V posledních letech se mnozí lidé odvolávají na „evropské hodnoty“. Kdekdo se k nim hlásí, aniž by si byl vždy jist, co k nim vlastně patří. Mně se podařilo namátkou vyhledat na internetu, že k evropským hodnotám patří demokracie, právní stát, občanská rovnost, svoboda jedince, lidská důstojnost, dodržování lidských práv, tolerance odlišností. Ale jistě jich bude víc. Do jaké míry jsou jmenované jevy evropské? Opravdu je Evropa „vygenerovala“, jsou jejím vlastnictvím či dědictvím? Dodržují je tu všichni? A do jaké míry platí nebo by měly platit mimo Evropu?

Někteří lidé by tyto hodnoty rádi nabízeli do celého světa, jiní se naopak obávají, aby do Evropy nepřicházeli ti, kdo je nevyznávají.

Vedle tohoto pojmu se sem tam objeví jiný pojem — „asijské hodnoty“ — většinou v souvislosti s Čínou. Myslí se jimi prý: pevná a soudržná rodina, důraz na výchovu, šetrnost, střídmost a skromnost, pracovitost, disciplína, respektování autority, konsensus při společném rozhodování, smysl pro týmovou práci, nadřazenost kolektivu jednotlivci, stabilita a soudržnost společnosti, která vylučuje „západní“ individualismus, a v neposlední řadě důraz na státní sociální systém.

Někdo se možná domnívá, že vyznávání těch či oněch hodnot je dáno nějak geograficky. Evropské hodnoty platí v Evropě, popřípadě v některých jiných částech západního světa, zatímco asijské hodnoty platí v Asii, nebo zkrátka v orientálním světě. Někdo to přičítá vlivu historického vývoje, který probíhá nerovnoměrně. Čína prý k evropským hodnotám teprve dospěje, až se tam víc rozvine kapitalismus.

Někdo je přesvědčen, že Číňané mají jinou mentalitu nebo že Čína nemá s demokracií historickou zkušenost, a proto tam demokracie nemůže být ani dnes. No dobře, ale proč se tam vlastně žádná forma demokracie nikdy nevyskytla ani v minulosti? Co o tom rozhodovalo? Mají snad lidé demokracii v genech? Souvisí to nějak s náboženstvím? A jaký význam to má pro budoucnost?

Při pohledu na výčet „asijských hodnot“ vidíme, že některé z nich jsou (nebo aspoň někdy byly) blízké taky Evropanům. Na některé by možná přísahali i mnozí křesťané. Naproti tomu v Asii dnes existují lidé, kterým je blízké západní pojetí svobody a liberální demokracie, i když je jich patrně méně než na Západě. Není tedy nikterak jednoduché stanovit příčiny, proč je někde demokracie a jinde není. Přesto se dá říct, že geografická poloha, spojená s určitým historickým vývojem dané oblasti, možná jistý vliv na myšlení a chování lidí a tím i na uspořádání jejich společnosti má.

↗

Asijský systém se vyznačoval silnými pozůstatky rodového a kmenového zřízení a  tuhým centralismem. Repro Pixabay

Asijské formace

Marx svého času psal o tzv. asijské společensko-ekonomické formaci (asijském systému čili asijském výrobním způsobu). Ano, marxismus předpokládal, že výroba je určující prvek společnosti, a proto vše vychází z výrobního způsobu. Asijská formace se lišila od antické formace (ale i od jiných) svou mimořádnou vnitřní stabilitou.

V každé společensko-ekonomické formaci totiž časem narůstají vnitřní rozpory. A to tak dlouho, až to nakonec vede k její celkové krizi a k nahrazení novým typem společnosti, protože rozpory se v daných poměrech stanou neudržitelnými a neřešitelnými. Tak například v antické formaci svobodní občané postupně pozbývali půdu, tím se rozkládal jejich vztah k původní pospolitosti i ke společným ideálům, což nakonec přivodilo zánik antické obce.

Asijská formace však obsahuje minimum rozporů. Říše založené na asijském systému musely být (podle Marxe) vždy vyvráceny tlakem zvenčí, protože vnitřní rozpory se nikdy nevyhrotily natolik, aby se tyto říše samy od sebe rozložily. Právě z toho důvodu byla tato formace podle klasiků slepou vývojovou větví.

