Tady se nám jedním rázem otevírá celá škála naprosto zásadních témat.

Počněme s tím ďáblem; diabolos, ten který dělí, rozděluje (prapůvodní překlad by byl nějak: ten který rozhazuje věci od sebe respektive hází věcmi sem a tam, vytváří roztržku; Pomlouvač).

Tady je v prvé řadě krajně zajímavý rozdíl mezi pozicí Satana v hebrejském pojetí na straně jedné, a v pojetí křesťanském na straně druhé.

To křesťanské pojetí vychází vlastně už z perské striktní duality mezi Dobrem na straně jedné, a Zlem na straně druhé. Protiklad absolutní, nesmiřitelný. Dobro je u Boha; a u Boha je jenom Dobro. Zlo je pouze u Satana, a ten je ztělesněním Zla.

U těch starých Hebrejců tomu bylo ale ještě zcela zásadně jinak. Dobro a zlo - to byly nakonec jenom dva různé aspekty té samé skutečnosti, té samé vyšší jednoty - která sama (tato jednota) je přítomna u Boha.

Proto také u těch starých Hebrejců Satan ještě zdaleka není nějakým odpůrcem Boha, jak ho chápou křesťané; Satan jedná výlučně ve službách Boha, je jakýmsi vrchním žalobcem u nejvyššího, božího soudního dvoru. Zároveň je Svůdcem - ale i to výlučně ve službě Boha, aby tento mohl přezkoumat věrnost svých věřících (Job a jeho rány).

Rozhodující je tady tedy jedno: nejen dobro, ale i zlo jsou zcela přirozené atributy vezdejšího světa, jako takové nezničitelné, neodstranitelné. A jejich přítomnost v tom vezdejším světě vzchází od samotného Boha. Bůh tedy není Dobro, v tom smyslu jak ho chápou lidé; Bůh je něčím více nežli tou lidskou představou dobra, Bůh je tou absolutní Jednotou všeho.

A teď učiňme skok - jak se ukáže, nijak velký - k řecké filozofii. A to hned k prvnímu z jejích velkých myslitelů, jehož myšlenky se nám dochovaly: k Anaximandrovi.

Centrálním pojmem Anaximandrovy filozofie, jeho ontologie je pojem "apeiron". Což znamená: to Neohraničené; to co nemá žádných hranic, co není omezené ničím jiným, nežli sebou samým. Není obtížné rozpoznat, že už Anaximandros zde má na mysli v zásadě to samé, co až později Parmenides systematicky analyzuje a označuje jako čisté, absolutní Bytí. (A stejně tak můžeme tušit, že toto "apeiron", to Neohraničené, má stejné základní atributy jako křesťanský, respektive vůbec monoteistický Bůh. Ten je také neomezen, neohraničen ničím jiným, nežli sám sebou.)

A teď zpět k Anaximandrovi. Ten tedy vychází z tohoto Neohraničeného, Nekonečného. A když svůj pohled vrhne na náš svět vezdejší, přítomný, materiální, tady spatřuje vzápětí: toto je naopak svět h r a n i c. Všechny věci, všechny předměty tohoto světa vezdejšího jsou ohraničené, omezené. Či snad spíše: v y m e z e n é, oproti každé věci jiné.

Ty předmětné, omezené věci se v y n o ř u j í z té sféry neomezeného, čistého Bytí - a zase se do něj vracejí.

A teď se nám objeví jeden dosti nečekaný, ale velmi zajímavý moment. Paní Hájková zmínila řeckou bohyni spravedlnosti Diké. A Anaximandros právě tento moment, tento akt vynoření se konečných, omezených věcí z oné říše apeiron označuje jako - "adikia"!

Adikia - čili bezprostřední opak, protiklad té spravedlnosti diké; adikia, vznik předmětných věcí našeho světa, je tedy sám o sobě a bezprostředně a absolutně p ř e č i n!!

Ty věci našeho vlastního světa (včetně nás samých ovšem) tedy vůbec nemohou být jiné, nežli v daném smyslu špatné, vadné, nespravedlivé!

Je to - v daném rámci uvažování - naprosto logické; jak řečeno každá materiální věc se nevyhnutelně vymezuje proti všem druhým, už svou samotnou existencí; a už tím nevyhnutelně narušuje, ničí tu prapůvodní ("holistickou") jednotu všeho jsoucího.

Věci, aktéři tohoto světa se tedy naprosto nevyhnutelně dostávají do vzájemného p r o t i k l a d u, do vzájemného sporu.

Ovšem: tento vzájemný protiklad či spor naprosto není jenom negativní, jenom špatný; jak řečeno on je nutný, bez toho vzájemného vymezení, bez tohoto vzájemného sporu by tyto věci, náš svět sám vůbec nemohly existovat. Ty předměty jsoucího světa tedy vstupují do vzájemného konfliktu a sporu; ale tím zároveň jednají podle v y š š í h o z á k o n a veškerého bytí.

Anaximandros tento vztah (jsoucích, jednotlivých) věci vůči sobě navzájem poeticky popisuje tak, že svou vzájemnou existencí si "navzájem splácejí svůj dluh"! Neboť - doslova - "splácejí navzájem s p r a v e d l i v ý trest a pokání za jejich nespravedlnost podle uspořádání času".

Anaximandros tedy vidí tu vnitřní (dialektickou) spojitost všech věcí; ty věci jsou spojeny nejen svým zakotvením a původem v onom neohraničeném (božském) apeiron, nýbrž každá v s o b ě s a m é je spojena vnitřním poutem se svým protějškem, se svým protikladem ("splácí mu svůj dluh").

Co nám tedy z toho všeho vyplývá pro naši otázku po spravedlnosti, po Dobru? Jak je to teď tedy: má blíže pravdě to pojetí křesťanské, se svým striktním dualismem božího Dobra na jedné, a (pod)pozemského Zla na druhé straně - anebo měli pravdu ti staří Hebrejci s tím, že Dobro a Zlo na tomto světě jsou oba nutné a potřebné, a teprve až jejich transcendentální, metafyzická jednota je samotný Bůh?

Ve skutečnosti tato dvě pojetí sama nejsou dichotomická, nýbrž komplementární; a jak jsme viděli, u Anaximandra je to všechno spojené v jednom jediném vnitřně provázaném celku.

Ano, jenom a pouze v tom neohraničeném apeiron (které sám Anaximandros obdařuje predikátem "božské") - jenom a jedině v něm je naprostá, absolutní, ničím - a tedy žádným sporem - nezkalená jednota všeho jsoucího. Tedy to, co bychom mohli pociťovat jako absolutní Dobro. Ve srovnání s tím je sféra vezdejšího, materiálního světa tedy vždy principiálně deficitní; je to sféra protikladu, konfliktu, sporu.

Ale na straně druhé stejně tak zároveň platí i to pojetí starohebrejské: že tento svět vezdejší je prolnut tímto konfliktem, tímto sporem - to je ryzí nutnost; je to samotná "Boží vůle".

Tento konflikt je totiž za prvé jak řečeno naprosto nutný, neboť bez něj by vůbec nic nemohlo reálně existovat. Je to totiž právě tento konflikt, který je zdrojem veškerého dění, veškerého pohybu. Jak to nazval Aristoteles: "aby dění se nevyčerpalo".

Ale za druhé, tento konflikt je sám o sobě zároveň vyvažován tou v n i t ř n í spojitostí všech věcí, tedy jejich snahou p ř e k o n a t pozitivně tento konflikt a spor; je to právě ten stav a akt, kdy věci jsoucího světa "si navzájem splácejí svůj dluh", a to podle zákona.

---------------------------------------------

Takže tedy: co s tou spravedlivostí? Kde ji nalézt?

Za prvé, přestaňme se oddávat iluzi, že by bylo možno nějakou absolutní, konečnou, dokonalou spravedlivost (a tedy "Dobro") nalézt na tomto světě. Jak řečeno tento svět je nevyhnutelně v neustálém dynamickém pohybu, změně - a v neustálém nalézání a obnovování hranic. Tady nevyhnutelně dochází k deformacím - a tedy i k nespravedlnostem.

Ale - přestaňme si stejně tak dělat iluze o tom, že nějaké to "absolutní, čisté" Dobro by bylo někde v transcendentálních nebeských sférách, u Boha! Protože i o této "nebeské" sféře platí nakonec to samé: absolutní harmonie by znamenala ztrátu jakékoli dynamiky, jakéhokoli pohybu - a tedy "tepelnou smrt"! Totální entropii. Proto tato zdánlivě absolutní, ryzí božská sféra nevyhnutelně m u s í vytvořit ten protiklad, ten konflikt světa vezdejšího, a sama do něj vstoupit.

Bůh sám nemůže existovat bez protipozice, bez kontrastu, bez protikladu.

Bůh nemůže existovat bez Ďábla.

Ďábel je nakonec jenom rubem toho, čeho je Bůh lícem. Ani tato mince nemůže sestávat jenom z jedné jediné strany.

Takže s tou spravedlností? - Nehledejme absolutní spravedlnost; nikdy ji nenajdeme. Ani v tomto světě, ani ve světě transcendentálním.

Ono plně a naprosto postačí, když by se nám podařilo dosáhnout toho, aby v tomto světě vezdejším všichni řádně, a především z v l a s t n í h o u v ě d o m ě n í a přesvědčení "navzájem spláceli svůj dluh".

Pokud toto dokážeme - pak si budeme moci s uspokojením říci, že jsme dosáhli toho nejvyššího stupně spravedlnosti, jaká je vůbec v celém jsoucím univerzu možná.

Ba ne, pane Poláčku. Bůh nepotřebuje nutně Satana jako svůj protipól. Bůh je původce života a vlastně Život sám. Život nepotřebuje smrt. Zlo bude nakonec poraženo a skončí, stejně jako ďáblové i jako sama smrt, v ohnivém jezeře, odkud není návratu. Tak je to psáno v knize Zjevení. A všichni ostatní budou vzkříšeni k věčnému životu. To bude ta konečná spravedlnost. Nikoliv neustálé vzájemné splácení dluhů.

