Kdo chce změnit svět, musí změnit svět

Jan Macháček

Jan Macháček reaguje na text Hany Librové Je třeba změnit způsob, jímž každodenně žijeme. Pro zastavení destrukce životního prostředí je podle něj důležité hlavně spojení sil ve snaze o systémovou změnu.

V článku Hany Librové, který vyšel v Deníku Referendum v úterý 12. března, mi schází upozornění, že změny osobního chování, ke kterým Hana Librová nabádá, samy o sobě nic nevyřeší. Jsou dobré pouze jako duchovní příprava rytíře před bojem, skoro jen jako rituální očištění od vlastních hříchů proti životnímu prostředí, aby bojovníci za záchranu klimatu šli do boje jako skuteční rytíři pravdy, neposkvrnění, a tedy neoslabovaní, vlastními selháními.

Unikátní výběr informací ze světa, které v češtině nenajdete nikde jinde. Podpořte Deník Referendum!
×

Abychom skutečně dokázali změnit svět, musíme se především spojovat, organizovat a společně usilovat o změnu světa. Omezíme-li se sami na sebe, přijdou všechny dobře míněné změny našeho životního stylu vniveč. Společně můžeme stát, rozděleni padneme. Je to propaganda kapitalismu, která nás přesvědčuje, že lidstvo se skládá z jednotlivců a každý jednotlivec se musí starat jen sám o sebe. Společnost neexistuje, jak říkala baronka Thatcherová.

Linda Fořtová nedávno přeložila pro A2larm článek George Monbiota Recyklovatelný kelímek na kávu planetu nezachrání. Neodpustím si poznámku, že překlad místy nápadně kulhá, pro zájemce o přesnější vyjádření všech detailů nicméně obsahuje jak odkaz na originál, tak Monbiotovy odkazy na jím citované zdroje.

George Monbiot se v zásadě shoduje s Hanou Librovou, když píše: „Odpověď na otázku ‚Jak bychom měli žít?‛ proto zní: ‚V jednoduchosti.‛“ Pokračuje ovšem: „Jenže žít v jednoduchosti je velmi složité.‟ (Neodolal jsem pokušení při kopírování aspoň jedno slovo změnit.) Žijeme ve společnosti uspořádané tak, že nás nutí k vysoké spotřebě, značnému plýtvání a tvorbě obrovského množství odpadu.

Sami se na ničení světa nemusíme podílet. Zastavit je ale můžeme, jen když se společně postavíme proti společenskému uspořádání, které nás nutí ničit svět. Foto Ende Gelande

Každý z nás se může tomuto tlaku do určité míry vzepřít a s určitým úsilím a za cenu určitých obětí žít způsobem pro životní prostředí o něco příznivějším. Míra potřebného úsilí a nezbytných obětí se ovšem liší podle našeho postavení ve společnosti, a tak nemáme ani právo vyčítat druhým, že k nezbytným obětem nejsou ochotni — někteří si je opravdu nemohou dovolit.

Sami se můžeme na ničení světa nepodílet, nebo aspoň podílet v omezené míře, ale zastavit je dokážeme, jen když se společně postavíme proti společenskému uspořádání, které nás nutí ničit svět. Slovy George Monbiota: „Žít na jedné planetě znamená nejen omezit vlastní spotřebu, ale také se bránit systému, který generuje obrovské přívaly odpadu. To znamená bojovat s korporátní mocí, měnit politické závěry a postavit se proti systému založenému na konzumaci, který nazýváme kapitalismem.‟

Nedávno jsem četl článek Davida Robertse na Voxu. Sám si ještě vzpomínám, jak jsem v mládí nadšeně citovával první zprávu Římského klubu, která tvrdila, že největším rizikem pro planetu, a následně pro přežití lidstva, je přelidnění, že musíme především zastavit populační explozi. Čína, jak známo, to zkusila politikou jednoho dítěte, ale už ji to od té doby přešlo.

Roberts píše, proč on sám, ačkoliv horuje pro ochranu životního prostředí a pro záchranu klimatu, nikdy nevyzývá k omezování populace. Podle Robertse, jehož názor vychází z vědeckých studií, mají pro záchranu klimatu příznivého lidem největší význam na prvním místě ženská práva (konkrétně přístup dívek ke vzdělání a plánované rodičovství), na druhém boj proti světové nerovnosti. Nesrovnatelně největší dopad na klima a životní prostředí vůbec má spotřeba těch úplně nejbohatších. Výrazné omezení jejich bohatství a přerozdělení nejchudším se projeví ohromným snížením celkové zátěže, kterou lidstvo pro planetu představuje.

