Odpustit Jidášovi

Eva Hájková

Postava Jidáše byla v dějinách křesťanství vždy předmětem sporů a dohadování. Zosobňuje totiž v sobě ne vždy vyjasněnou představu o tom, jak vypadá skutečné odpuštění.

Za nejhoršího lotra a zatracence v dějinách křesťanství býval pokládán Jidáš. Nic nebylo platné, že své zrady na Ježíšovi litoval bezprostředně poté, co se jí dopustil. Už bylo pozdě. Dva tisíce let si ho patrně většina křesťanů představovala v pekle, jak trpí ta nejkrutější muka.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Mnohé středověké legendy mu údajně připisovaly ty nejhorší vlastnosti, které se v něm projevovaly už od mládí — byl prý zlodějem, bratrovrahem, otcovrahem a krvesmilníkem, žijícím po zavraždění otce s vlastní matkou. A přece se už v temném středověku našli lidé, kteří se na Jidáše dívali trochu jinak. I to se dá vyčíst ze starých legend.

Mazzolari byl přesvědčen, že oslovení „příteli“, kterým se k Jidášovi obrací Ježíš, zatímco ho tento právě zrazuje svým polibkem, způsobilo, že Boží milosrdenství vstoupilo také do Jidášova srdce. Repro DR

Jedna z nich, pocházející z 10. století, vypráví, jak se putující skupinka mnichů setkala s mužem na skále, který jim prozradil, že je Jidáš, a že na této skále, díky Kristovu milosrdenství, může sedět každou neděli, dále pak od Vánoc do Tří králů, od Velikonoc do Svatodušních svátků a na svátek Nanebevzetí Panny Marie. Zbytek času musí trávit v pekle, kde je podroben krutým mukám.

Teolog Josef Imbach, který se o legendě zmiňuje ve své knížce „A učil je v podobenstvích“, praví: „Věčnost pekelného trestu lidé zjevně mnohdy vnímali jako něco téměř nemyslitelného; jedině tím se dá vysvětlit, že tato legenda přiznala Jidášovi v jeho utrpení pravidelné „rekreační přestávky“.

Dominikánský mnich a pozdější svatý Vincenc Ferrerský prý v roce 1391 pronesl kázání, v němž připomněl Jidášovu lítost nad jeho činem. Jidáš chtěl podle něj o odpuštění požádat samého Ježíše, chtěl jít před ukřižováním za ním, ale nepodařilo se mu k němu skrz davy protlačit, a tak ho prý o odpuštění poprosil aspoň v duchu, ještě dříve, než se oběsil. Jeho duše ještě zastihla Ježíše na Golgotě, vyprosila si tam od něj úplné odpuštění a vstoupila s ním na nebesa.

Brzy na to měl bratr Vincenc na krku inkviziční řízení. Není známo proč, ale je docela pravděpodobné, že kvůli svému skandálnímu kázání. Papežské schizma a s ním spojený zmatek zřejmě způsobily, že byl inkviziční proces nakonec zastaven.

Mám takovou představu, že lidé, kteří s těmito myšlenkami přicházeli, byli citlivější a měli zvláštní porozumění pro lidské slabosti. Nebo si možná byli vědomi svých vlastních selhání, proto byli ochotni odpouštět je i druhým, a věřili tedy, že i Bůh je odpouští.

Co na to současný papež?

Nedávno se papež František setkal s reportérem listu Die Zeit, který mu položil následující otázku:

Die Zeit: „Myslíte si, že by Bůh nakonec mohl odpustit masovým vrahům, jakými byli Hitler nebo Stalin?“

Papež František: „Nevím, je to možné… nevím. Ale mohu vám popsat něco, co mne hluboce zasáhlo. V burgundském Vézelay, kde začíná Svatojakubská cesta, stojí bazilika sv. Marie Magdalské. Na jednom sloupku je tam vytesán oběšený Jidáš a z druhé strany Dobrý Pastýř, který ho nese na svých ramenou. Takto středověcí mniši vyučovali teologii. Bůh odpouští až do poslední chvíle.“

