Pekelná spravedlnost

Eva Hájková

Jak byla v různých kulturách a historických obdobích chápána spravedlnost? Je nám smysl pro spravedlnost vrozen a jakou úlohu přitom hraje náboženství?

Spravedlnost bývala považována za jednu z nejdůležitějších ctností. Římský právník Ulpianus ji kdysi stručně charakterizoval takto: „Poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“. Vlastně se dá říci, že spravedlnost je mezilidským vztahem. Obec bez spravedlnosti těžko obstojí. A jen spravedliví lidé mohou vytvářet spravedlivou obec. Spravedlnost není jen záležitostí profesionálů.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Spravedlnost nemusí znamenat úplnou rovnost — ačkoliv rovnost před zákonem jistě ano. V jiných oblastech — například pokud jde o distributivní spravedlnost — lidé obvykle uznávají určitou zásluhovost, tedy uznávají právě ten prvek „každému dát, co mu patří“. Akceptují, že druhý vydělává víc, pokud cítí, že si to skutečně víc zaslouží. Dost přitom záleží na tom, jak kdo své schopnosti správně ohodnotí. Z toho pak vyplývají vnitřní pocity — buďto spokojenost, nebo pocit křivdy.

Staří Řekové zosobňovali spravedlnost v bohyni Diké, někdy ztotožňované s Themidou, bohyní zákonného pořádku, jindy pokládané za Themidinu dceru. Atributem obou bývaly váhy a meč. Byla-li Themis přehlížena, zavolala si na pomoc další dceru, bohyni Nemesis — bohyni nutnosti a nemilosrdné odplaty, která se zobrazovala též s uzdou, bičem a kolem, označujícím snad roční koloběh, snad osud. Kolo by mohlo být příznačným symbolem stálého opakování dějů (například střídání spravedlnosti a nespravedlnosti).

Staří Řekové zosobňovali spravedlnost v bohyni Diké. Foto Pixabay

Antika si ostatně na víru v konečnou spravedlnost příliš nepotrpěla. J. Ratzinger v knížce Eschatologie, smrt a věčný život píše: „Očekávání naprosto spravedlivého světa má základ v židovsko-křesťanské duchovní nauce. Ostatní kultury se bránily zoufalství, které vyvolávala přítomnost se svým utrpením a nespravedlnostmi, myšlenkou věčného koloběhu nebo osvobozením v nirváně.“ Naše víra v lepší, spravedlivější svět pochází tedy z židovsko-křesťanského kořene.

Pokud lidé žili v menších obcích, bylo pro ně patrně snazší udržet mezi sebou spravedlnost. Tam, kde vznikaly velké říše, založené na otrocké práci, to pravděpodobně bývalo horší. Ve složitém světě se výkon spravedlnosti víc a víc přesouval do záhrobí. Zlovolníkům se po smrti nebo na konci časů slibovala odplata za zlé činy, kterých se dopustili vůči spravedlivým.

Nebe a peklo jsou vlastně takovým snem spravedlivých o posmrtné odplatě za dobrý nebo špatný život. Odplatě, kterou nebylo možné uskutečnit na zemi a která se tímto přenáší do budoucího času. Byli to přece umučení křesťané, kdo volali k Bohu: „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“

Nebyla to tedy Boží vůle, aby vzniklo peklo. A už vůbec ne aby v něm lidé trpěli věčná muka. I když se slova o posmrtných trestech — nepochybně pro výstrahu — objevují také v evangeliích. Pokud taková víra přispívala k odvrácení zlých skutků, měla jistě své opodstatnění.

V řecké mytologii bylo nejstrašnějším trestem pro hříšníky svržení do Tartaru, hluboké temné propasti s železnými zdmi a bránami. Tam si odpykával svá muka pověstný svévolník Tantalos. Kladní hrdinové, kteří měli zásluhy, odpočívali v Elysiu.

Ve Starém Zákoně se vlastně o pekle jakožto o místě zatracení ještě nemluví. Častěji je tam řeč o šeolu — říši mrtvých — odpovídající zhruba řeckému Hádu — podsvětí. To bylo spíš místo „neutrálního“ pobytu mrtvých než místo trestu. Zdá se, že zpočátku byla dostačujícím trestem za hříchy sama smrt. Lidé se báli především smrti předčasné nebo potupné, nikoliv smrti přirozené, následující po velmi dlouhém a naplněném životě.

