V sobotu 18. května proběhla na Husitské teologické fakultě v Praze čtvrtá ze série každoročních konferencí kolem různých hermetických témat. Letošní měla v názvu osobnost kněze a mága v dějinách. Obvyklou reakcí by mohl být údiv. Jak může někdo dnes považovat toto téma za aktuální?

Údiv by se mohl vystupňovat v úžas, kdyby někdo nahlédl do programu a zjistil, že kromě dvanácti příspěvků v bloku označeném za akademický, tedy části, kde mluvili badatelé (většinou čeští, ale se dvěma hosty ze Slovenska a Německa) zaznělo pět referátů pod společným označením blok duchovní praxe. Na univerzitní půdě tedy promluvili lidé, kteří magii a příbuzné obory sami prakticky pěstují.

Uspořádání konference by mohlo probudit svatou vášeň ve jménu racionality, ve jménu vědy, která nesčetněkrát prokázala, že si právem nárokuje monopol na platný výklad světa. Mělo se mnoha testy prokázat, že mantika neboli magie zvědná, která chce poznávat skryté či budoucí věci jinými cestami než pěti smysly a rozumem, je nefunkční.

Stejně tak se obecně pokládá za jisté, že žádné účinky nemá magie operativní, tedy snaha ovlivňovat běh věcí jinak než fyzikálně doloženými prostředky. Mágové, kteří se obírají tímto druhem magické aktivity, jsou přesvědčeni, že mohou působit, dejme tomu, na zdraví druhého člověka silou obrazotvornosti a vůle, tedy imaginace, která si účinek co nejplastičtěji představí, a chtěním, které „vyšle“ představu směrem k cíli.

↗

Člověk tvoří, vnáší do mechanického řetězce přírodních příčin a následků něco radikálně nového. Repro DR

Bylo by zajímavé podívat se na roli magie v historii. Od doby, kdy se křesťanství stává státním náboženstvím, se ostré biblické texty, například příkaz Božího zákona tlumočeného Mojžíšem podle knihy Exodus (22, 17) Čarodějnici nenecháš naživu vztahují na tvrdohlavé „pohany“, kteří se nechtějí podvolit novému vládnoucímu kultu.

Když se v 15. století probouzí renesanční humanismus, který doplňuje (a někdy i nahrazuje) křesťanské motivy antickými egyptskými, perskými, řeckými a římskými, je tu na chvíli pro magii prostor. Příkladem může být dlouholeté respektované veřejné působení florentského renesančního křesťanského mága Marsilia Ficina (1433—1499).

Ve stejné době v prostředí, do kterého nepronikly tyto renesanční motivy, například u německých dominikánů reprezentovaných Heinrichem Kramerem a Jakobem Sprengerem, je sepsán, vydán, a hlavně nadmíru tragicky praktikován hanebný spis Malleus maleficarum (Kladivo na čarodějnice, 1486). Podle něj být mágem je hrdelní zločin.

Už tato pozice mágů bezbranných proti totalitní duchovní mocnosti by mohla signalizovat, že nemusí jít jen o prostomyslné lidové čarování, které by někdo chtěl falešně povýšit na respektovanou spiritualitu. Svobodomyslnému pozorovateli by to mohlo naznačit aspoň možnost zájmu.

Cílem magie nemusí být nadsmyslové poznání hmotných věcí a jejich ovlivňování vnitřním úsilím posíleným rituály, použitím předmětů a symbolů. To i významné magické autority minulosti i současnosti považují spíše za předsíň, možná jen za vedlejší produkt a znamení pokroku na cestě, u něhož však není radno setrvávat, nemá-li se ztratit ze zřetele poslední smysl mágova úsilí. Ten vystupuje zřetelně v theurgii.

Smyslem theurgie je už podle novoplatónských filosofů Porfyria a Iamblicha henósis, sjednocení s božským prazákladem. Theurgie však nemá být jen blaženým spočinutím v transcendentnu. Tak tomu možná je u některých mystiků, kteří se obracejí zády ke světské sféře, která se tak stává bezcennou a vydanou na pospas vlastním drsným pravidlům.

Sám výraz theurgie ukazuje, že jde o božské působení. Má to být božská tvorba prostřednictvím člověka. Má to být imitace bohů a theurgie se výslovně charakterizuje jako ritualizovaná kosmogonie, tedy tvorba kosmu.

Magie a humanismus

Zde se magie překvapivě setkává s moderním angažovaným humanismem. Už renesanční humanista Giovanni Pico della Mirandola přišel (snad jako první) s myšlenkou, že přirozenost člověka je nedokončená. Člověk tvoří, vnáší do mechanického řetězce přírodních příčin a následků něco radikálně nového. Lidské dílo není jen zrcadlením minulých příčin, ale skutečnou tvorbou. A tvorbou díla, myšlenkového, uměleckého, pracovního, společenského, dotváří člověk sám sebe. Stává se autorem sebe samého.

Nelze se divit, že církve, pro něž byl člověk leckdy bohužel jen bídným červem plazícím se u podnoží Božího trůnu, neměly magii rády a krvavě ji pronásledovaly. Z tradičního úsloví, že člověk má být pokorný, protože je stvořen z prachu, a má být hrdý, protože je stvořen z hvězd, braly jen jeho první půlku. Hrdou svobodu člověka jako (spolu)tvůrce označovaly za ďábelskou pýchu.

Iniciátoři radikálního společenského pohybu se nechtějí smířit s tím, že ekonomické a politické poměry jsou dány. Proto často nacházejí mezi lidmi sympatizujícími s magií spojence. Příkladem může být podporovatel myšlenky dočasných autonomních zón, postutopický radikál, kontroverzní (post)anarchista Peter Lamborn Wilson (*1945). Kniha Green Hermeticism (2007), jejímž je spoluautorem, se snad dá očekávat v českém překladu.

Magie nepotřebuje zavírat oči před ověřenými fakty, nemusí být naivní a pověrečná. Nepotřebuje se živit fikcemi a iluzemi. Může koexistovat s vědou a její cesty poznání nemusí být vůči vědě alternativou. Mohou k ní být komplementární. Tak jako se nemusí magie s náboženstvím, řekněme s křesťanstvím, vylučovat, nebo dokonce eliminovat, a mohou si navzájem posloužit, tak se může magie doplňovat s vědou. Vedle empiricko-racionální vědy může být výklad světa a života živený imaginací, inspirací a intuicí. Mohou společně svět interpretovat a měnit.

Magie může klidně i čarovat. V dnešní češtině už to tak necítíme, ale například ve slovenštině funguje sloveso čarať ve smyslu proměňovat, metamorfovat, modifikovat, konvertovat. To je v těsném sousedství s transmutací. Kdo není fanatikem statu quo a připouští možnost změny, může být, líbí-li se to někomu, nazván mágem, či dokonce čarodějem, nebo může být označen jako tvůrčí génius či revolucionář.

Jisté však je, že téma magie, promyslí-li se kriticky a se snahou o partnerské porozumění, zůstává i v 21. století tématem aktuálním a hodným vědecké a občanské pozornosti.