Papež František dal vícekrát ve svém kázání najevo, že právě Jidáš je tou ztracenou, ba dokonce tou nejztracenější ovcí, kterou Pán hledá. Papež, zdá se, věnoval dost času úvahám o Jidášovi, jenž, navzdory své lítosti, narazil na nepochopení a nezájem tehdejších „klerikálů“. Ty totiž zajímal Zákon a jeho plnění, nikoli nešťastník, který si neví rady se spáchaným hříchem, a proto ho odbyli, ať si poradí sám. František nejednou ve svém vystoupení zmínil knihu Náš bratr Jidáš, s níž je důkladně obeznámen a kterou napsal Primo Mazzolari.

Primo Mazzolari byl farář v italském Bozzolu, který na Zelený čtvrtek roku 1958 kázal o Jidášovi v podobném smyslu jako kdysi Vincenc Ferrerský. Naznačil, že Jidáš možná zatracen není. Jeho homilie později vyšla knižně pod názvem Náš bratr Jidáš. Mazzolari v ní vyzývá ke slitování s „naším ubohým bratrem a zrádcem Jidášem“, který je jednou z nejtajemnějších postav v pašijovém dění.

Říká: „Já se za něj nestydím, protože vím, kolikrát jsem Pána zradil... Mám rád Jidáše, je to můj bratr. Také dnes večer se za něj budu modlit, protože nesoudím a neodsuzuji — měl bych totiž soudit a odsuzovat sám sebe.“ Mazzolari byl přesvědčen, že oslovení „příteli“, kterým se k Jidášovi obrací Ježíš, zatímco ho tento právě zrazuje svým polibkem, způsobilo, že Boží milosrdenství vstoupilo také do Jidášova srdce.

Nikdo v církvi, dokonce ani papež, pochopitelně není oprávněn oficiálně prohlásit, že Jidáš, popřípadě ten či onen zločinec, je v nebi. Dovedu si představit to pozdvižení, jaké by nastalo. Vždyť i pozměnění či doporučení jiné verze překladu modlitby Otčenáš, určené římským katolíkům, vyvolalo odpor jak u katolíků, tak u nekatolíků.

Ale myslím si, že dnešní svět potřebuje vědět, že Bůh víc odpouští než trestá. Boží a lidské milosrdenství spolu totiž úzce souvisí. Nelze nad tím s ateistickou přezíravostí mávnout rukou jako nad hloupostí. Papeži Františkovi se dá jistě leccos vytknout, ale nedá se mu upřít snaha o to, aby křesťané uvěřili v Boží milosrdenství pro všechny. Nejen pro spravedlivé, nejen pro vyvolené, nejen pro katolíky, dokonce nejen pro křesťany a nejen pro věřící. Přičemž to poslední bývá většinou tím největším problémem.

    Diskuse
    JN
    July 12, 2019 v 23.50
    "Dnešní svět potřebuje vědět, že Bůh víc odpouští než trestá"
    Mariana Otterová v jednom článku na DR kdysi napsala: "Nechtěla jsem, aby mě  p ř e s t o ~ m i l o v a l, chtěla jsem, aby mě 
    m i l o v a l. Mnohem bližší by mi byla teologie stvoření, v níž je Boží láska tak zřejmá, že není potřeba se jí neustále dožadovat."

    -----------------------------------------

    Zkusme si představit situaci, kdy všechno by bylo náhle zřejmé a i celý náš předchozí život by se najednou jevil jinak než dřív - pravdivě. Co by člověk odpověděl, kdyby najednou Boží láska byla tak zřejmá, že by nebylo třeba se jí dožadovat? Odmítl by někdo?
    July 13, 2019 v 10.28
    Já bych se zeptala spíš takto: Může být Boží láska zřejmá jenom tomu, kdo věří v Boha? Většina křesťanů si patrně myslí, že ano.
    Ale lze se zeptat i jinak: Nemůže v Boha uvěřit jen ten, komu je zřejmá Boží láska?
    Včera jsem se dočetla, že prý svatý Xaver říkával: "Mne nezajímá ani nebe, ani peklo, já mám rád Krista!" Takže jemu, zdá se, spása nechyběla.
    Problém je v tom, že pojetí spásy je u různých lidí různé a pak je těžké se domluvit.
    JN
    July 13, 2019 v 11.9
    Křesťanství je problém jazyka,
    tomu starému dnes není rozumět. Jazyk je problém křesťanství - osoba s vlastní vůlí není náhodně naprogramovaný systém. Náhoda a čas je problém porozumění.

