Evropské versus asijské hodnoty

Eva Hájková

Co jsou vlastně tolik skloňované evropské hodnoty a je jejich uznávání nějak vymezeno geograficky?

V posledních letech se mnozí lidé odvolávají na „evropské hodnoty“. Kdekdo se k nim hlásí, aniž by si byl vždy jist, co k nim vlastně patří. Mně se podařilo namátkou vyhledat na internetu, že k evropským hodnotám patří demokracie, právní stát, občanská rovnost, svoboda jedince, lidská důstojnost, dodržování lidských práv, tolerance odlišností. Ale jistě jich bude víc. Do jaké míry jsou jmenované jevy evropské? Opravdu je Evropa „vygenerovala“, jsou jejím vlastnictvím či dědictvím? Dodržují je tu všichni? A do jaké míry platí nebo by měly platit mimo Evropu?

Naše noviny stojí v první linii boje za svobodnou novinařinu a lidská práva. Podpořte nás a přidejte se k nám!
×

Někteří lidé by tyto hodnoty rádi nabízeli do celého světa, jiní se naopak obávají, aby do Evropy nepřicházeli ti, kdo je nevyznávají.

Vedle tohoto pojmu se sem tam objeví jiný pojem — „asijské hodnoty“ — většinou v souvislosti s Čínou. Myslí se jimi prý: pevná a soudržná rodina, důraz na výchovu, šetrnost, střídmost a skromnost, pracovitost, disciplína, respektování autority, konsensus při společném rozhodování, smysl pro týmovou práci, nadřazenost kolektivu jednotlivci, stabilita a soudržnost společnosti, která vylučuje „západní“ individualismus, a v neposlední řadě důraz na státní sociální systém.

Někdo se možná domnívá, že vyznávání těch či oněch hodnot je dáno nějak geograficky. Evropské hodnoty platí v Evropě, popřípadě v některých jiných částech západního světa, zatímco asijské hodnoty platí v Asii, nebo zkrátka v orientálním světě. Někdo to přičítá vlivu historického vývoje, který probíhá nerovnoměrně. Čína prý k evropským hodnotám teprve dospěje, až se tam víc rozvine kapitalismus.

Někdo je přesvědčen, že Číňané mají jinou mentalitu nebo že Čína nemá s demokracií historickou zkušenost, a proto tam demokracie nemůže být ani dnes. No dobře, ale proč se tam vlastně žádná forma demokracie nikdy nevyskytla ani v minulosti? Co o tom rozhodovalo? Mají snad lidé demokracii v genech? Souvisí to nějak s náboženstvím? A jaký význam to má pro budoucnost?

Při pohledu na výčet „asijských hodnot“ vidíme, že některé z nich jsou (nebo aspoň někdy byly) blízké taky Evropanům. Na některé by možná přísahali i mnozí křesťané. Naproti tomu v Asii dnes existují lidé, kterým je blízké západní pojetí svobody a liberální demokracie, i když je jich patrně méně než na Západě. Není tedy nikterak jednoduché stanovit příčiny, proč je někde demokracie a jinde není. Přesto se dá říct, že geografická poloha, spojená s určitým historickým vývojem dané oblasti, možná jistý vliv na myšlení a chování lidí a tím i na uspořádání jejich společnosti má.

Asijský systém se vyznačoval silnými pozůstatky rodového a kmenového zřízení a  tuhým centralismem. Repro Pixabay

Asijské formace

Marx svého času psal o tzv. asijské společensko-ekonomické formaci (asijském systému čili asijském výrobním způsobu). Ano, marxismus předpokládal, že výroba je určující prvek společnosti, a proto vše vychází z výrobního způsobu. Asijská formace se lišila od antické formace (ale i od jiných) svou mimořádnou vnitřní stabilitou.

V každé společensko-ekonomické formaci totiž časem narůstají vnitřní rozpory. A to tak dlouho, až to nakonec vede k její celkové krizi a k nahrazení novým typem společnosti, protože rozpory se v daných poměrech stanou neudržitelnými a neřešitelnými. Tak například v antické formaci svobodní občané postupně pozbývali půdu, tím se rozkládal jejich vztah k původní pospolitosti i ke společným ideálům, což nakonec přivodilo zánik antické obce.