Asijský systém se vyznačoval silnými pozůstatky rodového a kmenového zřízení, tuhým centralismem (mimořádně silným ovládáním výrobní síly) a absencí soukromého vlastnictví půdy. Společné vlastnictví půdy jako nejdůležitějšího, vlastně jediného, výrobního prostředku činilo všechny členy pospolitosti na sobě zcela závislé. I despotický panovník, stojící v čele jednoty jako její reprezentant, byl absolutně závislý na druhých, protože ani on půdu nevlastnil a bez svého státu vůbec nic neznamenal.

Ruští marxisté-leninisté pak existenci asijské formace popřeli. Zřejmě proto, že jim nemile připomínala příbuznost Ruska s Byzantskou říší, která byla vlastně také asijskou formací. Právě to jí umožnilo o celá staletí přežít svou západořímskou sestru. Jak v Byzanci, tak později v Rusku vládl caesaropapismus, který představoval spojení nejvyšší světské moci s mocí duchovní v osobě panovníka, zatímco na západě Evropy došlo k oddělení světské a duchovní moci.

Oddělení světského a duchovního (byť nedokonalé) bylo mimochodem jedním z hlavních předpokladů otevřenosti evropského systému co do možností historického vývoje a toho, co nazýváme pokrokem. Napětí, které tím oddělením vzniká, přispívá ke vzniku lidské subjektivity a je příčinou společenských změn, ať už je nazveme, nebo nenazveme revolucemi.

Pojem spásy

Revoluce nikdy nevznikají z útlaku, nýbrž z vědomí, že něco má být jinak, než to je. Čili z vědomí subjektu, který se rozhodne k činu. Z vědomí subjektu, který si uvědomuje, že má vůli (a taky možnost) změnit to, co je kolem něj. Podle jednoho křesťanského filosofa a teologa souvisí výskyt revolucí čili snah o emancipaci vůbec, s očekáváním spásy pojímané v pozemském duchu nebo v pozemském smyslu slova. Proto se v minulosti objevovaly především tam, kde předtím zapustilo kořeny křesťanství.

Těžko říct, zda je to opravdu tak. Nicméně islám, který nezná oddělení světské a duchovní moci, nezná patrně ani emancipaci a spásu: „To, co chce Alláh, je nevyhnutelný osud, a to, co nechce, se nikdy nestane. Osud, který člověku přisoudil, je v každý okamžik v dané chvíli tím nejvhodnějším.“ Osud je něco, co stojí proti lidské subjektivitě i proti naději na změnu či na spásu. Asijská formace nepočítá s Bohem, natož s takovým, který je bezpodmínečně na straně člověka, ale věří v nezměnitelný řád — zákon — karmu — osud — nutnost, jimž člověk podléhá.

Paradoxem ovšem je, že pojem spásy, i když úzce souvisí s křesťanstvím, je židovského původu, a nevznikl tedy v Evropě. Jeden z pilířů evropských hodnot je vlastně mimoevropský, řekněme asijský, zatímco evropská antika, zvláště ta pozdní, měla tendence spíš k osudovosti a nutnosti. Nějak se nám to zamotává. Co je vlastně asijské a co evropské? Proto by bylo možná lepší, kdybychom evropské hodnoty nazvali raději liberálními hodnotami, zatímco asijské hodnoty bychom mohli nazvat, dejme tomu, konzervativními hodnotami.

Nedá se říct, že jedny jsou dobré a druhé špatné. Ani se nedá říct, že by se z nich měl udělat nějaký průměr, „něco mezi tím“, nebo jakási syntéza obojího. Pokud má občan určitého státu zůstat svobodný, měl by tento stát ctít především hodnoty liberální, tedy „evropské“: demokracii, právní stát, občanskou rovnost, svobodu jedince, lidskou důstojnost, dodržování lidských práv, toleranci odlišností. I když onen státní sociální systém, údajně patřící k „asijským hodnotám“, by se měl k hodnotám liberální demokracie započítávat také.

Naproti tomu konzervativní „asijské“ hodnoty, jako je soudržná rodina, skromnost, šetrnost a úcta k autoritě by měly být osobní volbou. Lidé držící se ve svém životě konzervativních hodnot, pokud je nikomu jinému nevnucují, nemusí být o nic méně demokraty než liberálové.