Zmařený život misionáře?

Ivan Štampach

Smrt misionáře Johna Allena Chaua vyvolala bouřlivé diskuse. Má dnes misijní činnost smysl a lze ji provozovat s respektem k domácí kultuře a bez imperialistických strategií?

Minulý týden oběhla svět zpráva o smrti mladého (sedmadvacetiletého) muže. Zdálo by se to divné ve dnech, kdy je na této nešťastné planetě v četných konfliktech zmařena denně spousta životů. Smrt misionáře Johna Allena Chaua vzbudila zvláštní pozornost.

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Snad proto, že přišel v míru, neozbrojen k obyvatelům ostrova Severní Sentinel v Andamanském souostroví v Bengálském zálivu a nechtěl nic víc než jim předat křesťanskou zvěst, o které byl přesvědčen, že dala smysl jeho životu, a že je potřebné, aby ji ze stejného důvodu slyšeli a přijali i oni a další, kteří třeba (i když to vypadá nepravděpodobně) dosud o křesťanství nic nevědí.

V diskusích, které probíhají mimo jiné na sociálních sítích, někteří málem nad zabitím mladého člověka jásají. Dá se tam najít lakonické vyjádření: 1:0 pro domorodce proti misionářům. O roli misií a jejich metodách jistě můžeme uvažovat kriticky. Můžeme hájit identitu obyvatel ostrova (a kterékoli jiné komunity) proti moderní civilizaci, která by je chtěla (i nábožensky) osvítit, ale vlastně spíše podmanit. Kdyby nám však byla smrt člověka, který nikomu neubližoval, přinejmenším lhostejná, usvědčovalo by nás to z bezcitnosti a ideologické zaslepenosti.

Část dnešních křesťanů prochází novou reflexí misijní aktivity, misií v cizích krajinách i obracení domácích „pohanů“. Repro DR

Všechna náboženství se od svých zakladatelů a prvních generací přirozeně šířila, některá úspěšně, a přiklonily se k nim stamiliony stoupenců (buddhismus, křesťanství, islám), jiná zůstala lokální (šintó, džinismus), ale ve všech případech docházelo k přirozenému sdílení. Proč požadovat zrovna od náboženských lidí uzavřenost a nekomunikativnost?

Musíme však realisticky uznat, že některá náboženství jsou světově proslulá tím, jak se šířila politickými dohodami nebo válkami. Nejčastěji se to zmiňuje o islámu. Křesťanství se po řadu svých prvních desetiletí předávalo, smím-li použít tuto poněkud sentimentální formulaci, od srdce k srdci.

Křesťané dosvědčovali svým způsobem života, co s nimi udělalo přijetí evangelia. Spíše než by po ulicích křičeli na lidi, že mají přijmout Pána Ježíše (jak to činí třeba současné Triumfální centrum víry), odpovídali těm, kdo se jich možná ptali na zdroje jejich podivuhodné humanity. Vybízí je k tomu i Bible, kde v 1. listu Petrově čteme: Buďte vždy připraveni dát odpověď každému, kdo by vás vyslýchal o naději, kterou máte, ale čiňte to s tichostí a s uctivostí.

Pak ovšem, od 4. století, bylo výhodné pro byznys a pro získání úřadů zařadit se do náboženského šiku vedle císařského dvora, a stranou zůstávali už jen politováníhodní venkované, latinsky pagani (tedy „pohané“). A ještě o málo později oplatili křesťané dřívější persekuci druhé straně zhruba stejnými prostředky. Pak už následovalo šíření křesťanství ohněm a mečem.

Zejména novověké misie byly spíše než partnerským rozhovorem pokračováním koloniálního ovládnutí vzdálených zemí. Po vojácích, kteří zemi podrobili politicky, a po obchodnících, kteří nastolili ekonomickou moc, nastoupil pokus o ovládnutí duší. Byl to třístupňový model totální vlády.

„Domorodci“ byli ubohými modloslužebníky, které je třeba pozvednout na normativní evropskou úroveň. Jejich náboženství bylo snůškou směšných pověr, ne-li službou démonům. Jejich v některých případech propracované filosofii (Indie, Čína) se nevěnovala pozornost a nepokládala se za hodnou zájmu. Misionáři konvertitům určovali vše od oblečení, práce, organizace obcí až po způsoby sexuálního aktu.

Misijní sebekritika

Je otázkou, co vedlo Sentinelce k tak radikální reakci na Chauovy pokusy o kontakt. Možná se prostě jen brání čemukoli neznámému zvenčí, o čem se domnívají, že je to ohrožuje, a jeho zabití nemá co dělat s účelem jeho návštěvy. S tímto předpokladem vyhlásily indické úřady už před delší dobou ostrov za uzavřenou oblast. Každý, kdo tam vstoupí, jedná vědomě na vlastní nebezpečí.