Změna osobního životního stylu části chudších vrstev obyvatel bohatých zemí se na celkovém stavu planety projeví jen málo, přínosná je především pro budování ekologického uvědomění. Můžeme z ní vyjít, proč ne, ale pro přežití lidstva musíme udělat mnohem víc — a dost můžeme udělat jedině společně, ne každý sám.

    Diskuse
    JP
    March 18, 2019 v 15.29
    Systém a člověk
    Pane Macháčku, už v diskusi pod textem H. Librové (odkud jste sem také svůj tamější diskusní příspěvek převedl jako samostatný text) jsem Vás upozornil na principiální závadu Vašeho konceptu. Vzhledem k tomu že jste tyto mé námitky očividně vůbec nevzal na vědomí, musím je zde znovu zopakovat. Pro zjednodušení sem můj původní diskusní příspěvek kopíruji v originálním znění:

    "Pane Macháčku, zrovna v minulých dnech jste někde napsal, že jste dialektik. Ale vše hovoří pro to, že jste konec konců dialektikem pouze marxistického ražení.

    Totiž: kdybyste byl "čistým" dialektikem, pak byste musel vědět, že ta individuální změna vědomí je naprosto stejně tak důležitá, jako změna systémová. Vy sice tak nějak uznáváte i tu nutnost změny individuálních preferencí, ale v zásadě u Vás evidentně převažuje důraz na ty změny systémové. Tedy v zásadě přesně podle toho Marxova modelu: napřed změníme ekonomickou základnu, a změna vědomí se pak už dostaví nějak sama!

    Nedostaví, pane Macháčku. Alespoň ne v míře dostatečné. Ta změna individuálního vědomí, ta musí stát na svých vlastních nohách, musí mít svou vlastní základnu.

    Jinak řečeno: jak je - dozajista - jednostranné a nedialektické jenom a pouze se spoléhat na tu změnu individuálních vědomí, tak stejně tak jednostranné a nedialektické je jenom se spoléhat na změnu systémovou a institucionální. Pokud nepůjde obojí ruku v ruce, k ničemu to nepovede."

    Tedy ještě jednou, pane Macháčku: ne že byste neměl pravdu se svou kritikou té víry, že prý plně postačí když každý z nás - jako jednotlivec - změní své osobní chování. Máte plnou pravdu v tom, že chování těchto jednotlivců nezáleží jenom na jejich vlastní (dobré) vůli, nýbrž je systémově podmíněné.

    Na straně druhé propadáte ale stejně tak hlubokému omylu, pokud se domníváte, že postačí nějak změnit "systém", a že lidé se v tu chvíli začnou chovat uvědoměle ekologicky. Ten poživačný, "konzumistický" způsob života je zakódován hluboko v lidské psychice, má evidentně zcela objektivní, evoluční kořeny (i zvíře, má-li k tomu příležitost, konzumuje tolik, kolik jen může). Toto evoluční nastavení člověka nezlomíte jenom nějakou "změnou systému". Ostatně, systém kapitalismu je sám o sobě p r o d u k t e m této primární lidské touhy po maximalizaci svých životních zdrojů.

    Je tu tedy dán opravdu stav a vztah podvojné závislosti, podvojné (a protiběžné) příčinné souvislosti: kapitalismus ("systém") je jak důsledkem lidské poživačnosti, tak i její (jednou) příčinou.

    Ale za p r i m á r n í je nakonec nutno považovat tu příčinu evoluční; kapitalismus tady působí (se všemi svými konzumistickými imperativy) vposledku jenom jako a m p l i f i k á t o r, jako zesilovač oněch primárních lidských instinktů. (Ostatně jak známo, tyto instinkty nikterak neztratily na síle ani za socialismu.)

    Takže ještě jednou: změnit systém - ano, ale bez zásadní změny nastavení člověka, jeho osobních motivací sama změna systému bude k ničemu.
    VP
    Socialismus tu samozřejmě nefungoval, poněvadž nefungoval princip, že změnou systému se změní i člověk. Kolektivizací se člověk nezměnil, a tak třeba moji rodiče zachraňovali družstevní krávy v našem chlévě (než se postavil kravíny) trávou z našeho záhumenku. O to ve vysvětlení šlo: změna systému automaticky nepůsobí změnu člověka, ikdyž i ta změna systému je nutná.
    VP
    Socialismus tu samozřejmě nefungoval, poněvadž nefungoval princip, že změnou systému se změní i člověk. Kolektivizací se člověk nezměnil, a tak třeba moji rodiče zachraňovali družstevní krávy v našem chlévě (než se postavil kravíny) trávou z našeho záhumenku. O to ve vysvětlení šlo: změna systému automaticky nepůsobí změnu člověka, ikdyž i ta změna systému je nutná.
    JN
    March 19, 2019 v 9.23
    Ambice měnit svět může být spíše projevem agresivity a skrytou touhou ovládat druhé.
    I současná neuspokojivá podoba světa je samozřejmě výsledkem lidské touhy měnit svět. Není tedy důvod domnívat se, že totožná lidská touha měnit svět by v budoucnu měla mít nějak zásadně jiný výsledek než je ten současný, pokud se ovšem vnitřně nezmění sám člověk.

