Když Gautáma Buddha dosáhl osvícení, vrátil se zpět ke svým dřívějším žákům, které svého času opustil, když nahlédl, že ony asketické praktiky umrtvování těla, kterým je sám dříve vyučoval, nevedou ke skutečnému naplnění.

Vrátil se tedy zpět - a jako první narušil, ba přímo "znesvětil" ty praktiky posvátné askeze. Jeho bývalí žáci tento jeho akt přijali s krajním rozhořčením; podle některých podání se ho prý dokonce pokusili usmrtit.

Buddha se ve své bytostné mírumilovnosti nikterak nesnažil je nějakými argumenty přesvědčit o své vlastní pravdě. On jim prostě začal vyprávět svůj - nový - příběh. Vyprávěl jim o tom, co hledal, a co nenalezl dříve, oněmi asketickými, umrtvujícími praktikami; a vyprávěl jim o tom, co nalezl nyní, když od pouhé tělesnosti nalezl cestu k pravé duchovnosti.

Tímto svým vyprávěním přesvědčil a znovu získal své dřívější žáky. Ale - dá se soudit že ještě spíše nežli samotným vyprávěním, tedy slovním líčením, je přesvědčil něčím, co nelze vyjádřit slovy, ale co měl v sobě. Ten nový svět, ta nová duchovní sféra kterou objevil a kterou do sebe přijal, ta zřejmě vyzařovala z jeho celé osobnosti, z každého jeho gesta, z jeho pohledu.

To, co je opravdu silné a pravé, to není nutno hlásat křičícími slovy; ono se to neklamně ukazuje samo sebou, svou vlastní niternou přesvědčivostí.

Ivan Štampach zmiňuje, jak první křesťané "dosvědčovali svým způsobem života, co s nimi udělalo přijetí evangelia".

Jak mnoho je mezi dnešními křesťany ještě takových, kteří by své okolí o své pravdě dokázali přesvědčit čirou silou své duchovnosti? - Podle všeho v dnešním světě své největší přírůstky křesťanství zaznamenává prostřednictvím hystericky křiklounských charizmatiků.

Dotyčný misionář, jehož se článek týká, zřejmě žádný křikloun nebyl. Jeho motivy se mnoha lidem jistě zdají nepochopitelné. Tomu se nelze divit. Radost nad jeho smrtí, jejíž projevy otevřeně kolovaly na fejsbuku, jak se zmiňuje autor, svědčí o tom, že někteří lidé se nad svými reakcemi patrně nezamýšlejí. Jinak by se asi neradovali ze smrti člověka. Leda by byli naprosto cyničtí.
Svědčí to také o tom, jak moc se dnešní Evropa vzdálila svým kulturním kořenům. Je to smutné a nevěstí to nic dobrého.

Jakýkoliv kontakt s cizinci je skutečně ohrožuje jednak chorobami, na které nemají imunitu, jednak tím, že i malá dávka moderní materiální kultury, jejíž efektivitě nelze odolat, by jejich tradiční společnost rozložila. Těžko říci, jaké důvody mají oni sami, zda například je pro ně nějaký rozdíl mezi misionáři, turisty, antropology a třeba prospektory.

Japonsko se po počátečním úspěchu jezuitských misií vůči západnímu světu na čtvrt tisicíletí uzavřelo a japonské křesťany potlačilo nesmírně krutě, Díky tomu ale odolalo kolonizaci a uchovalo si kulturní svébytnost.

Já bych Sentinelce za vraždu nestíhala. Jejich kultura patrně ještě nedospěla do stádia, že cizinci se nesmějí zabíjet. Dá se snad říct, že nevěděli, co činí. Je možné, že je vedla špatná zkušenost. Navíc misionář jistě věděl, jaké je tam riziko.
Něco trochu jiného je, když Pákistánci žádají smrt křesťanky za rouhání. Tam jde spíš o vliv ideologie, než o strach z ohrožení.

K tomu Japonsku je ovšem nutno připojit i to, že právě v důsledku této naprosté sebeizolace Japonsko vývojově ustrnulo v éře středověku. Zdá se, že opravdu každá izolace, každé uzavření se do sebe samého ve svých důsledcích vede ke stagnaci.

z hlediska Sentinelců je jejich čin (jako krajní prostředek jak dát najevo, že si kontakt s ostatním - jiným světem nepřejí, protože by to znamenalo zánik jejich kultury) také pochopitelný.

Ovšem co se toho "misionáře" týče, pak jeho počin byl v každém případě naprosto pošetilý a iracionální: vždyť ani vůbec neovládal řeč onoho domorodého národa! Opravdu snad věřil tomu, že pouze tím když před nimi udělá znamení kříže, že je obrátí ke křesťanskému Bohu?... Nehledě k tomu, že zavlečením nemocí proti kterým oni nemají žádnou imunitu by mohl u nich způsobit vyslovenou genocidu.

