Pane Macháčku, už v diskusi pod textem H. Librové (odkud jste sem také svůj tamější diskusní příspěvek převedl jako samostatný text) jsem Vás upozornil na principiální závadu Vašeho konceptu. Vzhledem k tomu že jste tyto mé námitky očividně vůbec nevzal na vědomí, musím je zde znovu zopakovat. Pro zjednodušení sem můj původní diskusní příspěvek kopíruji v originálním znění:

"Pane Macháčku, zrovna v minulých dnech jste někde napsal, že jste dialektik. Ale vše hovoří pro to, že jste konec konců dialektikem pouze marxistického ražení.

Totiž: kdybyste byl "čistým" dialektikem, pak byste musel vědět, že ta individuální změna vědomí je naprosto stejně tak důležitá, jako změna systémová. Vy sice tak nějak uznáváte i tu nutnost změny individuálních preferencí, ale v zásadě u Vás evidentně převažuje důraz na ty změny systémové. Tedy v zásadě přesně podle toho Marxova modelu: napřed změníme ekonomickou základnu, a změna vědomí se pak už dostaví nějak sama!

Nedostaví, pane Macháčku. Alespoň ne v míře dostatečné. Ta změna individuálního vědomí, ta musí stát na svých vlastních nohách, musí mít svou vlastní základnu.

Jinak řečeno: jak je - dozajista - jednostranné a nedialektické jenom a pouze se spoléhat na tu změnu individuálních vědomí, tak stejně tak jednostranné a nedialektické je jenom se spoléhat na změnu systémovou a institucionální. Pokud nepůjde obojí ruku v ruce, k ničemu to nepovede."

Tedy ještě jednou, pane Macháčku: ne že byste neměl pravdu se svou kritikou té víry, že prý plně postačí když každý z nás - jako jednotlivec - změní své osobní chování. Máte plnou pravdu v tom, že chování těchto jednotlivců nezáleží jenom na jejich vlastní (dobré) vůli, nýbrž je systémově podmíněné.

Na straně druhé propadáte ale stejně tak hlubokému omylu, pokud se domníváte, že postačí nějak změnit "systém", a že lidé se v tu chvíli začnou chovat uvědoměle ekologicky. Ten poživačný, "konzumistický" způsob života je zakódován hluboko v lidské psychice, má evidentně zcela objektivní, evoluční kořeny (i zvíře, má-li k tomu příležitost, konzumuje tolik, kolik jen může). Toto evoluční nastavení člověka nezlomíte jenom nějakou "změnou systému". Ostatně, systém kapitalismu je sám o sobě p r o d u k t e m této primární lidské touhy po maximalizaci svých životních zdrojů.

Je tu tedy dán opravdu stav a vztah podvojné závislosti, podvojné (a protiběžné) příčinné souvislosti: kapitalismus ("systém") je jak důsledkem lidské poživačnosti, tak i její (jednou) příčinou.

Ale za p r i m á r n í je nakonec nutno považovat tu příčinu evoluční; kapitalismus tady působí (se všemi svými konzumistickými imperativy) vposledku jenom jako a m p l i f i k á t o r, jako zesilovač oněch primárních lidských instinktů. (Ostatně jak známo, tyto instinkty nikterak neztratily na síle ani za socialismu.)

Takže ještě jednou: změnit systém - ano, ale bez zásadní změny nastavení člověka, jeho osobních motivací sama změna systému bude k ničemu.

Socialismus tu samozřejmě nefungoval, poněvadž nefungoval princip, že změnou systému se změní i člověk. Kolektivizací se člověk nezměnil, a tak třeba moji rodiče zachraňovali družstevní krávy v našem chlévě (než se postavil kravíny) trávou z našeho záhumenku. O to ve vysvětlení šlo: změna systému automaticky nepůsobí změnu člověka, ikdyž i ta změna systému je nutná.

Socialismus tu samozřejmě nefungoval, poněvadž nefungoval princip, že změnou systému se změní i člověk. Kolektivizací se člověk nezměnil, a tak třeba moji rodiče zachraňovali družstevní krávy v našem chlévě (než se postavil kravíny) trávou z našeho záhumenku. O to ve vysvětlení šlo: změna systému automaticky nepůsobí změnu člověka, ikdyž i ta změna systému je nutná.

I současná neuspokojivá podoba světa je samozřejmě výsledkem lidské touhy měnit svět. Není tedy důvod domnívat se, že totožná lidská touha měnit svět by v budoucnu měla mít nějak zásadně jiný výsledek než je ten současný, pokud se ovšem vnitřně nezmění sám člověk.

Spousta lidí chce měnit svět, jenže jejich touhy po změně nejsou vzájemně kompatibilní a vedou ke konfliktu, ve kterém se prosadí nejsilnější. Svět je tedy zatím měněn spíše sobeckou silou, než láskou ke světu.

Každý člověk by se měl zamýšlet sám nad sebou a nad svým vztahem k světu a ke druhým. Pokud se bude zamýšlet nad tím, jak ostatním vnutit svůj systém, jde o agresivitu a o destruktivní touhu ovládat svět, která nás dovedla tam, kde nyní jsme.

vedla jsem ho domů po nadchodu nad právě budovanou silnicí, která rozetnula naše město vedví.
Kluk se zastavil, podíval se skrz zábradlí a pronesl tato pýtická slova: "Svět je hroznej chudinka. Lidi ho furt předělávaj a pak se jim nelíbí."

To je čistě otázka definice, pane Krupičko. Můžeme například položit otázku: je v současné Číně kapitalismus? - a dostaneme se do naprosto stejných definičních problémů.

Samozřejmě že nikde nikdy neexistoval i d e á l n í socialismus (odhlédnouc od toho že podle zakladatelů marxistického komunismu socialismus vlastně vůbec existovat neměl, to byl až výmysl Lenina).

Na straně druhé: existoval tu (pod označením "socialismus") ekonomicko-společenský systém, který v každém případě nebyl kapitalismem. Produkční prostředky nebyly v rukou soukromých vlastníků/kapitalistů, nýbrž v rukou státu.

Z toho důvodu jsem mohl tu existenci socialismu (ať jakkoli neautentického) použít jako argument proti názoru pana Macháčka, že je to jenom a pouze kapitalismus, který v lidech vyvolává jejich konzumerické (tedy antiekologické) choutky.

Tak tenhle bonmot Vašeho syna, paní Zemanová, je opravdu geniální; to by se mělo někde vytesat! :-D

Ale jde o to, jaké ponaučení si z toho vybereme.

Jeden možný závěr je ten: s tímto světem nehýbat, neměnit ho. Nechat ho být tak jak je.
Jenomže - v tomto případě bychom fakticky museli zase vylézt zpátky na stromy. A zůstat tam až do skonání věků. Tedy přesněji až do té chvíle, nežli Slunce - jakožto Rudý obr - definitivně na zemi spálí i poslední zbytky veškerého života.

Tato alternativa se tedy přece jenom nezdá být příliš perspektivní. Pak už ovšem zbývá pouze alternativa druhá: tento svět měnit, to jest opracovávat, rozvíjet, kultivovat - ale natolik rozumně a natolik uvážlivě, aby ten výsledný svět "nebyl chudinka", a aby se lidem výsledek jejich díla nemusel "nelíbit".

Otázka zní, pane Poláčku, jak to udělat, abychom měnili svět k dobru a ne ke zlu. Zkusit se nejdříve shodnout, co je dobro a co zlo? Nebo jinak?

Můj diskusní příspěvek od článku Hany Librové tu vyšel jako samostatný článek v nezměněné podobě především proto, že redakce projevila zájem ho takto samostatně vydat, a já, starý lenoch a lajdák, bych nebyl schopen upravit ho k tomu a vylepšit v historicky krátké lhůtě. O vlivu nadstavby na základnu bych k němu nicméně asi nic nepřidával, ani kybych byl pilnější a rychlejší — že osobní změna vědomí má význam, přece píšu hned na začátku. Nebo mě, pane Poláčku, podezříváte, že jsem duchovní přípravu rytíře před bojem zmínil čistě ironicky a chtěl jsem říci, že taková příprava není a nikdy nikomu nebyla k ničemu?

Láká mě vtipně podotknout, že Marx samozřejmě nebyl vulgárním marxistou, protože kdyby věřil, že nadstavba je čistě jednostranně odvozená ze základny, že uspořádání společnosti zcela určují výrobní vztahy, které jednoznačny vyplývají z dostupných technologií, nenamáhal by se psaním Kapitálu. Analyzovat a kritizovat kapitalismus má smysl pouze v případě, že na základě té analýzy a pomocí té kritiky ho lze změnit, případně odstranit. Konec konců vliv nadstavby na základnu vyplývá už z toho, že výrobní vztahy se odvozují od dostupných technologií a dostupné technologie závisí na vědeckém poznání, tedy na části kultury, nadstavby. Z toho, že se Marx nevěnoval raději fyzice nebo chemii, je pak vidět, že důležitost přičítal také, nebo spíš především, vědám společenským.

Je to ovšem poznámka vcelku od věci, protože můj spor s Hanou Librovou nestojí na protikladu nadstavby k základně, ale jednotlivce ke společnosti. Hana Librová doporučuje naprosto správné věci, chybu dělá v tom, že se omezuje na jednotlivce — stává se tak obětí klamu baronky Thatcherové a její článek tal vyznívá reakčně.

Úspěch kapitalismu stojí na rozbití společnosti na oddělené jedince. Tito jedinci mohou, vždy v mezích daných svým společenským postavením, změnit své chování tak, aby bylo pro životní prostředí o něco méně škodlivé — a to může být velmi užitečné pro jejich osobní růst, ale tím dopad takové jednotlivé osobní změny v zásadě končí. Dokonce — a to bych měl asi dodat ke svému původnímu tvrzení — může mít taková změna osobního chování v konečném důsledku právě opačný efekt, protože přílišným uskromněním se člověk svůj vliv na celkové směřování společnosti omezí. Miliony lidí po celém světě žijí v mnohem chudších podmínkách než my, jejich životy jsou — spíše vynuceně než na základě dobrovolné volby — daleko skromnější než naše a jejich ekologická i uhlíková stopa jsou oproti těm našim zcela zanedbatelné — a stejně tak zanedbatelný je i jejich vliv na budoucnost lidstva, přinejmenším pokud zůstanou oddělenými jednotlivci, jak kapitalismus žádá, místo aby se spojili, jak vyzývali Marx a Engels.

Svým způsobem tedy mluvím já o nadstavbě více než Hana Librová — zatímco ona se spokojí s několika pratickými doporučeními změn životního stylu, které souvisí se spotřebou hmotných zdrojů, já zdůrazňuji, že takové změny nebudou k ničemu bez zásadní změny myšlení, bez přechodu od obrazu lidstva jako souhrnu jednotlivců k obrazu lidstva jako společnosti, která musí jednat společně.