Je však také možné, že už v minulosti se odehrály podobné pokusy, v místních příbězích se zachovala tato zkušenost a obyvatelé hrdě hájí svou nezávislost. Je jistě otázkou, nakolik je to ke jejich škodě (zdá se podle některých zpráv, že jde o vymírající etnikum), a nakolik k jejich prospěchu. V debatách se připomíná že kulturní vliv na jihoamerické, africké a asijské země poskytl obyvatelům další možnosti obživy a uplatnění a otevřel jim zdravotní péči. Ale ničím z toho by se neměl omlouvat pohrdavý přístup k „pohanům“.

Část dnešních křesťanů prochází novou reflexí misijní aktivity, misií v cizích krajinách i obracení domácích „pohanů“. Navazují na misionáře minulých staletí, kteří sloužili s respektem k domácí kultuře a kteří předávali například indické a čínské kulturní hodnoty Evropě. Mohou si vzít podněty od Alberta Schweitzera. Dnešní misijní sebekritika však jde dál. Odmítá imperialistickou strategií získávání jednotlivců a národů pro Krista. Nestaví Ježíše do role vševládce, krále králů, zdroje veškeré duchovní i světské moci.

Navrhují místo profesionálních, ekonomicky a logisticky dokonale zajištěných misijních strategií sdílení příběhů. Popusťme uzdu fantazii a představme si křesťana, který přijde k nějaké komunitě a vděčně přijme jejich pohostinství, které mu nabídnou. Naslouchá jejich příběhům, hledá v nich jejich duši, bere vyprávění vážně jako jejich sdělení o zkušenosti s přírodou a minulými událostmi.

Je-li vyzván, aby vyprávěl svůj příběh, může s veškerým respektem sdělit, co je pro něj i právě jako křesťana důležité. A nechá zcela na posluchačích, jak s jeho vyprávěním naloží. Vyznává, svědčí, ale neobrací a neshromažďuje oslovené pod ničí vládu.

K zabitému misionáři se přihlásila organizace International Christian Concern. Ti na tragickou smrt mladého člověka reagují konfrontačně. Přehlížejí jeho výzvu rodině z doby, kdy už věděl, že mu hrozí nebezpečí, aby se na domorodce nehněvali. Pojímají událost jako perzekuci křesťanů, i když je málo pravděpodobné, že se John Allen Chau s obyvateli ostrova vůbec nějak dohovořil a že bylo jasno, oč jde. Žádají místní úřady, aby trestně stíhali Chauovy vrahy.

Tím bohužel, ať už jsou jejich úmysly jakékoli, staví událost jako konflikt ideologií. Vyhlašují tím vlastně právo misionářů nepřihlížet k souhlasu nebo nesouhlasu oslovovaných a činí se součástí misijní strategie, které jde o ovládnutí duší. Možná právě to by mohlo učinit život mladého člověka opravdu zmařeným.

    Diskuse
    JP
    November 26, 2018 v 13.14
    Vyprávět svůj příběh
    Když Gautáma Buddha dosáhl osvícení, vrátil se zpět ke svým dřívějším žákům, které svého času opustil, když nahlédl, že ony asketické praktiky umrtvování těla, kterým je sám dříve vyučoval, nevedou ke skutečnému naplnění.

    Vrátil se tedy zpět - a jako první narušil, ba přímo "znesvětil" ty praktiky posvátné askeze. Jeho bývalí žáci tento jeho akt přijali s krajním rozhořčením; podle některých podání se ho prý dokonce pokusili usmrtit.

    Buddha se ve své bytostné mírumilovnosti nikterak nesnažil je nějakými argumenty přesvědčit o své vlastní pravdě. On jim prostě začal vyprávět svůj - nový - příběh. Vyprávěl jim o tom, co hledal, a co nenalezl dříve, oněmi asketickými, umrtvujícími praktikami; a vyprávěl jim o tom, co nalezl nyní, když od pouhé tělesnosti nalezl cestu k pravé duchovnosti.

    Tímto svým vyprávěním přesvědčil a znovu získal své dřívější žáky. Ale - dá se soudit že ještě spíše nežli samotným vyprávěním, tedy slovním líčením, je přesvědčil něčím, co nelze vyjádřit slovy, ale co měl v sobě. Ten nový svět, ta nová duchovní sféra kterou objevil a kterou do sebe přijal, ta zřejmě vyzařovala z jeho celé osobnosti, z každého jeho gesta, z jeho pohledu.

    To, co je opravdu silné a pravé, to není nutno hlásat křičícími slovy; ono se to neklamně ukazuje samo sebou, svou vlastní niternou přesvědčivostí.

    Ivan Štampach zmiňuje, jak první křesťané "dosvědčovali svým způsobem života, co s nimi udělalo přijetí evangelia".