Synonymem pro peklo se stala Gehenna, hrůzu budící údolí nedaleko Jeruzaléma, kde prý Kenaánci ještě před příchodem Izraelitů přinášeli dětské oběti bohu Molochovi. Později obyvatelé města používali toto místo jako skládku odpadu. Trvale tam udržovali oheň, aby se odpadky spálily. To, co nestrávil oheň, bylo potravou pro červy. Z toho vznikla představa, že takto skončí zlí lidé.

Ve středověku prý všudypřítomný strach z pekla pronásledoval i Martina Luthera, dokud nedospěl k poznání, že Boží milost platí pro každého, kdo ji vírou přijme, že tedy skutky nejsou pro spásu důležité. Byla to jistě úleva. Na druhé straně to mohlo potvrzovat paradoxní představu, že věřícím křesťanům budou odpuštěny hříchy, zatímco ateisté nebo jinověrci usilující o spravedlivý život skončí „bez Krista“ v pekle.

I dnes křesťané věří v možnost věčného zatracení. Ale jsou mezi nimi značné rozdíly, co se týče chápání pekla. Někdy se peklo vykládá jako stav úplné osamocenosti a oddělení od milujícího Boha, pro něž se člověk dobrovolně rozhodl. Vždyť i slovo „ďábel“ (diabolos) označuje toho, kdo odděluje. K takovému oddělení může vlastně dojít už tady na zemi. Nebo se posmrtným trestem rozumí úplný zánik, smrt, aniž by člověka čekalo setkání s milujícím Bohem a vzkříšení v budoucím věku.

Vyplatí se být spravedlivým?

„A co se týká tý poctivosti, je to vždy moc hezká věc, poněvadž s ní člověk vždycky nejdál dojde. Jako když jsou ty závody v chůzi. Jak začne fixlovat a běžet, už je distancovanej. To se stalo mýmu bratranci. Poctivej člověk je všude váženej, ctěnej, spokojenej sám sebou a cítí se jako znovuzrozenej, když jde ležet a může říct: ,Dneska jsem byl zase poctivej.‘“ Tuto známou řeč vedl Švejk před nadporučíkem Lukášem, zatímco ten si při tom pomyslel něco o blbosti.

Čtenář Dobrého vojáka Švejka ihned chápe, že jde o sarkasmus. Ale proč vlastně? Je poctivost opravdu tak směšná? Opravdu neplatí, že s ní „nejdál dojdeš“?

Jak to tedy ve skutečnosti je? Vyplatí se „poctivě žít, nikomu neškodit, každému dávat, co mu patří“? Jsou opravdu lidé, kteří večer před ulehnutím zpytují svědomí, jestli se dnes chovali poctivě a spravedlivě, takoví hlupáci?

Mnoho optimisticky smýšlejících lidí se domnívá, že řídit se zásadou „Čiň druhým, jak chceš, aby druzí činili tobě“, se opravdu vyplatí a že se to oceňovalo vždycky a ve všech kulturách. Nebo že smysl pro spravedlnost je člověku vrozen a že ho projevují už malé děti. Ale proč je potom na zemi tolik nespravedlnosti?

Karel Marx si myslel, že na vině je rozdělení společnosti na třídy a že spravedlivá společnost, která v budoucnu vznikne, bude automaticky „produkovat“ spravedlivé a dobré lidi. Neboť jednotlivci jsou „produktem“ společnosti.

Křesťanství má svou nauku o dědičném hříchu a o padlých andělech, jimiž vysvětluje přítomnost zla ve světě. Některým lidem vadí, že křesťané stále věří v posmrtnou spravedlnost. Jak už bylo řečeno výše, jsou v tom mezi nimi poměrně velké rozdíly, které narůstají současně s tím, jak se v křesťanstvu rozšiřuje vlastní četba a vlastní chápání biblických textů a zdůrazňuje se úloha svědomí namísto kdysi „k věření předkládané“ jednotné církevní nauky. Zdůraznění úlohy svědomí jednotlivce je však potřebná věc. Rychlé sjednocení v těchto otázkách proto zatím není možné.

Ale jistě je chvályhodné pokoušet se o dialog, ekumenismus a podobné záležitosti. Snažit se o sbližování, nikoliv o vzájemnou izolaci. Vždyť oddělení peklu napomáhá, jak bylo výše řečeno.