Asijská formace však obsahuje minimum rozporů. Říše založené na asijském systému musely být (podle Marxe) vždy vyvráceny tlakem zvenčí, protože vnitřní rozpory se nikdy nevyhrotily natolik, aby se tyto říše samy od sebe rozložily. Právě z toho důvodu byla tato formace podle klasiků slepou vývojovou větví.

Asijský systém se vyznačoval silnými pozůstatky rodového a kmenového zřízení, tuhým centralismem (mimořádně silným ovládáním výrobní síly) a absencí soukromého vlastnictví půdy. Společné vlastnictví půdy jako nejdůležitějšího, vlastně jediného, výrobního prostředku činilo všechny členy pospolitosti na sobě zcela závislé. I despotický panovník, stojící v čele jednoty jako její reprezentant, byl absolutně závislý na druhých, protože ani on půdu nevlastnil a bez svého státu vůbec nic neznamenal.

Ruští marxisté-leninisté pak existenci asijské formace popřeli. Zřejmě proto, že jim nemile připomínala příbuznost Ruska s Byzantskou říší, která byla vlastně také asijskou formací. Právě to jí umožnilo o celá staletí přežít svou západořímskou sestru. Jak v Byzanci, tak později v Rusku vládl caesaropapismus, který představoval spojení nejvyšší světské moci s mocí duchovní v osobě panovníka, zatímco na západě Evropy došlo k oddělení světské a duchovní moci.

Oddělení světského a duchovního (byť nedokonalé) bylo mimochodem jedním z hlavních předpokladů otevřenosti evropského systému co do možností historického vývoje a toho, co nazýváme pokrokem. Napětí, které tím oddělením vzniká, přispívá ke vzniku lidské subjektivity a je příčinou společenských změn, ať už je nazveme, nebo nenazveme revolucemi.

Pojem spásy

Revoluce nikdy nevznikají z útlaku, nýbrž z vědomí, že něco má být jinak, než to je. Čili z vědomí subjektu, který se rozhodne k činu. Z vědomí subjektu, který si uvědomuje, že má vůli (a taky možnost) změnit to, co je kolem něj. Podle jednoho křesťanského filosofa a teologa souvisí výskyt revolucí čili snah o emancipaci vůbec, s očekáváním spásy pojímané v pozemském duchu nebo v pozemském smyslu slova. Proto se v minulosti objevovaly především tam, kde předtím zapustilo kořeny křesťanství.

Těžko říct, zda je to opravdu tak. Nicméně islám, který nezná oddělení světské a duchovní moci, nezná patrně ani emancipaci a spásu: „To, co chce Alláh, je nevyhnutelný osud, a to, co nechce, se nikdy nestane. Osud, který člověku přisoudil, je v každý okamžik v dané chvíli tím nejvhodnějším.“ Osud je něco, co stojí proti lidské subjektivitě i proti naději na změnu či na spásu. Asijská formace nepočítá s Bohem, natož s takovým, který je bezpodmínečně na straně člověka, ale věří v nezměnitelný řád — zákon — karmu — osud — nutnost, jimž člověk podléhá.

Paradoxem ovšem je, že pojem spásy, i když úzce souvisí s křesťanstvím, je židovského původu, a nevznikl tedy v Evropě. Jeden z pilířů evropských hodnot je vlastně mimoevropský, řekněme asijský, zatímco evropská antika, zvláště ta pozdní, měla tendence spíš k osudovosti a nutnosti. Nějak se nám to zamotává. Co je vlastně asijské a co evropské? Proto by bylo možná lepší, kdybychom evropské hodnoty nazvali raději liberálními hodnotami, zatímco asijské hodnoty bychom mohli nazvat, dejme tomu, konzervativními hodnotami.