Dá se to ovšem říct i jednodušeji a v zásadě v mezích základny, nebo aspoň hmotných statků: Dobrovolná skromnost nic neřeší. Nejchudší vrstvy planety jsou skromné nedobrovolně a na celkové směřování lidstva mají zanedbatelný vliv. My, globální střední vrstvy — nejsem si jist, zda také doopravdy střední třída svým postavením v soustavě výrobních a společenských vztahů — máme dost svobody, abychom se dobrovolně trochu uskromnili a zdroje planety vyčerpávali, oproti těm nejchudším, řekněme pouze padesátkrát místo stokrát (omlouvám se, pokud jsem ta čísla střelil od boku příliš nepřesně a ve skutečnosti je to třeba tisíc padesát krát místo tisíc sto krát). Odstranit principy zisku, akumulace kapitálu a věčného hospodářského růstu ovšem změnou osobního chování nedokážeme. Možná by s tím mohli něco dělat ti úplně nejbohatší z nás — kdo, když ne oni, že? —, ale nezdá se, že by dělali. Na nápravu světa díky jejich ekonomické prozíravosti, technologickému vizionářství, dobročinnosti a dobrovolné skromnosti jsme čekali už příliš dlouho, čekat dál nemáme čas. Jestli chceme zachránit planetu takovou, na jaké můžeme žít, musíme těm nejbohatším sáhnout na majetky.

bývávaly často zdůvodňovány záchranou světa. Svět byl pak ale ještě horší než předtím.

Nikdo tady k násilí přímo nevyzývá.

Přesto tady musím zopakovat to, co jsem napsal v diskuzi pod jiným článkem:

"Pokud chce někdo zavést jakýsi Green New Deal v Evropě se 70-tiprocentním zdaněním nejbohatších lidí, měl by zároveň říct, jak účinně zabránit tomu, aby se tento kapitál nepřelil někam jinam. Protože pokud to neví, nemůže se divit, že to stále příliš mnoho lidí nepovažuje za úplně dobrý nápad. Obávám se, že něco takového na evropské, natož světové úrovni nelze prosadit demokraticky. Začínám mít zase pocit, že radikální levice by opět s očima planoucíma (ve jménu záchrany lidstva) klidně škrtla polovinu politického spektra."

Mě by, pana Macháčku, skutečně zajímalo, jak to chcete udělat. Třeba boj proti daňovým rájům je hezká věc, ale pokud zavedete sazbu daně 70 %, pak daňovým rájem bude celý zbytek světa, třeba Rusko.

Proč pořád nikdo nechce pochopit, že mezi jednotlivci, kteří (jak bylo dokázáno), nemají na světové dění téměř žádný vliv (anebo naopak mu poslouží jako dobrý materiál) a celkem, dobře (nebo špatně) zorganizovaným agresivními jedinci tíhnoucími k totalitě (kapitalistickému, komunistickému systému, ...), stojí (jako buňky v těle a později po spojení jako orgány) samosprávná společenství s možností sebereflexe, sebekontroly, spolupráce, ... Ovšem vytvářet je, je asi to nejtěžší, poněvadž není možné využívat přirozených, vývojem vypracovaných vlastností jako: dravost, sebeuplatnění, touha po moci, po přepychu, ...

Se všemi, pane Kolaříku. Se všemi, kdo výslovně neřeknou: nechci!

Pane Nusharte, i taková Velká francouzská (občanská) revoluce byla jak známo doprovázena násilím. Dokonce až přímo orgiemi násilí.

Chcete ale opravdu vážně tvrdit, že její produkt - svobodná občanská společnost - je něčím h o r š í m ve srovnání se systémem feudálního poddanství?!...

Pane Macháčku, já Vám v žádném případě nevytýkám, že jste svůj původní diskusní příspěvek přeměnil v samostatný text. (To že se tak zřejmě stalo na výzvu redakce, jsem si dokázal spočítat také.) Mou výtkou bylo to, že ani v tomto novém textu jste nijak nevzal na vědomí mou kritiku týkající se samotného jádra Vaší argumentace.

Podívejme se teď tedy blíže na ten poměr té slavné "základny a nadstavby".

Pro ostatní, kteří snad nejsou tolik zběhlí v marxistické terminologii, upřesnění: Marx s železným přesvědčením zastával názor, že rozhodující společenské (a tedy i politické) procesy nemají svůj prvotní původ v hlavách lidí (tedy v tom co lidé si sami představují o jejich světě) - nýbrž v r e á l n ý c h, a to znamená v prvé řadě materiálních, produkčních vztazích.

Toto Marxovo schéma není vůbec snadné pochopit; odporuje totiž naší přirozené zkušenosti. Naše přirozená životní zkušenost nám říká, že my přece můžeme náš život formovat podle naší vlastní vůle. V našem vědomí, v našich myšlenkách, v naší vůli jsme svobodní a nepodmínění; a tak pro co se rozhodneme, to můžeme také uskutečnit (pokud nenarazíme na nepřekonatelné vnější překážky).

Marx tu jde ale o krok dále. Marx - nutno připomenout - se nezabývá (svobodnou) vůlí jednotlivce. Marx se zabývá dynamikou velkých sociálních skupin - těch které jsou rozhodující pro společensky relevantní změny. Tady už není rozhodující vůle či názor toho či onoho jednotlivce - nýbrž rozhodující je to, čím se bude řídit, čím se bude motivovat ta velká skupina jako taková.

A tady Marx říká jednu zcela klíčovou větu: tato skupina (a vposledku celá společnost) se nakonec bude chovat tak, jaké jsou reálné, materiální podmínky její existence.

Naprosto konkrétně to pak znamená: když se dosavadní materiálně-produkční podmínky (tzv. "materiální základna") změní tak, že přestanou být funkční, a když se už zároveň v zárodku ohlašuje uspořádání nové, progresivnější - pak si tato změna v této "základně" postupem času najde svůj odraz i v hlavách lidí - tedy v tzv. "společenské nadstavbě". Ten samý útlak který lidé ještě včera trpně snášeli se skloněnou hlavou, dnes už pociťují náhle jako nesnesitelný. Natolik nesnesitelný, že jsou pro tu změnu ochotni jít i na barikády, a riskovat vlastní život.

Tohle je tedy úhelným kamenem celého Marxova modelu o prioritě té "materiální základny" vůči "společenské nadstavbě": ti samí lidé začnou najednou myslet zcela novým způsobem, protože se změnily reálné materiální podmínky jejich existence.

--------------------------

Tento Marxův model jak řečeno vůbec není snadné pochopit; ale on má natolik železnou logiku, že kdo ho už jednou pochopil, ten už nikdy nemůže popírat jeho platnost.

Takže, pane Macháčku, potud tedy dobře. Já v žádném případě nepopírám žádnou z Vašich tézí či argumentů, pokud se pohybujete v rámci tohoto schématu.

Jediný - ovšem klíčový - problém je tam, kde se jedná o to, jestli je tento Marxův model skutečně vnitřně nerozporný; konkrétně, jestli je ve svých obou komponentách vnitřně vyvážený. A tady vše hovoří pro to, že tomu tak právě není. Že tento Marxův model má sice svou správnost; ale že je jenom jednostranný. A tedy - vposledku nedialektický.

Konkrétně: Vy poukazujete na to, že jste v úvodu svého textu sám zmínil, že "osobní změna vědomí má význam".

Ano, pane Macháčku: Vy jste to skutečně zmínil, ale naprosto přesně klasickým marxistickým způsobem. Jako svým způsobem "úlitbu bohům". Aby se vlk nažral, a koza (marxistického determinismu) zůstala celá. Marx sám ovšem nebyl nějaký ryze mechanický determinista, který by tvrdil, že ta "materiální základna" se do hlav, do vědomí lidí promítne bezprostředně, zcela lineárním způsobem. Marx samozřejmě c h t ě l tento vztah obou momentů pojmout dialekticky; a tak uznával, že i ta "společenská nadstavba", tedy to společenské vědomí, může mít z p ě t n ý vliv i na tu materiální základnu (společenské bytí).

Známa je jeho slavná formulace o tom, že ten determinující, určující vliv té materiální základny se projevuje, prosazuje jenom "konec konců". Jsme tu v podstatě ve sféře "velkých čísel" - individuální vědomí mohou být taková či maková, ale nakonec se prosadí základní nastavení celku, celkové masy.

Jak řečeno, tento model v zásadě není chybný; jeho základní vada spočívá ale v tom, že Marx zohledňuje pouze a jenom působení s p e c i f i c k é, právě v současné době přítomné ekonomicko-společenské formace - a zcela zanedbává faktory k o n s t a n t n í, nadčasové.

Totiž, i když zůstaneme jenom v té oblasti ryze materiální (a pokud tedy přistoupíme na Marxovu argumentaci, že vědomí je "konec konců" odvislé od bytí) - pak i v této ryze materiální oblasti působí faktory konstantní, rezultující ze všeobecného vztahu člověka k jeho prostředí, zprostředkované (a zakotvené) evolučně.

Zcela konkrétně: Vaší pozicí je, že "principy zisku, akumulace kapitálu a věčného hospodářského růstu" jsou dány a zapříčiněny výhradně specifickým systémem ekonomicko-společenské formace kapitalismu.

Jenže: z č e h o pak opravdu pramení ten "princip zisku"?... Nebyl snad tento "princip zisku" - to jest, snaha člověka po m a x i m a l i z a c i jeho životních zdrojů - přítomen už dávno před vznikem jakéhokoli kapitalismu? Nerozebíral tento fenomén snad už Aristoteles? A není to nakonec zcela základní, přirozenou potřebou - a životní nutností - k a ž d é h o živého tvora?...

Není tedy nakonec - z této strany nahlíženo - i celý ten kapitalismus nakonec jenom jednou specifickou formou realizace této naprosto primární snahy člověka po maximalizaci vlastního prospěchu?

Takto a právě takto vypadá celá věc, když se na ni podíváme optikou skutečné dialektiky. Kdy tedy proti sobě stojí dva různé, dva protikladné principy, z nichž k a ž d ý má sám o sobě potenciál pojmout do sebe, vysvětlit věc celou.

Marx sice tvrdil, že jeho model "základny" a "nadstavby" je dialektický; ale ve skutečnosti si celou věc zjednodušil tak, že z celého komplexu působících faktorů vyjmul jenom jednu jedinou skupinu, a tuto skupinu prohlásil za jedině určující.

Takže, pane Macháčku, nedá se nic dělat: ale tím že změníme "systém", ještě zdaleka nezměníme samotného člověka, s tou jeho primární motivací po maximalizaci vlastního prospěchu. Změnit systém, aniž bychom dokázali změnit samotného člověka - to by pak dopadlo přesně jako v tom "reálném" socialismu, který jsem zmínil. Vnější ekonomicko-společenská forma sice nebude kapitalistická; ale člověk sám se bude i nadále chovat naprosto stejně egoisticky; a tedy i antiekologicky.

Co takhle shodnout se na tom, pane Nusharte, že za dobré můžeme považovat všechno, co napomáhá lidské emancipaci? Tedy osvobození se člověka od všech závislostí, které ho nejen přímo utlačují, ale i takových, které ho omezují v plném rozvoji, v plném uplatnění jeho lidských možností a schopností?

To je zase otázka, pane Krupičko, co chcete nazývat "pravým socialismem".