    Spousta lidí chce měnit svět, jenže jejich touhy po změně nejsou vzájemně kompatibilní a vedou ke konfliktu, ve kterém se prosadí nejsilnější. Svět je tedy zatím měněn spíše sobeckou silou, než láskou ke světu.

    Každý člověk by se měl zamýšlet sám nad sebou a nad svým vztahem k světu a ke druhým. Pokud se bude zamýšlet nad tím, jak ostatním vnutit svůj systém, jde o agresivitu a o destruktivní touhu ovládat svět, která nás dovedla tam, kde nyní jsme.
    HZ
    March 19, 2019 v 9.40
    Když bylo mému synovi šest let,
    vedla jsem ho domů po nadchodu nad právě budovanou silnicí, která rozetnula naše město vedví.
    Kluk se zastavil, podíval se skrz zábradlí a pronesl tato pýtická slova: "Svět je hroznej chudinka. Lidi ho furt předělávaj a pak se jim nelíbí."
    PK
    March 19, 2019 v 10.9
    "Spojovat se, organizovat se, společně usilovat ..."
    Ano? Skutečně? S vámi?
    Ale jděte.
    JP
    March 19, 2019 v 10.58
    Byl, či nebyl socialismus?
    To je čistě otázka definice, pane Krupičko. Můžeme například položit otázku: je v současné Číně kapitalismus? - a dostaneme se do naprosto stejných definičních problémů.

    Samozřejmě že nikde nikdy neexistoval i d e á l n í socialismus (odhlédnouc od toho že podle zakladatelů marxistického komunismu socialismus vlastně vůbec existovat neměl, to byl až výmysl Lenina).

    Na straně druhé: existoval tu (pod označením "socialismus") ekonomicko-společenský systém, který v každém případě nebyl kapitalismem. Produkční prostředky nebyly v rukou soukromých vlastníků/kapitalistů, nýbrž v rukou státu.

    Z toho důvodu jsem mohl tu existenci socialismu (ať jakkoli neautentického) použít jako argument proti názoru pana Macháčka, že je to jenom a pouze kapitalismus, který v lidech vyvolává jejich konzumerické (tedy antiekologické) choutky.
    JP
    March 19, 2019 v 11.8
    Svět je hrozný chudinka...
    Tak tenhle bonmot Vašeho syna, paní Zemanová, je opravdu geniální; to by se mělo někde vytesat! :-D

    Ale jde o to, jaké ponaučení si z toho vybereme.

    Jeden možný závěr je ten: s tímto světem nehýbat, neměnit ho. Nechat ho být tak jak je.
    Jenomže - v tomto případě bychom fakticky museli zase vylézt zpátky na stromy. A zůstat tam až do skonání věků. Tedy přesněji až do té chvíle, nežli Slunce - jakožto Rudý obr - definitivně na zemi spálí i poslední zbytky veškerého života.

    Tato alternativa se tedy přece jenom nezdá být příliš perspektivní. Pak už ovšem zbývá pouze alternativa druhá: tento svět měnit, to jest opracovávat, rozvíjet, kultivovat - ale natolik rozumně a natolik uvážlivě, aby ten výsledný svět "nebyl chudinka", a aby se lidem výsledek jejich díla nemusel "nelíbit".
    JN
    March 19, 2019 v 11.26
    Svět je chudinka
    Otázka zní, pane Poláčku, jak to udělat, abychom měnili svět k dobru a ne ke zlu. Zkusit se nejdříve shodnout, co je dobro a co zlo? Nebo jinak?
    March 19, 2019 v 11.50
    Základna a nadstavba, jedinec a společnost
    Můj diskusní příspěvek od článku Hany Librové tu vyšel jako samostatný článek v nezměněné podobě především proto, že redakce projevila zájem ho takto samostatně vydat, a já, starý lenoch a lajdák, bych nebyl schopen upravit ho k tomu a vylepšit v historicky krátké lhůtě. O vlivu nadstavby na základnu bych k němu nicméně asi nic nepřidával, ani kybych byl pilnější a rychlejší — že osobní změna vědomí má význam, přece píšu hned na začátku. Nebo mě, pane Poláčku, podezříváte, že jsem duchovní přípravu rytíře před bojem zmínil čistě ironicky a chtěl jsem říci, že taková příprava není a nikdy nikomu nebyla k ničemu?

