Magie může být živá i dnes
Ivan ŠtampachTéma magie se nevztahuje k prostomyslnému lidovému čarování. Promyslí-li se kriticky a se snahou o partnerské porozumění, zůstává i v 21. století tématem hodným vědecké a občanské pozornosti.
V sobotu 18. května proběhla na Husitské teologické fakultě v Praze čtvrtá ze série každoročních konferencí kolem různých hermetických témat. Letošní měla v názvu osobnost kněze a mága v dějinách. Obvyklou reakcí by mohl být údiv. Jak může někdo dnes považovat toto téma za aktuální?
Údiv by se mohl vystupňovat v úžas, kdyby někdo nahlédl do programu a zjistil, že kromě dvanácti příspěvků v bloku označeném za akademický, tedy části, kde mluvili badatelé (většinou čeští, ale se dvěma hosty ze Slovenska a Německa) zaznělo pět referátů pod společným označením blok duchovní praxe. Na univerzitní půdě tedy promluvili lidé, kteří magii a příbuzné obory sami prakticky pěstují.
Uspořádání konference by mohlo probudit svatou vášeň ve jménu racionality, ve jménu vědy, která nesčetněkrát prokázala, že si právem nárokuje monopol na platný výklad světa. Mělo se mnoha testy prokázat, že mantika neboli magie zvědná, která chce poznávat skryté či budoucí věci jinými cestami než pěti smysly a rozumem, je nefunkční.
Stejně tak se obecně pokládá za jisté, že žádné účinky nemá magie operativní, tedy snaha ovlivňovat běh věcí jinak než fyzikálně doloženými prostředky. Mágové, kteří se obírají tímto druhem magické aktivity, jsou přesvědčeni, že mohou působit, dejme tomu, na zdraví druhého člověka silou obrazotvornosti a vůle, tedy imaginace, která si účinek co nejplastičtěji představí, a chtěním, které „vyšle“ představu směrem k cíli.
A sama dialektika už ze své podstaty směřuje ke spojování, k sjednocování zdánlivě nespojitelného. Tedy v našem případě, ke spojování racionalisticko-lineární, a intuitivně nelinární, holistickou podobou či formou skutečnosti.
A k tomuto spojování zdánlivě nespojitelného si ještě připomeňme, jakým způsobem Aristoteles definoval fantazii: jako schopnost či potenci spojovat "různé, ať navzájem sebevíc vzdálené" věci.
A je sotva něco napohled více vzdálenějšího, nežli právě chladný logický racionalismus a intuitivní, "magický" holismus. Dokázat spojit oba tyto světy v jeden jediný, k tomu je zapotřebí opravdu velký potenciál fantazie.
Ivan Štampach teď přichází z antitézí. Odvolávaje se na Mirandelu dovozuje, že i v rámci křesťanství byli přinejmenším někteří autoři a myslitelé, kteří argumentovali ve prospěch pravé lidské autonomie. V tom uvedeném smyslu, že člověk "dotváří" stvořený svět. A tedy tím i sám sebe.
Je bezpochyby zcela pozitivním momentem, že i v rámci křesťanství takovéto snahy po autentické autonomii lidské bytosti existují. Ovšem - máme tady jedno zcela zásadní "ale".
Pokud totiž chceme tvrdit, postulovat, instalovat něčí autonomii - pak k tomu musíme mít nějaký reálný základ. Základ, na kterém tato autonomie může stát, o který se může opírat.
Ale - kde nalézt takovýto základ ve světě, který přece zcela a kompletně stvořil Bůh?...
Tady by bylo možné jediné logicky přípustné řešení: jestliže člověk má možnost "dotvářet svět" - pak ho tedy Bůh musel stvořit neúplný, nedokonalý, nedohotovený! Ale takovýto výklad by byl nutně v rozporu s veškerým učením křesťanské teologie.
A za druhé: i kdyby ten svět nakrásně byl nehotový, nedotvořený (takže by se tu objektivně otvíral prostor pro to "dotváření") - samotný tento stav by ještě nedával tu potřebnou základnu pro autonomii člověka.
Protože i tak by stále platilo: člověka stvořil Bůh.
Je to Bůh a jedině Bůh, kdo je pravým - a jediným! - subjektem veškerého bytí, a tedy i veškerého dění. Člověk tu nemá naprosto žádnou vlastní, originální, nýbrž pouze odvozenou subjektivitu. Odvozenou od Boha. A autonomie - ta předpokládá právě tu nepodmíněnou subjektivitu.
Takže - buďme Ivanu Štampachovi (a Mirandolovi) vděčni za sympatický pokus o obhájení alespoň dílčí autonomie člověka v rámci křesťanské věrouky; ale asi bude nutno skončit konstatováním, že tento pokus má sotva vyhlídky na úspěch. Chceme-li opravdu nějakým způsobem odůvodnit, doložit autonomní svobodu lidské bytosti (a že něco takového vůbec není snadnou záležitostí nejen v rámci náboženství, ale stejně tak i v rámci přírodovědeckého výkladu světa), bude asi zapotřebí jít na to poněkud jiným způsobem.
Možná je k tomu zapotřebí zbavit se toho Maxwellova démona.
*) magie - čarovat - čarať - proměňovat, metamorfovat, modifikovat, konvertovat
Ale naprostá většina lidí naopak s tím démonem žije v pohodlné symbióze: on od nich spolehlivě odfiltruje všechny nehodící se informace, a oni pak mají svůj vnitřní klid, a nemusejí si namáhat mozek s ničím, co přesahuje okruh jejich vlastní představivosti.
Přeměna, změna, obrat; změna náboženského vyznání, přestup k jiné víře, obrácení na jinou víru; obrat v smýšlení, v přesvědčení, změna názorové orientace; (zák.) přeměna dosavadního dluhu v jiný, zprav. stejného druhu, ale za podmínek pro dlužníka výhodnějších; (zák.) neoprávněné nabytí cizího majetku; (zák.) přeměna nemovitého majetku v movitý a naopak; (jaz.) tvoření nového slova změnou jeho tvaroslovné charakteristiky, spojenou často s přechodem k jinému slovnímu druhu