Svým způsobem totiž i ten zpotvořený "reálný socialismus" byl tím "pravým socialismem". Všechny produkční prostředky byly přece vyvlastněny, nebyly v soukromém vlastnictví.

Samozřejmě: v tom "reálném socialismu" nebyly ty produkční prostředky v plném a původním smyslu "zespolečenštěny", nýbrž pouze z e s t á t n ě n y. Rozdíl mezi těmito dvěma pojmy se napřed zdál zcela neznatelný, nebyl vůbec vnímán. A dokonce ještě i Trockij ve své "Zrazené revoluci" zastává názor, že v tehdejším Sovětském svazu sice nevládne dělnická třída - ale že to nicméně není třídní diktatura, nýbrž pouze nadvláda "byrokracie", protože zde prý neexistuje žádný třídní protiklad, žádné soukromé vlastnictví produkčních prostředků.

Ten základní problém je v tom: nikdo, naprosto nikdo neví, jak to proslulé "zespolečenštění" vlastně provést. Jak dosáhnout toho, aby všechny produkční prostředky e f e k t i v n ě ovládala "dělnická třída", to jest vrstva pracujících. Ty původní Marxovy představy o b e z p r o s t ř e d n í produkční samosprávě dělnických kolektivů v továrnách byly tak naprosto naivní, že i samotný Marx s Engelsem je později museli alespoň částečně revidovat.

V zásadě tu jsou jenom dvě možnosti: buďto řízení ekonomiky centralizovat - a pak tu máme za prvé tu strašlivě nevýkonnou ekonomiku byrokratického socialismu, a za druhé a především máme tu zase tu samou centralizovanou státní moc, která se dříve či později nevyhnutelně stane mocí n a d lidem.

Anebo můžeme zavést s k u p i n o v é vlastnictví produkčních prostředků, s volným trhem a všeobecnou konkurencí - ale pak se za těchto podmínek ti skupinoví vlastníci nevyhnutelně začnou chovat jako docela prachobyčejní s k u p i n o v í k a p i t a l i s t é. Neboť samotný princip volné konkurence je bude nutit k tomu, aby neustále maximalizovali svůj zisk, bez ohledu na všechno ostatní, pokud nechtějí podlehnout v nemilosrdném konkurenčním zápase.

Takže tohle je, pane Krupičko, problém "opravdového socialismu". Opakuji ještě jednou: nikdo neví jak ho uskutečnit. Přesněji řečeno, takovýto "pravý socialismus" je z uvedených příčin zcela principiálně n e u s k u t e č n i t e l n ý.

Je zapotřebí hledat jiné cesty.

Ten Váš příměr s tělem a buňkami je zrovna docela příhodný, pane Pospíšile. Ovšem v jiném smyslu, nežli se sám domníváte.

Zkráceně vyjádřeno, zastánci systémové změny se domnívají, že když "změní tělo", tak že se odpovídajícím způsobem změní i všechny buňky. Že tedy - obraně řečeno - když vezmeme třeba vepře, dáme ho do lisu, tam ho morfologicky změníme do podoby psa, tak že odpovídajícím způsobem se změní i všechny jeho buňky. Že se přizpůsobí té vnější podobě psa.

Zatím Vy sám věříte tomu, že když nějakým způsobem přimějeme buňky toho vepře, aby se chovaly jako buňky psa, že nám ten vepř vzápětí začne štěkat.

Nezačne, pane Pospíšile; i když do toho těla vepře vpravíme uměle nějaké buňky psa, tak to tělo vepře je prostě odvrhne, jako jemu zcela cizí element.

A stejně tak to udělá kapitalismus se všemi produkčními a vlastnickými elementy, které by byly v zásadním rozporu s jeho podstatou. Buďto si je přizpůsobí k obrazu svému, tedy k logice svého vlastního fungování - anebo je vyvrhne, zničí. Toť vše.

Představuji si, jak západní progresivní levice zachraňuje svět před globální katastrofou:

Nejprve sahá na majetky ruskému a čínskému vedení, zdaňuje bohaté arabské šejky, v jejichž zemích současně zavádí ženská práva, a nezapomíná samozřejmě ani na Rusko, kde uzákoňuje rovnost všech genderů. Když má pod svojí správou polovinu planety a svět už je skoro zachráněn, připravuje se k rozhodující ofenzivě proti těm nejbohatším...

Pane Poláčku, já nechci změnou celku měnit jednotlivé buňky. Naopak změnou buněk a jejich spojením do orgánů měnit celek. Zároveň chápu vaši námitku, že jakýkoliv systém nepřijme jiný druh buněk. Jenže ani historie vám nedává za pravdu. Křesťanské i komunistické myšlenky pronikly do tehdy jim nepříznivého světa a nějakým způsobem jej změnily.
Proto hájím, že vznik samosprávných společenství je možný. Ovšem jejich spolupráce není možná způsoby, které se neosvědčily,ikdyž jsou produktem vývoje lidstva. Stále vládne přesvědčení, že silnější musí vítězit, k rozvoji a pokroku je nutná konkurence, volný trh, že jedinec je aktivní jen tehdy, když je oceňovaný, hlavně finančně. Lidé dokáží pracovat tvůrčím úsilím i bez ocenění, víc se dosáhne spoluprací než konkurencí. To jsou hodnoty společné křesťanství i humanismu, které se stále víc prosazují.

"Úspěch kapitalismu stojí na rozbití společnosti na oddělené jedince......přinejmenším pokud zůstanou oddělenými jednotlivci, jak kapitalismus žádá, místo aby se spojili, jak vyzývali Marx a Engels.....Dobrovolná skromnost nic neřeší.....Odstranit principy zisku, akumulace kapitálu a věčného hospodářského růstu ovšem změnou osobního chování nedokážeme."

Proč bychom to vlastně tou dobrovolnou skromností nemohli dokázat? Pokles poptávky musí nutně omezit nabídku. A tím zisky těch nejbohatších.

Utopie? Naivita? Ti nejbohatší jsou závislí na spotřebiteli, ne spotřebitel na nich!

Ta myšlenka pana Pospíšila změnou buněk (překonáním té kapitalismem živené atomizace společnosti oním kýženým stmelením jednotlivců, změnou jejich smýšlení) transformovat organismus společnosti je zatím nejrozumnější ze všech zmíněných alternativ.

Samozřejmě, že i pouhá změna nastavení v rámci systému, může mít vliv, i když pan Poláček tvrdí opak. Třeba známá "biopaliva" - ač byla zavedena v dobré víře, ve skutečnosti celou situaci jen zhoršují - k jejich výrobě se spotřebuje tolik fosilních paliv, kolik měly nahradit, a ještě se k tomu přidává zcela zbytečná devastace krajiny. Vždyť firmy jako Shell vlastní obrovské plantáže ve vymýcených deštných pralesech právě kvůli přídavným biopalivům.
Česká řepková kalamita je další příklad.

Na druhou stranu ne negativní, tedy pozitivní, změna bez vzájemné systémové i subjektivní změny opravdu nepříjde.
Potíž je asi v tom, že pan Poláček tu individuální sobeckost postavil nad systém (vždyť je tady už od nepaměti, už za Aristotela tady byla), a je tedy neměnná a vrozená všem, i zvířatům konec konců.

Takže zničíme svět, jiná možnost není.

Já si také myslím, že ta myšlenka pana Poláčka na jakýsi "primární egoismus" člověka nebo jakéhokoliv tvora, popřípadě na jeho "věčnou rozpolcenost" mezi egoismem a altruismem není správná.
Objevila jsem jinou zajímavou myšlenku: "Bytost je tím více sama sebou, čím je otevřenější, čím více je vztahem".
A taky tu, že Bůh stvořil člověka jako bytost otevřenou, nikoliv "primárně egoistickou", která se musí teprve jakýmsi vlastním úsilím propracovat k nazírání věčnosti. Ne, věčný život je člověku vlastní od přirozenosti. Jenom se nesmí uzavírat do egoistické existence bez vazeb. Musí být otevřenou bytostí, tak jak je mu to dáno.
Ten egoismus, ta uzavřenost do sebe vlastně vzniká kvůli strachu ze světa, který je uzavřený, egoistický, drsný a nepřátelský. Ale člověk to musí překonat a vrátit se k sobě samému. K takovému, jakého ho chtěl mít Bůh.

Pane Nusharte, tak nějak pozapomínáte na to, že to byl právě Ježíš, který chtěl bohaté zcela zbavit jejich majetku. Jednoznačně to vyplývá jak z jeho výroku o velbloudu a uchu jehly, tak i z jeho výzvy bohatému mládenci na otázku, jak dosáhnout dokonalosti.

Změna nastavení systému znamená (nedemokratické?) uplatnění moci (násilí) vůči člověku, neboť někdo tu změnu systému musí prosadit proti vůli některých ostatních.

Při změně nastavení člověka zase nevíme, zda tato změna člověka přinese i tu změnu světa, jakou bychom si přáli.

Problém tedy můžeme snadno identifikovat: je skryt v přání změnit svět tak, jak bychom si přáli. Samotná "cesta je cíl" (cíl cílem není).

Ale jistě, pane Pospíšile, že Vy jste zastáncem toho náhledu, že "změnou jednotlivých buněk je možno změnit celé tělo". Tento náhled má ovšem svou - dílčí - pravdivost; ale zároveň je naprosto stejně jednostranný, jako názor přesně opačný.

Konkrétně se naprosto zásadně mýlíte v jedné věci: že totiž "lidé dokáží pracovat tvůrčím úsilím i bez ocenění, víc se dosáhne spoluprací než konkurencí".

Zkuste si přečíst něco z ekonomických diskusí roku osmašedesátého, z doby Pražského jara. Tedy z té doby, kdy se smělo zpochybnit to komunistické dogma o tom, že lidé v beztřídní společnosti budou pracovat zcela zadarmo, jenom pro vlastní radost z práce a pro blaho celku.

Všechny ty tehdejší ekonomické diskuse o tom, jak napravit dezolátní stav socialistické ekonomiky, se znovu a znovu točily kolem dvou základních bodů:

1. centrální řízení ekonomiky nikdy nemůže fungovat; je zapotřebí volný trh, a tedy volná soutěž, čili konkurence;

2. pracovník ve výrobě musí mít zcela b e z p r o s t ř e d n í, osobní zájem na kvalitě svého výkonu; to jest, on musí být finančně odměněn za dobrou práci, stejně tak jako musí být finančně potrestán za práci špatnou. Protože jinak zavládne ten známý socialistický šlendrián, kdy každý odpracuje jenom svou šichtu, ale na výsledku jeho práce mu fakticky vůbec nezáleží. A podle toho to pak také vypadá.

Bez té přímé souvislosti mezi vykonanou prací a odměnou bude plný výkon podávat jenom hrstka workoholiků, pro které je práce, aktivita životní potřebou, ne-li přímo posedlostí.