    ------------------------------------

    Možná jednou věda lidskému rozumu ozřejmí, co to vlastně "náhoda" je. Zkuste si dát do vyhledávače "dvojštěrbinové experimenty v kvantové teorii":

    "... To však platí jen do okamžiku, než jeho polohu začneme zjišťovat například umístěním detektorů v blízkosti štěrbin. Světlo se ihned přestane chovat jako vlnění a začne se projevovat jako 'částice'. Mikroobjekty se chovají jako vlnění. Jestliže však experiment doplníme detektorem umožňujícím určit, kterou ze štěrbin zkoumaný objekt prošel (t.j. získat informaci o jeho cestě), interferenční efekty zmizí a naměříme částicové rozložení pravděpodobnosti dopadu."

    Souvisí "náhoda" s tím, jestli ji pozorujeme, nebo je příroda paranoidní? :-)

    "Wheeler dokonce spekuluje, že fyzikální jevy jsou přímo určovány otázkami, které přírodě kolem sebe klademe, a že tudíž nejsme pouhými pasivními pozorovateli vesmíru."
    JV
    July 13, 2019 v 12.4
    Trocha vysvětlení
    To je moc pěkný článek, paní Hájková.

    Kdybych měl mluvit za nás, za katolíky, tak bych k tomu ještě dodal, že se tak trochu dobýváte do otevřených dveří.

    V učení katolické církve je naprostou samozřejmostí, že katolík odpouští naprosto každému. Každý katolík je totiž také hříšník. Žádný hříšník také neví, jak velký je jeho hřích, jestli náhodou není ještě větší než ten Jidášův, Hitlerův, Stalinův, Napoleonův apod. Proto katolík přeje Boží náruč, Boží odpuštění i život věčný každému, tedy také Jidášovi a dalším. Vždyť žádný katolík neví, jestli by se choval lépe než např. Adolf Hitler, kdyby se narodil v jeho prostředí, prošel jeho výchovou, do jeho života vstoupili titíž lidé jako do života Hitlerova, působilo by na něj totéž myšlenkové prostředí, tatáž politická situace, měl tutéž povahu, potkávaly by jej stejné náhody atd, atd.

    Ježíš zavázal nás lidi milovat své bližní. A bližními jsou lidé úplně všichni, dokonce i ti mrtví i ti co se teprve narodí. Proto se nezdráhejme milovat ani Jidáše, Hitlera a Stalina. Pokud nám dělá potíž to ve vlastním srdci nějak zpracovat, pak pomysleme na vlastní hříchy a všechno co i z nich mohlo vzkynout, ale naší zásluhou nevzkynulo. Vždyť i oni byli na začátku jenom běžnými hříšníky. A pak jim všem přejme hojnost Božího odpuštění. Možná až tehdy, nebo právě jenom tehdy, může být odpuštěno i nám. A možná až se v nebi setkáme s Jidášem a dalšími, tehdy se nám Boží láska zjeví ve své plnosti a my procitneme a konečně pochopíme Boží velikost.

    Ostatně, trápit se s tím nemusíme. Rozhodovat bude Bůh a ten bude spravedlivý. My nikdy spravedlivý nejsme.

    Váš Jiří Vyleťal
    IH
    July 13, 2019 v 12.6
    Panu Nushartovi:

    Náhoda je divná věc. Zrovna včera večer jsem zaznamenal v pražském metru cizince v triku s (anglickým) nápisem "Schrödingerova kočka žije".