Pár poznámek na okraj:

Jak píše pan Poláček - součástí Boha nutně musí být i Zlo. Na rozdíl od něj (a v tom jsem asi křesťanem) si ovšem nemyslím, že by nutně muselo být trvalou součástí Boha. Bylo rozpoznáno, odděleno a svrženo. To, co v Bohu ze zla navždy zůstává, je jeho potenciál, ne jeho přímá přítomnost.
Proto může Kristus soudit a také odpouštět.
A člověk, který projde do božího království, coby obraz boží také bude navždy v sobě mít jakousi neutuchající vzpomínku na zlo světa vezdejšího (zlo které sám způsobil i zlo, kterému byl vystaven), která mu zabrání propadnout se do nerozlišení i ve světě absolutního dobra.

Na druhou stranu nechápu jisté křesťanské náhledy na zlo. Třeba jsem už jak u paní Hájkové, tak u pana Kolaříka narazil na názor, že když kupříkladu rozsápe člověka divoké zvíře, je to zlo.
Podle mě je to neštěstí, smutná událost, tragédie. Ale zlo?
Medvěd nebo lev přece nemůžou jít do pekla...

A vyloženě souhlas se závěrečnými odstavci pana Poláčka.

A ještě poznámka o dětské nevinnosti a spravedlnosti -- děti umějí být nesmírně kruté...

------------------------------------------
Psáno na počítači, monitoru a klávesnici vyrobených v Číně.
U psaní jsem poslouchal klavírní impresionismus Karola Szymanowského, v podání klavíristy Piotra Anderszewskiho, na zesilovači vyrobeném v Číně a reproduktorech vyrobených v USA.

spotify:album:2R2H7jt13sFx45S1GVOhwj

Protože jsme se ocitli v čase velikonočním, rád bych k úvaze paní Hájkové o spravedlnosti cosi dodal

Víc než spravedlnost je milosrdenství. Spravedlnost, to je vlastně starozákonní „oko za oko, zub, za zub“. Nic víc.

Novozákonní „spravedlnost“ žádnou spravedlností není. Je milostí. Není to „oko za oko, zub za zub“, ale pohlazení za úder do tváře, odpuštění a láska za ublížení a nespravedlnost. Milosrdenství, to je všechno za nic. Jaká to změna, že?

Když vojáci Ježíše křižují, volá Ježíš k Bohu: „Odpusť jim, neboť nevědí co činí.“ Vždyť to je milost udělovaná těm, kteří páchají zlo, a to ještě před tím, než dílo zla dokončí. Jaká to nezměrná milost a velkorysost, kterou Bůh projevuje vůči hříchem naplněnému člověku.

Ne, že by spravedlnost nebyla potřeba, není však ničím více, než nápravou (v praxi často velmi chabou). Chybí ji láska, není v ní odpuštění a neukazuje cestu ven ze hříchu, cestu nazpět do ráje. Spravedlnost zapadá do logiky světa, ale ne do logiky království Božího.

Jen milost nás přivede zpátky do společenství s Bohem a dá nám to, co nám Bůh na začátku věků přislíbil.

Jiří Vyleťal

Umírali tedy s nenávistí ke svým trýznitelům?

Ve Zjevení je psáno, že tak volali ti, "kdo byli zabiti pro slovo Boží a pro svědectví, které vydali", pane Nusharte.
Kdyby měli v srdci nenávist, tak by snad slovo Boží nezvěstovali. Proto je těžké Zjevení nějak vykládat.
Ale odpouštět jistě také není snadné. Zvlášť pro toho, kdo hodně vytrpěl. Nedá se to nikomu nařídit. Ze začátku to možná uměl jenom Ježíš.
Umíme to my?

Ono taky záleží na tom, jak si ten Boží soud představujeme.
Ve známé písni "Pane můj, co v nebi je Tvůj dům", se v jenom verši zpívá: "Já vím, brzy musí přijít soud, černý záda práva na něm vyhrajou..."
A v knize Překvapivá naděje se zase píše, že Boží soud je něco, nad čím se zaraduje i příroda. Tedy ne prosté potrestání, ale náprava všeho.
Všenáprava světa, o níž psal Komenský, měla být vlastně také takovým Božím soudem.

Odpouštět je těžké, ale aby člověk mohl odpustit, musí nejprve vědět, že je to vůbec k něčemu dobré.

Někdy si totiž lidé myslí, že dobré je nenávidět a dokonce si to i teoreticky odůvodní, jako třeba v diskusi pod článkem o gulazích. V té diskusi pod tím článkem dokonce ani nejde o odůvodňování nenávisti trýzněných proti trýznitelům, ale o odůvodňování nenávisti ("nelásky" proti jinak smýšlejícím) jako údajné podmínky pokroku k lepšímu světu.

Jestliže bychom ovšem na jedné straně bojovali proti normalizaci nenávisti a na druhé straně tvrdili, že nenávist proti jinak smýšlejícím je prostředkem k dosažení lepšího světa, byla by to argumentace velmi nečestná, protože bychom jednoduše měli na mysli jen to, že naše nenávist je dobrá, zatímco nenávist našich nepřátel je špatná. Takováto argumentace je nejen nečestná, ale neobstojí ani intelektuálně.

Lidská spravedlnost není nerozporná a může se dostávat do konfliktu s jinými hodnotami.

Jeden z rozporů paní Hájková zmiňuje, ten mezi rovností a zásluhovostí. Tam je možný jen kompromis, se kterým nikdy nebudou všichni souhlasit. Ti kdo více odváděli na pojištění, mají nárok na vyšší důchod. Ale o kolik? Všichni mají přece nárok na důchod, ze kterého se dá žít. A co ženy, které se staraly o děti?

Odpouštět těm, kdo nám ublížili pomáhá naší duši, zejména je důležité odpouštět svým rodičům, což ale vždy nejde.

Na společenské úrovni je ale odpouštění také cestou k míru, například po občanské válce nebo po pádu diktatur. Mír ale bývá málokdy spravedlivý.

Kam může vést zásada "Ať je spravedlnost, i kdyby měl zaniknout svět" líčí geniální novela Henricha Kleista "Michael Kohlhaas"

Staří Řekové na absolutní boží spravedlnost nevěřili. Řecká tragedie je konflikt dobra s dobrem, ne dobra se zlem.

Například Sofoklova Antigona: Antigona je v právu, když chce pohřbít bratra. Kléon je v právu, když trvá na tom, aby byl trestán zrádce, který bojoval proti vlastní obci

Spravedlnost neměla nadarmo váhy, protože znamenala jistou rovnováhu ve společnosti, která byla svým způsobem víceméně uzavřená. To znamená, že spravedlivá byla taková situace, jakou za spravedlivou považovali všichni zúčastnění a tedy všichni byli jakžtakž spokojeni (aspoň po určité stránce). Myslím, že je to spíš uskutečnitelné v malých komunitách, které uznávají tytéž hodnoty a jejichž členové disponují zhruba stejnými silami a schopnostmi.
Jak narůstají rozdíly, musí víc a víc přicházet ke slovu milosrdenství, o kterém se zmínili pan Vyleťal. Pan Kubička píše o odpouštění. Milosrdenství samozřejmě předpokládá odpouštění, čili vlastně slevování z dodržování požadavků na spravedlnost. Milosrdný je ten, kdo sleví z nějakého SVÉHO nároku ve prospěch DRUHÉ osoby. Zatímco spravedlnost měří všem stejně, milosrdenství znamená jistou újmu pro toho, kdo je milosrdný (nikoliv pro někoho jiného). Milosrdenství je tedy podstatně těžší než spravedlnost.
Ale rovněž je pravda, že odpouštění je dobré i pro toho, kdo odpouští. A je dobré naučit se mu. Zbavíme se tím těžkého břemene.
A pokud jde o tu konečnou spravedlnost, liší se skutečně to antické pojetí od pojetí hebrejského, z něhož vyšlo křesťanství. Souvisí to s pojetím času, vývoje a s dalšími prvky.

Hegel viděl právě proto jediné řešení té antické tragédie (boj jedné oprávněné hodnoty proti jiné oprávněné hodnotě) v momentu času, vývoje.

K tomuto střetu "dobra s dobrem" totiž podle Hegela může docházet jenom na nižších vývojových stupních lidstva (čili: "objektivního Ducha").

Na těch nižších vývojových fázích nejsou ty pozitivní momenty ještě spojené v jeden jediný konzistentní, navzájem provázaný a harmonující celek; nýbrž jsou navzájem izolované, uzavřené jenom do sebe samých, a jedině proto může mezi nimi docházet ke konfliktům. Na vyšší (konečné) vývojové fázi, kdy už všechny tyto jednotlivé momenty dobra jsou součástí jednoho jediného integrovaného celku, už mezi nimi k takovýmto zásadním konfliktům docházet nemůže.

Tento Hegelův model byl dozajista poněkud příliš optimistický, odpovídal jeho přesvědčení o tom, že celý vývoj směřuje k tomuto jednomu konečnému, o sobě dokonalému stavu. Byl tedy příliš optimistický, jednostranný - ale zároveň měl opravdu něco do sebe. K nějakému vývoji podle všeho skutečně dochází, a spolu s tím i k určitému pokroku, obecné kultivaci mezilidských vztahů.

Kdybychom spojili Anaximandra (a ještě spíše Hérakleita) s jeho tézí o nevyhnutelnosti konfliktů ve jsoucím světě s Hegelem a jeho myšlenkou vývoje a pokroku, pak by nám z toho nakonec vzešel model, který by si opravdu mohl činit dost velký nárok na realismus, a zároveň optimismus:

Konflikty ve jsoucím, lidském světě byly, jsou a budou; ale postupem vývoje se budou ulamovat, uhlazovat jejich hrany. To co dříve bylo válkou, či jiným absolutním konfliktem, to příště může být třeba už jenom docela obyčejným "sousedským sporem". Kdy také každý má svou pravdu, své právo; ale nemusejí se kvůli tomu ještě vynášet rozsudky smrti či páchat (sebe)vraždy.