Jinak je možno ten plný pracovní výkon bez bezprostřední materiální motivace jednotlivce praktikovat jenom v malých kolektivech, kde je možno okamžitě vidět, když se někdo začne flákat. A to ještě při takových činnostech, které jsou v zásadě stále stejné, jednoznačně dané. Jako je třeba práce na poli. Ale v (post)moderní produkci, která je do značné míry individualizovaná a kreativní - tam je často zcela nemožné poznat jenom čistě podle počtu odpracovaných hodin, kdo skutečně vytvořil jaké hodnoty. Soukromý majitel, ten si to pohlídá, ten nakonec vidí kdo mu který z jeho zaměstnanců přinese jaký prospěch; ale v kolektivech bez jakékoli hierarchie by takovéto dohadování, kdo kolik vykonal práce, nevyhnutelně vedlo k neustálým vzájemným hádkám a sporům.

Souhlasím s Vámi, pane Poláčku, jenže každý to myslíme jinak.

Já bych za dobré považoval osvobození se od závislostí ve smyslu lpění, například lpění na tom, co si o mně myslí ostatní lidé, lpění na věcech...

Pane Morbicere, kdybyste si alespoň dokázal pořádně přečíst, co jsem napsal.

Takže znovu: v žádném případě nepopírám existenci a vliv "systému". Naopak jsem to právě já, kdo tento "systém" znovu a znovu obhajuje proti těm, kteří jeho existenci popírají.

Jde jenom o to, že pokud se na celou společnost budeme dívat j e n o m jako na systém, tak že je to pohled stejně tak jednostranný a omezený, jako když společnost chápeme jenom jako jakýsi soubor individuí.

Jako obvykle, názorové spektrum je tady rozděleno do dvou protichůdných táborů - a každý si donekonečna přemílá jenom tu svou vlastní pravdu.

Jistě: dokázat obojí (tedy pochopit společnost stejně tak jako "systém", jako i jakožto výsledek činnosti jednotlivců) - to je opravdu krajně obtížné.

Je to svým způsobem ten samý problém, před kterým stojí současná fyzika. Ta samá fyzikální entita se nám jednou jeví jako částice, a jednou jako vlnění. Tyto stavy jsou zcela zásadně rozdílné, navzájem neslučitelné; a přece jsou oba naprosto objektivní, platné, záleží jenom na úhlu pohledu, jak m y se na ně díváme.

S lidskou společností je to přesně to samé: když se na ni podíváme z pohledu celku, pak se nám vynoří objektivně existující struktury, mechanismy, které určují, determinují jak chování celku, tak ale i chování jednotlivců.

Ale když se na tu samou společnost podíváme z opačné strany, tedy z perspektivy toho jednotlivce - pak se věc jeví tak, že jsou to právě ti jednotlivci, kteří svými osobními činnostmi a akty utvářejí to společenské dění. Společnost jako celek (i s jejími strukturami a mechanismy) se tu jeví jenom něčím druhotným, odvozeným. Z tohoto pohledu se pak opravdu může zdát, že úplně postačí aby se ti jednotlivci začali chovat nějak jinak, a že tím dokážeme změnit i celou společnost.

Když už jsme u té paralely s fyzikou, ten poměr celku a jednotlivce je možno si představit i takto:

Když začneme zahřívat dejme tomu nějaký kus železa, pak se odpovídajícím způsobem začnou ve svém chování měnit (tj.: rychleji se pohybovat) i jeho jednotlivé části, atomy a molekuly. A když to budeme zahřívat ještě více, pak se změní i samotné skupenství, z pevného tekuté, a nakonec třeba i plazma, kde i ty jednotlivé molekuly přestanou být samy sebou, a stanou se něčím jiným.

To je tedy příklad toho, jak změna nastavení celku ovlivní i chování jednotlivých částí. Ale možný je i proces přesně opačný: když začneme dodávat energii (například cíleným laserovým paprskem) těm jednotlivým molekulám železa, pak se nakonec ohřeje, a vposledku své skupenství změní i celý ten kus železa.

Principiálně je tedy opravdu možné obojí: jak ovlivňovat chování jedinců tím že budeme působit na celek - stejně tak jako změnit celek tím, že změníme chování jednotlivců

Jenže - a to je naprosto rozhodující - v obou případech potřebujeme o b r o v s k é m n o ž s t v í e n e r g i e.

A tady je nutno se ptát, kde a odkud tato obrovská kvanta energie chceme a můžeme vzít. Kde můžeme vzít to obrovské množství (revoluční) energie, která by dokázala změnit nastavení celého toho obrovského ekonomicko-společenského komplexu. Což by se ovšem neobešlo bez masivních systémových, a tedy i sociálních otřesů.

Anebo - kde vzít tu "laserovou" energii, která by dokázala aktivovat, "rozkmitat" každého jednotlivého člověka.

A opakuji a zdůrazňuji: k a ž d é h o člověka. Protože když nakonec chceme změnit celou společnost, musíme opravdu napřed aktivovat, "energeticky nabít", zásadně změnit každého jednotlivce, z kterých se společnost skládá. Nebo přinejmenším rozhodující většinu těchto jedinců.

A tady (v tom druhém bodě) se tedy staví pro zastánce názoru, že změnou jednotlivce je možno změnit celý svět, zcela zásadní otázka: kde na to chcete vzít tu obří energii, která je ke změně člověka zapotřebí?

Snad tím, že každého přemluvíte, že ten jeho dosavadní způsob života je nepravý, a že je zapotřebí začít žít zcela jinak? "Přemluv bábu?!" Apelem na svědomí? Anebo má být tou "laserovou energií" Bůh?

Ano, nelze popírat, v m i n u l o s t i tato "boží energie" skutečně dokázala leccos v člověku, v jeho chování proměnit. Ale tento zdroj energie se už zcela evidentně vyčerpal; nejsou žádné náznaky toho, že by tato energie mohla mít ještě dostatečný účinek i pro svět současný a budoucí.

Takže ještě jednou: kde najít "atomovou energii" pro změnu člověka a světa?

Paní Hájková, pochopte přece: i kdyby člověka skutečně nakrásně stvořil nějaký Bůh - pak pokud chtěl, aby tento člověk dokázal čistě fyzicky přežít v divoké přírodě, pak ani on sám by ho nemohl stvořit jinak, nežli jako e g o i s t u.

Bez určité základní míry egoismu (nebo přinejmenším: egocentrismu) totiž nedokáže přežít vůbec ž á d n ý živý organismus. Každý živý organismus musí dostát především jednomu zcela základnímu, ve své podstatě vlastně čistě fyzikálnímu zákonu: musí si dokázat obstarat více (nebo přinejmenším stejně) energie, kolik vydává na své životní procesy. Pokud tohle nedokáže - pak zahyne. I se vší "boží láskou" v zádech.

Jenže získat dostatečné množství této (životní) energie je velmi obtížné. Její zdroje jsou omezené. A tak každý živý organismus musí být nevyhnutelně nastaven tak, aby této energie mohl získat co nejvíc - a to tedy nevyhnutelně n a ú k o r všech ostatních konkurentů!

To platí dokonce už i v rostlinné říši: to co se nám jeví být příjemně a harmonicky kvetoucími sady, háji, lesy, to je ve skutečnosti důsledkem nepřetržitého b o j e všech proti všem, je to doslova boj o místo na slunci, kdo se v tomto boji neprosadí, ten zahyne.

A to samé pak tím spíše platí v říši živočišné. Už u mláďat platí: kdo se nedokáže dostatečně prosadit proti svým sourozencům, ten dostane méně potravy, a zahyne. V dospělosti pak platí: kdo nebude mít dostatek síly, a dostatečně ostré lokty - ten neuspěje v boji o partnera, a nebude se tedy moci dále rozmnožovat. Sice nezahyne jako jedinec, ale zahyne on jako rodově-genetická linie. Prosadí se jenom ti jedinci, kteří jsou dostatečně silní a bojovní.

A tak dále a tak dále. Není nic, naprosto nic na tomto světě, co by se mohlo udržet jinak než tak, že to dokáže v prvé řadě prosadit samo sebe, svou vlastní existenci.

Samozřejmě, je možno pěstovat t a k é vzájemnou kooperaci, solidaritu, a v určitém smyslu se tato schopnost kooperace skutečně ukázala být evoluční výhodou; ale to naprosto nic nemění na tom, že to p r i m á r n í nastavení každého jednotlivce je právě to, v prvé řadě prosazovat sama sebe. A každý pokus zavést nějakou ryze altruistickou, harmonicky pospolitou společnost nevyhnutelně ztroskotá na tomto primárně-evolučním nastavení lidské bytosti.

Možná je čas přesunout diskusi odsud k textu Kláry Aubrechtové a Árona Tkadlečka[1] (a ten by asi stálo za to doplnit do seznamu souvisících odkazů v levém sloupci tady). Tito zástupci stávkujících studentů odpovídají na doporučení Hany Librové podobně jako já, nicméně rozdíly by se možná našly. Považuji za vhodné právě vyjádření stávkujících studentů, pořadatelů největší demonstrace u nás přinejmenším od let 2009–2012, kdy ProAlt a odbory vedly společně odpor proti škrtací vládě Nečase a Kalouska[2], jestli ne od konce roku 1989, dostat na seznam nejdiskutovanějších článků dříve, než se vytratí ze seznamu nejčtenějších.

Já tu můžu mluvit, kromě sám za sebe, jenom za českou sekci DiEM25[3], a v tom druhém případě bych musel být méně radikální. Přinejmenším program Evropského jara[4] pro nadcházející volby do Evropského parlamentu je v sahání na majetky nejbohatších velmi opatrný. Je navržen tak, aby se dal okamžitě uskutečnit, bez velkých revolucí a násilných střetů, dokonce i bez zásadních změn evropských institucí, jakkoliv postupná proměna těchto struktur, jejich rozsáhlá demokratizace, je jeho součástí.

Program Evropského jara se skládá ze dvanácti pilířů, mezi nimiž číslo IV je Příroda, klima a zelená transformace Evropy. Tento programový počítá především s rozsáhlým investičním programem do technologií přátelských k životnímu prostředí, Zeleným Novým údělem, který nemá být financován daněmi, uvalenými na velké korporace a majetové elity, ale pomocí dluhopisů Evropské investiční banky, které by podpořila Evropská centrální banka odkupem na druhotných trzích.

Dalším bodem zeleného pilíře Evropského jara je Klimatický kompakt 2030. Takovou úmluvu by měla EU urychleně přijmout místo svých doposud oblíbených Fiskálních kompaktů. Rok 2030 je podle předpovědí Mezinárodního panelu pro klimatickou změnu krajní lhůta, do které musíme změnit chod naší civilizace tak, aby už nevypouštěla do atmosféry žádné další skleníkové plyny. Členské státy EU se musí zavázat k potřebným změnám a ihned s nimi začít, počínaje odstraněním dotací do všech hospodářských odvětví, která poškozují životní prostředí.

Vzít dotace uhlobaronům a ropným a plynovým magnátům, jakož i žlutým baronům a dalším podnikatelům s ekologicky závadnými „bio‟ palivy, to se jejich majetků dotkne, ale přece jen docela málo, jen jim to poněkud omezí zisky. Dalším podobným opatřením má být uhlíková daň. Aby zase nedopadla především na nejchudší vrstvy obyvatelstva, jak je zvykem u většiny opatření přijímaných a prosazovaných dnes vyspělými kapitalistickými státy, a jak s tím ve Francii Emmanuel Macron tvrdě narazil na Žluté vesty, má být uhlíková daň podle Evropského jara progresivní, a to především v závislosti na vyspělosti země a objemu jejích uhlíkových emisí; zároveň prosazujeme zavedení přeshraniční uhlíkové daně, která zabrání nadnárodním firmám unikat uhlíkové dani vývozem špinavých provozů do zahraničí.