Ať už je to s peklem, jak chce, být spravedlivým a poctivým člověkem, který — jak se psalo ve Starém Zákoně — „chodí před Boží tváří“, se určitě vyplatí i tady na zemi. Nemusí se to, pravda, vyplatit finančně. Ale jsou i jiné hodnoty, o které stojí za to usilovat, než jsou peníze. Pro ty, kdo si nedovedou představit Boží lásku, je to například pokoj a čisté svědomí.

Nicméně, Bůh sám (nikoliv peklo) je tím, kdo člověka ke spravedlivosti uschopňuje. Bude-li na světě přibývat spravedlivých a poctivých lidí, není možné, aby se jednou celý svět nestal lepším místem k životu, kde už nebude zapotřebí žádné pekelné odplaty.

    Diskuse
    JP
    April 14, 2019 v 13.2
    Ten, kdo odděluje...
    Tady se nám jedním rázem otevírá celá škála naprosto zásadních témat.

    Počněme s tím ďáblem; diabolos, ten který dělí, rozděluje (prapůvodní překlad by byl nějak: ten který rozhazuje věci od sebe respektive hází věcmi sem a tam, vytváří roztržku; Pomlouvač).

    Tady je v prvé řadě krajně zajímavý rozdíl mezi pozicí Satana v hebrejském pojetí na straně jedné, a v pojetí křesťanském na straně druhé.

    To křesťanské pojetí vychází vlastně už z perské striktní duality mezi Dobrem na straně jedné, a Zlem na straně druhé. Protiklad absolutní, nesmiřitelný. Dobro je u Boha; a u Boha je jenom Dobro. Zlo je pouze u Satana, a ten je ztělesněním Zla.

    U těch starých Hebrejců tomu bylo ale ještě zcela zásadně jinak. Dobro a zlo - to byly nakonec jenom dva různé aspekty té samé skutečnosti, té samé vyšší jednoty - která sama (tato jednota) je přítomna u Boha.

    Proto také u těch starých Hebrejců Satan ještě zdaleka není nějakým odpůrcem Boha, jak ho chápou křesťané; Satan jedná výlučně ve službách Boha, je jakýmsi vrchním žalobcem u nejvyššího, božího soudního dvoru. Zároveň je Svůdcem - ale i to výlučně ve službě Boha, aby tento mohl přezkoumat věrnost svých věřících (Job a jeho rány).

    Rozhodující je tady tedy jedno: nejen dobro, ale i zlo jsou zcela přirozené atributy vezdejšího světa, jako takové nezničitelné, neodstranitelné. A jejich přítomnost v tom vezdejším světě vzchází od samotného Boha. Bůh tedy není Dobro, v tom smyslu jak ho chápou lidé; Bůh je něčím více nežli tou lidskou představou dobra, Bůh je tou absolutní Jednotou všeho.

    A teď učiňme skok - jak se ukáže, nijak velký - k řecké filozofii. A to hned k prvnímu z jejích velkých myslitelů, jehož myšlenky se nám dochovaly: k Anaximandrovi.

    Centrálním pojmem Anaximandrovy filozofie, jeho ontologie je pojem "apeiron". Což znamená: to Neohraničené; to co nemá žádných hranic, co není omezené ničím jiným, nežli sebou samým. Není obtížné rozpoznat, že už Anaximandros zde má na mysli v zásadě to samé, co až později Parmenides systematicky analyzuje a označuje jako čisté, absolutní Bytí. (A stejně tak můžeme tušit, že toto "apeiron", to Neohraničené, má stejné základní atributy jako křesťanský, respektive vůbec monoteistický Bůh. Ten je také neomezen, neohraničen ničím jiným, nežli sám sebou.)

    A teď zpět k Anaximandrovi. Ten tedy vychází z tohoto Neohraničeného, Nekonečného. A když svůj pohled vrhne na náš svět vezdejší, přítomný, materiální, tady spatřuje vzápětí: toto je naopak svět h r a n i c. Všechny věci, všechny předměty tohoto světa vezdejšího jsou ohraničené, omezené. Či snad spíše: v y m e z e n é, oproti každé věci jiné.

    Ty předmětné, omezené věci se v y n o ř u j í z té sféry neomezeného, čistého Bytí - a zase se do něj vracejí.

    A teď se nám objeví jeden dosti nečekaný, ale velmi zajímavý moment. Paní Hájková zmínila řeckou bohyni spravedlnosti Diké. A Anaximandros právě tento moment, tento akt vynoření se konečných, omezených věcí z oné říše apeiron označuje jako - "adikia"!