Ostatně, to Anaximandrovo "splácení svých dluhů navzájem" mezi entitami tohoto světa - to nemá vůbec daleko k tomu křesťanskému odpouštění.

U Anaximandra tomu skutečně není tak, že by tím "dlužníkem" (a tedy: viníkem) byla jenom jedna strana, zatímco ta druhá strana by byla jenom "věřitelem", tím kdo má absolutní právo.

Už u Anaximandra jsou o b ě strany dlužníkem, zásadně a nezrušitelně. Oba spolu - nevyhnutelně - stojí v konfliktu, už tím že jsou; ale zároveň jsou si vědomi s v é v l a s t n í viny vůči tomu druhému. A toto vědomí vlastní viny, vlastního provinění je prvním krokem k pochopení toho druhého, a tedy k odpuštění tomu druhému.

Paní Hájková, Bůh bez protipólu není naprosto ničím.

Niels Bohr napsal, že zcela principiálně není možno zjistit vlastnosti jakékoli (elementární) částice, dokud ji neuvedeme do vztahu s částicí jinou.

Jinak řečeno: žádná elementární entita nemá vlastnosti sama o sobě. To co jsou její vlastnosti, se může ukázat právě a pouze jenom jejím vztahem k Druhému.

Bůh bez svého protějšku, Bůh bez jsoucího světa, Bůh bez (hříšného) člověka - co je takový Bůh? Není ničím; není nic, na čem by mohl ukázat svou kvalitu.

Boží moudrost? - Na čem jiném by ji mohl ukázat, nežli na (nemoudrém) jsoucím světě? Boží dobrota? - Jak mohl Robinson prokázat svůj charakter, dokud byl naprosto sám, izolován na pustém ostrově? Jestli byl či nebyl dobrým, to se mohlo ukázat až teprve od toho okamžiku, kdy se k němu přidružil Pátek.

V naprosté izolovanosti ztrácejí veškeré vlastnosti, veškeré atributy jakýkoli smysl. Pokud proti Bohu nestojí jsoucí svět (a tedy i se svou nedokonalostí, se svými konflikty, a tedy i se svým Zlem) - dotud Bůh sám není ničím, nemá žádné vlastnosti, žádné atributy.

Ostatně, paní Hájková, Vy se svým striktním dualismem Dobra a Zla jenom mechanicky reprodukujete ten starý perský model, ke kterému se přiklonilo křesťanství. Kdyby křesťanští teologové svého času převzali ten model starohebrejský, pak Vy byste s naprosto stejným železným přesvědčením zastávala přesně opačný názor, nežli jaký hlásáte teď.

----------------------

P.S. A co se té "Knihy zjevení" týče, to je jen sbírka mystických vizí (nechceme-li přímo říci: fantasmagorií) jakéhosi anonymního autora; se skutečným Ježíšem to definitivně nemá naprosto nic společného. Je opravdu neuvěřitelné, jak ještě dnes někdo může něco takového brát vážně. Takovouto "Knihu zjevení" si vlastně mohl kdykoli napsat kdokoli, podle vlastního zalíbení, podle vlastní fantazie.

Nevím, proč bych měla být manicheistkou, pane Poláčku?
Ani kdyby byl manicheismus nad křesťanstvím kdysi zvítězil, jako že nezvítězil, neznamená to, že já bych jí nutné musela být. Vždyť já jsem si křesťanství vybrala dobrovolně. Klidně jsem mohla zůstat ateistkou nebo jsem se mohla stát třeba muslimkou nebo buddhistkou, kdybych chtěla.
Neexistují dva bohové. Satan není ani tak protipól, jako odpůrce, který už byl poražen a jednou úplně skončí. Já uznávám, že Bůh je jediný Bůh. Vše, co je a co se děje, děje se s jeho vědomím. Právě proto to všechno bude mít šťastný konec a Bůh bude všechno ve všem.

Není to tak docela pravda, pane Poláčku. Nemohla jsem si vybrat kteroukoliv jinou víru. Chtěla jsem těmi slovy o možnosti výběru jen naznačit, že má víra není závislá na tom, jestli tady před patnácti sty lety zvítězila ta či ona ideologie.
Jinak je celkem složitá věc vysvětlit to.

Velmi zajímavý - a krajně kontroverzní - názor na to, co je a co není nespravedlivé, co je a co není amorální, vyjadřují autoři (většinou čeští) knihy "Jak se dělá evoluce". A to v souvislosti s vylíčením "alternativní" strategie nedominantních, podřízených, a i vzrůstově menších šimpanzích samečků ohledně uspokojování jejich sexuálních tužeb a potřeb. Oni se nemohou proti dominantnímu samci prosadit v přímém souboji; a tak používají "pokoutních" strategií, jak se dostat k samici; konkrétně "protože samice o ně příliš nestojí, plíží se k nim a znásilňují je". A tato jejich strategie je geneticky značně úspěšná, jsou otci velkého množství dětí v dané šimpanzí tlupě.

Autoři pak dále píší: "Oba typy orangutaních samců fungují a oba jsou za určitých okolností srovnatelně reprodukčně úspěšné, obdobný dimorfismus ve velikosti a tvaru těla spojený s dimorfismem v sociálním a sexuálním chování známe u mnoha zvířat, od savců po brouky. Ovšem: kdyby šel malý orangutaní samec k doktorovi, byl by jistě shledán nemocným ("podivný nedovyvinutý jedinec s aberantním hormonálním profilem a vysoce patologickým asociálním sexuálním chováním") a léčen kolektivní psychoterapií, hormonálními tabletkami a nejlépe profylaktickou kastrací. Naštěstí orangutani k doktorovi nechodí, a tak smějí vykazovat alternativní strategie samčího chování, fyziologie i anatomie.
Člověk má lékaře, policii a soudy, lidem se tudíž alternativní strategie netrpí. Například disociální (dříve "asociální") osobnostní porucha (číslo diagnózy: F60.2) je charakterizována uspokojováním vlastních potřeb, bezohledností vůči společenským normám, nezájmem o city druhých, neschopností udržovat trvalé vztahy, nízkým prahem pro uvolnění agrese či neschopností pociťovat vinu. Považovat t o t o za nemoc a usilovat o její léčení je činnost srovnatelná s umělým vyráběním malých orangutanů z velkých či naopak. Zároveň totiž víme, že "disociální porucha" je dosti široce rozšířená (a to mnohem častěji u mužů), spojená s vyšší fyzickou atraktivitou, vyšší tělní symetrií (takže to n e m ů ž e být porucha správného vývoje!), vyšší tolerancí k bolesti - a především s vyšším počtem dětí. Z evolučního hlediska je to prostě zvláštní, za určitých podmínek biologicky výhodná strategie, založená na dosahování vyšších zisků při akceptování vyššího rizika. "Disociální porucha" není žádným narušením optimálního vývoje lidské bytosti, ale využitím možností, které optimální vývoj lidské bytosti skýtá." (!!)

Autoři oné knihy tento svůj ryze "vědecký" náhled na danou problematiku dokládají i dalšími argumenty; například tím, že počet zločinců ve společnosti je v zásadě konstantní, takže když Anglie v 19. století své vlastní zločince "exportovala" do svého dominia Austrálie, tak se tím výskyt zločinu v Anglii nikterak nezmenšil. A naopak: výskyt zločinu se u oněch "kriminálních" Australanů dokonce o něco snížil! Autoři tento paradox vysvětlují tím, že zločin je prostě objektivní strategií určitého počtu jedinců tam, kde existuje konkurenční boj o vzácné zdroje. Kterýžto stav byl v Anglii objektivně jak před exodem oněch "zločinců", tak i po něm. Zatímco v Austrálii toho bohatství bylo méně, navíc to importované obyvatelstvo tam bylo více rozptýleno, takže ten konkurenční tlak byl menší. A z toho pak rezultoval nižší výskyt zločinnosti.

A do třetice autoři tento svůj - pro nás dozajista cynicky vyhlížející - názor opírají o teorii her, konkrétně o vzájemné interakce mezi "jestřáby" a "holubicemi".

Prostě: být "jestřábem" se vyplatí. Je to jedna z možných strategií. Stejně tak jako být "holubicí" je jedna - relativně úspěšná - strategie.

Ti "jestřábi" totiž sice vítězí v souboji s "holubicemi"; ale pokud narazí na druhého jestřába, pak je tu riziko 50 : 50 na to, že to s nimi skončí špatně. A čím více by se tito jestřábi (jakožto primárně nejúspěšnější strategie) množili, tím větší by bylo riziko že padnou na rovnocenného soupeře, s kterým budou muset vybojovat souboj na život a na smrt.

Zatímco ty "holubice" - bezprostředně sice slabší, ale i tato jejich strategie má svá pozitiva: při souboji s jestřábem prostě ustoupí; sice nic nezískají, ale také nic (svůj život) neztratí. A při souboji s jinou holubicí mají taktéž šanci 50 : 50 vlastní úspěšnosti (tedy že jedna holubice bude relativně silnější než ta druhá).

Autorům oné publikace je tedy všechno naprosto jasné: i takové chování, které my lidé obvykle považujeme za asociální ("disociální"), tedy nespravedlivé a nemravné - i takové jednání je evolučně, tedy objektivně naprosto odůvodněné, jeho výskyt je tedy nevyhnutelný a nutný. Tyto asociální osobnosti tedy nejsou nějací "mravní devianti"; naopak, jsou to vlastně obvykle ti nejlépe vyvinutí, tělesně symetričtí a atraktivní jedinci, kteří tuto strategii zcela přirozeným způsobem volí a používají jak v obecném boji o zdroje, tak speciálně v boji o šíření svých genů, tedy v konkurenci o nejatraktivnějšího sexuálního partnera.

A teď - co s tím? Jak je možno odpovědět na takovéto pojetí asociálnosti jako evolučně zcela zdravé a oprávněné strategie?