Přímo zakázat požaduje Evropské jaro těžbu a používání břidličného plynu a technologii hydraulického štěpení (frakování). Tím by se taky trochu sáhlo na majetky, přinejmenším investorům a spekulantům. K tomu bude zřejmě potřeba uskutečnit program pilíře číslo VIII: Obchod a role Evropy ve světě, konkrétně odstranit výsady investorů. Investoři a spekulanti budou určitě protestovat proti plánu Evropského jara vypovědět nebo revidovat všechny smlouvy ustavující Mechanismy řešení sporů investorů se státem (ISDS), odstranit systém investičních soudů a nedovolit ustavení žádného multilaterálního investičního soudu, jaké obsahují obchodní dohody jako TTIP nebo již přijatá CETA. Evropské jaro usiluje o nadřazení svobody států demokraticky zavádět ekologické a sociální regulace nad veškerými mezinárodními invetsičními arbitrážemi — což jde velmi silně proti zájmům majetkových elit, ale pořád to neznamená brát jim cokoliv z bohatství, které již nashromáždily.

Namísto dosdavadních všelijakých investičních soudů chce Evropské jaro zřídit při Evropském soudním dvoru Evropský soud pro životní prostředí, který bude dohlížet na plnění Klimatického kompaktu 2030 a dalších ekologických závazků členských zemí. Do pravomoci Evropského soudu pro životní prostředí by mělo spadat i počínání nadnárodních firem, sídlících v Evropě, v zemích mimo Unii.

Částečně souvisí s ochranou klimatu i plán Evropského jara ozelenit Společnou zemědělskou politiku EU, pro začátek ji uvést do souladu s již přijatými evropskými ekologickými politikami jako jsou Direktiva o ptácích a habitatech, Rámcová direktiva o vodě nebo Direktiva o omezení emisí.

Zaměření DiEM25 na plány okamžitě uskutečnitelné v rámci současné Evropské unie a jejích stávajících institucí vedlo nedávno ke sporu mezi Janisem Varoufakisem a Thomasem Pikettym. Osobně mám z jejich sporu dojem, že jde především o střet dvou věhlasných ekonomů o to, kdo z nich je významnější a kdo si připíše největší zásluhu o záchranu Evropy — projekty, které prosazují, jsou podle mého soudu slučitelné, navzájem si neodporují a s velkou pravděpodobností by bylo opravdu vhodné uskutečnit oba.

Piketty je členem skupiny evropských intelektuálů, která koncem loňského roku zveřejnila Manifest pro demokratizaci Evropy[5]. Zájemci jej mohou porovnat s Manifestem DiEM25[6]. Následovala polemika mezi Pikettym a Varoufakisem, čí plán je lepší; její shrnutí na Varoufakisově webu[7] nezaručuje nestrannost, nicméně vyznívá nakonec vcelku smířlivě. Zájemci se mohou porozhlédnout na Pikettyho blogu[8], jestli to on nevidí trochu jinak (aspoň než Daniel Křetínský Le Monde ovládne a Pikettymu zakáže propagovat odklon evropského hospodářství od spalování uhlí).

Piketty na základě svého studia majetkových nerovností tvdí, že sáhnout těm nejbohatším na majetky je naprosto nutné, a musí se to udělat rychle. To je ostatně ve shodě i se studiemi, z nichž vychází David Roberts ve svém článku, který jsem už citoval — omezení majetkových nerovností je druhým nejúčinnějším možným krokem pro záchranu klimatu, hned po prosazení a zajištění rovných práv pro ženy. Pikettyho skupina prosazuje velmi podobný plán investic do ozelenění evropského hospodářství jako DiEM25, ale financovat ho nechce pomocí dluhopisů, nýbrž pomocí majetkových daní, a rozhodování o těchto investicích nechce svěřit již existující Evropské investiční bance, ale zřídit pro ně nové demokratické shromáždění. Z dlouhodobého hlediska má takový plán své výhody, těžko lze však očekávat, že by se jej podařilo prosadit a uskutečnit rychle — než budou uzavřeny potřebné dohody, může Evropská investiční banka investovat.

Doufám, že výsledkem toho, že vznikly dvě konkurenční strategie pro ekologickou transformaci Evropy, bude transformace konkurenčních strategií na strategie spolupracující. Konec konců, pokud vím, Thomas Piketty spolupracuje s Benoîtem Hamonem, neúspěšným levicovým kandidátem posledních francouzských prezidentských voleb, takovým francouzským Dienstbierem, a jeho hnutím Génération.s[9], které je součástí koalice Evropské jaro[4].

Diskutovat o těchto věcech dál můžeme pod článkem Kláry Aubrechtové a Árona Tkadlečka[1].

1) http://denikreferendum.cz/clanek/29287-dulezitejsi-nez-chovani-spotrebitelu-jsou-zmeny-ekonomickeho-systemu

2) Uchovávám ve svém domácím archivu haldy vlastních fotografií kolísavé kvality, většinou nepříliš vypovídajících o velikosti shromáždění, například z těchto akcí:
https://buchtojed.cz/galerie/Demonstrace2010-09-21/
https://buchtojed.cz/galerie/ProAlt2011-02-05/
https://buchtojed.cz/galerie/ProAlt2011-05-07/
https://buchtojed.cz/galerie/2011-10-22/
https://buchtojed.cz/galerie/StopVlade2012-04-21/
https://buchtojed.cz/galerie/NaVladu2012-05-22/

3) https://diem25.org/
Za stále značně omezenou funkčnost české jazykové verze
https://diem25.org/main-cs/
a zvláště pak za doposud neutěšený stav webu
https://evropske-jaro.eu/
a za to, že ještě není na adrese diem25.cz, jsem z části osobně zodpovědný.

4) https://europeanspring.net/
Česká verze není doposud dostupná ani jako torzo, přičemž opět jsem jedním z lidí, kteří na tom pracují, pohříchu poněkud hlemýždím tempem.

5) https://tdem.eu/cs/manifest-pro-demokratizaci-evropy/

6) https://diem25.org/manifest-plna-verze/

7) https://www.yanisvaroufakis.eu/2019/03/07/two-replies-to-pikettys-critique-of-our-new-deal-for-europe/

8) http://piketty.blog.lemonde.fr/

9) https://www.generation-s.fr/

To je zase mnohem složitější, pane Nusharte. Neulpívat na závislosti na tom, co si o mě myslí ostatní? - Samozřejmě, patologický strach z toho co o mě řeknou ostatní není dobrý.

Ale na straně druhé: jenom naprostý egocentrik může vyhlásit: "Co si o mně a mém jednání a mém charakteru myslí ti ostatní, to je mi naprosto lhostejné; já si pojedu dál podle svého!"

A podobně s těmi věcmi: přehnané ulpívání na světě věcí, na hmotné stránce existence je nezdravé, člověk tak ztrácí svou svobodu. Ale na straně druhé - kdyby se člověk opravdu stal tou ryze duchovní, éterickou bytostí, bez jakýchkoli vazeb k reálnému, předmětnému světu (jak si to představují buddhisté), co pak z takového člověka vlastně ještě zůstane? Bude to opravdu "osvobozením", když přitom ztratí všechno, co tvoří náplň, obsah, smysl života vezdejšího? Není takovéto "osvobození" spíše příznakem křečovitého útěku před samotným životem?

A neměl nakonec přece jenom velký kus pravdy Marx se svou tézí, že plnohodnotným člověkem, totiž jakožto kreativní bytostí, se člověk stává právě až svou schopností opracovávat, svou vlastní prací měnit neživé a bezduché předměty materiálního světa?...

Takže nakonec asi zase bude mít pravdu Aristoteles s tím, že vždy je bezpodmínečně hledat ten pravý správný střed mezi jedním i druhým extrémem.

Já bych řekla, že svět se přece jenom dost mění. Že tedy nemůžeme tvrdit, že by byl pořád stejný, a proto že by i člověk musel být pořád stejný. Svět se (aspoň tady v Evropě) změnil natolik, že se dnes rodí lidé, kteří by dříve neměli šanci přežít. Dřív byla ta agresivita prostě nezbytná. Dnes už je potřebná daleko méně.

Na poslední vstup pana Macháčka - přes jeho výzvu k přesunutí diskuse - přece jenom odpovím tady. Jedná se totiž o zásadní věc.

"Zákaz frakování" - že prý by pouze omezil zisky bohatých (těžařů).

Jenže: bez toho frakování nevyhnutelně stoupnou i ceny benzínu - a tedy zasáhnou kapsu právě i těch n e j c h u d š í c h vrstev. Naprosto stejně tak, jak se to stalo ve Francii.

Právě v tom spočívá zcela zásadní omyl radikálně levicových ekologistů: že pořád a znovu tvrdí a předstírají, že všemu na vině jsou jenom a pouze ti bohatí. Kapitalisté. A že tedy postačí je nějak omezit, skřípnout, vyvlastnit - a vše bude rázem v pořádku.

Proto se musí znovu a znovu připomínat: tento ekologicky sebevražedný systém je nesen stejně tak těmi "chudými" (to jest naprostou většinou společnosti), jako těmi bohatými. A nedokážeme-li tak či onak změnit chování (a životní motivace) v š e c h lidí, pak žádná dílčí opatření nepomohou.

Totiž: samozřejmě že část z těchto opatření - pokud by se opravdu podařilo je prosadit - by mohla přinést nějaká dílčí zlepšení (jako už se to zčásti podařilo); ale ten základní problém, principiálně kořistnický vztah současného člověka k přírodě vůbec, se tím nezmění ani v nejmenším.

Ale jistě, paní Hájková, že svět (a člověk) se do určité míry mění. Kdyby tomu tak nebylo, mohli (museli) bychom rovnou vzdát všechno.

Jde ale o to, že ten egocentrismus (snaha o vlastní prosazení) je skutečně e v o l u č n ě p r i m á r n í m nastavením člověka. A pokud chceme přece jenom vytvořit nějakou lepší, humánnější společnost, pak s tím musíme počítat.

Nemůžeme tedy vystačit pouze s tím, že budeme naříkat nad lidským egoismem, a že si vysníme nějakou dokonalou, harmonickou, veskrze altruistickou společnost.

Ale my musíme dokázat nějakým způsobem uvést do vzájemné rovnováhy tu přirozenou lidskou potřebu po vlastním, osobním sebeprosazení - a ten princip vzájemné solidarity, harmonie, pospolitosti.

Anebo snad dokonce ještě víc: dosáhnout toho, aby ta pospolitost, solidarita byla jakýmsi přirozeným pokračováním, vyústěním - právě toho egoismu!

Zdá se to být nesmyslná myšlenka? - Ale uvědomme si, že nakonec obojí (tedy jak egoismus, tak i altruismus) jedno jak druhé jsou prostě s t r a t e g i e p ř e ž i t í.