    Paní Hájkové:

    Křesťané by Jidášovi odpustit měli. To, že zradí, bylo dáno. Bůh přece svého jediného Syna lidem obětoval.

    Mimochodem, tahle determinovanost, kterou dogmatičtí věřící leckdy zdůrazňují, se mi nikdy nelíbila.
    PK
    July 13, 2019 v 12.39
    Malá oprava
    Paní Hájková, do jinak pěkného článku vám proklouznul jeden omyl:

    "Nikdo v církvi, dokonce ani papež, pochopitelně není oprávněn oficiálně prohlásit, že Jidáš, popřípadě ten či onen zločinec, je v nebi."

    To není pravda. Tohle papež oprávněn oficiálně prohlásit je, a toto prohlášení se jmenuje svatořečení. Ale předchází mu dlouhý proces dokumentování ctnostných skutků dotyčného, důkazů jeho svatosti atd. Ke slovu přichází také tzv. "advocat diaboli", který naopak poukazuje na hříšné skutky dotyčného. A v případě Jidášově by určitě něco našel :-)

    Ono je to jinak. V té vaší větě je špatně jedno slovo. Správně to zní takto:

    Nikdo v církvi, dokonce ani papež, pochopitelně není oprávněn oficiálně prohlásit, že Jidáš, popřípadě ten či onen zločinec, je v pekle.
    PK
    July 13, 2019 v 12.41
    Pane Horáku
    Tahle determinovanost neexistuje, a ten, kdo ji zdůrazňuje, není dogmatik, nýbrž heretik. Viz předchozí příspěvek. O nikom nemůžeme s určitostí prohlásit, že je v pekle.
    JN
    July 13, 2019 v 17.13
    Determinovanost při klasickém chápání času (a náhody) omezuje i samotného Boha
    Bůh v tomto pojetí lineárně plynoucího času nemůže být současně vševědoucí i všemohoucí. Vědění zužuje prostor pro libovůli (pro rozhodování) a svobodu lze pak chápat jen jako Spinozovu "poznanou nutnost". Jestliže by na počátku času Bůh přesně věděl, co se v každém ze všech příštích okamžiků přesně stane, pak by v jakémkoliv příštím okamžiku už nemohl udělat nic jiného než to, co je dáno jeho předchozím věděním, už by se nemohl rozhodnout udělat něco jiného, protože by tím porušil svoji předchozí vševědoucnost. Při takovémto lineárním chápání času Bůh nemůže být všemohoucí (svobodný ve smyslu "libovůle"), nebo může být všemohoucí, ale nemůže být zase vševědoucí. Obojí zároveň se v naší logice (dané naší zkušeností s plynutím času) vylučuje.

    Východisko z tohoto paradoxu poskytl sv. Augustin a po něm i Einstein - čas je podle nich něco jiného než to, čím se podle naší zkušenosti zdá být. Neexistuje prázdný prostor, ve kterém běží čas. Čas vznikl společně s prostorem, neexistuje ani prázdný prostor bez hmoty (či energie) a hmotná tělesa se shlukují tam [gravitace], kde stárnou nejpomaleji.

    Problém determinovanosti má tedy při novém chápání času - v souladu s moderní fyzikou, (a při nekonvenčním pohledu na "náhodu") zcela nové rozměry.

    Problém neslučitelnosti vševědoucnosti a všemohoucnosti je problém starých (osvícenských?) představ o Bohu, čase a prostoru, ve kterých je Bůh časoprostoru podřízen, představ ve kterých Bůh - pokud existuje - existuje v rámci časoprostoru.
    July 13, 2019 v 18.37
    Panu Kolaříkovi
    Taky jsem na to pomyslela. Totiž na to, že papež má vlastně právo někoho svatořečit, čímž se samo sebou rozumí, že je v nebi.
    Jenže toto se děje v rámci římskokatolické církve, nikoliv celého křesťanstva. Jiní křesťané nemusí svaté uznávat. Podobně jako neuznávají pozměnění modlitby Otčenáš.
    + Další komentáře