Na straně jedné dozajista není možno jejich závěry jako takové paušálně popírat. Jsou to dozajista závěry a poznatky skutečně objektivní, založené na nejmodernějším vědeckém, především etologickém, ale i psychologickém zkoumání. A já sám znovu a znovu poukazuji na to, že člověk jako reálná bytost je nevyhnutelně vybaven alespoň určitou základní mírou agresivity, jinak by vůbec nebyl schopen přežít v drsném, nepřátelském prostředí. Představa, že jednoho krásné dne ze všech lidí budou jenom samé "holubice", je naprosto vzdálená jakékoli realitě.

Bylo by to možné prakticky jenom za důsledného provádění prenatální genetické selekce: každý plod s nadměrným množstvím testosteronu by byl nemilosrdně utracen. - Ale asi si dokážeme snadno představit, jak "holubičí" by byla tímto způsobem vraždící civilizace.

Takže ty argumenty autorů oné knihy opravdu nelze bezprostředně vyvrátit a popřít; ten (evoluční) potenciál agresivity, asociálnosti a boje za vlastní prospěch tady byl, je a bude. Ale - znamená to opravdu zároveň, že tyto argumenty máme nechat platit tak, jak zde stojí a leží, a že k nim nemáme nic dalšího přidat?

Vraťme se k původní otázce: léčit, napravovat tento stav - anebo ho nechat být?

Totiž: kdybychom všichni byli jenom š i m p a n z i, pak by zřejmě opravdu nebylo co řešit. Šimpanz je konec konců stále ještě j e n o m zvíře, živočich, a jako takový plně podléhá slepým zákonitostem evoluce a přirozeného výběru.

Ale člověk... Ten by snad měl být přece jenom něco více. A nezdá se, že by autoři oné "vědecky objektivní" studie by si tento rozdíl dokázali nějakým způsobem uvědomit.

Za prvé: i když zůstaneme jenom a čistě u té evoluce, pak jsem sám v minulosti opakovaně poukazoval na to, že samotná lidská evoluce se v y v í j í. Že se posouvá odněkud někam. A že dokonce samotný vznik lidského rodu jako takového je zřejmě spojen s kvalitativním skokem ohledně schopností lidské kooperace. A tedy - vzájemné solidarity. Která je opět podmíněna schopností vzájemné empatie. A schopnost empatie - ta nám už velice zásadně koliduje s tou asociální/disociální osobností.

Takže je možno zřejmě s dobrým právem postulovat následující tézi:

V té míře v které člověk stále ještě zůstává přírodním tvorem, se i u něj vyhnutelně projevuje sklon k agresivnímu, asociálnímu jednání. Ale na straně druhé spolu s vývojem lidského rodu jakožto komunity zcela specifického charakteru se postupem času ty asociální strategie dostávají do pozadí, a jsou vytlačovány ve prospěch strategií kooperativních, solidárních, prosociálních.

A za druhé: člověk opravdu není pouze šimpanz. To jest: na rozdíl od toho šimpanze má člověk schopnost "transcendence": tedy základní schopnost svobody. Tedy možnost překročit ten horizont pouhé přírodní danosti, a svůj život (a především vztah k ostatním) utvářet podle jiných norem, nežli jsou ty ryze přírodní, geneticky zakódované.

Takže ještě jednou k té otázce: léčit (asociální chování), nebo nechat být?

Odpověď pak nemůže znít než jinak: my se té mezilidské agresivity a asociálnosti nikdy zcela nezbavíme; vždy bude přinejmenším číhat a hrozit v pozadí. Ale - jakožto l i d é máme jak povinnost, tak možnost tyto negativní potenciály významným způsobem spoutávat, omezovat, kultivovat.

A to jak v měřítku čistě individuálním, tak ale i v měřítku celospolečenském, tím že cíleně a vědomě zavedeme takové uspořádání společenských vztahů, které bude ten "jestřábí" způsob existence objektivně co nejméně honorovat.

Pane Poláčku, vy říkáte, že člověk má schopnost "transcendence", tedy základní schopnost svobody. A že člověk má k ní dokonce jakousi povinnost. Kdo mu tu povinnost podle vás dává? Nakonec skončíte u toho, že je nutno zavést takovou společnost, ve které se nevyplatí "jestřábí" způsob existence. Ale kdo ji zavede? Kdo zařídí, aby se vyplatilo" chovat se sociálně? Někdo, kdo bude té společnosti vládnout silou?
My říkáme, že ten, kdo osvobozuje, je sám Bůh, respektive Ježíš Kristus. A nazýváme ho svým Pánem.
Zrovna včera jsem četla následující denní zamyšlení: https://www.krestandnes.cz/denni-zamysleni-sobota-20-dubna/?fbclid=IwAR0r--N9SQUcomAAeMsqgvcWgkEUsx5bx6jdCs_M07ULOj0W58myRUZ6ImM
Píše se tam mimo jiné toto: "Osud, zákon odplaty, zákon silnějšího, zákony vzniku a zániku nemají poslední slovo! Bůh, Hospodin jediný!" Ano, Bůh je ten, kdo od toho všeho osvobozuje, pokud se člověk svěří do jeho moci.
První takovou společností, kterou si Bůh oddělil proto, aby se neřídila přírodními danostmi nýbrž tím, co je správné a dobré, byli izraelité. Ale těmi to samozřejmě neskončilo.

Ten rozdíl je v tom, paní Hájková: ti evoluční biologové (respektive etologové) se odvolávají na "tvrdá fakta" - tedy na to co je víceméně jednoznačně prokázáno objektivním výzkumem, případně cílenými experimenty.

To jest: oni samozřejmě vědí i o tom, že v přírodě existuje cosi jako altruismus. Ale tento "altruismus" má pro ně jenom potud realitu, pokud představuje nějaký jednoznačný evoluční prospěch - buďto pro vlastní přežití jednotlivce, anebo pro možnost vlastního rozmnožování, to jest předávání své vlastní genetické informace. Jinak řečeno: "altruismus" je pro ně jenom specifickou formou egoismu, boje za vlastní, ryze individuální zájmy. (I když si dotyčný jedinec této souvislosti s vlastními - genetickými - zájmy vůbec nemusí být sám vědom.)

To celé je možno formulovat i opačně: v průběhu evoluce by se nemohl natrvalo udržet žádný altruismus, který by neměl - v daném geneticko-reprodukčním smyslu - čistě osobní význam pro konkrétního jednotlivce (tedy zájem v zásadě egoistický).

Tento smysl pro realitu těmto vědcům není možno upřít, a nemá smysl tuto realitu popírat. Jediným bodem mé kritiky bylo to, že tento pohled je - v porovnání s nekonečnou komplexitou lidské bytosti - podle všeho přece jenom až příliš úzký. Jinak řečeno: pokud jsem do hry vnesl prvek transcendence a svobody, pak i tyto schopnosti jsou zřejmě zcela reálné.

Zatímco Vy svou mravní výzvu - a v tom je ten zásadní rozdíl - chcete postavit na zcela evidentní fikci.

Ten "Bůh" má samozřejmě potud svou realitu, dokud se nalezne dost lidí kteří v něj uvěří; a tato víra měla dozajista především v minulosti taktéž svou jednoznačnou evoluční výhodnost. Právě proto vznikla, a právě proto se udržela. Ale tato evoluční výhodnost v současné době už značně ztrácí na významu (v dostatečné míře se už vyvinuly jiné, civilnější a racionálnější normy pro regulaci lidského skupinového jednání).

Takže se nevyhnutelně staví otázka, jak dlouho tento "Bůh" (to jest: víra v něj) může ještě vůbec evolučně přežít.

Bůh je také zcela reálný, pane Poláčku. Není závislý na tom, jestli v něj někdo věří nebo ne. Vy se odvoláváte na "tvrdá fakta", zatímco já na osobní zkušenost.
V těch dřívějších dobách skutečně šlo hlavně o plnění nějakého mravního zákona, ale Bůh dal lidem prostřednictvím Ježíše svého Ducha, aby se řídili jím místo Zákonem. Kdo se jím řídí, nemusí se o morálku vůbec starat.
Bůh se prostřednictvím svého svatého Ducha může člověka také zmocnit a jednat místo něj. V Bibli se o tom píše na více místech.
Člověk spoléhající na Boha přitom může být naprosto slabý, bez testosteronu, v evoluční nevýhodě, a přesto se neztratí.

Přinejmenším od exilu členů Jednoty Bratrské (dnes po celém světě rozptýlení Moravští bratři) u nás víme, že odchodem Komenského jsme nic nezískali. Jinde lidé také mají podobnou zkušenost. Náboženská tolerance má bohatou historii. "Nebudiž žádného donucování v náboženství", jak je psáno v Koránu.

Je neslušné útočit na víru, vyznání, ničit posvátná místa a památky. Od indiánských pohřebišť, přes sochy Budhy po smyslné reliéfy na hinduistických chrámech.

Jenže k tomu a) musí platit i b). Právě tak je neslušné někomu Boha vnucovat. Nejen násilím, i urputností, asertivitou bez respektu k druhému.

"Bůh dal lidem prostřednictvím Ježíše svého Ducha, aby se řídili jím místo Zákonem. Kdo se jím řídí, nemusí se o morálku vůbec starat" je strašlivý názor. Zajisté jej zastávali španělští konquistadoři, vraždíce jihoamerické indiány. Jistě se nadechli (a nadchli) - tj. inspirovali - Duchem ... ovšem pro genocidu.

Pan Poláček cituje správně (i když chvílemi střídá druhy lidoopů) etologická pozorování. Morálka je před-lidská. Tak jako základem altruismu, který obstojí v evoluci, je teorie sobeckého genu (altruismus sice zvýhodní jiné jedince, ti ale díky příbuznosti rozšíří tytéž geny), tak i základem sociálného chování je vyšší pravděpodobnost přežití skupiny jako takové a tím úspěch genů tvorů sociálně se chovajících. A všude, kde je přítomna skupinová výhoda, je přítomno i určitý podíl proti-sociálního chování, tj. jaksi parazitického čerpání výhody od druhých bez vlastního podílu, či přímo proti zájmu skupiny. A ano, právě teorie her dokáže vyčíslit takové pravděpodobnosti z poměrů "costs and benefits". Pan Poláček si zapamatoval ze své četby jen ty lidoopy, ale totéž je popsáno u mnoha sociálně žijících druhů nebo u druhů s náročnou péčí o mláďata. Od hnízdících krmivých ptáků, přes hlídající (a v té době nežeroucí) surikaty nebo promyky, až po ono popsané obcházení dominantního samce a zálety samic s drzými mladými "trubadůry", které je známo u mnoha harémově se rozmnožujících druhů, od jelenovitých, přes paviány po ploutvonožce.