To znamená: ten altruismus je nakonec stejně tak "egoistický", jako ten egoismus sám! Protože i ten altruismus nakonec tomu jedinci umožňuje to základní: přežít v potenciálně nehostinném, nebezpečném světě, a to za vynaložení pokud možno nejmenšího množství vlastní energie.

Právě tady někde bych viděl cestu, jak ten altruismus učinit přijatelným i pro ty egoisty: kdyby se podařilo je přesvědčit o tom, že i pro ně je nakonec výhodný.

Ale: tady nestačí jenom je o tom nějak čistě osobně přesvědčit; tady je nutno vybudovat zcela r e á l n ý komplex společenských, produkčních, majetkových vztahů, aby oni ty přednosti altruismu mohli pociťovat zcela reálně.

Právě proto je ta věc tak obrovsky složitá: protože (doposud) nikdo nepřišel na to, jak takovýto provázaný egoisticko-altruistický systém vyprojektovat.

A co kdybychom se přestali orientovat na strategii přežití a začali normálně žít?

Sice mi není úplně jasné, proč si tady kde kdo myslí, ža ani nedokážu přečíst jejich text, natož abych pochopil hloubku jejich myšlenek, ale budiž.

Nenapsal jsem ani slovo o tom pane Poláčku, že popíráte vliv systému. Ani jedno jediné slovo.
Jen jsem poznamenal, že dílčí systémová změna (např. zavedení "biopaliv"), může mít i dílčí příznivé či nepříznivé důsledky na systém - bez toho, že by se zároveň jakkoliv změnilo individuální vnímání.

Naopak jsem dále v souladu s vaším názorem konstatoval, že celková změna je možná jen v případě společné změny jak systému samotného, tak individuálního vědomí jeho členů.

Pak jsem dodal, že vy jste zároveň s tímto vyjádřil i přesvědčení, že individuální složka tohoto duálního systému je neměnná:
Cituji: "Nebyl snad tento "princip zisku" - to jest, snaha člověka po m a x i m a l i z a c i jeho životních zdrojů - přítomen už dávno před vznikem jakéhokoli kapitalismu? Nerozebíral tento fenomén snad už Aristoteles? A není to nakonec zcela základní, přirozenou potřebou - a životní nutností - k a ž d é h o živého tvora?..."

Z čehož mi vyšel logický závěr, že je zkáza světa nevyhnutelná.

Nevím tedy, proč se tak rozčilujete.
Ostatně já si to myslím také.

Změna myšlení jednotlivců nepřijde -- aspoň ne dostatečně brzy.
Část mocných se proti jiné části své třídy, proti Kochům a Tykačům, také nepostaví -- aspoň ne dostatečně brzy.
A vlastně se ani nejsme schopni dohodnout, co a jak by se mělo změnit.

Pokud ani nepočítáme s tím, že by Bůh dodal požadovanou energii k idividuálnímu prozření, zbývá poslední velký energetický zdroj, který dokáže změnit systém a skrze něj i individua, jestli nějaká dokážou přežít -- tou energií je energie destrukce - vymírání, klimatická změna, drastické snížení planetárních zdrojů, rozpad ekosystémů a potravních řetězců...

Ne že by to planeta už nezažila.
Zažila a vždy se z toho dokázala oklepat.
Tvorové na vrcholu řetězce ovšem nikdy nepřežili.
No, lidé jsou inteligentnější a neskonale mocnější než bývalí zvířecí "vládcové" světa, možná nás hrstka přežije na zcela proměněné planetě...

není nutné přestat jíst, oblékat se, kupovat mobily a počítače. Stačí přestat kupovat každý rok vylepšenou verzi chytrého telefonu či tabletu, nakupovat od eticky a ekologicky hospodařících firem, nepodléhat diktátu tzv. plánovaného zastarávání a nenakupovat těch 90% zbytečností, bez kterých se ještě generace našich rodičů bez problémů obešla. Tedy "normálně žít", jak tvrdí paní Hájková.

Z pokračujícího tónu diskuse ovšem vidím, že moje naivita je mnohem hlubší, než jsem tušila. Ano, svůj egoismus si můžeme buď přiznat jakožto "neřešitelný problém", nebo si ho racionalizovat, přesně tak, jak to děláte vy.

A nenapadlo vás, pane Krupičko, proč by měli kapitalisté vůbec dál podnikat, když jim někdo bude většinu zisku odebírat a znemožní jim používat moc, o kterou jim jde?
Oni se pak přece na podnikání mohou vykašlat a jít do parku krmit kachny. Co by se snažili, když se jim to nevyplatí?
To by nám samozřejmě nemuselo vadit. Jde jen o to, že už nebudeme moci žít z kapitálu ani my. Ano, myslím si, že i my z něj máme prospěch. Budeme muset žít jenom z práce. Přitom mnoha lidem se pracovat moc nechce.

Mám tu jednu zcela aktuální zprávu k tomu, jak především pan Pospíšil pořád chce věřit tomu, že společnost je možno umravnit tím, že ji jaksi rozkouskujeme na malé, pospolité, harmonické kolektivy. Tato zpráva je svým způsobem potvrzením této jeho teorie; ale opravdu nevím, jestli z toho potvrzení bude mít radost.

Byly teď totiž zveřejněny výzkumu mezinárodního týmu vědců kolem oxfordské univerzity, který tímto navázal na dřívější teorie psychologa Ara Norenzayana z univerzity Britské Kolumbie.

Otázka zněla takto: v jakém vzájemném poměru stojí vznik komplexních společností, nutnost udržet v nich veřejnou morálku - a příchod bohů?

Výzkumníci provedli opravdu rozsáhlý výzkum, prozkoumali 515 společností, ve třiceti světových regionech, v průběhu posledních 10 000 let.

Výsledek jejich výzkumu je v podstatě jednoznačný: bohové přicházejí všude tam, kde se vytvořily komplexní společnosti.

Dokud existovaly jenom malé, přehledné komunity, kde chování každého jednotlivce podléhalo bezprostřední kontrole ze strany ostatních - tam těch bohů nebylo zapotřebí. Tam byli přítomni jenom nějací duchové, kterým se sice přinášely oběti, ale kteří jinak do života lidí nezasahovali.

Situace se ale zásadně mění, když vzniká komplexní společnost, kde už se lidé navzájem neznají, a odpadá tedy možnost této vzájemné kontroly. S tím vzniká nebezpečí výskytu sociálních parazitů, chovajících se asociálně na úkor těch ostatních. A v tu samou chvíli tedy vzniká nutnost příchodu přísných, trestajících bohů, kteří dokáží vidět i do nitra lidské duše, a kteří tvrdě trestají přestupky proti morálce, a to i po smrti.

Ten tým výzkumníků dokonce mohl odhalit základní formuli pro tento vztah mezi vznikem komplexních společností a příchodem bohů: jakmile nějaká společnost přesáhne hranici 1 miliónu členů, pak během 100 let se objeví i tito vševědoucí, přísní, trestající bohové.

V každém případě se tedy ukazuje: vznik (či příchod) bohů je zcela přirozeným evolučním procesem, respektive evoluční nutností. Napřed vznikne komplexní společnost, a (teprve) potom přijdou bohové.

Tento výsledek novodobých výzkumníků ostatně už před dvěma a půl tisíciletími předjal antický myslitel, když konstatoval: "I kdyby bohové nebyli, museli bychom si je vymyslet, aby na nás dohlíželi i tehdy, když jsme sami a myslíme si, že nás nikdo nevidí!"

Pokud jsem Vám opravdu špatně porozuměl, pane Morbicere, v tom případě se samozřejmě omlouvám.

Nicméně v jednom aspektu bych Vás korigoval: to že ten "egoismus" je v člověku (jako v každém jiném živém tvoru) evolučně a tedy geneticky zakódován, jako danost primární, to naprosto ještě není důkazem toho, že s tím není možno vůbec nic dělat.

Je to právě lidský rod, který se - na rozdíl třeba od opic - vyznačuje vysokým stupněm schopnosti kooperace; a s tím související vzájemné solidarity. To všechno o co se jedná toto: na straně jedné nepředstírat, že člověk je nějaký apriori (či od Boha) altruistický či vůbec dobrý tvor, a že postačí spolehnout se na jeho přirozenost; ale na straně druhé nepropadnout mechanickému determinismu, že člověk je tedy jednou provždy egoistický tvor, a že se s tím nedá vůbec nic dělat.

Dá se s tím něco dělat; ale dá to fušku, jak by snad řekl Václav Havel.

Samozřejmě, pane Krupičko, že i kapitalismus (a to i s celou svou "demokracií") je konec konců represivní systém.

Ale: za prvé, i když zde existují určité monopoly, přece jenom nikdy nemají takové výlučné postavení jako v socialismu. Z těch firem které jste jmenoval (a jich podobných) opravdu monopolní postavení měl vlastně jenom Microsoft, se svým operačním systémem Windows. A Microsoft toho svého postavení také bohatě využíval - jak se později ukázalo, velice přemrštěnými cenami svých produktů.

Ale: i tento Microsoft v zásadě žil v tržním, čili konkurenčním prostředí - a musel tedy neustále pracovat na zlepšení svého produktu. Protože jinak se kdykoli mohlo stát, že se vynoří konkurent, s lepší nabídkou, který ho pak úplně vytlačí z trhu.

To platí i o těch ostatních které jste jmenoval: nelíbí se vám Facebook? - Dobře, dnes už je celá řada jiných možností sociálních komunikací. A tak dále a tak dále. Čili, to tržní prostředí, možnost výběru a konkurence tu stále ještě působí.

Zatímco v centrálně plánovaném hospodářství? Říkáte, stanovit rozumné mzdy? Jenže - na základě čeho? Právě tohle byl svým způsobem největší otřes našich socialistických ekonomů, když se - po létech a desetiletích marného plánování - z díla jednoho rakouského ekonoma (někdy v polovině šedesátých let) dozvěděli, že v plánovaném hospodářství (tedy bez přítomnosti trhu) vůbec neexistuje žádná možnost k tomu, jak objektivně určit zcela základní h o d n o t u zboží, a stejně tak i hodnotu práce.

Já jsem vlastně až zcela nedávno vyčetl ze starých výtisků Rudého práva, jakým naprosto iracionálním způsobem se tehdy tvořily ceny zboží: vyrábějící státní podnik si do ceny svého výrobku prostě zakalkuloval své náklady, víceméně jak se mu zrovna zachtělo. A kupující podnik pak - bez sebemenší znalosti reálných produkčních nákladů! - nějakým způsobem "kontroloval", zdali tyto náklady jsou oprávněné.

Jinak řečeno: jak ceny zboží, tak mzdy tehdy byly určovány víceméně zcela byrokraticky, naprosto bez ohledu na reálné, to jest ekonomicky odůvodnitelné náklady a vztahy.

A tenhle problém se Vám vynoří okamžitě vždycky, jakmile do toho volného trhu začnete zasahovat uměle, shora, byrokraticky. Do určité míry to ovšem jde, například ve státní správě samozřejmě nejsou bezprostředně "tržní" mzdy; ale i ty se vposledku musejí na těch tržních mzdách orientovat. Protože kdyby byly podstatně nižší nežli na volném trhu, pak by do té státní správy nikdo nešel pracovat.