Nedá se říct, že jedny jsou dobré a druhé špatné. Ani se nedá říct, že by se z nich měl udělat nějaký průměr, „něco mezi tím“, nebo jakási syntéza obojího. Pokud má občan určitého státu zůstat svobodný, měl by tento stát ctít především hodnoty liberální, tedy „evropské“: demokracii, právní stát, občanskou rovnost, svobodu jedince, lidskou důstojnost, dodržování lidských práv, toleranci odlišností. I když onen státní sociální systém, údajně patřící k „asijským hodnotám“, by se měl k hodnotám liberální demokracie započítávat také.

Naproti tomu konzervativní „asijské“ hodnoty, jako je soudržná rodina, skromnost, šetrnost a úcta k autoritě by měly být osobní volbou. Lidé držící se ve svém životě konzervativních hodnot, pokud je nikomu jinému nevnucují, nemusí být o nic méně demokraty než liberálové.

    Diskuse
    JK
    July 28, 2019 v 12.6
    Domnívám se, že se mýlíte, když vidíte v Byzanci asijský výrobní způsob. Byzanc byla jedním z území, kde evropský feudalismus vznikal, a taky díky tomu přežila západořímskou říši o 1000 let. Feudální držba půdy existovala i v arabském chalífátu, modifikovaná (ve formě vojenského feudalismu) v Osmanské říši a v Japonsku. Naproti tomu asijský způsob výroby bylo to, co se vyskytovalo v oblastech s rozsáhlým závlahovým zemědělstvím (Egypt, Mezopotámie) a především v Číně.
    July 28, 2019 v 12.45
    Panu Kalousovi
    Asi máte pravdu, že Byzanc nebyla totéž, co například Čína. Lenní vztahy tam patrně byly podobné spíš těm evropským feudálním vztahům. Proto je možná celý ten Marxův pojem (asijská formace) trochu sporný.
    Jenže je otázkou, co má větší vliv. Zda to materiální, jak si myslel Marx, kam patří i vlastnictví půdy, atd. Nebo jsou určující vlivy duchovní (které Marx viděl až jako druhotné)?
    Caesaropapismus však v Byzanci byl. Základní ideově-institucionální hierarchické schéma byzantské společnosti bylo: Bůh-císař-církev-stát.
    JK
    July 28, 2019 v 14.4
    Evě Hájkové
    "Caesaropapismus však v Byzanci byl."

    To samozřejmě nepopírám. Nicméně za rozhodující pro rozpoznání druhu společenskoekonomické formace tuto skutečnost považovat nelze. Caesaropapismus je pojem takříkajíc z jiného šuplíka a ten šuplík, do něhož patří, se zřejmě (někdo asi bude mít výhrady...) nazývá teokracie.

    "Jenže je otázkou, co má větší vliv. Zda to materiální, jak si myslel Marx, kam patří i vlastnictví půdy, atd. Nebo jsou určující vlivy duchovní (které Marx viděl až jako druhotné)?"

    Tak pro mě je odpověď na tuto otázku jasná podobně jako pro Vás, pouze za správnou odpověď považuji tu opačnou než Vy.
    July 28, 2019 v 14.39
    A co, podle vás, považuji za správnou odpověď já? Vy to skutečně víte?

    Teokracie se vyskytovala i na západě. Patří tam, podle všeho leccos. Dokonce prý existovalo něco jako revoluční teokracie (Tábor). Přitom Masaryk, který hlásal: Tábor je náš program, ho evidentně považoval za demokracii, zatímco za teokracii pokládal Rakousko-Uhersko. Věci opravdu nejsou jednoduché.
    Autor hesla na Wikipedii považuje za prvek teokracie například to, že v některých zemích je dodnes státní náboženství, jehož je panovník nejvyšším představitelem (Spojené království, Norsko, Švédsko).
    https://cs.wikipedia.org/wiki/Teokracie
    JP
    July 28, 2019 v 15.2
    Evropské a asijské hodnoty
    Abychom se v dané materii neutopili, je napřed zapotřebí si ujasnit, že v článku paní Hájkové jsou tematizovány dva základní okruhy:

    - za prvé vztah evropských a asijských hodnot (vztah liberalismu a kolektivistického konzervatismu)

    - a za druhé otázka, co je prioritní: zda působení objektivních, materiálních podmínek, anebo ale vědomý akt lidí, příklon té či oné společnosti k těm či oněm hodnotám.