Pravděpodobnost úspěchu - z pohledu genpoolu skupiny - nesociálného, "neetického" chování je nenulová, vyčíslitelná teorií her, a zároveň nepřevažující, neboť v takovém případě by sociální, "etické" chování samo neobstálo v evoluci. A zároveň je pravdou, že tvrdší selekční tlak na populaci (například nepříznivé vnější podmínky) snižují výskyt asociálního chování ve skupinách. Je to matematika, skupina která obstojí pod tvrdým tlakem obstála právě proto, že nebyla oslabena "nemorálními" nespolupracujícími členy. To je luxus do podmínek pohodlnějších. Proto se bude více krást v jižní Itálii než v severním Švédsku. A proto tvrdé podmínky Australských kolonií ... nebyly nikterak příhodné pro asociální jednání trestanců tam vyhoštěných.

Co to má společného s náboženstvím? Všechno. Již jednou jsem zde napsal, že víra podporuje fitness (evoluční zdatnost). Je to jeden z důvodů (ne jediný), proč jsou náboženské představy tak univerzálně rozšířeny mezi vzájemně odlišnými skupinami lidí. Náboženství vždy zahrnou i nějakou formulaci morálky (to nic nemění na tom, že morálka sama je starší, průkazně před-lidská, zatím co na náboženské představy mimolidských zvířat se jich zatím nedokážeme zeptat).
Jestliže pak v teorii her stanovíme na vstupu o něco vyšší pravděpodobnost asociálního chování u skupiny bez etiky podpořené kultem ("projde mi to, nikdo to nevidí" dejme tomu deset procent) než u skupiny s náboženstvím podepřenou etikou (úvaha "bohové to stejně uvidí, neprojde mi to" sníží pravděpodobnost řekněme z deseti procent na devět), vyjde vyšší fitness u té druhé skupiny. S růstem fitness skupiny oproti skupinám konkurujícím se pak šíří i použitý kult, a to právě do prostředí, kde poskytne relativně největší selekční výhodu.

V tomto smyslu je, paní Hájková, "Bůh zcela reálný" jak píšete. Tj. působí, má skutečný vliv na světě. Bůh spolupracující a kooperativní se osvědčí tam, kde lidé - v těžkém prostředí, řídkém osídlení - musejí spolupracovat, aby se uživili. Bůh bojovný, agresivní, podporující sounáležitost válečníků v kmenových válkách, se prosadí v úživných prostředích s velkou vnitrodruhovou konkurencí, v hustém zalidnění.

Přesto je conquista ohavná. Nevnucujte nám, prosím, svého Boha. My Vám ho na oplátku nebudeme brát.

To je samozřejmě nedorozumění, pane Jedličko. Já tady předpokládám, že morálka je naučená morálka. Nestará-li se někdo o morálku, neznamená to, že žije nemorálně nebo že někomu něco vnucuje. Dobré chování k druhým lidem (chovej se k nim tak, jak chceš, aby se chovali oni k tobě), je prostě jeho organickou součástí, kterou proto nemusí "řešit". Malé děti se o morálku také nestarají. Vědomé morálce je postupně učí dospělí. Zároveň s ní je učí i svým hříchům. Ano, lidský svět je zasažen hříchem. Máte pocit, že konquistadoři se chovali jako nevinné děti, které neznají morálku? Já myslím, že ne. Že se naopak chovali "morálně" ve smyslu, jak to oni sami chápali (jak byli naučeni). Chcete-li - jak dnes velí módní morálka - soudit křesťanskou civilizaci (což je možné, pochopitelné a snad i potřebné), pak i vy, nejenom já, jste jejím dědicem. Tím že odmítáte křesťanství, se toho dědictví nezbavíte.
Ostatně, zvířata také neznají morálku v lidském smyslu. Prostě poslouchají své instinkty, které jim byly naprogramovány a proto se chovají sociálně (ovšem jenom tam, kde je to potřeba, a jenom k tomu, ke komu jim káže instinkt). Jindy se rvou.
Svého Boha nikomu nevnucuji. Prostě o něm píšu a budu psát dál. Denně slyším a čtu na internetu (nebo jinde) něco, co se mi absolutně nelíbí a taky nemám pocit, že by mi to bylo nějak vnucováno. Každému přeji svobodu. Co nechci, to nečtu. Tutéž možnost máte vy.
Vy říkáte, že jste byl veden k toleranci jakéhokoli náboženství. Já jsem naopak byla vychována v tom, že náboženství je tmářství a že je správné proti němu bojovat. A že morálka je třídní záležitost. Své názory na třídy i na boj proti náboženství (tedy svou morálku, k níž jsem byla vedena) jsem byla dějinami přinucena přehodnotit. Čím bych se tak asi měla řídit? Naštěstí se o to nemusím starat, protože mezitím už se o mě postaral sám Bůh prostřednictvím Ježíše. Stačí mi jen mu naslouchat.
V žádném případě mi ho nemůžete vzít, toho se vůbec neobávejte.

Paní Hájková, nijak jste neodpověděla na ten problém který uvedl pan Jedlička: že tím "Duchem svatým" se nechali vést třeba i ti vraždící evropští konquistadoři. Za nejlepšího, nejupřímnějšího přesvědčení, že jednají plným právem a ve vůli Boží, neboť objekty jejich vražedných choutek jsou přece "jenom" jacísi bezbožní pohané...

Jinak řečeno: to že Vy (a většina současných křesťanů) si toho "Ducha svatého" dnes vykládáte jinak, humanističtěji, to je právě jenom věcí Vašeho vlastního výkladu. (A především změněného historicko-kulturního kontextu.)

Poukazuji znovu a znovu: ani Bůh, a tedy ani "Duch svatý" nám není v žádném případě dán nějak bezprostředně. Jako jednoznačný návod k rozpoznávání, co je a co není dobré. Vždycky, za všech okolností je v tom přinejmenším zčásti i naše vlastní interpretace. (Ostatně, například i ten "Duch svatý" dal svého času zbožným Izraelitům nejsvatější požehnání k tomu, aby vyvraždili veškeré obyvatelstvo Jericha.)

Takže ještě jednou: žádný "Duch svatý" nás nikdy nemůže zbavit konečné odpovědnosti za naše vlastní jednání. Ale přitom on do značné míry slouží právě k tomu: aby člověk na něj tuto svou vlastní odpovědnost mohl přesunout. "Bůh/Duch svatý to přece tak chce; tak co j á s tím mohu nadělat?!..."

--------------------

Mimochodem, když už tady padla ta zmínka o "vnucování": to není tak docela pravda, že byste nám toho svého Boha nevnucovala. Už jenom tím že ho prohlašujete za objektivní realitu, tak nám ho vnucujete, implantujete do našeho vlastního obrazu světa.

Kdybyste jenom řekla: "Věřím v Boha, protože mě to osobně uspokojuje, ale nevím a netvrdím že je nějakým způsobem reálný nad okruh a dosah mé vlastní víry" - pak by to bylo víceméně v pořádku, v každém případě by nebylo možno mluvit o nějakém "vnucování". Ale pokud se tvrdí reálná existence Boha, pak to okamžitě útočí na světonázor všech racionalistů, protože realita (objektivní) může být nakonec jenom jedna jediná. Takže svým tvrzením reálné existence Boha nevyhnutelně vyhlašujete boj všem racionalistům.

----------------------------------------

Na straně druhé se pan Jedlička se svým objektivistickým naturalismem stejně tak míjí s daným problémem. Zopakujme si: podle autorů oné publikace je naprosto zdravým jednáním onoho - méně fyzicky obdařeného - opičího jedince, když si svou sexuální frustraci kompenzuje znásilňováním svých vyhlédnutých, ale nesvolných partnerek. V tom případě by tedy to samé (a z dikce daného textu to tak také jednoznačně vyplývá) muselo platit i pro společnost lidskou. Že tedy namísto jakýchsi nesmyslných a neúčinných terapií by se mělo znásilňování zřejmě deklarovat jako jednání zcela přirozené a zdravé.

Z hlediska ryzí etologie dost možná ano; ale právě to bylo mé nanesení problému, jestli člověk přece jenom není alespoň zčásti tvorem, který přesahuje tuto svou ryze přírodní danost a podmíněnost. A jestli není právě tím tvorem, který by se měl vymanit a osvobodit ze slepé působnosti ryze etologických mechanismů.

Pane Poláčku, ujišťuji vás, že i já podléhám světské spravedlnosti, jako všichni ostatní lidé.
Jinak si myslím, že vám nezbývá, než věřit, že Duch svatý, který podle vás reálně neexistuje, se bude člověka v budoucnu zmocňovat už jen jako láska.

"Už jenom tím že ho prohlašujete za objektivní realitu, tak nám ho vnucujete, implantujete do našeho vlastního obrazu světa"
Já jsem psala o realitě, ale ne o objektivní realitě. Bůh není objekt.
Já bych také mohla prohlásit, že čímkoliv, co někdo řekne nebo napíše, mně narušuje můj vlastní obraz světa a implantuje mi do něj své prvky. Proč by vlastně váš obraz světa měl mít přednost před tím mým?

Ale jistě, že si v (těchto) názorových střetech navzájem "vnucujeme" své vlastní obrazy světa. Jinak to ani nejde; jak už jsem napsal, realita (to jest: pravda) může být konec konců jenom jedna jediná. A tak když někdo prohlásí: "Svět je zelený", pak nemůže zároveň platit (být pravdou) tvrzení druhého: "Svět je modrý". A i kdyby se někdo pokusil o kompromis, s tím že "Svět je modrozelený", pak je to zase zcela specifické tvrzení, které takto není ve skutečnosti kompatibilní ani s prvním, ani s druhým tvrzením.