    Adikia - čili bezprostřední opak, protiklad té spravedlnosti diké; adikia, vznik předmětných věcí našeho světa, je tedy sám o sobě a bezprostředně a absolutně p ř e č i n!!

    Ty věci našeho vlastního světa (včetně nás samých ovšem) tedy vůbec nemohou být jiné, nežli v daném smyslu špatné, vadné, nespravedlivé!

    Je to - v daném rámci uvažování - naprosto logické; jak řečeno každá materiální věc se nevyhnutelně vymezuje proti všem druhým, už svou samotnou existencí; a už tím nevyhnutelně narušuje, ničí tu prapůvodní ("holistickou") jednotu všeho jsoucího.

    Věci, aktéři tohoto světa se tedy naprosto nevyhnutelně dostávají do vzájemného p r o t i k l a d u, do vzájemného sporu.

    Ovšem: tento vzájemný protiklad či spor naprosto není jenom negativní, jenom špatný; jak řečeno on je nutný, bez toho vzájemného vymezení, bez tohoto vzájemného sporu by tyto věci, náš svět sám vůbec nemohly existovat. Ty předměty jsoucího světa tedy vstupují do vzájemného konfliktu a sporu; ale tím zároveň jednají podle v y š š í h o z á k o n a veškerého bytí.

    Anaximandros tento vztah (jsoucích, jednotlivých) věci vůči sobě navzájem poeticky popisuje tak, že svou vzájemnou existencí si "navzájem splácejí svůj dluh"! Neboť - doslova - "splácejí navzájem s p r a v e d l i v ý trest a pokání za jejich nespravedlnost podle uspořádání času".

    Anaximandros tedy vidí tu vnitřní (dialektickou) spojitost všech věcí; ty věci jsou spojeny nejen svým zakotvením a původem v onom neohraničeném (božském) apeiron, nýbrž každá v s o b ě s a m é je spojena vnitřním poutem se svým protějškem, se svým protikladem ("splácí mu svůj dluh").

    Co nám tedy z toho všeho vyplývá pro naši otázku po spravedlnosti, po Dobru? Jak je to teď tedy: má blíže pravdě to pojetí křesťanské, se svým striktním dualismem božího Dobra na jedné, a (pod)pozemského Zla na druhé straně - anebo měli pravdu ti staří Hebrejci s tím, že Dobro a Zlo na tomto světě jsou oba nutné a potřebné, a teprve až jejich transcendentální, metafyzická jednota je samotný Bůh?

    Ve skutečnosti tato dvě pojetí sama nejsou dichotomická, nýbrž komplementární; a jak jsme viděli, u Anaximandra je to všechno spojené v jednom jediném vnitřně provázaném celku.

    Ano, jenom a pouze v tom neohraničeném apeiron (které sám Anaximandros obdařuje predikátem "božské") - jenom a jedině v něm je naprostá, absolutní, ničím - a tedy žádným sporem - nezkalená jednota všeho jsoucího. Tedy to, co bychom mohli pociťovat jako absolutní Dobro. Ve srovnání s tím je sféra vezdejšího, materiálního světa tedy vždy principiálně deficitní; je to sféra protikladu, konfliktu, sporu.

    Ale na straně druhé stejně tak zároveň platí i to pojetí starohebrejské: že tento svět vezdejší je prolnut tímto konfliktem, tímto sporem - to je ryzí nutnost; je to samotná "Boží vůle".

    Tento konflikt je totiž za prvé jak řečeno naprosto nutný, neboť bez něj by vůbec nic nemohlo reálně existovat. Je to totiž právě tento konflikt, který je zdrojem veškerého dění, veškerého pohybu. Jak to nazval Aristoteles: "aby dění se nevyčerpalo".

    Ale za druhé, tento konflikt je sám o sobě zároveň vyvažován tou v n i t ř n í spojitostí všech věcí, tedy jejich snahou p ř e k o n a t pozitivně tento konflikt a spor; je to právě ten stav a akt, kdy věci jsoucího světa "si navzájem splácejí svůj dluh", a to podle zákona.

    ---------------------------------------------

    Takže tedy: co s tou spravedlivostí? Kde ji nalézt?

    Za prvé, přestaňme se oddávat iluzi, že by bylo možno nějakou absolutní, konečnou, dokonalou spravedlivost (a tedy "Dobro") nalézt na tomto světě. Jak řečeno tento svět je nevyhnutelně v neustálém dynamickém pohybu, změně - a v neustálém nalézání a obnovování hranic. Tady nevyhnutelně dochází k deformacím - a tedy i k nespravedlnostem.