Musím otevřeně přiznat, že mě jeho osud nijak nedojímá. Byl to počin nejen hloupý, ale skutečně zločinný, který mohl - a stále ještě může - mít za následky desítky i stovky mrtvých.

zachovala k ufonům? Byl by kontakt s ufony vítán nebo odmítán? V případě, že bychom jako pozemšťané kontakt s ufony odmítli, vedla by naše sebeizolace ke stagnaci a k ustrnutí v současné éře vývoje?

Otázkou je, zda Sentinelce nečeká tak jako tak vyhynutí. Žijí zcela uzavřeně na ostrově, kam je vstup zakázán. Jejich populace čítá odhadem od čtyřiceti do pěti set osob. Nevím, jak velký počet je podmínkou udržení zdravé populace.
Sentinelci prý neumějí rozdělat oheň, takže jejich kultura je opravdu na velmi nízkém stupni vývoje.

Pozemšťané se prý ani nedovedou dematerializovat, natož opětovně materializovat.

Otázkou tedy je, zda pozemšťany nečeká tak jako tak vyhynutí.

Ufoni jsou ovšem sci-fi, na rozdíl od nás nebo od bílých misionářů. Řešit je budeme, až se tady objeví.
Ale pochybuji, že se nechají zabít.

Zapomněla jsem, že misionář vlastně nebyl bílý.

jen mi jde o pochopení situace z pohledu Sentinelců ("pozemšťanů"), kterým je pravděpodobně jedno, že je nějaká cizí kultura považuje za zaostalé, nebo že jim předpovídá, že tak jako tak vyhynou, čímž ona cizí kultura (naše globální civilizace; nebo v případě, že by těmi "Sentinelci" byli všichni pozemšťané, tak tou cizí kulturou by byli hypotetičtí ufoni) vlastně ospravedlňuje svůj zásah s možnými fatálními následky pro onu méně rozvinutou kulturu.

Máme zde tedy tři úhly pohledu:
1. Pohled naší globální civilizace na zaostalé Sentinelce ("pohled ufonů na zaostalé pozemšťany)
2. Pohled Sentinelců na vetřelce z globální civilizace ("pohled pozemšťanů na vetřelce ufony")
3. Pohled misionáře, který věří smyslu své cesty - chce pro Sentinelce dobro.

Já jsem už přece napsala, že Sentinelcům nevytýkám, jakým způsobem se bránili.
Ale ani si moc nemyslím, že misionář jim chtěl přinášet dobro. Já totiž věřím, že někteří lidé misie prostě dělat musí. Mají k tomu povolání. Sice mohu těžko soudit, jestli ho měl zrovna dotyčný John Allen Chau, protože o něm jinak nic nevím, nicméně povolání existuje.

je možné chápat i tak, že je to staví do pozice příslušníků lidského rodu, ne jakýchsi hominidů, kteří jsou svéprávní asi jako vyhynutím ohrožené gorily horské.

Úřady těch Sentinelců?

Jaké jiné, že ano.
Vázne to zatím na stávce doručovatelů.

Nemyslím si, že by náčelník stíhal domorodce pro vraždu cizího misionáře.

Přes určité nevážně míněné eskapády se diskuse dostala vlastně přece jenom k jednomu zcela vážnému a závažnému rozpoznání: v zásadě je možno vytyčit zcela objektivní kritéria pro to, zda je určitá lidská komunita civilizačně vyspělá, či nikoli.

V daném případě se jedná o to zcela nejzákladnější určení: zda je lidský život principiálně nedotknutelný (tedy absolutní hodnotou) - či nikoli.

Snad by bylo možno postulovat takovéto obecné kritérium pro civilizační pokrok: nárůst počtu hodnot - a vzrůst hodnoty hodnot.

V tom počátečním, přirozeném stavu platí v prvé řadě jediné: holé přežití vlastního rodu, respektive holé přežití mě samého. A v tomto rámci je možno - bez jakýchkoli morálních zábran - i zabíjet kohokoli druhého.

Zatímco civilizace stále rozšiřuje to kvantum hodnot, nad to pouhé přežití: hodnoty nadindividuální, hodnoty celospolečenské, hodnoty kulturní a umělecké. A zvláště u těch posledních, těch "nehmotných" kategorií stoupá jejich hodnota, která je jim přisuzována.

pokud před holým přežitím vlastního rodu dá přednost hodnotám nadindividuálním, celospolečenským, hodnotám kulturním a uměleckým?
(No, jenže my právě nevíme, zda komunita Sentinelců nebyla k tomu činu motivována snahou zachovat ony nadindividuální, možná třeba i kulturní a umělecké hodnoty.)