Takže jak řečeno to vzájemné "vstupování", to vzájemné rušení kruhů toho druhého je nevyhnutelné a nutné, pokud vůbec nechceme vzdát samotnou otázku po pravdě.

---------------------------

Co se toho týče, proč zrovna ten můj obraz světa by měl mít přednost: prostě proto že ten můj obraz světa nestojí na fikci.

Tím nechci v žádném případě tvrdit že by všechno co nějak souvisí s vírou nemělo vůbec žádnou realitu; nějaký reálný základ tu bezpochyby je. Ale ty konkrétní představy (křesťanské) víry o tom, že tu byla nějaká božská bytost která prý stvořila tento svět, člověka a která i nadále řídí naše osudy - ne, tato fikce je skutečně dlouhodobě neudržitelná. Pro to pravé, co stojí za vírou, je nutno nalézt jiný výraz, jinou podobu vyjádření.

Asi Vás překvapím, paní Hájková, ale z celé křesťanské věrouky bych právě existenci "Ducha svatého" mohl ještě tak nejspíše přijmout jako reálnou.

Ovšem - nikoli v té podobě, jak si to představují křesťané. Tedy (opět) jako víceméně nějaký subjekt, nějaké vědomí které záměrně a vědomě jedná tak či onak.

Za prvé je nutno si uvědomit, že ten křesťanský Duch svatý je opravdu do značné míry "dědicem" řeckého, tedy filozofického Logu.

A tento Logos - to je to, čím Řekové označovali cosi velmi neurčitého, ale v zásadě se jedná o jakousi "moudrost vesmíru". Tedy ten fakt, že ten náš vesmír je - z našeho pohledu - uspořádán až nepochopitelně uspořádaně a velkolepě. (V této antické fascinaci z dokonalého uspořádání vesmíru se ovšem do značné míry odráží nízký stupeň tehdejšího kosmologického poznání; takže například to co se tehdejšímu člověku zdálo být božsky uspořádanou mechanikou pohybu nebeských těles, je nám dnes už zřejmé jako víceméně nahodilý výsledek určitých kosmicko-fyzikálních procesů a zákonitostí.)

Zcela klíčovým problémem současné filozofie (a tedy vlastně i teologie) je právě to, jestli se může podařit nějakým způsobem obnovit ten starý řecký Logos, tuto předpokládanou "moudrost vesmíru" - aniž by to bylo v rozporu s novodobým vědeckým poznáním. Jinak řečeno, jestli je možno tu banální profánnost exaktních věd přece jenom nějakým způsobem překonat směrem k rehabilitaci nějaké té "moudrosti" veškerého Bytí.

------------------------------

Poněkud jiná záležitost ale (i když s tou předchozí úzce související) je ale to, jak si křesťané představují, že onen Duch svatý na ně zcela osobně působí, jak ovlivňuje jejich životy, jak jim ukazuje správné způsoby jejich jednání a chování.

I tady platí: není to v zásadě nijak bezdůvodná víra. V předchozím byla řeč o "kosmické moudrosti"; můžeme si ji zobecnit jako vůbec "dobré uspořádání všech věcí" našeho veškerého světa. Přičemž: jako zcela základní vlastnost tohoto "dobrého uspořádání" by bylo možno označit - právě tu uspořádanost samu!

Tato "uspořádanost" - to je právě to, na základě čeho se vůbec jsoucí svět vynořuje z chaosu. Tato "uspořádanost" znamená, že věci tohoto světa jsou v zásadě ve vzájemné harmonii, symetrii. To je právě to "dobré uspořádání". A člověk který sám jedná ve světle, v intencích tohoto "dobrého uspořádání" - ten ovšem nemůže jednat nijak libovolně, nýbrž přihlašuje se k tomuto "dobrému světu", a cítí se být zavázán jednat ve smyslu tohoto jeho "dobrého uspořádání".

Pokud se tedy křesťané k této "kosmické moudrosti", k tomuto "dobrému uspořádání" vztahují a jím se nechají vést prostřednictvím své představy "Ducha svatého", pak je v daném smyslu vlastně všechno v pořádku.

Problém tohoto křesťanského pojetí je dvojí: za prvé - a právě toto znovu a znovu vytýkám křesťanství jako jeden z jeho základních deficitů - role člověka tu zůstává nakonec zcela pasivní. Ten "Duch svatý" všechno udělá, všechno vymyslí za něj. Člověk nemá žádný širší horizont svého vlastního jednání, nežli jenom poslušně poslouchat to, co mu Duch svatý sděluje a nakazuje. (Případně se tomu vzepřít, ale to je jenom lineární, mechanická negace bodu prvého.)

A za druhé: ten křesťanský "Duch svatý" je pojímán přespříliš jednoduše. Nediferencovaně. Právě tím, že je pojímán vposledku jako subjekt, jako "někdo" - a to sice jako subjekt naprosto a absolutně pozitivní, dobrý.

To je ta další zásadní vada kterou tomu křesťanskému konceptu stále vytýkám: chce mít všechno dobré na jedné hromadě, s absolutním vyloučením všeho negativního.

Právě takhle to ale nikdy nemůže fungovat. Není pozice bez negace. Není kladného pólu bez pólu záporného. A právě tohle věděli už ti staří Řekové daleko lépe, nežli pozdější křesťanští teologové.

Ten Logos - tedy ten p r a v ý Duch - ten to ví daleko lépe. Ten ví, že všechno co existuje v sobě nutně má toto vnitřní napětí. Že tam kde je pozice tam je i negace. A že to celé je na jedné straně sice symetricky, harmonicky uspořádané - ale že na straně druhé to celé je neustálý boj protikladů. A že jinak to vůbec nemůže existovat. A tak tedy ve skutečnosti ten "Duch svatý" by musel být sám vnitřně protikladný.

Jenže to je právě to, co křesťané nejen nechápou; ale co si vůbec nemohou a nesmí připustit. Právě proto, že oni chtějí mít na straně jedné naprosto čisté, nezkalené, absolutní (boží) Dobro, chirurgicky čistě oddělené od Zla (personifikovaného ďáblem).

Tato touha po absolutním Dobru je sice pochopitelná, a svým způsobem i účelná; ale nedá se nic dělat, takovýto absolutně nezkalený "Duch svatý" je jenom umělým konstruktem lidské mysli.

Takže tedy k té otázce, zda existuje "Duch svatý": je možno značným právem vycházet z toho, že opravdu existuje, že v jádru samotného Bytí je opravdu přítomno něco, co je jeho reálným základem. Ale ta specificky křesťanská představa podoby "Ducha svatého" - ta má jenom dílčí platnost, je výsledkem snahy lidské mysli znázornit a přiblížit si tuto krajně složitou skutečnost ve zjednodušené, religiózní a mystické podobě.

Vy, pane Poláčku, uznáte Svatého Ducha pouze tehdy, když Vás nechá na pokoji a budete ho moci sám utvářet. My naopak jej prosíme, aby nás přetvářel, poněvadž na to už vývoj trvající miliony let nestačí a nemá čas.

Ve vzduchu nad našimi hlavami se vznášejí duše věcí:-) :-) Duše věcí jsou jakousi energií:-) ty věci možná dřív existovaly a teď jsou z nich nesmrtelné duše:-). Věc ve formě duše se nemůže opotřebovat a rozbít:-) To může až poté, co se duše věci materializuje. Chcete vzkřísit duše věcí k životu?

@
@
@
@
Pořiďte si počítač, připojení k internetu, 3D tiskárnu a materializujte! Kdyby Karel Marx měl naši 3D tiskárnu, nestal by se ateistickým materialistou a desítky milionů obětí komunismu mohly být zachráněny!

Naše 3D tiskárny zvládnou vše. Kupujte naše 3D tiskárny a vytiskněte si třeba atomovou bombu!

Křesťané nechtějí "mít všechno dobré na jedné hromadě", jak si myslíte. Aspoň určitě ne v tomto věku (či v tomto světě). Oni totiž dobře vědí, že nebeský Otec "nechává slunce svítit na dobré i zlé", jak je psáno v Mt 5,45.
A v Matoušovi 13 je podobenství o pšenici a koukolu: ‚Máme jít a plevel vytrhat?‘ On však odpoví: ‚Ne, protože při trhání plevele byste vyrvali z kořenů i pšenici. Nechte, ať spolu roste obojí až do žně; a v čas žně řeknu žencům: Seberte nejprve plevel a svažte jej do otýpek k spálení, ale pšenici shromážděte do mé stodoly.‘“