Totiž: souhlasím s Vámi, že nějaký "mix" mezi kapitalismem a socialismem, to jest mezi volným trhem a mezi potřebami a zájmy celku (potažmo státu) je nutný; ale opravdu to nemůže fungovat jenom tak, že různé elementy těchto dvou protikladných sfér nějak mechanicky promícháme dohromady.

ijeme v době ve které je zapotřebí chránit tržní hospodářství před kapitalismem .......stálo dnes ráno na pravicovém netu.
Doslova ....Wir leben in einer Zeit, in der die Marktwirtschaft vor dem Kapitalismus in Schutz genommen werden muss.

To je skutečně velice překvapivý výrok, pane Petrasku. ;-)

Ale - má to svou logiku, nakonec už Marx psal o tom, jak (kapitalistické) monopoly svou mocí narušují "přirozené" mechanismy volného trhu. Takže pokud je někdo vyznavačem naprosto volného, ničím "nekontaminovaného" trhu, a pokud si kapitalismus spojuje jenom s těmi monopoly - pak se to opravdu jeví být zcela logickým závěrem, že chce "uchránit volný trh před kapitalismem".

Ty malé skupinky by měly sloužit k tomu, aby člověk nebyl opuštěný, když potřebuje pomoc v nouzi, musí čelit nespravedlnosti nebo si neví sám rady, a jistě i kvůli tomu, aby nežil v anonymitě obří společnosti, nýbrž v blízkých vztazích k druhým lidem. Nikdo netvrdil, že budou nutně harmonické ani že budou uzavřené.
Co se týče vašich bohů - přísných dohlížitelů nad morálkou, vybavuje se mi, jak Ivan Štampach měl nedávno na fejsbuku velice stručné a přitom vtipné vyjádření rozdílu mezi náboženstvím a evangeliem:
Náboženství:
Podělal jsem to.
Táta mě zabije

Evangelium:
Podělal jsem to.
Musím zavolat Tátovi

Ano, náš Bůh není policajt. Nakonec ani oni už nechtějí být represivní: Pomáhat a chránit.

Pravidlo, které řemeslníci dodnes víceméně dodržují, je: Cena materiálu rovná se cena práce. Platilo to i za socialismu. Blokaři , kteří umisťovaly panely při stavbě paneláku měli, vyšší platy než svářeč, který je svařoval dohromady, poněvadž cena panelu byla nesrovnatelně vyšší než náklady svářeče. Mimo to platilo druhé pravidlo, které platí také dodnes, - společenské postavení. Neříkám, že by mělo platit, že všichni máme stejný žaludek, jsou i jiné potřeby, přesto by mělo každého ředitele zajímat, zda vyjde se svým platem uklizečka, kterou také potřebují. Ovšem líp ji zaplatit zase nedovolí " tabulky".

Samozřejmě, i ten charakter těch bohů se vyvíjel. Jak platí, že samotný příchod těch (přísných a trestajících) bohů byl svého času evoluční nutností, spolu s nárůstem komplexity lidské společnosti, tak stejně tak samozřejmě platí, že ruku v ruce s další evolucí, s dalším vývojem lidské společnosti se měnil a vyvíjel i charakter těch dohlížejících bohů.

V dobách ještě víceméně barbarských u těch bohů nutně převažovala ta stránka ryze represivní. Bylo zapotřebí člověka odvrátit - hrozbou drastického trestu - od zcela základních, brutálních zločinů: vražda, loupež, žhářství, trávení studní...

Ale když se ta komplexní společnost už sama dostatečně zkultivovala (kromě jiného solidním právním systémem a striktním vymáháním práva), a když tato společnost vytvořila vyšší, komplexnější a subtilnější formy vzájemné kooperace - pak se spolu s tím i funkce těch bohů mění, už není tolik zapotřebí jejich funkce trestající, nýbrž naopak, je zapotřebí aby podporovali tu vzájemnou kooperativnost a solidárnost.

Naprosto dokonale tento proces "boží evoluce" můžeme sledovat na vývojové linii Jahve - křesťanský Bůh. Především starý Jahve byl bohem v prvé řadě tvrdě - a krutě - trestajícím, často zcela bez ohledu na princip individuálního zavinění. Platil zde ještě princip kolektivní odpovědnosti - což je princip který platil v archaických společenstvích. Postupem času se i tento Jahve poněkud umírnil, a začal na morálku lidí působit spíše pozitivním způsobem.

A jeho následovník (respektive jeho další vývojová fáze) - Bůh křesťanský, ten už vstupuje do měnícího se lidského světa, a proto může svou trestající tvář čím dál tím více stahovat do pozadí, a na místo toho podporovat lidskou vzájemnost, kooperaci (čili "lásku").

Tak to je asi tak v kostce ta evoluce bohů, od těch trestajících k těm "láskyplným".

Vy máte, pane Poláčku, teorii, my máme Boha, který je naším milujícím Otcem. My jsme teď poznali Vaši teorii, Vy můžete poznat našeho Boha. Je živý a skutečný.

křesťanskému pojetí (z kterého vzešel), širokou možnost poznání navzájem si konkurujících milujících živých a skutečných otců.
Široká pluralita je ale komplikovaná záplavou informací, která ve svém důsledku brání poznání, jak a který z otců zastupuje to podstatné - svobodu, spravedlnost, přátelství, rovnost, vstřícnost, nadřazenost ap.
Pro mnohé tak nezbývá - když to podstatné přijde zkrátka - než si napomoci vlastními úvahami.......bych dodal.

Pane Poláčku, a odpuštění podle vás není láska? Jste schopen si vůbec přiznat, že aspoň občas potřebujete, aby vám něco bylo odpuštěno? Nebo jste přesvědčen, že se nikdy ničeho špatného nemůžete dopustit?

Pane Pospíšile, kdyby ten váš Bůh byl opravdu skutečný, už bych ho dávno potkal.

"Já miloval jsem lidi
a proto jim - ne Bohu se zpovídám..."

Tohle zpíval svého času Petr Novák v jedné své krásné písničce.

Nemám, co bych k tomu dodal. Pokud bych kdy hledal odpuštění za mé nectnosti (kterých jsem se dozajista ve svém životě dopustil), pak ho budu hledat u lidí, a ne u nějaké fiktivní chimérické bytosti.

Samozřejmě, pane Poláčku. Jestliže někomu konkrétnímu ublížíte, je zapotřebí požádat za odpuštění především toho, komu jste ublížil. Ale stává se někdy, že si neuvědomíme to, že jsme někomu ublížili. Možná si namlouváme, že jsme se vlastně ničeho nedopustili. Nebo to prostě v návalu práce a řešení denních starostí nevnímáme.
Bůh je tu mimo jiné také od toho, aby nám naše provinění pomohl najít. Aby nám ho ukázal. Dalo by se říct, že Bůh nám nastavuje zrcadlo.
A nakonec, pokud člověk, který by nám měl skutečně odpustit, už nežije, tehdy nám může naše provinění na něm odpustit Bůh.

Stejně mluvil Gagarin. Byl jsem v kosmu (nebo letěl do nebe a myslel v nebi?), a Boha jsem tam neviděl. Doufám, že nakonec uviděl milujícího Boha.

Ale ano - v tomto ohledu to souhlasí. A souhlasí to plně právě s tím, že bohové (trestající) se objevují v komplexních společnostech.

Ta schopnost bohů stavět lidem před oči jejich vlastní viny, ta je bez jakýchkoli pochyb skutečně jedinečná, a přinejmenším v určité fázi vývoje lidstva ničím jiným nezastupitelná.

Ale - celá tato (v daném smyslu pozitivní) záležitost má i svou druhou stránku. A to dokonce už i v samotném křesťanství. To jest přesněji - v době před vznikem křesťanství, u samotného Ježíše.

Při pozorné četbě evangelií se totiž stane nápadným, jak málo vlastně Ježíš do svých mravních apelů a výzev vtahuje Boha.

Připomeňme si ještě jednou, v čem tkvěl ten zásadní obrat který přišel s Ježíšem: odvrat o fixních předpisů Zákona.

Jestliže tedy ale Ježíš na jedné straně tehdejšího člověka od něčeho vzdálil, odvedl - pak ho zase na straně druhé musel k něčemu jinému přivést, přiblížit. Protože nakonec šlo stále o tu samou věc: jak člověka přimět, přivést k řádnému, dobrému, poctivému životu, k mravně správnému jednání.

Ježíš tedy starý Zákon - sice principiálně nepopírá, ale oslabuje v jeho roli vůdčího mravního principu. Co tedy staví vlastně Ježíš na jeho místo? Už jsem o tom psal v minulosti: nyní to má být člověk sám, který v prvé řadě z e s e b e s a m é h o poznává, co je dobré a co je špatné, a ze svého vlastního nitra, ze svého vlastního přesvědčení koná to dobré. Základní těžiště toho mravního principu se tedy přesouvá z fixní litery Zákona na samotného člověka, na jeho nitro, na jeho svědomí.

Jenže - s tím je spojen jeden moment, který bývá jen velice málokdy uvědomován (pokud vůbec): spolu s tím Zákonem (tj. s Desaterem) ustupuje do pozadí i samotný Bůh! Neboť ten Zákon, to Desatero, to byla právě Boží vůle, jasná a jednoznačná, lidem přímou cestou sdělená: "Já - Bůh - chci, abyste se chovali takovým a takovým způsobem!"

S upozaděním role toho Desatera tedy nevyhnutelně i samotný Bůh - s touto jednoznačně vyjádřenou vůlí - nevyhnutelně ustupuje do pozadí. Ještě jednou: těžiště mravní odpovědnosti se přesouvá na samotného člověka.

A Ježíš znovu a znovu svými kázáními útočí právě na samotné lidi, na jejich nitro: proč v y jste tak mravně zkažení, proč v y sami nejednáte dobře a mravně správně, když je to přece ta n e j s a m o z ř e j m ě j š í věc na světě?!...

A jenom a pouze tehdy, když Ježíš už nemůže nalézt dostatečně přesvědčivé argumenty, když už nedokáže nalézt cestu k srdcím a duším lidí - jedině v těchto případech jim hrozí "hněvem Otce nebeského".

Ale - vždycky znovu je zcela jasně cítit, že tento "hněv Otce nebeského", tedy vůbec toto odvolávání se na Boha jako na poslední trestající instanci, že je to u samotného Ježíše v zásadě cizí element, že je to opravdu jenom poslední pomůcka v nouzi.

To že - pozdější - křesťanství zase zpět vneslo do hry Boha, s jeho negativní i pozitivní motivací, tedy s jeho "peklem" i s jeho "láskou" - to je vlastně v poměru k samotnému Ježíšovi regresem, je to dokladem toho jak dalece Ježíš předběhl svou dobu, ten tehdejší člověk samozřejmě ještě zdaleka nebyl zralý aby dokázal unést tu úlohu, tu zátěž kterou mu Ježíš uložil: totiž chovat se mravně sám ze sebe, ze svého vlastního nitra, bez jakýchkoli vnějších zásahů, hrozeb a odměn.