    Ale - přestaňme si stejně tak dělat iluze o tom, že nějaké to "absolutní, čisté" Dobro by bylo někde v transcendentálních nebeských sférách, u Boha! Protože i o této "nebeské" sféře platí nakonec to samé: absolutní harmonie by znamenala ztrátu jakékoli dynamiky, jakéhokoli pohybu - a tedy "tepelnou smrt"! Totální entropii. Proto tato zdánlivě absolutní, ryzí božská sféra nevyhnutelně m u s í vytvořit ten protiklad, ten konflikt světa vezdejšího, a sama do něj vstoupit.

    Bůh sám nemůže existovat bez protipozice, bez kontrastu, bez protikladu.

    Bůh nemůže existovat bez Ďábla.

    Ďábel je nakonec jenom rubem toho, čeho je Bůh lícem. Ani tato mince nemůže sestávat jenom z jedné jediné strany.

    Takže s tou spravedlností? - Nehledejme absolutní spravedlnost; nikdy ji nenajdeme. Ani v tomto světě, ani ve světě transcendentálním.

    Ono plně a naprosto postačí, když by se nám podařilo dosáhnout toho, aby v tomto světě vezdejším všichni řádně, a především z v l a s t n í h o u v ě d o m ě n í a přesvědčení "navzájem spláceli svůj dluh".

    Pokud toto dokážeme - pak si budeme moci s uspokojením říci, že jsme dosáhli toho nejvyššího stupně spravedlnosti, jaká je vůbec v celém jsoucím univerzu možná.
    April 14, 2019 v 14.0
    Ba ne, pane Poláčku. Bůh nepotřebuje nutně Satana jako svůj protipól. Bůh je původce života a vlastně Život sám. Život nepotřebuje smrt. Zlo bude nakonec poraženo a skončí, stejně jako ďáblové i jako sama smrt, v ohnivém jezeře, odkud není návratu. Tak je to psáno v knize Zjevení. A všichni ostatní budou vzkříšeni k věčnému životu. To bude ta konečná spravedlnost. Nikoliv neustálé vzájemné splácení dluhů.
    Pár poznámek na okraj:

    Jak píše pan Poláček - součástí Boha nutně musí být i Zlo. Na rozdíl od něj (a v tom jsem asi křesťanem) si ovšem nemyslím, že by nutně muselo být trvalou součástí Boha. Bylo rozpoznáno, odděleno a svrženo. To, co v Bohu ze zla navždy zůstává, je jeho potenciál, ne jeho přímá přítomnost.
    Proto může Kristus soudit a také odpouštět.
    A člověk, který projde do božího království, coby obraz boží také bude navždy v sobě mít jakousi neutuchající vzpomínku na zlo světa vezdejšího (zlo které sám způsobil i zlo, kterému byl vystaven), která mu zabrání propadnout se do nerozlišení i ve světě absolutního dobra.

    Na druhou stranu nechápu jisté křesťanské náhledy na zlo. Třeba jsem už jak u paní Hájkové, tak u pana Kolaříka narazil na názor, že když kupříkladu rozsápe člověka divoké zvíře, je to zlo.
    Podle mě je to neštěstí, smutná událost, tragédie. Ale zlo?
    Medvěd nebo lev přece nemůžou jít do pekla...

    A vyloženě souhlas se závěrečnými odstavci pana Poláčka.

    A ještě poznámka o dětské nevinnosti a spravedlnosti -- děti umějí být nesmírně kruté...

    ------------------------------------------
    Psáno na počítači, monitoru a klávesnici vyrobených v Číně.
    U psaní jsem poslouchal klavírní impresionismus Karola Szymanowského, v podání klavíristy Piotra Anderszewskiho, na zesilovači vyrobeném v Číně a reproduktorech vyrobených v USA.

    spotify:album:2R2H7jt13sFx45S1GVOhwj
    JV
    April 14, 2019 v 15.42
    O milosti
    Protože jsme se ocitli v čase velikonočním, rád bych k úvaze paní Hájkové o spravedlnosti cosi dodal

    Víc než spravedlnost je milosrdenství. Spravedlnost, to je vlastně starozákonní „oko za oko, zub, za zub“. Nic víc.