Nechat se utvářet Božím duchem znamená především odevzdat se mu. Odevzdat se neznamená poddat se osudu - hezky o tom píše Anselm Grün:
Znamená to předně "pustit se". Kdo se odevzdá životu, ten se pustí do života v jeho dynamice. Nedrží se zpátky, nedrží se sám sebe. Přenechá se životu a Bohu. Kdo se odevzdá, zbaví se starostí, osvobodí se od věčného kroužení kolem svého zdraví, svého uznání a své úspěšnosti. V postoji odevzdanosti není jen důvěra, nýbrž i velká vnitřní svoboda. Jestliže nemusím všechno dělat sám, jestliže sebe přenechám Bohu v důvěře, že se o mne bude starat, osvobodím se od křeče egoismu a sebestřednosti.
Lze se naučit odevzdat i člověku. Mnoho přátelství a manželství dnes ztroskotává na tom, že každý lpí sám na sobě, protože má obavu odevzdat se. Mnozí mají strach, že ztratí svou svobodu, že si s ním ten druhý bude dělat, co bude chtít; že bude posléze vydán na pospas jeho vůli, zvůli a zlobě. Ale bez tohoto odevzdání se žádný vztah nezdaří, neboť každý bude jen pln strachu kontrolovat své emoce, svá slova a své činy, jen aby nepadl do rukou toho druhého. Pak ovšem nemůže růst ani důvěra, protože můj bližní nebude mít šanci mi ukázat, že se mnou chce zacházet dobře a že mé důvěry nezneužije. Odevzdat se neznamená vzdát se své identity. Oddat se mohu jen tehdy, zůstanu-li při setkání s jinými sám sebou, vím-li, kdo jsem.
Odevzdání se nese s sebou i riziko. Vybočím totiž z jistoty, kterou mi dává uzavření se do sebe a odevzdám se do rukou kohosi druhého. To se zdaří jen tehdy, vím-li, že ten druhý to se mnou myslí dobře.
Mnoho lidí se domnívá, že musí všechno udělat sami. Museli by na sobě tvrdě pracovat, aby pokročili vpřed a uskutečnili své ideály. Usilují o dobro. V určité fázi však dospějí k poznání, že nemohou dosáhnout všeho, co chtějí, přestože si dali všemožná předsevzetí. Nikdy je všechna nesplní a opětovně budou konfrontováni se svou nedostatečností. V tu chvíli je nejlepší odevzdat se Bohu. To není rezignace, nýbrž volnost. Náhle pocítím, že vůbec nemusím dosáhnout všeho, co chci, že je to jen výraz mé ctižádosti, ale zdaleka ne vůle Boží. Odevzdám se do Boží náruče. Vím, že on mě drží, že v jeho dobrých rukou smím bez přetvářky být, jaký jsem. A právě to tvoří v řádu víru křesťanů: zkušenost volnosti, k níž nás osvobodil Kristus.

To je ale zcela jiná záležitost, paní Hájková.

Samozřejmě, že j e d n o t l i v e c jako takový může ve svém individuálním životě něco získat, když se odevzdá do té "Boží náruče", respektive nechá se vést "Duchem svatým".

Samozřejmě, že člověk jakožto individuum vždycky je a bude tím či oním způsobem nedokonalý. A jestliže ten Bůh či Duch svatý je symbolem respektive ztělesněním naprosté a absolutní dokonalosti (a tedy zároveň absolutního dobra) - pak ten jednotlivec samozřejmě může ve svém vlastním osobním a osobnostním vývoji leccos získat, když se k tomuto momentu Nejvyšší dokonalosti přihlásí a přimkne.

Ale to je právě jenom ta čistě individuální stránka věci. Ta druhá - a to je právě ta o které tu já stále mluvím - je ta, když se podíváme na člověka j a k o na člověka. Tedy jako na bytost, která by měla sama utvářet svůj svět. A která by měla sama převzít konečnou odpovědnost za tento svět. A která by se měla rozvíjet a kultivovat - a to neustále, s novými a dalšími výzvami které na ni klade tento svět. A především - že by tento člověk měl směřovat ke stále dalším horizontům.

A to je přesně to, co v tomto "odevzdání se Bohu" zcela zásadně chybí.

Vraťme se ještě jednou k Platónovi; tam je ta limitovanost takovéhoto modelu nad jiné dobře patrná.

Jak už jsem mnohokrát popsal, i u Platóna je na počátku všech věcí absolutní, ničím nezkalená "boží dokonalost". Na které lidé měli plnou účast. Tento kontakt se světem bohů pak lidé ztratili; a podle Platóna je jediným smyslem lidské existence pak to, se k němu zase zpátky vrátit.

Není žádných pochyb o tom, že takovýto model má své velice výrazné přednosti. Právě proto je význam Platóna tak zásadní pro evropskou a vůbec světovou filozofii - že vůbec obrátil zrak člověka k těmto nejvyšším metám, a že člověku sdělil: Ty máš a můžeš této nejvyšší dokonalosti dosáhnout!

Z tohoto pohledu je tento jeho model sám dokonalý; jenomže jeho problémy se pak začnou ukazovat, když se podle toho měl formovat reálný lidský svět. A u Platóna je to naprosto zřetelně vidět tam, kde tento model uplatňuje jako základní matrici pro výstavbu lidského společenství, pro organizaci státu.

Krátce řečeno: tento jeho stát směřuje k oné "božské dokonalosti", a všechno v něm je podřízeno tomuto jedinému cíli. Odvrácená stránka tohoto "směřování ke světu bohů" je ale - snad ani dokonce ne tolik, že tento absolutně závazný cíl je nevyhnutelně doprovázen doslova totalitním dohledem nad každým jednotlivým příslušníkem tohoto státu, ale především v tom, že to celé je nakonec naprosto fixní, nehybnou, a vposledku i neživotnou konstrukcí.

Tam, kde je předem dáno všechno (nejvyšší cíl, Nejvyšší dobro) - tam už není možno nalézt nic nového. Kde je vše dobré a dokonalé dáno bohy - tam už naprosto nic nezbývá pro člověka, aby to hledal (a vytvářel) sám.

Bylo řečeno, že smysl lidské přítomnosti na tomto světě by měl spočívat v odkrývání stále nových horizontů; ale tam kde je předem stanoven jeden jediný, konečný a absolutní horizont - tam už není kam dále směřovat.

Tohle a právě tohle jsou ty zásadní problémy, když si člověk před sebou vytyčí nějaký sice napohled absolutně dokonalý, ale fixní a nehybný úběžník svého života. Celý jeho život je pak stejně tak fixovaný k tomuto jednomu jedinému bodu; a není z toho kam uniknout. Tam, kde by člověk sám svůj život měl naplňovat svým vlastním hledáním - a vytvářením - smyslu své existence, tam se musí pasivně spolehnout na to, že mu tento smysl bude jednou provždy dodán "shůry". Aniž by on sám do toho směl jakýmkoli způsobem promluvit.

A to co zde bylo popsáno v obecné, teoretické rovině, to samé je možno vyjádřit i v rovině čistě osobně zkušenostní.

Nějaký čas se už nacházím při různých příležitostech v dialogu (ať takovém či onakém) s křesťany. Souhrnně je možno konstatovat jako převládající úsudek:

Ano, křesťané mají bezpochyby - oproti indiferentní části populace - jednu nepopiratelnou a svým způsobem opravdu jedinečnou přednost: totiž jejich bezpodmínečné vědomí a uvědomění si, že je zde "něco navíc". Že pravda tohoto světa není vyčerpána v jeho běžném, každodenním, standardním až přímo banálním fungování - nýbrž že je tu něco více. Že je tu někde nějaká vyšší dimenze, vyšší účel, vyšší smysl toho všeho. To je tedy - opakuji ještě jednou - nepopiratelnou a exkluzivní předností křesťanství.

Ale na straně druhé - od křesťanů je možno nakonec slyšet stále dokola jenom jedno a to samé. Když už si člověk zpřítomnil, pochopil základní články a principy křesťanské víry - pak už zde není víceméně nic, co by člověka ještě mohlo nějakým zásadním způsobem překvapit. Co by mohlo přinést něco nového. Co by mohlo poskytnout nějaký nový impuls. Co by mohlo být novou inspirací. Veškeré křesťanské myšlení se nakonec pohybuje ve stále stejných kolejích, jejichž základní směr byl vytyčen už před dvěma tisíciletími. A nedá se očekávat, nedá se doufat, že by toto křesťanství kdy mohlo být schopno nějaký takový nový impuls (ať myšlenkový či čistě duchovní) ještě někdy vytvořit. Zkrátka: ty dialogy s křesťany se nakonec neustále točí ve stále stejném kruhu. A je to dáno právě tím, že křesťanství je fixované na ten jeden jediný bod - na svého Boha.

Není tu žádná podvojnost. Pro lidského ducha je výzvou jenom a jedině to, když se pohybuje mezi d v ě m a různými póly. Když může porovnávat, zvažovat, hledat nové cesty, jak vyrovnat to napětí mezi oběma protichůdnými principy. Ale něco takového v křesťanství zcela zásadně chybí. Tam je jenom ten jeden jediný pól - a nic víc.

Takže tolik k tomu, co křesťané přinášejí - a co berou - tomuto světu.

I teologové říkají, že se má brát nejbližší příčina a ne hned nejvzdálenější. Nesvádět na Boha, co lze vysvětlit bližší příčinou. Proto myslím, že v prvé řadě každý člověk jedná jako člověk podle schopností,které má. Je třeba obdivuhodné, kolik je nositelů Nobelových cen z řad Židů, ale nikdo samozřejmě neuvažuje, že to, co vymysleli vymysleli jako věřící židé. Podobně mohu dát příklad Komenského. Jistě byl geniální jako člověk. Jeho víra však k jeho genialitě přidala to, že ho nezlomily životní okolnosti (úmrtí v rodině) ani vyhnanství. Naopak díky svému vyhnanství se stal světovým. Doma by byl asi vynikajícím správcem farnosti a reformátorem české Jednoty bratrské, ve vyhnanství přinesl světu plno podnětů, které dodnes nebyly naplněny, ani přijaty. Takže křesťanství správně přijaté nic nebere, naopak může být přidanou hodnotou.

"Přidaná hodnota" - v té individuální rovině jistě; kdo věří (kdo dokáže uvěřit), tomu to jistě něco může přinést, v každém případě posilu v krizových osobních situacích.

Ale ta "přidaná hodnota" v křesťanství chybí, pokud se podíváme na místo člověka jako takového ve světě vůbec. Tady pořád platí stále to samé: není tu nic víc, než co tu bylo už na počátku. Člověk nemůže dosáhnout ničeho, co už nebylo předem dáno. Člověk nemůže vytvořit nic vlastního; neboť všechno pochází jenom od Boha.

Co, prosím Vás, pane Poláčku chcete, aby lidstvo udělalo? A co z toho nemohou udělat věřící? Možná nemohou krást, zabíjet, ... Ikdyž i to mohou , jak ukazuje historie. Jestliže, jak si myslíte, věřící všechno vměstnávají "jenom" do Boha, za koho Boha považujete? Za antického Dia nebo jen za tu kuličku, co udělala velký třesk? Vždyť Vy všechno vyvádíte z Velkého třesku a nemůžete dosáhnout víc než to, co v něm bylo obsaženo. Náš Bůh může víc! On slibuje i vzkříšení našich těl a život budoucího věku.