    Láká mě vtipně podotknout, že Marx samozřejmě nebyl vulgárním marxistou, protože kdyby věřil, že nadstavba je čistě jednostranně odvozená ze základny, že uspořádání společnosti zcela určují výrobní vztahy, které jednoznačny vyplývají z dostupných technologií, nenamáhal by se psaním Kapitálu. Analyzovat a kritizovat kapitalismus má smysl pouze v případě, že na základě té analýzy a pomocí té kritiky ho lze změnit, případně odstranit. Konec konců vliv nadstavby na základnu vyplývá už z toho, že výrobní vztahy se odvozují od dostupných technologií a dostupné technologie závisí na vědeckém poznání, tedy na části kultury, nadstavby. Z toho, že se Marx nevěnoval raději fyzice nebo chemii, je pak vidět, že důležitost přičítal také, nebo spíš především, vědám společenským.

    Je to ovšem poznámka vcelku od věci, protože můj spor s Hanou Librovou nestojí na protikladu nadstavby k základně, ale jednotlivce ke společnosti. Hana Librová doporučuje naprosto správné věci, chybu dělá v tom, že se omezuje na jednotlivce — stává se tak obětí klamu baronky Thatcherové a její článek tal vyznívá reakčně.

    Úspěch kapitalismu stojí na rozbití společnosti na oddělené jedince. Tito jedinci mohou, vždy v mezích daných svým společenským postavením, změnit své chování tak, aby bylo pro životní prostředí o něco méně škodlivé — a to může být velmi užitečné pro jejich osobní růst, ale tím dopad takové jednotlivé osobní změny v zásadě končí. Dokonce — a to bych měl asi dodat ke svému původnímu tvrzení — může mít taková změna osobního chování v konečném důsledku právě opačný efekt, protože přílišným uskromněním se člověk svůj vliv na celkové směřování společnosti omezí. Miliony lidí po celém světě žijí v mnohem chudších podmínkách než my, jejich životy jsou — spíše vynuceně než na základě dobrovolné volby — daleko skromnější než naše a jejich ekologická i uhlíková stopa jsou oproti těm našim zcela zanedbatelné — a stejně tak zanedbatelný je i jejich vliv na budoucnost lidstva, přinejmenším pokud zůstanou oddělenými jednotlivci, jak kapitalismus žádá, místo aby se spojili, jak vyzývali Marx a Engels.

    Svým způsobem tedy mluvím já o nadstavbě více než Hana Librová — zatímco ona se spokojí s několika pratickými doporučeními změn životního stylu, které souvisí se spotřebou hmotných zdrojů, já zdůrazňuji, že takové změny nebudou k ničemu bez zásadní změny myšlení, bez přechodu od obrazu lidstva jako souhrnu jednotlivců k obrazu lidstva jako společnosti, která musí jednat společně.

    Dá se to ovšem říct i jednodušeji a v zásadě v mezích základny, nebo aspoň hmotných statků: Dobrovolná skromnost nic neřeší. Nejchudší vrstvy planety jsou skromné nedobrovolně a na celkové směřování lidstva mají zanedbatelný vliv. My, globální střední vrstvy — nejsem si jist, zda také doopravdy střední třída svým postavením v soustavě výrobních a společenských vztahů — máme dost svobody, abychom se dobrovolně trochu uskromnili a zdroje planety vyčerpávali, oproti těm nejchudším, řekněme pouze padesátkrát místo stokrát (omlouvám se, pokud jsem ta čísla střelil od boku příliš nepřesně a ve skutečnosti je to třeba tisíc padesát krát místo tisíc sto krát). Odstranit principy zisku, akumulace kapitálu a věčného hospodářského růstu ovšem změnou osobního chování nedokážeme. Možná by s tím mohli něco dělat ti úplně nejbohatší z nás — kdo, když ne oni, že? —, ale nezdá se, že by dělali. Na nápravu světa díky jejich ekonomické prozíravosti, technologickému vizionářství, dobročinnosti a dobrovolné skromnosti jsme čekali už příliš dlouho, čekat dál nemáme čas. Jestli chceme zachránit planetu takovou, na jaké můžeme žít, musíme těm nejbohatším sáhnout na majetky.
    + Další komentáře