    Novozákonní „spravedlnost“ žádnou spravedlností není. Je milostí. Není to „oko za oko, zub za zub“, ale pohlazení za úder do tváře, odpuštění a láska za ublížení a nespravedlnost. Milosrdenství, to je všechno za nic. Jaká to změna, že?

    Když vojáci Ježíše křižují, volá Ježíš k Bohu: „Odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ Vždyť to je milost udělovaná těm, kteří páchají zlo, a to ještě před tím, než dílo zla dokončí. Jaká to nezměrná milost a velkorysost, kterou Bůh projevuje vůči hříchem naplněnému člověku.

    Ne, že by spravedlnost nebyla potřeba, není však ničím více, než nápravou (v praxi často velmi chabou). Chybí ji láska, není v ní odpuštění a neukazuje cestu ven ze hříchu, cestu nazpět do ráje. Spravedlnost zapadá do logiky světa, ale ne do logiky království Božího.

    Jen milost nás přivede zpátky do společenství s Bohem a dá nám to, co nám Bůh na začátku věků přislíbil.

    Jiří Vyleťal
    JN
    April 14, 2019 v 15.54
    „Kdy už, Pane svatý a věrný, vykonáš soud a za naši krev potrestáš ty, kdo bydlí na zemi?“
    Umírali tedy s nenávistí ke svým trýznitelům?
    April 14, 2019 v 16.44
    Ve Zjevení je psáno, že tak volali ti, "kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali", pane Nusharte.
    Kdyby měli v srdci nenávist, tak by snad slovo Boží nezvěstovali. Proto je těžké Zjevení nějak vykládat.
    Ale odpouštět jistě také není snadné. Zvlášť pro toho, kdo hodně vytrpěl. Nedá se to nikomu nařídit. Ze začátku to možná uměl jenom Ježíš.
    Umíme to my?
    April 15, 2019 v 6.48
    Ještě k Božímu soudu
    Ono taky záleží na tom, jak si ten Boží soud představujeme.
    Ve známé písni "Pane můj, co v nebi je Tvůj dům", se v jenom verši zpívá: "Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou..."
    A v knize Překvapivá naděje se zase píše, že Boží soud je něco, nad čím se zaraduje i příroda. Tedy ne prosté potrestání, ale náprava všeho.
    Všenáprava světa, o níž psal Komenský, měla být vlastně také takovým Božím soudem.
    JN
    April 15, 2019 v 9.55
    Nenávist a gulag, nenávist jako cesta k lepšímu světu
    Odpouštět je těžké, ale aby člověk mohl odpustit, musí nejprve vědět, že je to vůbec k něčemu dobré.

    Někdy si totiž lidé myslí, že dobré je nenávidět a dokonce si to i teoreticky odůvodní, jako třeba v diskusi pod článkem o gulazích. V té diskusi pod tím článkem dokonce ani nejde o odůvodňování nenávisti trýzněných proti trýznitelům, ale o odůvodňování nenávisti ("nelásky" proti jinak smýšlejícím) jako údajné podmínky pokroku k lepšímu světu.

    Jestliže bychom ovšem na jedné straně bojovali proti normalizaci nenávisti a na druhé straně tvrdili, že nenávist proti jinak smýšlejícím je prostředkem k dosažení lepšího světa, byla by to argumentace velmi nečestná, protože bychom jednoduše měli na mysli jen to, že naše nenávist je dobrá, zatímco nenávist našich nepřátel je špatná. Takováto argumentace je nejen nečestná, ale neobstojí ani intelektuálně.
    April 15, 2019 v 11.49
    Spravedlnost konečná a nekonečná
    Lidská spravedlnost není nerozporná a může se dostávat do konfliktu s jinými hodnotami.

    Jeden z rozporů paní Hájková zmiňuje, ten mezi rovností a zásluhovostí. Tam je možný jen kompromis, se kterým nikdy nebudou všichni souhlasit. Ti kdo více odváděli na pojištění, mají nárok na vyšší důchod. Ale o kolik? Všichni mají přece nárok na důchod, ze kterého se dá žít. A co ženy, které se staraly o děti?
    April 15, 2019 v 11.59
    Spravedlnost a odpuštění
    Odpouštět těm, kdo nám ublížili pomáhá naší duši, zejména je důležité odpouštět svým rodičům, což ale vždy nejde.

    Na společenské úrovni je ale odpouštění také cestou k míru, například po občanské válce nebo po pádu diktatur. Mír ale bývá málokdy spravedlivý.
    + Další komentáře