A vůbec není pravda, že v křesťanství není nic, co by člověka ještě mohlo nějakým zásadním způsobem překvapit.
Sám papež František jednou řekl, že náš Bůh je bohem překvapení, nikoliv bohem zvyklostí. Jenže to je pochopitelné jen pro toho, kdo jej aspoň částečně zná (tedy našeho Boha, ne papeže Františka). Což není případ pana Poláčka. Diskuse se v kruhu točí zejména kvůli němu samotnému (protože se mu to tak líbí), nikoliv kvůli křesťanům.

Ano, pane Pospíšile: ten váš Bůh s l i b u j e; například slibuje příchod Božího království, a to už dva tisíce let. A doposud není vidět nic, kde by tyto sliby měly něco společného s realitou tohoto světa, a tohoto člověka.

-------------------------------------

Co se toho "Velkého třesku" - tím (a vůbec celou evolucí) se budu podrobněji zabývat v chystané recenzi k Veverkově knize "Evoluce svým vlastním tvůrcem"; takže mějte ještě trochu trpělivosti.

Předběžně je možno říci toto: ano, právě toto je naprosto klíčový bod, jestli je možno v existenci světa a člověka nalézt, objevit, či vytvořit něco, co by přesahovalo ten pouhý (slepý) mechanismus vesmírné evoluce. Ale mohu Vás v každém případě ujistit: je to krajně obtížný úkol. Náboženství sice může t v r d i t, může v ě ř i t, že to "něco navíc" má a obsahuje; ale tato tvrzení nejsou ničím více, nežli právě jenom tvrzením a vírou určité skupiny lidí.

-------------------------------

Podobně je to s tím "překvapením": to že křesťanský papež p r o h l á s í že "Bůh je bohem překvapení", to ještě není žádným objektivním důkazem toho, že by se tím nějak skutečně prorazil ten kruh křesťanského modelu, že všechno vychází z Boha a vrací se zpět k Bohu.

Ostatně, zdá se že vám pořád ještě není tak docela jasné, o čem mluvím. Pořád je tady zcela zásadní rozdíl mezi tou čistě osobní rovinou, a mezi objektivním stavem věcí. Samozřejmě že v té rovině čistě osobní (to jest pro jednotlivého člověka) ta víra či Bůh může přinést celou řadu nových zážitků, prožitků, a tedy i "překvapení". Ale to naprosto nic nemění na tom, že v tom c e l k o v é m vztahu člověka k Bohu je všechno podstatné dáno předem, je to dáno (stvořeno) jednou provždy Bohem, a není tu nic co by člověk podstatného, významného k tomu sám ještě mohl připojit.

A co Vy chcete připojit k tomu, co do Vás bylo dáno Velkým třeskem? Jak se chcete postavit železným zákonům vývoje? Jste daleko víc omezený než my, kteří víme, že Bůh přesahuje všechno, i Velký třesk a nabízí víc než železnou nutnost vývoje. Samozřejmě nemůžete pochopit, že Boží království je tady. Prožíváme je ve svém nitru, ve společenstvích, o ně se snažila Jednota bratrská i další společenství. Nechápete, že Bůh není deus ex machina, který seskočí ve chvíli nouze a neřešitelných okamžiků řeckých her, ale působí i skrze člověka, ovšem člověka svobodného, který se spojí s Bohem (nechá spojit skrze Ježíše) a stává se jeho spolutvůrcem. Boží Království jednou naplní zemi, až zemi naplní Boží láska ve všech podobách, až ji všichni přijmeme.
Co je ten Váš člověk bez Boha, který ničí i sám sebe? Podřezává větev na které sedí.

Už jsem řekl, pane Pospíšile: počkejte si na to až napíšu tu recenzi k Veverkově Evoluci. Snad se Vám přitom ozřejmí alespoň to, jak obrovsky obtížné je to, za tímto aparátem objektivních vývojových mechanismů dokázat přece jenom ještě vydolovat nějaký další, vyšší a hlubší smysl. Tím že si k tomu všemu připojíte svou představu Boha, si sice můžete relativně úspěšně vytvořit vlastní p o c i t nějakého vyššího smyslu; ale to ještě není žádný důkaz toho, že ten vyšší smysl tu existuje objektivně, že je ho opravdu možno přesvědčivým způsobem doložit a odůvodnit.

od pocitu jednoduchého smyslu, přes pocit vyššího smyslu ku poznání skrytému za obzorem - smyslu skutečně uchopitelnému.
Obzor je v nedohlednu, víme pouze co nechceme a pokud si chceme vybrat z nabídky vyšších smyslů, tak zároveň sledujeme kdo komu podřezává větev pod zadkem.
Důležitým příspěvkem ku zkvalitnění tohoto turistického údělu proto považuji věnovat fenomenu zla minimálně stejně vášnivou pozornost, s jakou se vrháme na fenomén lásky.
Poznatky o mechanismech, které zapřičiňují zlou destruktivitu lidského chování by prostě měly více fascinovat.
Jak na to mezi námi pozitivisty toť otázka doby.....bych dodal.

Díky, pane Petrasku, ikdyž zasouváte své perly do tvrdých skořápek.
Nuže, bojujme proti té zlé entropii - přidal bych se.
(Pozn.: Musím se vždycky zasmát, když čítávám a slýchávám ten podmiňovací způsob, např. Chtěl bych přivítat přítomné, . ... Přáli jsme kdysi na SVVŠ naší češtinářce k narozeninám: Paní profesorko, chtěli bychom vám popřát, ona nás přerušila: Tak mi popřejte! Nato my: Chtěli bychom vám popřát, ona na to: Tak mi popřejte. Tak dlouho, až jsme pochopili: Přejeme vám...)

Myslím, pane Poláčku, že jsme víc aristotelici, než vy slovutný Aristotelik. Nehledáme vyšší smysl, leč pouhou příčinnost.

No dobře, pane Pestrasku; podívejme se na tuto záležitost.

Zajímavé na tom sousloví "mechanismy destrukce" je to, že například takový Marx jedno ze dvou základních zel v lidském světě spatřoval - právy ty mechanismy jako takové!

Jsou to podle jeho přesvědčení totiž právě holé, denaturované, odcizené mechanismy (kapitalistického) trhu, které člověka zbavují jeho přirozenosti, zbavují ho možnosti žít se svými spolubližními v přirozeném mezilidském svazku a společenství; které mu vůbec brání být sám sebou, totiž člověkem.

A co dělá celou věc ještě horší je to, že tyto odcizené, denaturované mechanismy jsou - vlastním produktem člověka! Tento moloch (kapitalistického) trhu, věčného koloběhu peněz a zboží, kde člověk plní jenom roli malého kolečka v tomto pekelném soustrojí - to všechno je nakonec produkt samotného člověka, jeho vlastní práce! Jinak řečeno, to co člověk svou vlastní prací vytvořil v dobrém úmyslu zajistit si potřebné prostředky k vlastnímu životu, to se v této denaturované formě obrací proti němu samotnému; to co mu mělo sloužit, to se naopak stává jeho pánem, a on jeho sluhou!

Tak to je tedy jedno ze dvou základních zel, které spatřuje Marx v současném světě. A to druhé základní zlo je zlo individualistického egoismu; tedy důsledek přítomnosti soukromého vlastnictví (produkčních prostředků), kteréžto soukromé vlastnictví opět člověka vytrhává z jeho přirozených lidských vztahů, z jeho přirozené pospolitosti s ostatními lidmi, a které - ať on chce nebo nechce - z něho dělá egoistu hledícího jenom na své vlastní soukromé zájmy! A výsledkem je opět stav nadřazenosti, stav panství a služebnosti; jestliže ale v tom prvním případě anonymní mechanismy ovládají všechny členy společnosti stejnou měrou (pán, kapitálový vlastník je stejně tak odlidštěn, zbavován své lidské přirozenosti jako jeho "knecht", dělník), pak zde, v této druhé příčinné rovině, naopak pán udržuje své odvěké panství nad svým "knechtem".

Takže ty mechanismy destrukce není až zas tak těžké odhalit a definovat; nesrovnatelně těžší otázka je, co s tím.

Jak jsem právě včera doložil v jiné diskusi, naprosto ("totálně") spravedlivá a harmonická společnost je iluzí. Lidská přirozenost je totiž do značné části (vlastně z celé poloviny) jiná, než jak si to zjednodušeně (a nakonec dogmaticky) představoval Marx. Marx není jenom a pouze bytostí pospolitou; nýbrž stejně tak i ryzím individuem. Kterýžto jeho individualismus se vždy bude nacházet přinejmenším v latentním konfliktu s tou pospolitostí.

A to samé platí i pro ty dehumanizující mechanismy trhu: na jedné straně má Marx bezpochyby pravdu se svou kritikou těchto mechanismů; ale na straně druhé je stejně tak realitou, že právě bez tohoto mechanismu trhu je moderní ekonomika nemyslitelná. Že ta původní představa Marxe o tom, jak společenství přímých výrobců (dělníků) bude přímo řídit veškeré ekonomické procesy, byla naprosto naivní.

Takže ještě jednou: příčiny destrukce jsou celkem vzato známy; ale ten zásadní rozdíl spočívá (kromě toho aby tyto příčiny vůbec pronikly do širšího společenského povědomí) je to, jak tady oddělit zrno od plev.

Jinak řečeno, jak pokud možno omezit, zmírnit ty negativní, destruktivní projevy toho, co je samo o sobě pozitivní, přínosné a nutné.

Tedy zcela konkrétně: jak instalovat, zřídit, uspořádat spravedlivý, solidární, humánní svět, aniž by to šlo na úkor lidské individuality, individuální lidské aktivity a kreativity.

A jak se osvobodit od diktátu dehumanizujících mechanismů trhu, zboží a kapitálu, aniž by se přitom rozbila samotná páteř efektivního fungování národního hospodářství.