Prague Pride, Lidové noviny, Jiří Ovčáček a satanisté
Ivan ŠtampachSloupkař Deníku Referendum a religionista Ivan Štampach se ohrazuje proti dezinformaci Lidových novin a osobnímu útoku Jiřího Ovčáčka.
Obhájci autoritativního a represivního náboženství potřebují argumenty mimo jiné proti lidem menšinových partnerských preferencí. Shledávají v Bibli závazné odsouzení soužití muže s mužem nebo ženy se ženou. Touto metodou by mohli obhajovat například biblické výzvy zabíjet obyvatele prokletých měst, výslovně včetně žen, dětí a starců (Ezechiel 9, 5-7). Mohli by pokládat za normativní slova žalmu: „Záhubě propadlá babylónská dcero, blaze tomu, kdo ti odplatí za skutky spáchané na nás. Blaze tomu, kdo tvá nemluvňata uchopí a roztříští o skálu.“ (Žalm 137, 8-9).
Při letošním Prague Pridu, který probíhá tento týden, jim nechtěně dalo do rukou důvody k odsouzení a k návrhům na omezení této skupiny obyvatel nové společenství, které si dává název Satanova komunita. Pravděpodobně nezávisle na oficiálním programu vystoupili její protagonisté veřejně v pražském Hyde Parku na Palackého náměstí se svými programovými body. Zaujali novináře a Lidovky přinesly reportážní článek anonymního autora.
S odvoláním na postavu Satana jakožto biblického odpůrce Boha existuje široký okruh skupin, u nichž religionisté odhadují jako motiv příklonu k tomuto symbolu protestní postoj zejména vůči křesťanství, jeho historickým vinám, někdy i vůči jeho nauce. Je to odpor proti civilizaci založené na staleté přítomnosti biblických náboženství.
Satanova komunita, podle toho, co jsem se doposud o ní dověděl, se distancuje od nejrozšířenější podoby tohoto hnutí, Satanovy církve, jejímž zakladatelem a autorem Satanské bible byl Američan Anton Szandor LeVey (1930-1997). Připisuje Satanově církvi teatrálnost a vyčítá jí, že je to spíše konzervativně, okultisticky a autoritativně zaměřená organizace.
Nová komunita potvrzuje hypotézu, že jde o hnutí kritiky autoritářského náboženství. Sami o sobě říkají, že Satan je pro ně pouhým symbolem a metaforou. Představuje pro ně svobodu, odpor vůči duchovnímu i fyzickému otroctví a zpochybňování autorit. Filosoficky se kloní spíše k panteismu. V přednáškách pro veřejnost poukazují na nebezpečí sekt, chtějí poskytovat právní pomoc při odchodu z tradičních náboženství. Chtějí chránit děti před náboženským fundamentalismem. Vyslovují se proti jakýmkoli formám násilí a odmítají politické ambice.
Když bychom to uplatnili reverzně, třeba na nějakou známou pasáž, kdy Bůh přikazuje lidem, co je správné a co ne, tj. např. Leviticus 18 a 19, tak pokud neplatí Lev 18-22, neplatí ani 18- 7,10 nebo 23? A neplatí ani Lev 19- 11, 13 nebo 15???
Zajímavé jsou i titulky webů jako Aktuálně.cz nebo Lidovky.cz:
"Prague Pride chtěli narušit extremisté."
"Průvod se snažila zastavit skupinka extremistů."
Nějak bych si tipnul, že ti lidé to viděli přesně naopak - skupinka "normálních" se snažila zastavit průvod bezbožných extremistů.
Tím nechci říct, že s jejich názory nějak dramaticky souzním, jen že je to tak jednoduché... tumáš nálepku extremista a basta.
No, tak to je opravdu krásné a záslužné. Můžeme být vděčni, že zde takovouto Satanovu komunitu máme a že nám pomáhá ochraňovat to nejdražší: naši svobodu!
À propos... Je dost jablek?
Není důležité, jak něco na chlup přesně vypadá, nebo jestli to umí pustit chlup.