    Počněme tedy tématem prvním. Prvotní položení té otázky bylo, zda mají platit hodnoty evropské, a n e b o asijské. V závěru paní Hájková vyslovuje přesvědčení, že mají platit oboje. S tím, že nemá být provedeno nějaké "zprůměrování", nějaká syntéza, nýbrž že mají platit paralelně.

    S tím pojmem "syntéza" je ovšem nutno zacházet krajně opatrně. To jest: exaktně definovat, co jím myslíme.

    Ale popořadě. Napřed k tomu výchozímu protikladu. A nedá se nic dělat: protiklad tady skutečně je. Ty individualistické hodnoty západní (evropské, euroamerické) civilizace není možno bez dalšího spojit s těmi "asijskými" hodnotami pospolitosti a kolektivismu v jeden bezrozporný celek.

    V prvé řadě je nutno si uvědomit: tyto hodnoty nevznikly (a neudržely se v historii) nijak náhodně. Náhodné je pouze jejich geografické rozmístění.

    Už podle učení starých řeckých myslitelů (především Hérakleita) svět nemůže existovat jinak, nežli v protikladech. Suché proti vlhkému, horké proti studenému. Tyto párové vlastnosti jsou protichůdné - ale zároveň až obě dohromady skládají celek. (V řeči moderní systémové teorie se tomu samému fenoménu říká "párové přiřazení"). Zkrátka: vždycky tu máme ne pouze nějaké "něco" - nýbrž nějaké něco, které má zároveň svůj protiklad. A teprve tento protiklad jak řečeno vytváří celek; který si ale uchovává dynamiku toho původního protikladu.

    Už z tohoto obecného vymezení tedy vidíme, že ten protiklad těch "asijských" a "evropských" hodnot jak řečeno nebyl náhodný, nýbrž věcně a historicky nutný. Oba tyto hodnotové komplexy vyjadřují různé stránky té samé věci. Jsou navzájem v opozici, v protikladu - ale zároveň jsou komplementární, jeden je nutným doplňkem druhého.

    To je ostatně vidět z toho, že ve skutečnosti jsou v obou těchto teritoriích přítomny o b a tyto momenty. Například celé dějiny Evropy jsou profilovány soupeřením právě těchto dvou momentů: liberalistického individualismu na straně druhé, a křesťanské univerzality a pospolitosti na straně druhé. A stejně tak v Číně je přítomen i ten moment individualismu; jak jsem zrovna nedávno zmínil s poukazem na tu studii konstatující zásadní rozdíl v mentalitě mezi jižní ("rýžovou") a severní ("obilnou") Čínou. Čili rozdíl mezi mentalitou více kolektivistickou a více individualistickou.

    Ještě konkrétněji nám ten vztah pomůže osvětlit Hegel. Pro něj totiž celý svět je profilován konec konců jedním jediným protikladem: totiž protikladem mezi "obecným" a mezi "jednotlivým". Je to tedy základní ontologický vztah; tento protiklad profiluje a určuje všechno jsoucí. A tedy nakonec i lidskou společnost.

    A teď se tedy dostáváme k té "syntéze", kterou paní Hájková odmítá. Podle Hegela je tomu naprosto přesně naopak: jenom a jedině syntéza těchto dvou protikladů může utvářet konečný, komplexní, definitivně dovršený celek. (Hegel sám tuto dovršenou syntézu spatřoval v konstituční monarchii: konstituce je výrazem principu univerzality, obecnosti; zatímco přítomnost - jednoho - panovníka symbolizuje moment jednotlivosti, individuality.)

    Tady byl Hegel ovšem polapen reáliemi své vlastní doby; ale pro nás je rozhodující ten základní princip, že oba momenty - moment individualismu a moment univerzalismu, respektive pospolitosti - je nutno spojit v jeden jediný celek, a to sice výhradně prostřednictvím vzájemné syntézy.