    Jak mnoho je mezi dnešními křesťany ještě takových, kteří by své okolí o své pravdě dokázali přesvědčit čirou silou své duchovnosti? - Podle všeho v dnešním světě své největší přírůstky křesťanství zaznamenává prostřednictvím hystericky křiklounských charizmatiků.
    November 26, 2018 v 16.51
    Dotyčný misionář, jehož se článek týká, zřejmě žádný křikloun nebyl. Jeho motivy se mnoha lidem jistě zdají nepochopitelné. Tomu se nelze divit. Radost nad jeho smrtí, jejíž projevy otevřeně kolovaly na fejsbuku, jak se zmiňuje autor, svědčí o tom, že někteří lidé se nad svými reakcemi patrně nezamýšlejí. Jinak by se asi neradovali ze smrti člověka. Leda by byli naprosto cyničtí.
    Svědčí to také o tom, jak moc se dnešní Evropa vzdálila svým kulturním kořenům. Je to smutné a nevěstí to nic dobrého.
    November 26, 2018 v 18.16
    Proč Sentinelci cizince nechtějí?
    Jakýkoliv kontakt s cizinci je skutečně ohrožuje jednak chorobami, na které nemají imunitu, jednak tím, že i malá dávka moderní materiální kultury, jejíž efektivitě nelze odolat, by jejich tradiční společnost rozložila. Těžko říci, jaké důvody mají oni sami, zda například je pro ně nějaký rozdíl mezi misionáři, turisty, antropology a třeba prospektory.

    Japonsko se po počátečním úspěchu jezuitských misií vůči západnímu světu na čtvrt tisicíletí uzavřelo a japonské křesťany potlačilo nesmírně krutě, Díky tomu ale odolalo kolonizaci a uchovalo si kulturní svébytnost.
    November 26, 2018 v 18.58
    Já bych Sentinelce za vraždu nestíhala. Jejich kultura patrně ještě nedospěla do stádia, že cizinci se nesmějí zabíjet. Dá se snad říct, že nevěděli, co činí. Je možné, že je vedla špatná zkušenost. Navíc misionář jistě věděl, jaké je tam riziko.
    Něco trochu jiného je, když Pákistánci žádají smrt křesťanky za rouhání. Tam jde spíš o vliv ideologie, než o strach z ohrožení.
    K tomu Japonsku je ovšem nutno připojit i to, že právě v důsledku této naprosté sebeizolace Japonsko vývojově ustrnulo v éře středověku. Zdá se, že opravdu každá izolace, každé uzavření se do sebe samého ve svých důsledcích vede ke stagnaci.
    JN
    November 27, 2018 v 10.3
    Z hlediska misionáře a jeho chápání dobra je jeho rozhodnutí jít na ostrov pochopitelné,
    z hlediska Sentinelců je jejich čin (jako krajní prostředek jak dát najevo, že si kontakt s ostatním - jiným světem nepřejí, protože by to znamenalo zánik jejich kultury) také pochopitelný.
    Ovšem co se toho "misionáře" týče, pak jeho počin byl v každém případě naprosto pošetilý a iracionální: vždyť ani vůbec neovládal řeč onoho domorodého národa! Opravdu snad věřil tomu, že pouze tím když před nimi udělá znamení kříže, že je obrátí ke křesťanskému Bohu?... Nehledě k tomu, že zavlečením nemocí proti kterým oni nemají žádnou imunitu by mohl u nich způsobit vyslovenou genocidu.

    Musím otevřeně přiznat, že mě jeho osud nijak nedojímá. Byl to počin nejen hloupý, ale skutečně zločinný, který mohl - a stále ještě může - mít za následky desítky i stovky mrtvých.
    JN
    November 27, 2018 v 10.15
    Jak by se pozemská civilizace
    zachovala k ufonům? Byl by kontakt s ufony vítán nebo odmítán? V případě, že bychom jako pozemšťané kontakt s ufony odmítli, vedla by naše sebeizolace ke stagnaci a k ustrnutí v současné éře vývoje?
    November 27, 2018 v 10.17
    Otázkou je, zda Sentinelce nečeká tak jako tak vyhynutí. Žijí zcela uzavřeně na ostrově, kam je vstup zakázán. Jejich populace čítá odhadem od čtyřiceti do pěti set osob. Nevím, jak velký počet je podmínkou udržení zdravé populace.
    Sentinelci prý neumějí rozdělat oheň, takže jejich kultura je opravdu na velmi nízkém stupni vývoje.
    JN
    November 27, 2018 v 11.27
    Ufoni říkají, že kultura pozemšťanů je na velmi nízkém stupni vývoje.
    Pozemšťané se prý ani nedovedou dematerializovat, natož opětovně materializovat.

    Otázkou tedy je, zda pozemšťany nečeká tak jako tak vyhynutí.
    + Další komentáře