Za nejhoršího lotra a zatracence v dějinách křesťanství býval pokládán Jidáš. Nic nebylo platné, že své zrady na Ježíšovi litoval bezprostředně poté, co se jí dopustil. Už bylo pozdě. Dva tisíce let si ho patrně většina křesťanů představovala v pekle, jak trpí ta nejkrutější muka.

Mnohé středověké legendy mu údajně připisovaly ty nejhorší vlastnosti, které se v něm projevovaly už od mládí — byl prý zlodějem, bratrovrahem, otcovrahem a krvesmilníkem, žijícím po zavraždění otce s vlastní matkou. A přece se už v temném středověku našli lidé, kteří se na Jidáše dívali trochu jinak. I to se dá vyčíst ze starých legend.

↗

Mazzolari byl přesvědčen, že oslovení „příteli“, kterým se k Jidášovi obrací Ježíš, zatímco ho tento právě zrazuje svým polibkem, způsobilo, že Boží milosrdenství vstoupilo také do Jidášova srdce. Repro DR

Jedna z nich, pocházející z 10. století, vypráví, jak se putující skupinka mnichů setkala s mužem na skále, který jim prozradil, že je Jidáš, a že na této skále, díky Kristovu milosrdenství, může sedět každou neděli, dále pak od Vánoc do Tří králů, od Velikonoc do Svatodušních svátků a na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Zbytek času musí trávit v pekle, kde je podroben krutým mukám.

Teolog Josef Imbach, který se o legendě zmiňuje ve své knížce „A učil je v podobenstvích“, praví: „Věčnost pekelného trestu lidé zjevně mnohdy vnímali jako něco téměř nemyslitelného; jedině tím se dá vysvětlit, že tato legenda přiznala Jidášovi v jeho utrpení pravidelné „rekreační přestávky“.

Dominikánský mnich a pozdější svatý Vincenc Ferrerský prý v roce 1391 pronesl kázání, v němž připomněl Jidášovu lítost nad jeho činem. Jidáš chtěl podle něj o odpuštění požádat samého Ježíše, chtěl jít před ukřižováním za ním, ale nepodařilo se mu k němu skrz davy protlačit, a tak ho prý o odpuštění poprosil aspoň v duchu, ještě dříve, než se oběsil. Jeho duše ještě zastihla Ježíše na Golgotě, vyprosila si tam od něj úplné odpuštění a vstoupila s ním na nebesa.

Brzy na to měl bratr Vincenc na krku inkviziční řízení. Není známo proč, ale je docela pravděpodobné, že kvůli svému skandálnímu kázání. Papežské schizma a s ním spojený zmatek zřejmě způsobily, že byl inkviziční proces nakonec zastaven.

Mám takovou představu, že lidé, kteří s těmito myšlenkami přicházeli, byli citlivější a měli zvláštní porozumění pro lidské slabosti. Nebo si možná byli vědomi svých vlastních selhání, proto byli ochotni odpouštět je i druhým, a věřili tedy, že i Bůh je odpouští.

Co na to současný papež?

Nedávno se papež František setkal s reportérem listu Die Zeit, který mu položil následující otázku:

Die Zeit: „Myslíte si, že by Bůh nakonec mohl odpustit masovým vrahům, jakými byli Hitler nebo Stalin?“

Papež František: „Nevím, je to možné… nevím. Ale mohu vám popsat něco, co mne hluboce zasáhlo. V burgundském Vézelay, kde začíná Svatojakubská cesta, stojí bazilika sv. Marie Magdalské. Na jednom sloupku je tam vytesán oběšený Jidáš a z druhé strany Dobrý Pastýř, který ho nese na svých ramenou. Takto středověcí mniši vyučovali teologii. Bůh odpouští až do poslední chvíle.“

Papež František dal vícekrát ve svém kázání najevo, že právě Jidáš je tou ztracenou, ba dokonce tou nejztracenější ovcí, kterou Pán hledá. Papež, zdá se, věnoval dost času úvahám o Jidášovi, jenž, navzdory své lítosti, narazil na nepochopení a nezájem tehdejších „klerikálů“. Ty totiž zajímal Zákon a jeho plnění, nikoli nešťastník, který si neví rady se spáchaným hříchem, a proto ho odbyli, ať si poradí sám. František nejednou ve svém vystoupení zmínil knihu Náš bratr Jidáš, s níž je důkladně obeznámen a kterou napsal Primo Mazzolari.

Primo Mazzolari byl farář v italském Bozzolu, který na Zelený čtvrtek roku 1958 kázal o Jidášovi v podobném smyslu jako kdysi Vincenc Ferrerský. Naznačil, že Jidáš možná zatracen není. Jeho homilie později vyšla knižně pod názvem Náš bratr Jidáš. Mazzolari v ní vyzývá ke slitování s „naším ubohým bratrem a zrádcem Jidášem“, který je jednou z nejtajemnějších postav v pašijovém dění.

Říká: „Já se za něj nestydím, protože vím, kolikrát jsem Pána zradil... Mám rád Jidáše, je to můj bratr. Také dnes večer se za něj budu modlit, protože nesoudím a neodsuzuji — měl bych totiž soudit a odsuzovat sám sebe.“ Mazzolari byl přesvědčen, že oslovení „příteli“, kterým se k Jidášovi obrací Ježíš, zatímco ho tento právě zrazuje svým polibkem, způsobilo, že Boží milosrdenství vstoupilo také do Jidášova srdce.

Nikdo v církvi, dokonce ani papež, pochopitelně není oprávněn oficiálně prohlásit, že Jidáš, popřípadě ten či onen zločinec, je v nebi. Dovedu si představit to pozdvižení, jaké by nastalo. Vždyť i pozměnění či doporučení jiné verze překladu modlitby Otčenáš, určené římským katolíkům, vyvolalo odpor jak u katolíků, tak u nekatolíků.

Ale myslím si, že dnešní svět potřebuje vědět, že Bůh víc odpouští než trestá. Boží a lidské milosrdenství spolu totiž úzce souvisí. Nelze nad tím s ateistickou přezíravostí mávnout rukou jako nad hloupostí. Papeži Františkovi se dá jistě leccos vytknout, ale nedá se mu upřít snaha o to, aby křesťané uvěřili v Boží milosrdenství pro všechny. Nejen pro spravedlivé, nejen pro vyvolené, nejen pro katolíky, dokonce nejen pro křesťany a nejen pro věřící. Přičemž to poslední bývá většinou tím největším problémem.