Satan tedy spíše něco pěkného lákavého nabízí, třeba svobodu (možná přitom i pustí chlup), kdežto Kristus s vámi chce vytvořit vztah, ve kterém se pak budete svobodně cítit. Svoboda tu není samoúčelem, nějakým vaším "majetkem", ale je předpokladem, nutnou podmínkou k prožívání lásky k lidem a k Bohu.
Satan vám tedy svobodu dá, abyste ji frommovsky "měli" (vlastnili), kdežto Kristus s vámi svobodný vztah chce prožít a Satan vás od toho zase chce osvobodit a svobodu vám "dát". Prostě nehledejte v dlani chlup, když tam není.
A je fakt že mnoho vyznavačů Satana se těmito stali právě pro ten pocit opojné "svobody", který on nabízí. Tedy pocit naprosté autonomie, nezávislosti na autoritách, pocit vlastní síly.
Ta Kristova svoboda je samozřejmě naprosto jiného druhu: ta osvobozuje tím, že zavazuje.
Problém té křesťanské svobody je ovšem v tom, že ona ve své reálné praxi nejen zavazuje (vůči samo o sobě nezpochybnitelným hodnotám), nýbrž zároveň s v a z u j e (slepou poslušností vůči určitým dogmatům, mýtům, případně vůči církevní autoritě.
Takže z tohoto pocitu svázanosti pak zase nevyhnutelně rezultuje touha po nezávislosti, a tedy po svobodě provenience satanské. A tak se kruh uzavírá, a tak pořád dokola.
Aneb jak věděl už Hérakleitos: počátek kruhu je zároveň jeho koncem...
To vypadá, jako kdyby to podle Augustina bylo předpokladem svobody.
Otázka - a problém - je ovšem v dané souvislosti dvojí:
Opravdu stačí jenom "milovat" pro vyřešení všech problémů života a světa? Není k tomu přece jenom zapotřebí ještě něčeho více - například schopnosti užívat (svůj) rozum?
A za druhé: máme opravdu k dispozici obecný konsens, c o to vlastně v reálné životní praxi znamená, to "miluj!"?...
Ono je to totiž vždy velice problematické, návody a ideje z doby před dvěma tisíciletími chtít bez dalšího jedna ku jedné přenášet i do současné doby, do (post)průmyslové, postmoderní a liberální éry.
"K tomu, aby se mohl člověk radikálně rozhodnout, aby jeho čin měl charakter "zazraku", musí být proniknut láskou: oním hlubokým, celou bytost prostupujícím a aktuálně zažívaným věděním, že člověk je jen tehdy, když se přesahuje: vůči sobě, vůči druhemu, vůči bohu. A když to ví jako čin, který si vyžaduje jeho ducha, jeho rozhodnosti, jeho účastných smyslů, jeho činné i trpící vášnivosti. A pak už nepotřebuje předpis, co konkrétně má v dané situaci dělat....Toto pojetí lásky je vždy konfrontací člověka se smrtí. Ale je-li láska jako vášeň pro zmnožený život, smrt (nejen fyzická) nemůže zvítězit. Proto je láska nejen nejtěžším, ale také nejvyšším stavem člověka. V jejím protipólu je vždy strach ze smrti. Překročit tuto mez znamená "vstát z mrtvých", být živ jako člověk. Pak je všechno, i to, co je zcela nemožné, lehké. "
Pak je všechno, i to, co je zcela nemožné, lehké. "
Pokud by měla být láska chápána jako "vášeň pro zmnožený život" - pak je tu bezprostředně dán jenom moment čistě kvantitativní, nikoli kvalitativní.
A jak sám Gardovský říká, v protipólu lásky je vždycky "strach ze smrti"; tedy moment negativní, je to snaha uniknout - za každou cenu - z propasti nebytí. Je to - v tomto ohledu - tedy čistě osobní zaujatost, kterou lze sotva právem označovat za "nejvyšší stav člověka".
To "přesahování sebe sama" - to je především stav či akt zasahující a zahrnující příliš mnoho aspektů, dimenzí lidského (i metafyzického) bytí, nežli aby bylo ho možno právem zkrátit na jediný aspekt lásky.
Právě v tom spočívá velice zúžená perspektiva křesťanství (Pavlem a především evangelistou Janem počínaje), že všechno se redukuje jenom na lásku.
Moje je směrem k Bohu a k člověku. A to určitě znamená lásku.