    Syntézy, které není možno dosáhnout jenom jejich prostým složením dohromady, jejich paralelní koexistencí; nýbrž tato syntéza zároveň znamená - a vyžaduje! - kvalitativní skok, touto syntézou vzniká zcela nová, komplexnější, kvalitativně vyšší skutečnost.

    Takže, sečteno a podtrženo: paní Hájková má naprostou pravdu s tím, že je zapotřebí uchovat a pěstovat o b a tyto komplexy hodnot, jak ty "evropské", tak i ty "asijské". Ale jak řečeno, k jejich skutečně organickému propojení je napřed nutno provést jejich vzájemnou syntézu - v autenticky dialektickém smyslu, tedy ve smyslu vzájemné negace, kdy obě hodnoty budou uchovány v novém, vyšším celku, ale zároveň se "zruší" v jejich původní, jednostranné, izolované podobě.

    To jest: v této společnosti vyššího typu existuje jak individuální svoboda, tak i vzájemná pospolitost; ale ten individualismus tu už ztrácí svůj původní charakter individualismu vyhraněného, uzavřeného jenom do sebe a hledícího jenom na vlastní zájmy; zatímco stejně tak na straně druhé ta pospolitost zde ztrácí svůj původní charakter mechanického kolektivismu, a stává se přirozeným poutem vzájemné soudržnosti a přátelství.
    JP
    July 28, 2019 v 16.6
    Hmota, nebo vědomí?
    Teď tedy k té druhé otázce: čím je určován chod lidské společnosti, materiální (produkční) podmíněností, anebo lidským (společenským) vědomím?

    Tady je ovšem situace krajně komplikovaná. Musíme si uvědomit, že dokonce už i klasikové marxismu v tomto ohledu používali svého známého výroku o tom, že ta materiální základna je určujícím faktorem jenom "konec konců".

    Toto "konec konců" je skutečně velice významným vymezením.

    Na jedné straně to znamená, že - podle klasiků - tím určujícím faktorem skutečně je hmota, reálné materiální procesy, a nikoli vědomí; ale na straně druhé to stejně tak znamená, že kdykoli může dojít (v jednotlivých případech!) i k procesu opačnému. Kdy tedy změna ve společenském vědomí může ovlivnit to materiální bytí.

    Položme si třeba tuto otázku: byl by možný ten zmíněný césaropapismus i Evropě západní?

    Čistě principiálně to není možno vyloučit. Ten zápas mezi církevní a světskou mocí o dominanci tu zcela reálně probíhal - čistě teoreticky nelze vyloučit, že by se papež skutečně prosadil jako zcela dominantní moc církevní i světská.

    Ovšem - byl by to vývoj krajně nepravděpodobný. Uvědomme si: ten césaropapismus může existovat prakticky jenom v rámci jednoho jediného státu, jedné jediné říše. Byl tedy možný v rámci říše byzantské; a její určitá obdoba i v rámci říše ruské.(Ovšem objevil se i v západní Evropě - v Anglii, za vlády Jindřicha VIII.)

    Ale jinak se v západní Evropě neujal: protože v Evropě, s jejím množstvím států - a tedy i světských panovníků toužících po vlastní moci - by bylo extrémně obtížné, a prakticky reálně nemožné instalovat zde jednu jedinou centrální (césaropapistickou) moc.

    Takže v daném ohledu je skutečně možno dát za pravdu klasikům marxismu: jejich téze je opravdu platná, a to v jejím kompletním znění - totiž že ta "materiální základna" je určující vůči "společenské nadstavbě", čili hmota určující vůči vědomí, ale opravdu jenom "konec konců". Není tu dán zcela jednoduchý vztah lineární determinace; vždy jsou možné odchylky.

