asi zjistili, že lépe znají svět, kulturu atp., že jsou zřejmě otevřenější. Neměli bychom přesto podléhat pokušení stereotypizovat je. Řeknu příklad, včera jsem viděl, skoro od roku 1989 poprvé, na kabátku připnutou placku s Masarykem. A víte, kdo ji měl? Studentka (vycházela právě ze školy). Jasně, řeknete, jenže ona měla pleť jako jamajské sprinterky, jen neměla jejich postavu. Nebo snad lepší příklad. Doufám, že nikdy nezapomenu na demonstrace ještě před listopadem 1989, zatímco v průvodech byli převážně mladí, v oknech mávali staří, šťastní z toho, co právě viděli. Také nyní je možné vidět důchodce s aktuální plackou. Určitě lepší než byly ty s Herbalife, jež svého času nahradily své předchůdkyně s OF.

"Špíno."

Čistému vše čisté...

Ten článek z !Argumentu, na který Kolařík reagoval výkřikem "špíno", napsal Milan Daniel. Zde je jeho životopis (zdroj: Kulturní noviny, https://www.kulturni-noviny.cz/nezavisle-vydavatelske-a-medialni-druzstvo/autori/autori-kulturnich-novin/milan-daniel).

Narozen 6. ledna 1946 v Pardubicích. V roce 1969 vyloučen ze studia žurnalistiky, v letech 1970-1973 vězněn za pošťuchování republiky, poté vnitřní emigrace v lesích a na folkových festivalech, v dělnických povoláních až do roku 1990. Krátce vedl okresní noviny v Chrudimi, působil jako komentátor Deníků Bohemia ve východních Čechách, v roce 1998 založil občanské sdružení Most pro lidská práva, které původně vydávalo stejnojmenný časopis věnující se rasismu a xenofobii. Současně publikoval komentáře v řadě periodik (Lidové noviny, Právo, Hospodářské noviny, Listy, Romano hangos, Deníky Bohemia, Britské listy, Literární noviny). Základním tématem pro něj byli cizinci a lidská práva se širším přesahem do vnitřní i zahraniční politiky. Byl členem Strany zelených, avšak vystoupil z ní po volbách v roce 2006. V rámci sdružení Most pro lidská práva, které později působnost omezilo na Pardubický kraj a pomoc cizincům v něm žijícím, působil jako jeho jednatel až do svého odchodu do důchodu v roce 2011. Dnes se zabývá svou rodinou (je už pradědeček!) a texty i jinak podporuje český nezávislý tisk. Za demokracii bojuje (ergo nedemokratické struktury pošťuchuje) stále.

Vážení čtenáři těchto řádků si to jistě přeberou sami...

Ze včerejšího Salonu od Václava Bělohradského:

https://www.novinky.cz/kultura/salon/clanek/esej-vaclava-belohradskeho-transformace-a-banka-hnevu-40308694

Facit: Moderní český národ zůstává stále „národem antipolitickým“, definujícím se morálním odporem vůči politické politice, která je uměním řešit konflikty zájmů racionálním kompromisem. Důsledkem je – a to platí především o kulturních elitách –, že místo politické opozice se znovu a znovu formuje opozice vůči politice.

Ten článek Bělohradského jsem už okomentoval (nevyšel ve včerejším Salonu, nýbrž už minulý týden; ten text z 8.1. je možná poněkud rozšířená verze).

Konzervativní liberál Bělohradský tu zase jednou stále dokola omílá své přesvědčení, že všechny společenské konflikty je prý možno (a nutno) řešit "demokratickým kompromisem". Tedy "standardní" politikou. Takže dejme tomu matka-samoživitelka, které otec jejího dítěte neplatí alimenty, a které odebrali dítě protože ona se o něj nemůže materiálně postarat, si má ujednat schůzku dejme tomu s miliardářem Křetínským, a mají se nějak dohodnout na "kompromisu", co s tím. Zřejmě jí pak Křetínský přepustí polovinu ze svých miliard.

To co Bělohradský zatracuje jako největší zlo, to je naopak svým způsobem jedna z největších předností českého národa, českého naturelu. Samozřejmě: tato hluboce zakořeněná česká nedůvěra k politice nese mnohdy i shnilé ovoce, v xenofobním národovectví, a vůbec ve spoléhání se na "silného vůdce". Ale tato česká nedůvěra ke světě politiky má i svou jedinečnou přednost, je v ní obsaženo vědomí toho, čemu se v Německu říká "fauler Kompromiss", čili něco jako "shnilý kompromis", je to to typické (pseudo)demokratické kompromisnictví za každou cenu, kdo rozhodující není ani otázka pravdy ani otázka mravnosti, nýbrž jenom holý aktuální poměr politických sil.

Když hoří, tak se morální profil velitele hasičů obvykle nezkoumá. Chce se po něm, aby velel své jednotce, a hodnotí se podle výsledku toho velení. Žádoucí výsledek je jasný - uhasit požár.

Zeměkoule hoří (v Austrálii doslova), rozkládá se globální moc euroamerického impéria, kapitalismus mele z posledního a my se místo hašení těch požárů a snahy zachránit lidi před nejhoršími důsledky toho nevyhnutelného rozkladu hádáme o pravdu a morálku. Jakkoli shnilý kompromis, který pomůže ty požáry uhasit, bude užitečnější než všechna ušlechtilá kázání dohromady.