Zdá se, že opravdu až moderní - dejme tomu demokratická - společnost může být schopna uskutečnit, unést ten úkol který Ježíš uložil člověku: být dobrým, konat dobro ze svého vlastního přesvědčení, ze svého vlastního nitra.

Úplně každý společenský systém musí být represivní, aby udržel společnost pohromadě. Systém je represivní do té míry, do jaké míry se s ním konkrétní jedinec ztotožňuje či ho naopak odmítá.

Nemá tedy smysl snít o systému, který represivní nebude - takovým "systémem" může být v určitých představách nebe, ale tam se zase člověk dostane právě proto, že se s tím "systémem nebe" ztotožňuje (neodmítá ho a nechce v nebi dělat revoluci). Pokud člověk represivní systém nebe odmítá a chce zůstat svobodný (svobodný nikoliv v souladu s Spinozovou "poznanou nutností", ale v souladu s libovůlí), pak má samozřejmě právo (v souladu s poznanou realitou a se svojí libovůlí) dostat se do nerepresivního pekla, jenže to ho už pak tím peklem nemůžeme strašit - když tam sám aktivně chce.

Nerepresivní je takový systém, který sice vyžaduje dodržování pravidel - ale který je v zásadě v souladu s životním principem člověka jako takového.

"Represivní" není systém (stát), který trestá ty, kteří chtějí zabíjet druhé.

Represivní je systém, který lidem brání (a to ať už čistě mocensky či nepřímo, svým systémovým nastavením) uplatnit a rozvíjet jejich humánní potenciál.

pojem, pod kterým si lze představit cokoliv.

Systém, který sice vyžaduje dodržování pravidel, ale je v souladu s životním principem člověka, by mohl být například "systém nebe".

Humánní potenciál je postaru svatost.

Systém, který lidem brání uplatnit a rozvíjet jejich humánní potenciál (tedy jejich svatost), je represivní. Představil bych si pod tím například represivní "systém pekla" - ten přece brání lidem uplatnit a rozvíjet jejich svatost.

-------------------------------

Jedno mi tady ale nesedí: velcí humanisté (postaru "velcí svatí") byli těmi humanisty (těmi svatými) právě navzdory systému ("navzdory peklu"). Dalo by se vlastně říct, že právě lidsky nedokonalý represivní systém z nich humanisty udělal - že právě utrpení nedokonalého lidského světa z nich udělalo svaté. Oni by se vůbec humanisty ("svatými") stát nemohli, pokud by s tím lidsky nedokonalým represivním systémem - s utrpením tohoto světa - nebyli konfrontováni, pokud by žili v systému dokonalém.

A co vlastně myslí tím humánním potenciálem pan Poláček? Schopnost měnit svět ke svému obrazu?
Kdyby každý člověk měnil svět ke svému obrazu a přitom měl každý úplně jiný obraz, tak by to asi moc dobře nedopadlo.

Pane Nusharte, o tom vztahu systémově konformního a systémově opozičního jednání jsem právě před chvílí napsal dost zásadní analýzu pod diskusí Tomáše Profanta o možnostech volby na Slovensku.

Takže tady jenom tolik: ano, ti "svatí" samozřejmě většinou vystoupili jako kritici, oponenti stávajícího systému. Oni byli tou dynamickou složkou autoregulace systému, nikoli tou staticko-stabilizační.

V tomto smyslu je skutečně možno říci, že velké myšlenky (a velcí svatí) vždy vznikají z nedokonalosti. Ta nedokonalost tady ale vždycky bude, to vyplývá už ze samotného principu vývoje. Naprostá dokonalost by znamenala naprostou stagnaci. (To ostatně plně platí i pro vyznavače "Božího království".)

Jako "definitivně dokonalý" by proto mohl platit jenom takový koncept společnosti a státu, který by do sebe ten moment vlastní změny, vlastní negace sám zabudoval.

Anebo jinak řečeno: jako "absolutní" by mohla platit jenom taková idea, která by už na samotném počátku v sobě samé obsahovala možnost (a nutnost!) svého vlastního zpochybnění.

To je samozřejmě krajně obtížně uchopitelná věc, paní Hájková. Už proto že člověk se neustále vyvíjí; proto není možné jednou provždy vypočítat a zafixovat, v čem by tento "humánní potenciál" měl vlastně spočívat.

Podstatně lépe to jde proto naopak: určit, co tento humánní potenciál člověka omezuje.

Připomeňme si: člověk je život. Život na své nejvyšší nám známé úrovni, život stále se vyvíjející k vyšším, komplexnějším, uvědomělejším formám. Tento humánní potenciál člověka bude tedy omezovat všechno, co nějakým způsobem omezuje tento jeho vývoj, tento proces jeho vlastní kultivace. Bude to tedy všechno, co bude člověka chtít omezit, fixovat jenom na jeden zcela určitý způsob, modus jeho existence. Jenom na jeden určitý způsob myšlení; jenom na jeden jediný způsob, jak má vykládat skutečnost, jak má na tuto skutečnost reagovat, jak se má chovat. Když jeho kreativitu chce zaměřit (a omezit) jenom jedním jediným směrem.

Tímto omezujícím momentem může být například politická diktatura, která člověku umožňuje/povoluje jenom aktivity, které jsou ve shodě s vůlí samovládce. Ale - stejně tak jsou tímto omezujícím momentem všechny ideologie (a tedy vposledku i všechny ideje), které mysl člověka spoutávají jenom do jednoho zcela určitého způsobu myšlení. A tím že ho fixují jenom na tento jediný způsob myšlení, mu uzavírají všechny cesty, všechny ideje, všechny možnosti jiné.

Tohle jsou tedy způsoby, kterými bývá omezován ten prapůvodní humánní (kreativní) potenciál lidské bytosti.

Já myslím, že skutečný život si vždycky najde cestu, aniž bychom mu ji umetali, protože je silnější než smrt. A tak vlastně žádný represivní systém nemůže život zničit, ba ani na dlouho omezit. Otázkou je, co budeme považovat za skutečný život, čemu dáme přednost.

Vy, pane Poláčku, vidíte tu konfrontaci člověka se systémem jako kritiku systému, jako oponenturu. A onoho člověka pak vidíte jako dynamickou složku autoregulace systému.

Já naopak tu konfrontaci člověka se systémem vidím jako "formování" člověka utrpením, formování ke svatosti [k využití jeho humánního potenciálu], přičemž "svatost" (humánní potenciál) není člověkem dosažená kvalita jeho vlastní osoby, ale jeho vztah k Jsoucnu (viz H.Jonas).

teprve vztah mezi (mimochodem filozofujícími) lidmi je tou "energií", která buď život umožňuje a povzbuzuje ho, aby se rozvíjel, nebo ho ničí.

Jenže ta "svatost", pane Nusharte - to je konec konců jenom j e d n a jediná dimenze z celého komplexu lidského žití.

Právě tohle je zcela zásadním omylem všech - použiji teď poněkud nepěkné slovo, ale sotva je k dispozici nějaké jiné - všech fundamentalistů ze všech časů a všech ideových směrů: totiž jejich hluboké přesvědčení o tom, že člověk může svou pravou podstatu nalézt jenom a jedině v naprostém splynutí s nějakou vyšší, "posvátnou" skutečností respektive pravdou.

Tato "svatost" - ano, ta bezpochyby hraje velice důležitou roli, když v životě člověka respektive společnosti zcela chybí přítomnost této dimenze, pak zde chybí něco velice zásadního; ale na straně druhé to zase nelze obracet tak, že už jenom tím že zde budeme nějakým způsobem mít přítomnu tuto dimenzi "svatosti", že už jenom tím bychom měli vyřešen zásadní problém přítomnosti člověka na tomto světě.

Člověk jako tvor, jako bytost neustále osciluje, zmítá se mezi těmito dvěma základními stavy své existence: mezi svou přirozeností na straně jedné, a mezi touto "svatostí" na straně druhé.

Jsou šťastné doby, kdy se obojí víceméně navzájem kryje. Například ještě někdy ve středověku, člověk na vesnici mohl žít svým přirozeným životem rolníka, v souladu s chodem ročních období obdělávat svou půdu - a přitom se cítit v souladu s božím řádem veškerého bytí.

Ale nedá se nic dělat, čas nezůstal stát, dnešní svět je opravdu už někde jinde nežli ve statickém respektive cyklickém světě středověkého rolníka, dnešní svět je nesrovnatelně komplexnější, dynamičtější, neurčitější - a spolu s tím se tedy nevyhnutelně musel dostavit i zásadní konflikt mezi tímto novým dynamickým světem, a mezi tím s t a t i c k ý m pojetím oné "svatosti" z minulosti.

Ten svět už zpátky nevrátíme; je tedy nutno nalézt novou podobu oné "svatosti".

Vidíte to potom pořád stejně?

"Svatost" je jenom jedna část "humánního potenciálu". Jinak řečeno: "humánní potenciál člověka" je širší, obecnější pojem, nežli "svatost".

že pocit mrzuté nedostatečnosti, který mnozí pociťují když uchopí do ruky písmo svaté má své nepřehledné a neznámé důvody.
Následky vratké znalost lidské psýchy budou ještě dlouho doprovázet civilizační proces nejen křesťanské civilizace....bych si rád s důvěrou v optimismus dnešních školních dítek povzdechl.

by "humánní potenciál" nemohl být jen jednou částí "svatosti"?

Ani bych neřekl, pane Petrasku, že důvody té "mrzuté nedostatečnosti" při četbě křesťanského Písma svatého jsou natolik "neznámé a nepřehledné". Spíše bych soudil, že ty příčiny jsou zcela jasné a přirozené.

Ta naše "lidská psýché", naše duše - to je průsečík, a zároveň rezervoár všech našich životních prožitků, zkušeností, soudů a hodnot. Z tohoto hlediska je to tedy právě tato naše vlastní duše, ve které je "všechno". Zatímco ta "svatost", to je jenom jeden jediný specifický stav, do kterého se tato duše v určitých chvílích, v určitých konstelacích dostane. Je tedy už na první pohled vidět, že ta "svatost" je něčím menším, nežli naše duše.

Není proto žádného divu, že když čteme třeba Písmo svaté (i právě s jeho "svatostí"), že pociťujeme nějaký nedostatek. Toto Písmo svaté se tváří jako univerzální, všemu nadřazené - a my přitom vidíme jeho pouze partikulární platnost. Dostavuje se tedy zákonitě pocit nenaplněného očekávání, pocit deficitu.

Bývaly časy, kdy tento rozdíl nebyl tak velký; středověký člověk mohl ještě víceméně legitimně žít v souladu své duše s Písmem svatým. Ale pro člověka dnešní doby je něco takového čím dál tím méně možným. A odtud tedy ten "pocit mrzuté nedostatečnosti".

Pan Nushart: to samé. "Humánní potenciál" zahrnuje v š e c h n y oblasti lidského žití; zatímco ta "svatost" jenom jednu jedinou. V tomto smyslu je tedy naprosto vyloučeno, aby ten humánní potenciál byl jenom podsoučástí té "svatosti". Ten humánní potenciál je mnohem širší pojem, nežli pouhá svatost.