    -------------------------

    Potud tedy dobře; ovšem je nutno vidět, že ten marxistický model je v sobě nekompletní. Nedotažený. Už jsme si řekli, že celý svět existuje v protikladech, tedy v protikladných momentech. To je tu sice na straně jedné respektováno (protiklad bytí a vědomí); ale na straně druhé tu není dán (rozpoznán) skutečně dialektický protiklad. Kdy by k a ž d á z obou náprotivných stran měla svou vlastní, autonomní existenci. V tom marxistickém modelu totiž to vědomí nemá vůbec žádnou vlastní, autonomní základnu. Od samotného počátku je tu pojímáno jenom jako závislé, jenom jako odraz těch materiálních poměrů a procesů. Tahle nevyváženost tohoto původního modelu se pak skutečně v reálných dějinách marxismu ukázala být fatální; ve všech státech "reálného socialismu" byla vyvíjena snaha lidské vědomí prostě podřídit tomu materiálnímu bytí.

    U Hegela tomu bylo přesně naopak: svět je ve své podstatě inteligibilní, dějinné procesy jsou jenom realizací vnitřního vývoje vědomí (metafyzického, božského). A konkrétním médiem tohoto vývoje ontického vědomí je pak ten zmíněný vztah (a dialektický vývoj) momentů obecného a jednotlivého.

    Kdo tady tedy má více pravdy? Hegel nebo Marx? - Podle všeho část pravdy měli oba. U Hegela má - na rozdíl od Marxe - vědomí svou vlastní autonomní, metafyzicko-ontologickou základnu; ale Marx je zase mnohem blíže společensko-dějinné realitě, když konstatuje tu závislost společenských procesů na procesech materiálních.

    Ale i tady - v tomto vztahu vědomí a bytí - bude ještě zapotřebí provést autentickou dialektickou syntézu tohoto protikladného vztahu.
    JK
    July 28, 2019 v 16.22
    Josefu Poláčkovi
    "Ale i tady - v tomto vztahu vědomí a bytí - bude ještě zapotřebí provést autentickou dialektickou syntézu tohoto protikladného vztahu."

    Obávám se, že k tomu nám lidem (zatím?) chybí schopnost podívat se na problém z nějaké "metaúrovně". Jsme do problému příliš "vcucnutí", takže jsme jeho součástí a těžko očekávat schopnost pohledu zvenčí.

    Možná až nás evoluce posune někam dál, tedy jestli se toho stavu lidstvo vůbec dožije; pak je ovšem otázkou, jestli ty, kdo té metaúrovně dosáhnou, bude ještě možno nazývat lidmi...
    July 28, 2019 v 17.14
    Já, pane Poláčku, neodmítám zcela tu syntézu. Jenom si myslím, že by se měla dělat na úrovni jednotlivce. Tedy každý, kdo je toho schopen, si z těch hodnot může udělat jakousi syntézu sám pro svůj život. I když, to už pak nebude do věci "vcucnutý", jak praví pan Kalous a tudíž bude zpochybněno jeho lidství.
    Nemyslím si, že se má dělat jakási celková obecná syntéza, která by se pak někomu musela vnucovat. Proto jsem napsala, že po všech zkušenostech souhlasím s tím, aby stát byl liberální, tedy liberálně-demokratický, a občan si potom může vybrat, zda bude liberální, konzervativní nebo "syntetický".
    MP
    July 29, 2019 v 8.57
    Hezký článek, paní Hájková
    Hlavně se mi líbí, že se zastáváte liberální demokracie, to je potřeba.
    Sociální systém (stát) bych ovšem vůbec k asijským hodnotám neřadil, spíš naopak, přes pojem lidská práva bych jej přičlenil k Evropě, ba dokonce i k liberalismu, ovšem nesmíme jej chápat (pod vlivem pravice) jako ekonomický liberalismus čili neoliberalismus.
    MP
    July 29, 2019 v 9.3
    P. Poláčku,
    pravděpodobně vůbec nechápete, co je to demokratický stát.

    Ostatně od té doby, co jste na sebe prozradil, že ani nechodíte k v volbám, jste myslím ztratil jakékoli morální právo se důvěryhodně ke společensko-politickým otázkám vyjadřovat. Kdo pomohl Zemanovi (a tím i Babišovi) do sedla a vede přitom sáhodlouhé filozofické rozpravy, ten pro mě není důvěryhodný.
    + Další komentáře